SNĚHOVÉ LAVINY

V zimním období 1998/1999 napadlo v evropských horách mimořádné množství sněhu, což mělo mimo jiné za následek zvýšený sesun sněhových lavin. Zvláště v alpském masivu způsobily laviny mnohé ztráty na životech a škody na budovách i na komunikacích.

Dlouhou dobu se považovaly sněhové laviny za neodvratitelnou přírodní katastrofu, podobně jako třeba přívalové lijáky, krupobití, silné bouřky, vichřice či zemětřesení. Teprve od třicátých let, to znamená před necelými sedmdesáti roky, se v některých nejvíce ohrožených zemích a oblastech začaly sněhové laviny zkoumat. Od té doby byla v Evropě, v Asii (především v Japonsku), na Novém Zélandě a na americkém kontinentě vydána na téma lavin řada odborných, populárně- naučných i populárních publikací. Nicméně široká veřejnost není dostatečně informovaná v důsledku neobvyklosti a sezónnosti problematiky, takže místa výskytu, příčiny a předpoklady vzniku sněhových lavin jsou všeobecně stále ještě málo známé. Velmi malá povědomost je i o současné možnosti předvídání, kdy a kde hrozí lavinové sesuny, takže mnozí návštěvníci hor z neznalosti nedbají varování, vydávaná pro určité oblasti, když nastane lavinové nebezpečí.

V České republice jsou dvě horská pásma, kde se pravidelně vyskytují sněhové laviny, a to

KRKONOŠE a JESENÍKY.

Místa sesunů lavin jsou známá, v období zasněžení systematicky sledovaná a měřená, a v případě zjištění možnosti náhlého sesunu sněhu jsou místně označovaná, uzavíraná, a veřejnosti oznamovaná ve sdělovacích prostředcích místních i celostátních. Zjišťovateli, ohlašovateli a ochránci lidí před lavinovým nebezpečím jsou místně příslušné organizace Horské služby, a v Krkonoších také Správa Krkonošského národního parku (KRNAP).

V Čechách a na Moravě se začalo s pravidelným průzkumem sněhových, povětrnostních a terénních podmínek, které mohou způsobit sesun lavin, na počátku roku 1954. Iniciátory této činnosti byli již v roce 1952 Igor Houdek a ing. Miloš Vrba, kteří začínali ve Vysokých Tatrách na Slovensku. V Krkonoších k nim později přibyli ing. Bedřich Urbánek, Jaroslav Kácovský a Valerian Spusta. Z tohoto původního kolektivu dosud publikují M.Vrba a V. Spusta, a to buď společně nebo samostatně.

Pro širokou veřejnost pěstující zimní sporty v našich i v jiných evropských horách je ke knižnímu vydání připraven rukopis s titulem

V LAVINÁCH A VE VÁNICÍCH,

který na základě dlouholetých osobních zkušeností napsal Miloš Vrba. Je to jeho soubor vzpomínek na "dávné příběhy Horské služby", jak je uvedeno v podtextu titulu. Autor se vrací do padesátých až sedmdesátých let, kdy byl téměř čtvrt století dobrovolným aktivním členem bývalé Československé Horské služby. Nejedná se však o nikterak zastaralé, neživotné události. Nebezpečí zimních hor je neustále stejné, poněvadž nepodléhá módním výkyvům. Ba naopak, zejména lavinové nebezpečí se zvyšuje odumřením a nuceným odtěžením průmyslovými exhalacemi zničených starých, mohutných horských lesů, které na nyní holých rozsáhlých prudkých svazích nekladou sesunu sněhových mas dřívější překážku. Avšak ani záludnosti horského počasí, projevující se často náhlými a neočekávanými zvraty, vánicemi, vichřicemi a mlhami, se oproti minulosti nezměnily.

Autor vybral šest různých záchranných akcí Horské služby, kterých se sám zúčastnil. V kapitolách s názvem "První akce", "Černá neděle" a "Silvestrovská noc" popisuje pátrání po lyžařích, kteří za vánice, mlhy nebo tmy ztratili směr a nevrátili se, nebo nenalezli cíl své cesty. Pouze postrádaných 28 mladých lidí z "První akce" bylo včas nalezeno a zachráněno. V dalších dvou případech už nebylo pomoci.

