Jaslo

Dělostřelci a tankisté 1. československého armádního sboru u Jasla

(18. prosinec 1944 -19. leden 1945)

Milan Kopecký

Publikováno v Historii a Vojenství číslo 1/2005

Zveřejněno na Válečných Střípkách se svolením autora a redakce časopisu Historie a Vojenství

V lednu 1945 Rudá armáda zahájila od Baltského moře k hřebenům Karpat sérii tří velkých útočných operací, jejichž cílem bylo ovládnout Východní Prusko (Východopruská strategická útočná operace 13. 1. – 25. 4. ), připravit nástupní prostor pro útok na Berlín a zároveň zničit německá uskupení v Polsku (Viselsko-oderská strategická útočná operace 12. 1. – 3.2. a Západokarpatská strategická útočná operace 12. 1. – 18. 2). Do první fáze Západokarpatské operace zasáhli v oblasti polského města Jaslo českoslovenští dělostřelci a tankisté. Na toto téma samozřejmě vzniklo již v minulosti množství odborných prací. Za základní můžeme považovat dílo PhDr. Eduarda Čejky, CSc. „Českoslovenští dělostřelci v boji u Jasla“, zařazenou do třísvazkového díla Za svobodu Československa. Sice sebou nese nutně ideologický odraz doby, v níž došlo k jeho publikaci, nicméně používá velké množství dokumentů z fondů ÚVA - VHA a zřejmě poskytuje dosud nejdokonalejší přehled k problému. Jmenovaný autor se k lednovým bojům později vrátil například ve sborníku Kyjev, Dukla, Praha v kapitole „Boje u Jasla“, bohužel její text zůstal bez doplnění o další poznatky, podobně jako kapitola „Dělostřelci a tankisté v bojích u Jasla“ od PhDr. Karla Richtera, CSc. a ing. Miroslava Brofta, CSc, publikovaná ve čtvrtém svazku Vojenských dějin Československa.Protože uvádění autoři nepřikročili k vyčerpávající specifikaci výzbroje čs. dělostřelectva a úplnému stanovení jeho reálné bojové síly v období ledna 1945, ani se nepokusili kvantifikovat ztráty čs. jednotek u Jasla, vznikl následující text.

Základní poznatky o výzbroji a vybavení čs. dělostřeleckých pluků

Dělostřelectvo 1. československého armádního sboru čítalo na přelomu let 1944/45 podle tabulek 156 hlavní ráže 76 mm a vyšší. V tomto počtu nejsou zahrnuty těžké zbraně 2. československé samostatné paradesantní brigády, kanóny obrněných vozidel 1. čs. samostatné tankové brigády a praporní minomety vz. 1941 ráže 82 mm minometných rot pěších praporů. Veškerá uváděná výzbroj se tedy soustředila v pěti dělostřeleckých plucích, z nichž vždy dva organicky patřily k samostatné (pěší) brigádě a zbývající pluk byl sborovou jednotkou. Podíl dělostřelců v rámci pěších brigád k 1. lednu 1945 dosahoval v obou brigádách více jak 22%, zatímco u klasické střelecké divize Rudé armády v roce 1943 teoreticky činil přibližně 11%. Z dvojice dělostřeleckých pluků u pěší brigády byl první pluk „houfnicový“ a skládal se ze tří oddílů. První oddíl se dělil na tři baterie po čtyřech 122 mm houfnicích ráže vz. 1938 (M-30) a byl plně motorizován. Druhý a třetí oddíl měly též po třech bateriích se čtyřmi plukovními minomety vz. 1938 ráže 120 mm. Druhý oddíl býval také motorizován, zatímco třetí zůstával pouze hipomobilní. Jako tažná vozidla houfnic o přepravní hmotnosti 3100 kg (bojová hmotnost 2450 kg) se používaly většinou americké nákladní 2,5 tunové Studebakery US-6 a v některých případech i sovětské 1,5 tunové GAZ-AA. Druhý dělostřelecký pluk plnil především funkci protitankové obrany brigád, často se i v česky psaných dokumentech můžeme setkat se zkratkou IPTAP (z ruského Istrebitělno protivotankovyj artileryjskyij polk). Jeho organizaci zřejmě inspirovaly sovětské armádní protitankové pluky podle tabulek 08/283 z 10. 4. 1943 – šest baterií po čtyřech kanónech. Československý PT pluk tvořily dva motorizované oddíly. První měl tři a druhý dvě baterie, celkem tedy 20 protitankových (divizních) 76 mm kanónů vz. 1942 (ZIS-3). K pluku náležela i jedna náhradní baterie, proto měl teoreticky jako sovětský IPTAP 24 hlavní. Relativné lehké protitankové kanóny o přepravní hmotnosti 1840 kg (bojová hmotnost 1150 kg), často používané i jako klasické polní dělostřelectvo, zpravidla přemisťovaly kromě Studebakerů také americké terénní 0,75 tunové automobily Dodge WC-51/52. Dělostřelectvo 1. československé samostatné brigády v SSSR se tedy skládalo z dělostřeleckých pluků 1 a 2, zatímco 3. brigáda měla pluky 3 a 4. Posledním byl dělostřelecký pluk 5, rozdělený na tři oddíly. I/5. a II/5. oddíl shodně tvořily tři baterie po 4 kanónových houfnicích vz. 1937 (ML-20) ráže 152 mm, III/5. byl houfnicový a odpovídal prvnímu houfnicovému oddílu dělostřeleckých pluků 1 a 3. Kanónové houfnice o přepravní hmotnosti 7930 kg (bojová hmotnost 7270 kg) byly přemisťovány pásovými tahači typu JA-12 sovětské provenience, přičemž obyčejně osmičlennou obsluhu vozidlo přepravovalo na své korbě. Tahači byl pluk velmi dobře vybaven, neboť například I/5. oddíl jich 5. 1. 45 vedl ve stavu 13 (tedy každá kanónová houfnice měla svůj a zbývající třináctý zůstával jako záložní), kromě toho disponoval pěti Studebakery, jedním 1,5 tunovým nákladním automobilem GAZ-AA a velitelským Willysem.

