Pavel d'Best Švácha - Krysák trilogy

Vážení přátelé. Dostala se Vám na monitor základní kniha eliťácké mytologie. Její původní úprava, vzniknuvší v době, kdy internetová doména .CZ byla ještě vzácnější, než slušní politici, byla pochopitelně určena pro tisk a na to naráží i celá řada poznámek zvláště v první části textu. Dnes, když jedinou brzdou v překotném využití Internetu jsou telekominíci, jsme byli nuceni sáhnout k nepatrným úpravám po grafické stránce. Obsahová stránka naopak zůstává nezměněna - něco takového by mi d'Bestie nedovolila. Jediné, co si ještě troufnu, je doplnit pár poznámek pod čarou, nezbytných pro pochopení některých eliťáckých zvyků a instinktů. Pokud snad někde narazíte na pravopisnou chybu, či logickou nesrovnalost, vězte, že je prudce záměrná.

A ještě jedna poznámka technického rázu: přestože se jedná o ~~tří~~ čtyřsvazkové, velice obsáhlé dílo - brožované vydání o rozsahu několika set stran formátu A8 je více tlusté, než široké - snažil jsem se jej udržet v jednom souboru. Předpokládám, že většina z Vás asi nebude mít k dispozici pevnou linku. Doporučuji proto celé dílo stáhnout a přečíst off-line, jinak bude mít krávacom pré.

Abyste to měli jednodušší, tak tady máte celé dílo i s obrázky a aplety zabalené a tady jsou k tomu fonty (ale ty jsou krapet delší). Jednoduše si vytvořte adresář (nebo jestli chcete třeba i složku, vono je to celkem jedno) a tam to pomocí RARu rozbalte. Pokud neumíte pracovat s RARem, tak… se s někým poraďte. Do EXE to pakovat nechci kvůli virům. Pak nechte wINDOWS, aby nainstalovaly fonty z Vámi vytvořeného adresáře (nebo dokonce složky). S tím Vám v případě potřeby taky někdo poradí (třeba i já, když mi pošlete maila).

Svazek I.
Svazek II.
Svazek III.
Svazek IV. (ze 3)

O trošku menší, jemně přepracované vydání

Od doby kdy jsem psal úvodní slova k prvnímu dílu mého třídílného díla uplynulo několik dlouhých let. Spousta věcí se změnila k horšímu. I Krysák - nejbrutálnější hrdina minulého desetiletí. Ale ne tak moc, aby nemohl odvrátit blížící se konec světa. On je vaše zkáza.

Stačí si jen přečíst jeho pochmurný příběh a pocítíte chvění v oblasti podbřišku, které je neklamným znamením znovu nalezených vzpomínek. Ale dosti prázdných slov ...

Prediction

“Zemři, a staneš se legendou.
Přežij, a zemřeš v zapomění.
To je den tvého osudu.
To je tvá volba -
Žít nebo se stát nesmrtelným ... ?
… a můj nůž ti pomůže se rozhodnout.”

Apropos:
Povšimněte si prosím zvýšené kvality tisku! *1
A ty listy přidržujte opatrně, jen z okraje, aby jste si nerozmazali písmena.
Hlavně pokud se ti potí ruce!

Varování pro lidi se zvýšenou segregací:
Jestli se ti potí ruce, tak si to raději polož před sebe na stůl, *2
nebo si to nechej někým přidržet.

Ale dej si pozor! Onomu dotyčnému se také nesmí potit ruce!

To by sis totiž vůbec nepomohl.
Pokud se dotyčnému potí ruce, navrhni mu, aby použil gumových rukavic.

Nechci, aby se někdo mylně domníval, že lidé, kterým se potí ruce považuji za víceméně více méněcenné.
To zcela nikoliv. Pocení je lidské, stejně jako jakékoliv jiné vylučování. Pokud člověk, kterému se nadměrně potí končetiny, použije rukavice a pach zadržující onuce, může se s klidným svědomím zařadit mezi nás normální lidi.

Měl by ovšem na minimum omezit četbu tak kvalitní literatury, jaká je mu zde předkládána.

A když už si nemůže pomoci, prosím ho alespoň o jedno:

Ty onuce nechť si sundavá jen v bezpečné vzdálenosti od mého díla!!!*3

Over 1299 Years Ago
Knihovnou zněly tiché kroky. Tmu prořízla jiskra z křesadla a pak světlo svíčky.
Starý mnich usedl ke stolu a namočil pero do kalamáře.
Má před sebou ještě mnoho práce.

Dávno před příchodem spasitele se den spojil s nocí a na zem padla temnota.
Nekonečné deště bičovaly skalnatou pevninu a veškerý život zmizel v temnotě.
Celou zem spolkla temnota.

Tisíce roků trvala temnota, pak neměla už z čeho žít.
Stačil jediný záblesk světla a z temnoty vyšli tři skauti.
Zbavili svět temnoty a vrátili jemu řád.
(podrobné informace naleznete v programu IDOS)
První pravil “ Ať´ jsou lidé” a lid se zrodil v temnotě
Druhý pravil “ Ať´ jsou šťastní.” Tím dal vzniknout dobrotě
Třetí upil něco z láhve Pražské vodky a řekl
“Ať´ jé í smůték. Musí bejt smůték, aby lidé nezápómněli, có jé štěstí.”

Ten třetí byl snad ďábel sám,
díky němu temnota schovala se v koutě.
Tam čeká na svůj čas, aby se vtělila do jednoho z nás, (kdopak to asi bude …)
Pak vyleze zas ven a spojí s nocí den. (kdopak to bude jen)

(můžeš třikrát hádat)

ztracené Evangelium podle sv. Krysouše
zapsáno l.p. 666 páterem Vlastislavem

nalezeno 5.7.1995 ve sklepení nejmenovaného starorolského domu

Dveře, poháněné postmoderním hydraulickým systémem, zasyčely a samy od sebe se otevřely. Řidič, malý snědý muž, si netrpělivě pohrával s řadící pákou a po čele mu stékaly krůpěje potu. Z autobusu vystoupil jediný člověk. Byl jím urostlý mladík, s dlouhými havraními vlasy, jenž mu sahaly až po kolena, a místy i dále. Jeho levá ruka si laškovně pohrávala s malou, dřevěnou píšťalkou zdobenou mýtickými orgamenty - byl vymetačem krys. Provozování takového řemesla již několik století není příliš výdělečné. Krysaře už dávno nahradili deratiseří a jejich jedy.

Autobusák zašeptal magickou formuli, pokřižoval se, šlápl na brzdu, spojku a na plyn a zmizel za zatáčkou.

Muž se rozhlédl. Stál u pusté silnice, na níž si vítr pohrával s obaly od Gio-Gipsů. Znechuceně odvrátil hlavu a jeho zrak spočinul na vymlácené výkladní skříní, nad kterou se s občasným vrznutím pohupovala zaprášená cedule s nápisem “Zverimex”. V obchodu spatřil dva medvědy, jak žvýkají tělo mrtvého prodavače.

“Ble!”, pravil si v duchu muž a vydal se prázdným parkem v místa, kde před léty bývalo centrum města. Nyní zde však našel jen trosky lázeňského sanatoria Thermal a hejno krys pojídajících lázeňské oplatky. Muž přiložil píšťalku k ústům. Za chvíli už krysy skákaly do řeky s temně zelenou vroucí vodou. Vše se mu zdálo být nějaké podezřelé. Na zádech pociťoval podivné mrazení, jenž nepřestalo, ani když si oblékl hnědou bavlněnou šálu (OČ +1), co mu dala maminka na cestu.

Pokusil se v hlavě rozebrat celou situaci, aby zjistil, co tu nehraje. Začal okamžikem, kdy otevřel telegram s podivným textem:
“Přijeďte !!! Najdete mne v poslední stojící budově v centru města. Heslo je Šunka.”

Tehdy mu logicky došlo, že někdo potřebuje jeho služby. Podíval se na razítko: Pošta Karlovy Vary. Rozhodl se, že do Varů pojede. Od té doby se všechno zdálo být jako ve snu - začalo tu tím nervózním řidičem, který očividně neměl radost z toho, že ve Varech musí stavět, přes ty liduprázdné ulice, až po volně pobíhající divokou zvěř. Všechno tu až nápadně připomínalo safari.

Ve svém životě zažil již hodně nebezpečných situací, ale nyní mu jeho instinkt napovídal, že stojí před něčím velkým, před něčím nebezpečným, před něčím, co mu evidentně nevoní. Stál před veřejnými záchodky. Byly dva - na jednom byl panáček v kalhotách, na druhým v sukni. Opět se otřásl a vydal se hledat poslední stojící dům v centru města. Aby si zlepšil náladu, zahrál si na svou píšťalu svou oblíbenou písničku “Okolo Frýdku cestička”, načež další hejno krys, obluzeno tou podivnou lidovou melodií, naskákalo do řeky, s podivným názvem Mutohře. Dříve tu prý tekla řeka Teplá. To je velmi podezřelé.

Po několikahodinovém hledání už přestával doufat. Když tu náhle, asi sto metrů od Thermálu, uviděl stát starou barabiznu. To muselo být ono. Zaběhl do vchodu a začal číst jména na zvoncích. Jedno jej na první pohled upoutalo -

To muselo být ono! Zuřivě zazvonil. Nastala chvíle velmi hrobového ticha.
     A pak cosi pekelně zachraptělo:“Heslo!”
     Muž pohotově odpověděl “Salám.”
     “Salám? Já myslel že heslo je Šunka?!?”
     “To máte jedno, to je taky uzenina.”
     “Hm … to je těžký. Já nevím, to asi nepůjde. Musíte mi říct správný heslo!”
     “To je velká smůla. Já ho asi zapomněl. Tak se mějte hezky, nashledanou.”
     Majitel pekelného hlasu na druhé straně drátu se na chvíli zamyslel, a pak řekl:
     “Hm … ono je to vlastně jedno, můžete vkráčet. Ať sám satan provází vaše kroky. A vyvarujte se osmého schodu.”
     Hlas utichl.
     “A nezapomeňte ” ozval se ještě jednou, “Vyvarujete se, opakuji, rozhodně se vyvarujte osmého schodu. Amen.”
     “Proč?” zeptal se muž naléhavě, “Proč se mám vyvarovat osmého schodu.”
     Ale nikdo už neodpovídal. Ale pak …

     Dveře zabzučeli. Muž do nich pohotově strčil. Nicméně jediným následkem bylo, že se jejich skleněná výplň vysypala. Muž proklel svou sílu a protáhl se vzniknuvším otvorem. Ocitl se v malé, ztemnělé hale, odkud stoupalo prošlapané kamenné schodiště. Stěny byly prosáklé vlhkostí a podivným, mrtvolným pachem. Na sedmém, osmém a devátém schodě ležela kostra. Muž si vzpomněl na varování pekelného hlasu. Ale stále si nebyl jistý, o co tu vlastně kráčí.
     Moc dlouho se nerozhlížel a vykročil po schodišti nahoru. Jeho kroky rozezněly léty ztichlý dům a vytvářeli ozvěnu, jež navozovala nervy drásající atmosféru.
     Už v přízemí slyšel ze shora sípavý dech, který chvílemi přecházel v chrochtání a jak stoupal víš, stávalo se toto funění stále hlasitější. Byl zrovna na sedmém schodě, když se nad jeho hlavou ozvalo dokonce zakašlání! Uvědomil si, že v ten okamžik někdo rozprášil do okolí miliony kapének rychlostí 60 km/h. Proto si rychle přikryl ústa kapesníkem a neochvějně stoupal víš. Taková událost ho nemůže rozházet! Po několika napjatých minutách dorazil do prvního patra.
     Jedny dveře byly otevřené. Stála v nich podivná, malá figurka, s americkou kšiltovkou a povypadlýma očima, důmyslně skrytýma za silné brýle.

     Figurka se pokusila o úsměv, avšak Krysař se toho úšklebku nelekl. Znal ho ze zrcadla, jelikož uměl udělat podobný.
     Nastala chvíle trapného ticha, které by bylo nejlépe vyplnit reklamou. Pak konečně figurka ve dveřích promluvila, a v té chvíli Krysař s jistotou věděl, komu patřil ten pekelný hlas.
     “Názdár, čoveče! Tebe už sem taky dlouho neviděl!”
     “Erm, my se přeci neznáme …”, odvětil diskrétně Krysař.
     “Né? Tak proto! Mě se to zdálo nějaký divný!”, zasmála se figurka “A kdo teda jsi, a co potřebuješ? Jestli jsi od Jehovy tak tě předem upozorňuji, že zde nic nenajdeš.”
     “Na mém jméně nesejde, přišel jsem abych ...” Krysař se zarazil. Vylovil z kapsy telegram a podal jej figurce.
     “Kurník neříkej mi furt figurka je to úplně blbé a extrémně neosobní. Jsem Jindra-Kill me-Pelc, můžeš mi říkat Jindro.” řekla figurka, když vyndavala telegram z pomuchlané obálky. Pak už jen sklopila zrak a její oči začali bloudit mezi řádky. V pozadí se objevilo štěkající malé dítě, po čtyřech doběhlo k Jindrovi a začalo mu očichávat ponožky. Ten jej reflexivně odkopl a otřel si pantofle jednu o druhou, aby očistil krev z ostruhů. Svůj čin suše okomentoval slovy “To je moje speciální úprava domácí obuvi. Říkám jí Patofle – patologická obuv.” a pokračoval ve čtení.
     Konečně zvedl hlavu a přimhouřil oči tak, že mu mezi očními víčky vznikla jen neznatelná štěrbina.
     “Nemůžu!” řekl.
     “Co?”
     “Nemůžu to přečíst, mám špinavý brejle.” řekl a začal je leštit. “Můžeš mi to zatím přečíst sám!”
     Krysař vzal s ledovým klidem telegram a přeříkal jeho obsah.
     “To že jsem napsal?”, podivil se Jindra a dýchl si na brýle. “Na to si vůbec nepomatuju!”
     Krysař znervózněl. Nechtělo se mu věřit, že do tohoto bohem prokletého města přijel jen díky úletu nějakého blázna. Jindra se zamyslel.
     “Už to mám!” řekl náhle dovtípeně, “To musel být Radek!”
     “Radek?”, vzchopil se Krysař, “Kdo je Radek?”
     “Ty neznáš Radka? Ty vado, to vás musím seznámit!”
     Jindra se šibalsky uchechtl a zmizel v útrobách bytu. Z pokoje, do kterého zašel se chvíli ozývali rány a vřeštění, pak Jindra vykoukl, řekl “Hned to bude” a opět zmizel.
     Po několika hnilobných minutách se ve dveřích objevila další podivná figurka. Měla splihlé, blond vlasy, které se neustále snažila zandat za uši, tričko s nápisem Berlínská zeď, vietnamské bermudy s podivným obrázkem v rozkroku a na nohou vlněné ponožky bez výšivky. Usmála se a řekla: “Čau, jsem Radek-Kill me too-Pelc!”.
     Radek pozvedl ruku k potřesení, důvěřivý Krysař mu podal svou, načež mu ji Radek třemi ráznými pohyby vykloubil.
     “Už nemáme moc času ”,nasadil Radek tragický výraz, “Krysák může udeřit každou minutu!”
     “A to je kdo, ten Krysák?” zeptal se Krysař a snažil si nahodit ramenní kloub, “Má celkem sympatický jméno.”
     “Už nemáme moc času ”, trapně se opakoval Radek, “Všechno se dozvíte cestou.”
     V pozadí se vyloupl Jindra: “Ty někam jdeš?”
     “Nó, k Pavlovy …”
     “Ale tak do týdne ať jsi doma, nebo bude průser, znáš to ne? Teprve včera jsi se vrátil ze své každoroční měsíční cesty do Merklína a ještě jsi ani nevynesl koše.”
     “Byl jsem na Merklín Open! A navíc … k popelnici je to den cesty …” bránil se bezmocně Radek.
     “Máš týden. Ani o den víc!” nasadil Jindra baryton.
     “Jasně ”,usmál se Radek a otočil se ke Krysařovi, “To jsem celkem ukecal, ne? Můžeme jít.”
     Sešli po schodišti, protáhly se vysklenými dveřmi, a namířili si to přímo na sever - směrem, kam slunce nikdy nezapadá.

Když došli do parku, Radkovy digitálky pěti ráznými údery odbily sedmou hodinu. Na zem se pomalu začala snášet mlha a ve vzduchu byla cítit vlhkost. Radek neustále povídal, o všem co se týkalo mise, i o tom, co nemělo s misí nic vůbec společného. Z jeho dlouhého monologu si Krysař zapamatoval tento smutný příběh:

Ještě před půl rokem byly Karlovy Vary nádherné lázeňské město, plné Němců a Vietnamců (a Rusů - ti by mi dali, kdybych na ně zapomněl). Místní inteligence se scházela v instituci zvané “První české gymnázium v Karlových Varech”, kde se každý pracovní den v týdnu řešili důležité otázky týkající se celého lidstva (například orientace dvou přímek v prostoru, jak vypočítat obsah válce, když nemáte zadanou velikost výšky a podobně). Tuto světově uznávanou instituci, navštěvoval mimo jiné i David Mach - obyčejný, průměrný to pedofilní student a dokonalá, bezchybná a geniální krasavice Cathy von Rock. A jak už to tak bývá, David se do ní zamiloval celým svým mezimozkem, což je právě ta část mozku, která jediná rozhoduje o našich citech. Cathy však jeho lásku neopětovala a proto David Mach proklel ji i celý svět. Na několik dní záhadně zmizel ze scény, aby se po čase vynořil jako hnusný, oslizlý Krysák, deprivované pedofilní stvoření, které se rozhodlo ovládnout celé město a přeměnit všechny jeho obyvatele v odporné krysí mutanty.
V tomto období jeho života, mu nemůžeme upřít jisté úspěchy. Pomocí mutagenní látky zvané FERTILIZER nejdříve zmutoval obyvatele Staré role - svého bydliště, a pak i zbytek města. Jediná čtvrť zůstala nedotčena - Bohatice, jenž se nalézají ve kdesi skalách nad městem a vede k nim jen jedna přístupová cesta, kterou zná jen pár zasvěcených - Radek je jedním z nich. Ve městě žije ještě několik lidí, kteří se ubránili účinkům FERTILIZERu, žijí však ve veliké bídě a odříkání.

     “KRYSÁK MUSÍ BÝT ZNIČEN!!!” zakončil Radek svou řeč a upřeně se zadíval Krysařovi do uší, “A ty nám v tom pomůžeš …… viď že jo???”
     Jediné, co ze sebe Krysař, zmatený Radkovým zájmem o jeho dokonale vyholené uši, v dané chvíli vymáčkl, bylo: “Jak?”
     “To se dozvíš v Bohaticích. Tvá naděje na přežití je více než mizivá, ale někoho tam poslat musíme. Tady už jde hlavně o čest. O Mou čest. Já nikdy neprohrávám kontumačně!”

     Šli mlčky. Vzduch byl stále vlhčí a mlha hustší. Na zem se v ztřeštěných náletech snášeli krkavci a odnášeli mrtvé krysy do svých hnízd v oblacích. Náhle se brutálně setmělo.
     “Budeme muset založit požár.” řekl Radek a zapálil statný dub co stál poblíž, “V noci vylejzají mutanti z děr - oheň je snad zažene. Budeme střídavě držet hlídku - ty od teďka do čtyř a já potom. V pět vyrážíme, máme před sebou ještě dlouhou cestu.” Zívl, aniž by si zakryl ústa, a usnul ještě než dopadl na zem.
     Krysař se posadil zády k požáru a přemýšlel, co by asi dělal teď, kdyby doma neotevřel ten prašivý telegram.
     Seděl tak několik hodin, oheň pomalu dohasínal. Ze všech směrů se ozývalo strach nahánějící kňučení. Znělo stále blíž. Krysařovy oči těkaly po okolí, ale nebyly schopny prohlédnout onu karlovarskou, pověstně tmavou tmu. Pár metrů od něj se mihl stín. Pro jistotu zapálil další strom. Kolem třetí hodiny kňučení ustalo. Ve čtyři hodiny vzbudil Radka a pokoušel se usnout. Nešlo mu to, protože Radek pořád něco mručel a přešlapoval okolo. Chtěl strašně moc spát - jeho vědomí nemohlo, ale tělo to potřebovalo. Tak pomalu přecházel do polospánku a jakoby z veliké dálky slyšel jak si Radek pobrukuje na jednoduchou, melancholickou melodii tyto slova:

1.Tam v panelovém domě,
žije jeden pedo vrah.
A řekněme to rovně
je to David-Pedo Pedo Pedo Pedo Pedo-Mach.

2.Mach normální byl do těch časů
než se zamiloval.
Pak rvouce prameny svých vlasů
v Krysa Krysa Krysa Krysa Krysáka přemutoval.

3.To na svědomí nejspíš měla
ta žena překrásná,
co mutuje mužské děla
jak láska láska láska láska láska nešťastná.

4.Řval na světové strany:
Na sever:“Já všem vám zlomím vaz!”,
Na jih:“Už nebudou žádné klamy!”
Na východ:“Už nebude nikdo nikdo nikdo nikdo nikdo z vás!”

ref:
Um-ca-ca,Mach-ca-ca.
Um-ca-ca,Vrah-ca-ca.
Um-ca-ca,Lach-ca-ca.
Um-ca-ca,Tan-ca-ca.

Nastal další chmurný den. Vítr, jež dul mnohem silněji než dne minulého, proháněl černé mraky po obloze a prach po opuštěných karlovarských stezkách. Šero jen občas prosvětlil blesk suché letní bouřky.
     Krysařovi oči byly zalepené od nevítaných slz a jen velmi těžko je dokázal udržet otevřené. Naopak Radek byl velmi čilý, plný optimismu.
     “Dneska musíme dojít alespoň k mostu pro ponorky.” řekl zvesela a pomohl nandat Krysařovi na záda svůj batoh.
     “Most pro ponorky? Co je to za blbost?”
     “No dovol,” urazil se Radek, “Ty neznáš karlovarský most pro ponorky? Vždyť je to naše největší atrakce. Turisti přijížděli až z dalekého Mosambiku, aby ho mohli vidět. Most pro ponorky je grandiózní skvost, karlovarský šperk, perla, co si ráno mažu na chleba, je to dar od Boha, ale teď už asi vážně kecám. Most pro ponorky je jediné možné spojení s Bohaticemi. Vypadá jako obyčejný železniční most, ale legenda říká, že v dávných dobách tudy jezdila jedna ponorka za druhou. Nikdo nikdy nepřišel na to, jak to dělaly!”
     “A teď už nejezdí?”
     “Nevím, já sám jsem jednou viděl na druhé straně tunelu v Bohatické skále, do které most ústí, dvě světla. Ale jestli to byla ponorka to ti nepovím. Bohatičtí tvrdí, že vždy o půlnoci tudy jede zjevení ponorky, která tam kdysi vykolejila. Tehdy to prý bylo veliké neštěstí. Pohroma pro celé město, spousty mrtvých. Ale nikdo neví, co je na tom pravdy. Každopádně to se brzy dozvíme, protože dnes budeme tábořit přímo na mostě.”
     “A to opravdu není žádná jiná cesta do Bohatic?”
     “No,” Radek se podrbal na hlavě, “Teoreticky tři, ale ty zbývající dvě bych ti nedoporučoval.”
     “Proč?”, podivil se Krysař, kterému připadalo, že horší cesta, než ta co Radek propaguje, nemůže existovat.
     “Pokusím se ti to vysvětlit. Sleduj mé pohyby.”
     Radek se zatvářil jako Bolek Polívka a zaujal postavení vhodné pro obzvlášť rozcapená gesta. Nejdříve naznačil oblouk vysoko nad hlavou a pak jednou rukou vlnky. Palcem ukázal jedničku, dal dlaně k sobě a několikrát sklapl. Pak se pokusil udělat most, ale to se mu nepodařilo. Vymáchal si obličej v bahně a měl z toho zjevnou radost.
     Krysař mu řekl, aby toho nechal. Radek se mimicky urazil. Chvíli dělal drahoty, ale pak se opět velmi zdárně rozpovídal.
     “Dobře. Pokusím se ti to popsat slovy, ale nepočítej s nějakým větším estetickým zážitkem.
     Takže: Bohatice leží na vysoké skále, ze všech stran obklopené řekou Mutohře. První cesta k nim vede přes Škeblanův most a pak cigánskou stezkou *4. Touto cestou se ještě nikdo nedostal do Bohatic živý a neznásilněný. Druhá vede pro změnu přes uzavřený Drahovický most. A pak nahoru po dlouhém schodišti.”
     “A kolik je tam schodů?” zeptal se Krysař.
     “Nepočítaně!” zasyčel Radek. V témž okamžiku se mu u oka objevila malá, blyštivá slza a v jeho obličeji, s ostře řezanými, ale až mysticky spanilými rysy, se na okamžik objevil stín a chmury.
     “Tak vidíš že přes most pro ponorky je jediná schůdná cesta.” tiše zavzlykal.
     Krysař už nereptal. Šli dlouho mlčky. Vyšli z centra města, přešli velkou křižovatku u Škeblanova mostu a vstoupili do Drahovic - čtvrti plné úzkých uliček a starých, oprýskaných domů okolo nich.
     “To je Čerťák - Krysákem prokletá čtvrť!” informoval Radek.
     “Proč ji proklel?” zajímal se Krysař.
     “To se asi brzy dozvíš.” odpověděl Radek a ukázal na hlouček adolescentních mutantů postávající před jedním okrajovým domem.
     “To je Jateční ulice!” prohlásil.
     “Tfuj, to je velmi hnusný název. Zajímalo by mě, kdy a jak k němu přišla.”
     “Jako každá jiná ulice - po státním převratu, pravděpodobně losem. Teď musíme být chvíli zticha. Proplížíme se kolem toho davu, a projdeme Jateční. Není v našem zájmu aby si nás některý z těch mutantů všiml.”
     Radek se znenadání skrčil a srazil Krysaře k zemi : “A ještě něco! Nedívej se do středu toho hloučku a neptej se mě co tam je!!!”
     “A co tam je?” zeptal se Krysař.
     “Výborně! Tak jeden příkaz jsi už porušil. Musí ti stačit tohle - je tam hlavní důvod zkázy tohohle města.”
     “Jestli jsem to dobře pochopil…” zamyslel se Krysař a udělal dramatickou pětiminutovou pauzu, “ …tak tam je Cathy von Rock?!?”
     “Tys to řekl! Všechny ty mutanty očarovala, jestli se na ní podíváš, tak skončíš jako oni!”
     Připlížili se až na roh domu, u kterého mutanti přešlapovali. Nikdo si jich nevšímal - měli evidentně jiné starosti. Vstoupili do Jateční ulice. V dáli Krysař uviděl Most pro ponorky a pochopil, proč si ho místní tak váží. Byla to ukázka nejkrásnější moderní architektury, kterou za svůj život viděl. Na pravé straně se tyčila vysoká skála s prudkým svahem. Ve skále byl vybudován tunel, do kterého most ústil. Důstojně se pnul nad řekou jako splachovadlo nad záchodovou mísou. Výsledný dojem byl nepopsatelný.
     Radek si všiml jak se Krysař zasněně na most dívá a kopl ho do hlavy: “Prober se, tady se nesmíme zastavovat.”
     Plížili se kolem zdi a Krysaře stále lákalo podívat se na Cathy.
     “Nechápu, jak může očarovat někoho, kdo se na ní jen podívá.” přemítal Krysař.
     “To asi nikdo. My normální, jsme ji ještě nikdy neviděli a proto jsme normální. Ten kdo ji viděl, už normální není a proto není schopen říct čím ho učarovala.” odpověděl Radek a bez varování se zastavil.
     Nechápavě zavrtěl hlavou. Bylo na něm vidět, že je sám zaskočen smysluplností své úvahy.
     “Nemysli, i já jsem zvědavej, co je na ní tak úžasnýho. Jestli chceš, tak se na ní teda podívej a rychle, ještě než se zblázníš mi řekni, co tě na ní učarovalo.”
     “Dobře!” souhlasil Krysař, “Tak já na ní jedním očkem zamrkám.”
     Zavřel oči a pomalu otočil hlavu směrem k hloučku. Cítil, jak mu v žilách proudí krev. Snažil se maximálně koncentrovat. Pomalu otevřel oči a zahleděl se přímo mezi mutanty.
     “Nic nevidím, asi je uvnitř.”
     “Musíš jít blíž. ” radil Radek.
     Krysař se přiblížil k hloučku a koukal. “Pořád nic!”, hlásil.
     “Musíš jít až mezi ně.” pošťuchoval Radek.
     Krysař se tedy vnořil mezi slintající mutanty. Pak ji uviděl - byla krásná. Každý její vlas měl jinou barvu, na krku skautský šátek a na nohou krátké ponožky. Z povzdálí slyšel Krysař Radkovi výkřiky: “Jsi normální?” ... “Jak vypadá?” ... “Jakou má barvu vlasů?” ... “Má na nohou ponožky?”
     Krysař se vymotal z davu a rukou si otřel z čela sliny.
     “Je dobrá. Ale že bych se cítil nějak omámeně, to říct nemůžu.” oznámil.
     “Hm. Už asi není co bývala. Tak to zas máme o jednu legendu míň.” řekl Radek, vyndal z kapsy knihu karlovarských legend a škrtl položku Cathy von Rock.

