Stavby a bojová činnost čs. samostatného ženijního praporu 1

(10. leden – 15. květen 1945)

Milan Kopecký

Publikováno v časopise Historie a Vojenství 2/2006

Zveřejněno na Válečných Střípkách se svolením autora a redakce časopisu Historie a Vojenství

Věnováno památce příslušníků  všech ženijních jednotek československé zahraniční armády na frontách II. světové války.

Můžeme všeobecně vyslovit tvrzení, že osudy těch československých zahraničních jednotek, jejichž poslání je prvotně neurčovalo k přímému boji s nepřítelem, nevstupují do povědomí odborníků i laické veřejnosti zvláště výrazně a bývají v odborné literatuře poněkud nezaslouženě opomíjeny. Do tohoto okruhu náleží i čs. (sborový) samostatný ženijní prapor 1 I když název je fondu uváděn jako 1. čs. samostatný ženijní prapor, převážná většina původní dokumentace hovoří o ženijním praporu 1. Domnívám se, že nejvhodnější způsob, jak jednotku označovat, je převzít původní název a  doplnit jej přízviskem „samostatný“, event. „sborový“, vyjadřujícím postavení praporu v rámci 1. ČSAS.), jehož činnost  v posledních čtyřech měsících války se tento materiál pokusí přiblížit. Převážná část starších, běžně dostupných prací o bojové cestě 1. československého armádního sboru (1. ČSAS) se působením jeho ženistů při postupu Slovenskem v zimě a na jaře 1945 systematicky nezabývá a bližší podrobnosti o stavbách sborového čs. samostatného ženijního praporu 1 neobsahuje, nezahrnujeme –li mezi ně jedinou výjimku, vcelku podrobnou práci bývalého ženijního důstojníka sboru Václava Kováříka, vydanou před více jak 40 lety. Určité údaje přinesla současnému zájemci i část publikace Ženijní vojsko – historie a současnost. Období, kterými se bude tato práce zabývat nejpodrobněji, nebylo zvoleno náhodně, protože se jedná o etapu, kdy stavební činnost praporu kulminovala. Pro porovnání je v několika následujících odstavcích  uvedeno  nezbytné množství údajů o mostech postavených ženijním praporem 1 a jeho další činnosti v předchozích etapách tažení 1. ČSAS.

Organizace a vybavení československého samostatného ženijního praporu 1

Za přímého předchůdce čs. (sborového) samostatného ženijního praporu 1 lze považovat ženijní prapor 1 při 1. čs. samostatné brigádě (1. ČSSB), který vznikl reorganizací ženijní roty brigády dne 22. března 1944, skládající se z velitelství praporu (velitel kpt. žen. Ladislav Jilma) a ze dvou ženijních rot (ppor. žen. Karel Baláš a ppor. žen. Jan Megela). Během dubna vznikla ještě 3. rota (první velitel ppor. žen. Edmund Lichtblau). Ta bývala někdy uváděna jako výcviková, či  v určitých obdobích zrušena a místo ní vytvořena poddůstojnická škola. V květnu 1944 k praporu náležela i pracovní rota, ta však po krátkém čase přestala existovat. Důvěrný rozkaz 1. ČSSB č. 15 z 5. června 1944 ženijní prapor brigády zrušil ke dni 1. června a současně byl z příslušníků jednotky nařízením č. j. 3935/taj. 1 sb. zorganizován sborový ženijní prapor 1 a ženijní rota u 1. ČSSB. Prapor tedy nyní podléhal přímo velitelství 1. ČSAS. Jednotka se sice početně zmenšila o mužstvo jedné roty, avšak nyní si měla teoreticky zachovávat stav samostatného ženijního praporu střeleckého sboru podle válečné organizační tabulky Rudé armády č. 04/319 se štábem, hospodářskou správou (HS), průzkumnou četou, třemi ženijními rotami, mostní soupravou NLP, dílnami, skladem, osvětou, ošetřovnou a hospodářskou četou, celkem 429 vojáků a důstojníků. V reálném průběhu válečných operací se pochopitelně sestava praporu měnila podle okamžitých možností a potřeb.

Speciální ženijní vybavení (motorové pily, gumové čluny MNL, pontony DSL) a motorová vozidla používala jednotka původní, zděděné ze stavů původní ženijní roty. Bylo však průběžně doplňováno, neboť například během dubna ženisté převzali 9t soulodí na gumových člunech A3. Dále prapor disponoval klasickou ženijní výbavu – řemeslnickým nářadím, soupravami pro trhání, maskovacími prostředky apod. Výzbroj mužstva v převážné většině tvořily karabiny Mosin vz.1938/44 a též i samopaly (zejména PPS vz. 1943).

K 9. červenci prapor opravdu obdržel mostní soupravu NLP, obsahující kromě pontonů a stavebních dílců i motorový člun BMK. Souprava umožňovala vytvořit kromě klasického mostu o nosnosti od 5 do 16t i přístavní můstky a soulodí různých variant. Ženisté se se soupravou sice v dalších třech týdnech intenzivně seznamovali, ale protože prapor nedisponoval příslušným množstvím vozidel, která by dokázala soupravu NLP převážet (pokud by se vezla souprava najednou, bylo k tomu třeba 29 nákladních automobilů – pozn. aut), byl most zatím uložen ve sborovém ženijním skladu a u praporu ponechána pouze část, umožňující sestavit jedno 9t soulodí. Na místě dalšího působení měl prapor podle všeho dostat v případě potřeby soupravu novou.

Automobilový park praporu nikdy nedosáhl tabulkového stavu (41 automobilů a 1 traktor) a na podzim 1944 se skládal z vozidel výhradně americké provenience - ze sedmnácti 2,5-tunových nákladních automobilů Studebaker, dvou 0,75 t terénních automobilů Dodge a jednoho Jeep Willys. Výčet motorových vozidel uzavírají čtyři motocykly Harley. Dopravní prostředky na frontě doplňoval určitý počet povozů (maximálně 18), které se osvědčily zejména v horském terénu a též při činnosti v těsné blízkosti nepřítele. Množství vozidly se do konce války výrazně nezměnilo, v květnu 1945 prapor disponoval navíc sedmi kořistními automobily.

V průběhu Karpatsko-dukelské operace sbor sváděl zejména poziční boje v horském terénu a tedy možností k budování skutečných mostů většinou nebylo mnoho. Ženijní prapor 1 za období od 8. září do 28. listopadu (období Karpatsko – dukelské operace, resp. Východokarpatské strategické útočné operace bývá limitováno v československé, resp. české i sovětské, resp. ruské literatuře často různě. Zde použito zřejmě našim potřebám zcela odpovídající vymezení podle Bohumíra Lomského, bližší viz. Miroslav Šáda, a kol.: Za svobodu Československa II. díl, Praha 1961, str. 98, 99) postavil pouze čtyři zcela nové mosty – 22. září západně od obce Nowa Vioś, 30. září až 6. října u Barwinku, 22.- 26. října u obce Lipowiec, 27. a 28. listopadu na silnici mezi Krajnou Poľanou a Bodrudžalem, a opravil dva další  -  mostovku mostu přes říčku Jasiółku u Dukly 23. září a 22. října vodou poškozený most v Króliku Polském. Ve všech případech se jednalo o dřevěné konstrukce. Ženisté kromě své další obvyklé činnosti (opravy cest, úpravy brodů, odminování, zaminování, stavba pozorovatelen, zemljanek i objektů polního opevnění, hloubkový ženijní průzkum) často plnili funkci protitankové zálohy a prapor byl dokonce od 12. do 20. září nasazen nejprve po částech pak i jako celek v první linii jako řadová pěchota v oblasti „Krvavé kóty 534“.

Také v posledních dnech bojů na Dukle od 15. do 26. listopadu pak jedna rota v síle 75 vojáků a důstojníků pod velením škpt. Jeníka držela úsek fronty v prostoru kóty 471 u obce Korejovce. Další jednotka ženistů v síle čety (později dvou čet), byla od 19. do 25. listopadu přidělena k bojové skupině kpt. Kuncla pod trig. 532 (tzv. „Obšár“).

Při postupu k řece Ondavě a následné obraně na jejím východním břehu příslušníci samostatného ženijního praporu zbudovali několik dalších mostních staveb, jenž vylepšily zničenou nebo nevyhovující komunikační síť v týlu 1. ČSAS. Jednalo se o rekonstrukci mostovek tří malých mostů v Bodrudžaľu, provedenou 29. listopadu, dvou zcela nových mostů v úseku Lipowiec – Czeremcha a Czeremcha – Čertižné (3. a 4. prosinec), dalšího v úseku Lipowiec - Czeremcha (4. až 7. prosinec), dále dvou mostů u Rokytovců (jeden 6. prosince, druhý od 6. do 8. prosince). Od 9. do 10. zrekonstruovala 1. rota most na cestě Bukovce – Chotča. Dne 11. prosince vybudovala tatáž rota jeden most 1 km od Malé Poľany a začala s druhým asi 1,5 km od Rokytovců, dokončeným o čtyři dny později. Ještě 12. prosince byly zahájeny práce na dalším mostě u Bukovců, trvající do 15. prosince. Druhá rota zhotovila ve dnech 12. – 14. prosince pomocný most mezi obcemi Chotča a Vyškovce. Poslední dva mosty, vybudované v roce 1944 samostatným ženijním praporem 1 vznikly v noci z 23. na 24. prosince v prostoru jižně obce Chotča a 25. – 31. prosince u obce Krásny Brod přes řeku Laborec. Most přes Laborec byl zatím nejmohutnějším, který ženisté na frontě zhotovili, neboť mostovka měla délku 35 a šířku 5 metrů. Též nosnost činila neobvyklých 60 t.

