Ústup za Loiru

Zdeněk Stav

Zdeněk Stav, podplukovník in memoriam, důstojník československé armády sloužil u zahraničního vojska ve  Francii, Velké Británii a Sovětském svazu. Zúčastnil se ústupu ve Francii v roce 1940, bojů na Dukle a Slovensku v letech 1944 a 1945. Byl vyznamenán třemi československými válečnými kříži 1939. Po únoru 1948 byl propuštěn z armády a vězněn. V roce 1970 dopsal Zdeněk Stav své vzpomínky na válečná léta pod názvem Povinnost. Krátkou kapitolu z nepublikovaných vzpomínek, pojednávající o ústupu ve Francii, laskavě uvolnila pro Válečné střípky paní Olga Stavová. Kompletní práce Zdeňka Stava byla publikována v nakladatelství B4U Publishing - Brno v roce 2009 pod názvem Povinnost nade vše.

Odpoledne dostává velitel pluku rozkaz pro další ústup. Rozkaz je stručný, asi tohoto znění : “ Jednotky sboru se přesunou na řeku Loiru do Gien. Přesun bude proveden 15. června ve třech sledech. Automobilní sled částí 24. Sboru se shromáždí v 17.00 hod na silnici … čelo u … velitel comandant …. Hipomobilní sled částí 24. Sboru se shromáždí v 17.00 hod na téže silnici, čelem u … velitel comandant … . Pěší části budou převezeny vlaky z nádraží Montigny sur Loing, kde budou připraveny ve 23.00 hod. Tyto pěší části sebou vezmou co nejvíce střeliva.” Ze vzdálenosti stanovené mezi čely automobilního a hipomobilního proudu, které nečiní ani tři kilometry, je patrné, jak málo vozidel jednotkám po ústupu za Seinu zbývá. Vždyť ony tři kilometry by nestačily ani pro původní počet motorových prostředků našeho pluku. Přitom se tu nejedná jen o vozidla naší divize, ale i divizí jiných, jichž je u sboru šest. Ještě chmurnější budoucnost pak naznačuje poslední věta, dle které mají části přepravované vlakem vzít sebou co nejvíce střeliva. Nevím v té chvíli, zda je si plně vědom toho, co nás čeká, náš velitel pluku. Já po zkušenosti u přechodu přes Seinu vidím vše jasně. Velitel sboru předpokládá, že jen málo vozidel projede zácpami na silnicích. Vždyť přesun sto kilometrů by za jiných okolností musela motorová vozidla provést v noci po silnicích snadněji, rychleji a hlavně bezpečněji, nežli vlaky jedoucí za denního světla. Proto když mne Satorie určuje velitelem kolony našich motorových vozidel, žádám ho, abych jako velitel roty směl zůstat se svojí jednotkou a jet vlakem. Zůstat za daných okolností u svých vojáků pokládám za svoji prvořadou povinnost.

Plukovník je z počátku poněkud popuzen, ale nakonec uznává moje důvody. Pro automobilní sled určuje jiného důstojníka a pro hipomobilní sled našeho pluku Jančárka. S auty své roty a s kanóny zavěšenými za šenilety pak sám posílám Kubína. Je to velmi schopný, samostatný a rozhodný důstojník vysokých mravních kvalit a jeho znalost francouzštiny a francouzských poměrů budou na svízelné cestě, které kolony čeká, jistě ku prospěchu. Skládáme z kár minomety aminy, těch 230 min, které rota obdržela v Agde a vozidla odjíždějí. “S kolika z nich se na Loiře shledáme?”, táži se v duchu. Uvažuji, že jistě se šaniletami, které mohou jet i mimo silnice, možná s auty, které jsou rychlejší a tak se snad vyhnou úplné zácpě a mám obavy o káry s koňmi.

