Cestu Slovenskem, Maďarskem a Jugoslávií překonáváme bez problému a nyní projíždíme Tureckem, okolo Ankary, dále na Kirikkále a Sivas. Do Sivasu, ležícího přibližně v polovině cesty Tureckem nám ještě zbývá asi 250 km. Silnice je zatím v poměrně slušném stavu a cesta nám tak ubíhá v celku rychle. Jedeme nonstop a již po několikáté se střídáme v řízení. Oblačno 18^oC. Silnice se asi po 50 km mění ve změť děr. Vjíždíme do Sivasu, kde mimo jiného potřebujeme doplnit naftu. Vjezd do města je docela zábavný. Rázem jsme středem pozornosti. Všichni na nás koukají, jako když vidí cizince poprvé. Je pravda, že mnoho aut s kajakem na střeše tudy neprojíždí. Uprostřed města stavíme na výměnu peněz. V krátkých kalhotách budíme hotové pozdvižení a spousta lidí nás očumuje. Zřejmě si budeme muset zvyknout na to, že mentalita a zvyky místních lidí se s našimi poněkud rozcházejí. Raději se přizpůsobujeme a dlouhé kalhoty si oblékáme i my.
V okolí Erzincanu se mění i ráz krajiny a jsou vidět hory, místy i se sněhem na vrcholcích. Do hranic s Iránem nám schází ještě asi 500 - 700 km. Odpoledne již nabíráme směr na Irán. U jedné z benzínových pump se snažíme prodat alkohol, který nám zůstal, o čemž však nikdo nechce ani slyšet.
Uprostřed noci, nedaleko Iránských hranic, jsme nuceni za asistence místní policie opravit píchlé kolo.
Na Turecko - Iránskou hranici jsme dorazili v úterý, asi půl páté ráno. Zastavujeme na dvorku, přímo před branou Iránu. Za plotem hlídají dva vojáci se samopalem. Celnice vypadající jako dvůr nějakého statku, nyní přestavěného na menší pevnost, začíná pracovat až v osm hodin. Po třech hodinách už pasové odbavení proběhlo poměrně rychle.
Ve volné chvíli zkoušíme vytáhnout foťák a vyfotit si ten chaos. Okamžitě však zastavuje džíp, vyskakuje z něj značně rozzuřený chlap, bere nám film, trhá na kousíčky a zadupává ho do země. Naštěstí mu Martin A.. dal úplně jiný, takže jsme si uchovali alespoň dva snímky.
První vesnice za hranicemi nese jméno Maku. Projíždíme rušnou ulicí s mnoha malými obchůdky. U jednoho z nich nás upoutal prodej chladniček, které se u nás vyhazují jako totální šrot. Stojíme u nějakého pneu servisu na výměnu kola. Nepovedlo se, takže pokračujeme dále na Teherán.Teplota vzduchu 38^oC, mírná oblačnost.
Další den ráno. Stále držíme směr Teherán. Projíždíme pouští a začíná svítat. Silnice je prázdná, jen tu a tam projede osobák. V pozadí se tyčí hory, krásné monstrum z písku a kamení. Rychle se otepluje z už tak dost teplé noci. Martin A.. z vozu natáčí okolí s pouštním pozadím. Ještě pár fotek a je to.
Projeli jsme Teheránem, takže teď nabíráme kurs Kašám a dál na Esfahan, krásné město s historickým centrem, což je v Iránu trošku vyjímka._
Hledáme centrum. Ještě musím něco podotknout o dopravě ve městě a vůbec skoro v celém Iránu. Co se týče dopravních značení a směrovek, řídíme se podle kompasu, neboť většina nápisů je "rozsypaný čaj" a jen ojediněle je psáno něco v latince. Řidičské umění místních je "obdivuhodné", a každý se při průjezdu křižovatkou řídí slovy: "Je tam místo, tak tam vjedu". Stačí pořádně zatroubit a už cpát se dopředu hlava nehlava . Mezi tímto chaosem se pletou chodci, na které si také každý zatroubí, aby uhnuli a k tomu, aby toho snad nebylo málo ještě motorkáři a cyklisti, což je spousta lidí, kterým předpisy nic neříkají. Projedou jednosměrkou, troubí, když proti nim vyjede auto a ještě se cítí dotčeni, že jim neuhne. Takže se občas jezdí i po chodníku - vždyť chodci přece uskočí. Jízda v protisměru je tu na denním pořádku. Už tedy jenom natankovat a frčíme trasou Kerman - Záhedan - Pákistán.
Jsme cca 80 km za Záhedánem. Probouzím se zrovna na jedné z policejních nebo vojenských kontrol. Rochy jim věnuje pár drobností, jako zapalovače, klíčenky a propisovačky. Jsou z toho u vytržení a pouštějí nás dál.
Pákistánská hranice se blíží - dělí nás od ní pouze dvacetikilometrová vzdálenost. Opět slunečné počasí, teplota zatím 30^oC a poušť trvající již asi 700 km. V noci, zrovna když jsem řídil, nás zastihla písečná bouře, takže jsme poprvé měli možnost vidět, jak se zvedá písek a vítr ho žene jako sníh přes silnice.
- Jirka právě oznámil, že má po 5 dnech ještě stále pevnou stolici.
Právě projíždíme poslední vesnicí v Iránu a hledáme kde mají naftu. Vesnice se podobá už velice hodně Pákistánu. Zaujal nás především kruhový objezd řešený z normální křižovatky pouze pneumatikou uprostřed.
Po čtyřech dnech zdlouhavé cesty jsme konečně dorazili na Iránsko Pákistánskou hranici. Začíná být nesnesitelné horko. Asi 35^oC ve stínu. O správně vychlazeném pivu si už necháváme jen zdát. Na Iránské části hranice je opravdu chaos. Celník, který nás odbavuje zná, k našemu potěšení, Českou republiku, Slovensko i Plzeňské pivo a dokonce věděl, že jsme byli rozděleni. Už se těšíme na čistou vodu nějaké horské říčky a mezi řečí se ptáme, zdali není dnes poněkud horko. S úsměvem nám potvrdil, že není a vysvětlil, že o 300 km dál přes poušť bývá tak 44-48^oC. Máme se tedy na co těšit. Už teď jsme rádi, že máme v chladničce vodu, která má alespoň 30 stupňů.
