- já vím, že to zní divně, ale zkuste si to

 

Poprvé založeno: 09/19/99 25:66:05 Naposledy upraveno: K prohlížení velmi prudce doporučuji M$ Exploder alsepoň verze 5.5. Snažil jsem se přizpůsobit i Netscapu, ale ten byl shledán zcela neschopným. Já vím, je to tragické, ale je to tak. Rozlišení alespoň 800x600. Kdo už tuhle stránku znáte a chcete vědět, co je nového, navštivte deníček. Další změny na této stránce nepředpokládám, ale ani nevylučuji. Pokud na ně chcete být upozorněni, hoďte si sem . Stačí zadat adresu pro zasílání informací o změnách:

Asi je zvykem napsat něco o sobě. Uvedu tedy rovněž několik svých technických parametrů:

Narozen, Věk	8.2.1973 v Karlových Varech. Hmmm… Pokud jde o věk, nemám rád ty údaje, co se každý rok mění. Kdo to chce vědět, ať si to spočítá sám. Dneska už máme třetí tisíciletí.
Bydliště	Karlovy Vary - Bohatice. Kdyby snad někdo trpěl neodolatelným nutkáním vidět mě IRL*, domluvíme se mailmo.
Stav	Praštěný. To je dlouhá pohádka.
Číselné údaje	Hmotnost: 75..80 kg ; Výška: 186 cm; Optická mohutnost: -1,5 dioptrie ('-' znamená na dálku)
Zájmy	Hudba, sport, počítače, knihy, další aktivity. Dál se zajímám o celou řadu dalších věcí, takže by bylo kratší napsat, co mně vůbec nezajímá. Ale raději toho necháme.
Zaměstnání	Učitel (Někteří lidé jsou toho názoru, že to není povolání, ale diagnóza. Hádat se s nima nebudu...)
Zajímavosti	Nefeťák, nekuřák, nepiják. Jestli taky nezávislák, tím si nejsem tak moc jistej.
Kontakt	Lakva@volny.cz

   Pokud někoho překvapuje moje přezdívka, vězte, že jsem ji vymyslel sám již mnoho let tomu nazad a IRL se běžně nevyužívá. Je to složenina počátečních písmen slov Lukáš Adamec Karlovy Vary. Uznávám, že to zní trochu praštěně, ale zase mám dost málo jmenovců, což je podstatná výhoda, protože nemůže dojít k mejlce. Přesný počet lidí, užívajících stejný nick neznám, ale dosud jsem se s žádným nesetkal.

   Co se týče mého data narození, uznávám, že je to už minulý tisíciletí a že bych tedy už měl mít rozum. Projevem toho by mohly být třeba trochu normálnější stránky. Na druhou stranu věřím, že každý zná ve svém okolí alespoň jednoho důchodce, co dosud nevyrostl z klukovin. Mě zřejmě jednou postihne něco podobného. Ale občanku mi dali, mám stálé zaměstnání a v Bohnicích mě hospitalizovat odmítli, tak se snad můžu počítat mezi normální lidi. I když jak tak někdy sleduju ty lidi, co o sobě tvrdí, že jsou normální, mám chuť se prohlásit za cvoka.

