V japonském zajetí život vojenský nebyl život veselý

Ladislav Březný

Publikováno v časopise Osvobození 117/1985,  vydávaném Čs. Obcí legionářskou v Londýně

Zveřejněno na Válečných Střípkách se svolením pana M. Kašpara, předsedy Čs. Obce legionářské v zahraničí a pracovníka časopisu Osvobození

Dne 25. prosince 1941 ve čtyři hodiny odpoledne nám bylo oznámeno, že Hongkong padl a že jsme válečnými zajatci. Bylo právě po celodenní bitvě o Stanley Village, kde jsme za těchto posledních dvacet čtyři hodin války o Hongkong ztratili skoro polovinu naší roty (No.2 Scottish M.G. Company) a také našeho krajana A. Pospíšila. Příští den ve Stanley Port jsme museli odevzdat a složit všechny zbraně a na druhý den jsme pochodovali pod japonskými bodáky ze stanleyského poloostrova do North Pointu poblíž města. North Point tábor byla sbírka starých dřevěných baráků kde bývali ubytováni čínští dezertéři. Jedenáctikilometrový pochod utahaných, nevyspalých a hladových vojáků pod japonskými bodáky, byl pro nás jako hrozný sen. K večeru jsme se doploužili do těchto dřevěných ubikacích, kde v každém baráku bylo místo pro padesát a kam nás natlačili sto šedesát. Zbytek prostoru nad hlavami byl obýván miliony much, které nám donesly první nemoc - úplavici. Zajetí prvních pár dnů nevypadalo nijak tragicky. Japonci, kterým se poprvé podařilo zajmout Evropany, nevěděli ještě dobře co a jak s námi dělat. Těch prvních pět nebo šest dnů strava nebyla špatná, poněvadž jsme si hospodařili sami z našich vojenských zásob. Také jsme žili v naději, že budeme brzo osvobozeni buď čínskou nebo spojeneckou armádou, nebo že budeme někam repatriováni apod. Ale tyto krásné sny, naděje a růžová nálada netrvaly dlouho.

Dne 8.ledna 1942 jsme pochodovali dál, do Kowloonu, kde už také byli zajatci z druhých částí Hongkongu. Byl to ten prokletý tábor "Sham Shui Po", kde nás bylo celkem asi pět tisíc. Tam přišlo pro nás velké rozčarování. Čekal na nás v novém táboře hlad a bída. Dostali jsme dvakrát denně hrnek neslané rýže, špatně uvařené, která se v takovém stavu nedala spolknout a hodně nás několik dnů hladovělo. Jen myšlenky, co se asi stane když to nesníme, nás donutily rýži spolknout i s pomocí prstu. Baráky se sestávaly ze čtyřech zdí s betonovou podlahou, bez dveří, bez oken a bez postelí. Spali jsme na holé podlaze. Museli jsme si postavit sami kuchyň v bývalé koňské stáji. Cihly na postavení sporáku jsme nosili z vybombardovaných baráků a slepovali je blátem z cesty. Místo kotlů jsme měli benzinové sudy, dlátem rozdělené na půlky. Krátce po této náhlé změně a jednostranné stravě se dostavily nemoci. Sůl nebyla a její nedostatek v těle byl příčinou, že jsme dostávali závratě a oslabení zraku. Pak přišla "beri-beri" tj. otok nohou přecházející do celého těla. Vznikla nedostatkem vitamínů a nadbytkem vody v těle z rýžové stravy. Asi měsíc nás nechali Japonci v nečinnosti. Pak jsme museli chodit na práce. První práce byly na letišti, které Japonci zvětšovali. Museli jsme srovnat se zemí dva kopce. K tomu jsme dostali jen krumpáče a lopaty. Jak kameny tak i hlínu jsme museli odnést v košíkách na bambusových tyčích na ramenou. V té době se podařilo dvěma zajatcům uprchnout do vnitrozemí Číny. Japonci se začali na nás mstít; zmenšili dávky rýže už tenkrát nedostačující a zakázali posílání balíčků od rodin. Tento zákaz trval celých sedm měsíců a nám nezbývalo nic, než to co nám Japonci dávali - hrst rýže ráno a večer. Za tu dobu se náš tábor strašlivě zdecimoval. Řádila úplavice, různé vyrážky na těle, boláky a svrab. Lidé ztráceli zrak, trpěli onemocněním dásní a dutiny ústní a k tomu všemu též epidemií záškrtu. Úmrtnost stoupala a v červenci 1942 nám umíralo až sedm lidí denně. Hlavně na záškrt a úplavici. Ze začátku bylo zvykem, že trubač troubil "last post" když někdo v táboře zemřel. Se stoupající úmrtností tato pocta zemřelým byla zakázána, poněvadž to strašně působilo na nervy zbývajících zajatců. Když se rozšířil záškrt, místo léku jsme dostali kousek kalika na tkaničce, který jsme jako masku museli nosit přes ústa. Byl-li někdo dopaden bez masky, Japonci zmlátili nešťastníka gumovou hadicí přes ústa. Léků nebylo vůbec. Japonci prostě prohlásili, že žádných medicín nemají. Začínali jsme se pomalu a jistě měnit v etherické bytosti. Já sám jsem ztratil na váze za prvních deset měsíců v zajetí plných čtyřicet tři kilogramů.