Západokarpatská strategická útočná operace

Na počátku měsíce ledna 1945 měl ženijní prapor 1 tuto organizaci: štáb, samostatná průzkumná četa, dvě ženijní roty, poddůstojnická škola.

Početní stav k 15. lednu 1945

V souvislosti s připravovaným překročením řeky Ondavy a postupem dále na západ potřeba co nejkratších a pokud možno kvalitních komunikací rapidně vzrostla. Prapor dostal za úkol upravit lesní a polní cestu z Makovců do Brezničky tak, aby zde mohl být zajištěn obousměrný provoz nákladních automobilů a dělostřelectva. Stav staré cesty shledali ženisté velmi neuspokojivým, protože se vinula těsně podél potoka, který na několika místech překračovala brody. Proto musela být její trasa vytýčena jinak  a na čtyřech místech bylo nutné vybudovat čtyři mosty. Dne 12. ledna započaly práce na úseku Breznička-Veľkrop, přičemž 1. rota postupovala z Brezničky a 2. proti ní z Veľkrop. Poddůstojnická škola praporu s pomocí místního obyvatelstva upravovala zbývající asi dvoukilometrový úsek Veľkrop - Makovce  a zároveň na hlavní silnici Medzilaborce – Stropkov opravovala objezdy přes brody a v případech, kdy situace nedávala možnost brodů využít, zesílila čtyři již existující silniční mosty (tři v prostoru Malé Poľany a jeden u Rokytovců) tak, aby se jejich nosnost zvýšila na 30 t. Práce na cestě Makovce – Breznička byly odhadnuty na 4 dny a i přesto, že velké činila potíže půda, promrzlá až do hloubky 60 cm, podařilo se harmonogram dodržet. Již 14. ledna bylo opraveno a rozšířeno 4100 bm (běžných metrů) v úseku Breznička-Veľkrop. Na trase  ženisté zbudovali ze dřeva čtyři „nízkovodní“ mosty o nosnosti 10 t (kromě nejkratšího s nosností 30 t) a délce 13, 19, 11 a 6 m. Šířka mostovky se pohybovala od 3,3 do 5,1m. Statický výpočet suplovaly jako téměř vždy tabulky nosností.

Následujícího dne - 16. ledna - obdržel prapor další úkol, a to upravit do 24 hodin zhruba 9 km cesty Veľkrop – Soľník – Koblovce tak, aby byla sjízdná i pro těžké dělostřelectvo. Některé úseky musely být i zde opět přeloženy, rozšiřování úzkých úvozů proběhlo odstřelem, několik menších mostů vojáci opět zesilovali. Jak zaznamenal válečný deník praporu, jednotka fungovala jako dokonale organizovaný kompaktní celek  a práce  proběhly tak, že ve 2.00 ráno mohly být ukončeny. Přípravy na útok pokračovaly i 17. ledna. obě ženijní roty shromažďovaly materiál pro přemostění řeky Ondavy a opravu tří menších mostů. Z poddůstojnické školy byla vyčleněna protitanková záloha v síle 15 mužů, jež pro tento úkol obdržela 300 PT min a nákladní Studebaker. Situace na frontě se  začala zásadně měnit. Již v noci na 17. ledna postoupily 2. a 3. prapor 1. ČSSB o několik kilometrů na západ. V noci na 18. ledna začal nepřítel na většině úseku sboru ustupovat a obě brigády mohly začít s jeho pronásledováním. Ženijní prapor tedy provedl průzkum a rozminování cest Stropkov – Sitník – Breznica – Brusnica (nalezeno 17 min), dále Stropkov – Rovňa - Šandal – Radoma (6 min) a konečně Němci zhusta zaminované trasy Breznica – Nižná Olšava – Vyšná Olšava – Okrúhle – Radoma (79 min). Tyto cesty v podstatě navazovaly na komunikace, praporem upravované od 12. ledna.

Dále v průběhu 18. ledna ženisté odminovali nový ubytovací prostor praporu ve Stropkově (31 min), náměstí a nemocnici, deadjustovali most severozápadně od Stropkova, postavili dva mosty o délce 5 m na úseku silnice mezi obcemi Breznica a Miňovce (první o nosnosti 9 t, druhý 30 t) a začali se stavbou 36 metrů dlouhého mostu přes Ondavu u Stropkova. Do večera proběhl přesun materiálu z prostoru lesa u Brusnice a odstřelem byl rozrušen led, aby se mohly na dno řečiště usadit rámové podpěry. Práce probíhaly přes celou noc a celou stavbu mostu s devíti poli o nosnosti 30 t příslušníci praporu dokončili v poledne 19. ledna. Téhož dne byla zahájena oprava poškozeného mostu severozápadně od Stropkova, činnost ale přerušil rozkaz ženijního důstojníka sboru.

Část praporu také opravovala již léta nepoužívanou a ani pro povozy nesjízdnou cestu Stropkov – Radoma. Opět se ukázalo nutností odstřelovat úzké úvozy, kácet les a překládat trasu na vhodnější místa. K večeru se práci na komunikaci podařilo dokončit.

I celý 20. leden věnoval ženijní prapor zejména odminování, zjišťování stavu silnic, cest a mostů v okolí Stropkova. Obdivuhodný výkon podala zejména tři ženijní sedmičlenná družstva pod vedením rtm. Ivančulince, rtm. Ťucha a  ppor. Levča, která dokázala zneškodnit  celkem 461 min a 10 „fugasů“.

Po osvobození Zborova a Bardejova skončilo podřízení 1. ČSAS sovětské 1. gardové armádě genplk. A. A. Grečka, směřující nyní na území Polska a sbor byl začleněn do bojové sestavy 18. armády pod velením genpor. A. I. Gastiloviče. Stalo se tak ve shodě se článkem č. 3 čs. - sov. dohody z 8. května 1944, vymiňujícím, že : „Československé vojenské jednotky, které budou při vstupu spojeneckých (sovětských) vojsk na čs. území v jejich svazku, budou použity na čs. území.“ Směr postupu 1. ČSAS se tedy nyní stočil na Prešov a Spišské Podhradie. Velitel praporu z tohoto důvodu vyslal 1. rotu do obce Koprivnice, zatímco ostatní příslušníci jednotky zůstali ve vesnice Radoma, aby se k nim mohly připojit všechny průzkumné hlídky, vyslané do okolí ráno. Zbytek praporu včetně hospodářské správy a týlu se 21. ledna se přemístil do osady Lascov. Předsunutá 1. rota v téže době vybudovala krátký „vysokovodní“ most (výška mostovky nad dnem 3,5 m) o šířce 5,5 ma nosnosti 30t přes potok Sekčov u obce Demjata a vyrazila ve směru na Prešov, kde byl ustupujícími Němci stržen most přes řeku Torysu. Rota ihned 22. ledna dopoledne zahájila práce na vytýčení, odminování a úpravě brodu. Na místě bylo nalezeno 25 min. Ještě v noci rota zahájila odminovací práce a budování objezdu včetně dvou objezdových můstků v osadě Bertotovce.

Ostatní části ženijního praporu dosáhly Prešova. Škpt. Jilma osobně provedl průzkum zničeného železobetonového mostu o rozpětí 16 m na hlavní silnici Prešov – Levoča u obce Svinia (mezi Prešovem a Bertotovci), protože podle rozkazu ženijního důstojníka sboru měl být do 24 hodin postaven most nový. Práce v noci probíhaly za velmi nízkých teplot a prudkého severního větru. Materiál na stavbu mostu včetně 16 m dlouhých trámců o průměru 32 cm se dopravoval z pily v Prešově. Zbytků železobetonové  mostovky dokázali vojáci využít jako pevného základu pro dvojitou rámovou podpěru a do trosek pilířů zasekali otvory, sloužící k zafixování trámců. Také tento most patřil mezi „vysokovodní“, protože se jeho nová mostovka nalézala nad hladinou potoka Malá Svinka ve výšce 4 m. Po uvedení mostu do provozu 23. ledna v 17 hodin se prapor přesunul opět na západ do 10 km vzdálených Hermanovců. Sem dorazila i 1. rota, ale až poté, co v Bertotovcích dokončila úkol z 22. ledna.

V dalších čtyřiadvaceti hodinách se činnost praporu soustředila spíše na ženijní průzkum ve směru Spišské Podhradie, odminování a výcvik. Pouze 1. rota, nyní přidělená k 1. ČSSB, zhotovila 24. ledna řeziva u obce Šindliar velmi jednoduchý „vysokovodní“ most z hranolového o délce 5,5 m a nosnosti 30 t.

