Pakistán 2000 aneb jak jsme skorem nedojeli domu.

SESTAVA:  Jiří, Mára, Honza, Vláďa, Franta  a Dáša

23.8. 16,00 Odjíždíme z Prahy. 

                    Auto,kterým se máme dopraviti 8000 km tam a 8000 km zpět jsme koupili 

cca za 160 000,- FORD TRANZIT.

Z venku vypadá pravda dobře....

Svépomocí jsme vyrobili zahrádku na střechu, spací prostor a nechali  si u odborníků vyměnit převodovku. Poupravili sedačky a položili nové koberce kvůli odhlučnění. Vláďa zainvestoval nové pneu, což mu v plné výši nebylo nikdy uhrazeno..

          16,15 stavíme u první pumpy a dofukujeme kola a dolaďujeme spojku která občas vypadává.

          16,20 lednička nemrazí....Jedeme nebo se spíše houpeme, ale vpřed.

          21,00 lednička stále nemrazí ...( abych to vysvětlil blíže. Na střeše máme upevněnou PB láhev na kterou je lednička napojena, avšak plamínek který má hořet je sfukován průvanem v autě.)

24.8. 2,00 Komárno 

Za jízdy přestali svítit světla. Pokud jedete po okresce rychlostí  asi 90km/h nic moc.Docela jsme se zasmáli.

S Vláďou se je snažíme opravit, ale bez úspěchu.K nonstop servisu to naštěstí nebylo tak daleko.

Po dlouhém laborování nám však ani tento nepomohl. " Počkajtě do rana a zajtra možtě doisť k dobremu autoelektrikary" 

Uléháme ačkoliv jsme měli jet nonstop.

        8,00 autoservis NELTON

Pan Alexander po telefonickém rozhovoru s FORD servisem zjistil že ani tam nemají náhradní páčky k ovládání světel ,které se mi ráno podařilo rozebrat ale už ne opravit. Světla jsou napojeny na provizorní vypínače.

..Snídáme, Vláďa natahuje struny na kytaru ale do zpěvu nám moc není.. Snad nás Bůh neopustí.

      14,00 kdesi v Maďarsku

Je cítit nafta. Zastavujeme...utrhla se tlaková hadička pro přívod paliva. Naštěstí máme rezervní a tak uprostřed polí s Jiřím opravujeme další část našeho vozu.

Na hranice s Jugoslávií je okolo 50 km...Nálada se trošku zlepšila ..záčínáme si zpívat.

      15,00 hranice HU/YU

Ty hajzlové jugoslávský chtěli ještě mimo zelený karty zaplatit pojištění 4000,-, a jelikož platí jen 30 dní 

budeme ho muset koupit ještě jednou při cestě zpět.Tak to snad vezmeme přes Rumunsko.

      17,20 staví nás hodní policisté a za příjemný rozhovor jim odevzdávám krabičku LM,které jsem chtěl mít na sváteční chvíli. Vláďa my podal "startovačku" a prý abych s toho nebyl smutný, hlavně že jedeme.

     18,00 Bělehrad

Došla nafta...pumpa za 500m hlásí cedule kterou míjíme už jen krokem....cena  v přepočtu Litr/40Kč

Jiřímu vstali vlasy hrůzou a že prý ani za nic i kdyby měl to auto dál tlačit.

Koupil nakonec jen 5 litrů.

O pár kilometrů dál jsme našli pumpu,která vypadá moc podezřele ale levně. Na nic se neptáme a hrrr ke stojanu a už to lifrujeme do auta.Cena na stojanu ze skutečnou se lišila asi o 10Kč na litr

Mára s Jirkou se museli řádsky zhádat s pumpařem,že to vypadalo na rvačku a policajty ale nakonec uhádali cenu na v přepočtu 26Kč za litr.( Víc  jsme jim prostě dát nemohli).Kluci jsou pašáci.

20,50

Něco jsme pojedli, kávu popili. Stojíme na odpočívadle něco málo přes 70 km před hranicemi z Bulharskem.Čeká nás nucená dezinfekce a noční přejezd, čemuž jsme se chtěli vyhnout kvůli možnému přepadení.No tož sa uvidí.

23,20

Vyjíždíme z dálnice a platíme.Jiří je opět na pokraji infarktu, chystá se pracovníka v kase vytáhnout půl metrovým okýnkem ven a 40 USD mu nacpat do řiti.Výlet přes Jugoslávii nás vyšel na 16 000,-Kč

25.8.