     A pak pokračovali v cestě. Celý dlouhý den se už nic zvláštního nedělo. K večeru došli k vysokému svahu. Byl to viadukt mostu pro ponorky. Radek na nic nečekal, s rozběhem se vrhl na kopec a za krátko zmizel v dáli. Krysař se politoval a začal se škrábat za ním. Po překonání hranice 6000 metrů již cítil velkou únavu. A konec kopce byl stále v nedohlednu. Byla už tma, a vzduch byl velmi řídký - jak už to tak v těchto nadmořských výškách bývá. Tráva na svahu byla vlhká a kluzká. Náhle Krysařovy sklouzly nohy a on začal pozvolna sjíždět dolů. Pokusil se sebrat všechnu svou sílu. Zaryl své prsty do země. Nehty mu nepříjemně skřípaly, ale on nepovolil. Síla, která ho stahovala dolů byla stále větší a větší. Byla to zvláštní, vyšší síla. Cítil v ní něco nadpřirozeného. Ta síla měla svůj život, určitě měla i své zákony. Jen díky své magické energii Krysař vycítil, co je to za podivnou sílu. Byla to síla gravitační.
     Ještě, že Krysař navštěvoval základní školu. Tam se seznámil s několika základními zákony gravitace. Teď mu to konečně bylo k něčemu platné. V duchu děkoval svým rodičům, že ho bili.
     Něco po půlnoci se konečně vyškrabal až na vrchol toho pětimetrového železničního náspu. Radek už tam čekal a snažil se zaklínáním vyvolat oheň mezi pražci. Krysař se svalil na levou kolejnici a těžce oddychoval. Radek se na něj soucitně podíval a řekl:
     “Ten systém hlídek ze včerejška se nám celkem osvědčil, takže nebudeme rušit tradici. Oheň si zkus rozdělat sám. To tvé náhradní oblečení vůbec nechce hořet.”
     Krysař neměl sílu odporovat a tak jen zafuněl. Radek to vzal jako souhlas. Lehl si, teatrálně si natřepal kolejnici pod hlavou a za chvíli už hlasitě spal.
     Krysař ležel tak jak dopadl, až do rána. Bylo to nepříjemné, ale nadmíru poučné.
     Protože té noci něco pochopil…

Pochopil, kam se ztrácí vedlejší produkty lidského trávení na záchodcích v ponorkách. Ve tři hodiny už neodolal tomu pachu a odebral se do říše snů. Zdálo se mu o mrtvolách.

Ráno ho Radek vzbudil neortodoxním klením.
     “Ježíšmane, je osm! Už jsme měli být tři hodiny na cestě! Vstávej ty chlape líná!”.
     Krysař pomalu nabyl vědomí. Promnul si oči a rozhlédl se a srdce se mu zastavilo nad tou nádherou. Když se sem včera vyškrábal, byla tma a on byl vyčerpaný. Proto neměl šanci vidět to co teď. Bylo krásné, svěží ráno. Slunce se opíralo do mostu pro ponorky, jehož pilíře se leskly jako právě vyčištěný chrup. Řeka Mutohře tiše šuměla. Most byl ještě krásnější než z dálky. Krysař se cítil být ve skvělé kondici. Ten spánek mu prospěl. Na chvíli se mu zvedla nálada. Radek ho naštěstí uzemnil, když mu naložil na záda baťochy.
     Vyrazili přes most. Krysař se nemohl vynadívat na všechny ty tyče, prkna a zrezlé železné vzpěry. Radek mlčel. Jeho mysl se ubírala k blízké budoucnosti. Přemýšlel o tom, co si vezme za týden na sebe do školy.
     Došli až na konec mostu. Před nimi byl tunel. Byl temnotemný a dlouhý tak, že nebylo vidět na druhý konec.
     “Toho si nevšímej, my půjdeme jinudy.” řekl Radek a ukázal na pěšinku, která se táhla podél mostu nahoru do skalisek. “My půjdeme tudy!” zasmál se a sešel z kolejí.
     Krysař se koukl nahoru na horu, ale její vrchol neviděl. Zdálo se, že překonat takovýto útes je nad lidské síly. Ale raději už déle neotálel a doběhl Radka, který si to už valil po pěšince do skal.

Tento úsek cesty jsme vzhledem k jeho obsáhlosti museli vypustit. Kdo se o něm chce dozvědět něco víc, toho odkazuji na knihu “The Richland Clifhangers”, kde je detailně popsán. Tato kniha byla vydaná před třemi roky v severní provincii americké Guayany v nákladu 400 palmových listů.

K našim hrdinům se proto vracíme až ve chvíli kdy se po třech dnech úmorného lezení, spojeného s nečekanými problémy s domorodými nosiči, jež prchli ve strachu před bohem Zanícených střev a následným, z toho plynoucím, nedostatkem straviva, které si pak museli členové výpravy rozdělovat v dávkách, co by nebyly dostatečně výživné pro psi, natož pak pro lidi*5, dostali až na vrchol Bohatické skály.

     “Asi budu zvracet” zachroptěl Krysař.
     “No…buď máš nadmořskou nemoc nebo Syfilis.” přečetl Radek z příručky mladého gynekologa.
     “A jak se to léčí?”
     “Pohlavní zdrženlivost. Výplach střev … je mnoho způsobů…” četl Radek a pomalu ustupoval z Krysařovi blízkosti. V éteru byla cítit viróza - Smrtící epidemie!
     “Ksakra! Tak já mám Syfilidu.”
     “Pro začátek si vem tuhle kyslíkovou bombu.” řekl Radek a podal Krysařovi zajištěný handgranat.
     Krysař ho vděčně přijal a začal nasávat.
     “Ha ha ha” smál se Radek, “Ha ha ha. Apríl! Je v tom helium!”
     “Cože?” zapištěl Krysař, “Vždyť je červen!”
     Radek se urazil: “My lidi se smyslem pro humor máme Apríl každý den. Je to otázka postoje!”
     To už Krysař neslyšel, protože vrhal. Když dovrhal, pokračovali v cestě. Oba mlčeli, byli na sebe nahněvaní. Vyšli z aleje a Krysař strnul v němém úžasu.

     Na levé i pravé straně nenuceně postávali skupinky rodinných domků. Byl to prostě ráj na zemi. Krysař náhle pocítil nenávist k tomu pedofilnímu Krysákovi, který chtěl tuto nádheru zničit, jen proto, aby nasytil své nedoléčené pubertální ego.
     “E ane krása!” vydechl v němém úžasu.
     “Já ti rozumím.” řekl chápavě Radek a chytil Krysaře kolem ramen.
     “Já jediný ti rozumím.” dodal s přízvukem, který Krysař neznal.
     Šli dlouhou, překrásnou ulicí. Cesta byla nádherně asfaltová, zatímco domy byly povětšinou z betonu. Tyto materiály zde tvořily úžasný a s ničím nestrovnatelný kontrast – beton a asfalt, to je jako jing a jang, jenomže mnohem lepší.
     A co víc! Krysař uviděl pískoviště, které bylo plné písku. Na něm si hrála skupinka mutantních dětí.
     “Krysák musí zemřít!” zaklel Radek, když si jich všiml i on.
     Krysař se zděsil: “To už se jeho moc dostala až sem?”
     “Ach, to ne,” uchechtl se Radek, “Tihle jsou mutantní od přírody. Totiž abys rozuměl - to je Lanýž a jeho parta.”
     “Aha !” pochopil Krysař a už se na nic neptal.
     Došli až na křižovatku tří cest. Bylo odsud vidět na celé Vary. Byly ponořeny do tmy. To Krysáka zarazilo, protože zde v Bohaticích bylo pravé poledne. Nevěděl co si o tom má myslet a proto si nemyslel nic a raději se na to zeptal Radka. Ten jen suše ukázal na červenou tabuli přibitou ke zdi, na níž se bělal nápis Sluneční.
     “Jsme ve Sluneční ulici” dodal, “Tady se nikdy nestmívá a slunce tu svítí celý den. Nerozumíš? Vysvětlím. Slunce zapadá na západě. My jsme šli celou dobu na sever.”
     Trk!
     “No jo,” řekl udiveně Krysař, “To je vlastně pravda!”
     Odbočili doprava.
     “Pozor! Je tu bujná doprava.” upozornil Radek a zaradoval se jak se mu to rýmuje.
     Šli z prudkého kopce. Prostředí bylo stále krásnější. Před nejnádhernějším domem se Radek bez varování zastavil.
     “Jsme tu.” zvolal a rozpažil ruce.
     “Tady bydlí Pavel-Gotman-Best!” zařval na Krysaře, kterému prudký kopec bránil zastavit. Když se po několika hodinách vrátil, řekl Radek: “To je dost. Teď pozor, musíme projít minovým polem.”
     Jak domluvil, nečekal a ladně tím oním proskákal až ke dveřím. Krysař se ho pokusil následovat, ale chyběly mu jeho zkušenosti, a tak do toho šlápnul. Nakonec polem prokličkoval a dostal se až ke krásným dveřím se železobetonovou výplní.
     “Co tu vlastně hledáme?” zeptal se a otíral nohu o práh.
     “Na něco se ho zeptáme!” odpověděl Radek a začal uvažovat o tom, jestli by neměl napsat báseň. Opřel se do zvonku, který zazvonil. Krysař byl znovu unesen. Tohle opravdu nečekal.
     Čekali několik desítek minut, když to Krysařovi začalo být podezřelé.
     “Asi není doma.” nadhodil nesměle.
     “Dočkej času, jako džíny v Hasu.” zaveršoval Radek a uvažoval, jestli by nebylo lepší napsat rovnou sonet.
     Po několika dalších minutách se ozvalo zuřivé dupání.
     “Svali už se valí……Nevíš nějakej dobrej název pro asi tak třistastránkovou veršovanou baladu?”
     “Něco jako ´Svali´? Nauč se pravopis, pak můžeš začít psát.” odbil ho Krysař.
     Radek se cítil být uražen. Nicméně dupání se mezitím přiblížilo a bylo zjevné, že autor dunivých ran míří ke dveřím. A opravdu - výplní dveří bylo vidět přibližující se stín. Dveře se otevřely a v nich byl stán on - Pavel-Gotman-Best of Schwachberg sro.
     “Jes” zvolal Radek a podal Pavlovy chleba s máslem.
     “I Yes” dlel Pavel. I on vytáhl z kapes jeho předmět žvýkavý a on předal jej příteli jeho.
     “No moc ses nepředal.” ušklíbl se Radek.
     “I tys býval hoden darů převzácněji se nosících.” pravil Pavel a on viděl, že dobře.
     “Inu …” zamysleli se současně, “… chudá doba.”
     Chvíli bylo ticho, nikdo nevěděl co říct. Pak se Radek pokusil strhnout mlčení v diskusi o počasí, ale nevyšlo mu to.
     I pak téma spásné zrodilo se v hlavě Pavla onoho.
     “I čehož žádáte od člověka svého?” pravil zhůry k bližním svým pokorně se kajícím.
     “No vidíš. Já bych na to úplně zapomněl. Já jsem tady přivedl Krysaře, jak jsme ho pozvali na akci “Vymetání Krys”, … no a při tý příležitosti bysme mohli dát pinbola.”
     “Inu,” dlel Pavel v záři ducha svého mocně udatného, “I tento návrh bych byl schopen přijmouti sobě.”
     A než se Krysař vzpamatoval zavřely se za Radkem dveře. Po chvíli se z domu začala ozývat pochmurná hudba. Krysař osaměl.

Kompletní rekapitulace předchozího děje:
Krysař přijel do Karlových Varů, šel za Radkem a za Pavlem.

Za chvíli se dveře otevřely. Stál v nich Radek i dlel Pavel. Oba měli podivný tik v očích.
     “Nu, tak já se tu zase někdy ukážu.” loučil se Radek.
     “Budiž země nadnesena duchu onomu, jež dlí ve svatyni schránky tvé evidentně tělesné.” hověl Pavel řkouce slova jeho.
     “Hejte!” vtěsnal se do rozhovoru silně popuzený Krysař. “A co já? Já tu přeci nebyl kvůli Pinbolu, ale kvůli mé misi!!! Postavili jste mně před problém a nikdo se mně na nic neptal, ale já mlčel. Nedali jste mi zálohu. I to jsem přestál a že mně tu všichni úspěšně ignorují, to už ani nevnímám. Ale to, že mně Radek-Kill me too-Pelc táhnul čtyři dny cesty přes půlku toho vašeho zatraceného města úplně PRO NIC!, to mně, a teď se na mne prosím nezlobte za ten zemitý výraz, jenž mám v úmyslu užít v poslední větě tohoto souvětí, to mne pánové těžce irituje!”
     “Alealealeale, pan chytrej se nám rozkecal. Cizí slova si přizval na pomoc…” ušklíbl se Radek a otočil se na Pavla “Prosim tě, dej mu něco, ať už mně neprudí.”
     Pavel byl tak překvapený, že pohasl svou auru. Chvíli rozhlížel po místnosti a hledal, co by mohl postrádat.
     “Ha! A mám to! To budeš koukat.” zajásal a vytáhl z kapsy podivnou věc.
     Ta věc byla tmavá jako jarní noc. Tvořena jednolitým osmistěnem z neidentifikovatelné hmoty s broušenými okraji a kovovým kroužkem na středu, vyzařovala silnou magickou energii. Už první pohled napovídal, že se nedá ani na druhý pohled poznat, co to je.
     “Co je to?” díval se na to nedůvěřivě Krysař.
     Radek úžasem zahýbal ušima a dvakrát hýkl. “To mu přeci nemůžeš dát! Bez toho budeme ztraceni! Odsouzeni k záhubě. Už nikdy nepoznáme co je štěstí. A co je vůbec tohle?”
     “To je polysketa(UČ +8!)! Zázračná zbraň, která září v ruce vyvoleného! Pokud se mu ovšem nepotí.”
     “Dej mi ji!” vykřikl Krysař rozlíceně , “Já jsem vyvolený!” a vyrval Pavlovi polysketu z ruky.
     Nastala chvíle trapného ticha … temna … nudy … deprese!

     “Nefunguje to.” řekl Krysař a chystal se polysketu zahodit. Pavel ho chytl za ruku a pevně ji sevřel v místě tepny.
     “Počkej - chyba není v polysketě, ale v tobě.”
     Podíval se Krysařovi do očí, ale přitom se díval přímo do hlouby jeho duše. Krysař ten pohled nesnesl. Prudce odvrátil hlavu a sklopil oči.
     “Já to věděl! Potí se ti ruce, chlape!” vykřikl Pavel.
     “Nepotí!” bránil se Krysař.
     “Potí!” trval na svém Pavel.
     “Nene!”
     “Jojo!”
     “Nene!”
     “Jojo!”
     “Aleuž.” vložil se do toho Radek. “Takhle Krysáka neporazíme. Musí existovat cesta. Co třeba nějaký léky proti pocení?”
     “Hloupost, nesmysl.” reagoval Pavel, “Já vím, jak to napravit. Skoč si za Lakvičem-saw her?-Rakvičem, on ti jí přeprogramuje. Musí aktivovat Anti-potmode”
     “Jak je to odsud daleko.” zeptal se Krysař, když strkal polysketu do kapsy.
     “Pár hodin svižného sprintu.”
     Radek se podíval na hodinky: “Ježíšmane! Za dva dny mám být doma, jinak mě zas pět let nikam nepustí. Nechceš mě doprovodit aspoň k Mostu pro ponorky, nejpozději zítra bys byl doma.” obrátil se na Pavla.
     “Nemůžu. Musím dneska dopsat osmnáctou stránku Krysáka forever. ”
     “Tak to tě samozřejmě omlouvá.” řekl Radek chápavě. “Takže Jes a já mizim.”. Přeskočil minové pole a naposledy se otočil ke Krysařovi:
     “Žehnám úspěch tvé misi. A věz, že se ještě někdy shledáme.”
     “Ani ve snu!” reagoval pobouřeně Krysař.
     “Jen nech bejt.” zasmál se šibalsky Radek a zmizel za zatáčkou.
     “Počkat” volal za ním Krysař, “Ještě jsem neskončil! Jak mám najít Lakviče-saw her-Rakviče?”
     “Neboj se.” utěšoval ho Pavel, “Já ti všechno popíšu. Sleduj mé pohyby.”
     “Prosím ne!” pokřižoval se Krysař.
     “Proč ne?” divil se Pavel, “Jsem rozený mimik.”
     Krysař nečekaně rychle vylovil z baťochu krucifix a vykřikl: “Zapřísahám tě. Odstup mime!”
     “No, snad nemusí být hnedle tak zle.” kroutil Pavel rozpačitě hlavou “Proč lidi nemají rádi umění? Máš kliku, že jsem mimo mima i rozený vypravěč. Tak poslouchej: Lakviče najdeš bezpečně, půjdeš-li za zvukem vodopádů. Na křižovatce musíš odbočit doprava. A dej si pozor, je tam bujná doprava. Lakvičovi řekni, že tě posílám já. On ti za to něco dá. S tím už nebude problém Krysaře porazit. Pak už se nemůže nic pokazit.
     A ještě něco - do Role se můžeš dostat jedině autobusem. Peníze na lístek ti dá Lakvič.
     A ještě něco - v Roli na tebe bude čekat náš tajný externista - Wormáš Éttlemiáoš, který ti bude dělat průvodce.”
     “Jak ho poznám?”
     “Velmi lehce - mezi mutanty je polomutant králem. Jinak řečeno - není ještě definitivně zmutovaný, teda alespoň nebyl, když jsem ho viděl naposled … vypadal jak postižený klokan. Říkali jsme mu Skipi, jemu to hrozně vadilo.
     Jo - a taky bude mít zvláštní poznávací znamení - v levé ruce bude držet rychlovarnou čajovou konvici, nebo tak něco. A ještě něco - ”
     “Díky.” řekl Krysař, “To už stačí.”

Rozloučili se upřímným mrknutím. Dveře se zavřely a Krysař znovu osaměl. Ačkoliv to tak nevypadalo, mohlo být něco k půlnoci. Nekonečné světlo mu začínalo lézt na nervy. Nakonec se rozhodl, že přespí ve Sluneční. Našel si vhodné místo a ulehl.

Moc toho ale nenaspal. Slunce mu svítilo do očí, okolo pořád zpívali ptáci a stromy byly nechutně zelený. I ráj na zemi, se může zprotivit. “Ráno” vstal a pokračoval v cestě.

Vyškrábal se do prudkého kopce a pomalu odbočoval doprava, když mu někdo poklepal na stehno. Bleskově se otočil a instinktivně sáhl do kapsy pro píšťalku. Před ním stála asi metr vysoká postava, silně připomínající houbu - Lanýž der KleinSweinMan.
     Byl degenerovaný a celý zaflákaný od písku. Měl oči temně žluté barvy, vousy i tam, kde mají ostatní děti jeho věku vlasy, a vlasy zase tam, kde nemají ostatní nic. Po zádech mu splýval pramínek slizkých vlasů, jenž se vinul do dálky a končil-li někdy, tak to bylo v někde nedohlednu. A neměl ponožky! Ani jednu.
     Chvíli na sebe vyjeveně zírali a pak Lanýž zaskřehotal: “Ďej mi!”
     “Cože?” zhrozil se Krysař a setřel si pot z podkolenek.
     “Ďej mi … peníže ňa chľast. Chči še jíť ožlat ďo Poňolky.”
     “Ach tak” ulevil si Krysař. Zašmátral v kapse, vylovil z ní pár drobných a podal je Lanýžovi. Ten se zašklebil tak, že se mu skoro narovnal obličej.
     “Ťo je májo. Pšiďej..”
     Krysař si dešifroval text a do hlavy mu stoupla zlost. Vyrval Lanýžovi drobné z hnáty, popadl poblíž ležící traverzu a vší silou jí udeřil Lanýže do obličeje. Páteř zapraskala a Lanýž elegantním obloukem odletěl do nedalekého křoví. Zemřel bez trápení.
     V tom okamžiku se Krysař vzpamatoval. S hrůzou si uvědomil, že ho kdosi, nebo cosi začíná ovládat a měnit. Slyšel tlukot svého srdce, hlava mu třeštila. Myslel, že se z toho zblázní. Nebyl schopen přemýšlet. Sáhl do kapsy a jeho prsty narazily na polysketu. Uchopil jí a zvedl ruku ke slunci. Polysketa zářila světlem rudým, jak světlo rozžhavených uhlíků, avšak studila, jako led - byl v ní život i smrt. Krysař cítil jak mu tělem proudí její mrazivá síla.
     Náhle mu něco napovědělo, aby se podíval na pískoviště. Byla tam Lanýžova parta. Cítil jejich vztek, zlobu i strach. Náhle se mu polysketa vysmekla z ruky a začala rotovat. Její záře se stávala nesnesitelnou, mrazila okolní vzduch. Krysař poznal, že už nad ní nemá moc. On nebyl vyvolený. Polysketa pomalu klouzala vzduchem směrem k pískovišti. Mutantíci stáli jako zkamenělí - zpola oslněni prudkým světlem, zpola zmrazeni její magickou silou.
     Krysař cítil potřebu někam se schovat. Do oka mu padl opodál stojící kontejner. Přiběhl k němu a z otevřel ho. Z kontejneru vykoukl důchodce.
     “Dej si pohov kámo, tady vegetuju já!” vřískl, a chystal se zavřít víko. Krysař však nečekal. Skočil dovnitř a zachumlal se mezi odpadky. Důchodce vysmrkal do dlaně a začal vykládat dojemný příběh o bytové krizi. Z venčí se ozýval zvuk polyskety sekající lidské maso a smrtelné výkřiky zmírajících mutantů - Čvacht, Áááá, Šmík, Ííííí. Krysař byl zdrcen. Věděl, že jen on a jeho zloba nese zodpovědnost za to, co se venku děje. Překryl si uši kelímky od jogurtů a snažil se ignorovat svět. Ve skutečnosti, začal svět ignorovat jeho. Stal se jen pomocníkem vyšších sil - a to jak sil zla na jedné straně, tak i sil zla na straně druhé.
     Výkřiky ustaly. Chvíli bylo nervy drásající ticho. Krysař se odhodlal vykouknout ven. Důchodce si otevřel láhev Rumu neustále zval Krysaře na skleničku. Ten ho však ignoroval, a snažil se otevřít zaseklé víko kontejneru. Nešlo to. Po několika vyčerpávajících pokusech to vzdal a smířil se s tím, že své stáří dožije mezi odpadky.
     “Napij se!” naléhal stále důchodce.
     “Ne, to nejde. Já jsem vegetarián.”
     “Ale to já přeci taky ”, mávl rukou důchodce “Napij se. Bez pití stojí život za vohno. Tak se napij!”
     “Ach, bože … já opravdu nevím … tak dobře.” přijal nakonec Krysař láhev a zplna hrdla se napil. Ukázalo se, že to byla jen plesnivá, hnusná a nakvašená psí moč, ale Krysařovi už bylo všechno jedno. Vlastně to tak bylo pro něj lepší. Alespoň nepropadne alkoholu, kterému tolik holdovali všichni jeho příbuzní a známí. Na psí moč byl zvyklý, pil ji rád, když byl ještě malý chlapec.
     Tmu v kontejneru prořízlo prudké světlo. Polysketa se vracela ke svému pánu. Protavila se dnem a vklouzla Krysařovi zpět do kapsy. Ten už neměl vůli se jí zbavit. Ještě naposledy se pokusil otevřít víko kontejneru. K jeho údivu to šlo v pohodě.

Uvědomil si, že na světě jsou záhady, o kterých žádný z prostých lidí nemá ani potuchy. Jakmile však na ně někdo z nich narazí, musí si lámat hlavu s jejich řešením. Jeho prostá mysl nemá šanci k řešení blíže proniknout, proto mu budou navždy vrtat hlavou a on zemře ve strašných mukách bezradnosti. To jsou ty nevysvětlitelné záhady - záhady jako jsou víka kontejnerů.