   Jak jsem se už přiznal, narodil jsem se v Karlových Varech, kde žiju dodnes a vlastně doufám, že budu až do smrti. I když je tu draho a máme tu hodně blbých úředníků (na některejch úřadech se přímo rojí), mám to město rád. Vzhledem k jeho geomorfologické struktuře se obyvatelstvu nepodařilo vytlačit flóru zevnitř ven a to je moc dobře. … To jsem asi nenapsal moc srozumitelně - prostě je tu moc kopců na kterých se nedá postavit nic jiného než les, takže ten původní se ani nevyplatí kácet. Ze svého bydliště to mám do centra 10 minut pěšky a do nejbližšího lesa rovněžtak. Tím nechci naznačit, že by snad Vary s 55 000 obyvateli byly malé město.
   Ale vraťme se k životopisu. Po úspěšném absolvování mateřské a základní školy jsem postoupil na zdejší gymnázium (nyní s názvem První české gymnázium v Karlových Varech. To jsem rovněž prošel celkem zdárně a poté jsem byl přijat na Pedagogickou Fakultu Západočeské Univerzity v Plzni (Ty velký písmena mě jednou zničí). Tam jsem se pokusil studovat matematiku a výpočetní techniku pro střední školy, ale ta matematika se mi moc nelíbila (nebo možná já a mí kolegové z VT jsme se nelíbili matykářovi, Dr. Zachovi*, většinu nás povyhazoval právě on), taxem po 1. semestru skončil.
   Pracovat jsem začal jako krmič na výpočetním středisku Nemocnice s Poliklinikou v Karlových Varech. Moje pracovní zařazení mělo oficiální název 'Programátor', ale většinu času jsem krmil počítač kódy úkonů pro výkazy zdravotní pojišťovny. Právě tam jsem se naučil pracovat s počítači třídy PC (tehdy se do ní 286-ky ještě počítaly). Do té doby jsem byl vyzbrojen pouze osmibitovým ATARI 800 XE, které jsem pořídil někdy ve druháku na gymplu. To byla dobrá škola (teď myslím to ATARI), dneska začíná každej na Pentiu, takže pokud se nebojí a začne se hrabat v systému, většinou něco nenapravitelně rozvrtá. To na Atárku nešlo - zlatej OS v ROM.
   ATARI mi vydrželo do konce prvního semestru druhého pokusu na VŠ. Jeho prodejem jsem byl velice frustrován a nevím, jak bych skončil (třeba i líp), kdybych nebyl seznámen s panem Marianem Orthem, majitelem Karlovarské firmy Dominant. Návštěva, na kterou jsem se původně vůbec netěšil, proběhla právě v době, kdy se Marian marně snažil něco vytisknout z T602 a já jsem prohlásil, že jestli chce, můžu mu s tím pomoct, že s tím trochu umím. Když pak viděl jak 'trochu' s tím umím, pozval si mě do firmy jako externího poradce a po nějaké době úspěšné spolupráce mi umožnil pořídit moje první vlastní PC. Bylo to 486DLC s koprocesorem na 40 MHz, 4 MB paměti a 250 MB na pevném disku. To bylo ve 2.* ročníku VŠ a tenkrát to byla docela solidní mašina. Dávno tomu…

   V době, kdy se mé studium chýlilo ke konci, došlo k několika významným událostem. Z nich uvádím druhou a třetí nejdůležitější:
1) Můj kolega z VŠ, Zdeněk Zátko, mě vyhecoval ke společnému založení firmy Počítače od A-Z. Většina lidí to čte jako 'počítače od A do Z', ale znamená to 'počítače od Adamce a Zátka'.
2) Byla mi nabídnuta možnost udělat si na Katedře výpočetní a didaktické techniky PeF ZČU civilní vojenskou službu a po jejím skončení tam učit. Po této možnosti jsem ihned skočil, ale nakonec to dopadlo jinak. V první řadě jsem musel na OVS v K.V. dopravit prohlášení, že odmítám sloužit vojenskou službu se zbraní v ruce, protože blablabla… Pak jsem se šel na plzeňský magistrát domluvit o nástupu po skončení studia. Služba na KVD mi byla přislíbena za předpokladu, že si v Plzni seženu přechodné bydliště. Když se po pár týdnech přechodné bydlení na plzeňsku naskytlo, pádil jsem to oznámit na magistrát, kde se však mezitím rozhodli, že všichni další civiláci už půjdou dělat kopáče. To jsem pochopitelně nechtěl, a protože prohlásit na OVS že už zase jsem ochoten sloužit se zbraní v ruce by byla totální pitomost, nezbylo mi, než si najít civilní místo v Karlových Varech. Plzeňský magistrát sice krátce nato svůj názor změnil zase nazpátek, ale to už bylo pozdě. Místo jsem našel v karlovarském Domě dětí a mládeže. Domníval jsem se, že to bude v pohodě, protože ředitele této organizace jsem znal z táborů a zdálo se, že je to dobrej, rovnej chlap. Během několika měsíců se však ukázalo, že je to slibotechna velkého kalibru, každému řekne něco jiného a je-li potom s oběma konfrontován, vykrucuje se jak malej kluk. DDM byl v důsledku toho dezorganizace, kde levá ruka ví, co dělá pravá jen proto, že si spolu zhusta dávají páku.