    1,00 hranice s Bulharskem,dezinfekce 7DM přejezd Bulharska je velmi rychlý

    8,00 hranice s Tureckem

V noci se Jirkovi podařilo díky nejasným nebo úplně chybějícím značkám a objížďkám trochu zakufrovat. Ve Staré Zagoře pak nabral stopaře který jel do Galubova a vyvedl nás  ze začarovaného kruhu.Dáša  si s ním mohla bezvadně pokecat, neboť vládla obstojnou ruštinou. Teď si už vaříme čaj rum bum a snídáme bábovku na hranicích  a je nám dobře.

- na turecké hranici čekáme na všech milion razítek a papírů.

Teplota je asi 28*C.Do Istanbulu je to tak 320 km. Čas si posouváme o 1 hodinu kupředu

    17,30 

Stojíme na parkovišti kde jsme se před dvěma roky sprchovali,ale nyní jsou sprchy kaput a tak nepohrdáme  hadicí na zalévání zeleně...tedy až na Dášu.

Vláďa projel před hodinou Istanbulskou magistrálu a přes Bospor (představte si pražskou magistrálu a vynásobte 10x) tak z toho byl lehce unešený,ale projel v pohodě jen z oroseným čelem.

Pokračujeme po tříproudé dálnici na Ankaru.

...Pár kilometrů před Ankarou je opět cítit nafta (abych to trošku přiblížil. Pokud praskne tlaková hadička přivádějící naftu do válců - hadička je kovová- začne naftu rozstřikovat po rozpáleným bloku motoru)

Marek zastavuje u pumpy a my se z Jirkou vrháme rukama do motoru abychom odmontovali hadičku.

Vláďa mezitím přišel s místním servismanem .

Všechno na první pohled vypadá v pořádku ,stále to však teče.Na to že je zde asi 200 servisů se nikomu nepodařilo nám pomoct. S Márou nasazujeme rezervní  hadičku přivezenou z Čech, která je vyráběna doma na koleni.Vydrží ? Čeká nás 12km ostrého stoupání, v lepším případě na 2 r.s.

Hadičku se nám s Jiřím a Márou nakonec povedlo usadit a dotáhnou. Nafta neteče.Vypadá to dobře ale na jak dlouho.     

Po 40 minutách stavím na kopci, abych zkontroloval motor.Všechno je v pořádku, ale už nejsme schopni dál řídit. Usínáme na odpočívadle.I proto abychom v Ankaře byli za světla.

26.8. 7,30

Jsem vzhůru, v bufetu vedle už vyhrává ryze turecká hudba a Turci snídají.Mě kručí v břiše.

8,15 - Jedeme do Ankary do Ford servisu abychom koupili již zmíněný náhradní díl do motoru.

Vláďa s Jiřím za chvíli přišli s informací že hadičky mají s trochu jiným rozměrem ale jedna stojí 50USD.To je rána pod pás.

Na to se nás ujal jeden chlápek, že nám ty hadičky opraví. Po krátké domluvě jedeme do místního Bronxu, kde zruční mechanici s použitím spešl strojů dávají do kupy hadičky za 2 USD. O 30 min později jsme se přesunuli ještě hlouběji do Bronxu, aby zadní levé kolo opravil další mechanik,kterých tu je jak šlapek v "Perlovce" . Celá tato část města je obsypána autodílnami,jedna vedle druhé a všude se pracuje.

Za další hodinu je auto opraveno a dokonce snad i zvýšen výkon motoru a tak se vracíme křivolakými uličkami autodílen zpět na hlavní silnici k servisu Ford, kde na nás čeká zbytek našeho ansámblu.

Jirka byl mezitím koupit něco do volátka.Hmm křupavoučká bagetka, slané mléko...pochoutka.

Nabíráme směr na Kirikále .

27.8. 9,10 někde za Elverunem

Zastavili jsme na malou pauzu na snídani a nějakou tu hygienu. Kafe a a chleba se salámem a sýrem nám udělalo po noční jízdě opravdu dobře. Auto je zaplaťpánbůh zatím v pořádku a nálada taky v celku dobrá.

Marek s Dášou rozvedli trochu ostřejší konverzaci o Kurdech a Turcích, ale oba zjistili že to nemá cenu.

    - V noci jsem si chtěl odskočit na záchod,ale jen přeskočím silnici a stáhnu gatě zaštěkali mi za zády psi (pravděpodobně divocí), málem jsem se .....hned mě to však přešlo a mazal jsem zpět do auta.