V sedm hodin ráno 25. ledna se u velitele praporu objevil náčelník štábu sboru a nařídil využít vojáky poddůstojnické školy na opravě cesty Sabinov – Spišské Podhradie. Zároveň seznámil škpt. Jilmu s úmyslem velitele sboru „provést obchvat na této cestě na Spišské Podhradie.“ Brig. gen. Svoboda tak reagoval na situaci, která vznikla v noci  na nejvýhodnější ose postupu – státní silnici Prešov – Levoča. Zde zejména v oblasti západního svahu Braniska ustupující Němci zničili mnohé serpentiny, opěrné zdi, mosty i propustky. I když se práce na odstranění škod a překážek, jaké neměly v historii tažení celého sboru obdoby, rozeběhly téměř okamžitě, nebylo v možnostech ženijního praporu 2 (součást 3. ČSSB), byť s pomocí civilního obyvatelstva, komunikaci uvést v potřebné době do provozu.

Odminovací práce a opravy též silně poškozené náhradní „dopravní tepny“ sboru zahájila tedy poddůstojnická škola, 2. rotu škpt. Jilma zapojil po zjištění situace v 17.00 a v samém závěru dne i zbývající 1. rotu, jíž stáhl od 1. brigády (rota 25. ledna obnovila na původní trase za obcí Široké silniční 60 t most o šířce i délce 5,5 m.

Ještě před půlnocí z 25. na 26. ledna prapor učinil obrovský kus práce, neboť u Nižného Slavkova vybudoval “nízkovodní“ desetitunový most, tři objezdy (přičemž musely být provedeny průseky o celkové délce 500 bm  a šířce 5 m. Dále ženisté vytýčili a upravili polní cestu o délce 600 bm  a odstranili z prostoru 80 min.

Práce intenzivně pokračovaly i 26. ledna, protože se ukázalo, že mnohé nově přeložené či opravené úseky u poškozených serpentin jsou velmi těžce sjízdné. Příslušníci praporu si museli často vypomoci odstřelem skály a zeminy ve svahu nad poškozeným  místem a takto získaným materiálem místa vyspravit. Dále odstranili asi 200 m dlouhý zásek a zneškodnili přitom 80 min. Posledním úkolem před zprovozněním celé silnice se stala stavba jednoduchého sedmimetrového „nízkovodního“ mostu o nosnosti 30 t jihozápadně od obce Bijacovce. Po vyčerpávajícím úsilí se obě roty i poddůstojnická škola přesunuly do Spišského Podhradia, kde se ubytovaly. HS a týl zatím zůstaly v Hermanovicích.

Nazítří čekal jednu část praporu přesun z Podhradia do čerstvé osvobozené Levoče. Dvě průzkumné hlídky 1+10 na trase nalezly a zneškodnily 86 min. Zbytek jednotky dorazil z Hermanovic objezdem přes Krompachy  do Spišského Podhradia.

Během 27. ledna prapor ve spolupráci se sovětskými ženisty postavil 4 krátké mosty, o nichž se bohužel nedochovaly bližší podrobnosti a také bojoval s velkým množstvím sněhu – v závějích byly vybudovány  tři objezdy.

Dne 28. ledna pokračovalo odminování Levočských Kúpelí. Dále prapor opravoval a odstraňoval dva zaminované záseky o délce 100 a 10 m na silnici Levoča – Kežmarok. Na těchto překážkách zanechal nepřítel dohromady 55 min, dalších 35 min bylo nalezeno na cestě Ľubica – Vrbov a při čištění ubytovacího prostoru 1. ČSAS. Současně příslušníci praporu postavili u obce Ruskinovce dva krátké šestimetrové mosty - jeden „vysokovodní“, druhý „nízkovodní“ o nosnosti 9 t. Pozdě večer provedly hlídky průzkum cesty Ľubica – Kežmarok a mostů v Kežmaroku. Za tmy sem dorazila 2. rota, jíž se podařilo opravit poškozený betonový most v objektu kasáren a upravit brod u dalšího zničeného mostu nedaleko odtud. 1. rota v noci zhotovila objezd na silnici Ľubica – Kežmarok, přičemž opět činil potíže sníh. Hospodářská správa, týl praporu i jednotlivých rot se v té době přesunuly za výkonnými jednotkami do Ľubice.

S budováním dalšího mostu začali 29. ledna u Vrbova. Stavba o nosnosti 10 t a délce 9 m zůstala nedokončena (chyběla asi třetina mostovky), protože kompletní prapor obdržel rozkaz k přesunu do Popradu. Současně s tím prováděla jednotka i další činnost - vyslala hlídku s automobilem Dodge k průzkumu cesty Kežmarok – Spišská Belá – Šarpaněc – Tatranská Kotlina. Podařilo se tak zneškodnit 26 min, ale při otáčení najel vůz na další minu a byl poškozen.

Vojáci ženijního praporu se do Popradu museli přesouvat pěšky, neboť postup 1. ČSAS trval již dva týdny a zásoby pohonných hmot, jimiž disponoval, se téměř vyčerpaly. Všechny sklady, odkud autokolony dovážely střelivo, proviant, PHM, náhradní díly k bojové technice a podobně se totiž nacházely stále na nyní vzdáleném území Polska v prostoru Krosno. Během pochodu na Poprad zbudovali ženisté na trase několik objezdů, přičemž zneškodnili celkem 122 min.

Předposlední lednový den se dvě ženijní hlídky zabývaly odminováním poměrně dlouhého úseku silnice Poprad – Štrba – Východná, přičemž zneškodnily 72 min. Obě roty se třemi Studebakery (pro které se podařilo zajistil pohonné hmoty vyčerpáním nádrží ostatních vozidel) přemístily do Východné. HS a týl zůstaly v Popradu. Byl vyslán průzkum směrem k Liptovskému Sv. Mikuláši, který se vrátil o půlnoci se správou, že v Liptovském Hrádku je dosud nepřítel. 31. ledna se obě roty přemístily do obce Hybe, později za nimi dorazily i jejich kuchyně a týly. 1. rota byla přidělena 3. brigádě a přesunula se do Liptovského Sv. Petra.

Početní stavy ženijního praporu 1 se od začátku operace prakticky nezměnily, jak ukazuje i následující tabulka:

Díky spolupráci jednotek 1. ČSAS, Rudé armády (jmenovitě 135. ženijního praporu mjr. Karasejeva, součásti 9. ženijní brigády) a Suvorovova oddílu partyzánské brigády pplk. P. A. Velička museli Němci v noci z 31. ledna na 1. února z Liptovského Hrádku ustoupit přes Podtureň směrem k Závažné Porubě, aniž se jim podařilo zničit nádraží a důležitý železniční most, se mohly 2. rota a poddůstojnická škola přesunout právě do Hrádku. Prapor zabezpečoval průjezdnost cesty Liptovský Sv. Peter – Jamník – Podtureň i přesto, že ji nepřítel ostřeloval ze samohybných děl a minometů. Při příchodu ženistů do Jamníku byla vesnice cílem velkého minometného přepadu, což se naštěstí obešlo beze ztrát.

Němci před Liptovským Sv. Mikulášem zastavili svůj ústup, dokázali se zde pevně zachytit a podnikat krátké prudké protiúdery s podporou menšího množství obrněné techniky. Jednotky 1. ČSAS byly nuceny z tohoto důvodu i díky nedostatečným znalostem o aktuálním rozmístění a síle protivníka a díky popsanému deficitu v zásobování postupně utlumovat svou útočnou aktivitu, takže se činnost ženijního praporu začala orientovat spíše na údržbu stávající sítě a budování nových komunikací v prostoru severně od Hronu. Kromě oprav cest Lipt. Sv. Peter – Jamník – Lipt. Sv. Ondrej, Jamník – Podtureň, Lipt. Sv. Peter – Vavrišovo – Jakubovany – Lipt. Sv. Ondrej  a Lipt. Sv. Ondrej – Konská začal od 2. února prapor společně s ženisty 3. ČSSB s budováním nové cesty v prudkém stoupání od Konské do Žiaru. Ta měla zkrátit objezd přes Lipt. Sv. Ondrej a Smerčany, navíc se jako jediná z okolí nacházela mimo dosah protivníkových minometů a lehkého dělostřelectva. Poté, co průzkum zjistil, že Němci opustili Beňadikovou, byla vyslána k odminování skupina, jíž se podařilo odstranit 18 min.

Dne 3. února se 2. rota a poddůstojnická škola ubytovaly v Lipt. Sv. Ondreji. Zde se nalézalo i SV praporu, zatímco 1. rota se přesunula do Konské, kde dále pomáhala 3. ČSSB na cestě Konská - Žiar. Průzkumná a odminovací skupina vyrazila po silnici z Beňadikové ve směru na Lipt. Sv. Mikuláš. Ačkoli se neustále nacházela pod hustou palbou, zneškodnila bez vlastních ztrát 300 min.

Další den zřizovala 2. rota objezd prudkého kopce mezi Jamníkem a Lipt. Sv. Ondrejem, zatímco 1. rota pokračovala v opravách na trase Konská -  Žiar a též vybudovala na kótě 906 novou sborovou pozorovatelnu. Ta musela být do rána 5. února bezpodmínečně hotova, protože se jednotky 1. ČSAS mezitím přeskupovaly k novému útoku.