V noci pochodujeme na blízké nádraží, tentokráte již ne tak lehce, neboť vojáci musí nést těžké části minometů a krabice s minami, nemajíce pro to potřebné popruhy. S těmi dvaceti i více kilogramy, jež nelze vhodně zavěsit, se nejde dobře i když se vojáci v nošení střídají. Dlouho čekáme na přistavení vlakové soupravy a dlouho ještě poté, než lokomotiva doplní zásoby vody a paliva. Konečně, asi ve dvě hodiny po půlnoci, odjíždíme posledním vlakem z nádraží. Vláček s jedním osobním vagónem a s dalšími vagóny pro “48 mužů” nebo “6 koní a 2 muže” stačí tentokrát pojmout celý pluk. Když se rozední vidíme z vlaku, na silnici vedoucí souběžně s tratí, nekonečné kolony civilních uprchlíků s jejich vozidly. Můj předpoklad ucpaných silnic byl tedy správný.

Brzy se objevují německá letadla. Vlak zastavuje a vybíháme z vagónů, abychom se kryli. Očekáváme, že vlak, vojenský transport, bude - jistě i pro německé letce – cílem náletu. S překvapením však zakrátko poznáváme, že nikoliv vlak s vojáky, ale proud civilních uprchlíků na silnici jsou pro německé letce vítanějším cílem. Uvědomujeme si okamžitě, že nálety na tyto civilisty dosahují Němci lepších výsledků. Dosahují zmatku a ucpání komunikací, neméně důležitých pro vojenské jednotky a přitom ještě tolik neriskují, neboť nejsou ohrožováni palbou kulometů, se kterou by se mohli setkat při napadení vojenských jednotek. Nasedáme. Vlak se rozjíždí a na další cestě se již při objevení nepřátelských letadel nezastavuje. Pozornost německých letců platí plně silnici s muži civilisty, ženami a dětmi.

Konečně 16. června asi v 17 hodin vlak po 110 kilometrech jízdy zastavuje v Gien. Nádraží je přeplněno vlaky a civilisty, jichž je plno na otevřených nákladních vagónech i mezi soupravami. Byl by to pro německé letce cíl pro útok, jehož následky by musely být příšerné. Ty by nebyly stovky, ale snad tisíce mrtvých a raněných. Vyskakujeme proto z vagónů a rychle běžíme z nádraží. Na ulici před nádražím již stojí plukovník Satorie se svým štábem a jeho důstojníci na míjející vojáky a důstojníky našeho pluku jen stačí zavolat: “Městem dolů k řece a za mostem doprava!”. Rychle, jak je to jen možné s nákladem minometů a min možné, spěcháme ulicemi, ve kterých již hoří budovy, jež nikdo nehasí. Míjíme kněze, který se sepjatýma rukama prosí věřící, aby šli hasit stánek boží a francouzské občany, kteří jakoby ho ani nevnímali. Docházíme k řece a před mostem i na něm vidíme plno ohořelých aut a mrtvých. Ani ta auta, ani ti mrtví však nepatřili k armádě. Je to následek náletů německých letadel, z nichž jedno stále ještě nad městem krouží. Kromě československých vojáků se neodvažuje nikdo na most vkročit.

Nařizuji vojákům přejít most během a v běhu stačím jen zahlédnout krásné malé děvčátko, které uprostřed mostu leží na dlažbě, pláče a objímá zkrvavenou mrtvolu chlapečka, asi bratříčka. Současně stačím zahlédnout, jak kroužící letadlo se snáší nad most a jak několik skupinek našich pěšáků se ihned připravuje s kulomety na něj palbu. Ihned nato vidím, jak zpod mostu, u něhož jsou protiletadlové velkorážné kulomety, vybíhá francouzský kapitán a jak míře na naše vojáky pistolí křičí, aby nestříleli a Němce zbytečně neprovokovali. Naši vojáci ho však nedbají a s kulomety sledujícími snášející se letadlo vyčkávají vhodný okamžik, aby mohli stisknout spoušť. Snad každý z nich vidí v tom okamžiku před očima ono od krve umazané plačící děvčátko ležící doposud na mostě. Snad každý z nich by v této chvíli raději desetkráte zemřel, jen aby mohl srazit tohoto vraha dětí a “hrdinný” francouzský kapitán jim v tom chce zabránit. Nikdo si ho ani nevšimne. Chce se mi smát i brečet současně, když vidím v plné nahotě tuto až absurdní francouzskou ubohost. Francouzský velitel speciální protiletadlové jednotky určené k obraně mostu a mající jedinečnou příležitost Němce sestřelit, chce s pistolí v ruce donutit naše vojáky vyzbrojené pouze lehkými kulomety bez zaměřovačů, aby nestříleli. “Neprovokovat!” Jak nám to připomíná to později tolikráte proklínané předmnichovské “Zachovejte klid!”. Být blíže, asi bych se nezdržel, abych tomuto francouzskému “hrdinovi” neuštědřil políček. Za víc nestojí. Jsem si jistý, že by se i na pouhou vlastní obranu i z této pistole bál vystřelit. Brzy se však ukazuje, že německý letec patrně vystřílel potřebné střelivo a jen svojí přítomností nahání hrůzu francouzským civilistům i vojákům. Zase se zvedá a manévr několikrát opakuje, aniž by přitom slétnul na dosah našich lehkých zbraní. Jistě i on má strach, neboť ne všichni Francouzi jsou zbabělí a nemusí být všude jen Francouzi. Na frontě jsou vedle našich malých jednotek též jednotky polské, jednotky Cizinecké legie, senegalských střelců a ty se chovají asi jinak, než tento kapitán a jeho jednotka.

