Rumunsko 97

...Je ráno, je ráno. Už před osmou nás budí slunce nad nádherně ozářenými horami. Naše první slunečné ráno v rumunské zemi je vítanou změnou po předešlých deštivých probuzeních. Obloha čistě modrá a příjemně teplý větřík jsou tedy našimi dnešními průvodci. A před námi je celý pátek, v němž chceme navštívit tajemstvími opředený klášter v Rimetu a dráždivou rimetskou soutěsku.

Tak tedy vyrážíme.Lezouce z pastvin ocitáme se na "hlavní třídě" obce Rimet (u nás bychom použili označení polní cesta). Jasné dopoledne nám přichystalo báječné rozhledy po okolí. Tu a tam stádo ovcí či skotu, vedle skutečné "domy se stohem slámy namísto střechy". A za tím vším vystupuje z oparu jedinečná průrva ve skalách, Rimetská soutěska. Ale to všechno je zatím před námi. Teď se občerstvujeme u kamenného žlabu, do kterého prýští velmi chutná horská voda.Žlab je to velký a prostorný, takže kromě nás se tam vejde ještě několik drzých ovcí.A tak pijeme všichni společně a ovce k tomu radostně bekají a pomlaskávají .Poté projdeme asi 2 km dlouhou část Rimetu a najednou shlížíme do údolí, kde je námi hledaný klášter.Již ráno jsme tušili, že budeme muset improvizovat, jelikož turistická stezka vede zřejme úplně jinudy. Do velmi hlubokého údolí se začneme spouštět nejbližší bačovskou pěšinkou. Samozřejmě vede k salaši, pak k další, pak ještě k několika jiným a asi po hodině jsme konečně na dně. U potoka zanecháme hlídače Bopa a Kofa se všemi bahoty a vyrážíme ke klášteru. Ten je velmi zánovní a malebný. Autobusy rumunské výroby sem neustále přivážejí davy dychtivých poutníků a my nevíme, co si prohlížet dřív. Dovnitř bohužel nemůžeme, tak si alespoň řádně zafotíme a kulturně obohaceni opouštíme tohle velmi podmanivé místo a vracíme se k batohům.

Vzápětí nabíráme směr rimetská soutěska. Jdeme asi hodinu, vcelku schůdnou přípotoční cestou, občas míjíme piknikující rumunské rodiny , a pořád žádná velká divočina. Uděláme si tedy polední přestávku a ve 14 hodin se vydáváme dál. Poznámka: Rimetská soutěska je asi 4 km dlouhá a my nechápeme, proč by se měla (dle ukazatele) jít 2 - 2,5 h.

A je tu soutěska. Labůžo, drsňárna, paráda, no nemá to chybu. Dalo by se říct "rebríky bez rebríků". Skáčeme po kamenech divokého korýtka, na levé kolmé stěně se objevuje ocelové lano. Lezeme nad vodou, uf, kam se hrabe květnová Amerika ! Pak ještě jedno lano, snad ještě horší. My to zvládáme. Proti nám rumunští turiské nalehko, říkají něco o brodění.Zalomcuje s námi pocit velkého chtění, protože brodění, to tu ještě nebylo, ale zároveň se dostaví podvědomé obavy, jako že bychom to třeba nemuseli zvládnout. Přitom si vychutnáváme neopakovatelné výjevy kolem nás a jsme velice rádi, že tu můžeme být.Hlavou se mihne letmá vzpomínka na Karpatské hry, pocit vítězství - cíl je dosažen , putujeme Rumunskem. Ještě chvíli zdoláváme koryto, pak se objevuje kamenná brána a my opravdu musíme brodit. Kdo nezažil, neuvěří. Ti, kdož mají pod 170 cm výšky, to odnášejí zcela mokrými kraťasy. Jenže když projdeme naboso ten nejexponovanější úsek, stejně se nemůžeme obout. Dokonce zdoláváme další úsek "lanem zajištěný" stále s botama za krkem. Pak už se zase objevují ve vodě i vyčnívající kameny, jenže z jednoho na druhý nedoskočíš. Takže jdeme stále bez bot, přelézáme šutry, padlé stromy, několikametrové naplaveniny větví a po velkém úsilí nazouváme v závěru naše milé botičky.

Pěšinou s modrým křížem pak pokračujeme až na konec soutěsky a ze soutěsky ven směr Huda lui Papara.

Znaveni náročným fyzickým výkonem pak zvolna stoupáme lesy a loukami. Když tu náhle terén se velmi prudce mění a my s funěním a velkým vypětím začneme šplhat po strmé lesní pěšině. Těla vlhnou, trička už jsou dávno mokrá, z úst se derou nedefinovatelné citoslovce a ten kopec pořád nekončí. Dusné předbouřkové ovzduší zahušťuje celkovou atmosféru, ještě deset metrů , pak upadnout a už se nikdy nezvedat. Jenže těla to vydrží, ačkoliv mozek se vzpouzí a nesou osm šílenců stále dál a výš, ale teď už to musí přijít, ano, jsme úplně nahoře, je to tady, palouk nad potokem je svědkem velkého vítězství. Přicházíme a padáme, těla odpočívají v trávě ještě mokré deštěm a mysl oblévá blaženost.

Ale znavené schránky potřebují něco jiného, tak stavíme stany, myjeme se v čistém potoce a zvolna připravujeme večeře. Mezitím se kolem nás mihne rumunská domorodkyně vracející se odněkud z dalekého trhu, nevěřícně zíráme na její zavazadlo v podobě obrovského pytle na rameni a turistickou obuv značky kecky z Vietnamu. Vůbec nevypadá unaveně, pozdraví nás a sype si to směrem, odkud my přišli. Na údiv nám ale moc času nezbývá, několikrát zahřímá a rumunská bouřka je tu. Bleskově naházíme vše do stanů, jen lihové vařiče ohřívají v dešti večeře.

Do usínání nám zní Šatovy výkřiky a hurónský řev jeho spolubydlících. Otrlec Šatenka si totiž vysypal do ešusu kromě těstovin i dva sáčky s kořením. Jeden však zapomněl otevřít, a tak mu v nudlové polévce plaval dobře vyvařený obal s neporušeným kořením uvnitř. Přesto si prý moc pochutnal. A protože pršelo stále, stany jsme až do rána neopustili.