Čs. Židé v britské armádě na Středním východě 1939/1945

 

I. Procházka

 

výňatek z materiálu publikovaném v časopise Historie a Vojenství č.3/2008

 

 

Na Středním východě se nejpočetnější krajanská skupina nacházela v Palestině, která patřila od roku 1923 jako Mandátní území Společnosti národů pod správu Velké Británie. Žilo tu kolem 8000 čs. občanů, v zemi sídlil aktivní čs. konzulát a zde se také začala organizovat čs. vojenská jednotka. Politická situace v Palestině v té době však byla napjatá a komplikovaná. Od roku 1936 tu probíhaly silné nepokoje a srážky mezi britskou správou, nacionalistickými skupinami místních Arabů a sionistickými organizacemi, jenž byly ukončeny dočasným příměřím sjednaným začátkem roku 1939. Střety a nenávist však v menší míře pokračovaly dál a vyvrcholily krátce po ukončení 2. světové války. Československou menšinu v Palestině tvořili v drtivé míře občané židovského vyznání, které lze rozčlenit na starousedlíky, legální a ilegální přistěhovalce. Zatímco legální přistěhovalci s kapitalistickým nebo studentským certifikátem se mohli krátce po příjezdu bez problémů včlenit do běžného života a po dvou letech života v Palestině získat palestinské občanství, ilegální přistěhovalci zde prožívali krušné období. Jejich lodě přistávaly od roku 1939 na různých místech palestinského pobřeží a pokud se přistěhovalcům nepodařilo včas uniknout policii, byli zadrženi a v lepším případě šest měsíců drženi v internačních táborech v Athlitu nebo Sarafandu. Na rozdíl od legálních přistěhovalců se těmto běžencům např. nedostávalo zákonné ochrany, nemohli vycestovat ze země a  získat palestinské občanství nebo jim bylo odepřeno vykonávat lékařskou či advokátní praxi.

Ačkoliv se v Palestině nacházela početná čs. komunita, jejich národní aktivita zaměřená na podporu čs. jednotky v prvních letech války tomu neodpovídala. Byla nevýrazná a nejistá, silně ovlivněna vývojem válečných a místních událostí. První krajanskou organizaci založil čs. konzul J. M. Kadlec sice již v roce 1939, ale teprve až koncem roku 1942, v době kdy už bylo zřejmé že Spojenci v Africe zvítězí, začaly vznikat jiné kluby a spolky do jejichž činnosti byl zapojen již přiměřený podíl skupiny krajanů. Krátce po zahájení války byl v Palestině zorganizován nábor dobrovolníků do čs. vojska ve Francii a v listopadu 1939 odjel první transport nováčků na evropský kontinent. Jejich přijetí však nebylo příznivé a proto u druhé skupiny došlo k radikálnímu snížení stavu dobrovolníků. Třetí transport už odeslán nebyl. Po vzniku čs. jednotky na Středním východě se objevila možnost ji těmito dobrovolníky doplnit. Britské úřady v té době ale nechtěly připustit odvod většího počtu Židů, protože se obávaly, že by se tím mohl radikálně změnit její charakter. Taková situace mohla podle jejich názoru vyvolat nepřiměřené reakce z arabské strany, tj. možnost porušení dosud křehkého příměří. Čs. úřady přesto zahájily s Brity rozhovory o náboru židovských dobrovolníků a po dlouhém jednání získaly 30. července 1940 povolení přijmout do jednotky necelou stovku občanů, ze zhruba 800 židovských odvedenců (povolen byl nábor 95 židovských dobrovolníků, z nichž 45 mělo být z řady ilegálních přistěhovalců a počet nesměl být překročen). Bohužel, v té době  vrcholila i kampaň neoficiálních sionistických organizací snažících se odradit krajany od podání přihlášky do čs. armády a proto celá akce zůstala za očekáváním čs. úřadů. Ukončení patové situace ohledně přijetí čs. Židů do zahraniční armády nastalo až v roce 1942, kdy byl v Palestině povolen řádný nábor všech dobrovolníků a do jednotky nastoupilo zhruba 600 mužů.