Další pokus 1. ČSAS o dobytí Liptovského Mikuláše začal uvedeného dne ve 12.30. Ačkoli dělostřelci sboru spotřebovali téměř 2500 granátů, jejich palba neměla potřebnou účinnost a útoky pěšáků postrádaly koordinaci a skončily za velkých ztrát bez výsledku. Poddůstojnická škola a 2. rota od 10 hodin vyčkávaly v prostoru Konské a 1. rota v lese severně od Žiaru s tím, že v případě úspěchu vybudují most v Okoličném. Po nezdařené akci se navrátily do svých ubytovacích prostorů.

S ohledem na výsledek byly útočné akce 1. ČSAS opět přerušeny, tentokráte až do 11. února.   Ženijní prapor alespoň počátek této doby strávil většinou velmi potřebným odpočinkem a výukou v poddůstojnické škole. V noci z 6. na 7. února postavily dvě čety 2. roty na kótě 906 novou sborovou pozorovatelnu a provedla její zamaskování. I dalších třech dnech se prapor věnoval zejména údržbě a opravám cest mezi Konskou a Lipt. Sv. Ondrejem, resp. Konskou a  Žiarem, zabezpečujícím sjízdnost i bojovým vozidlům sovětského 108. gardového pluku samohybných děl, vyzbrojeného lehkými samochodkami SU-76. Z tohoto důvodu museli ženisté 9. a 10. února zesílit pomocí rámových opor celkem čtyři krátké mosty (10, 5,5, 6 a 8 m) na východním a severním okraji Liptovského Sv. Ondreje, v obci Konská a v prostoru kóty 906 východně osady Žiar tak, aby byly schopny unést 30 tun. Při činnosti u mostu přes potok Smierčianka u Žiaru ohrožovala vojáky hustá minometná palba. V těchto čtyřech případech došlo zřejmě k bohatému naddimenzování, protože bojová hmotnost SU–76 nepřekračovala 10,5 t. Zda nebylo uvažováno o případném zásahu tanků právě doplňované 1. ČSSTB, nacházející se tou dobou v Kežmaroku, není nic konkrétního známo (V případě nasazení tanků T-34/76 či T-34/85, resp. samohybných děl SU-85 by totiž hmotnostní parametry okolo 30 t v podstatě odpovídaly).

Od rána 12. února se ženijní prapor nalézal opět v pohotovosti, neboť měla být obnovena útočná činnost sboru. Protože se v době dělostřelecké přípravy  prudce  změnilo počasí a viditelnost i teplota prudce klesly, velitel sboru akci odložil na další den. Po ostřelování německých pozic 13. února, kdy dělostřelci vypálili více než 11 000 kusů munice, se polní prapory pokusily o postup vpřed, ale opakovala se situace z 5. února. Podobným neúspěchem skončil i útok 17. gardového střeleckého sboru. Za těchto okolností velitel 18. armády nařídil 1. ČSAS přejít do obrany. Ženijní prapor zrušil pohotovost a vrátil se zpět k údržbě, rozšiřování cest a jejich úklidu od sněhu. Poddůstojnická škola byla k 12. únoru po závěrečných zkouškách rozpuštěna a její absolventi odesláni k útvarům sboru, či přiděleni k oběma rotám praporu. Téměř ihned poté se začala organizovat nová škola, za dobu existence praporu již čtvrtá v pořadí.

Nasazení samostatného ženijního praporu 1, respektive celého 1. ČSAS v Západokarpatské útočné operaci (oficiálně až 12. 1. - 18. 2. 1945) v podstatě skončilo. Příslušníci praporu v době od 12. ledna do 15. února přitom postavili, opravili a zesílili celkem 29 mostů o délce 210 bm (údaj se vztahuje pouze k 24 mostům, u dalších pěti se údaje nedochovaly) a kromě toho vybudovali různé další stavby, odstranili velké množství nepřátelských překážek, upravili kilometry cest a objezdů a podle neúplných údajů zneškodnili okolo 1500 min.

Na cestě od Ondavy k Liptovskému prapor neutrpěl nijak vysoké ztráty, v lednu došlo ke čtyřem případům zranění, vždy byly příčinou miny. S psacím perem, vybuchujícím po sejmutí  víčka, jakých Němci za ústupu nechávali více, manipuloval 25. ledna voj. asp. Andrej Polončík. Nástraha jej připravila o prsty. Při odminování záseků na cestě Levoča – Kežmarok 28. ledna utrpěl těžké zranění voj. Vojtěch Marek, 29. ledna u Vrbova přišel o nohu voj. Jan Teniak (při práci v hlubokém sněhu narazil nástrojem do miny), 31. ledna byl raněn voj. Bohumil Wudy a evakuován do nemocnice. Jedinou únorovou událostí, kdy došlo ke zranění příslušníků praporu, se stal případ čtyřčlenné průzkumné hlídky, která 9. února pronikla do obce Vitališovce a dostala se zde do kulometné palby, přičemž byli zasaženi tři muži (des. Josef Kutnohorský, svob. Josef Omašta a voj. Lazar Herškovič).

V bojích o Liptovský Svätý Mikuláš

Ustrnutí fronty v oblasti Liptovského Sv. Mikuláše na delší dobu se i nadále projevilo v úkolech kladených na sborový ženijní prapor 1. Bylo nutné nejen udržovat, ale i stále zlepšovat stávající komunikační síť i  obranná postavení sboru.

Už 17. února začali ženisté připravovat dřevo pro 28 metrů dlouhý most v Okoličném. Opět docházelo k ostřelování minomety, což transport značně zpomalovalo. 2. rota mezitím stavěla povalovou cestu u osady Jamník, určenou pouze pro nákladní automobily. Vozovku o délce 480 bm a celkové ploše 2700 m² ženisté dokončili 20. února. Práci zdrželo zejména to, že současně musela jedna četa udržovat v provozu cestu z Jamníku do Jakubovan, další budovat okopy pro 3. čs. brigádu a jedno družstvo stavělo sborovou pozorovatelnu ve Veterné Porubě. Poddůstojnická škola k tomu opravila již zesílený 19. února desetimetrový most v Lipt. Sv. Ondreji, poškozený pásovým traktorem.

S blížící se oblevou obdržel 21. února prapor rozkaz k zabezpečení čtyř mostů na ose Porúbka – Lipt. Hrádok – Okoličné proti jarním vodám. Nejprve byly vyslány průzkumné hlídky aby zjistily skutečný stav. Podle rozkazu velitele praporu měla 2. rota ještě téhož dne zahájit opravu mostu severně Porúbky a 2. rota v noci vyspravit malé mosty na ose Lipt. Hrádok – Okoličné (mosty nepřítel mohl ve dne dobře pozorovat a často je odstřeloval z děl a minometů). V Porúbce skutečně začala ihned pracovat jedna četa. Dřevěný třítunový most o délce 40 m se nacházel ve velmi špatném stavu, proto jeho prohnilé části ženisté vyměnili a postavili ještě čtyři nové rámové podpěry, obložené kamenem a provedli opeření. Poblíž mostu byla pro všechny případy připravena zásoba náhradního dřevěného materiálu. Činnost u Porúbky skončila 22. února.

Průzkum značné složitější situace u tří ostatních, již třicetitunových mostů provedl sám škpt. Jilma, který zjistil, že se most jižně od Beňadikové stojí na zničeném betonovém monolitu mostovky i se zábradlím původní stavby. (Ze zápisu není jasné, kdo byl autorem improvizované opravy, určitě se nejednalo o čs. samostatný ženijní prapor 1.) Tato hmota zcela zatarasila průtočný profil, proto musela být část betonu odstřelena a vysekána. Dále ženisté ve zmrzlé půdě ještě odkopáním podstatně prohloubili koryto a samozřejmě kolem rámové podpěry provedli kamenný zához a opeření. Práce pochopitelně rušila častá minometná palba, ale přesto se veškeré práce podařilo završit 23. února.

Dne 24. února byl proti jarním vodám zcela zabezpečen i most ve středu obce Okoličné. Zde stačilo pouze provést zához a opeření a z ledu zamrzlého řečiště odstranit napadané dřevo. Nepřítel ženisty i v tomto případě ohrožoval minometnou a navíc i kulometnou palbou, proto se činnost odehrávala převážně v noci. Poslední most, nalézající se východně Okoličné, představoval též vážný problém. Stál opět na zbytcích betonového mostu, čímž průtočný profil zcela zmizel. Proto velitel praporu dal dřevěnou stavbu zcela rozebrat, koryto vyčistit od betonu a postavit nový most na řádných prazích. Také tento prostor nepřítel, vzdálený pouze 200 m, ve dne ostřeloval kulomety a minomety. Práce na mostě východně Okoličné probíhaly od 25. února do 1. března. Protože se později během tání začaly objevoval trhliny, připravil prapor na státní pile v Liptovském Hrádku materiál pro nový most o délce 9 m. Vše bylo předáno sovětskému 135. ženijnímu praporu. Pracovní tempo obou ženijních rot i poddůstojnické školy v posledních osmi únorových dnech částečně snižovala řada rutinních úkolů, které prapor musel průběžně vykonávat, aby nedošlo k výpadkům zásobování sboru. Určité množství pracovních sil odčerpávalo též časté vysílání ženijních hlídek, pozorovacích rojů i hloubkového průzkumu.