Za mostem se dáváme podle směrnic doprava. Marně však hledáme někoho, kdo by mi řekl, kam vlastně jít. Nikdo nebyl vyslán za most, aby tam naše jednotky dirigoval, ačkoliv byl k tomu čas. Vždyť moji vojáci s nákladem min a minometů nebyli z nejrychlejších, kteří přes most přešli. Jdem tedy dále po silnici, která vede podél Loiry. Krabice s minami se brzy zařezávají do rukou. Hledáme nějaký dopravní prostředek. V opuštěném domě na okraji Gien nacházíme dvoukolovou bryčku a rekvírujeme ji. Není to prostředek nejlepší, ale lepší táhnout, než nést. Je to prostředek nešikovný a postupujeme proto pomalu. Není daleko do stmívání a začínám mít obavu, abychom na nějaké křižovatce nebo vidlici cest nesešli ze směru nebo abychom za tmy neminuli někoho z našich, kdo nás snad očekává. Silnice však vedla podle Loiry bez odboček, které by v nás mohly vyvolat pochybnost a konečně za stmívání jsme zastaveni poručíkem Bechyněm, který nám sděluje, že jsme v úseku pluku. Dovídám se, že u řeky zaujal prozatím na noc obranu druhý prapor a pro definitivní obranu že budou vydány rozkazy ráno. Máme se uložit ku spánku a zítra v 9 hodin mám přijít na velitelství pluku pro rozkazy. Bechyně mi ukazuje dům stojící osaměle jižně od silnice, v němž velitelství pluku je. Ptám se, zda již dojela nějaká vozidla a zda mezi nimi není některý z mých a dovídám se, že nikoliv. Ptám se, zda byl někdo ponechán u mostu v Gien, aby přijíždějícím vozidlům ukazoval, kam mají za mostem jet a k mému překvapení je odpověď rovněž záporná. Uvědomuji si chybu, která se stala a žádám proto Bechyněho, aby na velitelství pluku zařídil, aby byl alespoň dodatečně k mostu někdo vyslán. Odbočuji s vojáky po polní cestě vedoucí ze silnice směrem k řece a ukládáme se k odpočinku v korytě potoka u brodu, který tu je. Na silnici ponechávám a dávám střídat své poddůstojníky, aby nyní místo Bechyněho zachycovali přijíždějící vozidla a dirigovali nám naše. Přemýšlíme, kdo dojede a kdo ne a všichni očekáváme, že s určitostí šenilety a sotva koně s kárami. Mám však obavy, aby bez směrníka, který nebyl u mostu v Gien ponechán, se vozidla nedala doleva, kam asi směřuje většina z ustupujících a aby tedy vozidla nejela dál na jih.