Jsme asi 400 km před Íránskou hranicí. S Vláďou jsme zaplatili pokutu 10USD za pásy.

14,30 Blížíme se k Turecko-Íránské hranici.

Byli jsme se podívat na palác "Ischak Pascha seray " stojí to za podívání ale dovnitř to taky stojí docela dost. Studentská vstupenka 2 500 000 TL. Ischak Pascha je v současnosti už "jen" zřícenina, ale rozhodně stojí za návštěvu. Přestože to tak na první pohled vůbec nevypadá, je to obrovská stavba s mnoha podlažími, podzemím, harémem, lázněmi, mešitou ...Měl to být ve své době největší a nejhonosnější palác. Větší než královský.

Turecko-Íránská hranice překročena v rekordním čase 45 min.

Sjíždíme do Maku kde bereme naftu ....přepočet 1litr nafty / 1Kč to je ještě docela drahá.

a Jirkovi pumpař polil nohy naftou.

Dál pokračujeme na Tabríz . V noci 28.8. dochází nafta. Pumpu hledáme v celém Zanganu. Povedlo se až na pátý pokus asi 20 km od města. Jinde bohužel nafta není. Čekáme asi hodinu až pumpař zavře a znovu otevře.

7,00 jedeme směr Teherán po tříproudé dálnici úplně sami. Po dalších 200 km opět praskla hadička. 30min trvá výměna a znovu můžeme frčet.

- 60km před Teheránem.Staví nás policie.Hledají drogy.Dva chlapy v civilu.Prohledávají úplně všechno. Peněženky, kufřík atd. Marně jim vysvětlujeme že jsme sportovci a drogy určitě nemáme. Celá tato estráda končí větou jedeme na policii. Dva chlapy nasedají do auta a mizí před námi v hustém provozu Teheránu. Už jsme je nikdy neviděli, jen jsme lehčí o 2000 USD. Sprostě nás okradli a my jim na to skočili jak na špek.......Z toho ale vyplývá jedna podstatná věc.Pokud se Vás muslim zeptá zda jste muslim či jiného vyznání odkejvejte mu toho muslima. Mezi sebou se nikdy neokradou. Okrást křesťana není hřích.

Do Teheránu ještě 30km. Míříme na ambasádu.Ani ne kvůli okradení,protože nám stejně nemůžou nijak pomoci, ale spíš upozornit na zloděje a hlavně se zeptat na nějaké zastoupení Fordu.

Bloudíme,.......bloudíme.....zahýbáme do ulice a opět bloudíme.Kde je česká ambasáda vím pouze já, ale nikdo mi to stejně nevěří. Bloudíme.....Při neskutečném provozu až řekl bych chaotickém, nefalšovaná anarchie v ulicích se dostáváme k české ambasádě.

Zastoupení Fordu v Íránu neexistuje, ale správce nám poradil ať se podíváme na bazar na CHOMAINI SQUARE, tam se můžeme doptat a i něco sehnat.

Opět bloudíme.....chvílemi to vypadá že jezdíme stále dokola, ale zdárně nacházíme  náměstí a Mára s Jirkou jdou shánět hadičky.

Pečeme se v autě a odpovídáme na dotěrné dotazy místních čumpobudů. Dáša filmuje kde co. Franta se snaží domluvit s nějakým místním houmlesem a jinak se snažíme vypadat co nejvíc nenápadně. Těch 50 lidí  co nás sledují jsou snad jen kolemjdoucí. 

Za slabou hoďku  a půl se už proplétáme jednotlivými uličkami ven. Bloudíme.

Jiří při průjezdu uličkou sotva na dvě motorky obtáhl tranzitem auto místního taxikáře. A byla mela. Teď nemůžeme ani vpřed ani vzad. Sbíhá se spousta lidí a už je tu i majitel.Na to že jsme přišli o 2000 dolarů tak tu Jirka docela rozhazuje. Po dlouhé hádce kdy mu ani Vláďa není ochoten překládat. To vyřešil 50 000  rialy ( 10 USD ). Pryč do větších ulic. Vyvázli jsme ještě dost dobře. Bloudíme a ptáme se na Qom.. Náhodně se dostáváme přes křižovatky podle kompasu k dálnici a opouštíme Teherán s 35*C. Den BLBEC jsme zakončili na parkovišti večeří a kávou při opravě tlakových hadiček.

