Vojenští duchovní v čs. armádě ve Velké Británii (1940 - 1943)

 

Oldřich Pejs

 

Publikováno ve slovenském časopise Vojenská história číslo 3/2003

 

Zveřejněno na Válečných Střípkách se svolením pana Oldřicha Pejse

 

Na 4700 čs. vojáků bojujících na straně Spojenců na západní frontě dorazilo po porážce Francie v létě 1940 do Velké Británie. Pohnuté události ve Francii těžce dolehly na celý čs. zahraniční odboj. Cíl - svoboda pro blízké doma a obnova čs. státnosti - se nebezpečně vzdálil. Mnohé postihla krize důvěry. Do prořídlých řad čs. zahraniční armády pronikly defétismus, malomyslnost, hrozila vzpoura. Neblahé zkušenosti z frontového nasazení a selhání řady velitelů zradikalizovaly nemalou část vojáků. V míře neobvyklé se vyhrotil antisemitismus. Přítomnost čs. Židů v odboji se stala hromosvodem pro dosavadní neúspěchy. Nedemokratické chování některých důstojníků zaráželo. Přitom klíč k vyvedení morálně otřeseného čs. zahraničního vojáka z hluboké deprese držel právě důstojnický sbor. Jeho integrální součást tvořila skupina čs. vojenských duchovních na čele s plk. duch. Rudolfem Zhánělem.

 

První kroky na britské půdě

 

Čs. prozatímní stanový tábor, jehož velení převzal 8. 7. 1940 brig. gen. Jaroslav Čihák (krycí jméno Jaroslav Znamenáček), se nacházel v zámeckém parku v Cholmondeley u Chesteru (hrabství Cheshire). První čs. evangelické bohoslužby se zde konaly v neděli 14. 7. 1940 v blízkosti stanu pomocného úřadu čs. divize. Týž den rovněž proběhly katolické bohoslužby s polní mší poblíž velitelství čs. divize na prostranství mezi stany Čs. vojenské správy a přístěnků pro zavazadla. Židovské bohoslužby se odbyly v pátek 19. 7. 1940 na louce u velitelství dělostřeleckého pluku. Do Velké Británie dorazili lodními transporty z Francie katoličtí vojenští duchovní plk. Rudolf Zháněl, ppor. Václav Špaček a ppor. Hugo Vaníček, evangeličtí vojenští duchovní ppor. Ján Michalec, ppor. Miroslav Mikolášek a ppor. Michal Vyšný, dále duchovní Církve československé ppor. Karel Vítězslav Vít a židovský vojenský duchovní ppor. Alexandr Kraus. K nim se připojil ppor. pěch. Bohumil Boček. Nadbytek důstojníků způsobil, že důstojníci služeb zařazení u velitelství divize byli 8. 7. 1940 přeřazeni do tzv. důstojnického praporu, jímž se rozuměla zvláštní skupina plk. gšt. Františka Hájka. Toto opatření se týkalo Michalce, Mikoláška a Krause. Dočasně u Čs. vojenské správy zůstali zařazeni Zháněl, Špaček, Vít, Vyšný a Boček. U 1. pěšího pluku sloužil Vaníček. Již 18. 7. 1940 byl od důstojnického praporu přemístěn k Náhradnímu tělesu Michalec, aby ho o dva dny později následovali Mikolášek a Kraus. Přednosta britské katolické vojenské správy biskup James Dey udělil 26. 7. 1940 čs. katolickým duchovním na dobu války církevní jurisdikci ke službě v čs. zahraniční armádě. Jurisdikční dekrety obdrželi Zháněl, Špaček a Vaníček a kněží - řeholníci z řad mužstva Petružela a Pouchlý. Aktivity biskupa Deye, které inicioval plk. Zháněl, měly své pozadí. Zháněl se totiž snažil umístit a udržet všechny katolické kněze sloužící v čs. zahraniční armádě na místech vojenských duchovních. Velitel 1. čs. divize brig. gen. Bedřich Neumann (krycí jméno Bohuš Miroslav) předpokládal, že při uvažované reorganizaci čs. pozemního vojska nenalezne pro všechny kněze uplatnění na systemizovaných místech. Zamýšlel umístit jen dva římskokatolické, jednoho evangelického a jednoho židovského duchovního. Se Zhánělem pro jeho vysoký věk a zdravotní stav vůbec nepočítal.