V první polovině prosince 1944 byly po několikaměsíčních bojích v Karpatech pochopitelně doplňovány stavy pluků a opravována a doplňována výzbroj – od 8. září do 15. listopadu sbor přišel o tři 120 mm minomety a dvanáct 76 mm kanónů. Velkým problémem se v období končícího roku 1944 stala kvalita odborných znalostí i fyzických dispozic nových příslušníků pluků, neboť podstatnou část doplňků tvořili úplní nováčci či záložníci z Podkarpatské Rusi a východního Slovenska, postrádající jakékoli zkušenosti s moderní výzbrojí. Došlo sice k zařazení určitého množství zkušených důstojníků, přesunutých z Velké Británie od 1. čs. samostatné obrněné brigády, absolventů sovětských dělostřeleckých učilišť a dělostřelců - rekonvalescentů po zranění na Dukle, nicméně jejich podíl stále nedostačoval. V hlášení velitele dělostřelectva sboru, sovětského plukovníka Savického veliteli sboru jmenovaný uvádí, že při rozdělování nového mužstva je postupováno dle zásady „mužstvo nejméně schopné je ještě dosti dobré pro dělostřelectvo“, což dokazuje na připojených příkladech. Nejsložitější byla situace u právě budovaného dělostřeleckého pluku 5, kde se například u II/5. oddílu kromě více než 50 procentního nedostatku důstojníků chybělo 103 příslušníků mužstva z plánovaných 296. Také houfnicový I/1. oddíl se potýkal s deficitem specialistů, obzvláště vyškolených pátračů

Odpoutání z pozic na Ondavě a přesun dělostřelectva k Jaslu (18. – 22. prosince 1944)

Rozkaz štábu 38. armády k přesunu dělostřelectva na polské území obdržel velitel dělostřelectva sboru 18. prosince. Dělostřelecký pluk 1 (resp. pouze I a II/1. oddíly s plnou výzbrojí 12 houfnic a 12 minometů - minometný hipomobilní III/1. oddíl zůstal na Ondavě) pod velením kpt. Josefa Rady se v noci z 19. na 20. soustředil nedaleko Nižného Komarníku, tedy v místě dostatečné vzdáleném od nepřátelských pozorovatelů. Poté se vydal Dukelským průsmykem a pokračoval po trase Barwinek – Tylawa - Królik – Polski – Krosno - Jedlicze - Jazcewo, kde se nalézalo pásmo 305. divize 67. střeleckého sboru, které byl nyní podřízen. Délka přesunu činila přibližně 90 km a pluk ji urazil do konce dne, i když se musel potýkat se sjízdností horských cest ve sněhu a mrazu a také nedostatkem pojízdných motorových vozidel. Za tmy příslušníci pluku připravili okopy pro několik řídících děl a minometů a vybudovali pozorovatelny.

Dělostřelecký pluk 2 škpt. Ctirada Šindelky (měl v této době pouze 3 baterie) se stáhl z postavení postupně. Zatímco první baterie zrušila 18. prosince své palposty a přemístila se do prostoru jižně od Hunkovců, 2. baterie toho dne vypálila dvě desítky ran na německou kolonu, pohybující na cestě z Rakovčíku do Rovné a 165 granátů na podporu lokálního útoku 2. praporu 1. brigády. 3. baterie ostřelovala kočujícím kanónem německé obrněné vozidlo na předním okraji protivníkových pozic a poté ještě vedla rušivou palbu, přičemž bylo spotřebováno dohromady na 70 granátů. I další den pokračovaly obě baterie v této činnosti, přičemž vystřelily 108 kusů nárazového střeliva. 20. prosince obě baterie opustily postavení a soustředily se na stejném místě jako 1. baterie. Velitel pluku společně s veliteli baterií, jedním dělem a jeho obsluhou odjeli na průzkum nových postavení v oblasti Potakówky (na západ od Krosna). 21. prosince velitel poslal k oddílu motospojku a všechny tři baterie se následujícího rána vydaly po trase Hunkovce, Krajná Poľana, Nižný a Vyšný Komárnik, Barwinek, Tylawa, Trziana, Dukla, Zbojska, Zarnowice, Borek a Jedlicze. Cíl cesty se nacházel v pásmu 140. střelecké divize 101. střeleckého sboru, kam všechna vozidla dorazila po půlnoci na 22. prosince. V Potakówce již obsluha řídícího děla s několika průzkumníky připravila pro svůj ZIS-3 okop, vybudovala pozorovatelnu a provedla celkem 11 granáty zastřílení tří pomocných bodů.