Krysař vyskočil ven a zhluboka se nadýchl. Do cév se mu vrátila krev a do života optimismus. Cítil v sobě nové síly. Síly, s jejichž pomocí by mohl zničit Krysáka.
     Rozloučil se svým přítelem v důchodovém věku a vydal se na cestu k Lakvičovi.
     Celou dobu mlčel. Jednak proto, že neměl chuť mluvit a jednak proto, že tu nebyl nikdo, s kým by si mohl povídat - to především. Šel dlouhou, rovnou ulicí. Začal rozeznávat zvuk padající vody, jenž se stával stále intenzívnější. Uvažoval kde se v Bohaticích mohly vzít vodopády a netušil, za jak krátkou dobu se dozví vysvětlení.
     Po několika dalších hodinách se zvuk stal nesnesitelný. Krysař myslel, že mu prasknou ušní bubínky. Nakonec došel na křižovatku.
     Prostředí se změnilo. Už nebylo tak hezky, rodině útulné. Před ním stálo několik hnusných, vysokých paneláků rozličných barev.
     Před jedním z nich šlapala žena. Měla horské kolo s dynamem, z kterého vedly dráty k paneláku a po něm nahoru k podivnému kolosu umístěnému na střeše. U kolosu seděl podivný chlapík. Proti slunci mu nebylo vidět do tváře, ale Krysař si byl jist - to byl Lakvič-Rakvič.
     Za panelákem byla vysoká hora, z které padaly vodopády, pohánějící vodní turbíny, vyrábějící elektřinu pro Lakvičův kolos. Krysař už nečekal a vykročil směrem ke vchodu.
     Dveře od paneláku byly otevřené. Vešel dovnitř. Byl v přízemí. První, co ho oslovilo, byl zatuchlý vzduch. Vzduch stejně zatuchlý, jako ten u Pelců. Zřejmě používali stejný druh zatuchliny. Tento byl jen o trochu více cítit olejem a statickou elektřinou. Takový rozdíl mohl postřehnout jen zkušený znalec zatuchliny, jímž Krysař bezesporu byl. Středem chodby vedlo točité schodiště vzhůru nekonečná patra až k ostrému dennímu světlu. Místo zdí měl dům podivné kovové skříně se světýlky a tlačítky. Na jedné z nich byla veliká cedule. Rudým písmem zde bylo psáno -

     Krysař nechápal co nápis znamená, pravděpodobně byl psán nějakým dávným jazykem, který zmizel v propasti času. Vykročil po schodišti nahoru. Z venčí sem doléhal šum vodopádu, jenž se v panelových stěnách domu rozléhal do dutého ševelení. Krysař se ho však již naučil nevnímat. Schodiště bylo tak točité, že se mu z toho začínala motat hlava. Proto musel jít chvílemi pozadu, aby se mu vymotala. Vypadalo to komicky - musel se smát sám sobě.
     Ještě, že mne nikdo nesleduje říkal si v duchu Připadal bych si opravdu trapně.
     Stoupal mnoho pater, viděl spoustu bytů i bitů, ale žádného obyvatele natož pak obivatele. Jen spoustu světýlek, kontrolek a elektronek.
     Vystoupil na střechu paneláku. Železný kolos zde končil asi metr nad její úrovní. U severního okraje byla velká obrazovka s několika velikými písmeny. Zády k němu sedělo na staré, krysami prožrané otočné židli podivné pokroucené stvoření a pěstí občas uhodilo do klávesnice. Zatím si Krysaře nevšimlo. To podlého Krysaře přivedlo na podlou myšlenku *7.
     Vyndal z baťochu papírový pytlík od svačiny, nafoukl ho a potichu se přikradl až k Lakvičovi - Rakvičovi. Dal mu pytlík těsně k uchu a řekl: “Nemáš chuť na malou svačinku?”
     “Ne dík, já tu mám kukuřici, fakticky dík.” nezasmál se ani trochu Lakvič a aby potvrdil svá slova, jednu kukuřici demonstrativně vyhodil do vzduchu. Kukuřice přelétla okraj střechy, spadla dolů a udeřila kolemjdoucího chodce do hlavy.
     “Ops” polkl Lakvič, když viděl, jak se udeřený sbírá ze země, “No nic. Ten už to stejně potřeboval jak mrtvej zimník.”
     Pak se otočil na Krysaře. Ten měl nyní poprvé šanci spatřit jeho tvář. Byl to zatím ten nejošklivější člověk, kterého měl tu čest v Bohaticích potkat (Pavel d´Best nasadil laťku hodně vysoko). Měl dvě velké, kulaté brýle - před každým okem jednu. Jinak na něm nebylo vůbec nic zajímavého.
     “Co potřebuješ?” nezasmál se tázavě Lakvič a aby nevypadal jako moc veliký dobrák, rychle dodal “Obávám se, že tě budu muset vyhodit, mám ještě moc práce. Pochop. Maminka by se hněvala.”
     “Jsem Krysař, syn Velkého Kocoura, dědic trůnu Rudých bůvolů. A přišel jsem sem pro pomoc. Chystám se zničit Krysáka.”
     “Ó - To jsem netušil.” nezasmál se omluvně Lakvič, “Tak ty táhneš na Krysáka. To je správný. A jak ti já, prostý programátor, zneuznaný génius, milovník co není milován, Mgr., požírač kukuřičných lupínků a majitel velkého softwarového koncernu Rakva^(TM) mohu pomoct?” Lakvič se od srdce nezasmál.
     Krysař na něj chvíli udiveně koukal nevěda, co si má myslet. Toho Lakvič využil k další otázce: “Neviděl jsi Luckinku?”
     “Ne, co to je.”
     “Jak to, žes ji neviděl. Musí tu někde být. Stýská se mi po ní.”
     “Nevím co to je!”
     “Dobře” nadechl se Lakvič a usedavě se rozplakal. “O ní si povíme později.”
     Krysař zalovil v kapse a vytáhl polysketu. Byla naprosto tmavá, její ostré hroty vypadaly tupě. Lakvičovy blýskly brýle. V dáli se zahřmělo.
     “To je přece ta slavná sketa!” nezasmál se nadšeně, vyrval Krysařovy polysketu z jeho zpocené ruky a obdivně si ji prohlížel.
     “Jo, je to ona - Polysketa. Jediná věc, co může porazit toho pedomana.” přitakal tvrďácky Krysař, “Je tu ale jeden háček, je špatně naprogramovaná. Kdybys viděl co provedla dole na křižovatce, nevzal bys ji do ruky.”
     Lakvič se nezasmál: “Špatně naprogramovaná? To bude no problém. Vsadím se, že jde o ten neustále se opakující problém s pocením, že?”
     Krysař přikývl.
     “My přeborníci to zoveme PPWP - Podrazákův sindrom wobludného pocení. To dokážu odstranit.”
     Otevřel odpadkový koš a vhodil polysketu dovnitř. Ozvalo se zamlaskání.
     “Tak se nato podíváme!” nezasmál se smíchem šíleného génia, třikrát se zatočil na židli, popadl dřevěnou palici a začal s ní mlátit do obrovských kláves.
     Na obrazovce se rozbalil brčálově zelený nápis Rakva a pak obrazovka ztmavla. Lakvič chvíli čekal, co se bude dít. Nedočkal se - obrazovka zůstala tmavá.
     “To jsem blázen” zasmál se bručivě Lakvič a koukl se ze střechy dolů na šlapající ženu. Nešlapala.
     “Luckino!” nezasmál se výhružně Lakvič, “Šlapej - došla mi šťáva.”
     Z hromady kamenů, jenž leželi u počítače sebral jeden a mrštil jím po Luckině. Neminul. Luckina vyplašeně nasadila blembáka a začala šlapat.
     “Ona je moje všechno,” nezasmál se Lakvič, “Kdybych ji neměl, žil bych sám, v mravní čistotě. Nic jiného na světě pro mně nic neznamená. Miluji jí vším co v těle i na těle mám.”
     “Jsi vůl.” konstatoval zkušený životem ošlehaný Krysař.
     “Já vím, že jsem strašnej vůl, ale nemůžu si pomoct.”
     Obrazovka se opět rozžehla.

     Rakvič se šíleně nezasmál: “Mám to. Hahá! Ta polysketa je vadná!”
     Krysař se chytil za nohu, aby si protáhl dvojhlavý sval stehenní a nasadil tragický výraz. “A to je všechno, na cos přišel?!? To mi řekl Pavel taky.”
     Rakvič se uraženě nezasmál: “Klídek. To nejni zas tak málo. Pavel d´on-line Best by na to sice přišel rychleji, s lepší grafikou a very user friendly, ale já mám zase lepší mašinu.” Láskyplně pohladil monitor. Ten už zase poblikával. Lakvič bez váhání popadl kámen a trefil jím milovanou Luckinu do hlavy.
     Krysař k němu začal cítit nenávist. Věděl však, že Rakvič ještě patří mezi kladné hrdiny příběhu a proto se raději krotil a nechával si nenávist pro Krysáka.
     “Co se teda bude dít ?” zeptal se mírným hlasem.
     “Já nevím. Mě se ta polysketa zdá být v relativním pořádku. Vem si jí a užívej ji jak nejlépe dovedeš.” Rakvič nečekaně udeřil počítač palicí. Polysketa vyletěla a dopadla na asfalt před domem.
     “Tu si pak sebereš. Teď pro tebe mám další informace: Do role pojedeš autobusem. Aby ses dostal do autobusu, potřebuješ lístky. Lístky vydává automat. Aby jsi dostal lístky z automatu, musíš do něj hodit peníze. Peníze mám já. Abych ti dal peníze .... musíš mě pěkně poprosit.”
     Krysař cítil velké ponížení , nicméně poklekl a pravil: “Pěkně prosím.”
     Rakvič byl zaskočen Krysařovou ochotou a zachtělo se mu z toho vytěžit něco víc.
     “Musíš říct: Pěkně prosím blahorodí a políbit mi nohy!”
     “Pěkně prosím, blahorodí” sykl Krysař.
     “Nahlas !”
     “PĚKNĚ PROSÍM BLAHORODÍ !”
     “A pobřeží slonoviny!!!!!” zadul Rakvič, rozpažil ruce, zhluboka dýchal a hleděl ke slunci a připadal si jako bůh. Zatím Krysař skákal okolo drbal se na hlavě a vydával hrdelní pazvuky. Při této bujaré zábavě si nevšimli podivné, temné postavy, která právě přišla po schodišti.
     Klidným krokem došla až k počítači, usedla na volnou střešní krytinu a otevřela si lahváče. Chvíli pozorovala Lakvičovo řádění a pak řekla: “Ča´u.”
     Lakvič se zarazil a mrkl na temnou postavu. Na jeho vytlemené tváři se neobjevil úsměv:
     “Nazdar prase Radkoslave! Co je?”
     “Lakviči, neříkej mi prase Radkoslave! Hm? Můžeš mi říkat prase D-while!”
     D-while byl skoro dva metry vysoký člověk - student. Na hlavě měl černé vlasy, brutálně učesané do podivné změti, která připomínala plány sovětské orbitální stanice. Jeho ponožky měli úctyhodnou míru, sahali minimálně nad stehna (dál se Krysař styděl podívat.) Výraz v jeho tváři byl vážně ďábelský.
     “Dobře D-while. Co potřebuješ?”
     “Já?” udeřil se Radkoslav do hrudi až se svaly pod chlupy otřásly “Já nic nepotřebuju. Já si jen říkal, že bys mě tu mohl potřebovat ty!”
     “To sis říkal velmi dobře! Potřebuji, abys Krysaře odvedl na autobus!”
     “Hm, Jasně....Jdeme.”
     Radkoslav vysál lahváče, pomalu se zvedl ze země a vrávoravým krokem kráčel směrem ke schodišti. Na chvíli se zastavil, zamyslel, otočil, nadechl a řekl: “Ještě jedna špatná zpráva!”
     “Nech mě hádat,nech mě hádat.” nesmál se Lakvič jako malé dítě.
     “Tak hádej.”
     “Eee … dám se podat.”
     “Tušil jsem to!”
     “Neurážej!!”
     “Ty jsi začal!!!”
     “Ticho!!!!” křikl Krysař, “Co je to za zprávu?”
     “Radek-Kill me too-Pelc je mrtvý!”
     Rakvič se zasmál s hrůzou v obličeji: “Svině Krysák sviňsky svinutá! Boj si žádá oběti. A jak se mu to stalo?”
     “Spadl ze skály na přímo dálnici.”
     “Oh, to je brutální! A víš jak padá teplej šutr?”
     “Ne, a nezajímá mě to.”
     “Žžjuch.”
     “Ticho! To ještě není všechno. Pak ho velký kamión odmrštil do Mutohře.”
     “Hmm, aaa, ooo. A jak tedy zemřel?”
     “U Děčína ho rozdrtily mlýnské kameny!” konstatoval D-while. Otočil se a zmizel na schodišti.
     Krysař nevěděl, co má dělat. Stál a koukal na Rakviče. Ten seděl a kousal si nehty.
     “Měl by sis pospíšit.” nezasmál se po chvíli Rakvič “Ujede ti.”
     “A co peníze na autobus ?” zeptal se nesměle Krysař.
     Rakvič sáhl do kapsy: “Tady máš 5 Kč .... nebo víš co, vem si 6, co kdyby to zatím zase zdražili.”
     “Dej mi raději 8! Ceny jsou nestabilní, ekonomika je v krizi.”
     “Nic nebude! Ber co dávám.”
     Krysař, jež nikdy neuměl smlouvat, tedy přijal peníze, usmál se a řekl: “Dík, tak já už poběžím. Měj se.” Nečekal na odpověď a rozeběhl se za Radkoslavem.

     Dohnal ho až před panelákem, když dopíjel dalšího lahváče a chystal se nasednout na své horské kolo eF-eL-E-Ka.
     “Jedem?” zeptal se D-while, aniž by zvedl hlavu od nasedání.
     “Ale já nemám na čem!”
     “Ale máš.” šibalsky se usmál D-while. Zaběhl do vchodu a po několika mnoha okamžicích se vrátil, táhnouce za sebou podivnou růžovou plečku.
     “To nemyslíš vážně!” lekl se Krysař, “Já přeci nejsem úchylák!”
     “Ber co dávám!” urazil se Radkoslav, “A Rakvičovi neříkej, že jsme si ho půjčili. On by nebyl rád. Je na něm dost závislej.”
     Krysař si kolo nedůvěřivě prohlížel. Bylo růžovo-šedé, polepené amatérsky vyrobenými falzifikáty renomovaných firem. Celkově silně připomínalo růžový kombajn. Krysař chtěl prohodit ještě nějakou vtipnou narážku, ale to už Radkoslav ujížděl z kopce rychlostí procesoru 386DX a snažil se marně nahmatat brzdu. Krysař si povzdychl. Opatrně nasedl na růžové kolo a kličkujíc ze strany na stranu vyjel na silnici. Sedačka ho silně tlačila v místech, kam se stydí podívat i doktor Smyčka.
     Všiml placky ležící uprostřed cesty. Polysketa! Málem na ní zapomněl. Dojel až k ní a zabrzdil. A to byla chyba!

Když se zvedl ze země, byl celý pošramocený. Kolo bylo kupodivu v pořádku. Zvedl polysketu a sedl na bicykl.
     “A teď uvidíme, co to dá!” tvrdě se usmál, nandal koženou bundu s nápisem Harlej Dawidson, sluneční brýle a zařadil nejtěžší převod. Kolemjdoucí dívky omdlely.
     D-whila dojel u zatáčky ze sídliště. Ten jeho nový image nijak nekomentoval a nasadil ostré tempo, směrem ke křižovatce “U mrtvého Lanýže”. Jeho mrtvola byla pryč. Krysař si z toho nic nedělal - přikládal to biologickému rozkladu.
     Jeli asi dvě hodiny až dojeli na konec Bohatic. Krysař se ještě jednou otočil, aby se naposledy pokochal krásou, jakou už asi nikdy nespatří. Do očí se mu hrnuli slzy, do nosu něco úplně jiného. Cítil divné pálení v oblasti kolem podbřišku. Bude se mu po tom všem stýskat.

Tím konči první část remake Krysák trilogy. Druhá část , nazvaná

vás zavede do prostředí zmutované Staré role, kde již neplatí žádné zákony, kde žít znamená trpět - tam, kde vládne Krysák.

Chcete-li poznat další Krysařovi osudy, přečtěte si druhý díl trilogie, který by měl být někde pobíž. Čeká na vás mnoho nových charakterů, poutavé zápletky a nakonec nečekané rozuzlení. Ale to už je jiný příběh …

“Skutečné bezpečí není -
Největší nebezpečí se skrývá právě v pocitu bezpečí -
A zatím co ty si tady v pohodě čteš -
Jinde se možná už rozhodlo o tvém osudu -
Zrodila se tvá smrt -
Smrt nás všech -

OSOBY MLADŠÍ 18 LET NECHŤ SI NECHAJÍ VYSTAVIT POTVRZENÍ OD RODIČE NEBO ZÁKONNÉHO ZÁSTUPCE.

Úvodem bych se chtěl znovu zamyslet nad tím, zda jsou všechna místa, osoby a děje, o kterých vypráví tento příběh skutečné. Pokud budeme k dílu přistupovat jako ke skutečnosti, jako k události, o které jsem povinen vás informovat, můžeme bez nadsázky říct, že vše, co na několika příštích stránkách stojí je stoprocentní a nevyvrhnutelná pravda. Postavíme-li se však k příběhu zády, nebo dokonce bokem, může se nám zdát, že některé z vizí a úvah jsou natolik fantastické a nepravděpodobné, že je jen těžké jim uvěřit.
Konečné rozhodnutí proto ponechávám na čtenáři samotném. Nechť si sám vybere, v co bude věřit - co odsoudí. Všichni totiž víme, jak už to řekl Krysák -

A ještě jedna pozn. autora: Jestli někdo čeká, že tento díl bude takový veselý úlet, jako ten předchozí, šeredně se mýlí. Život se posunul zase o nějaký ten čas kupředu, je zase o trochu těžší. Doufám, že některé z depresivních myšlenek a sadomachosistických pocitů přejdou i na čtenáře.

Tuto povídku bych chtěl věnovat všem, kteří jsou na mě hodní a nebijí mě
(všem lidem, které neznám - já vím, že je to smutné)

Jednoho dne obdržel Krysař, syn Velkého Mamuta a dědic trůnu rudých buvolů, telegram, ve kterém stálo, ať přijede vymýtit krysy z Karlových Varů. Přijal a přijel. Karlovy Vary shledal v katastrofálním stavu. Vyhledal autora telegramu. Jím byla podivná existence, zvaná Radek-Kill me too-Pelc, syn Jindry-Kill me-Pelce. Radek Krysařovi objasnil, co se vlastně ve Varech stalo. Původně normální, později vyšinutý a v současnosti naprosto šílený genocidní vrah - David pedo Mach se z rodinných důvodů rozhodl přeměnit to krásné lázeňské město v druhý Černobyl a jeho obyvatele v šeredné mutanty. Toho chce dosáhnout pomocí mutagenní látky FERTILIZER. Krysákovým sídlem se stal Mutalent, centrum všech ohavností a besserkovských orgií. A právě tam se Krysař musí dostat, aby Krysáka zneškodnil.
Po cestě se Krysař seznámil s dvěma zapadlými karlovarskými legendami - mostem pro ponorky a Cathy von Rock. Jeho cesta vedla do Bohatic, jediné čtvrti nezasažené Krysákem, aby se tam setkal s vyhlášeným skvěloušem D´Bestem, s nechvalně známým Rakvičem-saw her?-Lakvičem i odporným slizkým Lanýžem der KleinSweinManem, jež do Bohatic zjevně nepatřil a proto ho Krysař brutálně zavraždil. V Bohaticích obdržel dva dary - od d´Besta polysketu - zázračnou zbraň třetího světa a od Lakviče 6 Kč na lístek. Na jedné straně z příběhu odchází Krysařův průvodce Radek, aby ho na jiné straně nahradil notor prase Radkoslav zvaný prase D-while - ten přináší smutnou zprávu o veselém úmrtí Radka-Kill me too-Pelce.
Krysák forever končí uchvacujícím finálem, kdy D-while na kole FLEK spolu s Krysařem na kradeném kole Plečka odjíždí bok po boku v rudém západu slunce po písčité pláži vstříc jisté smrti. To vše z povzdálí závistivě pozoruje Pamela Anderson v plavkách pobřežní hlídky spolu se Cindy Crawford bez plavek pobřežní hlídky a Sharon Stone v šatech, ale bez spodního prádla. Romantika pozdního odpoledne.

Bylo, jak by řekl Einstein, relativní šero. Večer jako každý jiný. Na Nádražní Stezce se míhaly temné stíny, jen občas ticho přerušil jekot opodál znásilňované a vražděné ženy - zdánlivý klid a pohoda.
V dáli u zatáčky se objevily dvě temné postavy. O něčem debatují. Kdo to asi tak může být?!? ... Mají stejnokroj … že by zbloudilý skautský oddíl? Ne - počkat, není to stejnokroj. Jsou to kola! … Tak to budou zbloudilí cyklisté! Ne, ne - to ne, vždyť jedno z těch kol je růžové!!! Takové kolo vlastní jediný člověk na světě. Lakvič Rakvič! Ale kdo to jde s ním? A co to má přes rameno? Vypadá to, jako housle. Ano. Housle - ručně řezané Stradivárky, velmi pěkná práce.

     Postavy se přiblížily na doslech, takže bylo slyšet, o čem mluví.
     “Seš trapnej!” řekla neznámá osoba.
     “Hm.” zabručel Lakvič hlasem sobě víceméně cizím.
     “Seš strašně trapnej!”
     “Jasně.”
     “Všechno je strašně trapný!”
     “Já vím!”
     “Ty, tvoje máma, její milenec, váš dům i s přilehlým okolím, tvůj hlas, tvý vlasy, tvůj klobouk, tvý ponožky, červená barva na tvých dásních i tenhle příběh ... vy všichni jste strašně trapný! Chci abys to věděl!”
     Chvíli bylo ticho. Pak se Lakvič bez varování zastavil a postavil se před vyhaslou lampu, aby mu bylo dobře vidět do tváře.

     To je sen! Vždyť to vůbec není Lakvič Rakvič. To je náš starý dobrý přítel Krysař od Zeleného Smrku! To je zvláštní shoda náhod - o něm byl i první díl! Je to hrdina bez bázně a s hleny. Hrdina jehož statečné skutky jsou známy skoro po celém světě a s určitými obměnami i v severní části souhvězdí Alfy Kentaury. Je bezchybný. Dokonalý. Jedinečný... *8 *9
     “Hm ...” řekl nakonec Krysař a podrbal se na holé lebce, “Já ale nemám klobouk.”
     Jeho průvodce se také zahleděl do lampy, aby mu bylo také vidět do obličeje. Ale vždyť to je přeci ... ne, to nemůže být pravda ... ale přeci jen - ty rozverné dolíčky mezi očima - je to Radkoslav, řečený D-while, nebo prase D-while. A to co má přes rameno nejsou housle Stradivárky, ale basa.
     Basa s lahváči.
     “No a co, tak je trapná ta tvá holá lebka. Celej život ti toužím říct, jak moc mě štve.” zabručel D-while a vztekle nakopl opodál ležící mrtvolu.
     “A proč jsi na mne vlastně tak vytekle nakálený? Vždyť jsem ti nic neudělal.” bránil se Krysař a vrátil nebožtíka na místo jeho původního odpočinku.
     “Zeptej se mě ještě jednou a já ti povím proč!”
     “Proč?”
     “Proč!?!”
     “Proč?”
     “Cože?” podíval se Radkoslav nechápavě do nebe. Hledal tam snad spasení.
     “Já nevím.” zavrtěl hlavou Krysař.
     “Museli jsme se s dialogem dostat do slepé uličky. To je velmi svízelná situace. Kdysi jsem o tom něco četl.”
     “Ty umíš číst?”
     “Samozřejmě.” přitakal D-while a vytáhl si z basy lahváče a chystal se ho zubama otevřít.
     “Můžeš to nějak dokázat?”
     “Ne.” odsekl Radkoslav a ve vzteku spolkl zátku i s půlkou hrdla.
     “O čem jsme to vlastně hovořili?” zeptal se Krysař sledujíc, jak D-while plive sklo a krev. *10
     “Chtěli jste mluvit o tom, proč jste na sebe naštvaný.” nenápadně naznačila nápověda maskovaná za modrého ptáka v oblacích - ztělesnění posla z nebes.
     “Dobře.” chytil se Radkoslav, “Jsem na tebe nakálenej, protože jsi zničil Lakvičový kolo. Nezávidím ti, až ho půjdeš vrátit. Z(a)bije tě!” *11
     Krysař měl na kahánku.
     “Já za to nemůžu. Ta díra byla přes celou cestu a brzdy nefungovaly.”
     “Ale my jsme jeli do kopce. Při jízdě do kopce nepotřebuješ brzdy.”
     Krysař se na chvíli zastavil a přemýšlel. “Detail.” prohodil nakonec a dal se opět do pohybu. “Jsi příliš úzkoprsý.”
     “Dobře.” uznal D-while, “Budu více posilovat. Nechtěl jsem brát steroidy, prý se nedají míchat s alkoholem …
… Ale s tím medvědem sis začínat nemusel.”
     “Já vím. To byla taková trapná epizoda. Slibuji, že už se to nebude opakovat.”
     “To doufám ... a pak ta zeď. Proč jsi do ní vrážel, prosím tě!”
     “Vypadalo to jako zkratka.”
     “Aha, tak to je v pořádku.”
     Radkoslav se podíval na své hodinky. Zrovna z nich vylétlo několik kukaček, které ihned začaly terorizovat okolní hnízda.
     “Je osm.” nahlásil D-while.
     “Ale těch kukaček bylo deset!” namítl Krysař.
     “Já vím. Ty hodinky jdou pozdě. To já poznám. Je přesně osm.”
     “Tak to jo.” ulevil si Krysař.
     “To znamená, že dnes už dál nejdu. Tady si uděláme oheň. Jdi sehnat nějaký dřevo, já si zatím trochu zdřímnu.” řekl Radkoslav, lehl na zem, zabořil hlavu do břicha zetlelé mrtvoly, předstíral, jak je to hrozně pohodlné a mručel něco o tom, že by takové poleženíčko nevyměnil ani za tisíc prachových polštářů.
     Nacházeli se na asfaltovém plácku u vysokého sloupku. Několik set metrů severně od nich bylo několik vytrhaných kolejnic - zde kdysi bývala nákladní část Horního nádraží. Všude okolo se povalovaly čerstvé kostry skautů a zatuchlé kostry pionýrů.
     Krysařovi v hlavě vyvstala vzpomínka na nedávno komicky zesnulého Radka-Kill me too-Pelce. Slyšel ho, jak říká “Ještě nikdo se tudy nedostal do Bohatic živý a neznásilněný.” Krysařově prosté mysli stačilo jen několik elementárních výpočtů, aby přišla na to, že to samé platí i pro směr opačný. Nicméně nereptal. Shodil batoh na zem a zamířil k nejbližšímu křoví. Jak se k němu blížil, slyšel podivné vzdychání, jenž se stávalo stále intenzívnější. Přemýšlel, co to může být, ale nic ho nenapadlo. Měl strach. Cítil hrůzu ještě větší než předchozí večery. Chvatně uškubal nějaké větve, sesbíral trochu chroští a vrátil se k D-whilovi. Celou tu dobu cítil jak ho někdo nebo něco pozoruje.

Zatím co byl pryč, připravil Radkoslav tábor - sundal vlajku předchozích táborníku, jež leželi pod ní a vypadali, že už je jim to jedno, a místo ní nasadil vlastní prapor, s rodovým znakem prase D-whilů - dva zkřížené láhváče, otvírák na konzervy a použitý pisoár v pozadí, postavil dva A-stany, napnul volejbalovou síť a jedním rychlým pohybem zlikvidoval značku “Zákaz táboření”. Krysař připravil dříví do vyhaslého ohniště. Za pár minut se už oba hřáli u ohně, poslouchali záři jeho plamenů a pozorovali tiché praskání dřeva.
     “Znal jsi Radka-Kill me too-Pelce?” zeptal se Krysař a usrkl pivo z erárního lahváče.
     D-while se na něj podíval zamlženým pohledem. Mlčel. Zdálo se, že otázka probudila nějakou smutnou vzpomínku, která již po staletí ležela zapadlá ve špinavém koutě jeho alkoholem nasáklého mozku. Pak promluvil, ale zdálo se jak by mluvil sám se sebou - jeho hlas byl dutý, tichý, a chraplavý.
     “Byli jsme si dost blízcí. Víš, jednou večer za mnou přišel a povídali jsme si. Naučil mne jednu písničku. Tahle písnička změnila můj život… ne on změnil celý můj život. Nevím, jaký jsem byl dřív, ale teď se cítím být lepší. Přesto … byly to nejkrásnější okamžiky mého dědství, ale teď už jsou pryč, zapomenuty … ztraceny v bezedné propasti času, rozdupány stády divokých “Bůůů” volů, zahrabány na tajné skládce radioaktivního odpadu v Tašovicích. Už se nelze vrátit. My musíme jít vstříc své tmavé budoucnosti. Zbývá nám jen jediné - Je třeba zabýt Krysáka. Jestli se tak nestane, už si žádné dítě nikdy nebude zpívat! Slyšíš! … Ty spíš???”
     D-while domluvil. Utřel si slyz z očí, přiložil polínko do ohně a otevřel lahváče.
     “Tu poslední větu jsem nepochopil.” Krysař se podíval na prase skelným pohledem člověka, co je jednou nohou v záchodové míse, “Proč by si žádné dítě nemohlo zpívat? Teď mne napadá … nechává snad Krysák kastrovat dětem hlasivky?”
     “Ne. Je to mnohem, mnohem horší. Krysák nepodporuje lidovou tvořivost! Má peněz jak šlupek a nepřispěje ani halíř. Určitě se tak snaží zlikvidovat český národní folklór!”
     “To je hnusný!!!”
     Krysař vypěnil. Krysák musí být tak odporné stvoření, že se to snad ani nedá popsat slovy. Když si oba poplakali, pokračovali v rozhovoru.
     “A jakou písničku tě Radek naučil.” zajímal se Krysař.
     “Jmenuje se V povodí řeky Niger. Dlouho jsem si neuvědomoval, co vše má tato píseň společného s Krysákem. Ale teď už to vím přesně. Vůbec nic. Je to jen taková říkanka. Říkanka pro malé děti. A v tom je právě její síla.”
     “A mohl bys mi jí zazpívat? Radek mi vždycky před spaním zpíval, abych neměl divoké sny.”
     “Já nevím. Nemám hlas, moc hezkej, zpívám poměrně neskvěle, snad i … falešně. Navíc si už ani nepamatuji slova.”
     “Chci si udělat country zpěvník. Napíšu tě jako původce. Prosím…”
     “Dobře, na tohle slovo jsem čekal. Tak poslouchej.”
Radkoslav se zhluboka nadýchl a spustil:

V africkém státě Niger,
v povodí řeky Niger,
žije jeden velký tiger,
ten sežere tě dřív než řekneš:
Kuala-Lumpur.
Jó - Kuala-Lumpur.
Jó - Kuakuakuakualalumpur.