   Rok a půl civilky jsem nakonec zdárně překlepal (s dopomocí čtyřměsíčního léčení skutečně zraněného kolene) a v březnu 1998 jsem nastoupil jako učitel na ZŠ J.A.Komenského v K.V. Jako učitel zeměpisu. Právě v té době totiž musela jediná zeměpisářka narychlo z vážných rodinných důvodů přerušit práci a já jsem dopadl natvrdo do 27 hodin týdně (převážně zeměpis, něco málo přírodopisu a 3 hodiny týdně rodinné výchovy v devátých ročnících, kromě toho třídnictví a kroužky výpočetní techniky, které jsem tam vedl už od VŠ. Díky vhodné konstelaci hvězd, prázdnin, koncertů, exkurzí a dalších nestandardních událostí jsem to nějak zvládl a nezcvoknul se z toho (teda aspoň jsem si toho nevšiml). V roce 98/99 jsem pak učil matematiku, výpočetní techniku a angličtinu a přestože tyto předměty, na rozdíl od zeměpisu, ovládám, musím říci, že to bylo prudce vyčerpávající. Nemusíte mi věřit, můžete na to nadávat, ale pokud si někdy zkusíte aspoň dva měsíce v kuse učit na plný úvazek, budete muset uznat, že učitelská šestitýdenní dovolená v době prázdnin je zatraceně zasloužená a krátká. Podrobnější zprávu o českém školství, učitelstvu, rodičovstvu a žactvu zde uvedu, až někdy budu mít chuť jí napsat.
   Už v listopadu roku 1998 mi kolega Zátko tlumočil nabídku Obchodní Akademie v K.V. na místo učitele výpočetní techniky. V té době se mi z osobních důvodů ani vůbec nechtělo provádět nějaké změny ve svém životě, ale během následujících asi dvou měsíců se mi tato nabídka nejrůznějšími formami a způsoby připomínala a vnucovala tak prudce, že jsem nakonec podlehl. Pokud chcete vědět něco způsobech vnucování, mohu vás ujistit, že to byla téměř nepřetržitá sada různých zmínek, náznaků a hovorů. Názory na předurčenost osudu se mohou různit, ale jsem přesvědčen, že kdybych se pokoušel vzdorovat dál, časem by to skončilo tak, že by všechny ostatní školy na Karlovarsku a v přilehlém vesmíru spadly, vyhořely, uplavaly nebo byly zrušeny rozhodnutím ministerstva pošt a kolejnic, takže by mi nakonec nic jiného, než přejít na OA, nezbylo.
   Od února ’99 zde tedy učím externě a v září ’99 jsem své úvazky prohodil. Celá zkratka (to je ale blbej obrat) tohoto ústavu zní OA a VOŠ CR Karlovy Vary a moje současné působiště je právě na VOŠ CR, tedy Vyšší odborné škole cestovního ruchu. Takže když to vezmu kolem a kolem, taxem se vlastně na tu vysokou jako učitel dostal, i když zatím nejsem schopen říct co z toho vzejde. Na ZŠ JAK učím dál výpočetní techniku, přestože přebíhání přes půl města a dohadování s nezletilými oprsklíky mě nesmírně vyčerpává. Ale ředitel JAK, Mgr. Dalibor Lípa, se ke mně vždycky choval férově (jako ostatně většina kolegů a kolegyň) a vycházel mi dle možností vstříc, takže úplně odejít bych považoval za podraz a těm se snažím za všech okolností vyhnout.
   Změna působiště pro mě má ovšem ještě jeden efekt: musím začít znovu studovat. Ve své výpovědi jsem totiž zatajil, že na druhý pokus o zdolání VŠ jsem nenastoupil na M-VT pro střední školy, ale pro II.stupeň ZŠ. Učili jsme se sice úplně tytéž věci, ale na oddělených přednáškách a u jiných profesorů (tím jsem se vyhnul Odmocnině. Nicméně papír mám jenom na ZŠ, takže už tento rok začínáme já i přítel Zátko studovat VT pro střední školy na MFF UK. Mohu-li soudit dle průběhu dosavadního studia*, zřejmě se seznámím s profesory, informuji se na požadavky ke zkouškám a poté jim mailmo zašlu některý z výsledků své dosavadní činnosti a budu mít pokoj. Kolega Zátko je původem fyzikář, takže ten to bude mít trochu težší.