První českoslovenští židovští dobrovolníci v Palestině vstoupili do britské armády závěrem roku 1939. Z nalezených dokumentů lze jmenovitě doložit osoby Františka Steinera, Jana Kohna nebo Waltra Krause. Posledně jmenovaný přijel s rodinou do Palestiny dne 3. září 1939 a ještě týž den se hlásil k čs. odboji na konzulátu v Jeruzalémě. Ačkoliv jeho bratr byl odveden a odplul k čs. vojsku do Francie, žádost Waltra Krause o přijetí do armády byla zamítnuta. Na opětovný dotaz mu bylo sděleno, že rodinné příspěvky příslušníků armády nejsou dosud upravené a jako ženatý nemůže být odveden. Na základě tohoto rozhodnutí a po rozmluvě s čs. konzulem J. M. Kadlecem se v prosinci 1939, po vyhlášení odvodů do britské armády, přihlásil k jednotkám britské pracovní služby (Pionner Corps). Ostatní krajané následovali krátce poté. Z dosud zjištěných archívních materiálů nejvíce mužů zahájilo vojenskou službu v roce 1940, tj. v době, kdy britské úřady na jedné straně omezily nábor krajanů do čs. armády, ale na druhé straně jim nabízely možnost sloužit u palestinských jednotek pod britským velením. Nutno dodat, že většina z těchto mužů nastoupila k Britům teprve poté, co selhaly jejich pokusy dostat se do čs. zahraniční armády.  

Po absolvování základního výcviku odjeli někteří dobrovolníci spolu se svými jednotkami do Egypta, kde se v rámci první britské ofenzívy generála Wawella zúčastnili tažení proti italským oddílům. Po jejím úspěchu stáhlo britské velení část jednotek z fronty a odeslalo je na ohrožené bojiště do Řecka, na Krétu a jako posilu pro chystanou ofenzívu britské armády do Súdánu. Během nešťastného řeckého a krétského tažení utrpěly britské jednotky, včetně palestinských oddílů, velké ztráty. Z krajanů zde padli do zajetí např. sourozenci Bruno, Ervín, Hanuš a Walter Saxovi, Eric Kohen, Josef Klein, Pavel Springer, Herbert Finger, Vojtěch Taub a pravděpodobně řada dalších. Zajímavostí je, že protektorátní rozhlas tyto jednotky prezentoval jako československou legii a většinu těchto vojáků byla v průběhu války vězněna na severní Moravě. 

Do Súdánu bylo z Egypta převeleno i doplněné 51. komando Střední východ (51th ME Commandos), složené z příslušníků pracovní služby mnoha evropských národností. Z krajanů byli členové této jednotky Walter Kraus, Jan Kohn, Alfréd Loebl, Bedřich Freund,  Adolf Zentner a další (přesný počet ostatních krajanů není dosud znám. Tento zvláštní oddíl, o počtu 350 mužů včetně důstojníků, se po nasazení v Libyi zúčastnil polního tažení v Eritrei a Habeši, včetně významného bojového vystoupení u „Command Hill“, kde se 3. četa dostala do střetu s početně mnohem silnějším italským oddílem. V průběhu bojů byli vážně zraněni Jan Kohn a Alfred Loebl. Po ukončení kampaně byla jednotka v prosinci 1941 rozpuštěna. Část jeho příslušníků přešla k „D“ rotě komanda Střední východ (D Coy ME Commandos) a podílela na tajných akcích v německém týlu až do konce války v severní Africe, včetně útoků na letiště v Derně a Matrubě. U této speciální jednotky však působila již jen menší část krajanů.

S příchodem německých jednotek pokračovaly boje v severní Africe s daleko větší intenzitou a se zvýšenými nároky na zásobování a lidské zdroje obou armád. Fronta se několikrát přelila z Libye do Egypta a zpět. Spojencům byly z Palestiny odeslány do Egypta britské oddíly, včetně těch, v jejichž řadách sloužili další krajané. Za všechny uveďme ženisty svobodníka Otu Abelese, veterána z Řecka, který se již účastnil bojů v Libyi u Marsa Matruh, a zde utrpěl druhé vážné zranění, nebo svobodníka Hugo Kleina. Ten sloužil v britském vojsku od roku 1940. Nejprve u oddílů pracovní služby v Řecku a na Krétě, později u ženijní jednotky v Libyi a Egyptě. Aktivně se zúčastnil několika britských ofenzív včetně bojů u El Alameinu. Mimo tažení na africkém kontinentě vykonávali krajané i vojenskou službu na ostrovech ve Středozemním moři. Např. na Maltě sloužil u jednotek dopravní a zásobovací služby František Reach, jenž při nepřátelském náletu na místní přístav utrpěl těžké zranění, nebo na Kypru působil ženista svobodník Aladár Hirsch, veterán z Libye, Řecka a Kréty.  