Opodál majestátně přecházejí velbloudi, podél silnice asi o 50 m dál vede železnice, jinak je kolem jen sucho, občas trs trávy a stále kolem dokola písek. Směřujeme na Dalbandin. Martin A.. natáčí policejní hlídku a přijíždějící Toyotu, která veze 2 velbloudy. Pákistánci jsou z toho velice nadšení a seskupují se dohromady, aby se do záběru vešli všichni. Cesta pouští je nekonečná. Silnice je velmi nevalné kvality a čas od času jí kus rozlomí poušť. Teplota vzduchu se pohybuje okolo 53^oC. Projíždíme oblastí Balúčistán, mimo jiné je to stejná oblast o které se před šesti dny zmiňovala veškerá média v souvislosti s jadernými výbuchy. Odpoledne dojíždíme do Dalbandinu nechat opravit menší závadu na autě

a z bezpečnostních důvodů zůstáváme přes noc.
Je pátek 5.6., vstáváme velmi brzy ráno a město opět měníme za poušť, kde nás čeká 300 km do Quety. Teplota stále stoupá. Pokles nálady, mírná ponorka. Únava z cesty a horko dělá své. Další noc bloudíme pouští a míjíme několik chýší. Potkali jsme i pár místních obyvatel, viditelně zkouřených a ptáme se na cestu. No, nic moc jsme se nedozvěděli a tak pokračujeme dál po cestě, která se občas ztrácí v písku a změti kamenů a trávy.
Jedeme směrem na Dera Ismáíl Khán. Asfaltka končí a začíná opět cesta leda pro džíp. Snažíme se ze všech sil projet co nejopatrněji přes výmoly a kamení. O 3 km dále zastavujeme v korytě řeky a dáváme si snídani - těstoviny, káva, doplňujeme vodu. Nálada je spíše pesimistická, protože nás čeká čtyřnásobný přejezd vody. S jídlem, jak už to bývá, se nálada zlepšuje. Mišu zas perlí svými oblíbenými řečmi. Martin něco filmuje. Za kopcem začíná vylézat sluníčko.
Při přejezdu koryta řeky nás opět postihla závada na autě. Lezeme pod auto a kouskem provázku a gumy se snažíme zprovoznit porouchaný silentblok - snad to nějaký ten kilometr vydrží. Tahle cesta bude pokračovat ještě asi 60 km a pak začne to nejhorší. Jsem na to zvědavý a zároveň se modlím, abychom z toho vyvázli se zdravou kůží a hlavně s pojízdnými auty.
Projíždíme hlubokým kaňonem. Vedle nás kopíruje silnici potok s ještě hlubším zaříznutím. Myslím, že na jaře tu musí být pořádný, až ďábelský průtok vody. Kolem nás se stěny zvedají o více než 500 m a pod námi naopak do dna chybí asi 50 m. Asfaltka stoupá a přijíždíme do menší vesnice na hřebenu. Konec asfaltu. Domorodci mysleli, že přijel autobus a  snažili se nám nalifrovat do auta. Kluci tedy vzali asi čtyři, ale následně po 100 metrech opět vyložili, protože s nimi bylo auto podstatně těžší a navíc dost smrděli. Momentálně nás předjíždí autobus. To naštve. Náš vůz po místní hlavní silnici ze štěrku, kamení a písku, frčí neuvěřitelnou průměrnou rychlostí 10 km/hod.. "Pekelná cesta", jak jsme tuto komunikaci nazvali, pokračuje. Cesta obchází jeden kaňon za druhým. Tranzity se natřásají, jakoby se v příštích metrech měli roztrhnout. Každých deset metrů odklízíme kamení z cesty a snažíme se tím zmírnit otřesy. Veškeré věci ležící na palubní desce, pokud již sami nepopadali, jsou už položeny na podlahu a místo nich zůstává otisk, ještě nepokrytý tmavě červenohnědým prachem. Cesta nás vede až na dno údolí, kde v období dešťů protékají tisíce kubíků vody. Jízda ve vyschlém kamenitém korytu řeky není o mnoho lepší. Před námi se otvírá nádherný, ale zároveň děsivý pohled na další kus cesty procházející korytem přes brod.

 Zastavujeme a zjišťujeme kudy projížděla místní Toyota, což není vůbec jednoduché. Vody v potoce je asi po kolena a celý průjezd vodou je necelých sto metrů. Prvním problémem asi bude navést auto tak, aby při prvním záběru ve vodě nezačala prokluzovat kola. Jirka pomalu vjíždí do vody. Jakmile se s autem dostal do vodorovné polohy, přidává plyn a na plný kotel projíždí přes brod. Voda dosahuje až k poznávací značce a skoro do čtvrtiny dveří. Utržený a provizorně upevněný silentblok opět povolil, ale všechno ostatní je naštěstí v pořádku a i druhý tranzit projíždí bez větších obtíží. Opravujeme upevnění motoru a pokračujeme v zápase s "pekelnou cestou". Ke všem překážkám se ještě přidává úmorné horko, teplota stoupá nad 40^oC a ani voda v potoce, při svých zhruba 30^oC, moc neosvěží. Chladnička v autě už také nestačí chladit. Nejenže při neustálých otřesech vypadává kabel napájení, ale možnosti chlazení jsou pouze 10^oC pod teplotu okolního vzduchu. I přesto jsme vděční alespoň za vodu nebo colu 30^oC. Podobným způsobem překonáváme ještě několik brodů, většinou o trochu menších. Rychlost, kterou postupujeme je zhruba 20 km za 3 hodiny. Všichni máme této rádoby silnice, která nám měla vlastně cestu zkrátit, už plné zuby. Poprvé na "Pekelné cestě" projíždíme vesnicí. Pár hliněných chatrčí se slaměnou střechou, malý plůtek z klacků a na malém plácku altán pod nímž sedí kupa dětí a pár dospělých a z obrovského kotle si nalévají něco mezi čajem a hustší polévkou. Rochy vybíhá z auta a ptá se na cestu a na zbývající počet kilometrů. Z jeho tváře lze vyčíst, co nikdo z nás určitě nechce slyšet. Test tranzitů tímto obtížným terénem, bude trvat dalších 4-5 hodin. Takže zase nahoru a dolů po stezce obcházející údolí, další odstraňování kamenů a poslouchání úderů balvanů o nápravy, výfuky a podvozky aut. Po několika kilometrech se dostáváme opět k brodu, který není až tak hluboký, ale má špatný nájezd i výjezd.