Dělostřelecký pluk 3 škpt. Jindřicha Macháčka se ze shromaždiště u Staškovců, kde byl soustředěn v noci z 20. na 21. 12, dopravil přes Bodružal, Krajnou Poľanu, Barwinek, Duklu a Bóbrku do úseku 70. gardové střelecké divize 101. sboru ve Sweirzowe Polske, kam dorazil v pozdních večerních hodinách 22. prosince. Jeho tři oddíly nebyly též na plných stavech, I/3. oddíl měl pouze dvě baterie po třech houfnicích a minometné II/3. a III/3. (zorganizován v prosinci) oddíly taktéž každý dvě baterie po čtyřech hlavních (II/3. oddíl hipomobilní) a počet pojízdných vozidel pluku dosahoval 34% a koní 48% tabulkového počtu.

Dělostřelecký pluk 4 mjr. Františka Veita zanechal 20. prosince v postaveních u Mestiska pouze II/4 oddíl zkušeného poručíka Miroslava Kupky (veterán bojů čs. pěšího praporu 11- Východního u Tobruku), tedy 4. a 5. baterii. I/4. oddíl se v noci z 20. na 21. soustředil v osadách Makovce a Havaj. Ještě během posledního dne na Slovensku vystřelila 1. baterie dalších 8 ran na cíl, označený „soustředění 14 A“, 2. baterie stejný počet na západní okraj obce Šandal a 3. baterie postřelovala obec Mestisko a strž západně od ní (na oba cíle shodně po 8 ranách). Bezprostředně při odpoutání vedla 3. baterie opětovně palbu na strž u Mestiska (opět 8 ran). V 1.30 po půlnoci na 21. prosince opustilo poslední dělo oddílu původní postavení. Také zde velitel pluku, velitel oddílu, několik důstojníků, jeden kanón s obsluhou a družstvo spojařů vyrazili k Jaslu před jádrem jednotky. 5. baterie II/4. oddílu se 21. 12. snažila vyvolat dojem, že síla dělostřelectva v úseku zůstala nezměněná, neboť vystřelila 28 granátů na různé cíle za Ondavou a jeden její kanón z původního postavení 3. baterie dalších 10 ran na Mestisko. 22. prosince se I/4. oddíl přesunul nejprve do prostoru Miejsce Piastowe a poté pokračoval přes Borek až k obci Chlebna, kde zaujal postavení určené velitelem 38. armády. Veškerý přesun proběhl bez jakýchkoli obtíží a jak zaznamenal kronikář pluku, cesty byly dobře sjízdné. Dvě baterie II/4 oddílu i stěhovavé dělo (ze záložních) vedly nadále rušivou palbu na Mestisko, Bokšu, rozcestí u Rakovčíku a Hradisko a to i z bývalých postavení 1. a 3. baterie. Celkem spotřebovaly 47 granátů.

Sborový pluk 5 mjr. Aloise Bočka ostřeloval 18. prosince most v prostoru za Ondavou, přičemž vystřílel 51 ran. Tohoto dne byl vydán přípravný rozkaz k přesunu I/5. a II/5. oddílu. Oba oddíly disponovaly plným stavem výzbroje. Houfnicový III/5. oddíl měl zůstat u Ondavy a nadále provádět výcvik. 21. prosince odjel štáb pluku a I/5. oddíl k Jedlicze. II/5. oddíl přenocoval v Krosně. Dalšího dne pokrčoval do Potakówky, kde se nacházel konečný cíl celého pluku. Zde se oba oddíly včlenily do zvláštní armádní dělostřelecké skupiny. Veškeré dělostřelectvo sboru tak bylo od 22. prosince podřízeno sovětské 38. armádě.

Od 27. prosince se v obci Bóbrka soustřeďovala i většina bojeschopných bojových vozidel 1. tankového praporu (npor. Imrich Gaš) 1. čs. samostatné tankové brigády v SSSR - jednalo se celkem o dvě samohybná děla SU-85, pět tanků T-34/76 a jeden bezvěžový T-34 používaný jako vyprošťovací vozidlo.

Přípravy (23. ledna 1944 – 14. ledna 1945)