Po určité době byla řada krajanů přeložena z pracovní služby k jiným specializovaným jednotkám britské armády např. k dílenským, ženijním, dopravním a zásobovacím nebo zbrojním. Přestože nastupovali k jednotkám postupně a nezávisle na sobě, nebylo výjimečné, když  u některých oddílů působilo i více krajanů. Např. během roku 1943 sloužilo u 68. roty přijímacího a výcvikového střediska (68th R & T Coy RASC) v Palestině ve funkci řidiče, instruktora nebo lékaře minimálně šest, na 4. ženijní základně (4th Engineers Store Base Depots R.E.) pět, u 179. dopravní roty (179th General Transport Coy RASC) čtyři nebo v řadách 462. dopravní roty dva muži.

V roce 1942 se na Středním východě objevila výzva čs. úřadů k odvodům a vstupu do národní armády a ve stejném roce byl britskými politickými představiteli přijat zákon o vojenské službě příslušníků spojeneckých zemí na britském území. Protože se u krajanů sloužících v britské armádě zvedl velký zájem o přestup do čs. armády, byly následně jednáním mezi britskými úřady a Čs. vojenskou misí pro Balkán, Blízký a Střední východ vytvořeny přijatelné podmínky pro jejich transfer a vyhlášeny v rozkaze vrchního velitelství. Žádost o převod si postupně podalo 241 vojenských osob. Z tohoto počtu, v období od října 1942 do konce roku 1944, skutečně přestoupilo však jen 86 mužů. Ostatní zájemci byli buď službou na Středním východě již vyčerpáni a jejich zdravotní stav neodpovídal přísným podmínkám k přijetí do čs. armády, nebo byli pro britskou armádu nepostradatelní. Několik krajanů bylo též odmítnuto pro nízký věk. Na muže, kteří si o transfer nepožádali nahlížely čs. úřady stejně jako na osoby sloužící v čs. armádě se všemi právy čs. občanů. Ačkoliv převody skončily koncem roku 1944, žádosti o transfer docházely i v roce 1945.   

Vítězství Spojenců v Africe a přesun války na evropský kontinent, znamenal i snížení počtu čs. Židů v britské armádě ve sledované lokalitě. Během let 1942 až 1944 odešlo necelých sto mužů do čs. armády, jiní byli ze zdravotních důvodů propuštěni, někteří odjeli se svými jednotkami na další bojiště a na Středním východě a v Africe zůstala pouze jejich malá část.

Krátce po ilegálním příjezdu do Palestiny se řada krajanů - židovských uprchlíků, hlásila u čs. úřadů a žádala o vstup do armády. Přijat byl však pouze zlomek zájemců. Ostatní vyčkávali na mobilizaci nebo vstoupili do řad britské armády. „Do Palestiny jsem přijel lodí Sakaria v únoru 1940. Po dobu šesti měsíců jsem byl držen v internačním táboře (Dentention Camp) v Sarafandu“, píše ve své výpovědi Adolf Zentner, „ a v září, když jsem se hlásil u honorárního konzula Glasela v Haifě za účelem vstupu do čs. armády jako dobrovolník, byla mi dána následující odpověď: odvody do čs. armády jsou dočasně zastaveny, můžete se však přihlásit do armády anglické, neboť to je jedno v jaké spojenecké armádě sloužíte. V důsledku shora uvedených informací, jsem se jako dobrovolník bezodkladně hlásil do spojenecké armády anglické, kde jsem nastoupil činnou vojenskou službu dne 10. října 1940 u útvaru Pioneer Corps v Sarafandu. Po měsíčním výcviku jsem byl přemístěn k 51th Middle East Commando. U této bojové jednotky jsem prodělal další tříměsíční výcvik. V lednu 1941 jsem s  jednotkou odjel do Súdánu. Později jsem se účastnil bojů proti Italům v Eritrei (Keren) a Habeši (Amba-Lagi a Gondar), do kterých byla jednotka, jejíž jsem byl příslušníkem, postupně zasazena. V prosinci 1941 se jednotka vrátila do Egypta a byla rozpuštěna.“ 

