Pro pozvednutí morálky vyhlásil generál Charles de Gaulle dne 16. listopadu 1940 v Brazzaville nařízením číslo 7. zřízení vysokého vyznamenání – Ordre de la Libération ( řád Osvobození ), jehož cílem bylo odměnit jednotlivce a uskupení za významné činy při osvobozování Francie a jeho říše. Do ledna roku 1946 obdrželo tento kříž 1036 jednotlivců, 18 bojových jednotek a 5 francouzských měst. Z počtu jednotlivců bylo 42 cizinců osmnácti národností. Mezi nejvýznamnější nositele patřil britský premiér Winston Churchil, velitel spojeneckých jednotek a pozdější prezident USA Dwight David Einsehower, marocký král Mohammed Ben Youssef a král Velké Británie a Severního Irska Jiří VI.  Nejvíce cizinců jedné země, pět, pocházelo z Belgie a Ruska. Čtyřmi nositeli se pyšní Československo,  Spojené státy americké a Velká Británie. Prvním československým vyznamenaným důstojníkem se stal Bohumil Vazač.

 Bohumil Eduard Vazač se narodil v rodině stavebního políra dne 5. listopadu roku 1913 v Hradci Králové. Ve svých patnácti letech nastoupil do učení ke stavitelské firmě Kraus v Praze. Školu však, vzhledem k částečné likvidaci firmy v dubnu 1930, nedokončil. Byl propuštěn a v době nezaměstnanosti příležitostně pracoval na nouzových pracích hlavního města v Dejvicích. V září 1930 zahájil studium na 1. státní průmyslové škole v Praze, obor stavitelský,  kterou úspěšně zakončil maturitou v červnu 1934. Následující měsíc nastoupil presenční službu u 28. pěšího pluku „Tyrše a Fűgnera“ v Praze. Absolvoval školu na důstojníka v záloze a v září 1935 byl přijat do vojenské akademie v Hranicích. Dne 1. prosince 1935 byl jmenován do hodnosti podporučíka pěchoty. Po úspěšném absolvování akademie a povýšení na poručíka pěchoty, nastoupil 1. srpna 1937 službu u 1. pěšího pluku horské pěchoty v Dolním Kubíně a zastával funkci velitele čety u 8., respektive 12. roty. Rozbití zbytku Československa hitlerovským Německem v březnu 1939 znamenalo ukončení služby v armádě a nástup dovolené do rozhodnutí o další státní službě. Ta však neměla dlouhého trvání, protože po necelých dvou měsících ilegálně opustil v prostoru východně Petřvald republiku a 27. května 1939 se přihlásil u vojenské skupiny v Krakově. Krátce po příchodu podepsal spolu s dalšími vojenskými uprchlíky, na žádost československých zahraničních představitelů, vstup do Cizinecké legie. Dne 21. června odplul z Polska a 8. srpna byl převzat v hodnosti sergeanta do svazku 1. pluku Cizinecké legie. V brzké době se seznámil s řády a povinnostmi legionáře a krátce poté zamířil do alžírského města Philippeville, základny 15. RTS (15. pluk Senegalských střelců ). Po několika dnech byl převelen k jednomu pěšímu praporu pluku do Bône, kde poznával odlišnou mentalitu francouzských koloniálních vojáků.