Německá obranná postavení na úseku 38. armády byla budována po tři měsíce – v podstatě od doby, kdy vypukly boje v Karpatech. První linie polního opevnění se skládala ze tří souvislých zákopů, umístěných za pásy minových polí a drátěnými překážkami. Tyto pozice obsadily 545. a 320. divize lidových granátníků, jednotky XI. armádního sboru SS, součásti 17. armády. Německé pěšáky podporovaly vlastní dělostřelecké jednotky, protitankové oddíly a menší oddíly samohybných děl. Nejfrekventovanější dělostřeleckou výzbrojí byly lehké polní houfnice leFH18/40 ráže 105 mm, často zmiňovány jsou šestihlavňové minomety Nebelwerfer 41 ráže 150 mm. Druhá linie vhodně využívala terénu, protože se táhla po na západním břehu řeky Wisłoky, podobně jako třetí, která vedla po březích řeky Ropy. Druhá a třetí linie zůstala vojskem zatím neobsazena, avšak minová pole před nimi již byla položena. Úkoly čs. dělostřeleckých pluků byly velmi podobné. U přidělených střeleckých divizí měly společně s jejich dělostřelci nejprve zničit ženijní zařízení, umlčet nepřátelské palebné prostředky a živou sílu na předním úseku obrany, zničit další přidělené cíle a bránit nepřátelské palbě z boků a současně zamezit soustřeďování i případným protiztečím protivníkovy pěchoty a tanků v určených prostorech. Dalším úkolem pak bylo přenesení palby na levý břeh Wisłoky, aby nepřítel nemohl zaujmout postavení v druhé linii. Plán operace stanovoval její začátek na šestou hodinu ranní 14. ledna a časově byl rozložen takto: pětiminutový přepad, 45 minut metodické palby, 7 minut protibaterijní palby a 8 minut palby před vyražením pěchoty a poté hodinový doprovod útoku pěchoty a boj v hloubce nepřátelské obrany. V prvním období příprav byla za tuhé zimy ve zmrzlé půdě po nocích (díky značnému promrznutí svrchních vrstev se velmi často lámalo ženijní nářadí) bez jakýchkoli světel budována pečlivě maskovaná palebná postavení, bojová technika byla samozřejmě kamuflována ochranným bílým nátěrem a určovány prvky střelby. Na pozorovatelnách a na štábech byly pořizovány perspektivní plány (např. I/4 oddíl využil postupu dle francouzského předpisu Tir général d´ artillerie , který se v boji velmi dobře osvědčil), náčrty vztažných bodů a cílů, neviditelných prostor atd. Tabulky prvků se stanovovaly pochopitelně na základě průzkumu i zastřílení řídících děl. Od 23. prosince se také budovala rozsáhlá spojovací, především telefonní síť. U I/4 oddílu bylo vše o něco složitější, protože nadřízené velitelství rozhodlo 24. prosince o přemístění jeho děl do prostoru Podbardze. Důvodem bylo to, že palebná postavení se podle nových pokynů neměla nalézat blíže než 3 km od předního okraje. V nové oblasti se již nacházel velký počet dělostřelectva a umístění oddílu bylo proto velmi nesnadné. 3. baterie se částečně rozmístila v prostoru, ke mohla být přímo pozorována z nepřátelských pozic, a proto její příslušníci postavili na nejbližší svah umělou clonu ze stromků. Mužstvo oddílu tedy nemělo ani čas slavit vánoční svátky, u ostatních jednotek vojáci dostali alespoň tradiční (byť neocukrovanou) vánočku, malé množství vodky a byly jim rozděleny drobné dárky a cigarety. Ale i tyto zdánlivé maličkosti měly pro dělostřelce jistý význam, neboť pro téměř celou dobu působení u Jasla vojáci trpěli nedostatkem předepsaného množství stravy, v některých obdobích byly dokonce výrazné potíže i se základními potravinami, jakými jsou brambory. Jak uvedl účastník bojů: „Není dobré státi dlouho na jednom místě, protože se místní zdroje rychle vyčerpávají a HS (Hospodářská správa pozn. aut.) musí pro transportní obtíže býti blízko jednotky, kterou zásobuje.“ Blízkost katolických i pravoslavných svátků a relativní dostupnost domova způsobila zřejmě i menší množství případů, logicky kvalifikovaných jako zběhnutí, protože několik vojáků po zamítnutí častých žádostí o dovolenou opustilo své jednotky a vydalo se navštívit své blízké na Slovensko, či Podkarpatskou Rus.

Podle výsledků dalšího průzkumu bylo vše zdokonalováno, zjištěné cíle očíslovány a přiřazeny jednotlivým bateriím a podle jejich povahy roztříděno střelivo. Tato fáze probíhala zhruba od 31. prosince 1944 do 12. ledna 1945. Podle postupného zjišťování konkrétních cílů se postupně měnil úmysl postřelování ploch (tzv. učastky o rozloze 2 1/2 ha) na velmi hustou palbu proti jednotlivým bodovým ohniskům v předních liniích. Například velitelé baterií I/4.oddílu byli přímo odpovědní za zničení či umlčení 11 takovýchto cílů. V prvních lednových dnech prováděly československé baterie zastřelování hlavních směrů, jako orientační bod sloužil např. 2. baterii děl pluku 5 poněkud neobvykle kříž u cesty, protože takovéto výrazné objekty protivník zpravidla ničil. 7. ledna provedly obsluhy I/4.oddílu simulaci všech předpokládaných paleb, důraz se kladl na dokonalé nastavení prvků. Problémem se v období po 5. lednu stala špatná viditelnost, často nepřevyšující 500m. Další potíže hrozily od silných mrazů, a proto byla prováděna u minometných baterií kontrolní zastřílení. Když se obsluhy 5. baterie II/1. oddílu pokusily porovnat výsledky palby podle původně vypočtených prvků se skutečností, zjistily, že rozdíl činil podle pozorování asi 70 -150 m v dálce a 10 dílců v příčném směru. Minometníci to vysvětlovali právě promrznutím hlavně a prachových náplní, určitý vliv mělo i sesednutí ložišť v teplejším období předtím. Od 30. prosince se Němci pokoušeli narušovat morálku pomocí propagandy z tlampačů. Kromě obvyklých nacistických hesel obsah prozrazoval, že Němci o přípravách na ofenzívu dobře vědí, ale že jim není jasný její termín. Brzy nato se ozvaly i sovětské polní aparatury. Protivníkovo dělostřelectvo také nezůstávalo nečinné a pokoušelo se zasáhnout ty cíle, o kterých vědělo, nebo se pokoušelo vést rušivou palbu do jemu podezřelých ploch. Například 27. prosince ostřelovaly nepřátelské minomety prostor asi 400 m od pozorovatelen děl. pluku 5, 31. prosince zaznamenala zásahy pozorovatelna děl. pluku 2, což se naštěstí obešlo beze ztrát.