Z peněz co nám zbyly jsme dali dohromady +/- 900 U$D.

29.8. okolo poledne

V autě je cítit nafta ...to je novinka ,hádejte co to je?. Praskla hadička, tentokrát úplně jiná.Ne úplně, ale teče to.

Do Bamu je to okolo 100 km. Uvidíme jestli dojedeme.Okolo je jen poušť, hory a nevím kdo by nám tady pomohl. Snad nás Alláh neopustí.

    13,00 Bam 250km od Pakistánských hranic.

Hadička vydržela ještě skoro 150 kilometrů. Auto skoro nejelo. Ještě že jel před námi náklaďák. Nalepeni na jeho zadek jsme ve jeho vzduchové kapse ujeli asi 70 km až na odbočku do Bamu.

Nyní stojíme pod fíkovníky před branou do starého pouštního města. Hradby vysoké místy až 10 metrů. Co se za nimi skrývá se za chvíli dozvíme.

Momentálně si dáváme oběd...něco jako rejži a v klidu rozjímáme o tom co uděláme s autem.

Novou hadičku nemáme a nezbylo by než na koleni naohýbat jednu ze starých opravených.

    Jirka se vrátil z průzkumu pouštního města a bohužel vstup stojí 30 000 rialů na osobu a tolik nemáme.Dolary vzít nechtějí.

Mimoto se Jiřímu zdařilo zavolat domů, že je vše v pořádku, jen že máme větší výdaje než jsme předpokládali.

Dolary jsme vyměnili z místními, ale dalo to práci....Pak najednou chtěli vyměnit všichni a Vláďa se musel pohádat z místní ženskou a to byla docela mela. Nazývala ho stále  "my darling" a prý jak si to představuje, že jela pro peníze až kamsi do města.Vláďa se jen potil a snažil se sní udržet konverzaci na rozumné úrovni což není zrovna nejlehčí.Když se rozjede takováhle Íránská matróna  tak to nejste schopni zastavit.

Do pouštního města jsme se tedy nakonec podívali a stálo to za to. Hradby, mešita, škola atd. Prolézáte různými uličkami, budovami, královským palácem, konírnou.Vše je prázdné a tak si představujete jak tu kdysi lidé žili. Navíc nádherné ticho. Když to člověk správně nasaje a zavře oči, má před sebou pohádky z 1000 a 1 noci. 

Mimochodem kdyby jste se občas podívali odkud máte o vánocích fíky, tak tam s klidem může být napsáno Bam.V okolí rozsáhlé fíkové plantáže a i my jsme okusili čerstvé fíky.

V Bamu jsme stihli udělat i  hygienu v místním parku.

S Márou se nám povedlo naohýbat hadičku do motoru a kupodivu neteče.

17,15 Odjíždíme

17,45 stavíme na policejní kontrole.Berou si pasy.Nepřipadá nám to zas tak divné, tak čekáme co se bude dít.

Odstavují nás ke kraji silnice a že musíme počkat na eskortu ,která nás dopraví do Zahedánu.

Důvod je prostý..."Bandit"  Odjíždíme pro naftu. U pumpy je však fronta a chlápek nám nechce dát do kanystrů.Vracíme se ke kontrole a konečně k nám nasedá nějakej voják. Takovej myšák beze zbraně a dopravuje nás o 15 km dál. O 20 minut později jedeme s ozbrojenou eskortou v jeepu směrem na Zahedán. Pasy stále nemáme.

Zastavujeme u vojenské základny Valiabad a eskorta předává naše pasy dalšímu důstojníkovi.

  A čekáme, stále čekáme.

  20,30 stále čekáme. V devět hodin jedeme pro naftu do kanystrů k benzínce ale i  po velmi dlouhém přemlouvání a debatování nám do kanystru nenalejou.

Před vraty vojenské základny dnes trávíme noc, neboť vojenský důstojník "PAKO" šel spát a pojedeme až v 6,00 ráno.Pasy stále nemáme.

30.8. 7,00 stále stojíme u vojenské základny. Snídáme, kolem probíhá asi 50-ti členná smečka divokých psů a na základně je stále klid.

Sluníčko vylézá nad obzor.Písek se zbarvuje do zlaté barvy a začíná se oteplovat.( teď je asi 25*C) V dlouhých chvílích si každý krátí hodiny psaním proběhlých událostí, opravou auta nebo studováním mapy.