Ten přeskočí pole,
Jó, s batáty pole,
či pole plné sole,
a sežere tě dřív než řekneš

     “A dál už je to sprostý a já to nebudu zpívat !”
     “To bylo moc hezký.” povzdychl si Krysař “Jednou, až bude po všem, mě naučíš slova. Já se naučím hrát na kytaru, ty na bicí a založíme si big-beatovou skupinu. Budeme si říkat Zelení lotři.”
     D-while se pousmál. “Jasná věc.” odpověděl, i když ve skrytu duše věděl, že už se založení kapely nedočká. Cítil, že jeho dny jsou již sečteny a pečlivě zaevidovány v pekelném kalendáři. Ještě chvíli povídali o všem možném, až D-while rozhodl jít spát. Ještě než zalezli do stanů, vyhrabal Radkoslav díru v zemi a uložil do ní své lahváče, aby ráno byly patřičně chlazené.
     Snažili se usnout. Hlasité chrápání, které po chvíli začalo vycházet z Radkoslavova tý-pí napovídalo, že jemu tato činnost nedělá problémy. O dost hůře byl na tom Krysař. Neustále se převaloval z levé strany na pravou, z břicha na záda a když už nebylo zbytí tak i opačně. Jeho hlavou proudilo Mutohře plné myšlenek a strach mu nedovoloval usnout. Vzpomněl na polysketu, kterou dostal od d´Besta. Sáhl do kapsy - stále tam byla a hřála. Hřála tím podivným živoucím teplem, které mohlo značit jediné - nebezpečí bylo na blízku. Raději ji vyndal z kapsy a pevně ji sevřel v ruce. Ačkoli byla neprohlédnutelná tma, obrysy polyskety byly ostré a zřetelné. Díval se na ní a cítil útěchu. A tak pomalu přicházel spánek. Venku jemně foukal podzimní větřík a za tichého šelestu listů na stromech šuměla rozvodněná řeka Mutohře. Odkudsi přilétla sova - noční pták, ale její táhle houkání už nemohlo spícímu Krysaři vadit.

     Náhle procitl - jeho ušní kovadlinka několikrát uhodila na bubínek. Zvenčí přicházel zvuk tiše našlapujících zvířecích nohou. Někdo se blížil k jeho stanu. Krysař se nehýbal. Polysketou v jeho ruce začínala proudit energie. Vyčkával. Už necítil strach, ale napětí. Pak se ozvalo cinkání lahví a klení : “Kulva !” Kdosi vyšlápl praseho spíž. Krysařovy smysli byly ihned v pohotovosti a mozek rychle analyzoval …
     Ten hlas! Ten přece už jsem někde slyšel.
     Ale kde? Nedokázal si vzpomenout.
     Najednou věděl, že přišla jeho chvíle. Prudce vyskočil - ale zapomněl na dvě věci:
1.že je ve stanu
2.že má na sobě spacák.
     Výsledkem tedy bylo, že se praštil do hlavy a zbořil stan, a když chtěl udělat první krok ztratil rovnováhu a upadl. Toho si ten venku samozřejmě musel všimnout a začal prchat. Krysař neváhal a rychle se vyprostil z pasti, do které se tak trapným způsobem dostal. Rozhlédl se. Zahlédl jen shrbenou postavu, jak kulhavými kroky mizí ve tmě. Všiml si ještě něčeho - podivného černého slizkého hada, jenž se mu svíjel u nohou. Nečekal a popadl ho oběma rukama. Hned poznal, že to není had ale nějaké chlupy - byly odporně slizké, takřka nezachytitelné. Najednou se napjaly - chvíli pružily, ale pak povolily. V dáli se ozvalo zakvílení a Krysař držel v ruce bezvládné slizké vlasy. Zvědavě si je prohlížel.
     Čí asi tak mohou být. Člověka jistě ne. Možná, že patří nějakému mimozemšťanu. Ne to je nesmysl, na zemi přece mimozemšťani nežijí.

Když se ráno probudil, bylo už světlo. Radkoslav si dával ranní rozcvičku - jen tak do půl těla. Krysařovi bylo trapně a proto zrudl.
     “Gut móning” zadul Radkoslav a upažil, aby si mohl efektivněji přihnout z lahváče.
     “Hm...” zabručel Krysař a držel si barvu.
     “Jak ses vyspal?” zafuněl Radkoslav a připažil.
     “Šlo to. V noci se mně pokusil někdo zabít.” zívl Krysař a zaujatě si prohlížel vzor vnitřní strany svého spacáku.
     “Já vím,” vzpažil Radkoslav, “Vzbudil mně alarm na mých lahváčích. Nechtěl jsem do tvého zápasu zasahovat, s mými svali by to byl nerovný boj.”
     “Nemáš ponětí kdo to mohl být? Tohleto je jeho.” řekl Krysař.
     D-while na chvíli přestal cvičit, podíval se na ty dlouhé slizké vlasy a setřel si pot z čela. “No to je přeci jasný - to musel být jen Lanýž der KleinSweinMan”
     V Krysařovi hrklo - tak Lanýž ještě žije. Ta malá mrcha je nezrubatelná.
     “Lanýž tě zničí!” prohodil D-while a zaujal překážkový sed. “Ty vlasy mu vyrostly rok potom, co se poprvé spustil člověk s medvědicí. Tím, že jsi ho zabil, jsi ho jistě rozčílil - a teď do toho ještě ten ohon. Budeš ho mít v zádech až do smrti. Udělal jsi si velkého nepřítele - má velmi vlivné příbuzné, které nechci a nebudu jmenovat.”
     D-while docvičil a oblékl se. Posnídali, složili stany a vydali se na cestu - D-whilovi kukačky hlásily půlnoc - mohlo být tak deset hodin.

     Šli po dlouhé lesní cestě. Asfalt byl rozdrcen kořeny starých stromů na jejichž suchých větvích se houpaly lidské kostry. Krysař pětkrát zvracel, D-while jen jednou. Kolem poledního se cesta začala prudce svažovat. Jejich tempo bylo svižné, tak svižné, jak svižné může svižné tempo svižným tempem být. Kola museli odhodit - na tak zborcené cestě by jim stejně nebyla nic platná. Kopec se zdál být nekonečný. A pak les skončil a brzy po něm i ten kopec.
     Byli u mostu - velmi dlouhého a nepředstavitelně vysokého mostu přes řeku Mutohře.
     “To je Škeblan bridge, zvaný škeblaňák.” prohodil Radkoslav a odplivl si. Nevyšlo mu to tak, jak si představoval, takže slina pomalu stékala po jeho bradě směrem k jeho svalnatému krku. Krysař zvracel po šesté.
     Vyrazili přes most. Po jeho levé straně mohli v dáli vidět nádherný Most pro ponorky, po straně pravé pak síť čerpacích stanic Sfáral. Škeblaňák byl relativně dobře zachovalý, ačkoli i na něm zanechal zub času nějaké ty následky - bylo jich hodně, ale daly se s trochou dobré vůle obejít. Pro Krysaře bylo důležité, že nikde nebylo vidět žádného mutanta - chtěl stihnout ještě večerní autobus a neměl čas zabývat se nějakým zbytečným vražděním. Neustale cítil, že ho někdo sleduje, vždy když se ohlédl, měl pocit, že spatřil něco jako svůj stín. Také, si všiml, že se občas záhadně ztratí vypitý lahváč, co Radkoslav zahodil.
     Šli celý den. A po něm, zcela znenadání, přišla tma. Den šestý se blížil ke konci. V té době už měli most daleko za sebou - nacházeli se u obrovské křižovatky několika silnic. Tuto křižovatku kdysi Krysař přecházel i s Radkem-Kill me too-Pelcem. D-while zastavil, a začal připravovat ležení. Krysař to viděl jako dobrou příležitost k navázání dialogu, který celý den silně pokulhával.
     “Jak ty se koukáš na Machovu mutaci?”
     Radkoslav pokrčil rameny a zhluboka se nadýchl a promluvil svým sladovým hlasem:
     “Všichni říkají, že je to proto, že se ho Cathy nechtěla…” přemýšlel nahlas, “Ale já si myslím, že to bylo troch jinak…
     “Jak?”
     “Vím, že spolu úspěšně chodili, intimní problémy neměli, všechno se jim dařilo. Takže v tomhle to nebylo. Myslím, že to bylo proto, že Mach dával vždycky přednost lásce před pivem.”
     “To je zajímavý názor.” ušklíbl se Krysař.
     “Není to takový nesmysl, jak se zdá. Ostatně, složil jsem o tom písničku. Chceš jí zazpívat?”
     “Samozřejmě. Jen mně udivuje, že každý tvrdí o Krysákově minulosti něco jiného.”
     “To ti lehce a poeticky vysvětlím. Je na to takový rčení - Kolik je lodí na obzoru, tolik mají lidi názorů. Rozumíš, jako že každej člověk si může myslet něco jinýho a těm ostatním je to stejně šumafuk.”
     “Aha. U nás na vsi se zasejc dycky říkávalo: Kolik je v poli bramborů, tolik je na něm traktorů. Rozumíš, jako že …”
     “Ale já nejsem blbej.” přerušil ho prase.
     “Promiň, že jsem tě podcenil. Ještě znám jedno velmi hezké turistické. Takhle: Kolik je na cestě značek, tolik je kolem ní sr…”
     “Ticho! Tebe nezajímá má píseň?”
     “Zajímá. Ale já jich znám ještě spoustu a k téhle situaci skoro až enormně. Sbírání rčení je můj koníček.”
     “Povíš mi je jindy. Teď poslouchej:” Radkoslav zalovil ve své base a vytáhl kytaru. Ačkoliv evidentně nevěděl, jak se tento nástroj používá, začal hrát a zpívat:

Když Mach byl ještě zdravý hoch,
co chodil s námi chlastat,
vypil vše co vypíti moh,
ať to bylo pivko, arzen nebo astat.

Jednou když jsme takhle seděli,
třetím dnem v naší putice,
přišla se pro něj stará Cathy,
vtáhla ho do bahna ulice.

Co se tam dělo neví nikdo.
Prý tam projel náklaďák,
co chudáku Machovy
moc ošklivě natrhl kaďák.

Byla to havárie brutální,
David si natrh otvor anální.
Teď musíš být holka statečná,
za to co zbylo býti povděčná.

Když ho z nemocnice pustili
byl zas v hospodě za chvíli,
a že ho zadek tak zle zradil
Dál už jen na stojáka chodil.

Říkal:
Na stojáka, blbě se to kmásá, bez sezení to není žádná krása.
Sakra chlapi tohle není žádná psina, asi půjdu dělat starý syna.

Na dlouho zmizel z našich životů,
co dělal to z nás nikdo neví.
Když se pak opětovně oběvil,
znal jen viagru a sprosté klení.

Klel:
Ve stoje se špatně dělaj děti, a muj život tak strašně rychle letí.
Sakra chlapi pochybnost mně zmáhá, asi budu muset dělat vraha.
Pořídím si mutagenní látky, a už nikdy k vám nevrátím se zpátky.
V mém proslovu zbývá jen poslední věta:
Já se stanu novým pánem světa!!!

     “Tohle sis vymyslel!”
     “Ať se propadnu jestli lžu.”
     “Nevěřím ti ani slovo.”
     “Nevěř, neubude. Ale ti kdo věří, poslouchají, jak to bylo dál.”

A tak vznikl hrozný Krysák,
postrach města našeho.
Co chtěl být pánem svého domu.
i města našeho.

Zatím co chlastali jsme jako dogy,
co nemaj nikdy dost,
Mach bral mutagenní drogy
snad sobě pro radost.

Pak přerušil nám přítok piva,
“To jsi přehnal přítel!”
My pozveme si Krysaře
a ty budeš v prdeli.

     “To je celý.” Radkoslav dozpíval a podíval se na Krysaře, “Jdu spát. Přeji dobrou a ničím nerušenou bezesnou noc.”
     “Ale já chtěl ještě dneska odjet!” rozčílil se Krysař.
     “Podívej -” nadechl se D-while a utáhl si opasek tak, že mu ze zad koukalo tlusté střevo, “Jestli chceš pokračovat - můžeš. Držtice je asi 15 kilometrů tímhle směrem. My ostatní jdeme spát.” A na důkaz toho, že to myslí vážně všichni, kromě Krysaře zalehli a začali divoce chrápat. Krysařovi nezbývalo nic jiného než se k němu přidat. Sám se na Držtici bál. Lehl si na suchou trávu a usnul.

Tu noc k němu přišel Radek-Kill me too-Pelc. Byl celý v bílém a vůbec mu to neslušelo. Dívali se na sebe a mlčeli. Pak už to Radek nevydržel a zvolal: “Čau! Nejsi rád že mě vidíš?”
     Krysař byl v šoku. Chvíli mu trvalo než odpověděl.
     “Co tu děláš. D-while pravil, žes mrt.”
     “Vrátil jsem se - zatím jen jako nehmotné individuum v tvém undergroundovém snu. Teď mi můžeš říkat Radek-Kill me too-Pelc bílý.”
     “Hm. A není to už trochu dlouhá přezdívka.”
     “Je.” souhlasil Radek a upravil si límec, “Ale pořád lepší než kopnout do stehna a přitom zpívat národní hymnu.”
     “Hm.” uznal Krysař a důkladně si Radka prohlédl, “Pěkný kvádro.”
     “Líbí se ti? Je ze Second-Deathu. Do módy se vrací růžová a tak dělají výprodej. Ale teď proč jsem vlastně přilevitoval. Chci ti jen připomenout, že musíš zničit Krysáka.”
     “To vím. Už mi to řekli tolikrát, že by se to nedalo spočítat ani užitím limit.” *12
     “Já to dobře vím. Ale teď tu jsou nové souvislosti. Především jde o to, že se smrtí Krysáka by se snad mohlo napravit i všechno zlo, které napáchal. A proto i já bych mohl procitnout z věčného spánku.”
     “Ale za tvou smrt přeci Krysák nemůže. Řekli mi, že jsi spadl za skály. Že tě přejel náklaďák a že tě nařízkovaly mlýnský kameny. Taky padlo pár slov o velké ráně do hlavy.” namítal Krysař.
     Radek nasadil tragický výraz. Asi minutu levitoval kolem a snažil se o něčem přemýšlet. Pak na to přišel.
     “Hale to sou těžký kecy. Za vším špatným v tomhle prokletém městě stojí Krysák. Prostě ho znič a hotovo.”
     Radek se ještě jednou podíval na Krysaře. Jeho posmrtně bílý obličej svítil do tmy jako měsíc v úplňku a jeho ponožky bezvládně vláli ve větru, jelikož v nich nebyla noha. Pak ještě jednou promluvil:

“Krysák není světec, ale všichni ho milují a všichni ho ctí.
Dělají mu otroky, aniž by byli zotročeni.
Krysák není ďábel, ale je schopen zničit celé město
a oni ho budou stále milovat a ctít.
Krysák není bůh, ale oni se k němu modlí, je bezmezně milován a ctěn.
Krysák je jenom člověk - proto musí zemřít dřív, než se stane ďáblem.
Musí zemřít proto, aby se stal bohem.”

     Radek domluvil, hodil si dvojitou piruetu a dodal: “To je zatím vše. Spojím se s tebou, až ti bude nejhůře. A pamatuj - jestli chytí tebe, nebo kohokoli podobného, bude se záhrobí od všeho distancovat. Přeji dobrou a ničím nerušenou noc. Tento sen skončí za pět sekund - 7 5 3 2 1 Start.”
     V tom okamžiku Krysař procitl. Byla temná suchá noc. Až na praseho hromové chrápání a tiché šumění korun opadaných stromů nebylo slyšet vůbec nic. Krysař dlooooouho přemýšlel, ale vůůůůůůůůbec nic nevymyslel. Vánek ho pomalu uspával a on upadl do polospánku, do toho podivného stavu kdy jakýkoli nápad zdá se býti reálný a vše, co vám příjde na mysl, se lehce může v příštím okamžiku uskutečnit. A tak uvěřil, že je schopen porazit Krysáka.
     Tak setrval až do rána, kdy Radkoslavovy hodinky začaly zuřivě kukat.

Radkoslav vyděšeně vyskočil a začal mlátit do blízkého stromu.
     “Co blbneš?” zeptal se nesměle Krysař.
     “Nevidíš - dávám si svou pravidelnou ranní rozcvičku.”
     “Aha.” zabručel Krysař, přikryl si hlavu spacákem a snažil se nevnímat Radkoslavovo svalnaté, obnažené tělo a také jeho pivní měch, jež se svůdně vlnil v rytmu úderů. Přemýšlel, zda se má pochlubit se svým nočním zážitkem. Zvážil všechna pro i proti a nakonec se rozhodl, že to bude svrchovaně vhodné.
     “Věříš v život po životě?” šel na to od lesa.
     Radkoslav přestal mlátit do betonu, napil se z lahváče, podíval se na Krysařův spacák a zhluboka se zasmál. “Tebe taky otravoval?”
     “Kdo?”
     “Kill me Shite, vlastně White!”
     Krysař se zarazil. To znamená že to nebyl jen sen. “Jo.”
     “Já jsem ho pomocí cibule a krucifixu zahnal. Pořád chtěl, abych na jeho počest nechal přejmenovat Škeblaňák na Pelcmaňák, a aby po něm pojmenovali pizzerii. Musel jsem mu slíbit, že to navrhnu na příští schůzi zastupitelstva města. Já osobně si myslím, že Kill me Shit přešel na druhou stranu…”
     To nemůže být pravda! D-while určitě lže - Radkova duše je čistá - to D-while je ten kdo napomáhá Krysákovi. To je jisté. Krysař se divil, že mu to nedošlo dřív - musí s tím něco udělat … zabije D-whila.
     Už nečekal. Se zkušeností člověka, co si minulou noc tak trapně nabil ústa, rozepnul spacák, vyskočil a rozeběhl se k Radkoslavovi. Ale pak ho uviděl, jak tam stojí v hromadě svalů a zapomněl na tu tragicky absurdní myšlenku.
     “Chtěl jsi něco?” zeptal se D-while a svalnatě se usmál.
     “Já - …” Krysař to už neunesl. Jak má poznat, kdo stojí na jaké straně příběhu. Jak má vědět, kdo je mrtvý a kdo ne? Jak poznat zkažené vejce, když skořápku mají všechna bílou? Jeho prostá mysl to není schopna pochopit. Padl na kolena a začal zmateně pojídat trávu. Jeho “Prostá mysl” to už to déle neunesla.
     D-while ho chvíli pobaveně pozoroval, pak vyndal z batohu lahvičku s bílými pilulkami a hodil jí Krysařovi. “Zkus tohle.”
     “Bonbón?” zeptal se Krysař nechápavě.
     “Ne. To je ještě lepší.”
     Krysař si přečetl štítek na lahvičce. “Hmm. Biofet. To je snad ještě lepší než moje bonbóny.”
     “Jasně. Jednak nepoškozuje zubní sklovinu a navrch je to jedinečný lék na nervy a na bujné svalstvo. Sám jsem ho jednu dobu používal. Vlastně jsem ho musel použít po každém setkání s Wormášem. Myslím, že ty ho budeš potřebovat ve velké míře.”
     Krysař spolkl pět tabletek a trochu se mu ulevilo. Hlava se mu sice motala a jazyk chtěl říkat slova, které mozek neznal, ale nakonec se přeci jen pochlapil se a začal pakovat. D-while zničil ještě jednu zeď a spakoval si také. Vydali se na cestu k Držtici.

     Byl další nádherný den. Po mramorově modré obloze se producírovalo azbestově žluté slunce, ptáci zpívali a teplota se pohybovala někde mezi 20 až 25 ° C a bio předpověď mírná zátěž - jinými slovy: “Dobrou noc a slunce v duši.” Šli upravenou stezkou směrem k přechodu pro chodce. Jak se blížila Držtice, přibývalo mutantů, mutantic i jejich pohlavních mezičlánků. Byli zvláštní - jejich chování bylo ukvapené a nevypočitatelné. Každý z nich měl nějakou tu svou speciální deviaci, mutanti shodných deviací se shlukovali do organizovaných skupin a nesnesli se s těmi ostatními. Zvláštní skupinu tvořili mutantní důchodci, jejichž tváře nesli pečeť nenávisti a jejichž pravé paže byly prodlouženy v dlouhou dřevěnou hůl.
     “Na ty si dej zvlášť pozor!” varoval Radkoslav, “Jsou extrémně nebezpeční. Jejich hole jsou napuštěné prudkým jedem! Dokážou tak zabít deset až patnáct lidí za dvě až sedm minut. Ovládli celou Držtici. Žádný jiný mutant se už neodváží jezdit autobusem. Pokud to nebude nutné, do žádného střetu se s nimi nepouštěj. Wormáš má na ně nějaké fígle, on se s tebou telepaticky spojí, a pomůže ti se s nimi vypořádat.”
     Krysaře ten Wormáš začínal zajímat. Toužil se o něm dozvědět něco víc, a proto se zeptal. Zeptal se:“Řekni mi něco o Wormášovi.” zeptal se.
     “Jsem rád, že ses zeptal.” D-while hledal vhodná slova. “Wormáš odborník v nervolezectví, jestli mi teda rozumíš?”
     “Ne.”
     “Je velmi hloupý a agresivní, což jsou dvě vlastnosti, které se nesnesou a proto často přebublávají a eruptují v bujarých exhumacích. Už je ti to trochu jasnější?”
     Krysařův výraz hovořil jasně.
     Radkoslav pohrdavě zavrtěl hlavou a řekl: “Prostě stačí minuta rozhovoru, a udělá z tebe vola takovým způsobem, že si budeš přát, aby do něj uhodil blesk. Budeš chtít, aby se rozpadl prach *12a, budeš chtít bejt co nejdál od něj, a budeš ho posílat do řiti páně, ale on tam bude furt stát a bude tě strašně stašně srát a až tě bude srát úplně nejvíc tak se ti začne smát a bude tě srát ještě víc, bude se smát a bude tě srát, srát a smát, furt, bože srát, já ho nenávidim, chci aby chcípnul, ne,ne,ne, proč zrovna já, prosím ne!” Radkoslava popadl amok, začal zběsile nabíhat hlavou do zdi a trhat dlažební kostky ze země. Pak se začal ládovat Biofetem a trochu se zklidnil.
     “Ale jinak je to fajn chlap.” dodal nakonec.
     Krysař přemýšlel, dloubaje se hluboko v nose. “Proč by ze mě měl dělat vola?” zeptal se opatrně.
     “Hej … neříkej takový sprostý slova!”
     “Proč.”
     “Vulgarismy ovlivňují mravní výchovu mládeže. Měl by sis dát na hubu nápis: Varování ministra školství a tělovýchovy: Otvírání těchto úst je způsobuje těžkou mravní újmu, hahaha jááá hahaha … já bych pil …”

     Během tohoto živého rozhovoru došli až k přechodu přes dlouhou silnici. Na každé její straně stál jeden semafor, na němž se zmateně střídal červený panáček se zeleným. Silnice byla naprosto tichá, bez aut a bez lidí, a jen občas se po ní přehnalo pár stébel sena hnaného slabým vánkem.
     Radkoslav se pomalu otočil na Krysaře a položil mu ruku na rameno. “Teď stojíš před velkou zkouškou. ” řekl vážným hlasem.
     “Jsem připraven. Co mám udělat.”
     “Ano. Cítím, že jsi vyvolený. Jediný, kdo může projít touto zkouškou. Musíš si věřit. Jen tak … můžeš … přežít.”
     Krysař hrdě zatlačil a vytlačil hruď. Položil svou pravačku na praseho a řekl: “Vím, že to dokážu.'
     “Věřím ti.” pousmál se tvrdě D-while, “Tak poslouchej. Jestli chceš přežít, musíš dokázat přejít silnici přesně v okamžiku, kdy naskočí zelený panáček, jinak …”
     “Jinak?”
     Radkoslav vytáhl z kapsy rybičku a demonstrativně si podřízl krční tepnu. “Zemřeš.” zachroptěl v přívalech krve.
     “To nechápu, vždyť je to naprosto opuštěná silnice. To u nás na vsi máme jinčí rušno. To když je jarmark tak …”
     “Podívej.” přerušil ho Radkoslav. Zvedl ze země u svých nohou jeden oblázek a potěžkal jej v ruce. “Sleduj, co se bude dít.” řekl a hodil kamínek na vozovku. Kamínek dopadl s tichým břinknutím, chvíli se kutálel a nakonec se zastavil.
     “No a co?” hodil Krysař pohrdavý výraz.
     Radkoslav ještě chvíli kamínek nevěřícně pozoroval, ale když viděl, že už se asi nic dít nebude odpověděl: “No a co! No a nic. Tenhle příběh potřeboval trochu napětí.”

     Přešli tedy silnici a pokračovali směrem k Držtici, která již byla na dohled. Už z dálky viděl Krysař jeden postarší autobus MHD a tisíce mutantních důchodců připravených do něj nastoupit.
     “Je čas se rozloučit.” řekl D-while a Krysař uviděl, že má slzu v oku. Pokusil se mu jí utřít, ale dopadlo to pěkně nechutně.
     “Jak to?” divil se Krysař, když už D-while připomínal spíše bratra Žižku, než novodobého odbojáře. “Ty se mnou nepůjdeš až na Držtici?”
     “Samozřejmě že půjdu, ale tam už nebude čas na nějaké vybavování. Tam bude akce.”
     “Jaká akce?”
     “Nó … tu teď musíme promyslet.”
     Chvíli se drbali na bradách a předstírali, že přemýšlí. Pak to Radkoslav rozlouskl. “Uděláme to tak. Vběhneme tam a ty dostaneš lístek z automatu. Já tě zatím budu bránit. Ty se musíš vtlačit do autobusu, dokud budou dveře otevřené. Já tě stále budu bránit. Ty si klidně odjedeš, a já už nebudu mít síly, abych se dál bránil.” Radkoslav si otevřel lahváče a pomalu a táhle ho vyexoval - tušil, že toto bude jeho poslední.
     “Bože.” rozplakal se Krysař. “To je dojemný.”
     Padli si kolem ramen a začali se objímat, ale pak si uvědomili, že by si to někdo mohl špatně vykládat a proto toho nechali. Šli dál k Držtici, jak odsouzenci na smrt. Nemluvili, protože si báli říct něco, co by je zase dojalo.
     Došli až k autobusu. Důchodci si jich všimli a zaujali bojové postavení. Radkoslav se zastavil, upravil si kravatu a odložil svou basu do štěrku u svých nohou. Krysař si setřel pot z čela, v jedné ruce sevřel polysketu, v druhé svou starou, dřevěnou píšťalu. Na obou stranách byl cítit strach a napětí. V dáli se ozývala hudba z filmu Sedm statečných, který právě vysílalo kino Čas, jež stálo opodál. To vše ještě umocňovalo panující atmosféru.
     A pak se dveře autobusu otevřely a mutanti se začali kvapem hrnout dovnitř. Přišla ta pravá chvíle - D-while dal pokyn k útoku. Vběhl mezi běsnící mutanty a začal je winču do všelikých částí jejich ohavných torz. Za chvíli ho mutanti obklopili tak, že se ztratil Krysařovi z očí. Ten už také víc nečekal, propískal se k nejbližšímu automatu na lístky a vhodil do něj šest Lakvičových korun. Automat neprojevil žádnou ochotu vydat lístek, a proto ho Krysař za pomoci několika chvatů mistra Tzu-Wanga rozložil. Z hromady plechu co po něm zbyla vytáhl jeden lístek a pokračoval v akci. Teď se musí dostat do autobusu.
     D-whilovi docházely síly. Cítil že už dlouho tlaku mutantů a jejich jedových holí neodolá. Pak uviděl Krysaře, jak nastupuje do autobusu. Mají vyhráno. Jeho poslání je u konce. A v tom okamžiku mu zákeřný důchodce prorazil svou holí hrudní koš.
     Krysař byl na stupínku u řidiče, když uslyšel D-whilův výkřik. Otočil se a spatřil D-whilovu zkrvavenou ruku jak se zachvěla ve smrtelné křeči, pustila prázdného lahváče a zmizela v davu zuřících důchodců.
     Prase Radkoslav, zvaný prase D-while, zemřel. Jeho hrdinná smrt jen posílila Krysařovu touhu zlikvidovat Krysáka a všechny jeho mutantní posluhovače - Tondu, Vlastu i Bohouše.