Ve dnech 12. - 14. 8. 1940 došlo k celkové reorganizaci neúplné 1. čs. divize v intencích britské vojenské organizace a s přihlédnutím k nízkému početnímu stavu čs. vojenského kontingentu. Změnil se rovněž název divize na 1. československá brigáda. Z pěších pluků vznikly 1. pěší prapor, jemuž velel pplk. pěch. Antonín Zeman (krycí jméno Antonín Barovský), a 2. pěší prapor, jemuž velel plk. pěch. Jan Satorie. U 1. pěšího praporu zůstal přidělen katolík Hugo Vaníček, u 2. pěšího praporu sloužil evangelík Ján Michalec, u brigádní zdravotní ambulance katolík Václav Špaček a u Náhradního tělesa židovský duchovní Alexandr Kraus a Bohumil Boček, ten však mimo systemizované místo pro důstojníky. Ostatní duchovní kmenově přešli k brigádní zdravotní ambulanci. Plk. Zháněla předala bývalá štábní rota Čs. vojenské správy Náhradnímu tělesu. Právě Zháněl kontaktoval britskou vojenskou duchovní správu a na její pokyn byl přidělen na týden do vojenské nemocnice v Eaton Hall na předměstí Chesteru, kde se francouzští vojáci dožadovali přítomnosti duchovního, který hovoří francouzsky. Po jejich odchodu zůstal v Chesteru na zdravotní dovolené, neboť mu jeho tělesný stav nedovoloval bydlení a stravování ve stanu v čs. táboře v Cholmondeley. Do poměru mimo činnou službu byl přeložen 25. 9. 1940. Zháněl se rozhodně nevzdal. Zaslal prezidentovi E. Benešovi, MNO a MV memorandum, v němž se zabýval situací čs. katolíků a jejich náboženskými možnostmi v emigraci. Hovořil o vojácích, uprchlících, dětech z katolických rodin. Zmínil se o svém propuštění z armády bez vědomí biskupa Deye a dále o vojenské službě kněží jako obyčejných vojáků.

Mnoho možností, jak řešit nadbytek vojenských duchovních, se však nenabízelo. A to nehovořím o požadavku na přeřazení kněží z řad mužstva na důstojnická místa bez řádné průpravy. Před čs. velením vyvstal závažný problém, co s důstojníky vůbec. V brigádě byl prezentován 721 důstojník. Více jak 4OO z nich se stalo nadpočetných, neboť pro ně chyběla tabulková velitelská místa. V řadách důstojníků vládla nespokojenost. Velení, potažmo vedení celého čs. odboje si další oslabení morálky jeho vojenské složky donekonečna nemohlo dovolit. Politické vystoupení části vojáků v červenci 1940 v Cholmondeley bylo velkou výstrahou. Prohlubování nespokojenosti velitelského sboru se mohlo vymstít všem. V rozjitřených časech předložil 22. 10. 1940, jistě upřímně míněný, ale nerealizovatelný návrh na organizaci duchovní služby v čs. zahraniční armádě ppor. duch. H. Vaníček. Odvolával se na zájem národní věci, povznesení morálky, usnadnění plnění náboženských povinností a prohloubení duchovního života vojáků. Připomínal dobré zkušenosti britské armády. Vaníčkovu návrhu nelze upřít komplexní pohled na věc. Řešil jak otázky početního stavu vojenských duchovních a jejich podřízenosti, tak materiální zabezpečení jejich činnosti. Velitel brigády si byl vědom, že se otázkou duchovních bude muset odpovědně zabývat. Konečné rozhodnutí však ponechal na MNO. Sám měl v útvarech brigády předepsána pouhá tři místa vojenských duchovních, a proto dal ještě jedno místo důstojníka zbraní k dispozici duchovní službě. Jejich počet však rozhodně nechtěl dále zvyšovat na úkor jiných kategorií důstojníků. Naopak předpokládal časové rozložení jejich činnosti na jednotlivé útvary, aby jeden duchovní mohl konat bohoslužby pro různé jednotky ve stejný den. Právě kněží, zařazení u brigádní zdravotní ambulance, kteří se nedostali na systemizovaná místa vojenských duchovních, obdrželi právo vykonávat všechny úkony týkající se příslušníků jejich vyznání, pokud to nebude na újmu jejich ryze vojenské službě.