Nejzávažnější ztráty utrpěl během fáze příprav 6. ledna II/3. oddíl, když při explozi německého granátu v chatě, sloužící jako stanoviště jeho velitele, zahynul ppor. Martin Martinčák, pobočník velitele oddílu. Další dva muži byli těžce a tři lehce zraněni. 9. ledna vybuchlo 14 granátů v prostoru pozorovatelen děl. pluku 5, což mohlo mít jistou souvislost s dalšími pohyby protivníka, protože dalšího dne zpozorovali právě pátrači děl. pluku 5 ještě jednu protivníkovu baterii. Ta zaujala palebné pozice asi 400 m od kostela ve Vážici. Do zahájení útočných operací utrpěl 11. ledna zranění ještě pozorovatel I./1. oddílu svob. Mendel Farkaš. Přes složitost situace se jej podařilo z předsunutého stanoviště včas evakuovat do nemocnice. Také jeden minomet děl. pluku 3 poškodila nepřátelská střepina. 12. ledna 70 granátů (z 80% ráže 105 mm, ostatní minometné) dopadlo do oblasti pozorovatelen děl. pluku 5 a 6 granátů ráže 105 mm zasáhlo blízký prostor u stanoviště velitele děl. pluku 4. Toto místo se nacházelo nedaleko od křižovatky dvou silnic, a tak je tedy možné, že přepad směřoval právě tam a nebyl určen jmenovanému stanovišti. Naštěstí nedošlo k žádnému zranění. Dne 12. ledna zahájil svou ofenzívu u Sandoměře 1. ukrajinský front, sousedící s pravým křídlem 38. armády. Zdálo se, že 38. armáda přejde k útočné činnosti podle předem stanoveného termínu, ale 13. ledna ve 22 hodin došlo k posunu hodiny „H“ o jeden den a také k určení dalších cílů, pro které počtáři ihned připravili prvky. Nepřátelská dělostřelecká palba 14. ledna značně zesílila, jen dokumenty děl. pluku 5 zaevidovaly 230 ran.

Boj (15. a 16. leden 1945)

Vlastní bojová činnost všech obsluh začala 15. ledna ve 4.00 ráno, kdy všichni zaujali místa, o hodinu později byla vyhlášena pohotovost a v 6.00 všem oznámen termín hodiny H – 8.45 moskevského času. V 8.00 přišla poslední povětrnostní zpráva (zejména o síle a směru větru), aby mohly být definitivně korigovány prvky střelby. Díky jasnému počasí panovaly výborné podmínky pro pozorování.V 8.30 hlásily všechny baterie připravenost k palbě. Jako signál k provedení dělostřelecké přípravy byla určena série zelených raket a salva z „kaťuší“ - gardových minometů M-13. Poté začala palba z více než čtrnácti stovek děl a těžkých minometů, z nichž devadesát čtyři (není jasné, zda se jeden minomet děl. pluku 3, poškozený 11. 1. podařilo uvést do bojeschopného stavu, v opačném případě by počet klesl na 93) patřily československým plukům. Hustota hlavní se pohybovala podle důležitosti směrů od 130 do 200 na kilometr frontové linie. Ostřelování nepřátelských cílů trvalo až do 9.50, kdy vyrazila pěchota. Účastníci později většinou vzpomínali na to, že „jednotlivé výstřely a výbuchy se slily v jediný mohutný hromový tón“ a že se „v 8.45 otevřelo peklo, …jako by sama země hořela“, ale některých případech prožívali snad až zvláštně euforické pocity - „spěchal jsem do pásma pozorovatelen, abych se těšil při pohledu na nádheru dělostřelecké přípravy…“ Závěr ostřelování ukončila opět salva gardových minometů.

Palba děl. pluku 1, kterému za nemocného velitele pluku velel náčelník štábu, byla vedena velmi přesně, do útoku pěchoty jeho děla a minomety zasáhly nebo umlčely všechny přidělené cíle, takže se postup 305. střelecké divize obešel bez odporu. Velitel dělostřelectva sovětské divize požadoval i poté doprovod pluku až do splnění úkolu divize pro první operační den. Vzhledem k předtím vydaným rozkazům velitele dělostřelectva 1. ČSAS odmítl náčelník štábu pluku kpt. Josef Stein tento požadavek splnit. Velitel 5. baterie ppor. Perlstein (minomety 120 mm) po boji zjistil, že cíl č. 15 (kulometné hnízdo) byl zcela rozbit, přičemž nepřítel ztratil dva těžké kulomety a dvěma muži obsluhy, další cíl označený č. 17 (pozorovatelna) palba zasáhla tak, že z její posádky 12 mužů nikdo nepřežil a byly při tom zničeny 4 kulomety, které se nalézaly v její bezprostřední blízkosti a pochopitelně i větší množství optického materiálu, dále oddíl vyřadil i další dva kulomety s dvoučlennými obsluhami (cíle č. 19 a 1375). Dělostřelecký pluk 1 během přípravy spotřeboval včetně zastřelování 488 granátů a 1306 min. Kromě jediného raněného z 11. ledna a dvou prasklých ložišť u minometů pluk nezaznamenal u Jasla žádné ztráty.

