"Českoslovenští lékaři ve Velké Britanii ihned po vypovězení války dali se k disposici zahraničnímu osvobozovacímu boji a jen proto, že nebylo lze upotřebit služeb všech, kteří se nabídli v rámci československé zahraniční akce, byli někteří za pomoci ministerstva sociální péče umístněni bud v civilní, vojenské nebo námořní službě britské. Tato jejich činnost spadala do rámce společného přínosu čs. občanů spojeneckému válečnému úsilí a jejich spontání a dobrovolná nabídka služby na osvobozeném území musí býti pojímána jako projev věrnosti a loyality v československé věci. Československá vláda v zahraničí, jsa si vědoma potřeb domova, usnesla se ve svém 150. sezení dne 25.srpna 1944 na svém prvním opatření pro osvobozené území Československé republiky v oboru veřejného zdravotnictví a schválila návrh ministerstva sociální péče na vyslání první zdravotní výpravy pro osvobozené území Československé republiky. Zaměstnanci zdravotní služby, vyslaní pro první zdravotní pomoc na osvobozené území Československé republiky, pokud nejsou státními zaměstnanci československého státního zřízení, přijímají se do smluvního služebního poměru československého státního zřízení na dobu trvání první zdravotní pomoci."

Dozvěděl jsem se o návrhu na vyslání zdravotní výpravy v srpnu 1944 od Dr. O. Klingera, šéflékaře Československého červeného kříže, který chtěl vědět, zda bych se chtěl výpravy zúčastnit. Bez rozmýšlení jsem se přihlásil. Po tři léta jsem pracoval v Emergency Medical Service ve střední Anglii s plným vědomím, že jsem se nemohl lépe uplatnit ani v britské zdravotní službě, ani ve válečném úsilí. Ted konečně byla zde příležitost nejen pomáhat svým krajanům, ale i dostat se co nejrychleji domů. V září mne volal Dr. Josef Ungar, který mi oznámil, že byl jmenován vedoucím výpravy a projevil radost, že pojedu s ním. Zároveň jsem se dozvěděl, že britská vláda nejen že tuto akci schválila a uvolní přihlášené lékaře, ale že ji podpoří finančně a dá k disposici letadla pro dopravu zdravotního personálu a výbavy, kterou z velké části dostaneme od U.N.R.R.A. Později jsem zji­stil, že dostaneme od Američanů uniformy a že jednatelem výpravy byl jmenován Otto Šling, který se mnou začal v Praze studovat medicínu, avšak během studií odejel do Španělska bojovat proti Francovi. Nikterak mne to nepřekvapilo, protože jsem věděl o jeho činnosti v komunistické straně a též mi bylo jasné, že tou dobou se můžeme dostat domů jen přes Rusko. Pak jsme měsíce čekali a sledovali boje Rudé armády na Slovensku až konečně jsme odletěli z Anglie na Nový rok 1945.

Z 59 dobrovolníků bylo nás vybráno dvacet šest. Dvacet lékařů růz­ných oborů, dvě ošetřovatelky, dvě sociální pracovnice, vedoucí lékár­nice a tajemník výpravy. Byli jsme oblečeni v amerických důstoj­nických uniformách s výložkami "Československá zdravotní služba". Vezli jsme na 8 tun nejnutnějšího lékařského materiálu, jenž byl pečlivě vybrán pro první pomoc. Po několika hodinovém a celkem pohodlném letu "Yorkem" pilotovaným Royal Air Force, přistáli jsme v Rabatu (Maroko) a druhý den pokračovali do Castel Benito (Tripolsko) a pak do Káhiry. Tam jsme "přesedlali" na dvě "Dakoty", které místo v Teheránu, přistály na britské základně Habbanyia v Iráku, protože teheránské letiště bylo zasněžené. Podí­vali jsme se na Bagdad a 10. ledna jsme po nádherném letu přes Síbrus přistáli na ledem pokrytém letišti v Teheránu.