„…Jeden z mých kamarádů, Vazač“, vzpomínal na společnou příhodu tehdejší sergeant 15. pluku Zdeněk Stav, „pročítal vojenskou příručku a s pečlivostí pana profesora si v ní podtrhoval některé věty přehazovacím stříbrným Crayonem střídavě červeně, modře, zeleně, hnědě, když jsme si povšimli, jak mu černý vojáček hledí přes rameno na ty divy a oči mu mohou údivem z důlků vypadnout, že jedna a táž tužka píše pokaždé jinou barvou. I Vazač si toho všimnul a hned mu vysvětlil, jak se s tužkou manipuluje. Sotva se to vojáček naučil, již prosil, zda by si tužku mohl vzít na dvůr. Věděli jsme, že tito vojáci nekradou a tak dostal beze všeho naše svolení i potřebný papír. Byli jsme zvědavi, co se bude dít a dívali jsme se z okna. Za chvíli bylo na dvoře kolem držitele podivuhodné tužky klubko černých, z něhož se ozývali výkřiky údivu. Trvalo to příliš dlouho a tak jsme od oken odešli. Po čase se vojáček vrátil a žádal, aby mu Vazač tužku prodal. K čemu ji chceš, ptali jsme se, když neumíš psát. Vysvětlil lámanou francouzštinou, že když takový div přinese po vojně domů, bude ve vesnici vážený a vysypal na stůl kupů měděných a niklových mincí různé hodnoty. Možná to bylo přes deset, možná i třicet franků. Byla to sice sotva skutečná hodnota Crayonu, ale pro černé vojáky, kteří dostávali jen nepatrný žold a neměli představy o finančních hodnotách předmětů, které nepatřily k jejich běžným potřebám, to muselo představovat úžasnou sumu. Bylo patrné, že snad padesát černých vojáků se složilo, aby pomohli našemu černouškovi kouzelnou tužku získat. „Ne, to ti nemohu prodat“, zněla Vazačova odpověď a následuje dlouhé domlouvání a přemlouvání vojáčkem, neoblomnost kolegy a znovu vojáčkova žádost, aby si mohl tužku vzít opět na dvůr. „Můžeš“, zněla Vazačova odpověď. Znovu na dvoře houf černých vojáků, znovu výkřiky údivu a jak nyní vidíme, znovu i všeobecné obracení kapes. Konečně se náš vojáček vrací a k dosavadní hromádce přidává další mince, a i jiné cennosti jako jsou píšťalky, kudly a podobné věci. Je určitě přesvědčen, že Vazačovi nabízí báječný poklad. Vše ukazuje, že se tužky, kterou drží křečovitě na prsou, již nemíní vzdát. Je to nepříjemná situace a snad všichni přemýšlíme, jak z ní ven, když Vazač náhle říká: „ Tu tužku ti  nemohu prodat. Dostal jsem ji jako dar“. Reakce černého vojáka je úžasná.  Tužku, kterou do té doby držel, jakoby se jí za nic na světě nemohl vzdát, okamžitě pokládá a říká: „Ano, dar se neprodává“. Posbírav mince, píšťalky a kudly, smutný odchází. Byl jistě přesvědčen, že za tužku nabízí bohatství a mít ji, je pro něj otázkou bytí a nebytí. Jakmile však zjistil, že je to dar, nepřicházelo jakékoliv další jednání v úvahu. Dar se neprodává. Kolikráte jsem si potom říkal, kolik našich lidí by odmítlo výhodný prodej něčeho, jen protože je to dar!“

Pobyt u Senegalců nebyl dlouhý. 1. září 1939 vypukla 2. světová válka a Francouzi začali plnit druhou část dohody o převzetí Čechoslováků do Cizinecké legie tím, že je postupně uvolňovali ze svých jednotek do nově vznikající československé zahraniční armády ve Francii. Koncem září (kmenový list B. Vazače uvádí konec září, v korespondenci autorovi píše B. Vazač o příjezdu do Agde na konci října - pozn. autora) přijel do výcvikového tábora  Agde i poručík Vazač a 16. listopadu byl zařazen do roty doprovodných zbraní 1. pěšího pluku.

1. československá divize bojovala od začátku svého vzniku s obrovskými problémy. Výstrojní a výzbrojní nedostatky, postupný příchod různě vycvičeného a motivovaného mužstva, stmelování jednotek i velení, mobilizace a několik reorganizací přinášelo do výcviku nemalé potíže. Na jaře roku 1940 se situace začala měnit.