No dobře tak opět do práce. První auto projíždí bez velkých problému. Trochu musíme zatlačit, ale jinak to jde. Mišu s druhým autem čeká, až mu dáme vysílačkou instrukce. Můžeme. Auto se na sjezdu prudce naklání a noří do vody. Občas je slyšet zahrabání na kluzkých kamenech, ale zatím jede. Voda z jedné strany dosahuje téměř do poloviny dveří. Vypadá to opravdu akčně. Ještě však není však není všemu konec.Při nájezdu na strmí břeh se autu vzpříčilo vlečné zařízení o dno, zadní kola tak zůstala nezatížena a Mišu zůstal stát. Přes veškerou snahu se nemůže pohnout z místa. Neustále drží motor pod plynem, aby se do výfuku nedostala voda. Zkoušíme se vší silou opřít ze zadu, ale veškerá snaha zůstává bez odezvy. Nakonec kdosi dostal nápad. Přivazujeme lano mezi auta, Mišu kousek couvne, lano se napíná. Obě auta hrabou na plný kotel a dávají se do pohybu. Je to v suchu. Všichni si otíráme orosené čelo a doufáme, že podobná situace už nenastane.
Čeká nás ještě minimálně hodina cesty terénu, který bych přirovnal k obtížnosti vody asi WW4-5, pokud by to někdo jel s otevřenou kanoí. Drncáme dál a konečně nám výhled přestávají zakrývat hory a hřebeny se začínají prudce svažovat dolů. Vysílačkou předáváme nadějnou zprávu druhému vozu a s kapkou naděje doufám v konec pekla. A je to tady, za posledním výčnělkem kopce cesta opouští koryto řeky přes poslední nízký brod a stoupá hnědočervenou kamenitou strání zarostlou místy křovinovým porostem vzhůru. Za námi končí strastiplná cesta, prokletá snad na každém kilometru. Jízda, která měla původně zkrátit plánovanou trasu o 150 km se protáhla na 24 hodin. Auta stoupají vzhůru a styl vegetace se mění na poušť, jen místy proloženou zelenými keři nízkého porostu. Rychlost můžeme zvýšit až na 50 km/hod.. Po 20 minutách projíždíme do první vesnice za peklem. První kroky vedou k občerstvení a lijeme do sebe každý dvě lahve limonády. Dál už pokračujeme po docela slušné asfaltce a hrdě prohlašujeme, že dobrodružství, které nás málem stálo auta, můžeme srovnat s Camel trophy, které je podle řečí kamarádů hadr. Jedeme dál na Islamabád a plánujeme jízdu nonstop až do Islamabádu.

Do Islamabádu přijíždíme v neděli 9 00 ráno, kde se v místním hotelu dáváme dohromady z předchozí úmorné cesty. Další den navštěvujeme Českou ambasádu a vyřizujeme všechny formality k získání zpátečních Iránských víz. Podle našeho názoru je Islamabád odporné, západním stylem prolezlé město bez nejmenšího vkusu, proto urychleně balíme a odjíždíme směr Gilgit. Po cestě kvůli místním jízdním zvyklostem přicházíme o zpětné zrcátko.
- Už se přizpůsobujeme. Čeká nás ještě 550 km do Gilgitu.
Zaměstnání řidiče je v Pákistánu považováno za velmi vážené a dobře placené a už je nám jasné proč. Každý řidič má svého pomocníka, který odklízí kamení nebo jiné překážky ze silnice a často rozhání lidi. Nejhlavnější součástí na Pákistánském autě je klakson, bez něhož si žádný "řidič" do auta nesedne. Čím silnější a pronikavější zvuk, tím lepší.
Již několik desítek kilometrů jedeme po nejvýše položené silnici na světě - Karakoram Highway (KKH). Silnice překonává vrchol a právě stojíme v sedle s hotelem, kde nám nabízí čaj. Ve výšce 2700 m.n.m. je to příjemný pocit. Jako naší dnešní konečnou zastávku plánujeme Thakot.
( Stavíme na záchod a Mišu vybíhá jako první, než mu "cosi" projde kalhotami. Bohužel po deseti metrech škrábání do stráně sjíždí dolů, nemůže najít to správný místo a tak obíhá kolem auta a snaží se to rozběhat. Na další zastávce už konečně našel to co hledal. )
Probouzíme se do krásného slunečného rána mezi hromadou konopí, které tu roste na každé mezi. Díváme se na Indus, širokou řeku zakalené zelenošedé barvy. V dálce malebně vystupují hory s vrcholky pokrytými sněhem, nad kterými se vznáší lehký opar ustupující mlhy.
Cestou do Gilgitu stoupáme po silnici, která kopíruje Indus. Asi po 20 km projíždíme vesnicí ležící na řece vlévající se do Indusu , plné nádherných peřejí s absolutně modrou vodou. Všichni stojíme v úžasu a nemohoucnosti ani komentovat nádheru, kterou nám příroda připravila. Opouštíme vesnici, ve které mimo jiné běžné věci jako všude, mají i korálky z Jablonexu a můžu zatím s klidem říci, že Karakorum Highway je oproti "Pekelné cestě", pohádková silnice. Okolo 18 30 přejíždíme Rakiotský most a soutěsku popsanou ve Štětinově knize Matyldou po Indu.