Zde jsme se zdrželi do 30. ledna vyjednáváním s ruskými úřady, které byly zodpovědné za další naší dopravu do Ruska a na Slovensko. Jedním z pozitivních výsledků našeho pobytu v Teheránu byla možnost nákupu dalších 2 tun lékařského materiálu, potravin a osobních potřeb od Američanů, což nám umožnilo naše vyslanectví. Materiál jsme poslali v doprovodu několika členů výpravy vlakem a pak lodí z Pahlevi po Kaspickém moři, zatím co ostatní členové výpravy letěli vojenským ruským letadlem přes nádherný zasněžený Kavkaz do Baku. Tam jsme se zdrželi tři dny, ubytováni ve výborném Intourist hotelu, přísně odděleni od místního obyvatelstva. Mohli jsme se sice volně pohybovat, ale do nemocnic nás nepustili. Původně jsme měli zato, že pojedeme přes Moskvu, avšak po dlouhém vyjednávání bylo rozhodnuto, že bude vypraven vlak, který pojede přímo přes Rostov, Charkov, Kyjev a Lvov na Slovensko. Náš jednatel výpravy Otto Šling odletěl do Moskvy a sekretariát předal mně. Dne 3. února byl nám ve vlaku přidělen vůz, jenž jsme z poloviny naplnili materiálem a v druhé polovině, sestávající se ze čtyřech oddělení, jsme se usadili. Každé oddělení mělo dřevěné sklápěcí lavice na kterých jsme spali. V jednom oddělení jsme topili a vařili; zde spaly nám přidělené dvě uklizečky.Výpravě byli též přiděleni tři velmi příjemní ruští vojáci, kteří nás všude doprovázeli. Cesta se všemi zastávkami trvala sedmnáct dní a do Košic jsme konečně dorazili 21. února 1945.

Těch dlouhých sedmnáct dní jeli jsme nekonečnou, zasněženou krajinou, místy zalesněnou. Vlak se občas zastavil v malých osadách a též v rozbořeném a vypáleném Rostově, Charkově a Kyjevě. Tam jsme se poprvé sešli s repatrianty z pracovních a koncentračních táborů a naslouchali jejich hrůznému vyprávění o nelidském zacházení a systematickém vyhlazování uvězněných v plynových komorách. Viděli jsme též poprvé německé zajatce pracovat na cestách a odklízet odpadky. Ze všeho co se nám zdálo primitivní nebo neorganizované jsme vinili válku, ale s několika skutečnostmi jsme se přece jen nemohli smířit. Jedna z nich byla očividný rozdíl v životním standardu většiny obyvatelstva oproti životu vyšších funkcionářů a důstojníků, kteří měli vyhrazeny zvláštní hotely, jídelny a nákupní prameny. Z rozhovorů s ruskými lékaři, vojáky, úředníky i prostými občany bylo jasné, že stojí stoprocentně jak za válečným úsilím, tak i za politickým zřízením a také, že jsou stálou protizápadní propagandou ovlivněni natolik, že považují své válečné spojence za imperialistické velmoci ohrožující Sovětský Svaz. O spojeneckých námořních ztrátách při dodávkách válečného materiálu Rusku, téměř nic nevěděli. Z lékařského hlediska jsme se nemohli smířit s tím, že zranění vojáci leželi ve vlacích na slámě, v provizorních obvazech se špatně srostlými zlomeninami a nepřiléhajícími protézami. Černý trh byl veřejně trpěn a při našich zastávkách jsme na něm nakupovali zeleninu a někdy i maso. Od Rusů jsme dostávali pouze chléb, máslo a čaj. Velmi nám chutnaly nakoupené americké "K-Ration" a hlavně nám cestou přišly vhod jejich teplé a impregnované spací pytle.

