Českoslovenští lékaři ve službách armády Velké Británie vletech 1940/1945

I. Procházka

Publikováno v časopise Historie a Vojenství č.2/2007

V důsledku předválečné politiky nacistického Německa, jeho způsobu řešení vnitřních i mezinárodních problémů a následného zavádění nového řádu na obsazeném území, odešlo do exilu v letech 1938 až 1940 tisíce československých občanů. Řada z nich se dostala na území Spojeného království a jeho kolonií. Vývoj následujících let mnohé z nich přiměl, aby se aktivně podíleli na válečném úsilí v řadách československé zahraniční armády, válečném průmyslu nebo jako vojáci spojeneckých armád. Cílem této práce je zvýraznit jednu z méně známých kapitol zahraničního odboje a připomenout osudy československých lékařů, kteří sloužili ve složkách Královské zdravotní služby britské armády RAMC – Royal Army Medical Corps.

V exilu

Již krátce po rozbití Československa v březnu 1939 kontaktovali první lékaři v zahraničí naše úřady v Paříži, Londýně a Jeruzalémě a nabízeli svoje služby budoucí čs. zahraniční armádě. Jejich nabídky však mohly být naplněny až po vypuknutí války v září 1939, kdy byly zahájeny odvody do čs. jednotky ve Francii. Lékaři důstojníci nastoupili v odpovídajících funkcích službu u jednotek a lékaři nevojáci, byli po absolvování základního vojenského výcviku zařazeni na místa zdravotníků v poddůstojnických hodnostech. Dostatečný počet dobrovolníků - lékařů ve Francii, který pokryl potřeby vznikající čs. armády, zapříčinil komplikace s odvody a povoláváním lékařů do činné služby z ostatních zemí. Dobrovolníci ve Velké Británii se začátkem roku 1940 podrobili odvodu, přičemž lékaři vojáci - důstojníci v záloze - byli ponecháni v záloze a nevojáci byli postupně povoláváni k absolvování základního vojenského výcviku k armádě do Francie. Zde však těmto nováčkům hrozilo, že po výcviku nebudou zařazeni do zdravotní služby a proto několik lékařů raději svoji přihlášku dobrovolníka odvolalo.

Dne 7. března 1940 složili vojáci 1. československé divize ve Francii slavnostní přísahu. Dříve než československá divize mohla ukončit výcvik, však zaútočila německá vojska na Francii a její spojence, a po rychlém a úspěšném postupu západní Evropou donutila koncem června 1940 podepsat francouzské nejvyšší představitele potupné příměří. V následujících dnech se několik tisíc čs. vojáků a dobrovolníků urychleně přesunulo z francouzského území v Evropě a na Středním východě na teritorium Spojeného království Velké Británie a Irska.

Brzy po příjezdu čs. jednotek do Británie vyvrcholila, důsledkem porážky ve Francii a politické činnosti levicově zaměřených vojáků, morální krize zbytku 1. čs. divize, která byla ukončena přeřazením několika stovek nespokojených vojáků do internace. Krátce po jejich odchodu proběhla u pozemního vojska reorganizace a byla vytvořena 1. československá smíšená brigáda. Vznikem této početně menší jednotky zákonitě došlo ke snížení počtu velitelských míst, čímž se najednou ocitlo bez zařazení několik stovek důstojníků. Tato změna se dotkla i lékařů, a to nejenom lékařů - důstojníků, ale i několika aspirantů zastávajících funkci praporního lékaře. Nezařazení doktoři odpověděli na reorganizaci odesláním memoranda Zdravotní službě Ministerstva národní obrany. V prohlášení poukázali nejen na nevhodný způsob řešení reorganizace, tj. přidělení lékařů ke zbraním nebo k práci ošetřovatelské, ale také upozornili na vzrůstající zájem britského Ministerstva války (War Office, dále WO) o zahraniční lékaře. Ministerstvo vzalo memorandum na vědomí a na jeho základě učinilo konkrétní opatření. Pro část lékařů vytvořilo nové umístění u jednotek smíšené brigády, letectva a ministerstva sociální péče, založilo nemocniční skupinu ve Warwicku a Stratfordu, otevřelo vojenskou ozdravovnu a později zřídilo školu pro důstojníky zdravotnictva v záloze. Deset lékařů bylo ze zdravotních důvodů superarbitrováno. Dotaz Ministerstva národní obrany (dále MNO) o umístění několika čs. lékařů do britské armády, byl v listopadu 1940 ze strany Britů odmítnut pro nadbytek vlastních lékařů. Zájem doktorů o vstup do RAMC nepocházel jen z armády, ale i ze skupiny více jak 200 exulantů - lékařů a lékařek, žijících od rozpadu Československa na britských ostrovech a na Středním východě. Část z nich měla zájem o službu ve vojsku a podrobila se odvodu, ale MNO je pro nadpočet lékařů v armádě do činné služby zatím nepovolávalo. Naopak je vybídlo, aby si sami nebo s pomocí civilních organizací, hledali umístění v britských nemocnicích nebo u spojeneckého obchodního loďstva.