Večer nás zastihuje už v Gilgitu a tak hledáme hotel Madina, doporučený nám z několika zdrojů. Za 120 Rup pro všechny za noc je pohoda.
Ve čtvrtek se konečně dostáváme k tomu proč jsme tady. Hned po ránu odjíždí Jirka s Martinem Snd podívat se kousek proti proudu Gilgitu, abychom dnes vyjeli konečně na vodu. Nafukujeme člun, přivazujeme lana, pytlíky, karabiny a všemožně se připravujeme na vodu.
Technická závada postihla i naši kameru a pro její opravu se musí náš kameraman Martin Štěpánek dopravit až do Islamabádu, kde je zastoupení SONY. Cesta autobusem 14-16 hodin.
My ostatní nasedáme do auta a s raftem na střeše jedeme 14 km proti proudu Gilgitu.

Sledujeme řeku, na první pohled není vidět extrémní obtížnost. Na místě se jdeme podívat na peřej obtížnosti WW6 . Z dálky tak nevypadá, ale bližší průzkum je .... Průtok řeky je opravdu silný a vlny ze silnice nejsou skoro vidět. Sedáme do lodě. Proud vody je opravdu silný a manévrovat ve vlnách dá hodně práce.

Míjíme obrovskou peřej, kde vlny dosahují tři a půl metru. Není snadné udržet člun v přímém směru a Jirka má na kormidle plné ruce práce. Rochy s Martinem Snd.. dostávají přívaly vody přímo do obličeje. Gilgit ač na to ze silnice nevypadal je v každém případě masa vody valící se korytem rychlostí asi 25 km/hod. Každá žumpa v sobě skrývá netušící zlo. Po 12 km zastavujeme u břehu.
Cestou autem proti proudu jsme zahlídli docela ucházející říčku, přes níž jsme přejížděli a že když už jsme jednou v neoprenech, tak si ji sjedeme také. Lidé z vesničky se už začínají sbíhat na most a čekají co 7 lidí v podivných oblecích a člunem bude dělat. Vynášíme raft proti proudu a hledáme příhodné místo k  nalodění. Peřeje obtížnosti WW5 však k sobě nechtějí pustit nezvané hosty a nám nezbývá než posouvat člun, v proudu jištěný lanem, zpět k mostu, kde menší vrácák usnadňuje nasednutí. Stojíme ve studené, ale čisté vodě. Palce nám pomalu začínají tuhnout, ale nálada stoupá. Obecenstvo netrpělivě přihlíží. Končí sranda a začíná zábava. Vlna za vlnou naráží do člunu, zpěněná voda se valí přes boky. Jiřík vzadu lítá jako hadr na holi a Martin s Rochym na háčku se rvou s každou vlnou, aby člun udrželi po směru. V několika vteřinách však raft padá do žumpy a zadáci se na vteřinu potkávají s háčky. Řveme nadšením a to i přesto, že máme ústa plná vody. Každá vlna zvedá loď nahoru, aby chvilku nato zase zmizela pod úrovní hladiny. Konečně se blížíme ke konci, kde se říčka vlévá do Gilgitu. Naše nadšení nebere konce. Pákistánské obecenstvo nás okukuje ze břehu a při přistání se sbíhají kolem. Máme za sebou velice krásný kousek řeky Kargha a myslíme si, že i prvosjezd.
V neděli 14.6. se konečně vrátil Martin A.. z Islamabádu s opravenou kamerou a hromadou zážitků z cesty autobusem a novinek z místního tisku. Chystáme se dnes na Pákistánsko - Čínskou hranici - Khunjrab. Balíme i věci na lezení, pokud by se vyskytl nějaký ten kopeček. Cesta je opět jako vždy dlouhá a tak občas koukáme na nějakou tu peřej na řece Hunza, nebo okolní skály občas pokryté sněhem. Zastavujeme až pod Rakaposi (7 748m).

 Vrcholky ledovce jsou v mracích, ale pohled dalekohledem přesto stojí za to. Okolo 17⁰⁰ zastavujeme na jídlo asi 80 km před Khunjarabem. Nadmořská výška kolem 3000 m. Několik kilometrů před hranicí s Čínou (+-4200 m.n.m.) nás místní policie už nechce pustit dál, ale po chvilce dohadování k nám nasedá policista a jede s námi až na hranice do výšky 4773 m.n.m.. Dnešní noc přespáváme na policejní kontrole. Pár minut po nás přijíždějí další dva Pákistánci a na motorce s sebou vezou kozu (živou). Za chvilku už je slyšet broušení nože a mekot kozy se pomalu vytrácí. Potůčky krve stékající po zdi už zasychají a koza visí na háku připravena ke stažení. Zdá se, že bude dnes veselo. Po naší polévce jsem vytáhl kytaru a za pomoci české meruňkovice poskakují Pákistánci vesele kolem kamínek, na kterých se připravuje koza. Jeden z místních nám předvádí své umění a zpívá písničku od švédské kapely. Přidávám další písničky z českého i anglického repertoáru a okolo půl desáté se chystáme na trávníku před policejní budkou na spaní. Je poměrně zima (asi -5^oC) a nad námi překrásná hvězdnatá obloha.
Vstáváme ve 4 hodiny abychom stihli svítání na Khunjrabu. Nahoře je už mlha, řídký vzduch je znát, při každém namáhavém pohybu se rychle zadýcháme. Slunce pomalu stoupá a Martin A.. má nejlepší příležitost vyhrát si se světlem a stínem na fotografiích.

Kolem nás mizí mlha a otevírá se široké panorama zdejších 6-ti tisícovek osvětlených sluncem. Odhadujeme výšku vrcholu nejbližšího kopce. Chceme si udělat menší trek na vrchol. Není to snad tak daleko, abychom tam nevylezli. Jdeme.