Na systemizovaném místě u 1. pěšího praporu sloužil ppor. H. Vaníček. Na systemizovaném místě u 2. pěšího praporu se formálně na několik dní objevil další katolický duchovní ppor. V. Špaček. Vzápětí jej z rozhodnutí velitele brigády vystřídal evangelický duchovní ppor. J. Michalec. K tomuto rozhodnutí vedla gen. Neumanna-Miroslava skutečnost, že Michalec byl duchovním slovenské národnosti. Na systemizované místo u brigádní zdravotní ambulance (velitel škpt. zdrav. v zál. MUDr. Antonín Novotný) se přemístil ppor. V. Špaček, ale koncem září 1940 jej nahradil židovský duchovní ppor. A. Kraus. Na systemizovaném místě u Náhradního tělesa (velitel plk. děl. Petr Novák) působil nejprve ppor. A. Kraus a mimo systemizované místo pro důstojníky ppor. B. Boček. Boček přešel 25. 9. 1940 k 1. pěšímu praporu, kde jako redaktor založil a vedl deník "1. prapor". Boček tomuto cyklostylovanému periodiku, založenému na zpravodajství, kresbě a karikatuře, vtiskl pečeť pečlivé grafické úpravy. Časopis "1. prapor" se těšil mezi vojáky velké oblibě, neboť byl kritický, věnoval se satiře. Úředním orgánem 1. čs. brigády zůstaly "Naše noviny". Boček s vydáváním svého časopisu začal bez povolení. Velitel brigády vydávání časopisu podmínečně připustil. Deník "1. prapor" neušel pozornosti MNO, které nařídilo veliteli brigády za jednu nevhodnou zprávu v č. 182 pohrozit Bočkovi jeho zastavením. Velitel brigády časopis 16. 7. 1941 dočasně na dobu 14 dnů zastavil a "protože se dosavadní vydavatel vzdal vedení časopisu a jiný redaktor nebyl ustanoven, nebude list dále vycházeti". Boček požádal o možnost dokončit teologická studia na Heythrop College v Chipping Norton (hrabství Oxfordshire). Do 1. 8. 1942 mu byla udělena studijní dovolená. Na systemizované místo u brigádní zdravotní ambulance byl 28. 9. 1940 zařazen ppor. A. Kraus, na jeho místo u Náhradního tělesa přešel ppor. V. Špaček jako velitel evidence ztrát u evidenční skupiny (velitel npor. pěch. Ladislav Kubín). Právě Špaček, přecházející od útvaru k útvaru, který nesplňoval zdravotní kritéria pro službu v armádě, se stal po dohodě MNO a MV, které v emigraci plnilo úkoly ministerstva školství, katechetou římskokatolického náboženství na čs. internátní škole (mateřská, obecná a střední). V důsledku toho byl 20. 11. 1940 propuštěn z činné služby. Zároveň mu byla odňata hodnost podporučíka propůjčená na dobu válečné potřeby. Špaček převzal rovněž duchovní správu čs. katolické kolonie v Londýně. Jeho odchod umožnil umístit 1. 12. 1940 na systemizované místo u Náhradního tělesa voj. Františka Aniceta Petruželu, řeholního kněze, který dosud sloužil v řadách mužstva 1. pěšího praporu. Petruželovi byla zároveň propůjčena hodnost podporučíka duchovní služby na dobu válečné potřeby. Zůstal jako přidělený důstojník evidenční skupiny Náhradního tělesa.

Nevyjasněná zůstala situace ppor. Mikoláška, Víta a Vyšného. Chyběla tabulková místa. Zvláště postavení Víta, faráře Církve československé, zasluhovalo pozornost. Byl jediným z vojenských duchovních v činné službě v zahraničí, který absolvoval školu pro důstojníky duchovní služby v záloze meziválečné čs. armády, měl příznivý věk a vynikající zdravotní kvalifikaci. Navíc s ním ve Velké Británii pobývala manželka Inger roz. Larsenová (dánské národnosti) se synem Reném. Příslušníků Církve československé (vyznání československého) sloužilo v čs. zahraniční armádě stejné procento jako evangelíků. Velitel brigády proto neponechal Vítovo postavení bez povšimnutí. Navrhl buď zvýšit systemizovaná místa v brigádě nebo přeřadit Víta k čs. letectvu. Vít nakonec k letectvu odešel. Následoval jej voj. František Basil Pouchlý, řeholní kněz, který sloužil v řadách mužstva 2. pěšího praporu. O služby ppor. Mikoláška projevili zájem Francouzi, neboť před válkou pracoval jako misionář Société des Missions evangéliques de Paris ve Francouzském Kamerunu. O jeho návrat požádal guvernér gen. Brunot, přednosta pro službu ve francouzských koloniích ze štábu gen. de Gaulla. Mikolášek byl 28. 2. 1941 propuštěn z činné služby a zároveň mu byla odňata hodnost podporučíka propůjčená na dobu válečné potřeby. Povolení prezidenta Beneše ke vstupu do francouzské armády obdržel. Ppor. Vyšný, slovenský luterán, zůstal u brigádní zdravotní ambulance.

Záležitosti duchovní služby náležely do pravomoci III. odboru MNO a jeho 1. oddělení (osobního a doplňovacího), jehož přednostou byl pplk. gšt. Karel Ondráček. Podle organizace čs. branných sil vydané MNO 22. 1. 1941 byla u velitelství čs. brigády systemizována čtyři místa pro vojenské duchovní. Velitelství čs. brigády předepsalo ve válečných počtech s platností od 15. 5. 1941 čtyři důstojnická místa vojenských duchovních v plánované hodnosti kapitána, která rozdělilo mezi 1. a 2. pěší prapor, brigádní ambulanci a Náhradní těleso. Totéž se opakovalo v předepsaných válečných počtech čs. samostatné brigády s platností od 1. 10. 1941. S nedostatkem systemizovaných míst pro vojenské duchovní se potýkala rovněž nově postavená čs. samostatná obrněná brigáda. U velitelství brigády byli systemizováni čtyři vojenští duchovní, ale z toho tři na počet zálohy a jeden na počet Náhradního tělesa. Dva z nich ještě po delší dobu patřili mezi tzv. nezařazené důstojníky. Vojenští duchovní obdrželi důstojnické hodnosti na dobu válečné potřeby. Na vojenské poradě u prezidenta republiky E. Beneše konané 8. 5. 1941 bylo rozhodnuto vyřešit otázku těchto propůjčených hodností tak, že dotyční se stanou záložními důstojníky. Nový služební předpis, Sm 6 - Směrnice pro jmenování a povyšování, stanovil, že výjimečně mohou být jmenovány důstojníkem osoby, které neabsolvovaly školu pro důstojníky v záloze, ale vyznačují se vynikajícími vlastnostmi a odbornými znalostmi. MNO proto přeložilo 15. 8. 1941 ze skupiny důstojníků s hodností propůjčenou na dobu válečné potřeby do skupiny důstojníků v záloze ppor. duch. Víta, Michalce, Vaníčka, Vyšného, Krause a Petruželu. Ke jmenování Pouchlého podporučíkem v záloze došlo k 28. 10. 1941.