Od října 1940 vedlo Ministerstvo zahraničních věcí, Ministerstvo sociální péče a další spojenecké úřady jednání s britskými lékařskými organizacemi o uplatnění spojeneckých lékařů ve veřejném britském sektoru. Výsledkem jednání bylo dne 1. ledna 1941 vydání zákona č. 24, který určoval podmínky zařazení spojeneckých lékařů do britských služeb. Brzy poté zaplavili pověřený britský úřad -  Ústřední výbor válečného zdravotnictví (Central Medical War Committee, dále CMWC) žádosti o umístění ve veřejných službách od mnoha spojeneckých lékařů, včetně československých. 15. ledna 1941 také MNO požádalo CMWC o umístění skupiny nadpočetných československých důstojníků do britských civilních nemocnic. Vzhledem k vytíženosti britských úřadů však museli žádající lékaři hledat umístění individuálně. Po vyřízení žádaných formalit nastoupilo zhruba během první poloviny roku 1941 službu v britských nemocnicích dvě desítky vojenských osob. V průběhu zimy 1940/1941 se také začala projednávat i možnost dokončení studia medicíny několika desítkám studentů posledních ročníků lékařských fakult českých vysokých škol na britských univerzitách. Po úspěšném odstranění všech překážek bránící uzavření dohody, nastoupilo v květnu 1941 studium na různých místech sedmnáct vojáků - mediků.

Během druhé poloviny roku 1941 byla vyřešena většina problémů týkající se služby zahraničních lékařů v britské armádě a tak do konce roku 1941 mohlo, prvního československého lékaře v RAMC doktora Littnu, následovat dalších čtrnáct krajanů, většinou z řad nezařazených důstojníků naší zahraniční armády. Každý zájemce o vstup do spojenecké armády musel mít, pokud to bylo technicky možné, povolení prezidenta republiky udělované na základě branného zákona. Nejvíce našich lékařů vstoupilo do britské armády v roce 1943, tj. v období kdy:

1. MNO definitivně vyřešilo organizaci pozemního vojska a zároveň zlikvidovalo problém nadpočetných důstojníků (včetně lékařů) v Británii a na Středním východě, mj. i uvolněním do spojeneckých armád nebo odesláním k čs. jednotce do Sovětského svazu

2. kdy začal na území Spojeného království platit zákon „Allied Powers War Service Act“, který od 1. dubna 1943 umožnil britským úřadům povolat do armády i příslušníky spojeneckých států, pokud nekonali činnou službu ve svých národních ozbrojených složkách a

3. v době kdy lékařské studium na britských a francouzských univerzitách ukončilo několik desítek československých mediků, jejichž studium pečlivě sledovalo WO a mělo zájem o jejich použití v britské armádě.

U čs. jednotky na Středním východě zpočátku panovala podobná situace jako na britských ostrovech. Také zde, v Palestině, vstoupilo v roce 1940 do armády větší množství lékařů, než kolik bylo tabulkových míst a proto místní kompetentní úřady urychleně hledaly oboustranně přijatelné řešení. Nakonec rozhodly tak, že povolané nadpočetné lékaře - důstojníky uvolní po krátké službě ve skupině nezařazených důstojníků na práci do britských nemocnic a lékaře, kteří dosud neabsolvovali důstojnickou školu, zařadí k vojenské jednotce na místa poddůstojníků nebo mužstva. Doktoři, kteří odešli pracovat do nemocnic získali statut civilního lékaře (CMP) a zároveň byli přijati do kursu přípravy důstojníka britské armády. Po zvládnutí odborných a jazykových znalostí obdrželi zařazení (Emergency commission) a nastoupili službu u RAMC. Ostatní nadpočetní lékaři, kteří zůstali u pěšího praporu sloužili jako pěšáci v Západní poušti, Sýrii a účastnili se i střetů v obklíčeném Tobrúku.

Až teprve v průběhu roku 1942, kdy došlo u naší jednotky k několika organizačním změnám - pěší prapor se reorganizoval na Čs. protiletadlový pluk 200, dne 23. března 1942 byla vytvořena čs. polní nemocnice a brzy poté i vojenská ozdravovna, byli tito lékaři uvolněni z řadové služby. V obou nově vzniklých zdravotnických tělesech našlo část lékařů odpovídající uplatnění. Další byli postupně odesíláni do kursu pro důstojníky v záloze a několik mediků nastoupilo studium na univerzitě v Bejrútu. Začátkem roku 1943, když už bylo rozhodnuto o přesunu naší jednotky ze Středního východu do Británie, MNO předpokládalo, že se pro část lékařů nenajde ve Spojeném království uplatnění. Z toho důvodu nabídlo jejich služby britským úřadům, které ji s povděkem přijali. Zároveň zahájilo rozhovory s WO, aby se jejich převod do britské armády uskutečnil přímo na Středním východě. Zhruba v polovině téhož roku byli zájemci o službu v RAMC přeřazeni do stavu čs. administrativního štábu na Středním východě a následně odveleni do kursu pro lékaře v britské armádě. Po jeho absolvování obdržela většina z nich zařazení v RAMC. Ačkoliv WO žádalo MNO v roce 1944 o uvolnění dalších lékařů do RAMC, tak nakonec v posledních dvou válečných letech vstoupili do britské armády pouze jednotlivci, většinou s už dříve vyjednaným příslibem služby v RAMC nebo s úmyslem zůstat po válce na britském území. O lékaře chystající se vrátit do vlasti, měly v té době velký zájem rozrůstající se státní úřady a armáda, které jim mohly nabídnout žádané profesní uplatnění, např. ve vojenské jednotce v Sovětském svazu nebo v jedné z lékařských výprav na osvobozené území, pořádané Ministerstvem sociální péče a Československým Červeným křížem.

Během 2. světové války sloužilo v RAMC minimálně 98 lékařek a lékařů, občanů předválečného Československa. Je pravděpodobné, že po roce 1943 nastoupilo nezávisle na československých úřadech službu v britské armádě ještě několik dalších osob. Navíc řada krajanů, včetně mnoha žen, vykonávalo službu doktora nebo ošetřovatele v Královském letectvu (RAF), ženských pomocných oddílech (ATS), domobraně (Home Guard), pracovní službě (Pioneer Corps), obchodním loďstvu (Merchant Navy) a v ostatních spojeneckých armádách.