Také palba děl. pluku 2, podporující při útoku 140. střeleckou divizi, se ukázala jako velmi přesná, což ověřil v nepřátelských pozicích ppor. Karel Krejčí. Ten spolu s jedním pátračem pluku na místě zajal čtyři německé vojáky, ukořistili pistoli a „dva těžké automaty“ [pravděpodobně míněny německé útočné pušky MP-43 (Sturmgewehr 44) - pozn. aut.]. Zajatí Němci vypověděli, že všechny kryty a zákopy byly úplně zničeny . Množství vystřílené munice u děl. pluku 2 činilo celkem 1716 ks granátů ráže 76 mm. Dva jeho příslušníci (svob. Michal Čub a voj. Vladimír Pěnička) byli zraněni střepinami.

V úseku děl. pluku 3 se protivník sice pokusil dělostřeleckou přípravu narušit salvami granátů ráže 105 mm, přičemž do prostoru stanoviště velitele dopadlo asi 10 ran. Houfnicové i minometné baterie pluku i po přípravě doprovázely palbou pěchotu 70. gardové střelecké divize až do doby, kdy překročila koryto Wisłoky. Jak dodatečné zjistil velitel pluku, palba zasahovala přesně určené cíle, bohužel se mezi nimi nacházela i klamná baterie. Množství munice není udáno v absolutních hodnotách, dokumenty pouze udávají, že houfnicový oddíl spotřeboval celý palebný průměr, minometný oddíl dokonce 1,2 průměru. Děl. pluk 3 ztratil 15. ledna 4 své příslušníky, jeden minomet, čtyři pušky a tři samopaly. Mezi ztrátami pluku figuruje také 5 telefonních přístrojů, dva bubny kabelu a 1 radiostanice. Dalších 8 mužů bylo zraněno a jeden minomet poškozen.

I/4. oddíl dostal oproti plánu na počátku přípravy rozkaz k ostřelování ploch pod krycími jmény KASSEL a BONN. Díky bezvadnému spojení změnu provedl bez jakéhokoli zaváhání a na každý tento cíl bylo vystřeleno 30 ran a na původní plán přešly všechny kanóny teprve ve fázi protibaterijního přepadu. Velitel pluku 4 pak jako velitel celé dělostřelecké skupiny spolu s kpt. Macháčkem, velitelem 70. gardové střelecké divize genmjr. Gusevem i velitelem dělostřelectva této divize pplk. Makaričevem opustili pozorovatelnu a postupovali za pěchotou až na vzdálenost 15 km. Celý oddíl měl na 15. leden k dispozici celkem 2100 nárazových granátů. První baterie jich vypálila 610, u ostatních baterií se údaj o spotřebované munici nedochoval. Oddíl nezaznamenal během téměř čtyř týdnů v Polsku jedinou ztrátu.

Sborový dělostřelecký pluk 5 zničil čtyři baterie a stejný počet opevněných objektů. Jeho dvě kanónové houfnice I. oddílu (velitelé obsluh byli sovětští nadporučíci Rjabov a Germilevský) v prostoru obce Tarnovec, vyčleněné pro přímou střelbu spotřebovaly během 60 minut 57 ran. Dalších 93 ran bylo vystřeleno na nepřátelská soustředění ve městě Jaslo a jeho okolí. Jedinou ztrátou pluku v akci u Jasla se stal voj. Ilko Maksinjuk od 6. baterie, nešťastnou náhodou vážně postřelený při čištění zbraní 6. ledna (přesunut do voj. nemocnice RA č. 53 429, kde 7. ledna zemřel, pohřben v Jedlicze u Krosna). Npor. Hausera s pravděpodobně nebojovým úrazem odsunuli taktéž do nemocnice v Jedlicze.

Telefonické spojení fungovalo výborně, radiospojení však díky vadným zdrojům (zřejmě trpěly mrazem) podstatné hůře. Časový plán byl u všech pluků bezvadně dodržen, velmi dobře proběhl i útok pěchoty a tanků. Jako jediný nedostatek byla uvedena činnost sovětského bitevního letectva, které se sice nad bojištěm projevovalo vysokou aktivitu, ale v mnoha případech útočilo na vlastní postupující jednotky. Později popsali ve výpovědích své bezprostřední zkušenosti i němečtí zajatci. Ze čtrnácti mužů jedné čety bylo za 65 minut dělostřelecké přípravy šest zabito a zbylých osm upadlo do zajetí i se svým velitelem.