 

 Bohoslužby, matriky, etc. ...

 

V čs. zahraničním odboji působily bezesporu výrazné osobnosti. Našly se i v řadách duchovní služby. Výjimečné postavení mezi čs. vojenskými duchovními zaujímal Hugo Vaníček. Jeho činnost náboženská, osvětová, kulturní a propagační mezi čs. vojáky a britským obyvatelstvem neměla obdoby. Zahrnovala v široké škále všechny dostupné prostředky. Nejprve s B. Bočkem začal ještě v čs. stanovém táboře v Cholmondeley v táborové kapli (stanu) s debatními večery, poslechem rozhlasu a přitažlivými kulturními akcemi. Zajišťoval projekci filmů. Pořádal tzv. zábavné hodinky. Pravidelně vydával náboženské a propagační tiskoviny, informační letáky a brožury se zábavnou tématikou, služební vojenské tisky a příručky (jedno cyklostylované vydání představovalo 150-200 výtisků). Rozesílal je do všech čs. posádek ve Velké Británii. Zásilky směřovaly rovněž k čs. jednotkám na Blízkém východě a v SSSR. Znali je krajané na obou březích Atlantiku. Podílel se i na vydávání učebnic pro čs. internátní školu. Čs. myšlenku a zahraniční akci propagoval na mnoha přednáškových akcích pořádaných pro britské civilní obyvatelstvo, zejména školní mládež. Snažil se prosadit pravidelné duchovní promluvy do programu čs. rozhlasového vysílání BBC. Nemocným, raněným a vězňům se věnoval individuálně. Populární se staly Vaníčkovy cyklostylované edice, např. Zábavné čtení, Černá hodinka s přílohou hádanek, nebo praktické sešítky pro poštovní styk, adresáře, jízdní řády, společenské zvyky apod. Základ však tvořily náboženské texty v edici Slova pravdy (celkem 46 čísel), publikace k jednotlivým církevním svátkům nebo pobožnostem, zpěvníčky, koledníčky, kalendáříčky, dále projevy církevních hodnostářů včetně papeže, nebo jejich poselství a pastýřské listy. Oblíbená byla Kritická poradna vedená B. Bočkem (10 sešitů), v níž se zodpovídaly věroučné, mravoučné, církevní dotazy. Vážnost doby vyžadovala vážit slova. Vaníček apeloval, burcoval, polemizoval. "Nynější válka není jen zápasem hmotných sil, je to zápas světových názorů. Buď zvítězí Kristem vykoupené lidství, nebo zlomeným křížem budou zlomeny všechny výsady křesťanů, osobní i národní práva a svobody, a bude zaveden starý řád pohanský. Jsme obránci křesťanských práv a svobod proti novopohanství. Bojujeme o spravedlivý mír, o němž praví sv. Otec, že může sice býti zbraněmi vynucen, ale pouze láskou a Kristovým učením může býti zajištěn. Usilujeme o mír pokud možno trvalý, tedy o mír křesťanský. Již dnes máme býti jeho dělníky, budovateli uskutečňováním Kristova učení, v nás především a v nejbližším okolí. Každý jedinec v družstvu, každé družstvo, četa, rota má býti vzorem vzájemného porozumění, obětavosti a ukázněnosti. Sobectvím a bezohledností k druhým pomáháme nepříteli, při nejmenším jsme vyznavači jeho staropohanského 'já', jež neuznává žádných zákonů božích ani lidských a jemuž třeba obětovat i vykoupené lidství. Uskutečňování Kristova učení v nás je tedy nejlepší měrou naší služby vlasti a naší prací pro mír." Vaníček svou nebývale rozsáhlou náboženskou činností s přesahem do každodenního života vojáků vyvolával kontroverze. Iritovala ho nízká účast vojáků na běžných bohoslužbách. Zápasil s jejich náboženskou lhostejností. S nelibostí pohlížel na pojetí osvětové práce v duchu prvorepublikového liberalismu, kdy se s nábožensko-mravními hodnotami nepočítalo. Příčil se mu duch novodobé povrchnosti. Vše porovnával se životem z víry. Vymezil se kriticky vůči sokolstvu. Armádu pojal jako misijní pole. Při návštěvě prezidenta E. Beneše v táboře v Cholmondeley 25. 8. 1940 měli rovněž duchovní samostatnou audienci. Vaníček však přes ujišťování všemožnou podporou získal dojem, že "se náboženství nepřiznává důležitost, jaká mu v armádě přísluší. Byl jsem přesvědčen, že úspěch organisované síly nezávisí jen na dokonalém výcviku, nýbrž i na mravně duchovní síle, již dává náboženství." Vaníčkovi úspěšně sekundoval Alexandr Kraus. Přispíval do brigádních Našich novin, týdeníku Čechoslovák, vydával Židovskou knižnici. Popularizoval boj židovských vojáků jako přirozené součásti čs. zahraniční armády mezi britskou veřejností, jeho hlas zněl z britského rozhlasu. Přihlásil se ke spolupráci s Čs. studijním ústavem v oblasti sociálních otázek. Přednášel v Edgware Literary Society a na London International Assembly. Navštěvoval britské letní školy.