Tabulka počtu lékařů přijatých do RAMC v letech 1941 - 1945

( zpracováno podle materiálů VÚA-VHA a London Gazette)

Rozdělení podle národnosti

Tabulka lékařů přijatých do RAMC podle náboženství a národnosti je sestavena podle neúplných osobních materiálů lékařů uložených ve VÚA-VHA v Praze. Autor čerpal zejména z fondu 24 a z kmenových a kvalifikační listů. Je však nutné brát všechny počty pouze jako orientační, jelikož údaje byly postupně zaznamenány v časovém období 1939 až 1946, a během této doby někteří změnili svoji národnost nebo náboženství. Existuje i reálné podezření, že z obav před nejistou budoucností a možným postihem zapřelo část lékařů svoji pravou národnost či náboženství. Vyskytuje se to např. u odvodních lístků, kde se neuváděla národnost, ale mateřská řeč. V několika případech je zde u osob s mateřskou řečí německou uvedena národnost česká.

Rozdělení podle náboženského vyznání

Royal Army Medical Corps

Královská vojenská zdravotní služba (Royal Army Medical Corps) byla ustanovena dne 23. června 1898. Spolu s armádní ošetřovatelskou službou (později Imperiální vojenská ošetřovatelská služba královny Alexandry - QAIMNS) tvořil zastřešující organizaci známou jako Army Medical Services. První vážnou zkouškou prošla RAMC již krátce po svém založení během Búrské války. Na základě těžce získaných praktických zkušeností se následně provedla řada organizačních změn a některé zdravotní poznatky se v armádě začaly důsledněji uplatňovat. Za 1. světové války přerostla RAMC v mohutnou organizaci. Na začátku války zde sloužilo pouze několik tisíc vojáků, o několik let později už 145 000 osob. Vývoj a rozsah konfliktu nechal vzniknout dokonalejšímu systému sběru raněných, masovému nasazení automobilové techniky, vytvoření polních ambulancí, které se nacházely již několik kilometrů za frontou, modernějším léčebným metodám k potlačení infekcí tkáně nebo plísní (tzv. zákopové nohy) atd. Po překonání všeobecného poválečného omezení významu armády, se koncem třicátých let začal RAMC připravovat na další válečný konflikt.

Čestným velitelem RAMC je vždy člen královské rodiny. Prvním kdo zastával tuto funkci, byl od roku 1919 syn královny Viktorie, princ Arthur, vévoda z Connaught a Strathearn. Po jeho smrti v lednu 1942 převzala toto poslání královna Mary (1942-1953), vdova po králi Jiřím V. Následně vedla organizace královna Alžběta, královna Matka (1953-2002) a v současnosti stojí včele RAMC princ Richard, vévoda z Gloucesteru, bratranec současné královny. Úkolem příslušníků RAMC je zajištění pravidelné zdravotní péče vojáků, dohled nad prevencí před nemocemi, rychlý sběr zraněných a nemocných vojáků v poli a jejich následná léčba a povinnost vést lékařské záznamy o pacientech. Nejvyšší autoritou RAMC byl v období 2. světové války generální ředitel armádní zdravotní služby (DGAMS), jež působil na úrovni hlavního velitelství. V roce 1938 se jím stal Lt-Gen. W. P. MacArthur, CB, DSO, OBE, MD, kterého dne 1. srpna 1941 vystřídal ve funkci Lt-Gen. Sir A. Hood GBE, KCB, MD. Na tomto úřadu se plánovala účast zdravotnických jednotek na bojových operací, štábní, zpravodajská a spojovací činnost, personální záležitosti apod. Pod jeho přímé velení spadali zástupci ředitele zdravotní služby (DDMS a ADMS Deputy resp. Assistant Director of Medical Services) a armádní zdravotnické jednotky (GHQ Medical Units). Zástupcem ředitele zdravotní služby na úrovni sboru bylo DDMS, kterému bylo podřízeno ADMS a vedlo sborové zdravotnické jednotky (Corps Medical Units). Pod správou ADMS působící v rámci divizí, zůstaly divizní zdravotnické jednotky (Division Medical Units) a plukovní vojenští lékaři (Regimental Medical Officers).