Během tohoto chaosu si nikdo nevšiml malé, křivé postavy, jenž využila zmatku, pověsila se na zadní nápravu autobusu a dopila praseho lahváč.
“Klysaž škončí jako plaše Ďíwajl, viď milášku.” zašeptala a sípavě se zasmála. Oči jí podivně žlutě zazářily.

Dveře autobusu se zavřely právě včas, aby zabránily nové vlně cestychtivých mutantů. Krysař si cvakl lístek a postoupil dál do vozu. Všechna místa už byla obsazená, proto se chytil držadla a zaujal co nejpohodlnější postavení. Mutantní řidič odbrzdil ruční brzdu, nastartoval, sešlápl spojku, zařadil první rychlostní stupeň, sešlápl plyn, dal spojku do záběhu a nedbaje davu křepčícího před autobusem, plynule se rozjel. Když rychlost autobusu dosáhla patnácti až dvaceti km/h pustil plyn, sešlápl spojku, zařadil druhý rychlostní stupeň, pustil spojku a pomalu sešlapával plyn. Byl to zkušený řidič.
     Autobus vyjel z Držtice a zamířil k Mutalentu. Krysař pozoroval to zničené lázeňské město a jeho srdce velmi trpělo, ale ne tak velmi, jako jeho nohy. Brzy pochopil, že chce-li se dostat do Mutalentu živý, musí si sednout. Proto už déle neváhal.
    Popadl poblíž sedící mutantní babičku za hůl a prohodil jí zavřeným oknem. Babička dopadla na silnici, udělala několik kotrmelců, vstala a ještě pár minut utíkala za autobusem. Ale její staré tělo to nezvládlo. Chytla se za srdce, spadla na zem a už nevstala. Krysař spokojeně zaujmul její místo na poničené sedačce. Sledoval, jak krajina ubíhá a postupně se mění ve stále větší pustinu.
     Obloha se zatáhla fialovými mraky a vzduch postupně získával podivný, nažloutlý nádech. Z okolních domů zbyly už jen ruiny, a travnatý povrch se změnil v proschlou skalnatou krajinu. Cesta byla téměř neviditelná, táhla se těmi zvětralými skalami jak šupinatá hadí kůže.
     Jeden z mutantních důchodců otevřel okno, a do autobusu začal proudit ten žlutý vzduch. Když se ho Krysař poprvé nadechl, začal se cítit nějak divně. Cítil, jak ztrácí svou osobnost, jak mizí jeho fantazie. Věděl, že je třeba se bránit a že jediným obranným prostředkem je teď jeho vůle.
     Vyhlédl z okna právě tak akorát, aby uviděl velikou reklamní tabuli, na které bylo naškrabáno:

Vítá vás Mutalent

panství Krysákovo

“Mamí, proč je pan Krysák tak neuvěřitelně krásný?”
“Víš synu, pan Krysák je tak neuvěřitelně krásný, protože pije Machtonku”

Chceš-li jako Krysák být
Musíš Machtoniho vodu pít!
Kdyby starej Becher žil,
Machtonku by si oblíbil.

     Takovéto podivné reklamy se objevovaly čím dál tím častěji. Krysař se rozhodl, že až dorazí do Mutalentu tak bude muset Machtonku ochutnat.
     Kolem čtvrté hodiny odpolední se konečně objevily první domy Mutalentu. Byla to ohavná šedivá stavení, jedno jako druhé jako třetí jako čtvrté jako páté a jako šesté. Nejvyšší patra domů nebyla ze země vidět, jelikož vyčnívala až někde vysoko nad těmi fialovými mraky. Pod kola autobusu co chvíli vběhl nějaký mutant, co si neuvědomil hrozící nebezpečí. Jejich střeva byla maximálně ohavná.
     Krysař cítil tu atmosféru zotročených myslí a ztracených lidských životů. Viděl mutantní děti, co nikdy nepoznali život normálního člověka, i mutanty starší, jejichž životy byly promarněny až s příchodem Krysáka. *14

     Autobus dojel na konečnou zastávku. Byl to asfaltový plac schovaný kdesi uprostřed Mutalentu, který tu byl ještě z doby, kdy Mutalent býval Starou Rolí. Autobus zastavil a dveře se otevřely. Mutanti se vyhrnuli ven a začali líbat zem a okolní budovy. Krysař následoval jejich příkladu, aby nebudil zbytečné podezření. Když tento proces skončil a mutanti se rozeběhli do světových stran, Krysař vstal a rozhlédl se. Hledal někoho, kdo by odpovídal d´Bestovo popisu - někoho, kdo připomíná postiženého klokana.
     A pak uviděl, to co hledal. Stálo to v polorozbořené zastávce, v levé ruce to drželo čajovou konvici. Vysoké to bylo asi 150 cm, na šišaté hlavě to mělo odškrtnutou kšiltovku, vlasy to mělo bílo-zelené, oči colormorfní, oblečené to bylo do naprosto nevkusných džínových hadrů. Na nohou to mělo super-elastické ponožky, co neustále měnily svou délku. Když to uvidělo Krysaře, zasmálo se to, jako když osel zvrací a rozskákalo se to k němu.
     Krysař neustupoval. Věděl, že to musí být Wormáš, a že před primitivními tvory si člověk nesmí srážet autoritu tím, že projeví svůj strach. Wormáš dohopsal až k němu, vylil mu obsah konvice na hlavu a zamečel:
     “Ahóój, já jsem Wormáš Éttlemiáoš, zvaný velká koza. Přátelé mi říkají Wormi, … ale ty mi říkej Pane továrníku.” A opět se zasmál, jako když osel zvrací z radosti nad tím, jak Krysaře utřel. Jak popadl dech hned si sundal kšiltovku a zamával s ní Krysařovy před obličejem.
     “Víš, jak poznáš pravou Najk?” zahýkal zvesela, “Protože to tam má vyšitý a ne našitý.”
     Krysař cítil, že je čas na nějakou těžkou stěrku a proto řekl: “Já jsem Krysař od Rezavé Pumpy, přátelé mi říkají debile…” a pak mu došlo jak se ztrapnil, a proto už mlčel.
     Když se mu Wormáš dostatečně vysmál, zeptal se: “Tak co, Gustave, přijel jsi sem na dovolenku? Lepší místo jsi si nemohl vybrat. Je tu klid a teplo. Jednou v létě se mi dokonce zdálo, že vidím slunce, ale pak se ukázalo, že je to jen mrtvý kanárek. Byl přilepený na zdi.”
     “Ty nepoznáš kanárka od slunce?”
     “Ježíš, jasně že poznám. Sem si dělal srandu ne… Tak co, Gustave, přijel jsi sem na dovolenku? Lepší místo jsi si nemohl vybrat…hej co to máš, dej mi taky ne. Dej mi bonbón, ne.”
     “To je Biofet.” odsekl nervózně Krysař a snažil se vydloubnout poslední tabletku. Když už byla sklenička prázdná, odhodil ji, a připravil se k projevu: “Podívej Éttlemiáoši!”
     “Jsem Pan Továrník.”
     “Podívej, pan továrník. Nejmenuji se Gustav a už vůbec jsem sem nepřijel na dovolenou. Přijel jsem zničit Krysáka, tu hnusnou zmiji co tomu tady vládne.”
     Kolemjdoucí mutant pohoršeně pozvedl obočí. Pak se pokřižoval a s jekotem opustil prostor. Wormáš se narovnal co to šlo a ponožky mu začaly nebezpečně pružit.
     “Myslel jsem, že o tom víš!” pokračoval Krysař.
     “Jasně, že o tom vím. Sem si dělal srandu ne. Vždyť jsem si dokonce nachystal plán, jak na Krysáka půjdeme. Ale o tom se nemůžeme radit na ulici. Pojď ke mně domů, uvaříme si čaj, otevřeme si slané tyčinky, dáme si nohy na stůl, a budeme zpívat koledy. Ježíš, to bude super, ne. Už se těším - jé, ne, super, ne.” Wormášovi ponožky se začaly zuřivě natahovat.
     “Já taky!” zvolal radostně Krysař. Vidina příjemného domácího prostředí ho unesla.
     “Nechceš abych ti vzal baťoch?” řekl Wormáš v okamžiku, kdy ho jeho ponožky zcela pohltily.
     Krysař nabídku vděčně přijal.

     Vyrazili zaprášenými ulicemi. Nebylo slyšet lidského slova, jen podivné ševelení a náhodné výkřiky. Všechno vypadalo děsivě. Ulice silně připomínala hřbitov po hloubkové prohlídce a po nebi se proháněly mraky ve formě barevných fleků.
     Krysař věděl, že strach nejlépe překoná hovorem a proto začal dialog: “Žiješ tu od dětství?” zeptal se.
     Wormáš, jež kráčel v hlubokém zamyšlení s sebou polekaně škubl:“Ve své podstatě ano.”
     “A jak se ti tu líbí.”
     “Bývalo to tu hezčí. Ale ne o moc. A odkud jsi ty?”
     “Z Medvídka mívala.”
     “To neznám, kde to je?” zajímal se Wormáš.
     “To není město. To je indiánské jméno mé matky. Měla medvídka.”
     “Aha! A jak se jmenuje tvůj otec.”
     “Medvídek mýval.”
     “Už tomu rozumím.” smál se Wormáš, “To byl vtip.”
     “Ne.”
     Wormáš se urazil. Chvíli dělal chcíplou rybu a pak řekl: “Víš, že už si pátý člověk, který se pokouší zničit Krysáka?”
     “Pátý?!?” zděsil se Krysař a sundal si botu, aby si mohl nervózně okusovat palec u nohy.
     “No jo - pátý. Ale teprve druhý, který se dostal až sem.”
     Krysař na chvíli přestal kousat a zeptal se: “Kdo byl ten první?”
     Wormáš se zasnil. Sepnul ruce a začal dlouhý proslov:
     “Jmenoval se Škeblan. Byl z Prahy. Svatý člověk. Daleko lepší než ty. Ten neměl jen takovou dřevěnou píšťalku jako ty. Měl pěknou, naleštěnou zobcovou flétnu. Taky uměl hrát na trumpetu, na foukací harmoniku, na klavír, na housle a akordeón. Studoval to na Jamu. Dostal se až do Krysákova sídla. Ale tam ho chytil jeden z Krysákových patolízalů, konkrétně Vlasta Zombieman. Odsoudili ho a uvěznili. Po čtyřech dnech ve vězení Škeblan záhadně umírá. Všichni jsou z toho smutní.
     Po čase se v Mutalentu začne zpívat píseň na jeho počest - Legenda o Škeblanovi. Popisuje poslední dny jeho života. Krysák ji však zakazuje. Melodie i některé sloky se ale zachovají, s drobnými obměnami, až do dnešních dnů.”
     “Tak mi ji zazpívej.” prosil Krysař. Wormáš se pravděpodobně usmál a přikývl. Odněkud vytáhl starou kytaru a začal hrát a zpívat. Jak šli ulicí, ostatní mutanti se k němu přidávali. Nezpívali slova, jen broukali melodii. Zvuk se nesl po celém Mutalentu a každému nezasvěcenci naháněl husí kůži. Všichni upírali svůj pohled k obloze a byla cítit jejich úžasně silná touha po něčem, čeho nemohli nikdy dosáhnout. Krysařovi prožíval nepopsatelnou události, která ve světě normálních lidí nemá svou obdobu.

Cítil, že má opět pro co žít. Škeblan se stal legendou, protože zemřel pro dobrou věc. On se stane legendou, protože dotáhne Škeblanovo snažení až k cíli - zničí Krysáka.

Wormáš dozpíval a hlasy utichly. Mutanti šli dál svými ztracenými životy. Krysař vytáhl z baťochu tužku a svůj zpěvník a poprosil Wormáše o slova. Wormáš mu nadiktoval zhruba toto:

Recitace:
Nevěděl, o městě ztracených duší
netušil, proč pozvali ho tam.
Přijel a poznal co je utrpení,
chtěl pomoci, …ale neměl na to.
Krysák ho dostal … a strčil za mříže.
Bručel čtyři dny … a …

První den se mu zdál sen,
v němž k němu přišla rodina,
v tom snu znal všechno co je štěstí,
než přišla ranní hodina.

Druhý den měl druhý sen,
v němž k němu přišli přátelé,
slíbili, že pomohou mu ven.
V tom snu znal něco málo štěstí,
pak přítel Jarda dal mu do nosu pěstí…
… a díky tomu probuzení,
už nebylo tak veselé.

Refrén:
Ten kdo žije v Staré Roli,
ztrácí svou naději,
Trpím tu, srdce mé mě bolí,
zemřel bych raději.

Třetí den spal jen pár chvil,
přišel sen a Krysák v něm.
A Škeblan konečně pochopil,
že život jeho stal se snem.

Když čtvrtý den usínal,
své žití těžce proklínal.
Tu noc byl sám, sám v temnotě.
Nemohl najít cestu k bdění,
tak zůstal u věčného snění,
zůstal sám, sám v temnotě.
sám ve věčné samotě

     Šli až do pozdní noci. Povídali si a zcela zapomněli na všechna nebezpečí. Před jedním domem Wormáš zastavil: “Jsme tu. Dělá to 3400 Kč.”
     “Co?” nechápal Krysař.
     “Poplatek za nošení baťochu.” šibalsky se usmál Wormáš a ponožky se mu začaly kvapem scvrkávat.
     Krysař zalovil v kapse a zaplatil. Wormáš vykopl dveře a pozval Krysaře dál. Výbava bytu Krysaře mile překvapila. Na zemi byl koberec, na stropě lustr, sedací souprava, stůl, byla tu dokonce i televize. Až na několik rozložených mrtvol v koutě kuchyně působil byt útulným dojmem.
     Krysař odhodil kabát a skokem se vrhnul na sedací soupravu. V tom okamžiku se mu zarazilo péro do nohy. Nechutnost! Tento byt potřeboval čalouníka.
     Wormáš rozdělal oheň v krbu, ukrojil trochu masa z jedné mrtvoly a začal rožnit. Krysař se na něj podíval a opět se mu zvrátil žaludek.
     “Co to máš!” okřikl Wormáše.
     “Co jako.”
     “Co je to za maso!”
     “Tohle - to je kinder bueno. A kinder znamená dítě.”
     Krysař se zvedl z pohovky a dal si ruce v bok.
     “Tak děti přede mnou jíst nebudeš. To by jsme nebyli dobří kamarádi.
     Podívej. Já si zajdu zakouřit do vedlejší místnosti a až se vrátím, bude to dítě pohřbený. Jasný?” Krysař nečekal na odpověď a rázným krokem odešel z pokoje. Chvíli pózoval v předsíni a přemýšlel, zda byl dostatečně asertivní.
     Po několika minutách se rozhodl pro návrat. Vešel do pokoje a to co uviděl ho … zklamalo - Wormáš se válel v křesle s rozepnutými poklopcem a mlsně si olizoval ret.
     “TYS TO SEŽRAL!” vykřikl Krysař.
     “Už jsem to i vysral. *15” odpověděl klidně Wormáš. “Támhle v rohu - ta hromádka. Jestli chceš, stluču i kříž.” Když Wormáš takto brutálně ukojil svůj hlad, sedl do křesla a začal studovat televizní program. Najednou zděšeně vyskočil a začal pobíhat po pokoji.
     “Kde je!” křičel vyhazujíc nádobí z kredence.
     “Co?” ptal se Krysař a kryl si hlavu před létajícími talíři.
     “Dálkové ovládání! Dávají tří tisící první díl rodinného seriálu Jak se Krysák směje. Dnes mu prý budou vidět i zuby.”
     “Nevím.” odpověděl pravdivě Krysař.
     Wormáš se na něj podezřívavě podíval a pomalým krokem došel až k němu. Chvíli dělal, jako že si píská a když ho Krysař přestal sledovat, skočil na něj, obkročmo ho zasedl a začal ho škrtit.
     “Kde je! KDE JE!!!!” vřískal a oči mu rudě plály.
     “Nííí” snažil se odpovědět modrající Krysař. Situace se zdála být bezvýchodná. Wormáš se definitivně přestal ovládat a Krysař pomalu ztrácel vědomí. Promítal se mu jeho krátký život, a když se dostal k momentu, kdy přijel do Mutalentu, ozvala se z kuchyně rána. Wormášovi prsty na jeho krku povolily. Krysař zůstal v bezvědomí až do rána.

Tu noc k němu přišel Radkoslav, zvaný D-while. Měl na sobě stejný bílý oblek, jako Kill me too white, celkem mu to slušelo. Z rukávů a nohavic mu vykukovaly svaly a vesele se na Krysaře smály.
     “Tak brzy jsem tě nečekal.” řekl Krysař.
     “Já vím, vždyť jsem zemřel teprve dnes. Ale mám spoustu volného času, tak jsem se na tebe přilevitoval podívat.”
     “Pověz mi,” zajímal se Krysař, “Co všechno dělá takový nebožtík?”
     Radkoslav se zamyslel a pravil: “No, já jsem v pekle teprve bažant, takže toho moc nevím. Když zrovna nechlastám, tak… no teď zrovna tam dole hrajeme s Kill me Shitem Větší bere. Už dvě hodiny je na tahu.”
     “A kolik stojí to sáčko, co máš na sobě?”
     “Pár korun. Je ze Second-Deathu. Bílý jsou ve výprodeji, teď přichází do módy růžový. Měli už jen pár kousků a zrovna přijela expedice z Dukovan, takže jestli se nechceš zařadit do spolku Teplých nebožtíků, měl bys sebou hodit. Tím ti nechci naznačit, abys vzdal svou misi. Musíš zničit Krysáka.”
     “Grrrr! Já to asi nevim” rozčílil se Krysař a rozhodl se D-whila nakopnout, ale pak si vzpomněl, že se mu to všechno jen zdá, a proto nechtěl riskovat probuzení.
     “Ok. Zničím ho.” řekl, když se uklidnil, “Chtěl jsi ještě něco?”
     Radkoslav se zamyslel.
     “Jo.” odpověděl, “Mám pro tebe ještě jednu radu: Zkažené vejce poznáš, až když ho rozbiješ!”
     “Co?” nechápal Krysař.
     “Nevím. To je poselství.”
     Nastala chvíle trapného ticha. Hned po ní nastala další chvíle ještě trapnějšího ticha. Nakonec nastala třetí, nejdelší chvíle velmi trapného ticha. Během tohoto slabého místa v ději se jistě každý inteligentní dovtípil, o co tu vlastně jde.
     “Aha. Už jsem to pochopil.” ušklíbl se Krysař. “Všechno?”
     “Všechno. Musím levitovat, vysvětlit Šitovi, jak se hraje Větší bere. Otevři oči, odcházím.”

Krysař se probudil. Otevřel oči a jeho tělem projel lekavý elektrický výboj. *16 Hleděl obličejem přímo do ksichtu nějakého odporného stvoření. Hned poznal, co to je - byl to Lanýž der KleinSweinMan.”
     Reagoval rychle. Sáhl do kapsy a tasil píšťalu. Už už chtěl na Lanýže zaútočit, když uslyšel jeho rozvrzaný hlas: “Ňé,Ňé! Ať hoďněj Klyšažek ňechá Miláška ňa pokoji. Milášek ňěchce Klyšažkovi ublížiť. Milášek lát Klyšažek.”
     Krysař si všiml, že je Lanýž spoutaný a přivázaný k židli.
     “Dostal jsem ho.” ozval se Wormáš, který byl až do této chvíle zabrán do sledování opakování třítisícího prvního dílu seriálu jak se Krysák směje. “Šmejdil tady v kuchyni. Asi tě chtěl zabít. Dlužíš mi prachy za záchranu života.”
     Krysař se přestal zabývat Lanýžem a zaměřil se na televizi. Seriál právě skončil a začaly reklamy. Krysařovi opět nebylo dopřáno spatřit Krysákovu tvář.
     “Tak už jsi našel to ovládání?” zeptal se Krysař.
     “Ale,” smál se Wormáš a bil se do kolen, “Já zapomněl, že nemám televizi na dálkové ovládání.”
     “Hm. A včera jsi mě málem uškrtil.”
     Wormáš se rozčílil: “Jé, to byl asi jen vtip, ne. Ty nechápeš srandu, ne!”
     Krysař už měl Wormáše, hned takhle po ránu, dost. Kouknul na televizi, v níž se jakási mutantka dožadovala Machtonky a Machnézie a zhnuseně odvrátil obličej. Wormáš vypnul televizi a odešel do kuchyně upéct nějaké maso.
     Když dosnídali, smetl Wormáš zbytky jídla ze stolu, položil na něj jakousi mapu a hrdě zvolal: “To je mapa Krysákova sídla. Já sám ji udělal. Podrobně si ji prohlédni, abys věděl, kde, jak, co,kdy a proč máš udělat.”
     “To je moc hezká mapa.” našplhal si Krysař.
     “Miláškovi še ťaky moč líbí.” ozvalo se nesměle z koutu. Wormáš tam vrhnul pohrdavý pohled.
     “Ještě jednou pípneš, no a potom chcípneš!” zařval a olízl ostří svého nože.
     “Copak, snad taky nepíšeš básně?” zajímal se Krysař a podal Wormášovi jeho uřízlý jazyk, jež mezitím zapadl mezi zbytky jídla na zemi.
     Wormáš načerpal vzduch do plic, aby měl trochu kulturistickou hruď a pochválil se: “Básně! Pche. Já si píšu veršovaný deník.”
     Vyfoukl se a stiskl knoflík na odpadkovém koši. Několik minut na to se z koše vyklubal jakýsi zastaralý typ IBM kompatibilního počítače. Wormáš hodinu improvizoval nad klávesnicí, až se mu podařil spustit textový editor T601.99 a ukázal svým křivým prstem na monitor. Stálo tam toto:

“Hm. Pěkný.” řekl Krysař.
“Jen čti dál.” pobízel ho Wormáš nožem mezi lopatkami.

     “Myslím, že to stačí.” pravil znechuceně Krysař.
     “Mňě še ťo líbiľo.” ozval se skřiplavý hlas v rohu místnosti. V tom okamžiku se Wormáš opět přestal ovládat. Levou rukou chytil ostří nože a rukojetí začal píchat Lanýže, a nepřestal, dokud neměl jistotu, že nedýchá.
     “Myslím, že je čas, aby jsme se vrátili k našemu plánu.” řekl Krysař, který se právě vrátil z toalety.
     Wormáš ještě jednou nakopl mrtvé rozhňahňané tělo a šel si umýt zakrvácené ruce.
     Potom co se oba konečně sešli nad mapou, začal Wormáš vysvětlovat. “Náš bojový plán je následující. Vypravíš se do Krysákova sídla. Budeš muset překonat stráže a tři věrné Krysákovi patolízaly: Vlastu všemi zvaného jménem Zombieman, Tondu, jež je ve světě zločinu známý též jako PC-Head, a Bohouše!”
     “Bohouš nemá žádnou přezdívku?” zeptal se Krysař.
     Wormáš se od srdce zasmál: “Bohouš má přezdívek, že by s nimi mohli vydláždit Mutalent i s přilehlými Varami. Říkají mu Bohouš Krutý, Bohouš Nenáviděný, Bohouš Ďábelský, Bohouš Vrah malých dětí nebo taky Smrtonosný Bohouš. Ale teď zpět k tvé misi. Krysáka zničíš časovanou náloží elastické trhaviny, kterou jsem vyvinul speciální metodou a to přímou infuskací svých ponožek. Na své IBM kompatibilní šunce jsem vypočítal souřadnice, na které nálož umístíš. Jsou to souřadnice 456NW 342EL v sektoru 2B - je to přímo pod Krysákovou židlí v jeho kanceláři. Musíš ale zařídit, aby Krysák na židli v době výbuchu seděl. Exploze by měla zničit celý Mutalent a zabít všechny jeho obyvatele.”
     “Počkej!” skočil mu do řeči Krysař, “To znamená, i tebe?”
     Wormáš se tragicky usmál: “I mně. Dobrá věc si žádá oběti. Ono to ostatně zabije i tebe, jestli se z role nedostaneš do pěti minut od začátku odpočítávání.”
     “Počkej!” skočil znova Krysař, “Tohle budeme muset ještě projednat! Jak se dostanu z role!?”
     Wormáš mávnul rukou: “Co já vím. Můžeš si vzít taxi.”
     “Ok.” souhlasil Krysař ukojený odpovědí.
     “A je tady ještě jedna změna, oproti původnímu plánu.” řekl Wormáš, “Průvodce na cestě ke Krysákovi ti bude dělat Lanýž, já se musím připravit na důstojnou smrt.”
     “Lanýž?” podivil se Krysař a prohlédl si hromadu zkrvaveného masa v koutě místnosti. “Myslíš, že bude schopen?”
     “Jasně. Má úžasný regenerační schopnosti. Za pár hodin bude Óká. A vzhledem k tomu, že vyrážíte až zítra ráno, má ještě spoustu času, aby se dal zase trochu dohromady. Jen ho nesmíš pustit z uzdy - Lanýž je horší jak oheň - špatný sluha, a ještě horší pán.”
     Lanýžova hromádka se pohnula a něco zašišlala. Lanýž opět oživl.

Čas šel dál. Nad Mutalentem se zatáhly mračna. Krysař hleděl ven z okna. Pozoroval tiché, tmavé ulice při posledních dnech jejich existence. Oblohu proťal blesk a začala bouřka. Taková bouřka, co vždy předznamenává příchod velkých změn. Vše co vzešlo ze zla musí být zničeno, aby to uvolnilo místo dobru. Krysař cítil, že on je předurčen stát se tím, kdo připraví cestu pro příchod lepších časů - jak ten déšť, co smyje špínu z ulic, aby nad Mutalentem konečně vyšlo slunce.

Tak končí druhá část Krysákovi trilogie nazvaná Krysák Ahead - Voyage to Hell. Pokud chcete poznat celou pravdu, přečtěte si i závěrečný díl Krysák No More - The Legend of Mutalent, který by se měl povalovat někde okolo. Stanete se svědky zničení Krysáka a spousty jiných událostí, mimo jiné velkého finále v němž bude odhalena i velká pravda vesmíru, původ lidstva, kde si kladní hrdinové kupují ponožky, příchod Apokalypsy, v čem spočívá krása smrti, osudy všech hrdinů a kolikrát ročně si Krysák myje nohy.

O třetím dílu napsal prestižní americký magazín The Splitting day přibližně toto:
“The Legend of Mutalent is the best modern writework with the original story and very very genial composition.”

Naproti tomu, německý časopis Der Flussblok tage napsal, že “Die Legend von Mutalent ist am besten moderne schreibsarbeit mit originelle erzä hlung und schöne schöne genielle komposition.”