Konečně v noci vidíme, jak od silnice přijíždí po polní cestě nákladní auto. Předpokládám, že je to auto se zkušeným výkonným četařem Soukupem. Jaké je však mé překvapení, když z auta vysedá s účetním Skoumalem vojín Fiala, kterému jsem před odjezdem z Agde tak málo věřil. Máme tedy prozatím jedno z aut a to na štěstí právě auto s kuchyní. Později v noci přijíždí podporučík Kubín s jednou šenilet a kanónem a informuje mne blíže o situaci. Čím blíže k Gien, tím více byly silnice ucpány a tak skutečně, jak jsem předpokládal, bylo nutné jet chvílemi podél silnice po polích. Tím se však kolona zcela roztrhala. Kubín mne informuje, že s ním přijely též tři šenilet pomocné roty, o našich dvou, z nichž jedné s kanónem, však neví. Ráno přijíždí na koni i poručík Jančárek, avšak sám, bez našich kár, které také vedl. Dojelo prý jen několik kár pluku. Dle toho, co mi hlásí i z toho, co jsem již slyšel od Kubína a Skoumala, nedoufám, že by tedy některá z našich kár mohla ještě dojet. Avšak přece se najednou v poledne na polní cestě objevují tři káry minometné čety. To starší Škultéty, který spolu s bratrem a vojínem Stachem museli utéct, když se prozradilo, že pomáhali Čechům v útěcích přes Slovensko a Maďarsko, přijel spolu s dalšími dvěma staršími vodičí koní, Slováky nastoupivšími z Francie. Došli, přestože koníci museli po více jak 130 kilometry za Seinu ušlapat dalších víc jak 100 kilometrů zácpami. I oni to brali místy po polích. Nedojel však s nákladním autem výkonný, nedojel můj řidič s motocyklem, nedojely obě další šenilety, ačkoliv byly řízeny poddůstojníky a vojáky schopnějšími a ačkoliv se jednalo o vozidla rychlejší. Později se dotazy u ostatních řidičů dovídám, že přes most v Gien projelo i druhé naše auto i řidič s motocyklem, že se však asi dali za mostem doleva. Chyba jistě nebyla jen v tom, že za mostem chyběl směrník, ale snad i v menší snaze některých z mých podřízených stůj co stůj svoji jednotku nalézt. Vždyť desátník Skoumal s vojínem Fialou i bez směrníku cestu našli.

Rota tedy přišla o několik dalších vojáků, o kanón, dvě šenilety, motocykl, závěsné káry ke kanónům a ke kuchyni a jejich koně. Jak však postupně zjišťuji, jsme oproti jiným setninám pluku, pokud se vozidel týká, výborně. Dojelo jen něco přes dvacet aut a něco přes deset kár. Z polních kuchyní zbylo všehovšudy sedm. Třetímu praporu, jemuž nedojela žádná, je nutno ze zbývajících alespoň jednu přidělit. Okamžitě však tento nedostatek polních kuchyní není pociťován, neboť stejně není z čeho vařit. Jen moje roty díky půlce prasete, věnované před Seinou, má proviant. Nikdo nemá prozatím mapy. Na místo jsme došli včera za tmy. Abych se alespoň poněkud seznámil s terénem dříve, než půjdu na velitelství pluku pro rozkazy, ohlížím alespoň zhruba prostor, v němž se nacházíme. Silnice, po které jsme včera přišli, běží dále na západ rovnoběžně s Loirou, od které je v našem úseku vzdálena asi jeden a půl kilometru. Terén na naší straně řeky je naprostá rovina, ve které potok, protékající mezi silnicí a Loirou rovněž od východu na západ, vyryl několik metrů široké a jeden a půl až tři metry hluboké koryto. U Loiry, jejíž břehy jsou vroubeny kamenem obloženou navigací, je na naší straně několik desítek metrů široký pruh lesa. Na východním konci tohoto lesíka, na místě, k němuž směřuje od nás vedoucí polní cesta, je větší vila se zahradou a dvorem. Jinak jen tu a tam je mezi poli nějaký strom nebo keř. Rovina holá, jako na Hané. Přímo za řekou je v našem úseku několik desítek až set metrů poměrné rovinky s pastvinami, které pak stoupají strání do kopce, za jehož hřebenem je možné vidět střechy několika stavení. S vyjímkou polní cesty vedoucí od silnice přes brod k osamělé vile u Loiry není na naší straně vidět žádnou komunikaci, rozhodně žádnou silnici, která by vedla na jih od Loiry. Ani na druhé straně řeky není žádná cesta, která by vedla od severu k řece. Loira je asi 150 až 200 metrů široká. I když na prvý pohled nepůsobí dojmem, že by v našem prostoru byla nějak hluboká, přirozený brod tu také asi nebude. Nejsme tedy na nějakém směru, na kterém by měl nepřítel v úmyslu řeku překročit.