V průběhu války nesly nejtěžší díl práce zdravotní jednotky, které zabezpečovaly lékařskou službu bojovým a podpůrným jednotkám přímo v poli. Jejich činnost začínala příchodem raněných a nemocných na plukovní obvaziště (RAP - Regimental Aid Post) nacházející se těsně za bojovou linií. Po prvním ošetření plukovním lékařem, byli vojáci odsunuti buď na sběrnu lehce raněných (WWCP - Walking Wounded Collecting Post) nebo na předsunuté obvaziště (ADS - Advancend Dressing Station). Aby odlehčila práci předsunutým nebo hlavním obvazištím, přijímala v průběhu zvýšené bojové činnosti WWCP každého zraněného. Z WWCP odešli lehce ranění vojáci po ošetření zpět k jednotce a těžší případy byly přímo převezeni na divizní obvaziště (CCS - Casualty Clearnig Station). Na ADS byli ranění roztříděni podle závažnosti zranění a ošetřeni. Poté byli zdravotními automobily převezeni na tři až pět mil vzdálené hlavní obvaziště (MDS - Main Dressing Station). Každá divize měla tři polní ambulance (Fd Amb - Field Ambulance), které se skládaly z velitelství a dvou rot. Velitelství polní ambulance zabezpečovalo chod MDS a každá rota jedno ADS. Po příjezdu na hlavní obvaziště prošel každý pacient příjmem, kde vojenský lékař rozhodl o dalším postupu. U nejvážnějších případů prováděli lékaři akutní chirurgické zákroky na místě, těžké a stabilizované případy odesílali na CCS. Ostatní nemocní nebo zranění vojáci byli po ošetření odesláni do odpočinkové stanice (RS - Rest Station), ze které se po krátkém pobytu vraceli do pole. U obrněných jednotek plnili funkci polních ambulancí jezdecké polní ambulance (Cav Fd Amb - Cavalry Field Ambulance). Tyto jednotky byly plně motorizované, ale početně menší než polní ambulance. CFA tvořilo velitelství a čtyři čety. Velitelství zajišťovalo opět funkci MDS a čety ADS. Každé divizi bylo přiděleno jedno CCS, které přijímalo raněné a nemocné z polních ambulancí. Z divizního obvaziště byli vážně nemocní a ranění vojáci odváženi sanitním vlakem nebo leteckou dopravou do všeobecná nemocnice (Gen Hosp - General Hospital). Všeobecná nemocnice byla sborová jednotka. Její velikost se počítala podle počtu lůžek, od 200 do 1200 a měla několik specializovaných oddělení. Z všeobecné nemocnice odcházeli vyléčení pacienti do zotavovacího střediska (Convalescent Depot), kde před návratem do pole postupně prošli třemi stupni zotavování. Velmi vážné případy byly podle možností evakuováni do nemocnic v Británii. Dopravu zraněných z RAP na MDS zajišťovala upravená vozidla polní ambulance, kterou i s řidiči poskytovala Královská vojenská zásobovací a dopravní služba (RASC - Royal Army Service Corps), a z MDS do CCS převážela pacienty zdravotní autokolona (MAC - Motor Ambulance Convoy). Tato jednotka byla složena z velitelství a tří čet (čety po 25 sanitních vozech). Mimo výše uvedených zdravotních jednotek působily v RAMC mobilní bakteriologické nebo hygienické laboratoře, polní hygienické čety a sklady léčiv.

V průběhu války se zdravotní systém neustále vyvíjel a přizpůsoboval měnícím se válečným podmínkám. Na základě zavedení nových jednotek do sestavy zdravotní služby a použití nových léčebných postupů přímo v poli, došlo k vytvoření dalších jednotek, které postupně nahradily nebo doplnily stávající systém sběru raněných a lékařské služby. Jednalo se např. o výsadkovou polní ambulanci, lehkou polní ambulanci, polní chirurgické jednotky, předsunuté chirurgické jednotky, specializované týmy pro transfusi krve, chirurgii čelistí a tváře, neurochirurgii (původně chirurgii nervů) atd.

V britských službách

Do emigrace odcházeli lékaři z obav před německou perzekucí již od roku 1938, individuálně a různou cestou. Část z nich už krátce po příjezdu nastoupila práci v civilních nemocnicích nebo klinikách, ostatní hledali jiné možnosti uplatnění. Vzpomínky na počáteční chvíle v exilu zaznamenal do svého deníku MUDr. Walter Recht, jeden ze skupiny civilních lékařů: „První šťastné měsíce svobodného života po příjezdu manželky do Anglie v polovině roku 1939, které byly skoro jako dovolená, cesta do U.S.A. a návrat těsně před vypuknutím války. Velkolepé plány a projekty na počátku války, boje, naděje a zklamání prožité při pokusech o uplatněni našich služeb. Postupné klesání životního standardu se stoupajícími cenami při snížené podpoře, povolení studia na britský doktorát a první měsíce v nemocnici. Deprese a zoufalství po pádu Francie, vyhazov z nemocnice a nové boje o uznáni našich diplomů do zimy 1940. První zkouška k dosažení britského doktorátu a konečné vítězství v boji s B. M. A. (British Medical Association – pozn. autora) o uznání cizích diplomů ve Velké Británii, starosti finanční, rostoucí dluhy a první žádosti o vstup do indické lékařské služby. Přijetí prvních kandidátů do RAMC a konečně vlastní rozhodnutí, čekací doba téměř dvou měsíců plna pochybností a nejistot a nakonec uklidňující zpráva o kladném přijetí.“

Podobné zkušenosti měli i lékaři - uprchlíci v Palestině. Toto období stručně přibližuje vzpomínka MUDr. Jana Pollerta: „Po příjezdu na Střední východ jsem se hlásil do armády, ale nevzali mě. Lékaři, kteří měli už vojnu za sebou a byli důstojníci, odešli do RAMC. My, kteří jsme ještě nesloužili, jsme narukovali až při založení třetího praporu z židovských utečenců v roce 1942. Aby bylo dost prostých vojínů k zaměstnání nejvíce aktivních důstojníků, se naše tituly opominuly a většina z nás sloužila u útvarů jako protiletadlový dělostřelci. Já a kolega Stark z Mariánských lázní jsme měli štěstí a byli zaměstnáni jako lékaři v čs. nemocnici, pro kterou byla vyhrazena část britské No.16 Gen Hosp v Jeruzalémě. Před odjezdem na britské ostrovy začali Angličané tlačit na naše velitelství, aby se lépe využily naše schopnosti. Poslali proto nás - deset vojínů - do školy pro důstojníky pěchoty v Haifě, kde nás dost proháněli. Nakonec nás v květnu 1943 velitelství předalo Angličanům. Po třech zkušebních týdnech byli vybráni ti, co znali jazyk a medicínu. Nastoupili službu jako poručíci a po jednom roce byli automaticky povýšeni na kapitány. Vzpomínky na službu v britské No.91 Gen Hosp v Gaze mám příjemné. Byl jsem přidělen na interní oddělení a měl výhodu ve znalosti jazyků. Na oddělení jsem měl vedle italských a německých zajatců Angličany, Poláky a i východoafrické vojáky, kvůli kterým jsem se musel naučit Suahel. Jediný s kým jsem si bez tlumočníka nemohl dohovořit, byl můj sluha, čistý londýnský Cockney, mluvící klasickým rýmovacím žargonem. Bohužel čtyři měsíce poté, co jsem byl jmenován poručíkem, se moje služba u RAMC následkem diagnózy plicní tuberkulózy přerušila.“