Poslední den měsíce února se vydala kolona 8 automobilů Studebaker se 16 ženisty do Krosna, kde se ve sborových skladech nalézala většina mostní soupravy NLP. Tato okolnost svědčila pro to, že etapa obrany končí a předpokládá se další postup údolím Váhu.   

Dne 1. března kromě navážení dřeva koňskými potahy do Okoličného připravovala další část praporu (45 mužů pod velením ppor. Očenáše) materiál na další most u Lučivné (mezi Popradem a Štrbou). Tuto stavbu však měl vybudovat 135. ženijní prapor Rudé armády a role sborového praporu zde byla pouze pomocná. Následujícího dne menší počet mužů zajistil odvoz materiálu nákladním automobilem na místo stavby. Kromě toho jedno ženijní družstvo udržovalo a upravovalo cestu z Jamníku do Lipt. Sv. Ondreje. Útok na Lipt. Sv. Mikuláš byl zahájen okamžitě po posílení 1. ČSAS sovětskou 24. střeleckou divizí (genmjr. F. A. Prochorov - pozn. aut) dne 3. března a celý ženijní prapor se z tohoto důvodu v noci přemístil do předsunutého postavení v pásmu 3. ČSSB na okraji lesa v blízkosti kóty 906 u Žiaru. Nepříznivé povětrnostní podmínky a hustý provoz automobilů způsobily, že komunikace Konská – Žiar se zcela rozmočila a stala se nesjízdnou. Proto museli ženisté 2. roty a poddůstojnické školy nejprve cestu opravit, případně některé úseky vytýčit zcela znovu, takže do 6 hodin ráno byla v pohotovosti prakticky pouze 1. ženijní rota. V tuto dobu skončila dělostřelecká příprava a započal vlastní útok pěchoty, nejprve postupující ve prostoru Žiar – Smerčany. Velitel ženijního praporu vyslal rozminovací a vytyčovací skupinu po ose Žiar – Jalovec. Protože pěchota utrpěla v průběhu dne těžké ztráty, vydal velitel 3. ČSSB sborovým ženistům rozkaz, aby převzali obranu Žiaru. Ve 3 hodiny ráno 4. března obdržel prapor další rozkaz, tentokráte velitele sboru, jenž nařizoval přesun do Vetrné Poruby, kde převzal obranu kóty 770 od roty samopalníků. Obranná linie v prostoru, kam prapor dorazil v 5 hodin ráno, nebyla téměř  vybudovaná, proto ženisté museli svá postavení zesílit, což se dělo za prudké nepřátelské palby. Do 10 hodin byly ženisty obsazeny tři postavení východně Smerčan a přehrazeno údolí vedoucí od Vitálišovců do Vetrné Poruby. V 17 hodin rozkaz náčelníka štábu sboru vyslal dvě ženijní roty pod velením zástupce velitele praporu npor. Želenského obsadit kótu 729,4 (Nikovo - pozn. aut) a zajistit její obranu. V dosavadním úseku obrany tak zůstala pouze poddůstojnická škola. Želenského skupina ve 22 hodin kótu skutečně ovládla, ale ve 2 hodiny v noci na 5. března jí útok nepřátelských samopalníků donutil ustoupit, přičemž utrpěla ztráty – dva padlé (voj. Mendel Baš ze 2. roty a voj. Jura Pituch z 1. roty ), osm nezvěstných (des. Vilém Lejko a vojíni Krištof Gerhat, Jan Kubarič, Jan Pukman, Fedor Rusnak, Josef Vatrt, Jan Zinič a František Franc, přidělený od 2. brigády) z nichž se dva za několik dní k praporu vrátili (voj. Kubarič a voj. Rusnak), čtyři těžce a 14 lehce zraněných. Skupina se po částech stáhla ke postavením na kótě 770, slabě obsazenými četou nováčků a poddůstojnickou školou. I na toto postavení východně od Smerčan Němci (příslušníci 320. divize lidových granátníků) pětkrát zaútočili, ale byli vždy za citelných ztrát odraženi. Také po celý 5. březen panovalo mrazivé počasí, způsobující vojákům, jenž už dva dny nespali, četné omrzliny a velké vyčerpání. Činnost praporu při v obraně kóty 770 a později i 748 (velmi pravděpodobně není totožná s trig. 748 Háje pozn. aut.) pokračovala ve dnech 6. až 9. března. Všechny nepřátelské útoky se podařilo zastavit, i když mužstvo stále trpělo patnáctistupňovým mrazem a celkovou tělesnou únavou. Od 6. března byla k 1. ČSSB převelena skupina (1 +23) a šesti vozidel jako protitanková záloha.

9. března nařídil ženijní důstojník 1. ČSAS, aby se sborový ženijní prapor po vystřídání přemístil do Beňadikové a v souvislosti se předáním obrany Lipt. Sv. Mikuláše sovětskou 24. střeleckou divizí čs. sboru převzal existující minová pole a provedl další ženijní zajištění města – tj. položil další minová pole, zhotovil překážky, adjustoval mosty a opevnil k obraně vhodné domy. Prapor měl být vystřídán do půlnoci, ale k předání úseku jednotkám 3. ČSSB došlo až v 5 hodin ráno. V Beňadikové absolvovali ženisté odpočinek. Až okolo 16 hodiny byla společně s ženijním praporem 3 odeslána skupina 4+49 k zaujmutí obrany v Mikuláši, druhá skupina 4+44 dostala za úkol vybudovat minová pole a třetí 1+15 zaminovat tři mosty v Okoličném, jižně Stošic a  jižně Beňadikové. Dvě čety stále působily jako protitanková záloha. Bohužel, jedna skupina v počtu 1+10 velením ppor. Václava Linhy byla rozprášena jižně města.

Dne 11. března prováděl prapor v mezích svých možností zesilování obranných postavení u města. U tří předtím zajištěných mostů  byly postaveny hlídky a vyslán průzkum k mostu ve Vrbici, kam se odpoledne vydala skupina 1+24 položit miny. Při nepřátelském útoku z předmostí u Vrbice ztratil protivník právě na novém minovém poli 5 mužů a také díky tomu se jej na tomto úseku podařilo tentokráte odrazit. Obrana Mikuláše vojáky 1. ČSAS – především 1. brigády - však postupně slábla, objevily se projevy paniky a sbor pod tlakem nepřítele večer ve 21.00 vyklidil město. Ústup z Lipt. Sv. Mikuláše zvládl ženijní prapor vcelku dobře a v noci na 12. března ustoupil do Okoličného, kde zaujal obranu. Ztráty nepřerostly únosnou mez, protože v bojích od 10. do 12. března zahynuli pouze jeho dva příslušníci – voj. Ladislav Kedebec (11. března) a voj. Jan Babič (10. března) – a jeden ženista, přidělený od 4. ČSSB – voj. Vasil Bisaha. Pět vojínů zůstalo nezvěstných (ženisté voj. Jan Čonka a Jan Deak, z přidělených od jiných jednotek voj. Košan, Ryž a Vorobej, který se 17. 3. vrátil) další dva byli zraněni těžce a šest lehce (dva přiděleni od 4. ČSSB). Odpoledne prapor opustil Okoličné a přemístil k nutnému odpočinku se do obce Podtureň. Hlídka  1+6 zaminovala most v Uherské Vsi (Na tuto stavbu o délce mostovky 37 m stanovil výpočet celkem 22 kg trhaviny).

Početní stavy samostatného ženijního se za první dva týdny března výrazně změnily, k 13. březnu činily:

 Porovnáme –li počty živených a kmenový stav s údaji k 18. únoru (kmenový stav 380, živených 319), jeví se úbytek jako mnohem drastičtější. Rozdíl ale není způsoben bojovými ztrátami, ale odchodem velkého množství poddůstojníků a mužstva k ostatním ženijním jednotkám sboru. Například 20. února bylo odveleno 12 poddůstojníků a 36 vojínů, v dalších dnech odcházelo z kmenového stavu ještě několik jednotlivců a dvojic, naopak příchozí byl v uvedeném období zaznamenán pouze jediný. Počet živených se zmenšil i o instruktory, přidělené jako specialisty k dělostřeleckému pluku 5 a podobně.

Do 14. března převážná většina příslušníků mužstva prováděla kromě koupání opravy a čištění zbraní a výstroje, opotřebovaných v předchozích bojích. Pouze skupina 1+18 od 1. roty hlídkovala u tří zaminovaných mostů a velitel praporu provedl nejprve průzkum stavu silničních a železničních mostů na trati Liptovský Hrádok – Poprad a posléze i přípravy a kalkulace před započetím prací. Snaha o zprovoznění železnice v údolí Váhu byla více než potřebná, neboť v průběhu válečných operací na Slovensku v letech 1944-45 dokázali Němci během ústupových bojů destruovat téměř veškeré trati. Z celkových 3506 km železnice tak bylo zničených 2490 km, 798 mostů, vážně poškozeno 31 tunelů. Kromě toho docházelo k ničení staničních budov, výtopen, vykládacích ramp, lokomotiv a vozů. Přes katastrofální stav sítě zprovoznili ženisté Rudé armády trať Medzilaborce – Humenné, kterou zároveň upravili na široký rozchod. Humenné se tak v březnu stalo hlavní vykládací stanicí válečného materiálu pro jednotky 1. ČSAS. Přesto vzdálenost nádraží od čelních jednotek sboru byla obrovská, což vedlo k přetížení sborového autopraporu i dalších kolon, sestavených z automobilů ostatních jednotek sboru. Případné uschopnění dráhy v úseku Liptovský Hrádok - Poprad s využitím slovenskými železničáři a ženisty RA opravované trati Kysak – Margecany - Štrba by výrazně situaci ulehčilo.   