        8,40 Vláďovi se povedlo vymámit naše pasy a bez eskorty se vydáváme dál 245km do Zahedánu přes poušť. Fouká dosti silný vítr a bere sebou jemná zrnka pouštního písku.Tak sedíme v autě při zavřených oknech.

Ve Valiabadu jsme natankovali nakonec za asistence vojáků do kanystrů i do 50L barelu, což pumpař těžce nesl,ale alespoň něco.

Valíme na Zahedán a do uší nám zní Jasná páka " Ať tak a nebo tak všechno je naopak"

a my si myslíme, že to má ten správný říz.

        11,00 Cestou jsme potkali protijedoucí vojenský jeep s kulometem na střeše. Zastavuje nás a po krátké domluvě nás doprovází směrem na Zahedán. Fotíme jak o život, neboť fotit vojenské a policejní složky je zakázáno a tito se předvádějí jen aby vypadali co nejlépe.

    Asi o hodinu později nás vojáci opouští a my to máme do Zahedánu jen asi 15 kilometrů.

Cestou potkáváme další vojáky Íránské armády sedící ve střílnách věží posázených podél silnice značně poznamenaných střelbou.

    12,00 Zahedán 

Obvyklé policejní kontroly a už projíždíme posledním větším Íránským městem.

Krátká zastávka na nákup. Jirka koupil nějaká semena na chroupání a něco jako tvarohové mléko se sodovkou, trochu sýra a rohlíky.

    14,30 Íránsko - Pakistánská hranice

Objevili jsme sprchy.No to je paráda.Ty tu minule nebyli.Co si více přát. Hromadně se hrneme pod sprchy a smýváme ze sebe pot a prach za pár posledních dní.

Hranice je v poušti a široko daleko nic není jen kámen a písek.Z pakistánské strany hranice je menší vesnička a zastávka železnice.Vedoucí na sever do Quety a pak na jih do vnitrozemí.

    15,15 Íránská celnice

Prohlížejí nám auto a nějakou tašku.Číslo motoru sedí a pak se důležitý celník jal hledat číslo motoru.Trochu nás zamrazilo neboť ani my nevěděli kde může být a když ho po usilovném hledání stejně nenašel a ještě si ušpinil košili, mávl rukou  a řekl OK.

    20,40 Pákistán - Dalbandin cca 300km od hranic

Stavíme na čaj a kolu. Vzpomínáme na městečko, jak jsme před 2roky zde nechávali opravit auto a zde jsme poprvé nocovali.

Doléváme naftu a přestavujeme zahrádku. Do Quety je to 300km tak se snažíme co nejrychleji vyrazit dál.

Na cestě nás staví několik vojenských kontrol, kde je nutné napsat čísla pasů a víza.Zároveň se   můžem podívat kolik Čechů tudy v nejbližší době projelo. Drandíme dál po no jak bych to nazval ...asi silnici na Quétu.

31.8. 7,00

Stojíme u benzínky nedaleko za Quétou.Čištění zubů a dolití nafty stačilo několika místním aby se přišli podívat na cosi vyjímečného co projíždí vesnicí. O 4min později stavíme ve stínu listnatého stromu u potůčku a snažíme se posnídat. Chleba už opravdu nevydržel včerejší horko a tak Jiří kupuje u vedlejšího stánku čapáty. Franta zatím rozebírá s hrnkem kafe s místním domorodcem jointa hašiše.Ostatní se věnují mapě, případně potřebám jiného rázu.

11,50 zastavujeme u mostu přes řeku neidentifikovatelného jména. Z řeky je pouze úzký tok s krásně modravou vodou lákající k suprové koupačce. Nikde nikdo a tak se vrháme do vody,aby alespoň ta nás ochladila od úmorného horka 40*C. Voda je příjemná i když  má okolo 30*C.

Pokračujeme dál na Jacobăbăd a Shikărpur. Cesta je opravdu hrozná, občas projedeme vesnici a kličkujeme mezi lidmi dětmi a domácím skotem přičemž nám naproti přijíždí vstříc troubící obří náklaďáky, motorikši , ap.

Ve chvíli kdy projíždíme alejí stromů a malých políček zarostlých vysokou travou a keři vbíhá nám do cesty malý oslík.Objevil se znenadání na silnici přímo před námi.Jiří stojí okamžitě na brzdách, ale náklad o hmotnosti několika stovek kilo nezaflekujete namístě. 

Osel narazil na ocelovou radlici na předku auta a projel mezi kolama.