Mimo Jana Pollerta nastoupilo ve stejném období na Středním východě službu v RAMC téměř další dvě desítky lékařů. Řada z nich předtím sloužila v čs. armádě a z té doby si zachovala dobré vztahy s podplukovníkem MUDr. Reichenthalem, přednostou zdravotní služby u čs. administrativního štábu na Středním východě. Jejich společná korespondence vydává zajímavá svědectví o působení krajanů a jejich činnosti, někdy až ve velmi odlehlých končinách Středního východu. Z dopisu poručíka Greblera, sloužícího u jednotky Královské dílenské služby REME: „Včera v noci (10. března 1944 – pozn. autora) jsem dojel na moje nové místo. Jsem v sousedním státě (Sýrie - pozn. autora) hraničícím na jihu se zemí, kde jsem byl dříve. Je to těsně na hranicích. Myslím, že je to nejvzdálenější kout ze všech působení mých kolegů. Kolega Pick slouží u 53. (No.53 Gen Hosp – pozn. autora), Kafka v okolí 53., Fried v 91. a Brod ve 12. Byl jsem zde očekáván. Přijali mě tak srdečně, že jsem se zde ihned cítil jako doma. Doufám, že se brzo vpravím do nových poměrů a zvyknu na řeč. Práce, jak se zdá, zde bude dost. V těsné blízkosti pracují ještě dva lékaři, kteří se s velkou ochotou nabídli, že mi kdykoliv pomohou, budu-li něco potřebovat.“

Lékař Vilém Brod byl v roce 1944 odvelen do oblasti Iráku: „Nacházím se na malém letišti Levies u 52 Coy RAF, kde jsme byli čtyři neděle bez spojení pro špatné počasí a očekáváme podobné poměry po dobu zimy. Proto mě dochází pošta velmi zřídka a nepravidelně“ V dubnu 1945 napsal MUDr. Reichenthalovi: „Příští měsíc tomu bude rok, co jsem byl poslán do těchto horkých krajin a očekávám, že se budu moci brzy vrátit do mírnějšího podnebí a konečně domů. Nedávno mně byl navštívit Fried, který je odsud vzdálen pouze jednu hodinu letu. Jedinou novinkou, kterou jsem se dozvěděl při návratu z dovolené je, že se k nám vrátil kapitán Weiner. Jinak žiji stejným tempem. Trochu zábavy zde zastává biograf a jediným spojením se světem jsou dopisy mých známých, které v současnosti dochází velmi zřídka“. Zmíněný MUDr. Weiner však dlouho v Levies nezůstal, protože krátce poté byl přeložen „do jižních končin této země, někam do bažin“.

Vývoj válečných událostí, především po vítězství v Africe, znamenal i ochod několika důstojníků za vojáky na Středomořské bojiště. Jedním z těchto lékařů byl Albert Adler, sloužící u 64. všeobecné nemocnice: „Jsem již skoro dva měsíce v Itálii. Máme zde velkou spoustu pacientů, vesměs jihoslovanské partyzány a dovedete si představit, že nemáme moc volného času. Je to ovšem hezká práce, i když někdy velice úmorná.“ Časté přesuny nenechaly většinu lékařů na jednom místě pobytu a zhruba po jednom roce služby se velká část stěhovala do jiné, někdy i velmi vzdálené posádky. Z dopisu MUDr. Greblera z června 1945: „Od března 1945 jsem opět v Palestině, na jihu, kde kdysi býval Kraus. Je zde velmi příjemné klima a rád jsem je zaměnil za nesnesitelné vedro transjordánské. Jsem zde úplně spokojen, že zde celkem není mnoho práce. Asi před měsícem jsem potkal v Haifě Kafku, je v Sýrii, Fried je v PAI force“.