Zteč sovětské pěchoty podporovaly tanky, zpravidla v počtu dvanácti strojů na střeleckou divizi. V úseku 241. střel. divize se zúčastnily i dvě československé tankové čety, jež zaujaly svá místa na východišti k útoku v 9.15. V 9.45 vyslal velitel sovětské divize dva signály - pro pěchotu „vpřed“ a pro tankisty „připravit se“. Dělostřelba soustředěná před úsek 241. divize však zdaleka nevyřadila všechny protivníkovy odpory, jak bude patrné dále. Tanky pomohly sovětské pěchotě při dobývání dvou opevněných výšin (kóty 379 a 382) jižně od Jasla. Tato fáze se bohužel neobešla beze ztrát, protože při překonání zákopů na kótě 382 najel tank rtn. Bedřicha Opočenského na minu. Výbuch těžce poranil ml. mechanik-radistu svob. Alexandra Vízka, ostatním z osádky včetně velitele čety ppor. Jozefa Firly prorazil tlak ušní bubínky. Vozidlo se později podařilo opravit tak, že jej tanková brigáda mohla používat alespoň k výcviku. Krátce nato byl v prostoru kóty 382 zničen panzerfaustem tank T-34/76 (výr. č. 308 176) čet. Andreje Bileckého. Z jeho osádky zahynul řidič čet. Mitrofan Molnár, velitel a ml. mechanik-radista svob. Bohatý utrpěli zranění. Zraněn byl i velitel tankového praporu npor. Gaš, zasažený na pozorovatelně střepinou. Obě kóty se i přesto podařilo tankistům v 10.50 ovládnout. U výšiny 382 zničil tank čet. Jiřího Pavliče střelbou z kanónu dva bunkry a německou jednotku tankoborníků v síle družstva. Velitel stroje byl v průběhu boje raněn. Německé ztráty činily celkem asi dvacet mužů, tři kulometná hnízda a dva již zmíněné kryty. Zbývající čtyři stroje prokličkovaly minovými poli a ve 13 hodin vjely pod velením ppor. Firly do osady Swierchowa a na rozkaz velitele 264. střel. pluku podporovaly i nadále útočící pěšáky. O půl páté odpoledne přebrodily asi čtyřicet metrů širokou řeku Wisłoka. Za vodním tokem narazily na německé postavení, které palbou kanónů zničily. Němci přišli o protitankové dělo, dva kulomety a čtyřicet mužů. Navečer tanky dosáhly osady Załeźe a druhý den pokračovaly v postupu až k obci Dzielec, vzdálené od původních postavení asi 25 km. 16. ledna večer byl prapor odvolán a celá akce tak pro tankisty skončila. Měla ale tragickou dohru – 17. ledna zahynul při vyprošťování tanku rtn. Opočenského řidič vyprošťovacího T-34 voj. Klement Suchánek, který se pohyboval mimo vozidlo.

Během všech fází příprav i samotného boje u Jasla zaznamenaly československé jednotky nevysoké ztráty, a to jak na živé síle, tak i na technice. Celkem zahynulo osm (z toho dva tankisté) a zraněno bylo 27 (z toho devět tankistů) vojáků a důstojníků. Kromě jediného zničeného tanku T-34/76 a 120 mm minometu dokázali zbrojíři a speciální technické složky všechna poškození těžké výzbroje později opravit.

Návrat na Slovensko (16. – 19. leden 1945)

Vojáci sovětské 38. armády postoupili během prvních čtyř dnů po průlomu německé obrany u Jasla o 80 kilometrů na západ a teprve na začátku února se zastavili asi 40 kilometrů před Moravskou Ostravou. Tou dobou se všichni Čechoslováci už vraceli do původních postavení na Slovensku. Dělostřelci většinou přerušili svou činnost 15. ledna večer, kdy spojaři začali demontovat telefonní síť, případně následujícího dne ráno a vydali se nazpět k Ondavě. Na cestách panovalo náledí a běžné docházelo k případům, že v těžké koloně 5. pluku musely do kopců jednu kanónovou houfnici ML-20 vléci dva a někdy i tři tahače a za celý den dokázala tato jednotka překonat pouhých 12 km. 2. a 4. pluk se svou neporovnatelně lehčí výzbrojí se na Slovensko dokázaly přemístit o něco rychleji, takže například kanóny pluku 4 zajely do postavení u Stropkova už 17. ráno. Na trase zůstal s poruchou pouze jediný automobil děl. pluku 2. Těžké kanónové houfnice dorazily do hustě zaminovaného města až 19. ledna. Na náměstí najel na minu jeden tahač JA-12, přičemž došlo k poškození vozidla i vlečené kanónové houfnice a k těžkému zranění jednoho muže a lehkému zranění dalších dvou. I přesun výzbroje 1. a 3. pluku neprobíhal snadno, na nesjízdných cestách došlo u děl. pluku 1 k nehodě jednoho automobilu GAZ-AA (ev. č. ČS-208) a praskla dvě tažná oka u houfnic.

Působení dělostřelců všech pěti pluků sboru u polského Jasla se stalo velmi úspěšnou a také největší (počty dělostřelců viz. tab. 1) bojovou akcí dělostřelců československé armády v historii. Velitel 70. gardové divize genmjr. Gusev vysoce ocenil výkon jemu přidělených čs. dělostřeleckých pluků (3 a 4) a vyslovil jejich příslušníkům pochvalné uznání za účinnou podporu své divize. Slíbil také, že se osobně zasadí o to, aby jména pluků byla uvedena v rozkaze nejvyššího velitele Rudé armády J. V. Stalina, což se částečně podařilo, protože rozkaz č. 229 ze dne 19. ledna 1945 skutečně uváděl mezi vyznamenanými „dělostřelce 1. ČSAS“ a navrhoval jejich jednotky k čestnému pojmenování. Dne 19. února byl dle rozkazu č. 019 udělen čestný název „Jaselský“ pouze dělostřeleckým plukům 2, 4 a 5.