   To je asi celej dosavadní průběh mýho života. Samozřejmě se vyskytovaly a vyskytují i další aktivity - společenské, sportovní a podobně, ale těm jsou věnovány další kapitoly

   Úvodem podotýkám, že velice důsledně rozlišuju pojmy hudba a muzika. Muzika je soubor zvuků, které si poslechnete párkrát, zpočátku se vám to líbí, ale časem je z toho vodrhovačka. Hudba je naproti tomu harmonie. Je to dokonale vyladěná a zaranžovaná melodie, kterou můžete poslouchat neustále a když se k ní po roce vrátíte, zase najdete něco novýho.

   V průběhu života jsem prošel přes všechno možné - country, folk, beatles, vážná hudba, techno a já ani nevim, jak se ty žánry vlastně jmenujou. Takže z druhý strany: nikdy jsem nevyhledával dechovku, metal a semi-hard rock (to znamená natvrdlej šutr.
   Na čestných místech v mojí sbírce jsou v současnosti interpreti jako Adiemus, Cop (Plzeňská bluegraasová skupina), Cranberries, Enigma, Enya, Era, Loreena McKennitt, Kitaro (Těžko říct, jestli je to Tibeťan nebo Peruánec, na albu Mandala, které od něj mám je jen fotka, žádné informace), Mike Oldfield, Vlasta Redl a Vangelis (i když ne úplně všechno). Záměrně je uvádím v abecedním řazení, protože nic z toho se nedá upřednostnit.
   CD nakupuju různě, ale především v prodejně CD-Music u Náměstí Milady Horákové, kde mají dost bohatý bazar s fantastickými CD za ještě fantastičtější ceny a dále jsem 'objevil' uplně neuvěřitelnej obchod se zlevněnejma CDčkama a taky knížkama v obchoďáku Perla.
   Samozřejmě poslouchám i počítačovou hudbu, ale na netu je toho strašně moc, takže z oblíbených autorů uvedu jen mého síťového přítele (snad stále ještě, strašně dlouho jsem ho nekontaktoval) Filipa 'Fencera' Rachunka a dále Andrewa 'Necrose' Segu (opět v abecedním pořadí).

   Svou oblíbenou hudbu poslouchám na své oblíbené aparatuře v sestavě Infra-CD-ROM od Creative Labs, Sound Blaster LIVE! , zesilovač Krysák Worx 4x20 W sin a 4 bedny + subwoofer. Pokud někdo máte rád propracovanou barvu zvuku, a přemýšlíte, jakou zvukovku si nacpat do mašiny, zvolte SB LIVE!, opravdu to za těch už ani ne 2000 peněz stojí. Dokáže to jakýkoliv zvukový zdroj umístit libovolně v prostoru a nasimulovat jakékoliv prostředí (koncertní síň, jeskyně, les, hory, doly, voda ajánevicoješte), nemluvě už vůbec o hrách, které zvukově umocní stejně, jako 3D akcelerátor po grafické stránce. Trochu problém je v našich podmínkách 4 kanálovej zesilovač. Multimediální sada PC-WORKS, kterou doporučují Creative Labs, se u nás dá sehnat nejlevněji za 5000, a dle mých informací zní dost plastikově. Ten můj zesilovač postavil můj přítel, eliťák David 'Krysák' Mach a jak už jsem uvedl výše, má sinusový výkon 4x20 W, což odpovídá asi tak 4x50 W hudebním, které se na zvukových zařízeních běžně uvádějí. Reprobedny a aktivní subwoofer (50 W sin) jsou rovněž Davidova práce a podotýkám, že velice kvalitní, takže jakoukoliv hudbu už pouštím raději přes počítač, než přes věž, protože věž má slabý basy a je jenom stereo J .