„ V dubnu 1940 rozhodlo konečně francouzské velení, že protitankové jednotky československé armády mají provést výcvik a ostrou střelbu ve výcvikovém středisku v Normandii. Zároveň měli cestou zpět odebrat předepsanou protitankovou výzbroj pro celou divisní pěchotu. U 1. pluku byl pro střelbu vybrán můj oddíl, sestávající se ze 72 poddůstojníků a vojáků. V předvečer odjezdu však přišel rozkaz od francouzského velitele oblasti všechno zrušit. Oddíly byly zase rozpuštěny, vojáci se vrátili k jednotkám a vagóny vráceny železnici. Za šest dní nato, ale přišel rozkaz k okamžitému odjezdu. A tím začalo naše bojové nasazení ve Francii.

Nebylo to nic slavného. Koncem května se snažilo francouzské velení zastavit nápor německé armády čímkoliv co měla právě po ruce. Proto nás, po kratičkém pětidenním výcviku, poslali narychlo do St. Cyr Ėcole u Paříže, kde bylo vyzbrojovací středisko protitankových jednotek. Dostal jsem pro svůj oddíl pouze 3 kanóny 25 mm, 6 koní, 24 pušek a 4 automatické pistole. Výzbroj pro jednu protitankovou četu. Protestovat a žádat víc, bylo zbytečné. Chtěli jsme se samozřejmě vrátit k našim československým jednotkám, které údajně měly odjet na frontu. Francouzi ale zavolali z Paříže generála Mittelhausera, bývalého vojenského atašé v Praze, a ten nás přesvědčil o nutnosti okamžitého odjezdu na frontu. No a tak jsme ještě v noci odjížděli na frontu, která již nebyla daleko. (2. června 1940 byl protitankový oddíl přidělen k 59. francouzskému pěšímu pluku - pozn. autora)

Naše polní tažení, byl vlastně nepřetržitý ústupový boj ve kterém protitankové kanóny měly co dělat. Můj oddíl, ve skutečnosti jedna protitanková četa, se z toho dostala celkem dobře. Ztráty byly několik raněných. Navíc se nám podařilo celý oddíl zmotorizovat čtyřmi armádními 2,5 t. auty, doplnit zbraně a hlavně posbírat několik našich vojáků obou našich pluků, kteří se ztratili za ústupu. Tak to trvalo do poloviny června, když mi v prostoru Melun, jeden důstojník štábu 4DLM (lehká mechanizovaná divize) oznámil, že maršál Pétain žádá o příměří a bude lepší, když československé jednotky z fronty zmizí. Nemusel to říkat dvakrát - obava z padnutí do zajetí byla velká. Proto jsme se ještě téže noci snažili obejít komunikace  a dostat se na naši základnu v Agde. Fakt, že jsme motorizováni, nám umožnil celkem rychle dosáhnout Beziérs, kde bylo velitelství 1. československé divize. Jaké bylo ale trpké překvapení, když mě velitel divize prohlásil za zběha. Naštěstí byl přítomen náčelník štábu a situaci diplomaticky vyřešil. Případ byl ještě projednáván v Anglii a výsledkem bylo moje navržení na československý Válečný kříž, který jsem ale dostal až v roce 1948“.

Po příjezdu do Anglie se zbytky roty doprovodných zbraní rozmístily ve stanovém táboře v Cholmondeley. Ztráta nadějí z Francie, rozčarování z chování některých důstojníků na frontě, „vzpoura“ dobrovolníků ze Španělska a nešťastné řešení problému nadbytečných důstojníků vzniklé z reorganizace československé armády v Anglii, znamenalo obrovskou morální trhlinu naší jednotky. Nadporučík Bohumil Vazač, povýšený 1. srpna 1940, se zařadil mezi důstojníky kritizující systém a morálku velení armády a pomáhal sestavit hlášení prezidentu republiky o stavu naší armády. Reakce nadřízených přišla brzy. Důstojníci, kteří neodvolali svůj podpis pod dopisem, byli 8. listopadu 1940 odesláni k Náhradnímu tělesu do Londýna, kde pobývali v bývalé stáji bez jakýchkoliv dispozic, a ministerstvo obrany proti nim zavedlo trestní řízení pro vzpouru.