Bezprostředně po zjištění aktuálního stavu všech staveb - celkem se na trati Poprad – Liptovský hrádek nacházelo pět zničených či vážně poškozených železničních mostů, se 15. března obě ženijní roty přesunuly do Važce, kde měly východně od obce vybudovat provizorní jednokolejný železniční most přes říčku Čierný Váh (část trati Liptovský Hrádek – Poprad patřila k tzv. Košicko – Bohumínské dráze, budované  od 60. let 19. století. Úsek z Žiliny do Popradu byl jako jednokolejný dokončen roku 1871. Ačkoli ve 30. letech proběhla částečná modernizace provozu, druhá kolej se mezi Liptovským Hrádkem a Popradem vyskytovala jen v části Lučivná - Svit a většina trati tak zůstala jednokolejná) o nosnosti 200 t, výšce 8,5 a délce 16 metrů. Nejprve ženisté odstranili sutiny starého mostu v místech pro rámové podpěry. Dalšího dne pracovaly na stavbě opět obě roty, tentokráte posílené o 33 nováčků, materiál se dovážel z Liptovského Hrádku. Tři poměrně masivní dvojité rámové podpěry byly vztyčeny 17. března a na staveniště se počal dopravovat i písek a štěrk pro betonáž opěr mostu. Nazítří proběhlo vypodložení rámových podpěr a současně se prováděly práce na bednění. Dne 19. března se do stavby zapojila i jedna četa poddůstojnické školy. V této době se podařilo dokončit vyrovnání trámců mostovky a bylo možné přikročit k dalšímu vyztužování a zavětrování. Zároveň odstartovaly práce na vybudování dalšího 200 tunového železničního mostu u železniční stanice Štrba. Tohoto dne prozatím skupina civilistů čistila dno od trosek, ale již 20. března byla na místo převelena 1. rota.

Na mostě u Važce 20. a 21. března proběhlo betonování (86 m³ betonu typu „A“). Po posledních úpravách se stavbu, na které se spotřebovalo i 73 m³ kamene a 63 m³ dřeva, podařilo úspěšně dokončit a veškerou pracovní sílu bylo možné převést do Štrby. Do té doby zde vojáci i civilisté vytěžili 120 m³ zeminy a masivní kusy betonových sutin rozbili trhavinou. Následující dva dny - 22. a 23. března - bylo vykopáno a odvezeno dalších 85 m³, resp. 45 m³. Zároveň ženisté přikročili ke stavbě pěti rámových podpěr. Jejich počet, druh materiálu a průřez stanovil, příp. ověřil podobně jako v případě mostu u Važce npor. ing. Rosenberg jednoduchým, leč zcela postačujícím statickým výpočtem (ten v případě mostu u Važce obsahoval i dynamickou přirážku od odstředivé síly v traťovém oblouku o poloměru 450 m a uvažoval i zatížení od povětrnostních sil) Most u Štrby prapor dokončil 25. března, když předtím roty vybetonovaly koryto a zajistily dvě rámové podpěry směsí typu „C“ o celkovém objemu 28 m³ a provedly zavětrování celé konstrukce.

Protože jarní vody strhly veškeré mosty přes Ondavu (poslední z nich 22. března u obce Počičvy), čímž se přerušila zásobovací trasa sboru na Humenné, odjela 25. března ve 4 hodiny ráno 2. rota na 12 automobilech s mostní soupravou NLP do prostoru Stropkova (zřejmě ještě během cesty změněno na Vranov) postavit pontonový most. Další den bylo za 2. rotou posláno beranidlo na pontonu. Stavba pětitunového mostu o délce 112 metrů u Vranova trvala až do 28. března. Na nová místa se 26. března přesunula i 1. rota. Její jedna četa začala mezi Liptovskou Porúbkou a Liptovským Hrádkem s podložením mostovky přelomeného železničního ocelového mostu o délce 42 m a nosnosti 400 t. Podložení mělo být realizovalo pomocí tří masivních trámcových hranic o průřezu 2,5x3m, resp. 3x3m, ukotvených v 1,4 m hlubokém říčním proudu a jedné drobnější pomocné hranice. Ve stejné době, zahájily zbývající dvě čety 1. roty rekonstrukci železničního 300 tunového ocelového mostu na kamenobetonové spodní stavbě u stanice Kráľova Lehota. Zde se situace vyvinula o něco lépe, neboť bylo možné použít dvou kusů ocelové konstrukce z původního (délka 14m) i později zde postaveného provizorního mostu (cca 11 m). Již 27. března ženisté usadili kratší konstrukci a 28. března i tu zbývající. V průběhu prací příslušníci 1. roty zneškodnili nepřátelskou nálož, nalezenou u Lehotského nádraží. Zatímco most u Kráľovy Lehoty se podařilo dokončit 29. března, u Porúbky probíhaly práce díky složitému kotvení hranic pomocí pilotů, zarážených do ledového proudu o poznání pomaleji (k 29. zbývalo vybudovat ještě jednu hlavní hranici). Celkově se trať podařilo uschopnit pouze do Východné, resp. Kráľovy Lehoty, dále by bylo totiž nutné obnovit i poslední stavbu - dlouhý a vysoký most přes řeku Boču, na což prostředky ani časové možnosti ženistů 1. ČSAS nepostačovaly. Pontonový most přes Ondavu musela 2. rota rozebrat a znovu postavit, takže její vojáci opustili Vranov teprve 30. března ráno. Na místě zanechali skupinu 1+20, zabezpečující provoz soupravy až do začátku dubna, poslední zbytek ženistů v počtu 1+7 opustil Ondavu dokonce až 14. dubna. V polovině dubna totiž Humenné přestalo plnit funkci hlavní vykládací stanice 1. ČSAS,  a nahradilo ji železniční nádraží v polském městě Sucha (asi 40 km na jz od Krakova), nacházející se asi v poloviční vzdálenosti Martina, kde se pohybovaly hlavní části týlu.

Zbytek měsíce března strávila většina ženijního praporu při úpravě cest Konská-Žiar a Beňadiková – Lipt. Sv. Ondrej – Žiar. Úpravy spočívaly v odvodnění, odstranění bláta a zpevnění povrchu štěrkem, proutím a chvojím. Části cest o celkové délce 300 bm byly vystavěny z dřevěných fošen a desek. Prapor opět zformoval dvě protitankové zálohy, které položily 200 PT min v oblasti obcí Bobrovec a Trstené. I v prvních třech dubnových dnech ženisté s pomocí sborového silničního praporu museli nutně pokračovat v úpravách cesty Konská – Žiar, protože po komunikaci probíhal intenzivní přísun materiálu a cesta se po předchozím dešti rychle zanášela bahnem. Ženijní prapor do 3. dubna zpevnil dalších 850 bm fošnami a deskami. Ty se však pod vahou těžkých vozidel lámaly a komunikace tak vyžadovala neustálou údržbu. Byla obnovena průzkumná činnost, 1. a 2. dubna vyrazila průzkumná skupina po ose Žiar – Jalovec – Bobrovček – Pavlova Ves. Ženisté též provedli zaminování jižního okraje osady Jalovec. Další činnost souvisela s obnovením útoku, protože 3. dubna skupina 1+14 postavila pozorovatelnu pro velitele 3. ČSSB a v Liptovském Hrádku provádělo 40 mužů výcvik se soulodím z několika segmentů soupravy NLP a připravovalo těž útočné lávky pro uvažované překonání Váhu u Palúdzky (první osada na západ od Lipt. Sv. Mikuláše). 

Během válečných operací u Lipt. Sv. Mikuláše ženijní prapor zcela nově postavil, opravil, zesílil a zabezpečil proti jarním vodám celkem 10 mostů a připravil materiál na jeden další. Z deseti uváděných byly čtyři železniční a zejména ty u Važce a Štrby zřejmě patřily k tomu technicky nejsložitějšímu, s čím se ženisté při tažení od Dukly setkali. Kromě toho samozřejmě i nadále prováděl silniční, stavební, minování i rozminovávací práce, svým objemem denně (včetně stavby mostů) překračující 1800 – 1900 pracovních hodin. Protože se sborový ženijní prapor zapojil aktivně i do obranných operací přímo na frontě, ztráty ve srovnání s lednem a první polovinou února vzrostly, nikoli však nad únosnou mez. Celkem padlo, zůstalo nezvěstných, nebo utrpělo zranění na 44 ženistů. Kromě čtyř mrtvých, sedmi nezvěstných a 24 zraněných (plus jeden mrtvý, tři nezvěstní a dva zranění, přidělení od 2. a 4. ČSSB) z bojů v první polovině měsíce března ztratil prapor ještě tři své příslušníky - při hlídkové službě 17. března u podminovaného mostu padl zasažen nepřátelskými minomety voj. Jan Ryba, 18. března byli za podobné situace těžce zraněni čet. Josef Marar a voj. Mikuláš Šarban.

