Rumunsko 97 |
| Jedinečné setkání |
| Je už dost šero a já sedím na
palouku pod našimi stany a kontroluji stav svých nohou, který není nijak vábný,
hlavně ten pach. Obouvám se a vtom jsem za mými zády zahlédl dvě postavy, které na
mě spustily rumunsky. Nohama, rukama zjišťuji, že se nacházíme na jejich pozemcích.
Přichází Alena a Paka a společně dáváme řeč. Nabídnutou cigaretu neodmítnou a
zvou nás k sobě na pálenku. Chvíli váháme, ale Rumuni (otec a syn) vypadají rozumě
i když už je tma, tak proč ne. Alena bere foťák, Paka cigarety na čenž. Chalupu mají
kus pod námi, asi 500 metrů. Zvou nás dovnitř, kde se nemusíme ani zouvat. Místnost,
kde sedíme, není velká a nábytek jako stolek, 2 postele, skříň a stolek s televizí
ji ještě zmenšují. Horalé jsou zřejmě velmi skromní a dost se věnují své
pastevecké práci, která je živí. Sedí tu s námi ještě jejich dvě děvčátka a
zvědavě si nás prohlíží. Zřejmě Čechy ještě nikdy neviděli a už asi neuvidí,
pokud se tam někdy zase nezastavíme. Dali jsme jim všechny žvejkačky, které jsme měli
u sebe. Mezitím jsme už měli slivovici nalitou. Pijeme velmi dobrou slivovici (domácí)
a pomocí slovníku a rukou se ptáme na různé otázky. Patří jim část údolí, které
ručně kosí. Hostitelé jsou přívětiví, rádi by s námi komunikovali více, ale naše
znalosti rumunštiny nejsou tak velké. Kdo tento zážitek neměl, asi si nedovede představit,
jaké to je. Alena dělá foto a žena rumunského pastevce nám píše adresu. Slibujeme,
že jim fotky pošleme. Paka ještě před odchodem mění krabičku marlborek za půl
litru vynikající slivovice, ale to je kolem 22 h a my se vydáváme na cestu do tábořiště.
Bylo to zvláštní setkání a všichni tři z něj máme radost. Zdejší horalové jsou většinou přívětiví a leckdy od nich něco vyměníte nebo levně koupíte, myslím třeba chléb nebo sýr. Snad tedy zase někdy příště. |