Jádrem práce duchovních však zůstaly bohoslužby. Místa jejich konání se přizpůsobovala místům pobytu čs. jednotek. V zámeckém parku v táboře Cholmondeley se katolické bohoslužby odbývaly v polní kapli-stanu (uprostřed tábora u asfaltové cesty mezi vojenskou kantýnou a nástupištěm 1. pluku), evangelické a československé v zámecké kapli poblíž fotbalového hřiště (po levé straně cesty vedoucí k zámku) a židovské v polní modlitebně (stan postavený po levé straně cesty vedoucí k zámku), kde zároveň sídlila židovská vojenská duchovní správa. Po přesunu čs. vojáků v říjnu 1940 do posádky v Leamington Spa (jv. Birmingham, hrabství Warwickshire) se situace stabilizovala. Vojáci měli možnost docházet v semknutých tvarech pod vedením důstojníků nebo dojíždět vojenskými vozidly za úhradu pohonných hmot do místních kostelů a dalších církevních zařízení. Pravidelné katolické bohoslužby se konaly v neděli dopoledne v St. Peter's Catholic Church na Dormer Place u Pump Room Garden před Regal Cinema. Evangelické a československé v neděli dopoledne v St. Alban Church (nároží Warwick Street a Portland Street), aby se v listopadu přestěhovaly do Baptist Church na Warwick Street. Židovské v pátek večer v Redford Road č. 122, později na St. Mary's Road č. 2, na rohu Beaconfield Street. Oslavy židovských svátků probíhaly v Urquart Hall, Leam Terrace nedaleko hlavní pošty. Židovské bohoslužby pro posádku Leamington Spa zajišťoval ppor. A. Kraus, u 1. pěšího praporu voj. Evžen Ickovič, u 2. pěšího praporu voj. Julius Grünwald, u dělostřeleckého oddílu čet. Arnold Rado, u autoroty voj. Imrich Weiss (v civilu rabín) a u telegrafní čety voj. Leo Blumenfrucht. Ppor. Kraus organizoval slavnostní večeře při příležitosti židovských svátků za režijní cenu a po bohoslužbách církevní besedy. Věřící vojáci se rovněž setkávali po bytech vojenských duchovních nebo ve společenských místnostech či jídelnách jednotlivých útvarů. Svěcení církevních svátků bylo umožněno také příslušníkům Církve řeckokatolické a Církve pravoslavné, a to udělováním služebního volna. U přednosty 1. oddělení velitelství brigády se scházeli na pravidelné měsíční porady všichni vojenští duchovní. Obsah kázání byl osobní záležitostí každého duchovního. Samozřejmě, že velitelům se kladlo na srdce činnost duchovních nenásilně ovlivňovat. Jako příklad "vhodného usměrnění" bohoslužeb je uváděn brigádní rozkaz k památce zesnulých 2. 11. 1941, kdy "příslušní duchovní krátkým proslovem při bohoslužbách vzpomenou mrtvých se zvláštním zřetelem k posledním obětem v naší vlasti."