Od zahájení ústupu od Seiny uplynulo teprve něco přes 24 hodin a je nemožné, aby nepřítel oněch 100 kilometrů již absolvoval. Není natolik motorizován , aby na všech směrech mohl postupovat rychleji a i jeho motorizované části musí dbát určité opatrnosti. Jdu na velitelství pluku, kam se kolem deváté hodiny vrací velitel pluku s veliteli praporů po obhlídce, kterou s nimi vykonal. Jak se dovídám, má pluk určenou obranu v úseku mezi La Ronce na západě a čarou Montoir – Saint Gondon na východě. Je to úsek asi tři kilometry široký. Určit hranice v terénu přesněji však nelze, neboť nikdo, plukovníka nevyjímaje, nemá potřebnou mapu. Jediná mapa, která je k dispozici na velitelství pluku, je automobilní mapa 1:200 000 a podle té určovat nějaké podrobnosti nelze. Obranu u řeky má zaujmout na východě třetí a na západě první prapor. Druhý prapor má zaujmout obranu ve druhém sledu, asi jeden kilometr jižněji, to je na potoce protékajícím mezi Loirou a silnicí, na potoce, jehož koryto má hodnotu širokého zákopu. Umístění a úkoly plukovních minometů a zbývajícího kanónu mám určit sám a dodatečně je ohlásit. Spolu s vydáním tohoto rozkazu jsme seznámeni i s výzvou generála Weyganda, citovanou v rozkaze vyšších velitelů. “Vojáci”, zní tato výzva, “obrana na Loiře je poslední příležitostí Francie. Nařizuji obranu do poslední kapky krve”.

Po všem, co jsme během několika málo dní pobytu na frontě poznali, nemůžeme již brát tato slova vážně. Již nevěříme, jako tomu bylo ještě na Marně, že by francouzské jednotky byly schopny se ještě opravdově bránit. Očekáváme však, že se o to tentokráte alespoň pokusí a že v obraně na Loiře zůstaneme alespoň do doby, než Němci přisunou své hlavní síly a připraví se ke všeobecnému přechodu přes řeku. Odcházíme ke svým jednotkám, abychom je rozmístily tentokráte bez úmyslu nějak naše vojáky nutit, aby budovali obzvláště důkladné okopy a zákopy, ale přece jen s úmyslem připravit tolik, aby po dobu, po kterou budeme s nepřítelem v dotyku, byli potřebně chráněni. Nečekám, že by se v našem úseku nějaké nepřátelské obrněné vozidlo pokusilo překonat řeku. Kanón tu však je a tak jej umísťuji tam, kde nějaká i když málo pravděpodobná možnost je, totiž na východním křídle za koncem lesíka, poblíže osamělé vily a polní cesty k ní směřující od silnice. Ochranný násep u řeky je tu přes dva metry vysoký a široký a vojáci v něm musí vykopat okop a kanón na násyp vytáhnout. Velením minometů pověřuji poručíka Jančárka, který byl až doposud velitelem kanónové čety bez kanónů a pro palebné postavení určuji místo uprostřed sestavy za lesíkem. Minomety tu budou jen několik desítek metrů od řeky. Pro nedostatečný dostřel, nedostatek pojítek a neexistující jiný možný kryt je dále dozadu umístit nelze.