   Hudbu ovšem nejen poslouchám, ale příležitostně taky sám provozuju. Oba mí rodiče mají hudební sluch (táta musí, protože hraje profesionálně) a ani mně se toto postižení nevyhnulo. Proto jsem se už někdy kolem 10 roku začal učit na kytaru a vydržel jsem u ní dodnes, ač dodnes neumím noty. A aby toho nebylo málo, najdou se i jedinci, kteří tvrdí, že dobře zpívám. Já to hodnotit nechci. Párkrát jsem se slyšel ze záznamu a měl jsem chuť kytaru rozšlapat a hlasivky darovat. Ale ostatní mě za moji hru netlučou a občas mě k ní i vyzívají, tak co.

   Někde jsem slyšel, že každý člověk má nějakou svojí drogu. Ten, kdo se s ní během života setká a vyzkouší si jí, je ztracen, propadne jí a rychlá smrt je pro něho vykoupením.
   Mojí drogou jsou endorfiny. Jsou to chemické látky, které vznikají v těle při pohybu a při radosti a svým působením odpovídají morfiu. V důsledku toho jsem prošel celou řadou různých sportů i jiných aktivit. Většina z nich mě zpočátku prostě zaujala, později zcela pohltila a nakonec se zprotivila, protože začala těžce lézt do času i peněz. Od takové záliby jsem většinou ustoupil, ale náhlým přebytkem času jsem začal být natolik frustrován, že jsem si musel najít něco jiného. V podstatě by se dalo říct, že jsem s jednotlivými sporty zacházel tak, jak někteří jedinci zachází s osobami opačného pohlaví. Tímto způsobem jsem prošel plaváním, šermem, parašutismem a v současné době je moje hlavní závislost windsurfing. Aby se to snad někomu nezdálo málo, upozorňuji, že toto jsou hlavní sporty, kterým jsem se věnoval na závodní úrovni, nebo alespoň velmi intenzivně. Kromě toho jezdím na kole (horském), lyžuju, rád hraju volejbal, paintball, různé hry v přírodě a snad bych se ještě udržel na koni. Taky bych sem mohl zahrnout turistiku, ale té se budu víc věnovat v dalších aktivitách.

   No gdobytobylřek, že člověk co má doma připojení a na netu zcela vlastnoručně vyrobené stránky, se zajímá o počítače. V mém případě to není jen zájem, ale téměř posedlost a značná část pracovní náplně. Jak už jsem se zmínil, jsem nejen učitelem výpočetní techniky, ale též spoluzakladatelem počítačové firmy.

   Jak já jsem se k těm počítačům vlastně dostal. Aha, to bylo tak: Už od malička jsem byl dost posedlý létáním. Že bych mohl někdy něco sám pilotovat se mi moc nechtělo věřit, takže šlo jen o typický předem-k-zániku-odsouzený sen, jakých je všude kolem spousta. Ale jen do chvíle, než mi někde někdo ukázal počítač (muselo to být jedno z prvních u nás se vyskytujících PC) a na něm letový simulátor. No simulátor… na obrazovce se dost rychle za sebou vykreslovaly obrázky drátěných pyramidoidních hor a ještě drátěnějších kvádrovitých domů. Dolní polovina byla zelená, horní modrá a předěl se zvedal a nakláněl podobně, jak to bývá v letadle. Dokonce jsem si k té podivné šedé hučící krabici mohl sednout a ověřit, že to letadlo skutečně jde řídit a že se dá i havarovat. Takže jsem se o počítače začal trošku zajímat (každý, kdo měl na počítači jakýkoliv letový simulátor a neprozřetelně mě k němu pustil, musel později simulovat výpadek proudu), a protože jsem od narození postižen značnou zvídavostí, stále víc jsem se zajímal i o to, jak funguje ta krabička s čudlíkama.
   Přihlásil jsem se na nějakej kroužek programování (tehdy ještě obsluha počítace byla jeho spuštění a vypnutí, aplikační software se běžně nevyskytoval) a už mě to nepustilo, přestože jsme zpočátku pracovali na ohřívači vzduchu typu IQ-151. Po pár letech jsem se stal šťastným majitelem ATARI 800 XE (zakoupeného v Tuzexu a tedy druhé jakosti, což ovšem na počítači západní kvality nevadilo ani náhodou). Podotýkám, že zpočátku jsem neměl ani kazeťáček, takže každý program nebo hru jsem si před spuštěním musel sám naťukat - fakt dobrá, hraní nepodporující škola a to myslím naprosto vážně. Postupem času jsem se dovybavil kazeťákem a později dokonce tiskárnou (no tiskárnou… byla to jednojehličková kopíráková BT 100, napájená trafem od vláčků, s rychlostí tisku 200 znaků za týden, ale stačilo to).
   No a, jak opět zmíněno výše, po několika dalších letech jsem přezbrojil na PC 486DLC/kopr./40 MHz/4 MB/250 MB. Během studia na VŠ jsem vydržel stále s toutéž sestavou (to byly doby, když to ještě šlo), pouze jsem časem zvětšil paměť na 8 a HDD na 500 MB a přidal zvukovou kartu. No a po škole už šly upgrady o dost rychleji, takže teď mám K6-II/400, 98 MB RAM, 13 GB HDD, I-CD-ROM, SB LIVE! , 3Dfx Woodoo, tiskárnu Canon BJC 210 a 17' monitor. Kupodivu jsem za těch asi 6 let nevyměnil klávesnici ani myš.