Tabulka 1

Stavy čs. dělostřeleckých pluků ke dni 15. 1. 1945

Děl. pluk	důstojníků	rotmistrů	poddůstojníků	mužstvo	specialisté RA	celkem
1	40	20	315	365	22	762
2	15	6	116	75	24	236
3	24	7	590		4	625
4	27	384			neuvedeno	411
5	44	5	895		52	996

Pozn. : U děl. pluku 2 stav podle údajů z 1. 1. 45, 15. ledna bez rozlišení celkově 215. Ze stavu poddůstojníků a mužstva u děl. pluku 1, 2 a 3 dohromady 52 žen (28 v poddůstojnické hodnosti). Specialisté Rudé armády – zejména řidiči motorových vozidel, u děl. pluku 5 i někteří velitelé kanónových houfnic.

Resumé:

Dělostřelci a tankisté 1. československého armádního sboru u Jasla (18. prosince 1944-19. ledna 1945)

V zimě roku 1945 se Západokarpatské operace Rudé armády zúčastnilo v prostoru polského městečka Jasla i téměř veškeré dělostřelectvo 1. československého armádního sboru v SSSR. Skládalo se z pěti dělostřeleckých pluků – dvou „houfnicových“, vyzbrojených kromě houfnic ráže 122 mm i 120 mm plukovními minomety, dvou protitankových pluků se 76 mm kanóny a jedním sborovým plukem s kanónovými houfnicemi ráže 152 mm. I když pluky nebyly lidmi a technikou zcela naplněny a několik děl a minometů zůstalo u pěších jednotek sboru na Slovensku, působilo u Jasla asi 2500 čs. vojáků a důstojníků s přibližně 90 děly a minomety ráže nad 76 mm, čímž se tato akce stala největším válečným nasazením čs. dělostřelectva v dějinách. Kromě uvedených pluků do bojů zasáhla i rota osmi obrněných vozidel 1. čs. tankové brigády v SSSR. Dělostřelecká příprava operace byla provedena 15. ledna od 8.45 do 9.50 a pět československých pluků při ní vystřelilo tisíce granátů (například děl. pluk 1 přibližně 1800, děl. protitankový pluk 2 více jak 1700…). Cílem palby byly nepřátelské dělostřelecký baterie, objekty polního opevnění, pozorovatelny a kulometná hnízda. Prvky palby se připravovaly již dlouho před akcí a neustále se přepočítávaly podle dodatečných výsledků průzkumu a aktuálního počasí. Děl. pluk 1 podporoval sovětskou 305. střeleckou divizi a protitankový pluk 2 ničil odpory před 140. střeleckou divizi. Pluk 3 a protitankový pluk 4 společné pomáhaly 70. gardové střelecké divizi. Těžký sborový dělostřelecký pluk 5 byl podřízen zvláštní dělostřelecké skupině 38. armády. Výsledky palby byly zkontrolovány na místě veliteli pluků, resp. oddílů a baterií. Tanková rota se zúčastnila pronásledování ustupujícího nepřítele s 241. střeleckou divizí a pokračovala až do 16. ledna, kdy od původních postavení postoupila o 25 km. V bojích byl jeden tank T-34/76 ztracen a jeden vážně poškozen. U Jasla zahynulo osm a bylo zraněno 27 příslušníků 1. čs. armádního sboru. Účast dělostřelců zaslouží pozornosti kromě z výše uvedeného důvodu také proto, že neobyčejně těžké byly i jejich téměř stokilometrové přesuny výzbroje s nedostatečným množstvím vozidel přes Karpaty v zimním období za nízkých teplot a sněhu a také proto, že ačkoli se v jejich řadách nalézalo nezanedbatelné množství nováčků, podařilo se díky neobyčejně pečlivé přípravě všechny na ně kladené požadavky beze zbytku splnit.

Prameny:

Vojenský ústřední archiv - Vojenský historický archiv Praha, fond SSSR
Krivošejev, G. F. a kol.: Grif sekretnosti sňat. Potěri vooruženych sil SSSR v vojnach, bojevych dějstvijach i vojennych konfliktach. Statističeskoje issledovanije, Moskva: Vojenizdat 1993
Šáda, M. a kol.: Za svobodu Československa III. díl, Praha 1960
Lipták, J., Nejedlý, M., Richter, K. a kol.: Kyjev – Dukla – Praha, Naše vojsko, Praha 1975.
Kolektiv autorů: Vojenské dějiny Československa 1939 -45, sv. IV, Naše vojsko, Praha 1988.
Šáda, M. a kol.: Za svobodu Československa III. díl, Praha 1960
Technické údaje houfnice M-30 např. v Rychlewski, C.: Haubica kal. 122 mm wz. 1938, Wydawn. Min. Obrony Nar. , Varšava 1982 (série TBU, sešit c. 79).
Makarov, M., Pronin, A,: Protivotankovaja artillerija Krasnoj armii, Frontovaja illjustracija, Moskva 2003.
Technické údaje kanónové houfnice ML-20 např. v Wojciechowski, I. J.: 152 mm haubicoarmata wz. 1937, Wydawn. Min. Obrony Nar. , Varšava 1987 (série TBU, sešit c. 118)
Petras, S.: Československé tankové vojsko v SSSR, Naše vojsko, Praha 1978
Kopecký, M.: 1. československá samostatná brigáda v SSSR, MBI, Praha 2001

Index Zpět Články