Zhruba ve stejné době se na velitelství naší brigády v Leamington Spa objevila výzva k náboru do nově vznikající armády Svobodné Francie (FFL. Podmínkou byla dobrá znalost francouzského jazyka, fyzická a odborná znalost. Do náboru se přihlásilo několik desítek důstojníků, mezi nimi i podstatná část „vzbouřených“, včetně Vazače. Řešení jejich problému mezitím uvázlo na mrtvém bodě a přihlášení většiny těchto důstojníků do FFL nabídlo ministerstvu elegantní možnost záležitost ukončit.   

10. března 1941 udělil prezident republiky povolení ke vstupu do armády Svobodné Francie patnácti důstojníkům. Zároveň souhlasil, aby u sedmi důstojníků, včetně Vazače, bylo přerušeno trestní řízení zavedené pro obsah petice zaslané prezidentu republiky na přelomu měsíců října a listopadu roku 1940 a z neodvolání z podpisu na této listině.

Krátce po uvolnění důstojníků do FFL odeslalo Ministerstvo národní obrany veliteli čs. Vojenské Mise na Středním východě toto sdělení: „S jejich odchodem k de Gaullovi se má věc takto – na žádost generála de Gaulla, že má nedostatek důstojníků, bylo povoleno čs. důstojníkům hlásiti se o přijetí k Svobodným Francouzům. MNO jim samo vyjednalo podmínky a patnácti byl povolen vstup k Francouzům na dobu války. Z nich : Wagner, Vazač, Petřík, Dufek, Kňourek, Šacher a Gut byli zde stíháni pro vzpouru. Řízení proti nim bylo prezidentem na můj návrh (generála Ingra, pozn. autora) zastaveno. Nikdo z nich nebyl vězněn, byli pouze dočasně zproštěni služby. Také jejich tvrzení o poměrech v armádě jsou lživá. Zakazuji všem příslušníkům čs. jednotek na Blízkém východě styk s čs. důstojníky, kteří slouží v armádě generála de Gaulla. Velitel FFL na Blízkém východě byl mnou požádán, aby dotyčným důstojníkům také zakázal styk s našimi důstojníky respektive vojáky. MNO si vyhradilo jejich stíhání pro nepravdivé šíření zpráv a hanobení představitelů státu, čs.  armády a jejich příslušníků.“

16. duben 1941, den jejich vstupu do FFL znamenal pro mnohé z nich i předěl ve vojenské kariéře. V tento den se lieutenant Bohumil Vazač hlásil ve výcvikovém středisku FFL v Camberley a byl přidělen k 1. praporu Chasseeurs Alpins. Po seznámení s řády a povinnostmi důstojníka FFL, odplul v druhé polovině května s určením pro francouzský zámořský expediční sbor z Liverpoolu do Point Noir ve Francouzské Rovníkové Africe. Na moderní a rychlé lodi Copacabana, která plula bez doprovodu válečných lodí, s ním plulo dalších jedenáct československých důstojníků mířících do jednotek FFL. Po měsíční plavbě připluli do Point Noir, kde je čekalo další, téměř 6 000 kilometrů dlouhé putování po Africe. Z Point Noir železnicí do Brazaville, odtud lodí po řece do Stanleyville, dále auty přes Ubangi do Juby v Sudánu. Zde se opět nalodili na loď a po Nilu putovali přes Chartúm až do Káhiry. V cíli cesty Bejrútu, se ocitli 11. srpna 1941, po téměř čtyřiceti dnech cesty.