Je na vás, ke kterému z uvedených názorů se přikloníte. Stále však platí, že bez třetího dílu Krysákovi trilogie nemůže rozumný člověk v dnešní úchylné době přežít. Tečka.

Klávesnice pro krále Drahovic pod skalou
Monitor vládcům centra,
Paměť mužům, co zemřou smrtí pomalou.
Polysketu pro Krysáka, jež žije mezi panely,
v Mutalentu, kde se snoubí šero se šerem.

Polysketa vládne všem, ona jim všem káže,
ta je všechny přivede, do temnoty sváže
do Mutalentu, kde se snoubí šero se smradem.

Myslím, že právě teď přišel čas vysvětlit onu věčnou otázku, jak je to vlastně s pravdivostí tohoto příběhu.

Už zaznělo mnoho podivných teorií, avšak konečnou odpověď by nám měla poskytnout až známá filosofická teorie Deratismu. Vysvětlení její myšlenky se, milý čtenáři, nachází kdesi v textu na dalších stranách (ale jen pokud máš nezkrácené třista stránkové vydání.) Zde proto naznačím jen její základ :

V čase, kde se odvíjí naše životy existuje ještě mnoho prostorů,
jako je ten náš.

Ps: Koho zajímá, jak tento příběh začal, ať to nečte od prostředka.

Tento díl bych chtěl věnovat D.K.Machovi, ačkoliv si to ABSOLUTNĚ nezaslouží. A proč? Inu, za to, že *17 propůjčil své jméno umění tak pokleslého žánru.

Oheň pomalu dohasínal. Krysař pozoroval žhavé uhlíky a přemýšlel. Myslel na to, co ho čeká i na to, co ho už potkalo-na všechny své průvodce, co si dopřávají věčného odpočinutí na nebeské báni. Nechtělo se mu ještě spát, protože věděl, že ho budou zase obtěžovat. Nechtěl být ani vzhůru, drtila ho velká tíže jeho zodpovědnosti. Nakonec ho napadlo jediné řešení - sebevražda. Nejlepší bude upálení. Popadl uhlík a hodil si ho za košili. Začal hořet. Brzy ztratil vědomí.*18
Veškeré jeho bytí se vtělilo do jeho duše, která opustila tělo a rozplynula se v éteru.*19 Letěl podivnou nicotou, viděl tváře a slyšel hlasy všech, které znal. Tak taková je tedy smrt. Podivná, pohodová - kdyby to věděl dřív, zemřel by už při porodu. Čas splynul s prostorem a Krysař cítil nepopsatelné blaho. Nikdy mu nebylo lépe než teď. Ten pocit mu vydržel až do probuzení.

     Zprudka otevřel oči. Sen! Rozhlédl se. Normální starorolský den - mlha a páchnoucí cosi. Klestí v ohništi opět plálo. Lanýž zrovna chytil jednu z drzých krys, napíchl ji na suchou větev a začal opékat. Krysa pištěla, její krev kapala do ohně a mizela s tichým zasyčením. Krysař si zacpal uši a otočil se na bok zády k ohni. Lanýž si všiml, že Krysař nespí a zavolal na něj: “Japá še ňám Klyšažek vyšpal, kulva. Čopá še mu heškého žďáľo? ...”
     “Sklapni hade!” zašeptal Krysař, posadil se a protřel oči. Lanýž jeho podnětnou poznámku ignoroval.
     “Máme ťu výbolňou šníďaní. To ši ďáme ďo ňošů.” řekl. Vzal ohořelou krysu za ocas, spustil ji do pusy a blaženě přežvykoval. Krysař se na něj znechuceně díval a přemýšlel co si dá k snídani on. Na krysy rozhodně chuť neměl. To tedy ne! Měl je včera k snídani, k obědu i k večeři. Trochu monotónní jídelníček. Nakonec ho napadlo, že si nachytá nějaké brouky. Chrousti prý chutnají výtečně. Ano - to bude ideální. Dá si chrousty.
     “Hej, Slize !” zavolal. Lanýž zvedl hlavu a upřeně se podíval Krysařovi na boty. U pusy se mu elegantně pohupoval krysí ocásek. “Dneska mi připravíš chrousty. Já musím ještě chvíli spát.” poručil Krysař a hned dodal, “Musím být vyspalý. Jdu pasit svět.”
     Lanýž se znechuceně ušklíbl (v rámci možností svého obličeje), aby tak vyjádřil maximální odpor ke Krysařovu apetitu. Nicméně na větší odpor se nedokázal zmoct a proto začal pobíhat po ulici lově brouky. Krysař zavřel oči a snažil se usnout. Doufal, že se mu bude zase zdát něco o smrti. Nezklamal se. Stál opět před branami pekel. Vzal klepadlo a několikrát s ním uhodil. To ho zase probudilo.
     Zklamaně se posadil a rozhlédl. Nikde nebylo živáčka. Jen Lanýžova silueta v mlze, husté tak, že by se dala krájet a podávat jako minutka v některé z levnějších karlovarských restaurací, připomínala Krysařovi jeden film o gorilách a dávala mu jistotu, že už je zpět z říše mrtvých v říši zatracených. Mlhou občas prosákl některý z Lanýžových ušišlaných vulgarismů určený štvanému hmyzu. Krysař vstal a protáhl se. Kolik asi tak může být hodin? A minut? A vůbec - kolikátý den už je v Mutalentu? Jak je to dlouho, co si naposledy měnil prádlo. Kdy naposledy viděl slunce? Všude jen ta šeď, špína, šmrad. Šakra! Nad hlavou se mu honila stáda zmutovaných fialových beránků , která nenechala proniknout jedinému dennímu paprsku. Den se spojil s nocí - resp. noc pohltila den - tak, jak to stojí evangeliu.
     “Bloučci jako ž leklamy ...” probralo Krysaře z úvah Lanýžovo zaskřehotání. “Jedňoho šem ochuťňal - jšou tlochu ňašládlý, ale jiňak šupel. Jeň dvě kalolije. Híííííí.” Lanýž se zasmál, jako prase při porážce *20 a poplácal se svou kostnatou dlaní po hrbu, co měl na zádech, aby se pochválil za tak dlouhou a vtipnou větu. Zapomněl však, že v dlani má ty nachytané brouky. Zmutovaní chrousti dopadli na zem a rozutekli se. Krysař se rozzuřil. Vytáhl z kapsy polysketu a varovně s ní přejel Lanýžovi po krku. Dva metry dlouhý vous odpadl a z Lanýžovi krční tepny začalo cosi vytékat. Asi močovina - usoudil Krysař a dál se věcí nezabýval. Stejně už přestával mít hlad.
     “Ukaž mi cestu !” křikl na Lanýže. Lanýžův rozklepaný ukazováček se vztyčil a ukázal na jednu z cest. “Jak je to ještě daleko.” zeptal se ještě Krysař, když už měl na zádech baťoch, v ruce buzolu, na nose sluneční brýle a v podpaždí vetřený krém na opalování.
     “Klysažek še ještě jedňou vyšpí.” odsekl Lanýž a svým fungidním jazykem lízal tekutinu, co mu vytékala z rány.
     “Hm. Tak já jdu. Už tě nepotřebuju. Trefím sám, nebo se doptám …”
     “Ale …”
     “Nechci tě. Jdi si po svých. A buď rád, že jsem tě nechal na živu.”
     Krysař vyrazil označeným směrem a už se neohlédl. Brzy zmizel z dohledu.
     Lanýž stál a snažil se pochopit, co provedl. Potom jeho zrak sklouzl k nohám, kde se válelo klubko odříznutých vousů. Koukal na ně a byl bezradný.

     A pak se stalo něco neuvěřitelného. Všech sedm planet okolní soustavy se na jediný okamžik dostalo do zákrytu. K tomuto nevídanému astrálnímu jevu dochází přibližně jednou za věčnost. V celém vesmíru se v tu chvíli dějí nepochopitelné věci. A něco nevídaného se stalo právě v Mutalentu - přímo v Lanýžově hlavě. Po mnoha staletích se spojila jeho nervová vlákna. Po nich stihl přeběhnout jediný neuron a do Lanýžova mozku pronikla myšlenka.
     Lanýže to zarazilo. Takový pocit neznal. Byl to záchvěv inteligence a inovativní admeniscence evoluce, sdružené v jediném gloryfidním projevu nadřazenosti, naštěstí ho to však brzy pustilo. Další totiž myšlenky nepřicházely - byla tu jen ta jediná. Nebyla to jeho myšlenka (na tu by bylo třeba mnohem víc astrálních jevů). Ta myšlenka patřila někomu s velkou duševní silou. Bytosti, která dokáže víc, než si nesmrtelník, jako třeba Lanýž, může představit.
     Lanýž se napřímil a procedil skrz zuby: “Krysař dnes zemře!” načež se opět vrátil do své přirozené, zakřivené pozice, podrbal se na hlavě a nevěřícně zaskřehotal.
     “Ale jak ťo mám uďějat?!”
     Zase se narovnal: “O to se postarám já.”

Konečně sám, pomyslel si Krysař a poskočil si, jako by uviděl znak Sfáralu. *21 Už mu nikdo nebude radit, jak to dělal Kill me too White, už mu nikdo nebude drze chrápat do tváře, jako D-while, a hlavně bude mít pokoj od toho uslintaného šišlavce, jenž nese honosné jméno Lanýž, i když není nic jiného než prachsprostý šišlavý uslintanec.. *22
S cestou neměl ani ten nejmenší problém. Na každé křižovatce byl směrový ukazatel, který ve formě reklamy ukazoval směr ke Krysákovu sídlu. Krysaři utkvěl v paměti jeden zvláště nápaditý:

     Krysař se usmál - Krysák ví jak upoutat pozornost. Měl celkem dobrou náladu. Už se těšil na finální souboj s Krysákem, bude to sranda. Určitě se spolu dobře pobaví.
     Došel na další křižovatku. Na ceduli byla velká fotografie dočista nahé dege-mutantky, a pod ní nápis: Chceš zažít vzrušení? Navštiv Krysákovo sídlo. Všechny formy SadoMachochismu. Vstup nevhodný pro děti do 18 let.
     Krysař přidal do kroku.

Mlžnou ulicí pajdala shrbená postava. Rychlost získávala tak, že při chůzi zmateně mávala všema rukama a vystrkovala hrby. Od pusy jí lítaly sliny do všech světových stran. ANO - byl to Lanýž. Sledoval Krysařovi stopy v silničním prachu a neustále si opakoval: “Žničiť Klyšažka, žničiť Klyšažka.”
Nedaleko od něj se v mlze objevilo několik malých postav. Lanýž slyšel jejich hlasy - byla to děvčata, stará tak 7 až 9 let, jenž se vracela ze školy.
“Klyšažek počká.” zasípal Lanýž a povolil si kravatu, “Ťaťo děvčáťka už potšebují požnať čo je muž.” Rozepnul si poklopec, zasmál se asi takhle : “Huhuhuhééé”, tedy klasický smích pedofila, co pronikl do mateřské školky, a rozeběhl se směrem kde se rýsovaly obrysy malých dívčích těl. *23

Byla noc. Krysař už neviděl na cestu, a tak si rozdělal oheň a chystal se ke spánku.

     “Je mi sedm!”
     “Mmm. Žakážaný ovoče.”
     “Ale ty nejsi náš strýček!”
     “Ajeaje. Já jšem pšeči Váčlavův blatlaňěc.”

'Už jsem zažila lepší. Ale moc jich nebylo.” řeklo poslední děvče a pak rychle dodalo “Což je ovšem vzhledem k mému věku pochopitelné.”
     “Zavolej mi.” řeklo, když předávalo Lanýžovi lístek se svým telefonním číslem.
     Ostatní znásilněné postávaly okolo a znuděně přešlapovaly. Lanýž se cítil být zahanben, ale snažil se, aby to na něm nebylo poznat.
     Jedno z děvčat vystoupilo z hloučku a nesměle se zeptalo: “A nechtěl by ses dneska stavit? Naši nejsou doma.”
     “Dňeška to ňejdě. Mám pláči.” odpověděl Lanýž, pohladil si čerstvou jizvu na svém krku, sesunul si sombréro níže do čela a rychlým rokem se pustil dál po Krysařových stopách.

Byla noc. Krysař si něco pobrukoval ze spaní a vůbec si nevšímal kolem běsnících mutantů.. Na ulicích se to rojilo jak v úlu. Mutanti prováděli své rituální orgie a další nechutnosti, na jejichž popis mi tu už nezbývá místo.

Na scéně se opět objevuje Lanýž. Má svůj klasický postoj - Quasimodo v kombinaci s postřeleným podsvinčetem. Vypadá slizky. Tváří se silně slizky a ruce má už týden nemyté, takže maximálně slizké. Je to wobluda. Extrémně slizká wobluda.

     Lanýž se krátkými, tichými kroky blížil ke Krysařovi. Věděl, co mu zkazilo plán v minulém díle, a proto si dával pozor, aby zase nezakopl. *24
     Podařilo se mu dostat až ke Krysařovi, který stále tvrdě spal. Lanýž v duchu odpočítával čas k útoku: “Jeďňa, jeďňa, jeďňa, ťeď!” *25 a skočil.
     Dopadl tak, že se jeho kolena zarazila Krysařovi do břicha. Lanýžovi hnusné prsty rychle ovinuly Krysařův krk a začaly jej škrtit.
     Krysař se probouzel velmi pomalu. Nebyl schopen si uvědomit, co se vlastně děje. Kyslíku se mu nedostávalo *26 a taky nemohl dýchat. Ztěžka otevřel oči a konečně spatřil majitele prstů na svém krku. Trochu se mu ulevilo. Lanýž není těžký protivník. *27 Déle neváhal a kopnul Lanýže mezi nohy. Ten se jen úlisně zasmál a škrtil ho dál. Začalo jít do tuhého.
     Krysař se snažil nepanikařit. Věděl, že dřív nebo později na něco přijde. Podrobně analyzoval situaci. Nakonec došel k dvěma možným řešením:

     Po několika minutách souboje v takovémto akčním stylu už oběma stranám začaly docházet síly. Krysařův krk se o poznání zúžil, i Lanýžovy svaly vesele slábly. Bylo jasné, že netrávil mnoho času v posilovně s Prasetem. Stejně by ho tam nepustili.
     A pak Krysař přešel do protiútoku. Srazil Lanýžovi hnáty ze svého krku a oběma nohama ho kopl do břicha. Lanýž se vznesl a dopadl na záda o několik metrů dál. Za okamžik už Krysař klečel na Lanýžově hrudním kontaineru s polysketou v ruce a křičel: “Řekni mi proč bych tě neměl zabít!”
     “Ňěměl byš mně žabíť!” šeptal vyděšený Lanýž.
     “Proč bych tě neměl zabít!” vychutnával si Krysař situaci.
     “Je ťu ďůvod!”
     “Jaký!”
     Lanýž polkl a váhavě pronesl “Ňěmůžeš mně žabíť, protože jsem Krysákův bratr!”

     Krysař se postavil. Nechápavě na Lanýže koukal a přemýšlel, zda je to lest, nebo pouhá imbecilita. Nakonec se rozhodl ještě chvíli vyjednávat. “Jak to můžeš dokázat?”
     Lanýž se také postavil. Byl mnohem rovnější a vyšší než před chvíli. “Copak sis toho nevšiml. Vždyť je to jasné. Máme s Krysákem stejné křestní jméno - oba jsme se kdysi jmenovali David!”
     “Hm.” zamyslel se znovu Krysař, “To je pravda … Ale pořád nevidím důvod, proč bych tě neměl zabít!”
     “Dobře.” přiznal Lanýž, “Jiný důvod už není. Tak si to užij.”
     Krysař se nenechal dvakrát pobízet. Polysketa se blýskla tmou a projela Lanýžovým krkem jako lžička jogurtem. Lanýžova hlava spadla na zem a rozkutálela se dolů ulicí směrem k otevřenému kanálu plnému fekálií. Zbytek těla zůstal stát na svém místě, jako by netušil, že už je po všem. Krysař se snažil vymyslet něco, čím by ještě víc zesměšnil situaci, ale nic ho nenapadlo, proto se rozhodl pokračovat v cestě. Cítil vnitřní optimismus - vše se mu daří.

Panelové domy se před Krysařem rozestoupily. Byl u konce své cesty, před Krysákovo sídlem. Byla to obrovská monumentální stavba architekta, který už asi nevěděl co s betonem, a tak ho míchal zcela náhodným způsobem. Výsledek pro něj musel být víc než uspokojivý - tato šedá pevnost musela na kolena srazit každého, kdo se k ní jen přiblížil. Její horní patra byla vysoko nad barevnými mraky na obloze - tam někde v oblacích sídlí Krysák.

     Krysař sebral poslední síly a vydal se k otevřené bráně. Vše kolem ztichlo, bylo slyšet jen klapání Krysařových bot. Na příští takovou výpravu už si dřeváky(OČ+3) určitě nevezme. Vezme si plyšové papuče s bambulkou(OČ+1). Je to sice ponižující, ale velmi praktické. Teď se styděl, že jimi dřív pohrdal. Papuče jsou klíčovým předmětem výbavy každého dobrodruha.
     Když stanul v bráně, zastavil se a rozhlédl. Před ním bylo obrovské kryté nádvoří - asi hala. Nebyla tu ani noha. *28 Nahoru i dolu vedly dvoje schody. Přemýšlel, po kterých se vydá, když se nad ním ozvalo vrznutí. Pohotově se podíval se nad sebe. K hlavě se mu blížily ocelové mříže s blyštivými hroty. Reagoval rychle. Skočil vpřed a stočil to do kotoulu. Těžké mříže se se zahřměním zaryly do země v místa kde stál. Vstal a otřel si pot z čela.
     Měl ze sebe radost, a proto polohlasem prohlásil: “Mě nedostaneš, kryso.”
     A pak uslyšel hlas: “O to mi zatím nejde. My tu jen na noc zavíráme dveře, aby nám sem nelezla havěť.”
     Krysař se zmateně rozhlížel kolem sebe. Nikoho neviděl. Ten hlas přicházel odevšad - z podlahy,stropu i ze stěn, prostě něco ve stylu Dolby Surround, ale mnohem promakanější. *29
     “Jak to děláš, potkane!” vykřikl Krysař směrem ke schodům.
     “Jedná se o soustavu reproduktorů rozmístěných po stěnách, podlaze i na stropě.” odpověděl hlas, “Něco jako Dolby Surround, ale mnohem promakanější.” ^Zase *29
     “Ukaž se! Ať tě můžu hrozně,” dramatická pauza, “hrozně zabít.”
     “Nemáš právo! Na náš souboj ještě není čas. Před ním oba prožijeme ještě mnoho utrpení. Vlastně hlavně ty.”
     “Hlavně, že ty víš co je utrpení!” křičel Krysař a v oteklých očích měl nenávistný výraz.
     “Schovej si své argumenty na později.” odpověděl hlas s nadhledem, “Teď prosím pokračuj nahoru po levém schodišti do prvního patra, kde tě bude čekat můj první patolízal - Tonda PC-Head. Zabij ho! Dokaž, že mi budeš dobrým protivníkem. Musím končit. Mám ještě nějakou práci v Bohaticích.”
     “Počkej, hlodavče! Já ještě neskončil!” hulákal Krysař. Nikdo už však neodpovídal.
     Nezbylo mu tedy nic jiného, než se vydat nahoru po schodišti. Ani ho nenapadlo přemýšlet, zda ho ten hlas neposlal do pasti. Byl to prostě jeden z těch hlasů, kterým se nedá odporovat.

Hluboko pod srdcem Mutalentu se nachází bohem prokleté místo kde se ve velkých kotlích smaží duše mrtvých hříšníků. O jejich existenci již nikdo neví. To je skutečné peklo!

'ne,Ne,NE! Takhle to nemůžeš hrát!” křičel prase Radkoslav D-White a rval si poslední zbytky vlasů, “Nemůžeš vzít osmičkou krále!”
     “Neser boha ty pekelná zrůdo! Nebudeš říkat jak smím hrát.” hájil se Radek-Kill me too White-Pelc a v šíleném gestu odhodil své karty do poblíž hořícího kotle. Ty se v okamžiku změnily na popel.
     D-while vyskočil ze židle a převrhl stůl na Kill me too Whita. “To byly poslední karty, který jsme měli, Shite!” řekl D-White a zvedl Radka za límec.
     “Nech mě, nech mě!” lomcoval sebou White, “Ty mi prostě závidíš, že jsem hezčí!”
     “Ty? Hezčí? Podívej se na sebe - rozloženej, rozšlehanej ksicht, a na zádech kola od náklaďáku.”
     “Měl jsem krušnou smrt” uznal Radek a rychle dodal “Aspoň nemám díru v hrudním koši jako někdo.”
     Ve dveřích se objevila postava s vidlemi.
     “Buď zdráv, lucifere.” zamával D-while a opatrně postavil Radka na zem.
     “Budiž vám země lehká, chlapci. Vidím, že se bavíte v pánu.” odpověděl lucifer a vstoupil do místnosti. “Někoho vám vedu, prý se znáte.” Ve dveřích se objevil Kdosi(?) v bílém.
     “Jeste. Mám tu s sebou nějaký bonbóny.” řekl Kdosi(?) a vytáhl z kapsy pytlík.
     Radek mu ho vytrhl z ruky a začal si bonbóny rvát do krku. “Jes. Jak se vede, d´Beste?”
     “Už ne - jmenuji se Pavel d´Best White - znáte to, jako v reklamě na Lanžu - zářivě bílá. Vede se mi fajn, trochu mě píchá v kříži. Mám tam nějaký šrapnel. Zrovna jdu ze Second Deathu. Představte si - koupil jsem úplně ten nejposlednější bílý oblek. Už mají jen růžový.”
     “Jak tě dostali?”
     “Vyhodili nás do povětří, svině. Celý Bohatice jsou v tahu. Nikdo to nepřežil. Viděl jsem umírat ženy i děti, psy i kočky…

… Drůbež i skot, mravence i červotoče, prasata a hrochy a psy, ale ty už jsem asi říkal. Řeknu vám, něco takového bych nepřál zažít ani svému sousedovi, a že jsem ho, budiž mu země lehká, od srdce nenáviděl. Nezbylo nic. Nejspíš …”
     D´Best se odmlčel. Chvíli bylo ticho.
     Nakonec se ozval Radek: “Tak mně napadá - kde máš Lakviče s Luckinou?”
     “O Luckině nic nevím. Nikdo o ní nic neví, zmizela ještě před výbuchem. Měli s Lakvičem nějaký trouble. Ale Lakvič je tu se mnou.” usmál se Pavel, “Jen se stydí - schovává se za rohem. Nezbyl na něj bílý oblek, tak má růžový. Jen tak mezi námi, vypadá děsně.”
     “Přiveď ho sem” zamával Radek rukama, “Ať se mi trochu zvedne nálada.”
     D´Best zašel za roh a po chvíli se mu podařilo od odtamtud vytáhnout komické obrýlené stvoření, oděné celé v růžovém. “Představuji vám Lakviče Rakviče verze Pink.” V místnosti vypukla bouře smíchu.

Schodiště pod Krysařem se chvělo. Z hlubin se ozýval strašlivý smích - jako kdyby samotné stvůry pekelné bavily se smažením lidských duší a vařením pekelných lektvarů.
     Jak stoupal po schodech stále víš, cítil, jak se už tak dost matná realita stále více ztrácí, jak mu zem mizí pod nohama a stěny se rozostřují. Připadal si jako ve snu.
     Na posledním schodě, jak už to tak bývá, schodiště končilo. Krysař stál v prázdné “místnosti”. Míra nereálnosti tu překročila mezní bod. Vše bylo pokryto jakýmisi zrcadly, protože všude bylo vidět tisíce Krysařových obrazů. To by se ještě dalo přetrpět. Podivné však bylo, že se obrazy nenacházely na stěnách, ani za nimi, ale přímo v místnosti. Jejich pohyby se podobaly Krysařovým jen vzdáleně - vypadalo to spíš, jako kdyby se ho snažili křečovitě napodobit nějaký maskovaní ochotníci. Krysař se nedal na dlouho zmást a tasil polysketu. V tom okamžiku obrazy zmizely. Krysař zůstal sám. Ostražitě - jako ostříž - schoval polysketu, rozhlédl se, podobně jako rys ostrovid, a pomalu jak lenochod se vydal k místu, které považoval za střed místnosti.
     “Jsi připraven na smrt?” ozval se odporný digitalizovaný hlas v nevyvedeném surroundu.
     Krysař se jemně *30 zapotil. Nikde nikoho neviděl. “Ukaž se!” zařval větu, kterou v poslední době opakoval tolikrát, že mu při jejím vyslovení začínalo být trapně. “Ukaž se, ať ti můžu useknout hlavu a zahrát si s ní pingpong.”
     “Jsem tady.” odpověděl hlas a v témže okamžiku se necelý metr před Krysařem zhmotnil člověk. Vypadal celkem normálně, až na jednu malou výstřednost - místo hlavy měl na krku monitor, na kterém se promítala tvář. Trochu připomínal zlou Ednu z pohádky o víle Mö bels. “Jsem Tonda PC-Head.” řekla ta věc a podala Krysařovi kabel k potřesení.
     Mezitím se stihl Krysař trochu vzpamatovat. Zaťal pěst a začal si protahovat svaly. Když se však pokusil o ránu, Tonda se rozplynul.
     “Ubohý vire! Myslíš, že nejsem zálohovaný?” ozvalo se Krysařovi za zády. “I kde pak. Jsem něco jako virtuální realita, ale mnohem promakanější.”
     Krysař dostal kopanec elektrickým proudem přímo do hlavy. Bleskurychle se otočil. Nikde nikdo.
     “Tak už dost srandy” vyjekl Krysař, kterému proud trochu pocuchal hlasivky.
     “Správně, dost srandy.” souhlasil Tonda.
     “Ukončíme to!” dodal Krysař a vytáhl z kapsy polysketu.
     “Jasná věc.” odpověděl Tonda a místností začaly létat blesky.
     Krysař měl co dělat, aby se jim všem vyhnul. Mohl jen děkovat mistru Tzu-Wangovi, že ho naučil pohybovat se rychlostí světla. Těch dvanáct let strávených v Laosu se mu přeci jen vyplatilo.
     Polysketa však také nezahálela.Začala rotovat a šířit kolem sebe to známé mrazivé nic. Pomalu se začala pohybovat směrem k jedné ze stěn. Krysař ji s námahou následoval. Ozvala se rána. Polysketa se probourala jedním zrcadlem. Bouře skončila a do místnosti proniklo obyčejné světlo, které jí vrátilo zpět do reality.
     Krysař doběhl k polysketě. Ta dorotovala a vklouzla mu do ruky. Vykoukl dírou ven z místnosti. Uviděl malého mutanta, sedícího u počítače a zuřivě mlátícího do klávesnice. Rozhodl se ho zlikvidovat. “Hra skončila.” pronesl suchým konverzačním tónem. Tonda se vylekaně otočil a leknutím vyskočil na židli. “Nezabíjej mně!” klepal se jak po celodenní práci s pneumatickým kladivem, “Já ti nechtěl ublížit. Chtěl jsem ti jen ukázat svůj nový program.”
     Krysař ignoroval jeho výmluvy. S klidem akčního hrdiny došel k počítači a drsňácky prokopl monitor. Když vakuum uvnitř monitoru konečně povolilo a Krysařovi se podařilo vyprostit svou nohu ven, pokračoval v destrukci zbývajících částí. Tonda se zatím svíjel na židli a jeho oči rudly pláčem.
     Krysař byl ve svém živlu. Nadšeně tancoval na klávesnici a vůbec si nevšímal polyskety, která se snažila vysílat varovné signály do jeho podvědomí. Nebezpečí bylo velmi blízko a Krysař o něm nevěděl.
     Za jeho zády se ozval hlas. Krysař se otočil.
     A pak vše zrudlo a rozplynulo se v Krysařově vědomí. Udělal další krok do věčnosti.