Po příchodu do výcvikových středisek RAMC v Británii absolvovali českoslovenští lékaři nejdříve několika týdenní informační kurs, ve kterém se seznámili s organizací britské armády a její zdravotní služby. Poté byla část z nich odvelena na různé krátké odborné zdravotnické kursy zaměřené např. na hygienu, kožní choroby či tropickou medicínu, a část přímo zařazena k vojenské jednotce. Zde získávali praktické zkušenosti z činnosti zdravotních jednotek a nemocnicí. V Británii nakonec zůstala jen hrstka lékařů. Většina byla časem odvelena na různá bojiště v Africe, Asii, Evropě nebo na Střední východ. „Po ukončení studia lékařství na britské univerzitě a slavnostní promoci na doktory veškerého lékařství dne 27. února 1943 v Oxfordu“, píše ve svých pamětech MUDr. Jan Kudrna,„jsem se vrátil zpět ke své jednotce u brigády a 20. března 1943 jsem byl propůjčen do služeb RAMC. Tam jsem chtěl na vlastní žádost, protože u naší brigády byl nadpočet lékařů a sloužit v britské armádě bylo pro mne velkou ctí a povinností, za všechno prokázané dobro, které se nám v Anglii dostalo. Po absolvování krátkého informačního kursu v Leedsu, jsem nastoupil jako lékař v nemocnici v Malmesburry, kde jsem působil čtvrt roku. Náhoda tomu chtěla, že jsem obdržel rozkaz, abych sloužil v severní Africe. V Tunisu jsem přistál asi 11. září 1943 a byl jsem převelen ke No.101 Gen Hosp. Byla to sborová nemocnice postavená na pobřeží Středozemního moře, která pečovala o raněné a nemocné vojáky evakuované z Itálie a Sicílie. Tam jsem se denně setkával s různými válečnými úrazy a hrozně jsem si toho vážil, že konečně mohu pomoct prací, která byla užitečná a které se mi dostalo po letech čekání“. Podobné vzpomínky na první rok ve službě má i MUDr. Vladimír Pekárek: „Do RAMC jsem nastoupil v den svých 31. narozenin v lednu 1944. Základní výcvik jsem absolvoval s ostatními britskými lékaři v Aldershotu nedaleko Londýna. Každý lékař měl při nástupu hodnost poručíka a po roce služby byl povýšen na kapitána. Po výcviku jsem byl přidělen k CRS (Camp Reception Stations - přijímací středisko, pozn. autora) do Swindonu v jižní Anglii. Tam jsem ambulantně ošetřoval vojáky z okolních jednotek a dále sto lůžek s ležícími pacienty v budově zámečku. V době invaze jsme přijímali, třídili a léčili raněné a nemocné z Francie. Stejně jako ve všech útvarech britské a indické armády, tak i v RAMC byla služba velmi náročná a přitom korektní. Žádné lajdáctví se netrpělo a taky nevyskytovalo. V září 1944, když se už armáda ve Francii pevně uchytila a postupovala, byla naše CRS přeložena do Canterbury. Brzy poté jsem se hlásil v odbavovacím středisku v Aldershotu. Zde jsme byli přeočkováni proti všem tropickým nemocem a podle vybavení už každý poznal, kam bude přidělen – mě čekala Indie“.

Po působení v týlových posádkách daleko od domova, se první lékaři dočkali i služby ve frontovém pásmu. Doktor Jan Kudrna dál vzpomíná: „V listopadu 1943 jsem byl přeložen do Itálie. Naše loď přistála pozdě večer v italském přístavu Bari a co čert nechtěl, téže noci německá Luftwaffe podnikla několik hodin trvající nálet na přístav. Bylo to velice nepříjemné přistání v Itálii. Vylodit jsme měli povoleno až ráno a tak jsme tu noc prožili v úzkosti a strachu. Štěstí však opět stálo na mé straně. Další osud mě zavál do malého městečka Grumo Appula, nedaleko Bari, kde jsem působil jako šéflékař ve 207. zajateckém táboře. Stanový tábor byl postaven na ohraničeném fotbalovém hřišti. Anglická posádka byla ubytována ve volných obytných budovách. Po zdravotní stránce jsem měl na starost vojenskou posádku anglickou a zajaté vojáky. Byli to většinou Italové a jejich počet dost kolísal, ale vždy jich bylo přes tisíc. V táboře jsem měl k dispozici i malé lůžkové oddělení pro patnáct až dvacet pacientů, kde jsme převážně ošetřovali recidivující případy malárie. V lednu 1944 jsem absolvoval protimalarický kurs v Neapoli, takže problematiku malárie jsem zvládnul bez větších problémů. Jinak práce byla dost komplikovaná a chirurgické případy jsem odesílal do vojenské nemocnice v Bari. Soužití s anglickou posádkou bylo velmi přátelské, takže mi někdy ani nepřipadalo, že jsem vlastně cizincem v anglické armádě.“

Obrovské zkušenosti nasbírala i skupina čs. lékařů, kteří se armádou dostala do Indie a později i do dalších asijských zemí. „Odjeli jsme vlakem na sever Skotska, kde se formoval konvoj kterým jsme jeli daleko od břehů do Atlantiku, potom přes Gibraltar, Středozemní moře, Suezský kanál do Bombaje. Společně s dr. Zikmundem Polákem jsem cestoval celý měsíc. Poměry na lodi byly velmi stísněné, v kabině pro dva nás bylo šest. V Indii jsem nejprve krátkou dobu sloužil ve vojenské nemocnici v Lucknow a potom jsem byl přeložen do 21st Indian CCS v Coconadě. Zde byl velký vojenský tábor, kde probíhala příprava na invazi proti Japoncům. Hned po nástupu jsem dostal přiděleno 150 lůžek s pacienty. Mimo to jsem byl jako určen jako lékař pro pracovní útvar indických pomocných sil, mezi nimiž jsem zjistil a léčil dva případy pravých neštovic. Oba muži se uzdravili.“ dál vzpomínal MUDr. Vladimír Pekárek. Podobný osud měl i MUDr. Velimír Macharáček: „Byl jsem přidělen k No.46 West African Gen Hosp, která se nacházela několik kilometrů východně od Dháky. Byla to stanová polní nemocnice, která měla tři oddělení - tzv. divize. Chirurgickou, interní s infekčním oddělením a divizi pohlavních chorob. Při bojích s Japonci bylo mezi hospitalizovanými nejvíce úrazů. Mimo ofenzívu leželi pacienti v nemocnici nejvíce s infekčními chorobami i když byli vojáci proti nim očkováni. Vyskytovala se zde malárie, amébová dysenterie (úplavice), pravé neštovice, infekční žloutenka apod. Infekční choroby nejvíce oslabovaly silu vojska v Indii. Mezi civilním obyvatelstvem řádila cholera, lepra a malárie. Uvádí se, že se za rok infikovalo v Indii malárií jeden milion lidi. Naši vojáci měli brát denně proti malárii tabletu antimalarika. Tu často nebrali - preferovali malárii a pobyt v nemocnici před bojem s Japonci. Jako asi polovina personálu nemocnice, jsem i já onemocněl amébovou dysenterií a byl jsem léčen řadu týdnů s jejími recidivami. Na pohlavním oddělení ležela hlavně kapavka, která již byla v roce 1943 léčena, jako řada jiných infekcí a nemocí, penicilinem. Bylo mnoho recidiv kapavek i po léčbě penicilinem, než se zjistilo, že pacienti vyléčení penicilinem si přenášeli infekci na sebe záměrně od nově příchozích a dosud nedoléčených, aby nemuseli do džungle proti Japoncům. V březnu 1945 jsem byl přidělen k 6th West African Fd Amb, která se nacházela v Chirungu u Chittagongu přímo na hranicích Barmy. Činnost ambulance, která měla šest lékařů a řadu bílých i černých ošetřovatelů, byla zřejmá: ošetřit zraněného nebo nemocného vojáka a poslat ho zpět k jednotce nebo vážněji nemocné transportovat do nejbližší polní nemocnice.“