V kapitolách "Lavinová katastrofa v Nízkých Tatrách", "Pod lavinou" a "Všichni byli zasypáni" se už podle názvů jedná o záchranné akce lavinové. V Nízkých Tatrách zasypala lavina celkem 19 lesních dělníků, z nichž pouze tři sice se zraněním, ale přece jenom byli zachráněni. V druhém případě jde o krkonošskou lavinu a dva zasypané, které se oba podařilo zachránit. Poslední lavinové neštěstí se opět odehrálo ve slovenských horách, s rekordním počtem 53 zasypaných. Z nich 6 nepřežilo, 11 bylo těžce raněno, z velké části s trvalými následky, a téměř všichni ostatní vyvázli s lehkými zraněními.

Přesto autor nementoruje, nepoučuje ani nepopisuje akce jako hrdinské činy horských kaskadérů. Jde o prosté vyprávění o prostých lidech, bez dlouhých a nudných popisů, které jsou často zkratkovitě nahrazeny lapidárními dialogy jednajících osob. Když dovolilo počasí a denní světlo (řada případů se odehrává v noci), jsou jednotlivé kapitoly doprovázeny černobílou nebo barevnou fotodokumentací, svědčící o autenticitě případu.

Zmíněných šest dominantních záchranných akcí je zasazeno do časové řady více než dvacetileté, kdy se současně na mezinárodní i na domácí politické scéně odehrávaly závažné události, které výrazně ovlivnily dění v tehdejší československé Horské službě i v životě autora rukopisu. Promítají se především v kapitolách "Britská glaciologická společnost" a "IKAR" (zkratka z počátečních písmen německého názvu: Internationale Kommission für Alpines Rettungswesen), které dokazují význam bývalé čsl. Horské služby na mezinárodní úrovni, a to čtivou a často i humornou formou, jak by se ani neočekávalo v tak odborném mezinárodním kolektivu.

Zato následující kapitola s ironicky sugestivním názvem "Finis coronat opus" je smutným dokladem necitlivé činnosti komunistických "normalizátorů" poloviny sedmdesátých let, kteří tupě a bezohledně zrušili členství Horské služby v obou významných mezinárodních organizacích, a zašlapali dlouholeté úsilí o zvýšení bezpečnosti obyvatel hor i rekreantů, dojíždějících do hor za sportem.

 

 

 

Autor ing. Miloš Vrba se narodil v Praze v roce 1922. Vysokoškolským studiem se připravil na vyvolené povolání v zahraničním obchodě s výrobky kvalifikované organické chemie. Protože soustavně odmítal vstup do komunistické strany, musel několikrát opustit zaměstnání ve zvoleném oboru a vykonávat převážně nekvalifikované dělnické práce. Začátkem roku 1952 se mu naskytla příležitost působit jako instruktor vysokohorského lyžování ve Vysokých Tatrách na Slovensku. Tam přišel do styku s Tatranskou horskou službou a jejím prostřednictvím se poprvé seznámil s několika lavinovými neštěstími. Od roku 1954 začal působit v Krkonoších. Své vzpomínky na toto tvůrčí období popisuje v kapitolách "Výzkum sněhu", "První setkání s lavinami" a "Dvorská bouda v Krkonoších". Píše o souhře náhod, které vyústily v jeho nečekané a nikdy nepředpokládané setkání s Horskou službou. Bylo to setkání osudové, které výrazně ovlivnilo dlouhé roky jeho života. Vedle svého nutně výdělečného zaměstnání se po celá desetiletí věnoval jako dobrovolný člen Horské služby problematice sněhu, lavin a možnosti jejich místního i časového předvídání. O této speciální činnosti informuje jen stručně, avšak přitom i zajímavě v kapitole o výzkumu sněhu, aby i laik získal základní poznatky, oč v podstatě jde.

Od roku 1954 buď sám nebo se svými spolupracovníky publikoval odborné, naučné i populární články či knihy u nás i v zahraničí na téma sněhu a lavin. Stal se tak nejen v bývalém Československu ale i v Evropě uznávaným lavinovým odborníkem. Do současné doby představují jeho publikace přibližně 80 časopiseckých a knižních titulů.