Po přesunu brigády do prostoru Seaton - Ilminster - Yeovil - Sidmouth (vých. Exeter) v květnu 1942 k obraně jižního pobřeží Anglie došlo k všeobecné úpravě a stanovení rozsahu konání bohoslužeb v jednotlivých posádkách čs. útvarů. Povinností vojenských duchovních bylo oznámit příslušným velitelům podle stanoveného rozvrhu, v kterou dobu budou sloužit bohoslužby, aby příslušníci útvarů obdrželi včas avízo o době a místu jejich konání. Katoličtí duchovní za účelem osobního styku s věřícími a nemocnými dojížděli do posádky v místě velitelství brigády v Ilminsteru dvakrát měsíčně a jednou měsíčně zde vysluhovali českou mši svatou. K útvarům v posádce "A" (rámcový 3. pěší prapor, brigádní ambulance) čtyřikrát měsíčně (vždy v pondělí) a jednou měsíčně večerní pobožnost s českou promluvou, jinak se vojáci účastnili bohoslužeb v místních kostelích. U útvarů v posádce "B" (1. pěší prapor, smíšený přezvědný oddíl), kde působil H. Vaníček, se mohla třikrát měsíčně konat česká mše svatá a styk s věřícími byl každodenní. V posádce "C" (Náhradní těleso, brigádní autorota) se účastnili vojáci bohoslužeb v místních kostelích, přičemž jednou měsíčně se konala večerní pobožnost s českou promluvou. Návštěva věřících a nemocných probíhala dvakrát měsíčně (vždy v úterý). V posádce dělostřeleckého pluku se mohla konat dvakrát měsíčně česká mše svatá a návštěva věřících a nemocných (vždy v úterý). V posádce 2. pěšího praporu se vojáci účastnili katolických bohoslužeb v místních kostelích s výjimkou třetí neděle v měsíci, kdy byla sloužena česká mše svatá a vždy ve středu třikrát do měsíce proběhla návštěva věřících a nemocných. Evangeličtí duchovní navštěvovali věřící a nemocné vojáky v posádce "A" jednou za dva týdny, ostatní posádky v pevně stanovený den. Bohoslužby se většinou odbývaly na ošetřovnách, nebo podle místních podmínek na základě oznámení příslušného duchovního. Velitel 2. pěšího praporu umožnil jednou za dva týdny vydat krátké evangelické texty s výkladem bible, modlitby a náboženské písně. Židovský duchovní ppor. Kraus navštěvoval za účelem konání bohoslužeb každý pátek jinou posádku. V posádce v místě velitelství brigády je organizoval svob. L. Blumenfrucht (telegrafní četa), v posádce "A" voj. E. Singer (brigádní ambulance), a to v budově NAAFI u hlavní pošty, v posádce "B" voj. E. Ickovič (1. pěší prapor) v modlitebně, v posádce "C" voj. J. Weiss (autorota) v Town Hall, v posádce dělostřeleckého pluku čet. G. Prezelmeier v jídelně mužstva a v posádce 2. pěšího praporu voj. J. Grünwald v jídelně 2. roty.

Vojenští duchovní k cestám do posádek využívali především vlakového nebo autobusového spojení, výjimečně vojenských vozidel. Jízdné hradily hospodářské správy dotčených útvarů. Paušál duchovní služby na materiální a kancelářské potřeby (bohoslužebné předměty, mešní potřeby, pastorační výdaje) činil 120 liber, pro duchovní službu u letectva 162 liber ročně. Pravidelná dotace šla z Vojenského fondu. Návštěvy nemocných čs. vojáků v britských nemocnicích a vězňů v britských věznicích většinou obstarával F. Petružela, který rovněž posloužil zemřelým na poslední cestě. Zápis o úmrtí se zasílal Náhradnímu tělesu, které vedlo evidenci zemřelých a padlých. Náhradní těleso zaslalo spis vojenskému duchovnímu příslušného vyznání k záznamu do matriky zemřelých. Tyto matriky vedli Vaníček, Michalec, Kraus. Po provedení záznamu se spis vracel Náhradnímu tělesu, kde se uložil. Evidenci osob bez vyznání a matrik zemřelých těchto osob vedlo Náhradní těleso. K likvidaci pozůstalostí po zemřelých a padlých příslušnících čs. zahraniční armády byla určena komise pod předsednictvím mjr. pěch. Antonína Svobody, jejímž členem se stal i Petružela. Funkci pohřebního důstojníka brigády vykonával npor. pěch v zál. Vladimír Felix Slezák. Matriku všech vojenských osob v zahraničí vedl Petružela. Po jeho odjezdu na Blízký východ v únoru 1942 převzal pozůstalostní agendu a matriku npor. Slezák, který se účastnil pohřbu čs. vojáků žehem z titulu funkce pohřebního důstojníka. Po přemístění Náhradního tělesa do Peterborough v lednu 1943 a jeho odloučení od brigády a přímému podřízení londýnskému MNO zůstala evidence zemřelých a padlých a jejich hrobů i nadále v pravomoci Náhradního tělesa. Britská vláda pověřila péčí o válečné hroby vojenských osob spojeneckých armád po dobu války Imperial War Graves Commission. Ta si vyhradila jednotné označování hrobů, nejprve dřevěnými kříži s příslušným nápisem a po válce náhrobními kameny. V srpnu 1942 následoval další přesun čs. útvarů do obranných postavení na východním pobřeží Anglie v prostoru Great Yarmouth - Southwold (jv. Norwich). Čs. vojáci se mohli účastnit katolických bohoslužeb v Lowestoft v kostele na Gordon Road u Odeonu (střed města u konečné stanice autobusu), nebo na Bridge Road, evangelických v St. Peter's Church na St. Peter's Street, či Church Hall při St. Augustine Church na Hill Road, židovských v jídelně brigádní ambulance (Camp Reception Station) na Rotterdam Road, nebo v čítárně King's Head Hotel, později v Beaconfield Club na Surrey Street u hlavní pošty. Vojenští duchovní však většinou využívali vlastních prostor přímo u čs. útvarů.