Stoupáme nahoru po kamenité stráni pokryté tu a tam trsy trávy. Uvědomujeme si co dělá s člověkem výška a tak se snažíme dělat přestávky. I tak jsme od včerejšího rána překonali obrovské převýšení. Měříme si puls. Průměr 120 tepů/min. Pokračujeme dál v ještě pomalejším tempu. Začínám cítit mírný tlak v hlavě. Je to snesitelné a tak tomu nevěnuji velkou pozornost. Odhad ze silnice nebyl zase tak přesný a my začínáme uvažovat nad tím, že na vrchol nedojdeme. Pokud ano, tak určitě ne všichni. Jdeme dále a zastavujeme až v sedle, kde je nádherný výhled na zasněžené vrcholky hor. Martin K. nás opouští a pokračuje k vrcholu s Jirkou a Michalem. Vidíme je 200-300 m stranou jak se snaží stoupat vzhůru. S Martinem A.., Rochym, Martinem Snd., Tomášem zůstáváme sedět na místě v asi 5000 m. Někoho občas bolí hlava, ale jinak se cítíme dobře. Nahoru už dál nejdeme, a pomalu se začínáme vracet dolů. Cesta zpět je delší než vypadala, ale po 2 hodinách se přece jen dostáváme k autům. Hlava mě bolí nějak víc a přidává se k tomu nevolnost a bolení žaludku. Výška je znát a nemoc z výšky je hodně nepříjemná věc. Kluci připravují na check pointu čaj.
Asi za 3 hodiny se vrací Martin K., Jirka a Mišu, trochu dehydratovaní, Jirka s bolestí hlavy. Vrchol tedy pokořil pouze Martin Kalous. Jirka a Mišu zůstali 200m pod ním.
Dopíjíme čaj a odjíždíme. Asi 100 m před Gilgitem je nám už podstatně lépe a večer jdeme všichni na zaslouženou večeři do "Pathan Restaurantu" na kuře.

Dnešní den je pojat ve vodním duchu. Martin má kameru a tak můžeme natočit nějakou tu pěknou vodu. Beru s sebou kajak. Pokud by se vše podařilo, měl bych prvosjezd na kajaku - řeku Karghu.. Martin se s kamerou postavil pěkně do zatáčky na kámen a v přesně stanovený čas očekává průjezd raftu. Pak se však klukům podařilo trhnout dno o šutr a estráda na raftu skončila. Naštěstí všechny potřebné záběry máme na filmu i na fotkách. Čeká mě první jízda na kajaku. Chvíli se rozdýchávám, pár průměrných vět do kamery a táhnu kajak k mostu. Chvíli to trvá, protože musím spustit kajak přes asi 3 m zeď, ale jinak vše probíhá v pohodě. Ještě najít to správné místo k nasednutí. Přemýšlím do čeho se to pouštím a jestli na to vůbec mám. Je ve mě malinká dušička.

Odrážím se pádlem od kamenů a vrhám se do prvních vln. Trochu to oplachuje, ale jinak se kajak drží slušně. Je to docela fofr. Než jsem se stačil rozkoukat, už projíždím kolem Jirky, který s klukama stojí podél s házecími pytlíky a v případě problému by zasáhli. Zastavuji ve vracáku a trochu odpočívám. Mlží se mi brýle a skoro nic nevidím, proud mě pozadu táhne dál. Otáčím loď a snažím se zabrat co to jde, abych nezůstal v žádné žumpě. Háže to fakt pěkně. Občas cítím šutr pod zadkem a hned nato mě zalévá vlna od hlavy až k patě. Je to super, nádhera, ten nejkrásnější pocit pro vodáka. Vřítil jsem se do zatáčky a hledám průchodnou cestu, abych prokličkoval mezi balvany. Po levé straně se zdá, že bude nejlepší průjezd. Vjíždím do válce a ještě než mě zaplavují dvě mohutné vlny, si stačím všimnout jeden a půl metrové žumpy, za kterou následuje asi dvoumetrová vlna. O vlásek jsem je minul. Zhluboka vydechuji a zalévá mě příjemný pocit, když před sebou vidím posledních 100 m k soutoku s Gilgitem. Přeskakuji posledních pár balvanů a po Gilgitu se posledních půl kilometru nechávám houpat na vlnách. U břehu už mě zdraví spousta dětí a perou se o to, kdo ponese pádlo a kdo loď.
Večer potkáváme pět Čechů z Adventury, kteří tu jsou na kolech a další dva, kteří jsou tu stopem přes Indii. Klábosíme v "Pathanu" o zážitcích, lidech a horách. Je to příjemné potkat zrovna tolik Čechů v Gilgitu a to se ještě někteří známe nebo máme společné známé.
Ve středu17.6.se chystáme na prvosjezd řeky Bauma Lungma nacházející se u vesnice Shigar, východně od Skardu v oblasti nazývané Malý Tibet ležící proti proudu Indu. Vyjíždíme z Gilgitu přes most a opouštíme na několik dní KKH. Silnice vedoucí podél Indu střídavě stoupá a klesá a zatáčky vytesané do skal nebudí zrovna důvěru. Máme teď před sebou asi 220 km a to dělá asi 5 hodin jízdy. Je horko a cesta je velice únavná což je poněkud poznat i na náladě. Pro trochu rozptýlení zastavujeme u dvou peřejí, které se zdají být hodně zajímavé. Pokusím se je trochu přiblížit: Vlny jako dům, pár kamenů, lépe řečeno kusů skály přes něž se valí voda, která jakoby dosahovala bodu varu. Nad tímto celým divadlem se vznáší pára jak u Niagarských vodopádů. Indus se zužuje asi na 20m a snaží se vecpat mezi skalní stěnu a obrovské kamení na druhé straně. Obtížnost WW 6c - tedy při hodně velkém štěstí okamžitá smrt.
Projíždíme Skardu. Je pozdní odpoledne, zataženo a kolem se zvedá písek a prach. Řeka, připomínající kdysi veliké jezero, protéká v úzkém korytu mezi písečnými pláněmi. Hory okolo jsou jen šedá změť kamení. Dobré přirovnání k "NICOTĚ" z filmu Nekonečný příběh .

 Sjíždíme z cesty, která už dávno není asfalt a přes most míříme na Shigar. Cestu hledáme podle vyjetých kolejí v písku. Rychle se stmívá a konečně se objevují první obrysy stavení.