Čím bylo méně jídla, tím bylo víc práce. Začínali jsme pracovní den ve čtyři hodiny ráno, na snídani byla hrst rýže politá zeleninovou vodou a pak se pochodovalo na práci. Na oběd jsme dostali hrnek teplé vody, jednu cigaretu a jeden cukr. Večer po osmé hodině, když jsme se vrátili do baráku, opět hrst rýže polité zeleninovou vodou. O pohlavky a kopance při práci nebyla nouze. Nejsurovější z Japonců byl tlumočník Inouye, kterému jsme říkali "slap happy". Měl strašnou radost, když nám mohl nafackovat nebo nakopat. Byl též prvním Japoncem odsouzeným válečným soudem k trestu smrti a byl pověšen v Hongkongu. Po těchto zlých dnech zachvacovala zajatce nová nemoc které jsme říkali "elektrické nohy". Projevovalo se to bolestmi a trháním v nohou, jenž pak přecházelo do celého těla a zbavovalo postiženého jakéhokoliv spánku. Ubožák pak buď celou noc chodil po baráku a nebo seděl pod kohoutkem s vodou a nechal si na nohy téci studenou vodu, čímž bolest v nohou polevila.

Po skončení práce na letišti přišly další práce - kopání tunelu v kopcích poblíž města a také práce na silnicích. Každé ráno po snídani byl nástup, při kterém nás Japonci počítali. Vzpomínám si, jak jednou při řádění tajfunu nás Japonci vyhnali o půlnoci a nechali stát ve vichru a dešti na nádvoří až do tří hodin ráno, zatím co prohlíželi naše ubikace. Při tom zjistili, že dva zajatci utekli - čekalo nás zase míň jídla, víc práce a víc pohlavků. O kouření byla nouze. Jen ti kteří chodívali na práce a to byli ti ne právě nemocní, dostávali jednu cigaretu denně. A kouřit se chtělo. Nezbývalo nic jiného, než sáhnout ku svépomoci. Sušilo se kde co bylo, kdejaký list, kdejaká tráva, aby pak v čibucích nebo v nějakém kousku papíru se to proměnilo v příšerně páchnoucí kouř. Mnoho vášnivých kuřáků dopomohlo si k dalším cigaretám na základě japonské vyhlášky, která slibovala za nachytaných pět set much, které pro nás byly peklem, každému doručiteli deset cigaret. Začal lov na mouchy a místo kde se mouchy chytaly nejlíp, si jistě každý dovede představit. S oblékáním to bylo lehké. Měli jsme jednu košili a jedny šortky, které jsme si museli šetřit na cesty do práce a na každodenní nástup. Spodní prádlo nebylo. Vyfasovali jsme od Japonců jejich "pandochi", to je asi dvacet centimetrů široký a jeden metr dlouhý kus kalika, přišitého na jedné straně ke tkaničce. Tato se uvázala kolem pasu a kaliko se protáhlo mezi nohama a zastrčilo pod tkaničku na druhé straně těla. V tomto "pandochi" jsme trávili nejvíc času jak v táboře, tak i při pracích. Obuv nebyla. Nosili jsme jen dřeváky, které jsme si museli sami vyrobit. Dřevo se uřízlo z krovu baráku a kousek kůže z roztrhaných bot.

Koncem listopadu 1943 jsme dostali na přilepšenou balíčky od kanadského Červeného kříže. Přestože byly vykradené, pomohly nám zpestřit jídelní lístek alespoň na pár týdnů. Těmito balíčky se zachránilo mnoho životů, protože jsme byli již všichni na okraji záhuby.  Japonci pětkrát za dobu trvání války vybrali nejzdravější muže z našeho tábora, naložili je na lodě a poslali do mateřské země, aby tam pro ně otročili v dolech a v těžkém průmyslu. Nešťastnou náhodou jeden z těchto transportů na lodi "Lisbon Maru" byl blízko Šanghaje torpédován a zachránilo se pouze dvě stě zajatců. Čím více bylo Japonsko tlačeno k ústupu ze slávy, tím víc naši věznitelé polevovali ze své krutosti. Postavili nám dokonce "tatami" tj. dřevěné pódium přes celou délku světnice, asi padesát centimetrů nad podlahou, na němž jsme spávali jeden vedle druhého. Ale tyto pryčny zakrátko vzaly za své, když se počaly hemžit štěnicemi. My jsme pak dali přednost spaní na zemi.

V červenci 1944 jsme dostali další zásilku od kanadského Červeného kříže, v níž byly také léky, které opět zachránily mnoho našich druhů před jistou smrtí. První dva roky v zajetí byly nejhorší, pak jsme si na ten hlad a bídu zvykali. V druhé polovině roku 1944, byly japonské stráže vyměněny japonskými vojáky z Formozy (Taiwan). Tito byli daleko slušnější a ne tak suroví. To byla další známka, že válečná situace se mění a naše nálada se také zlepšila. Čím více byli Japonci tlačeni zpět z okupovaných zemí a ostrovů, situace v zajetí se zlepšovala. Až na jídlo, které bylo pořád stejné - rýže a zeleninová voda. Jak jsme to všechno vydrželi? Snad jen pevnou vírou a důvěrou, že to jednou skončí a že se zase shledáme s našimi rodinami. Klepů v zajetí bylo víc než dost. Každý den nějaký nový klep že válka skončí za tři měsíce, že budeme propuštěni na svobodu, že budeme repatriováni do Austrálie výměnou za vlnu atd. Těm klepům jsme však věřili celé čtyři roky a jsem jistý, že toto nám pomohlo, abychom přežili ty kruté, dlouhé a hladové dny v zajetí.