Stojíme a nemůžeme ani dýchat. Nikdo z nás si netroufá nic udělat. Oslík se zvedá na nohy, aby vzápětí znova upadl.Vystoupit, nevystoupit, odjet? Pomalu se rozjíždíme a jedeme co nejrychleji pryč. Jenže ještě není všemu konec.Projíždějící domorodci se dozvěděli o nehodě a na nejbližší policejní kontrole nás stavějí. Snažíme se dohodnou..no spíše Jiří, ale to už se zvětšuje okruh lidí.

Nevím jestli chápou co jim Jirka plynulou češtinou a rukama vysvětluje, že to nebyla naše vina, že osel tam vběhnul tak rychle, že se srážce nedalo zabránit. Policista nakonec vyslovil poslední slovo "GO" a mávl rukou. To nám zachránilo kůži před davem lidí seskupených kolem auta.

18,30 Nyní už jedem po mnohem lepší silnici směrem na Islamabád a všichni jsme rádi že ta nepříjemná událost tak dobře dopadla.

 Poprvé platíme v Pákistánu za silnici...je to jen 10 Rup. ale silnice se o moc nezlepšila.

 Míříme směrem na Lahore .

Asi 15km před Kăshmorem nás staví bílé civilní auto, cítím zas nějaké trable. Vystupují policisté a tlustý boss "Policejní kontrola,drogová policie" rozumíme až moc dobře.Tito však ozbrojeni samopaly vypadají až moc skutečně než aby to byla bouda. Franta zkouší osvědčený trik a ptá se na cestu, ale tím se nedají odbít.Prohlídli nás, něco v autě a pak nás pouštějí. Zamrazilo nás. Jednu zkušenost už máme.

+/- 20,00

Vjíždíme do vesnice Kăshmor a policie oznamuje "dál ne silnice je very dangerous." Nezbývá než zůstat do rána. Ale co tady.Neznámá vesnice uprostřed středního Pákistánu. Jiří se vydal hledat telefon a my jdeme očumovat místní stejně jako oni nás. Všechno nabírá až skoro neuvěřitelný směr. Zanedlouho se nás ujímá jakýsi člověk, později zjišťujeme, že je to učitel a ještě další jeden z místních, kteří umějí velmi dobře anglicky.

Autem zajíždím na policejní stanici, kterou záhy málem vyhazuji do povětří. Ventilem na PB láhvi  umístěné na střeše auta.jsem zavadil o bránu policejní stanice.Ozval se ohlušující hukot jak se veškerý obsah vyvalil ven a já se jen stačil podívat jestli někdo nedrží cigaretu. Ještě 1/2 hodiny to bylo ve vzduchu cítit.

    Náš průvodce Dileep majitel dvou obchodů a jednoho autoservisu, ne o mnoho starší než já, nás zve k sobě domu na večeři.To si necháme líbit.Nedovedu si nějak představit, že by se mi tohle přihodilo v Evropě. Poskytuje nám svou koupelnu se šamponem i s ručníky.

    Sedíme v neveliké místnosti s kobercem a dvěma polštáři. Na stěně visí dva obrazy s islámskými a pakistánskými velikány. Z boku nás ovívá el. ventilátor je nám po koupeli fajn.   S Dileepem a Muhamadem ( místním učitelem biologie ) sedíme v proutěných křesílkách a vedeme dosti čilý rozhovor.Teprve teď zjišťujeme, že dva policisté s  kalašnikovem je naše ochrana. Do dveří se po našem příchodu nahrnulo ještě spousta dalších lidí a Dileep se nám je snaží všechny představit.

    Před večeří je nám nabídnuta miska s oříšky,křupky a další všelijaké dobroty. Těšíme se na večeři, neboť zatím jsme živy jen chlebem a salámem a tu a tam nějakou konzervou  masa s rýží.

Dáša jako jediná má možnost podívat se po domě a na manželku. Nám  to jako cizím mužům není vzhledem k islámu povoleno.Avšak z Dášinýho vyprávění toho moc nedostaneme.

    A už je to tady. Kuře na dva způsoby, rýže, čapáty. Je toho tolik, že naše zcvrklé žaludky to nejsou schopny pojmout. Dileep je však neúprosný. Dostal by od manželky a matky vynadáno,kdyby přinesl něco zpátky. Společně se tomu smějeme a cpeme se o sto šest. Doufám, že ostrá omáčka moc nepocuchá naše žaludky.