Do měsíce dubna vstupoval sborový ženijní prapor 1 po doplnění nováčky s těmito stavy:

Postup přes Velkou a Malou Fatru k Žilině a na Moravu

 Všeobecná situace na frontě i série vlastních útoků od 30. března do 4. dubna přinesla 1. ČSAS úspěch, 4. ČSSB společně se sovětskou 24. střeleckou divizí získaly opět Lipt. Sv. Mikuláš a sbor přešel do pronásledování ustupujícího nepřítele. Rychlý postup vlastní pěchoty zabránil Němcům zachytit se na západních březích říčky Kvačianka (v prostoru východně Liptovské Sv. Mary). Rozminovací skupina sborového ženijního praporu síle 1+19 postupovala 4. dubna po hlavní ose sboru Bobrovec – Liptovská Ondrášová – Parížovce - Vlašky a odstranila přitom 463 min. Zároveň po provizorních přechodech vyrazila československá pěchota do Palúdzky. Zde za strženým mostem přes Váh ženisté zneškodnili 23 min a též nálož, skrytou v betonovém pilíři. Rozminováno bylo ještě další pole z 35 min u zničeného dřevěného mostu přes Kvačianku. Potíže vzniklé stržením uvedených mostů dokázali vojáci sborového ženijního praporu odstranit téměř okamžitě, využívajíce přitom poměrně neotřelého řešení zejména u Palúdzky. Zdejší silniční most se skládal ze dvou příhradových oblouků o délce 60 a šířce 7 m, z nichž jeden v předchozích bojích poškodili partyzáni a Němci jej opravili, zatímco druhé pole se v bojích o Mikuláš pokusili zničit. Konstrukce se uvolnila pouze na jednom konci a klesla do řečiště tak, že mostovka svírala s vodní hladinou úhel asi 10-15°. Příslušníci 2. roty, pracující ještě pod nepřátelskou palbou, odkopem zeminy snížili výšku terénu před mostem a vytvořili 30 m dlouhou dřevěnou mostovku, podepřenou dvěma trámcovými hranicemi, založenými na dně řeky. Improvizace dovolovala průjezd vozidlům až do hmotnosti 10 t. Pro zprůjezdnění hlavního směru musel být vybudován objezd mezi obcemi Parížovce  a Ráztoky, přes Kvačianku východně Liptovské Mary postaven 2. rotou objezdový „nízkovodní“ 5 t dřevěný most o délce 16 m, využívající i dva pontony ze soupravy NLP a potok Sestrč u stejné obce překlenul 14,5 m dlouhý dřevěný most na pilotech. Mezi Liptovskou Marou a obcí Vlašky příslušníci praporu zasypali kráter o průměru 10 m a hloubce 4 m po explozi nálože či těžkého granátu. Tempo postupu bylo takové, že i u mostu přes Kvačianku ženisty obtěžovala palba. O těsném kontaktu s nepřítelem svědčí i to, že prapor získal 4. dubna tři zajatce, z nichž dva byli zastřeleni při pokusu o útěk. Pronásledování pokračovalo i 5. dubna, čelní skupina přitom postoupila za Ružomberok. Celý prapor se přemístil do Liptovské Teplé, kde nepřítel přerušil komunikaci zničením 15 m úseku mostovky silničního mostu přes Váh o délce 90 m, vedoucí do Ivachnové. Opravu ženisté provedli pomocí dřevěné konstrukce o nosnosti 10 t , usazené na čtyřech pilotech, zaražených do dna řeky více jak 1 m. Do večera 2. rota vybudovala několik objezdů na silnici Lipt. Teplá - Ružomberok – Kraľovany.

Postup 1. ČSAS údolím Váhu na Západ se nezastavil ani 6. dubna a ženijní prapor se s výjimkou týlu, který se přesunul do Ružomberoku, dosáhl obce Ľubochňa. Předtím ale ženisté zneškodnili 200 kg nálož v pilíři strženého mostu u vesnice Vlašky, v Prieročkách za Ružomberokem 376 min, a konečně hlídka 1+6 vyslaná k dělostřelcům do obce Gombáš odstranila  152 min. U Ľubochni bylo nutné znovu vybudovat tři stržené mosty. V prostoru severně směrem na Kraľovany sestavili příslušníci 2. roty pětitunový pontonový most o délce 17 m, vyztužený čtyřmi kozami, vše velmi podobné koncepce jako stavba ze 4. dubna přes potok Kvačianku. Nosnost byla o den později zvýšena na 30 t. Druhý most bezprostředně u Ľubochni (kde ženisté předtím zneškodnili 128 min) zhotovili též vojáci 2. roty, nyní ale z dřevěných trámů, podepřených čtyřmi rámovými podpěrami. Nosnost tentokráte činila ihned 30 t a délka 14 m. S pomocní místního obyvatelstva vznikl třetí most u pily, jižně od obce. Tentokráte se jednalo pouze o mostovku, dlouhou 8,5 m a nosnosti 10 t, položenou na původní betonové břehy. Výčet pracovních činností, uskutečněných 6. dubna uzavírá stavba objezdů a zasypání sedmi kráterů po výbuchu náloží o průměru 10 m na silnici Ružomberok – Ľubochňa.

Ve dnech 7. a 8. dubna uskutečnila skupina 1+2 (3) průzkum strženého mostu na soutoku Váhu a Oravy v Kraľovanech. Pokračovaly rozminovací práce skupiny 1+19, jež do 7. dubna odstranila v obcích na západ od Liptovského Mikuláše až k Ružomberoku (Lipt. Ondrášová, Ráztoky, Bobrovec, Parížovce, Lipt. Sv. Mara, Vlašky, Bešeňová, Lisková) dohromady 124 min a šest náloží o celkové hmotnosti více jak 500 kg. Za Ružomberokem na cestě Rybárpole – Gombáš zneškodnila dalších 17 min. Další příslušníci praporu prováděli 7. a 8. dubna přípravu dvou zřejmě devítitunových soulodí a cvičili jejich praktické použití, což se již brzy ukázalo jako velmi předvídavé. Protože stržený most na soutoku v Kraľovanech velmi znesnadňoval postup a situace a vybavení (souprava NLP se částečně nacházela ještě ve Vranově nebo na cestě) umožňovalo příslušníkům 1. roty převážet některé jednotky 1. ČSAS pouze na 9 t soulodí, musely ostatní formace sboru používat objezdu.  Tak se po ose Ružomberok – Dolný Kubín – Párnica – Kraľovany přesunul 9. dubna i  zbytek ženijního praporu do Ratkova. Zbytek soupravy NLP připravovala ihned po převozu 2. rota k přemostění Váhu u Nolčova, poddůstojnická škola na novém působišti zahájila stavbu silničního 21 m mostu s únosností 30 t přes železniční trať u Šútovské vápenky, zničeného nepřítelem a 10 t silničního mostu o délce 8,5 m v tomtéž prostoru. Obě stavby u Šútova se podařilo dokončit 10. dubna. Díky průzkumu komunikace od Kraľovan až po most u Sučan, uskutečněnému  skupinami 1+10 a 1+4 mohli 10. dubna ženisté zneškodnit celkem čtyři nálože v úseku Kraľovany – Ratkovo (dvě časované a dvě obyčejné) o celkové hmotnosti 600 kg. Převážná část praporu se tento den zabývala u Nolčova sestavováním mostu o nosnosti 9 t a délce rovných 100m (dokončen 11. dubna v 9.00 hod) a zřízením přepravy stejné nosnosti přes Váh u Krpeľan včetně příjezdové cesty.

Od 11. dubna pronikaly průzkumné hlídky praporu podél Váhu až za Vrútky. Rozminovací skupiny působily na ose Nolčovo – Konské – Podhradie. Prapor, který se toho dne přemístil z Ratkova do Vrútek, také zřídil další 16 t přepravu na levý břeh Váhu u Sučan, kde jeho 1. rota převážela až do 13. dubna, zatímco 2. rota započala s obnovou strženého ocelového mostu přes řeku Turiec severně od obce Priekopa. Most o délce 37 m na sedmi rámových podpěrách 2. rota dokončila už 12. dubna. Stavba o nosnosti 30 t menší částí spočívala na stržené ocelové mostovce. Prapor téhož dne provedl i odminování mostu a železniční stanice ve Vrútkách.

Po osvobození Martina a Vrútek se postup jednotek 1. ČSAS opět téměř zastavil na východních svazích Malé Fatry. Nepřítel zde ustoupil do části pohoří na jih od Váhu, a tím blokoval přechod sboru přes hřebeny k Žilině a využíval i skupinu opevněných kamenolomů u železniční zastávky Dubná Skala na levém břehu Váhu, která znemožňovala proniknout dále úzkou soutěskou podél řeky ke Strečnu. Boje v horském terénu vyžadovaly opět stavbu nových cest, takže 13. dubna začala 2. rota s úpravou lesní cesty ke kótě 904 a v dalších dnech pokračovala přes trig. 907 a 1117. Vojáci 1. roty si mohli 14. a 15. dubna po třech dnech služby na 16 t přepravě ve Vrútkách odpočinout, upravit svou výstroj a vyčistit zbraně. Poté, co 2. rota  upravila přibližně 5 km cesty až na kótu 1336, vrátila se do Priekopy. Vybudovaná komunikace sloužila k dopravě výzbroje zejména dělostřelectvu 3. ČSSB (děl. pluky 3 a 4) k dopravě kanónů ráže 76 mm a minometů ráže 120 mm, poté použitých k ostřelování německých pozic na vrcholu Polomu (kóta 1100) a hory Grúň (kóta 1070).