   Co se týče aktivit, na počítači vyvíjených, nejjednodušší bude napsat, že dělám fšecko, na co není potřeba příliš drahý specifický HW a příležitostně ještě něco navíc.
   Takže trochu podrobněji: vyřizuju osobní i školní agendu, programuju (od systémových pomůcek až po jednodušší databáze), pro sestru a její kamarádky z gymnastiky mixuju hudbu, pro přátele dělám vizitky a letáčky, pro přítele mojí mamky a tedy vlastně náhradního otce, pana Zdeňka Durdíka, spolumajitele firmy BLANKOM CZ, webový stránky, překlady manuálů a většinu grafiky a příležitostně jsem si zašťoural i do 3D grafiky. No a samozřejmě správa systémů doma, ve škole, u přátel a u zákazníků. A já nevim co ještě. Třeba českej Doom, to byla taky moje práce.
   Pokud jde o oblíbené programy, jsou to CorelDRAW, Delphi, Word a Excel (v uvedeném pořadí). a tady je seznam malých utilitek, kterých mám taky hafo.

   Ano, vím že je nás dnes už málo, kteří jsme postižení fantazií. Tento hendykep má ovšem i své výhody a jednou z nich je představivost. Díky ní stačí stimulovat pouze jediný smyslový orgán (typicky zrak nebo sluch) a předpokládané vjemy ostatních se generují v mozku samy.
   Pokud jde o žánry, je to podobné, jako s hudbou - přečtu cokoliv, co je zajímavě a humorně napsáno. Mám rád sci-fi (především A.C.Clarke), fantasy (úžasná zeměplocha Terryho Pratchetta má velkou konkurenci v knihách Seznam sedmi a Šest mesiášů od Marka Frosta - spoluautora seriálu Městečko Twin Peaks), humor (Zdeněk Svěrák, Zdeněk Šmíd, F.R.Čech a další) a dále jednotlivé knihy z dalších žánrů (např. Sherlock Holmes).
   Trochu mě zajímá mystika a musím říct, že mě jednotliví přátelé zásobují těmi správnými knihami ve správném pořadí a správný čas. Jen tak namátkou zmíním Lobsanga T. Rampu (Třetí oko, Doktor ze Lhasy, Pravdivý příběh L.T.R.), Františka Bardona a hlavně (a to je taky důvod, proč sem tuhle pasáž vlastně připisuju, původně jsem se s tím ani moc chlubit nechtěl) kniha Celestýnské proroctví od Jamese Redfielda. Rád bych touto cestou poděkoval Janě Vrbkové za to, že mi tu knihu přinesla ještě jednou, když jsem ji na poprvé odmítl. Popisovaný příběh může být možná smyšlený, ale na tom vůbec nezáleží. Daleko důležitější jsou myšlenky, který jsou tam obsažený. Pokud máte pocit, že se kolem Vás děje příliš mnoho náhod, který směrujou Váš život do zcela nechtěných, ale velice zajímavých kolejí, nebo pokud si myslíte, že se řada věcí prostě nedá vysvětlit materialisticky, nebo že musí mít nějaký hlubší smysl, ale přitom nemáte rádi náboženství (obecně, ne nějaké konkrétní) proto, že Vám připadá zaměřené hlavně na ovládání a manipulování lidmi, tak si tuhle knihu určitě někde sežeňte a přečtěte si jí. Celou. A postupně, pomalu, tak, abyste jednotlivé myšlenky stíhali pochopit. A pokud se Vám to bude líbit, tak mi mailněte a můžeme o tom podebatovat. Trochu si i pohrávám s myšlenkou, že bych mohl kontaktovat autora a pokud by s tím souhlasil (a jsem přesvědčen, že on ano), tak bych to nascanoval a umístil na síť. Ale to má ještě nějakej ten pátek čas.