O pár měsíců dřív a v pouhých 18 letech nastoupil do armády další příslušník této jednotky Jan Kohn: „Vojenskou službu jsem nastoupil u jednotek Pioneer Corpsu už na konci roku 1939. Po výcviku jsem byl odvelen do Francie, kde jsem se zúčastnil krátkého polního tažení. Odtud jsme evakuovali do Británie, ze které nás odeslali zpět do Egypta. Brzy po příjezdu jsem nastoupil službu u 51th  Middle East Commando. Zde jsem absolvoval další a náročnější výcvik. Učil jsem se střílet z různých zbraní, jezdit na koních, velbloudech a také prošel parašutistickým kursem. Krátce po jeho ukončení byla naše jednotka odvelena do Súdánu. Překročila hranice s Eritreí a zapojila se do polního tažení proti italským jednotkám. První boj jsme svedli už v pohraničí, kde jsme se dostali pod těžkou palbu. Nepřítele jsme ale zatlačili do vnitrozemí. Postupovali jsem dál ke Kerenu a osvobodili několik různě velikých vesnic. V těžkém podnebí jsem onemocněl malárií a byl jsem proto poslán do nemocnice v Asmaře. Léčil jsem se několik týdnů. Jakmile jsem byl uzdraven, vrátil jsem se k jednotce do Habeše a  zúčastnil se dobývání Gondaru. Při útoku se naše jednotka dostala pod silnou dělostřeleckou palbu a já byl těžce zraněn. Evakuovali mě až do Káhiry, kde jsem v nemocnici strávil téměř půl roku. Z armády jsem nechtěl a tak jsem byl přeložen k lehčí službě do Royal Engineers. S jednotkou jsem prošel území severní Afriky, Egypta, Iráku a Iránu a v roce 1944 jsem přestoupil do čs. armády.“      

Po absolvování výcviku a prvních měsíců služby u jednotek byla část krajanů převelena z Palestiny do bojového pásma. „U čs. úřadů jsem se hlásil v Tel Avivu 10. května 1940 a byl jsem odveden s pořadovým číslem 1169.  Jelikož jsem tehdy nemohl nastoupit službu v čs. armádě, hlásil jsem se proto 5. srpna 1940 k Pioneer Corpsu v Sarafandu. Základní výcvik jsem ukončil do 25. října 1940 a tento den jsem byl povýšen na Full-sergeanta.“ je uvedeno v zápisu s Emilem Epsteinem z 31. března 1943. „Po povýšení jsem nastoupil funkci Pay Sergeant a asi v listopadu 1940 mne odeslali do Egypta. Začátkem roku 1941 jsem byl převelen do Řecka a zároveň určen velitelem oddílu čítající 26 mužů. Oddíl byl se mnou později přemístěn na Krétu. Jelikož jsem zde onemocněl dysenterií, byl jsem odeslán nemocniční lodí zpět do Palestiny na léčení. Po uzdravení jsem nastoupil službu v Base Depot. Na základě svých jazykových znalostí jsem pak požádal o místo tlumočníka a krátce poté jako takový, jsem byl přidělen do 6. všeobecné nemocnice k italským a německým zajatcům.“