K jednotnější úpravě došlo v únoru 1943 po přesunu brigády jižněji do prostoru Felixstowe - Walton-on-the Naze (jv. Ipswich), kdy pro útvary v místě velitelství brigády (posádka "A") v Harwich-Dovercourt se katolické bohoslužby odbývaly každou neděli v kostele Our Lady of Mount Carmel na Main Road a pro ženijní rotu (posádka "C") v R. C. Naval Chapel v Parkeston Quay. Evangelické každou neděli na Marine Parade a židovské každý pátek pro útvary v místě velitelství brigády v jídelně velitelské roty 2. pěšího praporu (budova Retreat) a pro útvary v místě velitelství dělostřeleckého pluku ve Walton-on-the Naze (posádka "B") v jídelně mužstva brigádní ambulance (budova Singholm). Po přemístění Náhradního tělesa počátkem ledna 1943 do Peterborough přicházel za zdejšími čs. vojáky od 1. pěšího praporu H. Vaníček do místního divadelního nebo kinosálu. Židovské bohoslužby se konaly ve Westgate Congregational Church Hall nebo v Peterborough Synagogue. Zároveň měli židovští vojáci možnost dojíždět v rámci řádné dovolené na bohoslužby do West London Synagogue of British Jews na Seymour Place v Londýně. V únoru 1942 byl k čs. jednotce na Blízkém východě odvelen ppor. duch. F. Petružela, aby se v létě téhož roku po dokončení studia teologie na Heythrop College vrátil k Čs. samostatné brigádě por. pěch. B. Boček. Ten byl 14. 8. 1942 přemístěn od velitelské roty 1. pěšího praporu k velitelství dělostřeleckého pluku, přeložen ze stavovské skupiny důstojníků pěchoty v záloze do stavovské skupiny důstojníků duchovní služby v záloze a zároveň ustanoven vojenským duchovním.

Koncem roku 1942 se MNO po dohodě s britským ministerstvem války (War Office) rozhodlo uvolnit pro službu u britských útvarů čs. důstojníky, kteří se k této službě dobrovolně přihlásí. Mezi zájemci se objevilo i jméno ppor. duch. M. Vyšného. Jeho rozhodnutí mělo svou logiku, neboť se v září 1942 oženil s britskou státní příslušnicí a služba v britské armádě mohla vnést do jeho života vítanou perspektivu spojenou s hodnostním postupem a hmotným zajištěním.Než se Britové rozhodli, že čs. důstojníci vybraní příslušnou komisí War Office přejdou do britské armády nejprve na zkušební dobu tří měsíců a teprve po ověření funkčnosti systému definitivně a ve vyšším počtu, byl Vyšný 25. 1. 1943 přemístěn od lehké brigádní ambulance k Náhradnímu tělesu a o dva dny později přidělen k výkonu služby u evidenční skupiny. Se jménem Vyšného se mezi čs. důstojníky, kteří neuspěli při přezkoušení u komise War Office a přidělení k britským útvarům se nedočkali, ale již nesetkáme. On sám se ve dnech 18. - 30. 9. 1943 účastnil spolu s J. Michalcem britského kursu Royal Army Chaplain Departement v Tidworth (hrabství Wiltshire).

 

Náboženské poměry

 

Meziválečná čs. armáda byla budována jako republikánské demokratické vojsko oproštěné od nánosu rakousko-uherského monarchismu a militarismu. Stala se nositelem idejí a společenských reálií vytvářejících občanskou strukturu společnosti bez absolutistické vlády, aby tak získala charakter nadstranického, odpolitizovaného organismu na bázi přísné ústavnosti. Zároveň se stala garantem čs. státnosti založené na ideji existence československého národa jako národa státotvorného, kterážto státnost je vzorem občanské spolupráce, politické, sociální a národnostní snášenlivosti. Opuštění myšlenky odluky církve od státu jako projevu nedůvěry a obranného prostředku vůči katolické církvi pro její historicky zakotvený politický a duchovní vliv a zavržení myšlenky vojska budovaného na miličním principu ve prospěch výstavby stálé kádrové armády unifikací pravidelných jednotek legií a domácích náhradních těles přivedlo do meziválečné čs. armády exemptní vojenskou duchovní správu, která svým způsobem kopírovala náboženské složení občanské společnosti.