     Je večer. Po Mutalentských ulicích se nerušeně probíhají krysy. Zaměřme se na ten hlouček, co na rohu požírá to bezhlavé tělo. Asi jim opravdu chutná. Jedna z nich zrovna obírá kosti zkřivených prstů na levé hnátě.
     Najednou se hnáta prudce sevře. Krysy se s vřískotem rozeběhnou, až na tu jednu nešťastnici, co uvízla v plesnivé dlani. Hnáta se svírá víc a víc. Krysa slabě vříská a oči ji lezou z důlků. A pak už jen pukavý zvuk, krysí tělíčko praská a vnitřnosti protékají mezi slizkými prsty.
     Bezhlavé tělo se postavilo a pomalu se dalo ho pohybu. Celá jeho mysl se ubírá k jedinému bodu - zabít! Ale nejdřív musí najít svou hlavu.

Myslím, že nadešel ten pravý čas, abychom si prozradili něco o Lanýžově anatomii. Stavbou jeho těla a funkcí jeho orgánů se dlouhých čas zabývala skupina předních karlovarských stomatologů. Zde vám tedy předkládám výsledek jejich výzkumů. (Pro děj tento úsek není vůbec důležitý, a proto jej můžete s klidným srdcem přeskočit)

Ś Tato vyboulenina v horní části těla je pravděpodobně hlava. Stomatologové strávili dlouhé hodiny nad jejím obsahem a došli zhruba k těmto závěrům: Lanýžova hlava obsahuje především splašky a nestrávenou potravu. Mozek nebyl nalezen. O tom jak a čím Lanýž přemýšlí (přemýšlí-li vůbec), můžeme zatím vést jen spory.

Ť Na celkové stavbě těla je vidět, že Lanýž je v první řadě jen další omyl přírody. (lat. Mutantos naturale)

Ž Na tomto obrázku je detailně zachycena Lanýžova páteř. Všimněte si prosím zvláštního “hákovitého” zakřivení, a velmi nízkého počtu obratlů. Tato páteř způsobuje, že Lanýžův pohyb je křečovitý a nepřirozeně kolíbavý.

Ź A zde máme lanýžovu hnátu. Na obrázku jsou zachyceny pouze tři zbývající prsty, ale olámané kůstky kolem dlaně naznačují, že v době zrození se jeho prsty dali počítat možná i v desítkách. Co se s nimi stalo nevíme. Něco naznačují snad jen zbytky nestrávené potravy v Lanýžově zažívacím traktu.

Funkce tohoto orgánu zůstává zatím vědcům utajena. Můžeme být jen, rádi - pravda by mohla být hrozivá.

     Existuje zatím jen jediná teorie, která by rozumně vysvětlovala způsob Lanýžova myšlení. Má pracovní název “Teorie komplexní imbecility” a jejím autorem je Mudr. Cynik. Jejím základem je fakt, že Lanýž nemá měřitelnou hodnotu IQ, a proto on sám jako celek (tj.komplex) nemá absolutně žádnou inteligenci. Co tedy způsobuje, že se pohybuje, a občas i “mluví”? Odpověď je snadná - řídí ho inteligence jednotlivých buňek v jeho těle. On je prostě tak hloupý, že se jejich nepatrná inteligence projeví na jeho celkovém chování. Každá jeho buňka je schopna samostatné existence a jednoduchého rozhodování. Lanýž je proto schopen existovat i bez hlavy, jen je hloupější o ztracené buňky (např. už nemůže mluvit, dýchat atd.). Buňky v jeho noze umí zase chodit, a tak by jsme mohli pokračovat ještě dlouho.
     Logický závěr: V Lanýžově hlavě se skrývá asi tolik inteligence jako v půlce jeho nohy.
     Toto vysvětlení je samozřejmě velmi laicky pojato. Kdo by se chtěl do problému ponořit hlouběji, toho odkazuji na pojednání “Zatím vše o komplexní imbecilitě” Mudr.Cynika a jeho kolektivu, vydané letos v létě na Marsu v omezeném nákladu 10 000 holoscriptů.

Jak asi bývá člověku, který se ráno probudí s šílenou bolestí hlavy, po těle mu pobíhá spousta krysích nožiček a když otevře oči kouká do žaludku rozložené mrtvoly. Odpověď zní - asi špatně.
     Ne tak Krysařovi. V posledních dnech viděl tolik nechutností, že rozložené mrtvoly považoval spíš za nezbytnou dekoraci, než za něco, co by mu mělo hnout žaludkem. Větší problém viděl v těchto otázkách: a) kde je, b) jak se sem dostal a c) jak se dostane odsud.
     Kobka ne víc než 2x2x10 metrů (v pořadí šířka-délka-hloubka) *31 s jedinými rezivými dveřmi, mrtvým spolubydlícím, který se rozkládal (a to doslova) na osmdesáti procentech obytné plochy a nezbytným hejnem krys, jež dosahovaly obřích rozměrů. Ty měly díru v rohu u dveří.
     Krysař se podrbal na hlavě, a zjistil, že má vlasy slepené krví. Co se to stalo? Vzpomínal si jen, jak šikanoval Tondu, pak se tam objevil mutant jak hora, vykřikoval, že je Bohouš Likvidátor, pak už jen rána a okno.
     Vstal a prohledal kapsy. Neměl nic. Zmizela jeho polysketa, elastická trhavina kterou dostal od Wormáše ke zničení Krysáka, i jeho píšťalka. A bez píšťalky už není krysař. Aby si dodal sebedůvěru, pokusil se zahnat krysy dupáním, ale ty to považovaly spíš za taneční rytmus vhodný jako doprovod ke žraní. Bohužel tu zrovna nic ke žraní nebylo. Ten starý už měl nejlepší kousky pryč a ten nový se ještě hýbal.
     Krysař si vzpomněl na hrabě Monte Christa a začal oťukávat stěny. Bezvýsledně. Pak zkusil ještě otevřít dveře ale sám už nevěřil, že to k něčemu povede. Ze zoufalství se pokusil narvat hlavu do krysí díry. Marně. Sedl si vedle mrtvoly a přemýšlel.
     Byl zajat, to je jisté. Šance na útěk bez cizí pomoci jsou mizivé. Kdo by mu mohl pomoct? Se záhrobím počítat nemůže, takže zbývají jen ti živý: Wormáš, d´Best, Lakvič Rakvič, Lanýž - ne, to je blbost, ten je přeci mrtvý, hmm, takže to bude asi všechno.
     Kdo z nich ví, kde je? Nikdo => nemůže počítat s ničí pomocí => nikdy se odsud nedostane. Jak dlouho vydrží bez jídla - týden? Bez vody? Tři dny? Jak dlouho už tu sedí? Deset minut? Den? Určitě aspoň den. Uvidí ještě někdy slunce? Je vesmír nekonečný? Žijí tam někde rozumné bytosti? Je možné překonat rychlost světla? A co sněžný muž? Je tolik otázek, na které nezná odpověď.

Počkej, to sem nepatří. Musím myslet racionálně, nebo se zblázním. Co kdybych začal křičet o pomoc. Nahoře je stropní okýnko, co kdybych se k němu pokusil vydrápat?Už trpím samomluvou. Určitě se zblázním. To je fajn.

Čas utíkal. Krysař se začal pomalu uzavírat do sebe. Jeho špinavou tvář obrostly vousy a na hlavě mu opět začaly rašit vlasy.

'Strašně se nudím.” prohlásil Radek.
     “Tvoje blbost.” reagoval D-while, “Neměl jsi likvidovat karty.”
     “Nechcete se mrknout, co se děje nahoře?” ozval se Lakvič verze Pink, který se krčil za jedním kotlem. “Jestli ne, tak vás budu muset stejně vyhodit. Mám ještě moc práce.”
     Chvíle trapného ticha.
     “Něják se tu oteplilo, viď Růžovej..” pronesl pomalu Radek.
     “Máš recht.” souhlasil d´Best, který se právě vrátil z toalety. “Musíme říct luciferovi, aby stáhl topení, jinak se tu uvaříme.”
     “Jestli neumřeme nudou. Něco bych podnikl.” řekl prase D-while a strčil ruku do díry ve svém hrudním koši, aby se podrbal na žaludku.
     “Neboj, neumřeme. A navíc - vždyť to nebyl tak špatný nápad, myslím to co říkal Pinkie.” přemýšlel d´Best, “Pojďme se podívat, co se děje na Kouli.”
     “Kde?” otočil se na něj Radek s nechápavým výrazem.
     “Na Zeměkouli, samozřejmě.” odpověděl pohotově d´Best. “To je takový nový výraz mezi živými.”
     “Aha.” pochopil Radek.
     “Nahoru nemusíme. Nic se tam neděje.” řekl D-while.
     “Jak to víš?”
     “Kdyby se něco dělo, zazvonil by zvonec támhle na stěně. Je to takový signál, aby jsme nenechali Krysaře ve štychu, víš. Zazvoní to, my se vyhrneme a vytáhneme ho z průseru. Jsme vlastně něco jako Blaničtí rytíři. Nedáte si lahváče?”
     Radek si dal. D´Best si nedal. Znuděně se rozhlížel okolo, až jeho oko spočinulo na několika obrovských kotlích.
     “Co je v těch kotlích.” zeptal se lucifera, který si v rohu zapaloval cigaretu. Lucifer se podrbal na bradě a řekl: “Já nevím. Ty kotle tu předtím nebyly.”
     “To jsou moje kotle.” ozval se D-while a přihnul si z lahváče. “Vařím v nich pivo. Je to 12% Prasezdroj. Uvidíte, až dojdou lahváče, tak se bude hodit.”
     Chvíli se nic nedělo. V celé místnosti bylo cítit napětí.
     “NUDÍM SE!” vykřikl Kill me too White a praštil pěstí do stolu.
     “Já vím co by jsme mohli dělat.” ozval se Lakvičův hlas zpoza praseho kotle.
     “No fuj!” řekl D-while a udělal znechucený obličej.
     “Ale ne, ty prase.” hájil se Růžový, “Znám perfektní stolní hru, a není k ní nic potřeba.”
     “Tak sem s ní.” řekl Radek, “Můžeš klidně vylézt. My se ti nebudeme smát.”
     Lakvič vystoupil zpoza kotle. V místnosti vybuchla bouře smíchu. *32

Krysař se probral z úvah. Zase slyšel ten strašidelný pekelný smích. Měl z něj husí kůži. Postavil se a začal nervózně kroužit po místnosti. Měl pocit, že už tu je celou věčnost. Nejmíň měsíc. To je skoro celá věčnost. Jen okamžik do věčnosti. A za tím se nestalo vůbec nic. Za dveřmi bylo slyšet blížící se kroky. Někdo se blížil k jeho cele. Krysař reagoval. Schoval se do stínu vedle dveří a napjal všechny smysly.
     Budu muset jednat pohotově. Hned jak se dveře otevřou a mutant vejde, skočím na něj a uškrtím ho. To nemůže být problém. Sakra, proč mi škube levý oko. Hej! Neškubej. Slyšíš! A teď do toho ještě žaludek. Nedělej tukový rámus. No tak, dej pokoj!
     Mutant se zastavil za dveřmi před celou. Klíč zachrastil v zámku a dveře se pomalu otevřely. Krysař se připravil ke skoku.
     Do místnosti nečekaně vletěla pěst. Zahnula za roh a praštila Krysaře do obličeje. Nosní přepážka zapraskala a Krysař se svezl k zemi. Ještě než ztratil vědomí, uviděl jak do cely vstoupil obrovský mutant s nechápavým výrazem a řekl: “To sem blázen. Vždycky jsem měl pocit, že tu byl vypínač.” Popadl Krysaře za nohu a vyvlekl ho z cely.

     “Neslyšíte něco?” zeptal se d´Best.
     “Nic neslyším, hraj.” zavrtěl hlavou Radek.
     “Ba ne. Něco tu cinká.” nedal se odradit d´Best.
     “Hraj!” procedil D-while skrz zuby a výraz jeho v tváři vykazoval známky opilosti.
     “Ok.” pokrčil Best rameny, “Takže tři na Pinkieho.”

     “Tak ještě přibalím elasťáky a můžu zmizet.” řekl si Wormáš Ěttlemiáoš nad otevřeným kufrem, “Hradišťko připrav se - Wormáš přichází a chystá se tě srazit na kolena.”
     Najednou se ho zmocnil divný pocit. Zvedl hlavu, rozšířil nozdry a nasál plyn, který mají v Roly místo vzduchu. Ponožky mu zapružili.
     “Krysař mně potřebuje.” vykřikl najednou a rozeběhl se k oknu. V běhu si rozepnul košili. Pod ní se skrýval rudomodrý kostým s pláštěm se žlutým W vyšitým (nikoli příšitým!) na hrudi.
     “Wormášman ti jde na pomoc, hýk.” vykřikl Wormáš a vyskočil z okna.

     Krysař pomalu přicházel k sobě. Pomalu otevřel oči. Ten veliký mutant ho vláčí temnými chodbami neznámo kam. Krysař měl potrhané oblečení, rozškrábaná záda a zlomený nos.
     To jsem nezvládl. Kam mně asi tak vleče. Ty záda mně tak bolí. Mohli by sem nechat dát lino, když tu tahají lidi po zemi. A co nos? Je zlomený! To si odpykáš. Ten frak byl nový. Příště přijedu v montérkách (OČ +1). To všechno jim musím naúčtovat, až zabiju Krysáka. Jen se těš, hlodavče. Už na tebe jedu. Já ti pocuchám účes. Pro začátek zlikviduju tuhle zmutovanou horu protoplazmy. Musím ho nějak donutit, aby pustil mojí nohu. Půjdu na to diplomaticky. Oslovím ho a budu se tvářit přátelsky.
     “Ahoj, kamaráde.Mohl bys pustit mou nohu? Půjdu dál sám.” řekl Krysař a snažil se usmívat.
     Mutant pomalu otočil hlavu o 180 stupňů: “Co? Proč se na mně tak šklebíš?”
     Krysař zopakoval svou žádost.
     “Aha.” řekl s rozvahou mutant, “Jen se neboj. Už tam brzy budeme a já něco vydržím. Ne nadarmo mi přezdívají Bohouš kulturista.”
     “Zaplatím ti!”
     Mutant zpomalil. Pustil Krysařovu nohu a otočil se k němu. “Kolik máš.”
     “Třista!”
     Mutant se zamyslel. Rozhlédl se po prázdné chodbě a s milým výrazem pomohl Krysařovi na nohy. “Ok. Dej mi je a já ti pomůžu odtud pryč.
     Krysař se zaradoval. Sáhl do kapsy, vylovil peníze a slavnostně je předal mutantovi. Ten si je přepočítal a spokojeně je zasunul za košili. Pak srazil Krysaře k zemi. Chytil ho za nohu a vlekl ho dál.
     “Hej, svině!” křičel Krysař, “Na něčem jsme si dohodli. Ty jsi to nesplnil!”
     “Já vím. Jsem už prostě takovej.” odpověděl Bohouš, “Ne nadarmo mi přezdívají Velasská Bestie.”

Tak to nevyšlo. Budu tomu muset nechat volný průběh. Zatím z něj musím vymlátit, kam vlastně jdeme. Nebo, že bych to vzdal a přidal se ke Krysákovi. Mohl bych mu pomoct dobít svět. POČKAT! To nejsou moje myšlenky. Někdo se mi snaží vnutit své myšlenky. Musím si dát pozor. Stačí mít silnou vůli.
Co jsem to chtěl? Přidat se ke Krysákovi? NE! Už zase. Nesmím pouštět cizí myšlenky do svého mozku. Chtěl jsem ze zeptat kam jdeme.

     “Kam jdeme?” zeptal se Krysař.
     “Do soudní síně.” odpověděl Bohouš, “Budeš odsouzen za zločiny, které jsi spáchal proti Krysákovi.”
     “Aha.” řekl Krysař. Dobře že to vím. Můžu toho využít ve svůj prospěch.
     Bohouš se zastavil u velkých zavřených dveří a pomohl Krysařovi na nohy. Z vedlejší chodby se vynořili další dva mutanti. Prvního Krysař poznal - byl to Tonda PC-Head. Ten druhý musel být zákonitě Vlasta Zombieman - dalo se to poznat podle žluto-hnědé barvy kůže a hejna much, co mu kroužily kolem hlavy. Navíc mu co chvíli odpadl kousek těla. Obstoupili Krysaře zleva,zprava a zezadu..
     “Otevřete!” zařval Bohouš a zabušil na dveře. Dveře se otevřely.
     Vstoupili do velké haly. Podle otrhaného plátna, které pokrývalo čelní stěnu, usoudil Krysař, že se jedná o bývalý kinosál. V řadách sedaček seděli ohyzdní mutanti a vykřikovali cosi nesrozumitelného. Někteří z nich byli mrtví. Už dlouho.
     Hodně dlouho.
     A nikdo nemá ponožky!!!
     Krysař a jeho doprovod prošel úzkou uličkou mezi sedadly a před jevištěm zahnuli ke kleci vedle záchodů. “Prosím vstupte.” pobízel Krysaře Vlasta a věnoval mu rozteklý úsměv.
     Krysař se nenechal dvakrát pobízet a vlezl do klece. Byl rád, že na něj mutanti nemohou. Ještě bych od něj chytil nějakou chorobu, vypadá jak malomocnej., pomyslel si. Bohouš zamkl klec a společně se svými dvěma společníky zmizel ve vedlejším vchodu. Chvíli se nic nedělo.

     “Ono to pořád zvoní!”
     “Á pan chytrej!”
     “Fakt! Poslouchejte!”
     “Ty si jak mentál!”

     Světla v sále pomalu zhasly. Osvětleno zůstalo pouze jeviště s několika židlemi a jedním přepychovým křeslem. Krysař čekal, zda se něco bude dít.
     Dělo se. Na jeviště se sunulo několik přestárlých mutantů s bílými parukami. Vypadali jak hardrocková kapela, která prožívá svůj comeback. Posedali si na volné židle. Jen křeslo zůstalo volné. Reproduktory na stěnách začali hrát Janáčkovo rekviem. Světlo začalo poblikávat. Živý mutanti v hledišti skandovaly nějaké nesrozumitelné slovo *33 vyskakovali ze svých sedadel, dupali jeden po druhém a slintali. Zablesklo se. Na křeslo se pomalu snášel člověk. V mihotavém světle byla vidět jen silueta jeho těla a modré blesky, které mu jiskřili mezi prsty. Klesal stále níž a s posledním tónem skladby dosedl na křeslo. Mutanti teď už zřetelně skandovali jedno jediné slovo.
     A to slovem bylo “Klisna.” Krysař nechápal proč. Bylo však jasné kdo je ten muž v křesle - byl to Krysák.
     Jeho vizáž Krysaře zklamala. Až na nadměrné ochlupení v obličejové části to byl typický homo sapiens. Výraz v jeho tváři byl neurčitý - byla v něm síla a zlost, ale i strach a trápení. Záleželo z jakého úhlu se na něj díváte.
     Krysák se upřeně podíval Krysařovi do očí.
     Tak se konečně setkáváme, ozvalo se v Krysařově hlavě, dal jsem ti šanci a ty jsi to nezvládl. Smůla. Zemřeš jako všichni, kdo se snažili mi vyrovnat.
     Krysař se nervózně usmál. Krysák ho už nechal být a vrhnul pohled do hlediště. “Vítám vás.” řekl a zamával. “Dnes odsoudíme souzeného. Prosím soudního zapisovatele, aby vyřídil nacionále.”
     Před Krysařovou klecí se vynořil řadový mutant v paruce. V ruce držel zmuchlaný zápisník a starou tužku. Jeho jedno oko nervózně tikalo v tříčtvrťovém rytmu samby.
     “Jméno?” vykřikl.
     “Krysař.”
     “Hm. Odkud?”
     “Z velké dálky.” odpověděl hrdě Krysař.
     “Hmmm. Povolání.”
     “Krysař.” odpověděl Krysař.
     Mutant se zamyslel. “Napíšu deratiser, aby se to nepletlo se jménem.” řekl a podíval se směrem ke Krysákovi. Ten neznatelně přikývl. Mutant se otočil zpět ke Krysařovi a pyšně si pročísl paruku tužkou.
     “Jména rodičů, bydliště a stav.”
     “Tatínek, Demagogie Jezevec, Velká dálka, vdovec.”
     Mutant si data spokojeně zapsal a zmizel v temnotě sálu.
     “Ať předstoupí zástupci obžaloby.” ozvalo se.
     Do místnosti v řadě napochodovali Vlasta,Tonda a Bohouš v kostkovaných oblecích. Ano - bratři v triku. “Obžaloba je připravena.” řekli jako jeden muž.
     “A zástupce obhajoby.” řekl Krysák.
     Nikdo se ani nehnul.
     “Ty nemáš žádného obhájce? Pak by ses musel dle zákona hájit sám.”
     Sál ztichl. Všichni napjatě očekávali Krysařovu odpověď. Jeden z nervóznějších mutantů to nevydržel a psychicky se zhroutil. Náhle se rozrazili dveře. Světlo, které osvítilo sál, všechny na chvíli oslepilo. Ve dveřích se začala rýsovat silueta ponožky. Krysaře přepadlo neblahé tušení.
     “Já tě budu hájit, hýk.”
     Ten hlas se pomalu rozléval sálem. Krysař ho poznal a pokusil se o sebevraždu. Do místnosti vešel Wormáš Ěttlemiáoš v zeleném saku a kufrem v ruce. “Mám důkazy o tom že odsouzený je nevinný. Všechno je tady v tom kufru - alibi, indicie, vztahy na nejvyšších místech …”
     “Výborně.” zatleskal Krysák a vesele si poskočil v křesle, “Tak to máme všechno na jedné kupě.”
     Wormáš došel až k Krysařově kleci a spiklenecky na něj zamrkal. Krysař si položil hlavu do dlaní. Z podzemí bylo slyšet znít mocné zvony. Vlasta Zombieman se přitočil ke Krysákovi a než mu upadla čelist něco mu stihl pošeptat. *34 Krysák se na něj podíval přívětivým pohledem. Pak se otočil směrem k napjatým mutantům a řekl: “V rámci zpestření dnešního soudu, jsem se rozhodl přijmout návrh mého poradce - Všichni musí mluvit ve verších. Bez vyjímky. Kdo tak neučiní, bude na místě popraven.”
     Sálem projela vlna souhlasných výkřiků.
     Wormáš se naklonil ke Krysařovi: “Jsme v háji. Mám připravenej hodinovej projev na téma Řekni mi s kým spíš, a já ti povím, jakou nemoc dostaneš. Ale nerýmuje se to!”
     Mezitím Krysák povstal a řekl: “A nyní již předávám slovo hlavnímu soudci.”
     Stařík, který si již delší dobu pohrával s kladivem se znenadání probral. Pomalu vstal ze své židle a sálem zazněl jeho sípavý hlas.

     “Soud právě teď začíná,” řekl a na chvilku se zamyslel.
     “sejdeme se na Vlachovce.” pokračoval opatrně.
      “ať rým k rýmu se upíná
     teď vyslechneme žalobce.”

Vlasta, Tonda a Bohouš se postavili do středu jeviště a naklonili se k mikrofónu. Tonda odpočítal raz dva tři a vykřikl:

     “Zastřelte ho!”
     “Umučte ho!” doplnil ho Tonda.
     “Usmažte ho v ohni!” završil to Bohouš.
     A všichni:“Tenhle chlapec, asi neví,
     čeho my jsme schopni.”

     “Ať prosí!”
     “ať trpí!”
     “ať bolest ho svírá!'
     “ať smrt je, kde není v Krysáka víra!!!”

Někteří z těch živých se pokusili o mexickou vlnu, ale neměli valný úspěch. V tom okamžiku Krysař v žalobcích poznal tři ze čtyř členů skupiny Fucketic.
Obžalobci si zatím připravili pokračování:

     “Právně přišel pravý čas” řekl Vlasta a koukl na Tondu.
     “Obvinění vznésti.” řekl Tonda a koukl na Bohouše.
     “V doprovodu lidských mas.” improvizoval Bohouš a koukl na Vlastu.
     “Spravedlivost vésti.” dodal Vlasta a koukl do davu mutantů.

     “Vniknutí na soukromý pozemek” rozjela se znovu obžaloba a velmi impozantně změnila tóninu F-dur na A-mol.
     “dle zákona se trestá,”
     “ničení soukromého majetku,
     to se smrtí trestá.”

     “Kdo o Krysákův život usiloval,”
     “kdo chtěl ničit bohy,”
     “ten by teďka asi chtěl,”
     “vzít na ramena nohy.”

     “Velmi hezká žaloba,
     hned bych si ho pověsil
     ale podle zákona, v této hloupé době
     musíme dát šanci také obhajobě.”

Wormáš pomalu vstal a šoural se do středu jeviště. Dlouho přemýšlel.
Ale pak se mu oči rozjasnili.

Pak se zase na pár minut odmlčel. Rty se mu neslyšně pohybovali a mozek nepřirozeně vzdouval, jak se zoufale snažil vymyslet nějaké rýmy. Nakonec vypotil asi toto:

     “Znám Krysaře skvěle,
      je to hodný kluk.
     Hubou trochu mele,
     ale jinak hodný kluk.”

Krysař cítil, že tohle nikam nevede. Byl definitivně smířený se svým osudem.

     “Hej!” zavolal.
     “To by stačilo, Wormáši,
     mám zmatek v tom guláši.”

     “Krysák je ta svině, hýk, co to tady vede,
     sedíte tu v kině, ako malý andělíček,
     zelený jak ropucha, je mi z vás blbě,
     budu zvracet, chcíp,chcíp,chcíp,
     Mějte se, už musím jít.”

Wormáš se rozeběhl směrem ke dveřím. Málem se mu podařilo utéct, bohužel jeden z mutantů sedících v poslední řadě mu podrazil nohu. Wormáš narazil hlavou do zavřených dveří a ztratil vědomí. Pozornost publika se vrátila obět k hlavnímu soudci.

     “Už skončil čas deprese,
     kdy spravedlivost není.
     Soud nyní vynese
     konečné usnesení.

     Za zločiny co způsobil
     za malicherné činy
     a hloupé snění,
     tento hnusný obviněný,
     bude bez svačiny
     a to tak, že ve vězení.”

     “Ať shnije,”
     “Ať vije,”
     “Ať jeho duše nezná míru,”
     “Za to, že nikdy neměl v Krysáka víru.”

Mezitím se Krysák vypařil. Do místnosti vběhli mutanti v plynových maskách a začali ostřikovat přítomné jedovatým plynem. Krysař ztratil vědomí.

Svět se změnil v sen. Věčnost už na sebe nemůže nechat čekat. Přijde a pak bude jen ona. Už přichází. Má to přece v osudu.