V Košicích jsme byli vřele uvítáni Slovenskou národní radou. Jak se dalo čekat, byla zdravotní situace na východním Slovensku velmi vážná. V první řadě byl kritický nedostatek lékařů (ve třech okresech jich zbylo ze 120 jenom 8), ošetřovatelek, léků a zdravotního materiálu, jak v nemocnicích tak i v okresech. Dále zde řádila epidemie skvrnitého a břišního tyfu, kterou rozšiřovali nejenom cikáni, ale též repatrianti z bývalých německých táborů (v Košicích bylo v té době na 500 případů skvrnitého tyfu). V dohodě s poverenictvem pre zdravotníctvo (Dr. Thursa) převzali členové naší výpravy většinu oddělení nemocnic a ambulancí v Košicích a v Humenném. Skoro 30% pacientů trpělo septickými infekcemi a mezi novými případy bylo denně 12 až 15 lidí zraněných německými minami. V boji proti tyfu a jiným infekčním nemocem jsme v Košicích zřídili infekční nemocnici, jež byla též základnou pro pojízdnou epidemiologickou a laboratorní službu,vyškolení sanitních techniků a rozdělování sanitního materiálu. Dalším vážným problémem byla organizace lékařské péče pro repatrianty, jak z pracovních tak i z koncentračních táborů, kteří jednak potřebovali ošetření, ale též byli zdrojem infekcí. Protiepidemická služba a péče o repatrianty byla úkolem Dr. Ungara a mým. Proto jsme v prvé řadě museli zjistit rozsah epidemie v okolních slovenských okresech. Projížděl jsem proto křížem krážem krásnou slovenskou krajinou, po rozbitých silnicích a přes provizorní mosty, někdy jen několik mil za frontou, ještě s doutnajícími tanky a mrtvými koňmi zapraženými do primitivních povozů. Jedna z nemocnic byla vyrabována Němci, ve druhé jsem našel mladého lékaře, osm ošetřovatelek a deset pacientů se skvrnitým tyfem. Třetí byla prázdná a vše, včetně postelí, lékařských instrumentů i záclon přemístěno do místní školy. K mému protestu mi ruský plukovník vysvětlil, že to všechno zabavil pro své jednotky, které to budou při dalším postupu nutně potřebovat. Nevěřil mi, když jsem ho marně přesvědčoval, že v každém městě na Slovensku, na Moravě a v Čechách najde vybavenou nemocnici. Od rumunských jednotek jsme dostali benzin na další cestu, na níž jsme byli dvakrát zastaveni ruskou hlídkou. Vzdor tomu, že naše průkazy byly v pořádku museli jsme jim vysvětlit, proč nosíme tak podivnou uniformu. Ve spolupráci se slovenskou protiepidemickou službou (Dr. Bardos) a v dohodě s repatriačním úřadem (doc. Skládal a Dr. Thoman) byl navázán styk s místními národními výbory za účelem zřízení desinfekčních stanic pro repatrianty. Koncem března jsem náhodou objevil v Trebišově vlak se 750 repatrianty, které vedl mladý ruský důstojník a měl rozkaz dopravit je do Užhorodu. Vysvětlil jsem mu, že Užhorod je pod ruskou správou a nakonec jsme se dohodli, že po splnění daného rozkazu je pošle zpět do Trebišova. Čtyři dny později jsem přebíral v Trebišově z Užhorodu vrácené repatrianty, převážně z koncentračních táborů a vybíral ubožáky potřebující okamžitou lékařskou pomoc. Tyto jsem pak odvezl ve vojenských kamionech do košické nemocnice.

Když přijel president Beneš s vládou do Košic dne 3. dubna 1945 byla epidemie tyfu zdolána. Ojedinělé případy se ovšem vyskytovaly stále na východním Slovensku. Zásluhou neúnavné práce našich chirurgů i ostatních lékařů, díky přivezeným lékům a zřízení služby krevní transfúze (podle anglického vzoru), dosáhla lékařská služba v nemocnicích neuvěřitelných výsledků a zachránila řady životů.

Koncem března jsem dostal od doc. Skládala oznámení, že si mne žádá Svobodova armáda. Začátkem dubna mi Dr. Engel prozradil, že mne chtějí za šéfa laboratoře vojenské nemocnice ve Vyšných Hágách a že si mám projednat svou důstojnickou hodnost s podplukovníkem Darvasem. Vojákům se za války odporovat nemohlo a tak jsem byl 17.dubna znovu odveden. Dosáhl jsem ale toho, že jsem šel do Vyšných Hág jako smluvní lékař placený civilní správou. Tak se stalo, že jsem na terase nemocnice pod Gerlachovkou a s nádherným výhledem na panoráma Tater, oslavil 8. května 1945 konec války. Tentýž večer jsem v nabité posluchárně přednášel celé dvě hodiny o lékařských pokrocích ve Velké Británii, o krevní transfúzi a zázračném penicilínu. Do Prahy jsem se dostal 20. května, kde jsme s Dr. Ungarem do konce července pokračovali v přednáškách o krevní transfúzi a zařizovali rozdělování penicilínu ve státním zdravotním ústavě a na ministerstvu zdravotnictví. Víc než polovina členů naši zdravotní výpravy zůstala na Slovensku a na Moravě. Ti pak, kteří se mnou přijeli do Prahy se zapojili do zdravotní služby v Praze a v pohraničí. Můj věrný přítel Dr. Ungar, který tak úspěšně výpravu vedl, mi před svou smrtí kladl na srdce, že musím někdy-někde seznámit širší veřejnost o existenci a činnosti naši zdravotní výpravy. Nyní - více než po 40ti letech - jsem se k tomu konečně odhodlal. Chci tím vzdát poctu těm, kteří se dnešku nedožili a poděkovat všem ostatním za jejich obětavost a přátelství. Jako epilog uvádím jména všech,kteří se výpravy zúčastnili:

Lékaři - A. Eiser, J. Eiserová-Krísová, M. Fischer-Ascherová, L. Fisch, I. Friedmann, C. Gregorová, Zoltán Grossmann, L. Haas, B. Karpin, J. Katz, A. Klecanová, A. Lewi, F. Pick, A. Politzer, H. E. Pollak, P. Steiner, J. Ungar, D. Wachsberger, R. Wischová, K. Winter. Dále Otto Šling, E. Buchlerová, M. Kallová, Mg.Ph. J. Kumerová, E. Schulmanová a M. Znamenáčková.