(Mišu : " Tady pozor ! Jsou tu určitě hrdlořezové, to je jasný. Tady za těma stromama .
A tyhlety ze skal , jo skaláci a křováci.
Sem to řikal , to je jasný, to je konec .
A pozor na kobry !
Určitě jsou tu kobry !
Těch je tu nejvíc ! To je jasný.
Ještě že mám tu vyvýšenou karimatku".)

Nocleh nacházíme až na konci vesnice, na zahradě jakýchsi papalášů co sem jezdí na víkendy. Asi. Uvnitř stojí šest stanů patřících dětem zbohatlých Pákistánců, kteří ihned baterkami zjišťují kdo to přijel. Baseballové čepice, džíny, trika made in U.S.A. a tak podobně. Rozbalujeme tedy věci na verandě domku a večeříme místní čapáty se špenátem.
Na druhý den ráno chystáme průzkum Bauma Lungmi a zítra bychom uskutečnili prvosjezd. Vody je méně než včera, ale doufáme ,že se stav zlepší. Jdeme proti proudu, momentálně spíše potoka než řeky. Úsek vypadá velice zajímavě. Víceméně technicky náročná voda. Podél přicházíme k úseku, kde řeka protéká mezi balvany. Odtud bychom mohli jet. Až se zvedne voda bude to super.Výš to už nepůjde, raft se do tak úzkého koryta nevejde.
Odpoledne se tedy k řece vracíme, ale pohled na koryto nám bere úsměvy z tváří. Vody je stále málo. Na raft určitě ne, v některých úsecích se nevejde do koryta. Je rozhodnuto. Prvosjezd pojedu pouze já na kajaku a ostatní mě budou jistit ze břehu v případě, že by Aláh nestál při mě. Lezu do kajaku a na silnici už sedí půlka vesnice a čekají co bude. Jedu! Mám trochu strach, je tu hodně kamenů, válců a do zatáček není vidět. Voda dost rychlá. Zastavuji přes kameny ve vracáku, kde mě Mišu okamžitě chytá za špičku. Mám otlučený zadek a vůbec ne náladu pokračovat dál. Kluci dávají pokyn, abych pokračoval a Jirka mi ukazuje ze břehu nájezd do další zatáčky. Peřeje nejsou zase tak velké, ale prokličkovat mezi kameny, abych to někde neotočil, dá hodně práce.
Snažím se opět zastavit ve vracáku, ale nejbližší kámen mě otáčí o 180° a pozadu mě voda tlačí do dalších peřejí. Žumpa, válec, otáčím kajak po proudu a na druhý pokus se dostávám ke břehu, kde už mě chytá Rochy a vytahuje na břeh. O 50m dál je slušnej průšvih, kde bych se s lodí nevešel. Teda loď možná, ale já určitě ne.Voda mizí pod skálou jen malou škvírou a o 20m dál, přes 2m stupeň za nímž je válec jako hrom, se valí ven. Přenášíme kajak o kus níže a opět nasedám. Sjíždím z kamenného břehu a zaplavuje mě první vlna. Pádlo klouže v ruce a proud mě otáčí okolo kamene opět pozadu. Rovnám špičku po proudu a dostávám další ránu ze spodu. Konečně most. V prvním vracáku za mostem se chystám zastavit, ale proud mě tlačí dál. Je to fofr. Míjím i druhé příhodné místo a až u třetího balvanu se mi povedlo zastavit. Dokázal jsem to. Je to super. Mám prvosjezd řeky Bauma Lungma, i když je to jen asi dvoukilometrový úsek. Mávám na kameru a odhazuji to zatracené pádlo na břeh. Děti se předbíhají, kdo bude první u vody, aby mi pomohli s lodí a pádlem. Mám radost. Ještě pár vět na kameru a za asistence místních nakládáme kajak na střechu auta. Další den tu spát už nebudeme. Převlékáme se, balíme a mizíme odtud. Odjezd se samozřejmě neobešel bez rozdávání tužek, o které se děcka perou, šlapají po sobě a málem nám skákají i pod auto. Je to opravdu šílené, ale je to sranda.
Míříme zpět přes Skardu k hotelu Shangrila, stojící mezi horami na břehu jezera. Hotel je stavěn v čínském stylu. Rádi bychom se tam podívali a případně tam i přespali, osprchovali a nabrali nové síly. Večeře ve švédském stylu. Zahrada s ohništěm uprostřed, okolo stolky a za nimi stánky s masem, zeleninou, polévkou, desertem a čajem, no prostě paráda.
Na další den se probouzíme dobře vyspalí a odpočatí. Na trávníku u jezera si dáváme ještě snídani a opouštíme Shangrilu směrem na Gilgit. Cestou podél Indu chceme najít peřej na sjezd, aby Martin A.. mohl natočit a nafotit nějaké super záběry, ale hlavně taky proto,abychom měli ten příjemný pocit, že jsme jeli Indus.
Asi 50 km před Gilgitem prohlížíme ze silnice úsek řeky v délce asi 5 km. Vcelku klidný, bez nějakých zrádností, poměrně slušný přístup k řece a v nejbližší vesnici i dobré přistání. Kluci berou člun já kajak a sestupujeme k řece.
Stojíme u obrovského vracáku, kde pulzující voda tlačí vlny ke břehu. Připadáme si jako při přílivu u moře. Ve vracáku se tvoří víry a voda vyvěrající odněkud zespodu vytváří obrovské "karfioly". Mám strach, ale snažím se uklidnit pomyšlením na to, že se nemůžu nikde otlouct. Všude je jen obrovská masa vody a pokud neudělám žádnou chybu, měl bych to zvládnout. Kluci právě odrazili a ze všech sil se snaží dostat z vracáku doprostřed řeky. Mizí za skálou. Teď je to na mě, buď a nebo. Ještě jsem si vzpomněl na mámu, když mi dávala při odjezdu rozumy, abych se nepouštěl do ničeho krkolomného. Kontroluji znovu už tak desetkrát zkontrolovanou vestu a přilbu a čekám na příchozí vlnu, která mě má zvednout ze břehu a spláchnout do řeky. Jedu!