     Krysař byl stále v bezvědomí. Viděl své tělo jak leží v té známé kobce, ale kromě něj a rozložené mrtvoly tam byl ještě Wormáš. Ten tvrdě spal. Náhle stěnu prostoupilo mohutné Krysákovo vědomí. Bylo černé a depresivní.
     Tak už jsi definitivně skončil promluvilo ke Krysařovi.
     “Jsem mrtvý ?” zeptal se Krysař se svou přirozenou naivitou.
     Ne usmálo se Krysákovo vědomí Něco mnohem horšího. Jsi tu zavřený s Wormášem. Až se oba proberete, budete mít hlad. A jídlo nedostanete. Je jen na vás, jak přežijete. Musím tě varovat, že on rozhodně nebude hledět na přátelství až nebude co k snědku. Jestli si povedeš dobře, možná ti dám ještě jednu šanci.
     “Hej, nech ho být.” ozval se cizí hlas. Rozložená mrtvola se pomalu posadila. Šlo samozřejmě jen o její astrální podobu, která se postupně měnila v normálního člověka. Krysákovo vědomí se zachvělo. Začalo se pomalu stahovat z místnosti.
     Nezapomeň, jen jednu šanci neodpustilo si klasickou poznámku na závěr a rozplynulo se.
     Krysař pomalu nasměroval své vědomí k mrtvole. “Kdo jsi?” zeptal se.
     “Škeblan.” odpověděla mrtvola suše a dodala, “Jsi ve velkém maléru, nesmíš udělat tu samou chybu jako já.”
     “Jaká je to chyba?”
     “Humanita.” odpověděl Škeblan a zatřásl se hnusem.
     “Rozumím.” přikývl Krysař a vrhl letmý pohled na Wormáše.
     “Je to tak.” ozval se Krysařovi za zády další, tentokráte známý hlas.
      Stáli tam všichni - Radek-Kill me too White-Pelc, Radkoslav White Prase D-While, Pavel-Gotman-Best of Swachberg sro. White i Lakvič Pinkie Rakvič. Vypadali jako armáda pekelných andělů i s dvorním kašparem.
    “Nemohli jsme přijít dřív, měli jsme ještě moc práce, že jo kluci.” řekl Rakvič, ale nikdo mu již tradičně nevěnoval pozornost.” Krysař byl překvapený. Nečekal, že jich bude tolik. O smrti d´Besta a Lakviče nevěděl. Ale raději se na nic neptal.
     “Tak jsme tu všichni?” zeptal se Škeblan. V té chvíli si Krysař připadal jako na výroční schůzi kladných hrdinů.
     “Zbývá jen Jindra, Wormáš a Rocky, ale ty bohužel ještě žijí,takže se nemohli dostavit.” odpověděl D-While.
     “Dobře, takže teď dobře poslouchej naše rady. Budeš-li se jimi řídit, zvítězíš.”
     “Musíš se obrnit proti Krysákovu vědomí.”
     “Nesmí ovládat tvou mysl.”
     “Nesmí detekovat tvou mysl.”
     “Musíš být lepší než on.”
     “Musíš být nejlepší ze všech.”
     “Tak se konečně prober!”

     “No tak! Dělej, vstávej, prober se!” křičel Wormáš a lomcoval s Krysařovo bezmocným tělem.Krysař pomalu otevřel oči.
     “Jsme v prdeli, slyšíš ?!?” křičel Wormáš, “Umřeme! Kvůli tobě, si normální? Chápeš to vůbec ?!?”
     Krysař zmobilizoval síly a vrazil Wormášovi DirektX. Wormáš poodletěl do vedlejšího rohu a ztratil vědomí. Krysař se opatrně posadil. Všiml si, že se Wormášovi pomalu vysvlékají jeho ponožky. Až mu upadnou, bude konec. Už nebude kladný hrdina.
     Přemýšlel, o čem se mu zdálo. Nevybavoval si detaily, ale přesně věděl co má dělat, chce-li uspět.
     Nejdřív budu muset zabít Wormáše, než definitivně propadne zlu a hlady mne zabije. Pak musím překonat Krysákovu duševní sílu. Je to jediná síla na kterou Krysák ovládá. On ji čerpá z těch duševně slabých mutantů, já ji budu čerpat z něj. Je to kolosální myšlenka.
     Wormáš se pohnul. Ohmatal si bouli na hlavě a s nechápavým výrazem se posadil. Zjevně nechápal co se stalo.
     “Dobré ráno.” řekl nakonec. “Koukám, že sme v pěkný bryndě.”
     “Je to tak.” přikývl Krysař.
     “A co budeme jíst.” zeptal se Wormáš.
     “Nevím.” odpověděl Krysař a pokusil se změnit téma rozhovoru: “Nevíš kde má Krysák kancelář?”
     Wormáš pokrčil rameny. “Je to někde nad námi. Říká se, že tam má nábytek z lidských kostí a na stěnách přibytý lidi stáhlý z kůže. Místo koberce má ty kůže.”
     Krysař se už jen pousmál. Wormáš má opravdu bujnou fantazii.

Krysák se posadil do svého kostěného křesla a dal si nohy na svůj kostěný stůl. Trochu to zachrastilo. Pohvizdoval si písničku od bratří Nevědů a prohlížel lidské fresky na stěnách.
     “Kdo vymyslel tu nechutnou výzdobu?” otočil pomalu hlavu na patolízala Tondu.
     “Vlasta. Prý se to sluší … pro boha.” odvětil Tonda.
     “Aha.” přikývl pomalu Krysák, “To je pravda. Ale to křeslo je nepohodlné.”
     Tonda se podrbal na vypínači a řekl: “Necháme ho potáhnout kůží.”
     Krysák vstal a šel k oknu. Chvíli se díval ven na běsnící mutanty. Pak rukou naznačil Tondovi, aby přišel za ním. “Vidíš támhle toho mutanta?.?” ukázal Krysák na průměrného chodce.
     “Vidím.”
     “Oběste ho.”
     “Rozumím.”
     Tonda vyběhl z místnosti tak rychle, jak mu to jeho degenerované končetiny dovolovali. Krysák se zase posadil. Myslel na toho mutanta.
     Chudák, je mi ho líto. Ale co se dá dělat, … měl to … v osudu.

     Krysař a Wormáš na sebe bezeslova hleděli. Ani jeden na sobě nedal znát, na co myslí. Teď už může přežít maximálně jeden. Situace byla napjatá. Každou minutou napjetí sílilo. Krysař cítil každý nerv. Krev v jeho tepnách hlasitě tepala. Jeho smysly byly ve střehu. Cítil Wormášovo oslabené vědomí a sílu toho svého. Cítil i mnoho jiných vědomí, jen ne Krysákovo. Bylo stále na vyšší úrovni než to jeho. Kdesi vysoko nad jejich hlavami skříply dveře. To byl signál pro Krysařovo napjaté nervstvo.
     Vyskočil a kopl Wormáše do hlavy. Wormáš pod silou úderu poodskočil. Z pusy mu vypadlo několik zubů a vytekl pramínek krve.
     “Fo děláf ?” zašeptal vyděšeně a v očích se mu zaleskly slzy. “Já pfece nechci …”
     Víc toho už říci nestihnul. Další nenávistný kopanec ho srazil čelem k zemi. Nekřičel. Nemohl, protože mu úděs a rozhořčení bránily sebrat sílu. Naposledy zvedl hlavu ze země a jeho pohled patřil blížící se Krysařově zkrvavené pěsti. Ostatní údery už necítil.

     Krysař znaveně usedl v koutě místnost
     Snad už je po něm. Ten mi dal ale zabrat. pomyslel si, Naštěstí jsem měl silnějšího ducha. Je to tak správné. Musel jsem to udělat. On by byl schopný sníst i vlastního bratra. Natožpak mne. Teď už se odsud dostanu.
     Opatrně vstal a zkusil vzít za kliku. Ani ho nepřekvapilo, když se dveře otevřeli. Cesta je nyní volná. Krysař šel temnými chodbami najisto. Mnoho tunelů se zde křižovalo, schody vedli nahoru i dolu, ale on nemusel ani zaváhat. Cesta byla zřejmá. Za několik minut stál za nevelkými dřevěnými dveřmi. Byl si jist že za nimi je Krysákova kancelář. Nemohl za to jeho instinkt, ale cedule, která na nich byla.

Zde sídlí Ó veliký bůh

a ten jež stvořil dějiny

a dal jim děj i řád

přemoudrý

ing. David Krysák Mach

Krysař potichu přiložil ke dveřím ucho. Uvnitř bylo slyšet šustění papírů a tichý šepot. Šepot pomalu přecházel v píseň. Její slova Krysař už někde slyšel, ale teď nevěděl kde. V té písni byl cítit veliký smutek. Krysař se musel na chvíli zaposlouchat.

Příteli máš do Drahovic jít,
dobře vím, že půjdeš tam rád.
Tam dívku najdeš v Jateční street,
co chtěla dřív mou ženou se stát.

     Krysař už dál nečekal. Rozrazil dveře a s bojovým výkřikem: “Zabiju tě, hajzle” vpadl do místnosti. Byl tam Krysák. A byl tam sám. Seděl v kostěném křesle a s výrazem plným obdivu koukal na Krysaře, jak se zvedá ze země.
     “Co tu chceš.” zeptal se opatrně.
     “Nečekal jsi mně?” odpověděl Krysař otázkou a zamknul dveře.
     “Už je pozdě. Nemůžeš mně porazit.”
     “Kde jsou moje věci.”
     “Támhle.” ukázal Krysák na píšťalu a elastickou trhavinu ležící na kostěné polici vedle okna.
     “A polysketa?”
     “Ta je támhle.”
     Krysař se otočil směrem, kam ukazoval Krysákův prst. Byl tam počítač. Ale velmi zvláštní. Jeho jednotlivé komponenty vyzařovali podivnou magii, stejnou jako Krysařova polysketa, která ležela vedle na stole.
     “Co je to?” zeptal se Krysař, přičemž se jedním okem díval na Krysáka a druhým na stroj.*35
     “To je nástroj mé moci. Jednotlivé díly jsou z různých čtvrtí města. Nanosili mi to sem ti hrdinové, co je na mně posílali a dávali jim to na cestu. Jak jsem získával jednotlivé komponenty, získával jsem i vládu nad lidmi z těch čtvrtí. Tak to tady chodí.

Polysketa vládne všem, ona jim všem káže,
ta je všechny přivede, do temnoty sváže
do Mutalentu, kde se snoubí šero se smradem.

     “S tvou polysketou je tedy stroj kompletní.” pokračoval Krysák, “Ten kdo ji vsune do mechaniky a spustí program, se stane bohem a bude řídit dění na celém světě. Jestli chceš, můžeš to být ty!”
     “Díky.” odpověděl Krysař, který se již delší dobu snažil přijít na to, jak se spouští počitadlo trhaviny, “Nechám si zajít chuť. Já hájím spravedlivost a práva všech těch lidí, které jsi zotročil. Neprahnu po moci.”
     Konečně na elastické trhavině naskočil čas.
     “Máme ještě pět minut, než skončí tvůj hnusný život.” řekl Krysař a umístil trhavinu pod Krysákovo křeslo.”
     “Pět minut je dlouhá doba.”

Barevná oblaka nad Mutalentem zčernaly. Začíná další bouře. *36 Mutanti v ulicích se zastavují a nechápavě hledí k vrcholu Krysákova sídla, kolem kterého se vytvořil pás modré oblohy. Bylo to poprvé po dlouhé době co do ponurého panoramatu Mutalentských ulic proniklo světlo slunce.

     “Nechceš vědět proč jsem to dělal?” zeptal se Krysák
     “Já to vím.”
     “Nikdo to neví. To o té lásce je jen báchorka, co si vymysleli klaďáci, aby mně znemožnili.”
     Krysař se ušklíbl. “Dobře, dávám ti dvě minuty.”

     “Bylo mi asi třináct let, když někdo zaklepal na dveře mého bytu.
     Ťuky ťuk.
     ´Dále´ povídám.
     Vstoupila taková zvláštní, éterická věc a povídá ´Dobrý večer´ řekla, ´jsem tvoje puberta a teď už budem jen spolu.´
     Trochu mně to zarazilo - bylo sotva poledne. ´Když mně budeš poslouchat, tak to spolu daleko dotáhnem´ řekla moje puberta a já ji uvěřil. Neměl jsem jinou možnost.
     ´Nejdřív si musíš najít adekvátní partnerku.´ poradila mi a načas se ztratila z mého života.
     Vybral jsem si Cathy von Rock, ale stále jsem ji nemohl nijak zaujmout. Tak jsem na to šel chytře - věděl jsem, že ji baví chemie a tak jsem začal experimentovat s minerální vodou a umělými hnojivy. Tak vznikl Fertilizer. Jako hnojivo se příliš neosvědčil, ale pokud se použije na lidi …
     ´Můžeš vládnout světu´ poradila mi moje puberta a já ji poslechl. Od té doby se neukázala. Všechno bylo jen v mých rukou. Ale mé ruce byly zručné! Teď už je mé snažení u konce. Stačí jen …”
     “Dvě minuty jsou pryč” přerušil ho Krysař a poklepal prstem na své přesýpačky. Bylo na něm vidět, že je nervózní. Do výbuchu už nezbývali ani tři minuty a on byl stále ještě v jeho budoucím epicentru.
     “Nemůžeš dělat nic.” řekl Krysák, “Jen já vím, jak ten příběh skončí. Já jsem bůh a tvořím dějiny.”
     “Drž … jazyk ……… za zuby. Nevěřím ani slovu z toho cos tu povídal. Já jsem ateista a ty jsi gauner.”
     “Víš, my nejsme nic. Jen bytosti v trojrozměrném prostoru, které prochází časem. Nemůžeme rozhodovat o tom, co budeme dělat. Všechno se už stalo a bude se to dít navždy. Všechno tu je a bude. My jsme jen loutky v rukou osudu. Jsou i tisíce jiných časových rozměrů, kde bych byl třeba já normální člověk. A ty bys třeba vůbec neexistoval. Ale mi si nemůžeme vybrat, ve kterém rozměru budeme. Jdeme přímočaře ke své smrti, do časů ve kterých o nás nebude ani zmínka. Jen ten, kdo prohlédne základní podstatu světa, se může stát bohem. To je osud! Není možné se proti němu vzepřít. Ale když máš v osudu být bohem a rozhodovat o osudech jiných, proč to nezkusit. To je Deratismus”
     “Já ti nevěřím.”
     “Každý máme tu svou pravdu.
A my schopnější jich máme tolik, kolik potřebujem.” řekl Krysák a lišácky se na Krysaře usmál.
     Krysař se zamyslel. Některé z myšlenek mu uvízli v záhybech jeho mozku …

Pochopil to. Stejně jako Krysák pochopil systém na kterém stojí svět. Jak jednoduché! Teď by se mohl i on stát bohem a měnit lidské osudy. Stačí vědět a umět přesvědčit.

“Na co čekáš! Už odsud nemůžeš utéct. Buď všechno nebo nic.” vykřikl Krysák, “Dělej, stroj je teď tvůj. Byl to tvůj osud, porazit mně?!? Zkus jestli můžeš být bohem. Vsuň polysketu do počítače!”
“Já nevím!?!” vykřikl zoufale Krysař.
“Víš,” řekl pomalu Krysař, “povím ti to asi takhle:

Zemři, a staneš se legendou.
Přežij, a zemřeš v zapomnění.
To je den tvého osudu.
To je tvá volba -
Žít nebo se stát nesmrtelným ... ?

     Nůž u sebe nemám, takže rozhodnutí je jen na tobě. Nebylo to na tebe moc složité, že ne?”
     Na ciferníku trhaviny se objevilo dvojciferné číslo. Už zbývá jen minuta. Poslední minuta do věčnosti.
     Krysař pomalu zvedl polysketu ze stolu a nedůvěřivě si ji prohlížel. Co to vůbec dělá, vždyť on není vyvolený. Ví to už od prvního dílu. Ale je to poslední možnost, jak si může zachránit život.

     Přistoupil k počítači, z kterého vystupovala rudá záře, jež se pomalu rozlévala pokojem. Náhle však pohasla. A přesně tom okamžiku se rozrazily zamčené dveře a do místnosti vtrhlo bezhlavé Lanýžovo tělo. Bez okolků vytrhlo Krysařovi polysketu z ruky a vyskočilo z okna.
     Krysař se vylekaně podíval na Krysáka. Ten poskakoval v křesle, podle se usmíval a strouhal Krysařovi mrkvičku *37
     “Tys to věděl!” vykřikl Krysař.
     “Já vím všechno.” usmíval se Krysák, “Osud je strašně průhledná věc. Jestli chceš můžu ti říct jak skončíš!”
     “Nechci to vědět!” vykřikl Krysař s téměř hysterickým tónem.
     “Já to věděl.” řekl Krysák, ale Krysař ho už neposlouchal, protože mezitím vyskočil z okna. Padal poměrně dlouho. Měl chuť se modlit, ale nevěděl ke komu. Takový pád nemůže nikdy přežít.
     To je můj konec. proletělo Krysařovi hlavou těsně předtím, než dopadl. Zadunělo to.

Osud je přece jen milostivý, pomyslel si Krysař rychle vstal a utíkal směrem k autobusové zastávce. Po něm zůstalo na zemi jen rozmačkané Lanýžovo tělo a zničená polysketa - její záře tak pohasla navěky.

Doběhl na zastávku. Stál tam autobus. Krysař se k němu rozeběhl. Byl od něj sotva dva metry, když se jeho dveře zavřely. Autobusák udělal na Krysaře nechutný posunek vztyčeným prstem a odjel. Krysař padl na kolena do olejové skvrny co zbyla na místě, kde stál autobus. Zamyslel se.

     Rozhlédl kolem sebe. Déšť byl opravdu hustý, takže nebylo vidět dál, než deset, patnáct metrů. Někde v té vzdálenosti zahlédl, nebo spíše vytušil vozidlo taxislužby. Rozeběhl se k němu.
     Ve vozidle seděl opravdu podivný taxikář. Jeho zasněný výraz se ubíral kamsi v místa startéru. Krysař skočil na sedadlo spolujezdce a poručil:
     “Pryč, ale rychle.”
     Taxikář se na něj pomalu otočil. Dvakrát mrkl a pak řekl: “Víš, já si myslím, že země je koule někde uprostřed vesmíru. Ale raději mne nikde necituj.”
     “Jeď! Musím se odsud dostat!”
     “Víš, já taky píšu básně. Možná že je znáš.” řekl taxikář nezúčastněně, “Jednu ti povím, jestli chceš?!?”
     Krysař vyskočil z vozidla a utíkal pryč. Už vůbec nevěděl kam.
     V pravou chvíli mu padl do oka otevřený kanál. Bez rozmyšlení do něj skočil. Bylo to na poslední chvíli. Celý Mutalent prosvětlil záblesk světla. Ozvala se hromová rána. Neskonalý hluk se šířil Krysařovi nad hlavou po celém Mutalentu a ohnivá vlna, jenž přicházela hned za ním ničila vše živé i neživé. Panelové domy se sypaly jak hrady z písku a žluté mraky na obloze neskutečně vířily, jak by chtěly zalehnout on místo zkázy a zkrátit tak utrpení těch, které postihla.

     Rány a ječení utichlo. Během několika vteřin se v místě, jenž bývalo Mutalentem rozhostilo plíživé ticho. Zdálo se, že výbuch skončil. Krysař si oddychl. Předčasně.
     Chodbou, ve které se nalézal, se začalo šířit světlo. Přicházelo směrem od Krysákova sídla. Krysař uviděl, jak se k němu blíží žhavá clona nesoucí smrt. A ta smrt volala Krysařovo jméno.
     Začal utíkat, ale ona byla mnohem rychlejší. Ucítil obrovský žár, jak prostupuje jeho tělem, bolest a sílu která trhá jeho tělo. Poznal, že tohle je už jeho definitivní konec. Zemře! Bylo zvláštní, že si to v tom zlomku vteřiny při takové bolesti stačil uvědomit.
     Vzápětí bylo jeho tělo rozmetáno na molekuly. Byl ztracen a zapomenut.

Výbuch skončil a bouře se uklidnila. Z Mutalentu nezbylo vůbec nic. Jen místo, které se ztratilo z mapy světa. Zůstalo jen ve vzpomínkách jediného člověka, který přežil a byl schopen podat svědectví.

Do Karlových Varů se vrátil čerstvý vzduch a s ním i život. A cizinci. Mutanti, kteří přežili, přišli o své přirozené prostředí a postupně vymírali. Fertilizer byl pro ně droga, bez které nemohly přežít.

Lanýž der KleinSweinMan, který jako jediný z mutantů přežil velký mutalentský výbuch posléze našel svou hlavu a dnes se zabývá dabingem mongolských filmů pro TV-Nova. Dvakrát vyhrál českého lva a získal si tak opravdovou nesmrtelnost. K čemu je ale nesmrtelnost, když vás všichni nenávidí? Co? CO!

Radek-Kill me too-Pelc White, Lakvič-Pinkie-Rakvič, Wormáš Éttlemiáoš the pink, a Radkoslav White D-while zůstali v pekle a v zásadě se jim tam nevedlo špatně. Nepřišli o své právo vstupovat do života žijících lidí a také toho hojně využívali. Nicméně jejich pozemské řádění skončilo poté, co došlo ke sloučení pánského a dámského pekla.

Pavel d´Best nakonec přece jen dostál zadostiučinění, a byl převelen do nebe, kam skutečně patřil. Na své přátele v pekle nikdy nezapomněl a každý týden jim posílal balíčky. Nikdy mu za ně nepoděkovali.

Cathy von Rock dostudovala a po několika životních zklamání se velmi výhodně vdala a dožila svůj život v bohatství.

Luckina včas uprchla z Lakvičova dosahu do své rodné vsi a proto přežila i Bohatický výbuch. Do Varů se už nikdy nevrátila.

A co Krysák? Při výbuchu ho zachránila tlaková síla, která ho vymrštila z Mutalentu do ciziny. Když dopadl, začal nový život a velmi zbohatl. Do svého rodiště se vrátil po osmi letech jako milionář, aby se tam oženil s Cathy von Rock.

Tím definitivně končí trilogie vyprávějící o Krysákovi, Krysařovi a všech ostatních populárních hrdinech z Mutalentu. Doufám, že v tuto chvíli už všichni čtenáři pochopili, že se v žádném případě nejedná o smyšlený příběh. Takové příběhy se prostě dějí. Dějí se zrovna v tuto chvíli. Ale nechme toho.

Protože jsem se naučil pracovat s tabulkami, připravil jsem si na závěr trochu statistiky.

(Tyto statistiky se týkají půvudní trilogie. Jen tak pro zajímavost, tato verze má něco kolem 141 000 znaků. Stránky si můžeš spočítat sám - pokud je ovšem neumastíš těma svýma spocenýma prackama.)

Jméno	Podtitul	Stran	Znaků	Dat.vydání
*Krysák* Forever	In the lost city	13	33 766	19.10.1996
*Krysák* Ahead	Voyage to hell	15	37 364	25.3.1997
*Krysák* No-more	The legend of Mutalent	23	48 951	30.1.1998
	CELKEM:	51	120 811	74.14.5991

K tomu, abych napsal jeden díl, mi stačí průměrně pouhých 7! Měsíců.
Tento remake byl vytvořen za 620 minut. *39

*2 - připsáno pár týdnů po zakoupení inkoustové tiskárny
pozn. vydavatele

*3 - Přílišné pocení je ostatně nebezpečné i při práci s elektronickými zařízeními.
Přinejmenším pro ta zařízení…
pozn. vydavatele

*6 - Tato věta byla z anglického originálu přeložena za vydatné pomoci automatického překladače.
pozn. autora

*8 - Zde dochází k částečnému ztotožnění hlavního hrdiny s autorem.
pozn. autora

*9 - Nebo k úplnému ztotožnění hlavní čtenářky ~~s hrdinou~~ ~~s autorem~~ s vydav… já už nevim, vono už je taky půl třetí ráno.
pozn. vydavatele

slyz - V anglickém originále zde bylo slovo “tears” čili “slzy” ale na české klávesnici QWERTZ se to nějak pomotalo.
pozn. autora

*12 - Jen pro znalé - v tomto případě jde vlastně o nevlastní limitu v nevlastním bodě.
pozn. autora

Winču - Foneticky zapsaný název bojového umění win-chu, kterým se chrabrý předobraz srabrého Radkoslava zabývá a zdokonaluje.
pozn. vydavatele

*16 - Nesnažte se pochopit všechno, co tady přečtete. Smysl některých výroků jsem dosud nerozluštil ani já sám.
pozn. autora

INFUSKACE - termín používaný jako označení pomalého biologického rozkladu použitých ponožek, probíhající povětšinou v odlehlém rohu nepoužívané místnosti. Tento proces je doprovázen náhodnými výbuchy promiskuidních plynů, občasnou nazelenalou září a tichými vzdechy. Takto vzniklá směs je velmi výbušná a její využití je tedy nasnadě.
pozn. autora

*18 - Tímto se stávám prvním autorem, který nechal zabít hlavního hrdinu už v prvním odstavci knihy.
pozn. autora

*19 - V tom okamžiku mohli všichni posluchači radia Krysákova nová omega uslyšet na dané frekvenci podivný syčivý zvuk.
pozn. autora

*21 - Sfáral je sít čerpacích stanic, známých v naší dimenzi spíše jako Aral.
Ps: Následující věta bude opravdu dlouhá. Ber to jen jako varování.
pozn. autora

- Já jsem Vás sice nevaroval, Ale tento díl BUDE nechutný. Opravdu.
pozn. vydavatele

*24 - Můžu vám prozradit, že se ani bát nemusel, protože někdo jiný vedl jeho nohy. Ale to Lanýž, hlupák jeden, nevěděl.
pozn. autora

*25 - I to je důkaz vnějšího zásahu do Lanýžova ~~myšlení~~ do jeho systému biologické analýzy podnětů- počítání do jedné je nad Lanýžovy síly.
pozn. vydavatele

*27 - OČ: 5 + bonus +1 za bradku
     UČ: 4
     Ale životů má na rozdávání!
     Navíc používá nemité ruce, což je obouručná magická zbraň (UČ +4)!!!
pozn. autora

*29 - 150x lepší než Živý Vybuchovač Zvuků ^(TM)! (Sound Blaster Live^(TM)).
pozn. autora

- Zde se projevuje bledá závist autora a jeho AOpen AWE35^(TM) vůči vydavateli. Nemějme mu to za zlé… prosím.
pozn. vydavatele

Po významu tohoto slova jsem pátral velmi dlouho. Pomocnou ruku mi podal až R.Zach a jeho kniha - Zrůdy od A do Z. Zde se píše, že Velasská Bestie byla přezdívka muže jménem Oktáz - známé to postavy karlovarské mytologie. Jeho příběh se odehrál v dávných dobách (v dobách kdy Karel IV skákal z Bohatické skály do Teplé řeky a Lanýž ještě neměl chlupatý obličej)
     Legenda říká, že jednoho dne sezval přátele na oslavu a když přišli donutil je oslavu zaplatit. Peníze z nich dostal velmi krutým a nelidským mučením. Oslava se pak vůbec nekonala. Získané peníze si nechal na své pokoutné kšefty. Nakonec zahynul velmi bídnou avšak nikdy neobjasněnou smrtí.(něco může napovědět snad jen obsah Lanýžova mozku)
     Nikdo neví co je pravdy na jeho neuvěřitelném příběhu, ale jeho jméno se zachovalo a stalo se synonymem té největší lidské podlosti a proradnosti.
     PS - Občas se v tomto smyslu používá ještě potupnější termín Tnupš.
pozn. autora

*34 - Na Vlastovi bylo nejzajímavější, že ačkoliv mu prakticky neustále něco odpadalo, žádná z důležitějších částí těla mu nechyběla. Šlo o nějakou zákeřnou regeneraci.
pozn. autora

*36 - Pro vlastní dobro počkejte, až bude i u vás bouřka. Příběh pak bude mít lepší atmosféru.
pozn. autora

- Off-line, přátelé, off-line, jinak si krávacom pořídí kromě nového loga ještě i znělku.
pozn. vydavatele

*37 - Toto rčení nesmíte chápat doslova. V této době byli již oba po večeři.
pozn. autora

*38 - Platné pro prehistorické vydání ve formátu A4. Za zmínku rovněž stojí datum souhrnného vydání.
pozn. vydavatele

*39 - Pche, já jsem to zvládnul upravit pro net za 310 minut!!!!! Jenže vzhledem k tomu, že jsem to tam ještě neumístil, tak můžu Pavla ještě klidně dohnat L .
pozn. vydavatele

Vydavatel: Lukáš Lakva Adamec
Vydáno dne 28.9.1999 nákladem <to už nikdo nespočítá> copyí.

Předmluva vydavatele

Svazek I. Svazek II. Svazek III. Svazek IV. (ze 3)

O trošku menší, jemně přepracované vydání

Prediction

Svazek I.
Svazek II.
Svazek III.
Svazek IV. (ze 3)