   Abych se vrátil k tématu. Za sebe můžu říct, že mi ta kniha pomohla srovnat v hlavě neuspořádaný myšlenky za nějakých asi 8-12 posledních let, co jsem se začal podobnýma otázkama zabývat, a taky mi posvítila na konec asi rok a půl dlouhýho temnýho období, který začalo krátce po civilce, kdy jsem si myslel, že život vlastně vůbec nemá žádnej smysl. Díky týhle knížce vím, že ho má. Každej život. Některej větší a některej menší, ale je v silách každého správce toho života (tím je míněn každý z nás :-) ten význam zmenšit nebo zvětšit. Kdokoliv může přispět k pokroku a vývoji už jen tím, že bude mít otevřené srdce a duši k ostatním lidem a bude hledat a vnímat krásu ve světě kolem sebe. To nejlepší, co může člověk sám pro sebe udělat, je pomáhat ostatním, a přitom se učit z toho, co se děje kolem něj.
   Nakonec téhle pasáže jsem chtěl uvést jednu sqělou myšlenku od Paola Coelha z knihy Pátá hora. Jenže když jsem ji hledal souboru s citáty, zjistil jsem, že je tam toho víc, co stojí za zmínku. Konkrétně úplně všechno... Takže Vás odkazuji o kousek níž, kde to uvedu všechno

   Tolik ke knihám. Nebráním se ale ani dalším médiím - zvuk (a taktéž divadlo-bezkonkurenčně největší Géniové českého humoru Svěrák-Cimrman-Smoljak) a film (uvedu jen namátkou Dvojčata, Pravdivé lži, Policajt ve školce, 5. element, z českých pak Akumulátor, Kolja, Poslední přesun, Kanárská spojka a starší nebetyčná kanada Copak je to za vojáka - tenhle film by dnes s mírnou reklamou určitě obstál i na západě).

   Většinou nějak souvisí se sportem, počítači nebo přírodou, kterou mám rovněž velice rád. Důležitou roli hraje parta mých přátel, zvaná Elitní jednotka Rampy mcQuaka, které je věnována další stránka, takže zde zmíním jen krátce: Návštěvy kina, čajovny, táboráky, pařeniště (počítačových her, aby snad nedošlo k mejlce) a různé pěší, kolmé (kolmo, to jest na kole), vodní, poznávací a přespávací výlety (přespávací - jdeme někam jenom přespat. Namátkou: sopka v Tašovicích u K.V., ochoz rozhledny na Tisovském vrchu, houpací most ve Svatošských skalách.). Některé větší akce byly zachyceny v Eliťáckém Akčníku - to je něco jako deník.

Pokud Vás zajímá, co se se mnou děje dál, navštivte můj deníček.

Pokud by někdo trpěl neodolatelnou touhou mě kontaktovat, nebojte se, mailem vás nekousnu. A jak říkával Vlado Mečiar veliký novinářům: Ptejte se mě na co chcete, já vám na co chci odpovím.