Dne 16. dubna zahájila 1. rota úpravu horské cesty přes Malou Fatru směrem k obcím Višňová a Stráňavy, 2. rota se zabývala výcvikem na 5 a 9 t soulodí včetně stavby přístavního můstku. Vojáci poddůstojnické školy přerušili své působení v poli a připravovali se k závěrečným zkouškám. Průzkumná četa působila jako rozminovací skupina v řadách pěchoty v první linii na ose Vrútky - Žilina. Touto činností se všechny části praporu zabývaly i v období dalších několika dní. Dosavadního velitele praporu mjr. žen. Ladislav Jilmu, který nastoupil službu ženijního důstojníka 1. ČSAS, vystřídal 18. dubna škpt. Vladimír Lexa. Bývalý velitel v důvěrném rozkaze č. 12 poděkoval všem důstojníkům, rotmistrům i mužstvu za jejich spolupráci v boji, přál mnoho zdaru v konečném boji za osvobození vlasti a šťastný návrat do domovů. Závěrečné zkoušky 109 frekventantů poddůstojnické školy proběhly v podstatě velmi úspěšně 20. dubna. O dva dny později byla škola důvěrným rozkazem č. 9 zrušena a zároveň došlo k reorganizaci praporu, přičemž 23. 4. vznikla 3. rota (dle dův. rozkazu vel. praporu č. 13). V poslední dekádě dubna se následkem velkého pracovního vypětí, kombinovaného s ubytováním v lese zhoršil zdravotní stav 1. roty, jenž ve dne stále upravovala horské cesty a v noci průseky pro dělostřelectvo. Jen 22. dubna její příslušníci vykáceli 1400 m² porostu  a vybudovali 400 m cesty v prostoru kóty 904. Do silničních prací zapojily i obě zbývající roty, 2. rota v noci na 23. dubna upravila lesní cestu pro jezdce na kótu 1364 (Minčol) a 3. rota provedla průzkum a zneškodnila miny na tříkilometrovém úseku silnice od Vrútek směrem na Žilinu.

Po 24. dubnu, kdy se Němci z posledních sil drželi už jen na kótě 1100, pronikaly jednotky 1. ČSSB soutěskou Váhu směrem na Strečno a připravovaly se finálnímu útoku na zbývající ohnisky německého odporu na Malé Fatře. Ženijní prapor stáhl své vojáky z hor a v první linii zůstala jen průzkumná četa 1+12 a další dvě menší jednotky. Skupina 1+24 zjišťovala stav silnice od Vrútek až k prvnímu železničnímu tunelu u Strečna, druhá v počtu 1+6 dostala za úkol prozkoumat silniční oblouk nad tunelem. K tunelu dorazil 25. dubna i náčelník štábu npor. Rosenberg a por. Novák, kteří provedli velitelský průzkum. Protože silnice Vrútky – Strečno ustupující nepřítel na několika místech přerušil, 3. rota připravila a navezla na inkriminovaná místa materiál k opravě. Současně přepravila komponenty 9 t soulodí ze Sučan do Vrútek. Silnici v úseku Vrútky- Strečno se 26. dubna podařilo zprovoznit až k tunelům. Vojáci 1. roty uvedli do pořádku asi 130 m² vozovky v prostoru 3 km severně od Vrútek, 2. rota postupovala těsně za pěchotou a připravovala cestu pro dělostřelectvo. Její příslušníci pracovali pod nepřátelskou kulometnou palbou a palbou odstřelovačů, naštěstí beze ztrát. Celý prapor nepřerušil svou činnost ani v noci, pouze od 22 do 24 hod byl povolen krátký oddech. Od půlnoci zahájily všechny 3 roty pod přímým velením npor. Rosenberga stavbu 30 t mostu na čtyřech rámových podpěrách s délkou mostovky 17 m. Most překonával kus stržené silnice nedaleko železničních tunelů. Ženisty opět obtěžovala nepřátelská kulometná a minometná palba. Cestu až do Strečna byla zprovozněna po zneškodnění čtyř náloží a opravě dalšího, tentokráte 120 m dlouhého úseku zničené silnice (ve spolupráci se 135. ženijním praporem RA) ještě 27. dubna  a prapor vyslal průzkumnou hlídku až k obci Stráňavy. Odpoledne dopravila 1. rota 9 t  soulodí z Vrútek do Strečna a 2. rota se zabývala deadjustaci železničního tunelu, kde bylo nalezeno celkem 37 leteckých pum a nálože, obsahující 2 tuny černého prachu. Třetí rota opravila 5 km silnice a večer přivezla soupravu NLP ze Sučan do Strečna a v noci na 28. dubna z ní 1. a 2. rota sestavily za minometné palby devítitunový most o délce 140 m.  Skupina 1+20, vyčleněná z 1. roty, prováděla v souvislosti s útokem na Žilinu ve dnech 27. a 28. dubna stavební práce na sborové pozorovatelně u Straňav. Jiná skupina 1+15 připravovala k odminování cestu Strečno – Stráňavy – Višňová, podobně jako skupina 1+20 v úseku Strečno – Mojšova Lúčka. Na cestě do Višňové pak odpoledne pracovaly 1. a 3 rota, nazítří je posílila i rota zbývající. Úpravy spočívaly v odkopu zeminy a skály, zplanýrování vozovky, vytvoření odvodňovací soustavy, místy ve vystlání hatěmi a stavbě povalové cesty. Komunikaci se 30. dubna dopoledne podařilo zprovoznit pro veškerá motorová vozidla.

V noci z 29. na 30. dubna zaútočily jednotky 1. ČSAS na Žilinu a téhož dne město osvobodily. Průzkumná četa praporu pronikla za Žilinu a postupovala podél Váhu ve směru na Povážskou Teplou. Vojáci 1. roty se odpoledne přesunuli za Žilinu a kromě jednoho silničního objezdu východně od města vytvořili další tři na komunikaci ve směru Rajec. Pontonový most u Strečna rozebrala 2. rota a jeho díly převezla skupina 1+35, z roty k tomuto úkolu vyčleněná, do prostoru Dolní Hričov. Také v prvních květnových dnech postupovala průzkumná četa 1+11 jako rozminovací skupina společné s pěchotou směrem k moravskoslovenským hranicím. Další skupina stejného určení 1+10 čistila předpokládanou hlavní pochodovou osu 1. ČSAS Povážská Teplá – Půchov – Horní Lideč. Vojáci 1. roty provedli 1. května na tomto směru stavbu objezdové cesty u Hrabové, kde nepřítel  zničil silniční most nad železniční tratí. Příslušníci 2. roty v počtu 1+32 převáželi dopoledne v oblasti mezi Dolním Hričovem a Bytčou na soulodí vlastní pěchotu přes Váh. Odpoledne se celý prapor zúčastnil přesunu ve směru na Povážskou Teplou u obce Povážské Podhradie sestavil na místě přívozu most o délce 114 m a nosnosti 16 t. Čtvrtina mostu přibližně o délce 30 m byla postavena klasickým postupem za využití sedmi rámových opor, zbytek se skládal z dílců soupravy NLP. Konstrukci museli ženisté s ohledem na klesající vodní hladinu 2. května dopoledne modifikovat a pro udržování dalšího provozu musela na místě zůstat obsluha v počtu 2+45. Odpoledne ve spolupráci se 135. ženijním praporem RA zahájil sborový prapor obnovu 170 m dlouhého betonového mostu o nosnosti 30 t přes Váh ve Velké Bytči. Jeho konstrukce využívala zbytků betonu a rámových podpěr, čs. prapor postupoval z levého břehu a materiál na stavbu si dovážel z pily v Povážské Teplé a z Čs. zbrojovky v Povážské Bystrici. Sovětští ženisté budovali stavbu na pravém břehu. Celý prapor se 2. května ubytoval na zámečku ve Velké Bytče, kde přenocoval pouze dvakrát, protože 4. května odpoledne byly práce na 30 t mostě završeny a jednotka vyrazila dále za hlavními silami sboru, tou dobou osvobozujícími Vsetín. Ženisté do večera dosáhli obce Ústí (asi 4 km na jih od Vsetína), kde ještě v noci zahájila 2. a 3. rota stavbu 30 t mostu přes Horní (Vsetínskou) Bečvu. Mostovka o délce 29 a šířce 4,2 m byla usazena na sedmi rámových podpěrách. Stavbu vojáci dokončili velmi rychle - ve 2 hod ráno 5. května. Průzkumná četa praporu se tou dobou již blížila k Holešovu a rozminovací skupina odstranila toho dne 101 min z úseku Horní Lideč - Vsetín a poté pokračovala na Valašské Meziříčí. Hlavní síly praporu se ráno přesunuly do Vsetína, kde měly povoleny dopolední odpočinek. Od 5. května byla ze 3. roty vyčleněna skupina 1+25 pod velením ppor. Behúna a přidělena do konce válečných operací k děl. pluku 5 jako motorizovaná ženijní četa.