Po večeři se vydáváme na čaj do ulic.Vesnice není moc velká. Úzké neudržované ulice.Všude spousta odpadků a prachu vířící vždy když projede okolo náklaďák. Občas kolem nás proběhne smečka divokých psů živící se odpadky.

  Zastavujeme před restauračkou, nebo spíše chýší s velkou pecí před níž je postaven asi desítka postelí na sezení. Ani tehdy nesmíme nic platit.Vše objednává a platí náš hostitel až je nám to trapné. Pomalu se stmívá a jednotlivé obchůdky začínají rozsvěcet své reklamy, většinou vyráběné doma na koleni. Muhamad vypráví, že elektrické vedení po Pákistánu začali před 30lety stavět Čechoslováci a stále funguje, ale co postavili Číňani je velmi poruchové tak Československo trochu zná.

okolo 11,30 se zvedáme z dřevěných postelí sloužící jako židle i stůl a opouštíme pouliční restauraci. Na policejní stanici, kde nocujeme si přejeme dobrou noc s tím ,že ráno musíme přijít i na snídani. Moc se nám nechce,protože musíme být co  nejdříve v Islamábádu a vyjet tedy brzy ráno, ale nakonec přijímáme. Jsme velice dojati a stydíme se za evropskou nepohostinnost.

Jirka s Frantou jdou spát ven na postele ,které odněkud přinesla stráž a ostatní spíme v autě.

1.9. pátek 6,00

Vstáváme,policejní stanice je už vzhůru a v místní věznici začíná být rušno.Fotím pár drobností a chystáme se na snídani k Dileepovi, právě přijíždí na motorce.

Raní sprcha byla výtečná....k snídani máme čapáty a vejce (opět ostré)...je to výborný.

Franta měl večer narozeniny a tak jsme mu popřáli.Bohužel oblek ( "shalvar a kamis") jsme nemohli sehnat ani nealko pivo nikde neměli. Tak snad jinde.

    Po snídani nám byla umožněna exkurze ve škole. Je to  pro nás velká pocta a velmi si toho vážíme. Na stěnách visí učební pomůcky,lavice jsou podobné těm našim, když se vrátíme asi o sto let zpět.Pozdravili jsme se se všemi učiteli, z ředitelem a Dileep nás už tlačil ven,jinak by jsme tu nechali půlku filmů a navíc narušujeme výuku.

okolo 9,00 lezeme konečně do auta a jdeme k Dileepovi do dílny, aby se podíval na to naše startování....z ničeho nic najednou přestává auto startovat a trvá strašně dlouho než to chytne.tato chyba se vyskytla včera a nevíme co to je.

V servisu jako by se nic nestalo...auto normálně startuje.Tak snad to bude OK. 

Loučíme se s naším hostitelem na konci vesnice a slibujeme, že pokud se tudy budeme vracet určitě se zastavíme.

Nabíráme směr na Dera Ismal Khăn a Islamabád.

    17,40 Zastavujeme na could drink u silnice a po chvíli odpočinku nenastartujeme auto a nikam nejedeme.

Marná byla pomoc místních domorodců roztlačit nás..nic. Vláďa odjel pro mechanika a místní přinesli odkudsi postele, abychom nemuseli sedět v autě.

Mezitím přijel jeep s nápisem engineers (úplně cizí lidi..Vláďa byl stále někde pryč), povrtali se v motoru a zas nic nevymysleli. Tak čekáme dál. Opět jsme překvapeni pákistánskou pohostiností. Nejen že nám přinesli postele na sezení odkudsi z buše, ale zas je nám nabídnuta cola a veškerý komfort co jsou nám schopni nabídnout.Kolem nás už je značný hlouček dětí.

Obdarováváme je propiskami a jejich učitel Mohamad Amir Moavia je okamžitě zabavuje, snad budou za odměnu. Děcka mají respekt a jsou opravdu slušné.

    18,30 - Vláďa je zpátky s mechanikem

Po půl hodině se mu auto skutečně povedlo nastartovat, ale prý je tam ještě nějaký problém. Vracíme se 5 km zpět do města Ramak kde je dílna.

    19,07 Doufám že tu nebudeme nocovat. S autem je problém a nikdo neví jaký. Vláďa se opravdu snaží ze všech sil vypotit ze sebe anglickou konverzaci.

Pákistánci se mu na oplátku snaží udělat díru do hlavy informacemi a jeden přes druhého překypují lepšími radami.

DOSTANEME SE JEŠTĚ NA VODU?