Jeden z menších vírů mě otáčí dvakrát kolem osy. Zabírám ze všech sil a voda mě táhne do proudnice. Nechci až doprostřed, to je šílenost. Proud je však silnější a o 5 vteřin později jsem za to vděčný. Vyhýbám se kusu skály pod níž je obrovský válec. Mám v hlavě chaos. Z každé strany vlny přes něž není vidět a kluky v raftu před sebou taky nevidím. Srdce mi buší strachem a zároveň nadšením. Jsem na Indu. Z pravé strany se valí asi 3m vlna. Z vrchu se začíná lámat a tak čekám pořádnou sprchu. Nic. Další vlna mě zvedá asi o 3 1/2 metru a po ní sjíždím jak na surfu. Jen zázrakem míjím kus spíše skály než kamene. Alláh musí stát při mě jinak nevím. Další vlna. Dostávám řádnou sprchu, ale držím se. Stále musím náklony nastavovat kajak proti příchozím masám vody a točit loď tak, abych k nim nebyl bokem. Koukám přes mokré brýle a nevěřím tomu, že jsme to ze břehu neviděli. Dvoumetrová vlna mě zvedá, aby v příštím okamžiku poslala kajak opět do hlubin, skoro pod úroveň hladiny řeky. Zlo!!! Čelím bočním vlnám, které mě opět vrací doprostřed řeky, v tom se opravdu nedá pádlovat. Vlny jsou obrovské a táhlé a rychlost vody je okolo 40 km/hod.. Neplatí tady žádná pravidla, prostě ukaž co umíš. Než jsem se stačil rozkoukat z přívalu předchozí vlny, koukám na sloup vody valící se ke mě. Vlna měří asi pět metrů. Tak teď pevně doufám, že se nezabalí, protože jinak budou moje ostatky chytat až v Gilgitu. Vlna mě zvedá vysoko nad hladinu řeky. Konečně vidím kluky asi 200m před sebou. Je to šok. Raft obrácený dnem vzhůru. Někdo sedí na dně, někdo plave, ale ostatní nejsou vidět. Ježkovi zraky co to tam vyvádějí? Kde je zbytek? Padesát metrů přede mnou sedí Tomáš a křečovitě se drží kamene koukajícího jen kousek nad hladinu. Je 10m od břehu a něco na mě mává. Poměrně rychle se mi povedlo i přes velmi silný proud dostat do vracáku a vedle Tomáše jsem kajak zapíchl do břehu. Nemá už sílu přeplavat. Asi šestimetrová vlna jim najednou vystřelila u špičky a lobovala je pozadu do vody. Neví ani jestli jsou všichni. V zatáčce vzdálené něco přes 300m je raft a u něj dva lidi, tak doufám, že ostatní jsou tam taky. Tomášovi házím pádlo přivázané na šňůře, ale i tak je krátké a Tomáš je nucen skočit do vody a chytit se. Je venku a já lezu zpět do kajaku. Je ve mě malinká dušička, jenže nic jiného mi nezbývá. Po skále s kajakem to nelze. Sjíždím přes pár menších vln k raftu a Mišu ze břehu křičí, abych zastavil. Peru to do vracáku, jehož víry mě nechtějí pustit ke břehu a cloumají se mnou jako se sirkou. Chytám se konečně raftu, jak topící záchranného člunu. Jirka sedí napůl ve vodě, napůl na břehu a lapá po dechu. Mišu je na tom o trochu líp, ale vypadá taky hrozně. Ostatní nevidím. Podle Mišua Rochy s Martine K. ke břehu doplavali a Martina Snd. už vidím taky. Jsme všichni a to je hlavní. Uplavaly pouze dvě pádla a jeden vodní vak, snad prázdný. Rozmýšlím se jestli jet dál nebo ne. Všichni jsou na tom bídně. K utopení scházelo velmi málo.
Po převrácení člunu se Rochymu a Martinovi K. nepodařilo chytit a byli nuceni plavat jak se dá. Byl to boj o život. Podle Jirky překonali Rochy s Martinem snad sv. rekord na 100 m. Martinovi Snd. se povedlo vylézt na převrácený raft, ale sílu na otočení zpět už neměl. Jirka se držel kus cesty lodě a teprve na druhý pokus se Martinovi podařilo vytáhnout ho ven. Mišu zůstal hodnou chvíli pod raftem, zamotán do lana. Na chvíli se mu povedlo vyplavat, ale vzápětí se dostal opět do jednoho z lan přivázaných na špici a to ho táhlo za člunem při pokusu dostat se na břeh. Tomáš po vypadnutí plaval pár vteřin před raftem , než ho sebrala další vlna. Raft zatím nabral rychlost a po vynoření se už nestačil chytit. Jediná myšlenka byla dostat se na břeh. Po obrovském úsilí se mu podařilo chytit vyčnívajícího kamene 10 m od břehu, kde jsem ho našel. Ze všech sil, aby je řeka nenatahla do obrovského průseru o 200 m dál, se snažili dostat na břeh. Plaváním byli vyčerpáni natolik, že po přistání ve vracáku nebyli schopni slova. Boj s vodním živlem trval necelých 10 minut, ale pocitově to bylo snad půl hodiny. Nejhorších 800 m v životě.
Silnice je 30 m nad vodou. S kajakem na rameni a pádlem v ruce lezu po skále podél vody. V některých místech je porostlá mechem a mezi ostrými kameny to klouže. Dostávám se na kamenitý svah a nahoru je to už jen kousek. Kluci pomocí lan posouvají raft po vodě až do místa, kde je možný výstup k silnici. Nahoře na silnici se zatím seskupují domorodci a koukají co se děje . Mišu je teď vděčný za helmu na hlavě, kterou si nandal, aby měl prázdné ruce. Kámen padající od neustálého přešlapování lidiček nahoře se mu trefuje přes helmu přímo do hlavy. Štěstí. Kajak jsem dostal konečně nahoru. Martin A.. mě okamžitě zpovídá z pocitů mých i ostatních. Za mnou leze i Jirka, který už se trochu vzpamatoval z šoku. Raft jsme za pomocí všech dostali na silnici a konečně si mohli odpočinout, napít se a začít rozebírat pocity z vody. Odjíždíme do Gilgitu z velkým respektem z Indu a ztrátou dvou pádel a vaku.
