Jaký je vlastně důvod?

Je večer, sobota 8. května 2004. Je to právě rok a dva měsíce, co jsem s mnoha dalšími přežil děsivou havárii u Nažidel, pří níž ale 19 jiných zemřelo.
Nejspíš v tu chvíli zemřelo mnohem víc lidí - rodičů, dětí nebo prostě blízkých těm, kteří zůstali v troskách autobusu. Zemřeli i přesto, že žijí dál. Zemřeli proto, že s každým, kdo se dotýká vašeho srdce, a náhle zemře, zemře i nějaká část z vás. U někoho větší, u někoho menší. Někdo prožije hluboký smutek, který se časem vytrácí, a u někoho je to naopak, čas vše prohlubuje.

Je večer, sobota 8. května 2004. Je to právě dva dny, co odvolací soud potvrdil rozsudek nad člověkem, který řídil osudný autobus. Je to pro mě nepříjemné, protože se celá věc zase objevuje a mě znovu nutí přemýšlet o tom všem. Proč se to stalo. Proč zemřeli ti, kteří zemřeli… A proč jsem třeba já přežil…

Přemýšlím o tom asi víc, než je pro mě dobré. Místo, abych na všechno zapomněl a žil klidně dál, připomínám si jednotlivé detaily té události i věci zdánlivě nesouvisející. Věřím, že v tomhle vesmíru neexistují náhody. Že všechno má nějaký význam a všechno nějak souvisí úplně se vším ostatním. A že i tahle havárie, jako všechna další neštěstí, nás má na něco upozornit.

Byla první výrazná, ale ne úplně první. 25. července 2002 brzy ráno se u Znojma stalo něco podobného úplně stejnému typu autobusu. Jenže tehdy zemřela "jen" jedna mladá dívka, a tak se událost v podstatě nedostala do širšího povědomí. Na vině byl nezodpovědný řidič, který ignoroval předpisy i okamžitou situaci, po kolizi s jiným autem dostal autobus do smyku a ten se pak převrátil. Naštěstí jen na bok a ne ze srázu, takže následky "nebyly tak tragické", jako u Nažidel (i když jak pro koho-proto ty uvozovky).
8. března 2003 pak havárie u Nažidel otřásla svým mnohem horším dopadem značnou částí naší společnosti… I když, kdo ví, jsem karlovarák a byl jsem účastníkem té události i důsledků, takže nemusím být zcela objektivní…
A pak… třetí stejný Neoplan 17.5. ve Francii, 26.5. linková Karosa na dálnici před Prahou, městský autobus na moravském železničním přejezdu, před nedávnem další havárie ve Švédsku…Už si je ani všechny nevybavím, jen vím, že jich bylo podezřele mnoho. Tak moc za tak krátkou dobu, že stěží mohu věřit, že se jedná o náhodu. A další "náhody" podružné. Vzpomínám si, že podobná nehoda se stala den před vynesením rozsudku při prvním projednávání v listopadu 2003. 8.března 2004, rok po nehodě, jsem náhodně z rádia zaslechl statistiku silničních nehod za loňský rok: 1319! Těch 19 mrtvých od Nažidel je v tom čísle podezřele zřejmých. A před dvěma dny, jen hodiny před začátkem odvolacího soudu, další havárie linkového autobusu se smrtelnými následky, zatím 2 lidé…
Bezvýznamné náhody??? Nevím. Možná. Ale nutí mně přemýšlet…

Proč se ty nehody najednou tak rozmnožily? Proč se tak hrozivě zvětšují jejich následky? Jak je to možné? Vždyť za ten rok jich bylo tolik, jako dřív za desetiletí. Přemýšlel jsem o tom už mockrát, nicméně vždy pouze "v soukromí své lebky".

Ale právě dnes, rok a dva měsíce po havárii a dva dny po potvrzení rozsudku, mě konečně napadla myšlenka, která stojí za vyslovení… Co když si za to všechno můžeme my. My lidé. My, kteří tvoříme tuhle společnost. Opěvujeme svobodnou ekonomiku a otevřenost trhu se vším, i s pracovními místy a tedy vlastně s lidmi. Ale je to opravdu ideální stav a ideální společnost?

Lidí nějaké profese je mnoho. Tak proč jim tolik platit? Třeba řidiči - linkové spoje se ruší a zájezdy jsou v podstatě sezónní práce. Není pak problém pro majitele cestovky říct: "Dám ti míň, drahý zaměstnanče. A jestli se ti to nelíbí, řekni, a já ti nedám nic. A to míň dám někomu jinému, kdo zrovna nevydělává nic, takže jemu to určitě bude stačit, jestli tobě ne."

Co udělá zaměstnanec? To záleží na něm. Pokud má určitou sebeúctu nebo zodpovědnost třeba k rodině, kterou živí, odejde. Najde si jinou práci, která ho třeba nebude tolik bavit, ale uživí ho, aniž by musel snášet bezohlednost nadřízených, a aniž by se musel vzdát svojí zodpovědnosti třeba už tím, že bude jezdit víc, odpočívat méně, a tím riskovat.
Nebo podmínky přijme. Bude mít pocit, že by se jinde neuživil, nebo to třeba bude nezodpovědný hazardér, kterému jednoduše dělá dobře ta moc řídit mnohatunový kolos.

Důsledek? Je zřejmý - na místech řidičů zůstanou převážně lidé bez zodpovědnosti. Kdykoliv budete nasedat do autobusu, budete mít stále větší šanci, že ho řídí hazardér. A autobusy budou havarovat stále častěji… Oprava: autobusy už havarují stále častěji. Už to začalo. Naše čistě tržní ekonomika už nám ukazuje svoji stinnou stránku.

A jak to půjde dál? Těžko říct, ale povolání, kde jsou (nebo by měli být) zodpovědní lidé, je ještě v zásobě dost. Jen namátkou lékaři, učitelé, soudci, policisté… Lidé, kteří vnímají svojí stále složitější situaci, snaží se jí i změnit, dát ji najevo… Ale jejich zodpovědnost jim nedovolí udělat to dostatečně razantním způsobem, tak razantním, aby si ostatní uvědomili, že by to bez těch lidí nešlo. A tak se nic nezmění.
A za pár let bude pozdě. Unavení lékaři budou dělat chyby při léčbě nebo operacích. Unavení učitelé odejdou ze školství, kde se budou po pár letech střídat čerství maturanti. Unavení soudci a policisté se nechají podplácet a pojem "spravedlnost" si svůj význam ponechá už jen ve slovníku.

Promiňte mi dlouhý článek, dlouhý výlev myšlenek. Odpusťte mi ty černé vyhlídky. Možná jsem stále víc pod vlivem pocitů z havárie, které se kupodivu postupem času prohlubují, místo aby odezněly. Nevím ani, jestli to někde vyjde… Ale musel jsem to napsat. Jsem zvyklý přemýšlet o všem kolem sebe, i o lidech. A moje myšlenky mě stále častěji děsí… Co bude dál? Jak bude vypadat svět za pár let? Bude jen o vydělávání peněz? Nebo bude ještě přecejen prostor pro lásku, přátelství a respekt k ostatním?