    21,00  S jedním mechanikem odjíždíme do Dera Ismal Khănu- většího města neboť v Ramalu na to asi neměli možnosti.

Stojíme ve dvorku jakéhosi servisu, někde hluboko ve městě a čekáme co se bude dít.

- Nejdříve zhasla světla na dvorku. ....Tak nevim.?????? Za pár minut přišel majitel servisu, že jde spát. Na naši otázku co bude s autem odpovídá abychom počkali do rána. Zase dalších 12 hodin v prdeli. 

Vylezli jsme z vrat a po silnici jdeme někam na čaj a čapáty. Marek cestou objevil místní jak mastí kulečník vytažený odněkud  z domu a jako správný kulečníkový fajnšmekr se přidává do hry.

2.9.  7,00 

Ráno se konečně mechanici pustili do práce.Probrali ventily,sundali klíňák, filtr a zase nic.

Ale přece jen to začíná k něčemu vypadat. 

         8,50  Tak nám prej odešla pumpa do věčných lovišť a reinkarnace bude pravděpodobně nemožná.

Potíme se už od rána jak v sauně. Okolo 9,30 je auto pojízdné a vyjíždíme z města. Snažíme se najít směr na Islamabád. Trochu bloudíme uličkami města mezi trhovci a rikšami.

    Cesta dostala konečně správný směr a jedeme z   Dera Ismal Khănu po pravém břehu Indusu na mapě po bílé směr na Miănwăli. Do Islamoše je snad jen 350 km.Cesta na to jak je značená v mapě je ve velice solidním stavu.( asi jako naše silnice III.třídy)

        12,30  Konečně se dostáváme Přímo k Indusu. Silnice vede po hrázy asi 2,5 km a tak sledujeme obří veletok barvy kafe s mlíkem. 

    - Opět nemůžeme nastartovat a navíc nám vysazuje spojka.

    - Jedeme.

        13,40 Spojka se nedá pořádně nastavit tak doufám že do Islamabádu dojedem.

HURÁ,HURÁ,HURÁ

        18,03 ISLAMABÁD 

   Tak opravdu dojíždíme do hlavního města.Posledních 100 km byla nádherná dálnice.

    Ubytováváme se v kempu,který známe od minule. Vyklízíme celé auto Jirka s Vláďou odjeli hledat servis na opravu spojky.

        22,00 Pro auto musejí kluci zítra dojet, není to jen tak.

3.9. 

    Na osmou musí  být v servisu.

Celý den trávíme v kempu, seznamujeme se z dalšími obyvateli. S dvěma holanďany a polákem probíráme Pákistán. Dáša se seznamuje s Kazachstánkou Světlanou a všichni posloucháme její úžasný a skoro neuvěřitelný životní příběh.

 - po smrti svého manžela rozdala všechen majetek cca 15 000,- USD  a vydala se na cesty. Prošla pěšky poušť Gobi, celé Mongolsko, dostala se do Tibetu a v Indii měla 20minutovou audienci s Dalajlámou, což mohla doložit potvrzením. Na cestách je prý rok a 2 měsíce a to jen s tím co jí kdo dal.

Vyprávění bylo opravdu zajímavé a  velice dlouhé (zvláště když mluvila chvíli rusky a chvíli anglicky)...těžko říci zda tomu uvěřit.

Večer přijeli kluci s opraveným autem což nám už z tak hubeného rozpočtu ubralo 300USD a tak jdeme do města napsat emaily domů a něco pojíst.

4.9.

    Ráno balíme a vymetáme náš pojízdný domov a vydáváme se na českou ambasádu pro doporučení pro íránskou ambasádu na víza.

Česká ambasáda se k nám chová opravdu mateřsky a nechává nás čekat od 9,00 do 15,00 kdy už má pro změnu iránská ambasáda zavřeno.Také se může stát že zítra  z důvodu nějakého svátku bude zavřeno, nebo nebudou úřední hodiny a my tu budeme další dny trčet. Tak zase stojíme a ztrácíme drahocenný čas.

    15,30 - Konečně máme dopisy.Jedeme na iránskou ambasádu.

    16,30 - Opět v kempu.Podat žádosti o víza pojedeme zítra.Zavřeno.

Hrajeme karty  o dnešní výrobu večeře.Rýže s kuřecím masem a trochou žampionů.

Vláďa skládá s kytarou nějakou melodii pro Janinu, občas mu to sjíždí až do hard rocku a všichni hromadně pokuřujeme jointa hašiše.

5.9.