„Do Bejrútu  přijela naše skupina v první polovině srpna 1941, tedy skoro měsíc po příměří uzavřeném mezi spojeneckými a vichistickými francouzskými jednotkami 12. července v St. Jean d´Acre.  Krátce poté jsme byli povoláni na 1.oddělení generálního štábu v Bejrútu, kde nám bylo po krátkém pohovoru určeno zařazení. Mne přidělili jako velitele baterie 75mm kanónů  k 1. praporu 13. půlbrigády Cizinecké legie, což jsem považoval za velkou čest. Do legie šli z ostatních už jen štábní kapitán Otto Wagner (2. prapor) a poručík jezdectva Otakar Krčmář (1. prapor).“

V zimě 1941/1942 se B. Vazač podílel na vylepšování výzbroje a výcviku jednotky. Po výcviku a dozbrojení v Sýrii byl 1. prapor Cizinecké legie 20. dubna 1942, v rámci 2. lehké brigády, přidělen k britské 8. armádě.

„ Se svojí baterií jsem se v  průběhu výcviku zúčastnil i zkušebních střeleb z 75mm kanónu umístěného na nákladním automobilu. Původcem této myšlenky byl podplukovník Delange, velitel BM1, který prosazoval použití tohoto kanónu jako protitankové zbraně. Přes veškeré potíže způsobené důstojníky dělostřelectva a služeb, se mu po zdařilé zkušební střelbě na pláži v Saidě, podařilo přesvědčit velení o jeho úspěšném využití. Myšlenku dál rozvedli důstojníci Cizinecké legie a kanón nechali umístit na korbu nákladního auta. Na podzim roku 1941 vojáci 2. praporu Cizinecké legie provedli první pokusné střelby. Kanón mohl střílet pouze dozadu v rozsahu 30 stupňů. Později jejich nápad zdokonalil ing. Conus a první takové automobily se objevily na bojišti na podzim roku 1942 u El Himeimatu“.

Krátce po příjezdu do Marsa Matruh se lieutenant Vazač zúčastnil bojových operací u Tobruku, Bardie a El Alameinu. V červnu se stal zástupcem velitele protitankového oddílu a zaujal se svojí jednotkou pozice v prostoru Nilské delty. Po reorganizaci a doplnění prořídlých jednotek materiálem a mužstvem se počátkem října oddíl přesunul zpět do prostoru El Alameinu, kde se podílel na bojích u El Himeimatu a El Agheily. Za tuto činnost byl poprvé, dne 9. prosince 1942, vyznamenán francouzským válečným křížem. Po stažení jednotek FFL z bojů v Západní poušti se 13. půlbrigáda přesunula do Gambutu a spolu s dalšími francouzskými jednotkami vytvořila 1. divizi Svobodné Francie 1.DFL. Na jaře 1943 se protitankový oddíl vyznamenal při závěrečných bojích v Tunisu. Konec války v severní Africe znamenal pro Bohumila Vazače nejen povýšení na captaina, ale od 1. srpna i převzetí funkce velitele roty doprovodných zbraní 1. praporu Cizinecké legie. Zároveň ho tuniský panovník osobně vyznamenal za polní tažení v Tunisu vysokým vyznamenáním řádem Nichan-Iftikar.

„Po ukončení polního tažení v severní Africe následovalo dost dlouhé období příprav na boje v Evropě. Náš pluk Cizinecké legie se vylodil v dubnu 1944 v Itálii v prostoru Neapole. První pozice jsme zaujali  v druhém sledu  úseku Garigliano. Krátce poté  zahájili Spojenci velkou jarní ofenzívu, ve které hlavní roli měli právě francouzské divize. Fronta se dala do pohybu po průlomu Hitlerovy linie 13. května. První dny bojů probíhaly pro nás poměrně snadno.

Ve 3. rotě 1. praporu sloužil i krajan poručík Josef Dufek, který do FFL odešel s námi na jaře roku 1941. Nejdříve byl zařazen k rotě meharistů v Palmyře v Sýrii. Služba to byla zajímavá, ale nijak mu nevyhovovala. Proto mne a Wagnera požádal v létě roku 1942, abychom podpořili jeho žádost o přeložení k legii. Její vyřízení trvalo delší dobu a k nám přišel až po skončení bojů na africkém kontinentě. O rok později prokazoval v Itálii opět své morální a velitelské vlastnosti.