V neděli 21.6. se chystáme na řeku Hunza. Úsek v délce kolem 20 km je i přes několik větších peřejí v celku klidný. Vlny nedosahují takových rozměrů jako na Indu a ani vody není tolik. Hunza je však oproti Indu a Gilgitu o dost špinavější díky zvířenému písku. Rychlost vody dosahuje +/- 30km/h., ale i tak se to dá zvládnout vcelku dobře. Cestou narážíme sice na pár peřejí, které nebyly z těch co jen ošplouchnou ( projíždět bych je nechtěl - pozn. aut.), ale ty se mi naštěstí podařilo velkým obloukem objet. Přistáváme na písečném břehu. Začíná foukat vítr a tak máme písek úplně všude. Balíme lodě a vracíme se zpět do Gilgitu. Dnešek je trochu slavnostní, Rochy má narozeniny, 22 let. Předevčírem Jirka objednal dort s nápisem "Rochy 22" v místní pekárně a tak teď doufáme, že ho přinese. Posíláme Rochyho pro pivo ( samozřejmě 0% alkoholu ) a chystáme dárek. Tričko "PAKISTAN" a dalekohled. Dort je na stole, na něm svíčky a už jen čekáme na Rochyho. No, je tak trochu překvapen, dort asi nečekal a dalekohled už vůbec. Máme radost, že má Rochy radost a tak si připíjíme pivem, líbáme Rochyho a pějeme to ohrané "Happy brzdi".
V úterý ráno vzniká lehčí výměna názorů.S Jirkou ,Martinem A..,Martinem Snd a Martinem debatujeme o reálnosti treku. Ač to není na první pohled znát a někteří to nechtějí přiznat, jsme už ve slabší kondici. Mišu se okamžitě ohrazuje a je vidět, že by se treku za žádnou cenu nechtěl vzdát. Tomáš s Rochym jsou na tom stejně. Nakonec vzniklou situaci Jirka řeší tak, že zabalíme všechny věci a pojedeme k " Rakiotu" k Nanga Parbat. Na Fairy Medows se necháme odvézt džípy a pak pokud budeme chtít, můžeme někam vyrazit na tři až čtyři dny. Všeobecný souhlas a tak navždy opouštíme náš druhý domov - Gilgit.
Máme problém. Stojíme na Rakiotském mostě a hádáme se s místními o ceně džípu na Fairy Medows.
Chtějí 1600Rup za jednu cestu a jeden džíp, což přesahuje náš rozpočet. Nezbývá než pokračovat směrem na Islamabád a pomalu se loučit s myšlenkou treku.
V noci se vracíme do Islamabádu.a druhý den ráno odjíždíme na českou ambasádu pro věci, následně pak na Iránskou ambasádu pro víza. Ten nejhorší problém je tu. Dostáváme pouze čtyři víza. Martin A.. se dohaduje s chlápkem v okně, ale vše je marné. Já, Martin a Jirka Snd. a Mišu nemáme víza. Zkoušíme volat na českou ambasádu, kde nám však nemohou nijak pomoci. Po dalším telefonátu na Iránský konzulát nám nezbývá než počkat do soboty, kdy nám snad zbylá víza přijdou. To nevíme jistě. Čtvrtek a Pátek mají svátek a tak je zavřeno. Jsme naštvaní na Íránce a jejich neschopnost, ale hlavně na to, že v kempu, kde jsou komáři a mouchy, musíme přežít v horku skoro tři dny ......možná déle.
V sobotu 27.6. plni nadějí odjíždíme z humus kempu na iránskou ambasádu. Stojíme u íránské ambasády. Cítím se jak ve škole před maturitou.Včera jsme už uvažovali o letadle, ale na to není dostatek peněz. Kolem desáté, víza stále ještě nejsou. Martin Snd. zkouší volat na iránský konzulát avšak bez úspěchu.
Za pár dní nám končí i pákistánské vízum a peněz už je opravdu minimum. Vízum dostávám ještě já a Mišu. Jirka s Martinem Snd. nemají stále nic. Všichni už jsme grogy, nemáme náladu na nic. Večeříme, naší asi poslední společnou večeři. Počítáme všechno jídlo co zbylo a Jirka studuje mapu kolik kilometrů budou stopovat do Karachi odkud letí letadlo.+/- 600 km.
V pondělí se loučíme s Jirkou a Martinem na letišti v Sukkuru, odkud se dostanou do Karachi a dál přes Moskvu do Prahy. Naše cesta pokračuje na sever přes Quetu, Dalbandin až na iránské hranice. Je šílené horko odhadujeme něco přes 50^oC.a nás čeká cesta po stejné trase zpět domů.
Je středu 8.7. překračujeme Jugoslávsko - Maďarské hranice a v prvním městě platíme pokutu 20 DM za každé auto (překročení rychlosti z 50 na 60 km/hod.). Čím více se blížíme domů, tím je nálada lepší. Každý už natěšený na své drahé polovičky, no super.
Pondělí 11:30 je to tady. Překročení Slovensko - České hranice . Jsme DOMA. Po měsíci a 8 dnech, po velkých dobrodružstvích, po situacích, kdy šlo o život i po chvílích, kdy jsme zažívali fantastické chvíle se vracíme z obrovské dálky konečně tam, kde je každému vždy nejlíp.....................DOMU.

Některé názvy měst a vzdálenosti se mohou v některých případech lišit, děkuji za pochopení. - pozn. autora.

Členové expedice:
Jiří Schneider
Martin Schneider
Martin Štěpánek
Martin Kalous
Pavel Procházka
Tomáš Pecháček
Michal Pecháček
Jan Rulf