Vojáci u řeky se podle rozkazů velitelů zakopávají a práce jde tentokrát poměrně snadno. U řeky je písčitá půda, ve které zemní práce nečiní nesnáze. Nepřítel se ještě do večera 17. ani v noci na 18. června neukázal a všichni mají konečně po vysilujících pochodech a nocích beze spánku možnost si alespoň poněkud odpočinout. Jediné, co u mnohých rot chybí, je jídlo. I moje rota s onou půlkou prasete na tom není valně. Jsme sice jedinou z mála rot, u které se ještě vaří, ale mastný vepřový guláš a k němu jen několik kuliček zeleného hrášku, případně několik kostek sucharu, které ještě někdo v chlebníku vyštrachal, moc příjemnou stravou nejsou. Zásobování ve francouzské armádě téměř neexistuje. My jsme se ještě nenaučili opatřovat si zásoby z místních zdrojů a jako hosté v cizí zemi si je nějak samostatně nebo dokonce snad násilně opatřovat ani nechceme, přestože potravin je určitě zatím ve Francii dostatek. U některých rot proto již začíná hlad. Na rozdíl od Marny je tedy střelivo, jsou pohonné hmoty pro zbylá auta, ale není co jíst.

Odpoledne 17. června je zjištěno, že v důsledku nepřesného určení hranic úseku, stanoveného bez potřebných map, je mezi námi a levým sousedem mezera. Plukovník však rozumě sestavu nemění a ve smyslu dřívějších rozkazů velitele divize dává do mezery pouze vysílat hlídky. Vojáci u řeky dále zdokonalují okopy a od rána 18. června bedlivě pozorují druhý břeh. Tam již od předchozího odpoledne stále rostou hloučky francouzských vojáků a důstojníků, kteří k Loiře ustoupili. Vojáci našeho pluku, který byl již od odpoledních hodin předešlého dne plně připraven k obraně, nemohou pochopit, proč ani jeden z oněch Francouzů se nepokusí přejít na druhý břeh. Vždyť řeku nemůže být nijak nesnadné přeplavat nebo překonat na voru, který by bylo možné v blízké osadě zhotovit. Občas lze sice vidět, jak se někteří z Francouzů na druhé straně rozejdou k řece, ale vzápětí vždy též, že nikoliv proto, aby se pokusili dostat na druhý břeh, ale jen proto, aby si umyli ruce a nohy a potom usednuvše na louce rozprostřeli na ubrousek a dali se do jídla. Jednají, jakoby byli někde na výletě a ne v situaci, ve které jim hrozí zajetí. Teprve dopoledne 18. června pozorujeme, jak náhle mezi těmito až doposud nečinně posedávajícími a polehávajícími Francouzi vzniká ruch a jak rychle nastupují do trojstupů a pochodují zpět směrem k návrší. “Že by nějaký energický francouzský důstojník rychle organizoval obranu předmostí, aby zajistil přepravu francouzských vojáků na druhý břeh ”, napadá mi v prvé chvíli. Pohled dalekohledem mne však ihned nato vyvádí z tohoto na chvíli příjemného omylu. Nikoliv francouzští důstojníci, ale několik německých vojáků se protáhlo skrytě mezi civilisty a jejich vozidly stojícími na vrcholu stráně nad řekou a dále podle živých plotů a keřů k řece. Zde každý z těchto unteroficírů a gefrajtrů za několik vteřin docílil toho, čeho by nedosáhnul ani francouzský generál. Během momentu nastoupili francouzští vojáci s důstojníkem do trojstupů po 20 až 40 mužích a jediným německým vojákem, jehož svými těly kryjí proti možné naší střelbě, jsou odváděni dozadu. Přes 200 francouzských vojáků a důstojníků je takto ne více jak šesti německými vojáky odzbrojeno a eskortováno před hlavněmi našich zbraní, které nemohou zasáhnout, nechceme-li postřílet i ty demoralizované Francouze. Brzy nato pozorujeme, jak se několik Němců, snad nejvýše v počtu malé čety, přibližuje podél živých plotů blíže k řece a zůstává asi na vzdálenost 1 500 metrů od nás za jedním z nich. Je to naše první příležitost a Jančárek by je rád palbou z minometů přivítal. Máme však k dispozici jen 230 min, z nichž těch třicet těžkých by dolétlo jen nedaleko za řeku. Naše kulomety prozatím mlčí, aby se zbytečně neprozradily a já dlouho odolávám prosbám nedočkavých minometčíků, aby si mohli na Němce vystřelit. Nakonec svoluji, aby se tedy několika ranami alespoň zastříleli. Krátká …., dlouhá …., krátká a šest dalších min letí vzduchem, aby vyhodnotily přesnou vzdálenost. Před i za plotem, za nímž leží Němci, miny explodují. Vítr odnáší kouř explozí a za živým plotem se zvedá puška pažbou nahoru a její kyvadlovitý pohyb ze strany na stranu nám ukazuje “žádný zásah v cíli”. Je to znamení, kterým v naší armádě ukazovali cílní na střelnicích, že rána šla mimo terč. Nevím, zda totéž znamení je používáno i v německé armádě, nebo zda onen Němec, který si z nás dělá žerty, nesloužil v naší armádě. Jančárkovi to hýbe žlučí a rád by za těmi šesti minami vyslal další, ale nedovoluji. Těch pár min, které máme, je nutno šetřit pro vážnější potřebu. Čekáme, až Němci přisunou další síly a snad se pokusí o přechod řeky i v našem prostoru. Pak bude těch min více zapotřebí.

