Rumunsko 97

V pozdním odpoledni se snažíme doptat na odjezd autobusu na Aiud, bohudík dnes již nic nepojede. Proč bohudík ? Ráno moudřejší večera a tak jsme kroky nasměrovali k cíli, který celou Remeteu dělá ještě nádhernější. Horské masívy totiž vesnici uzavřely do kouzelného údolí a východní šíty přímo lákají k bližšímu setkání. Rozhodnutí je jasné, pod touto krásou dnes rozbijeme tábořiště. Stoupáme cestou rolníků do prudkého svahu, po obou stranách jsou dávnými hospodáři vybudované terasy, kde se dodnes pasou malá stáda a suší seno. Jednu z nich, která se zdála méně používaná pastevci - tudíž čistější , jsme si vybrali pro postavení tábořiště. Teď se přímo nad námi vypínají štíty pohoří Sautul Mare a před sebou jako na dlani shlížíme na Remeteu. Už, už aby stany stály a již se bezhlavě řítíme zdolávat horu. Vybíráme si vizuálně nejpřístupnější trasu, kde se travnatý jazyk nejhlouběji vkliňuje mezi skalní masívy. Pocit úžasný, stoupáme a z tábořiště zůstávají jen tři zelené tečky a celé údolí okolo Remetei je tvořeno barevnými pásy drobných políček rolníků, na vše vidíme jak z letadla. Počáteční rychlost výstupu střídají častější pauzy, častěji obracíme pohled do údolí. Jsme stále v travnatém porostu, tráva je zde již vysoká a silně provoněna nesčetnými bylinami. První skaliska jsou již na dosah a také Paka, Čochtan a Šat již za prvními útesy mizí. Postupně i my ostatní dosahujeme holých skal. Zpadající slunce, občas zakrývané mraky ,vytváří oranžové odrazy po celém pohoří, v úžasu sledujeme barevné proměny krajiny. V jednu chvíli slunce pouští z mraku světelné kužely ze západních svahů hor na Remeteu, zdá se, jakoby nám tento kout země chtělo předvést v nejfantastičtějších podobách. Posedáváme na skalách vzdáleni od sebe a každý vnímáme a prožíváme předváděné divadlo krajiny po svém.

V tomto úseku, kdy již slunce dokončilo svoji denní cestu, se rozhoduje polovina výpravy pro návrat do tábora. Zůstávám sám, hora mě láká a trochu mě straší výstup našeho předvoje, po kterém již není vidu ani slechu. Šplhám dál a brzy zjišťuji, že cesta zpět asi tudy nepovede. Ve stěně hledám štěrbiny a záchyty pro výstup a vůbec si nedovedu představit sestup a to ještě s blížící se tmou. Zažívám pár horkých chvilek, kde se s vypětím dostávám přes skalisko, ale pocit je stále skvělý. Svislé stěny pomalu končí, dosahuji horizontu, který jsme sledovali z údolí, ale vrchol to stále ještě není. Nad skalami se objevuje táhlá stoupající planina tvořená šťavnatou pastvinou.Po vší té námaze zůstávám stát před stádem popásajících se dobytčat všech věkových kategorií, která nevěnují ani trochu obdivu mému výstupu. Moji pozornost upoutává skupinka koní, kteří naprosto nereagují na snahu pastevce je nalákat na pytel zřejmě s ovsem nebo podobnou koňskou laskominou. Celé koňské stádo se dává v klus a svému chovateli mávají hřívou, pohled přímo filmový.

Jsem na vrcholu, setkávám se s Pakou a Čochtanem. Šatenka je nezvěstný. Před úplným soumrakem se pokoušíme vytvořit ještě nějakou fotku, ale již se ženeme po hřebeni mezi kravami hledat Šata. Na nejvyšším bodu masivu, který se nachází ještě za hřebenovým sedlem, vidíme sice se někoho pohybovat, ale ani nás nanapadne, že by Šat v takovém čase mohl cestu zvládnout. Několikrát z plna hrdla křičíme jeho jméno. Zdá se, že někdo nám z hory (Colti Trascaului) dává znamení světlem, sice nenápadné, ale záblesky nás přesvědčují o tom, že Šat s jeho baterkou nás zdraví. Pouštíme se sedlem vstříc postavě, která se již pěkně rýsuje na horizontu a během zdolává svah z vrcholu. V jednu chvíli mizí při pádu, ale hned vše srovnává a přibližuje se k nám. Nové překvapení - buvoli - v sedle se setkáváme s pěkným stádem, opět se pokoušíme tyto fešáky zvěčnit na foto, ale výsledek bude zřejmě slabý. Černá zvířata splynula na fotografii s krajinou a jen odlesk blesku v očích svědčí o jejich přítomnosti. Pokouším se přiblížit , vybírám si statný kus a jsem převědčen, že bych mohl zvíře podrbat na hlavě mezi pořádnými rohy. Nevím, zda je bůvol z toho tak překvapen, že ho chce někdo drbat a tak stojí nehnutě, téměř výhružně. Váhavě natahuji ruku, mám respekt. Už, už se dotýkám, ale to je okamžik, kdy milému dobytčeti došla trpělivost, hodilo mohutnou hlavou, odrazilo moji ruku, zplaťbůh že se s tím spokojilo a poklusem zmizelo.

V sedle poznáváme, že jsme opět moc nepřemýšleli, narážíme totiž na turistické značení, které vede turistu z Remetei až na vrchol Colti Trascaului. Pěšina je sice příkrá, ale bezpečně vede soutěskou ve skalách, která není z údolí vůbec patrná. Soumrakem již všichni vcházíme do údolí. V půli cesty nás ještě zastaví bublání skrytého pramene, kterým hasíme žízeň. Za tmy přicházíme do tábora. Večerní program ještě nekončí. Chtělo by to něco udělat pro hygienu, výstup přece jen propotil i to málo oblečení, co jsme měli na sobě a tak ne všichni voníme. Proto se nikdo nebrání Tačúdovu návrhu, bereme potřebné rekvizity - mýdlo a ručník a opouštíme tábořiště. Již naprostou tmou scházíme opět do vesnice a směřujeme kroky přímo k návsi, kde přes den ženy u kašny praly prádlo. Dvě pouliční lampy osvětlují náves, v hospodě se ještě svítí a kdosi ze dveří pozoruje naše hemžení u kašny. Teď - jako na povel se zbavujeme šatstva a všichni se ocitáme v kašnách. Čochtanovi okamžitě na kluzkém dně podjíždějí nohy a tak mohutnou vlnou splachuje suché svršky, které jsme si odložili na obrubě bazénu. Nevím, co si myslí pozorovatel od hospody, když sleduje osm naháčů, ale my pracujeme rychle a cílevědomě. Vše vylepšuje ještě náhlý déšť, zmáčí svršky ostatním, kteří je ještě nemají mokré od Čochtanova vlnobití.

Den plný zážitků. Jsme čistí a usínáme skvěle.