Díky za návštěvu.
Pokud se Vám moje stránky snad líbí, mailněte mi, udělám knihu návštěv.
Pokud se Vám moje stránky snad nelíbí, nechte si u Hawkyeho Pierce vyměnit vkus J

- já vím, že to zní divně, ale zkuste si to

IRL:Aha, já zapomněl. Dneska už je na netu gdegdo (bez urážky). Je to anglická zkratka - In Real Life - ve skutečném životě

Dr. Zach, zvaný též 'Odmocnina' se na PeF ZČU vyskytuje asi dodnes. Jeho plné matematické jméno je 'Odmocnina z -1', to je totiž imaginární jednotka  i  a i je v abecedě Za_ch. Teď mě napadá, že kdyby byl němec, byl by to vlastně matematický šlechtic - jmenoval by se Wurzel von Minus Eins.

Když tak o tom teď přemýšlím, ta dvojka je pro mě docela klíčový číslo. Narodil jsem se v únoru, oba počítače jsem pořídil ve druháku, nejlepší období mého života trvalo 2 roky a 2 měsíce, v každé sportu jsem byl nejlíp druhej a v partě hraju taky většinou druhou kytaru.

Několik mých dosavadních programátorských zkoušeka zápočtů proběhlo, dříve než začalo, asi takto:
   Profesor nám na přednášce sdělil náplň předmětu a stručné zadání programu, který bychom měli během semestru vytvořit. Já jsem se chvíli hrabal na disketách, a odpovídající program (skutečně vlastní výroby) našel. Na konci přednášky (zhusta první) proběhl asi tento rozhovor:
já: 'Pane profesore, jaxte mluvil o tom programu, myslel jste asi něco takového?' (cvakot klávesnice).
profesor: 'No dobrá, ukažte to… Aha… Hmmm… Ale to jste nemusel tak pečlivě… No jo… Pane kolego, máte s sebou index?'

   To nepíšu proto, že bych se tím chtěl nějak chlubit, nebo tak něco…
   To je prostě fakt.

   To byla taky mašinka, tohle IQ-151… Velikostí to připomínalo PC v provedení desktop, vpředu prodloužené o zkosenou neodpojitelnou klávesnici. Varovně oranžová litinová kysna s mohutným žebrováním v zadní části chránila okolí před pozoruhodnou elekro(tech)nickou konstrukcí. Procesor TESLA (tuším MHB 8080) byl umístěn hned vedle zdroje a neustále proto trpěl jeho magnetickým a tepelným polem (nejdelší naměřená doba mezi dvěma zakousnutími byla 2 hodiny a 28 minut, běžná asi 45 minut). Klávesnice měla masku z potištěného hliníkového plechu, z níž vystupovala kulatá a nesmírně debilně profilovaná tlačítka se zdvihem 0,00nic. Tradovalo se, že programátoři, vyvíjející software (v podstatě pouze OS a BASIC), pracovali v zimě v gumových rukavicích a v létě s náprstky. Červené tlačítko RES (míněn reset), umístěné tam, kde je dnes Escape, neustále přitahovalo ukazováček při výskytu nápisu STISKNETE LIBOVOLNOU KLAVESU... , a levý loket, když programátor po hodinovém vyčerpávajícím datlování čtvrtkilovým kladívkem chtěl odlehčit znavenou kebuli opřením o dlaně. Jediným uživatelským komfortem tedy byla možnost ohřát si ruce nad zmíněnou mřížkou, chránící uživatele před žárem zdroje.
   Neplačte, děti. Brzy nato šel komunismus do pryč a ze západu (a později i z dálného východu) rychle přicválaly šiky rytířů řádu IBM-PC v přenádherných šedých uniformáchs odpojitelnými klávesnicemi a spanilými grafickými a stále častěji i barevnými monitory.
   P.S.: Vidíte jak to letí... Dneska už má pomalu každej doma Trinitrona nebo 17", ne-li obojí

   HW znamená hardware - technické vybavení počítačů - tedy to, co se nedá snadno ukrást, aniž by si toho někdo všiml.
Obdobně SW - software - programové vybavení - to co se naopak dá nepozorovaně ukrást celkem snadno.
Taky jsem teď zaslech další hezkou definici: Hardware je to, co se nedá zkopírovat.