Ve druhé polovině roku 1944 již bylo zřejmé, že se válka v Evropě již chýlí ke konci. MNO a i mnozí lékaři si uvědomovali, že se osvobozené Československo bude potýkat s nedostatkem lékařů, zvlášť když už několik let nebyli z vysokých škol v protektorátu vyřazeni mladí čeští lékaři. Z tohoto důvodu si v září 1944 MNO, na základě General Order 646/1944, podle něhož každý příslušník britské armády má právo aby byl po 3,5 až 5 leté službě v zámoří (kolonií) přemístěn do vlasti, vyžádalo od WO celkem dvacet dva lékařů. Koncem roku 1944 již byli někteří lékaři z RAMC uvolněni, např. MUDr. Recht, a odesláni na osvobozené území a začleněni do zdravotní služby MNO. Většina doktorů však sloužila v britské armádě dál, v mnoha případech i rok po ukončení války v Asii. Poslední měsíce své služby v RAMC podrobně vylíčil MUDr. Velimír Macharáček: „Z Indie jsem odjel s 1. Gambijským plukem až 18. prosince 1945. Do Gambie jsme připluli dne 8. ledna 1946 a krátce poté proběhla u pluku demobilizace afrických vojáků. Na britské ostrovy jsem se vrátil 9. února 1946 v Southamptonu. Zde mne čekal rozkaz, abych se hlásil na službu v CRS ve městě Warwick. Měl jsem zde na starosti asi 2000 anglických vojáků z okolních posádek, malou vojenskou nemocnici asi o 5 lůžcích a též německé zajatce, kteří zde pracovali na odklízení sutin z anglických rozbombardovaných měst. Též jsem přijímal mladé Angličany povolané do vojenské služby. Nové brance jsem lékařsky vyšetřil a zařadil do jedné ze čtrnácti zdravotních kategorií, které sloužily anglické armádě ke správnému zařazení brance do vojenské služby. Angličané nesnášeli neplnění občanských a národních povinností, zahrnuje v to i vojenskou službu. Vojáci, kteří nechtěli do armády měli jedinou drahou alternativu t.j. rubat v dolech uhlí po celou dobu války. War Office oznámil v Times čas mé demobilizace, vlastně mé skupiny, do které jsem byl zařazen pro demobilizaci. Podle pokynů jsem odjel do Leedsu, městu s obrovskými kasárnami a vojenskými sklady v severní Anglii. Vešel jsem do kasáren v uniformě a vyšel jako civilista. Odevzdal jsem v kasárnách vše vojenské - battledress, revolver, plynovou masku a ostatní věci. Ve skladech jsem si vybral podle svého vkusu civilní šat. Od bot a ponožek až po klobouk a kabát do deště. Parádní anglickou uniformu (i když těch 45 liber za ní zaplatila anglická armáda) mi ponechali na památku.“

Podobné vzpomínky na poslední období služby v Indii a cestu do vlasti měl i MUDr. Vladimír Pekárek: „Byli jsme připraveni pro invazi do Malajska, jen odplout, ale po svržení atomových bomb Američany, se Japonsko vzdalo a my jsme přistávali bez boje. To bylo naše štěstí, protože naše jednotka měla nastoupit už ve druhém sledu, hned po pěchotě. Tehdy se počítalo, že válka potrvá ještě jeden a půl roku, tj. do listopadu 1946 a ztráty Spojenců budou 1,5 milionu vojáků. Koncem roku 1945 jsem odjel lodí spolu s kolegy Keszlerem a Lefkovičem přes Singapur do Kalkaty a pak vlakem přes Indii do Bombaje a odtud do Anglie. Zde jsem ještě sloužil ve vojenské nemocnici v Colchestru a v srpnu 1946 jsem se vracel do vlasti vojenským transportem přes Německo a Vídeň, odkud jsem jel autobusem do Brna – domů.“

Po válce zůstalo několik lékařů ve službě v armádě. Většina však nastoupila na potřebná místa v civilních nemocnicích a jiných zdravotních ústavech, kde uplatňovali a zaváděli nové poznatky z medicíny, získané mnohaletou službou v britské armádě. Někteří odjeli na půlroční zahraniční lékařské stáže placené britskou armádou, která se jim takto chtěla odvděčit za službu v armádě a zároveň pomoci nalézt novou cestu do civilního života. Bohužel, ne pro všechny lékaře znamenal návrat do vlasti zahájení nové a šťastné etapy. Zatímco sloužili v československé a britské armádě, řada z nich, zvětší části lékaři z židovských rodin, ztratila během okupace vlasti své blízké. Za všechny lze uvést např. MUDr. Birkena (zahynuli oba rodiče, bratr a syn) MUDr. Jana Broda (matka zahynula v koncentračním táboře během roku 1944), MUDr. Wolfa (oba rodiče zahynuli v koncentračním táboře) nebo MUDr. Rusznáka (oba rodiče, bratr a snoubenka zahynuli v koncentračním táboře).