V letech 1943 až 1944 probíhal převod čs. státních příslušníků z britské do čs. armády. Našim úřadům přišla řada přihlášek, ve kterých zájemci o transfer popsali svoji dosavadní vojenskou službu. Z mnoha případů lze uvést např. žádost svobodníka Oty Abelese: „Vstoupil jsem do britské armády 15. prosince 1940. Dne 29. března 1941 byl jsem odvelen do Řecka a účastnil se bojů, při kterých jsem byl zraněn na podbradě a ztratil všechny zuby. Po vyléčení jsem byl poslán do Libye a u Mersa Matruh  jsem opět utrpěl zranění. Jednalo se o průstřel na pravé dlani a ztrátu ukazováčku. V britské armádě platím za invalidu a od prosince 1942 jsem přidělen k lehké službě.“ Ve věci přiznání hodnosti četaře v čs. armádě v roce 1944, popsal léta 1940/1943 Jiří Wotzilka takto: „Do Palestiny jsem přijel v únoru 1940 a v dubnu se hlásil u generálního konzula J. M. Kadlece. Po propuštění z internačního tábora v Sarafandu jsem nastoupil 9. října 1940 službu v britské armádě. Jako absolvent vyšší průmyslové školy jsem žádal o přijetí do dílen a tam jsem jako mechanik byl po skončení výcviku přidělen. Po roce jsem složil zkoušky na mechanika 1. třídy a v červenci 1942 jsem byl povýšen na sergeanta. Moje práce poddůstojníka se sestávala z pravidelných měsíčních prohlídek všech vozidel u 179th General Transport Coy a z osobní zodpovědnosti za řádné provedení veškerých oprav. Většinu času mé služby jsem strávil se svojí jednotkou v poušti, kde jsem si také podal žádost k přeložení do čs. armády“. Ne všechny žádosti byly kladně vyřízeny. Mnoho vojáků nebylo uvolněno britskými vojenskými úřady nebo v důsledku několikaleté vyčerpávající služby nesplňovali přísné vstupní zdravotní podmínky pro službu v čs. armádě. Takový byl příběh Hugo Kleina: „Vstoupil jsem do palestinských oddílů dobrovolně a bez jakéhokoliv přinucení 16. září 1940. Nejprve jsem byl přidělen k Pioneer Corps a sloužil v Řecku a na Krétě, poté k ženijnímu vojsku u oddílu hledačů min. V roce 1942 jsem se zúčastnil tažení do Libye, včetně bojů u El Alameinu a následujících vojenských operací v první linii. O transfer do čs. armády jsem požádal v říjnu 1942, když jsem pracoval v přístavu u Port Operating Coy 1039. Povolení k přestupu jsem dostal v únoru 1943 a následně jsem byl odeslán na základnu v Sarafandu. V tu dobu se ale objevily zdravotní potíže a následně jsem se léčil v několika zdravotních ústavech. Do čs. armády jsem ze zdravotních důvodů přijat nebyl a koncem roku 1943 jsem byl jako invalida propuštěn z britské armády.“ Také Jindřich Kohen se do čs. armády nedostal. Na rozdíl od Kleina však v jeho případě hrály rozhodující roli vojenské úřady. „Do Palestiny jsem přijel jako ilegální uprchlík v únoru 1940. Poté jsem byl šest měsíců držen v internačním táboře v Sarafandu. Nedávno jsem slyšel o nové mobilizaci a dovoluji si Vám sdělit následující. Hlásil jsem se ke vstupu do čs. armády poprvé asi v říjnu 1940, pak ještě dvakrát nebo třikrát písemně u Konzulátu Československé republiky v Jeruzalémě. Dostal jsem pokaždé negativní odpověď. Ptal jsem se též, jestli se snad někdy později naskytne možnost ke vstupu do armády. Nemohl jsem ani na tuto otázku dostat odpověď. Jelikož jsem se jako bývalý čs. voják cítil povinen pomoci ve válce proti Hitlerovi a nebyla možnost sloužit v čs. armádě, hlásil jsem se dne 10. listopadu 1941 do anglické armády, kde nyní sloužím (28. srpen 1942) u Royal Engineers No.4 Engineer Stores Base Depot. Moji dva bratři jsou také v anglické armádě. Walter Kohen slouží u 179th General Transport Coy RASC a Eric je válečným zajatcem drženým v táboře Stalag VIII.“ Podobný osud prožíval i Milan Kohn: „Možnost vstoupit do čs. armády jsem neměl, jelikož jsem byl od počátku roku 1941 do září 1942 zaměstnán u Britů jako civilní úředník a velitelství mě nepropustilo. Poté jsem dobrovolně vstoupil do britské armády v Palestině. Sloužil jsem u 24th Coy Pal. Buffs. Dne 12. srpna 1943 jsem byl přeložen do Royal Engineers na mapové oddělení. S touto jednotkou jsem se zúčastnil tažení na Sicílii. Dodatečně jsem žádal o povolení ke službě ve spojenecké armádě. Ale odpovědi jsem se nedočkal. Z armády jsem byl demobilizován 3. února 1947.“

Použité prameny:

Index Zpět Články