To ještě nevíme, že přibližně v tutéž dobu se dostavil k veliteli našeho pluku náčelník štábu 239. divize a sdělil mu, že v důsledku toho, že Němci již ráno překročili řeku u Gien, francouzské divize ustoupí na sklonku dne. Nevíme to, poněvadž zpráva je určena jen pro velitele pluků, aby odolnost jednotek v obraně nebyla oslabena. Snad jen z činnosti francouzského dělostřelectva můžeme vytušit, že u Loiry dlouho nezůstaneme. To po 14. hodině, po několika málo ranách zastřílení, začínají dopadat na všechny potůčky a pásy křovin směřující k Loiře náklady granátů. Musím uznat, že to francouzští velitelé baterií dovedou opravdu výborně. Všechny granáty dopadají přesně tam, kam měly. Je to však jen jako ukázka na ostré polní střelbě, neboť víme, že v těch malých korytech a v tom stromoví ze řekou žádný Němec není. To francouzští kanonýři asi odlehčují nákladu a jen co dostřílejí, prásknou pravděpodobně do koní i když jistě ještě nemají povolení ustoupit. Brzy nato ke mě přibíhá vojín Matuška, moje spojka, kterou jsem ponechal na velitelství pluku, s rozkazem, dle něhož se mají velitelů praporů a samostatných rot dostavit ihned na velitelství pluku. Odcházím od řeky napříč lesíkem, abych po polní cestě, která za ním vede na východ došek k šeniletě, kterou jsem zanechal poblíž osamělé vily. Několik desítek metrů vpředu na cestě je již Matuška, když se náhle ozve stakato kulometu a náš voják, který šel po cestě několik metrů před Matuškou, padá. Hned nato se dopady přesně mířených krátkých dávek blíží k Matuškovi, který sotva stačil lehnout k zemi za okraj cesty převyšující jen nepatrně terén sousedního pole. Vidíme, jak dopady střel rozprašují půdu na polní cestě i v poli těsně před i za Matuškou tisknoucím se k zemi. Matuška se nesmí ani hnout, nemá-li být zasažen. Jsem stejně jako vedle mne stojící poručík Rajman, velitel čety těžkých kulometů, překvapen přesností střelby, která s ohledem na přestřelitelnost lesíka musí být vedena až z vrcholků kopce za Loirou, to je nejméně ze 2 500 metrů. Jsa sám lesíkem chráněn, dívám se s napětím a usilovně přemýšlím, co Matuškovi poradit. V tom však sotva třetí dávka umlkla, Matuška vyskakuje a rychle šikmo přebíhá k lesíku, za kterým je již kryt. Nepřátelský kulomet znovu zaštěká a rozvíří hlínu, ale Matuška je již v bezpečí. Je to voják, který prošel španělskou občanskou válkou a Němcům střílejícím z  upnutého kulometu sehrál na chvíli mrtvého. Ten druhý voják však již nic hrát nemusí. Je to jeden z našich vojáků židovského původu, který sice uniknul pravděpodobné smrti v koncentračním táboře, zde ji však našel.

 Zpět