Rok 1948 a změna politického systému byla pro velkou část lékařů poslední hořkou kapkou v představách o poválečném vývoji v ČSR. Podruhé v krátké době proto následně desítky z nich, legálně nebo tajně, opustili republiku a přidali se tak ke svým kolegům již trvale žijících v zahraničí. Ti, kteří zůstali, byli pro nedostatek kvalifikovaných lékařů a obrovské zkušenosti, ve většině případů uchráněni před tvrdou represí ze strany představitelů tehdejší politické moci, jež postihla skupinu zahraničních vojáků a společensky angažovaných osobností. V pozdějších letech se několik z nich, např. prof. MUDr. Jan Brod DrSc., doc. MUDr. Saxl CSc., MUDr. Spinadel, MUDr. Chvapil nebo doc. MUDr. Keszler CSc., díky svým pracovním výsledkům v padesátých a šedesátých letech, výrazně prosadili ve svých oborech. Jejich práce se dočkala mezinárodního uznání a byla zařazena na čestné místo ve vývoji čs. lékařství.

Závěrem

Čs. lékaři sloužili v britských službách individuálně. Jen ojediněle se stalo, když se u jednotky potkalo několik krajanů. Přesto se rychle přizpůsobili novému prostředí a zapojili se do práce vojenského lékaře. Jejich vysoký počet, znamenal nejen příznivé ohlasy u britských úřadů, ale i u široké veřejnosti. Řada z lékařů byla oceněna svými veliteli pochvalou v rozkaze nebo vyznamenáním. Navíc se seznámili s novými lékařskými léčebnými metodami, technologiemi a medikamenty, které později úspěšně zaváděli do poválečného zdravotnictví nejen v Československu ale i na dalších místech světa.

Přílohy:

1.)Seznam lékařů, kteří během roku 1941 odešli z armády vykonávat práci lékaře v civilních nemocnicích v Británii - MUDr. Jan Brod, MUDr. Gustav Jelínek, MUDr. František Bauer, MUDr. Josef Hirtenstein, MUDr. Evžen Hoffmann, MUDr. Hanuš Abeles, MUDr. Egon Pollak, MUDr. Herbert Hoffmann, MUDr. Erich Strach, MUDr. Bedřich Klier, MUDr. Štefan Reiss, MUDr. Arnošt Hirtenstein, MUDr. Kurt Bermann, MUDr. Evžen Braun, MUDr. Arpád  Römer, MUDr. Otakar Pacold, MUDr. Jan Fischer, MUDr. Adolf Barteček

2.) Seznam lékařů působících v ostatních spojeneckých armádách během 2. světové války - v brazilské armádě působil od roku 1941 jako specialista pro potírání malárie škpt. zdrav. v zál. prof. MUDr. Jan Kabelík, v belgické armádě na Středním východě sloužil u 1. belgické nemocnice podporučík MUDr. Edgar Weinberger, v kanadské armádě a v hodnosti kapitána MUDr. Jan Pollak nebo o povolení ke službě v americké armádě požádali MUDr. Ernest Bors, MUDr. Erich Hausner, MUDr. Otto Hitschmann, MUDr. Arnošt Hock, MUDr. Adolf Hochwald, MUDr. Osvald Holcer, MUDr. Bedřich Traub, MUDr. Leopold Schleissner, MUDr. Richard G. Spitzer, MUDr. Walter Pick, MUDr. Arpád Widder, MUDr. Jiří Wiedeman, MUDr. Richard Lagendorf, MUDr. Niels Low, MUDr. Vladimír Markovič, MUDr. Irvín Neufeld, MUDr. Walter Redisch, MUDr. Robert Rosenfeld a MUDr. Bohdan Hejduk.

3.) Jména dalších československých lékařů, kteří se po uvedení v platnost zákona „Allied Powers War Service Act“ obrátili přímo na War Office se žádostí o přijetí do RAMC (v té době již nebylo nutné žádat čs. úřady o povolení ke službě ve spojenecké armádě). Jednalo se o MUDr. Zikmunda Wintera, MUDr. Harryho Wotzilku, MUDr. A. Steina, MUDr. Jana W. Jesslera, MUDr. Marianna Oesterreichera, MUDr. Jana Herberta Waelsche a MUDr. Roberta Baara. Jejich účast v RAMC však dosud není potvrzena.

Použité prameny:

• Vojenský ústřední archív - Vojenský historický archív v Praze, fond. 24, 20, 37, Náhradní těleso Velká Británie, Vojenská kancelář prezidenta republiky Londýn, Čs. vojenská mise na Středním východě, Čs. vojenské jednotky na Středním východě

• archívu Ministerstva vnitra

• korespondence autora s MUDr. Pekárkem, MUDr. Macharáčkem, MUDr. Kudrnou, MUDr. Macháčkem, MUDr. Pollertem, RNDr. Máčelem

• Royal Army Medical Corps, Training, London 1935

• Vojenské zdravotnické listy 6/1995, doc. PhDr. František Dohnal Csc.: Seznam lékařů (mediků) a lékárníků v II. Československém odboji  

• Osvobození, Londýn 1978, MUDr. Frank J. Pick, Kousek zapomenuté historie

• Útěk do Anglie, MUDr. Karel Macháček, Univerzita Karlova v Praze, Praha 2003

• Přes Francii do Anglie a zpátky přes Dunkerque, MUDr. Vladimír Janča, rukopis 1989

Autor tímto děkuje všem, kteří pomohli při vzniku této práce a následného seznamu lékařů a redakci časopisu Historie a Vojenství, se souhlasem s publikováním této zkrácené verze.