Postupovali jsme až do prostoru San Giorgio di Liri, kde jsme na sklonku 17. května dosáhli svahy Cantaluno. Připravovali jsme se na oddech, když po 23.00 hod. zahájilo německé letectvo prudké bombardování prostoru našeho pluku a zejména našeho 1. praporu. Byli jsme pro nepřítele ten nejnebezpečnější úsek. Během několika desítek vteřin, jsme měli největší ztráty za bojů v Itálii. Zahynuli dva důstojníci a mnoho poddůstojníků a legionářů. Jedním ze dvou padlých důstojníků byl lieutenant Josef Dufek .“

1. divize FFL se účastnila bojů až do druhé poloviny června 1944. Tažení postupovalo po ose Neapol, Gavigliano, Ponteovno, Řím až do prostoru Radicofami, kde bylo ukončeno. V jejím průběhu utrpěl Bohumil Vazač i jedno lehké zranění.V červnu 1944 ocenili velitelé Bohumila Vazače povýšením do hodnosti commandanta a dalším francouzským válečným křížem uděleným za osobní statečnost a úspěšné velení. Celý červenec divize odpočívala a zároveň se doplňovala a vyzbrojovala na plný stav, protože byla zařazena do operace Anvil, resp. Dragoon - vylodění v jižní Francii. Dne 16. srpna se jednotky divize vylodily na plážích a začaly postupovat směrem na Toulon a do vnitrozemí Francie. Rota majora Vazače podporovala pěchotu od prvních bojů. Toulon, Lyon, tažení východní Francií, jižní Alsaskem, ofenzíva u Belfortu, boje v severním Alsasku a Colmaru. Dlouhé a únavné tažení.

Dne 7. března 1945 byl Bohumil Vazač vyznamenán křížem řádu Osvobození (dekret č. 568) a válečným křížem. Krátce poté opustil, po téměř čtyřech letech, protitankovou rotu a převzal velení nad 1. samostatným motorizovaným praporem Cizinecké legie a posléze i nad výcvikovým praporem 13. půlbrigády Cizinecké legie v Antibes.

Po ukončení války jej Francie vyznamenala řádem Rytíř Čestné legie a  pátým válečným křížem. Do severní Afriky se vrátil v říjnu 1945, když byl ustanoven velitelem detašovaného praporu Cizinecké legie v tuniském Sousse. O čtrnáct dní později požádal o propuštění z francouzské armády a z legie byl demobilizován 18. března 1946, po pěti letech služby v FFL. Jako stážista ještě na čtyři měsíce nastoupil v Paříži do 2. ročníku Vysoké školy válečné. Po jejím absolvování se v srpnu 1946 v hodnosti lieutenant-colonel vrátil do vlasti. Dva dny po příjezdu, 16. srpna, se hlásil do další služby na MNO v hodnosti nadporučíka pěchoty československé armády a to jej v září přidělilo k štábnímu oddílu MNO. Na přelomu roku 1946/1947 byl dodatečně povýšen na majora pěchoty. Studoval na vysoké škole válečné v Praze v dalším roce byl přeložen do Kroměříže k 3. divizi. V březnu 1948, nastoupil jako profesor taktiky, resp. náčelník školního odděleni na vojenskou akademii v Hranicích a od říjnu 1949 vyučoval taktiku na vysokém vojenském učilišti v Praze. Zde působil ve funkci učitele, resp. staršího učitele katedry všeobecné taktiky a operačního umění až do konce roku 1952.

Po svém opětném přijetí do československé armády v roce 1946 předal nadřízeným orgánům hlášení o francouzské armádě a veřejném a hospodářském životě ve Francii. Pravděpodobně na základě této zprávy se stal spolupracovníkem 5.oddělení hlavního štábu. Do června roku 1948, kdy spolupráce skončila, podal tomuto oddělení několik zpráv týkající se francouzských úřadů a únorového období (Archív Ministerstva Vnitra, Praha, sign. 302-224-5/67-94, 302-176-2/3,34 ). Krátce po únorových událostech také vstoupil do Komunistické strany Československa.