Koncem 30. let 20. století nalezneme mezi příslušníky čs. armády zhruba 80 % katolíků všech státně uznaných nebo recipovaných ritů (římskokatolického, řeckokatolického a arménskokatolického), 7 % evangelíků všech státně uznaných nebo recipovaných denominací a 6 % členů církve československé (vyznání československého). Vojáků vyznání židovského (dobově israelského) bylo zhruba 1,3 %. Důstojnický sbor procházející výchovou v duchu ryzího vlastenectví a demokratismu zaznamenal úbytek katolíků na 68 % a vykazoval zhruba stejný podíl příslušníků náboženských vyznání národní tradice a národní emancipace, tj. evangelického a československého, ale pro postupující laicizaci společnosti i značný podíl důstojníků bez vyznání (18 %) na úkor vyznání katolického. Tento trend podle mého názoru způsobilo i to, že mnozí důstojníci meziválečné čs. armády pochopili požadavek nadstranickosti armády jako požadavek na politický konformismus, ale zároveň i jako požadavek na náboženskou neutralitu. Důstojníků vyznání židovského bylo jen 0,3 %. V čs. zahraničním odboji se situace radikálně změnila. Z celkového počtu 11 405 vojenských osob prezentovaných ve Francii do června 1940 náleželo zhruba 66 % k vyznání katolickému všech ritů, 7,5 % k vyznání evangelickému, 3,6 % k vyznání československému, ale téměř 12 % k vyznání židovskému. Vysoký podíl, prakticky 11 %, dosáhly osoby bez vyznání. Na britské půdě při celkovém snížení početního stavu čs. pozemního vojska na 3010 vojenských osob koncem roku 1940 zároveň poklesl podíl příslušníků katolického vyznání všech ritů k hranici 50 % s tendencí dále se snižovat ke 45 % a stoupl počet příslušníků židovského vyznání na 20 % a osob bez vyznání téměř na 15 %. Příčinu musíme hledat ve specifické situaci mobilizace provedené ve Francii, která se zejména dotkla krajanů slovenské národnosti přišlých do země za prací a po léta zde usazených, kteří byli převážně římskými katolíky a kteří se po porážce Francie nadále na čs. zahraniční akci nepodíleli. Uvádí se, že z celkového počtu 6859 osob, které se po porážce Francie nepokusily s ostatními vojáky o přesun do Velké Británie, zůstalo na francouzské půdě 4160 Slováků. Tento proces výrazně nezasáhl důstojnický sbor, kde se absolutní počet důstojníků slovenské národnosti prakticky nezměnil a který se tak i nadále vyznačoval vysokým podílem osob bez vyznání (blížícímu se 20 %) a mezi důstojníky v záloze rovněž vyšším podílem osob vyznání židovského (zhruba 12 až 15 %). V čs. zahraničním odboji se objevily žádosti o změnu náboženského vyznání v osobních dokladech, a to především u židovských příslušníků. Londýnské MNO nejprve zakázalo provádět jakékoliv změny, dokud nedojde k dohodě s kompetentními úřady o dalším postupu. Připomínám, že vystoupit z církve, vstoupit do jiné, nebo zůstat bez vyznání umožňoval v čs. republice zákon č. 96/1925 Sb. z. a n., o vzájemných poměrech náboženských vyznání. Oznámení o výstupu z církve se zasílalo okresnímu úřadu v místě bydliště vystupujícího, který následně podal zprávu představenému nebo duchovnímu správci opouštěné církve. Čs. občané bydlící v zahraničí oznamovali vystoupení z církve okresnímu úřadu své domovské obce. V době válečné nešlo tento úřední postup uplatnit. V květnu 1941 bylo proto přijato rozhodnutí, aby osoba vystupující z církve nebo přestupující do jiné církve oznámila tuto změnu londýnskému MV, které vydalo prozatímní potvrzení o výstupu nebo přestupu, na jehož základě se provedla oprava v kmenovém listě vojenské osoby. MV vedlo přesnou evidenci těchto oznámení, aby po válce mohly být provedeny řádné opravy v příslušných matrikách.

Výstupům z církví se nelze divit. Některé byly důsledkem náboženské nesnášenlivosti, projevů antisemitismu. Důsledkem nevraživosti vůči Židům, která často nevyvěrala z vnitřního přesvědčení, ale z faktu, že mateřským jazykem části Židů byla němčina. Již 20. 7. 1940 byl gen. Neumann-Miroslav nucen, ještě jako velitel 1. čs. divize, apelovat na vojáky, aby se vystříhali urážek druhého pro jeho národnost, náboženství a přesvědčení. Zdůraznil, že "vojáci si mají pamatovat, že Čech ani Slovák nikdy nechoval nenávist k druhému proto, že byl jiného náboženství, jiné národnosti, nebo jiného přesvědčení". Všichni, kteří vyvolávali náboženské, rasové nebo podobné spory, se vystavovali hrozbě trestů, a to podle zákona na ochranu republiky z roku 1923. Sám ministr národní obrany gen. Ingr varoval před náboženskou a národnostní nesnášenlivostí, která tak byla postavena na roveň nežádoucí stranicko-politické agitaci. Každý její nositel se stal "nebezpečným škůdcem naší věci a ohrožuje zdar naší akce". Velitelům všech stupňů nařídil, aby důrazně zakročili a zjednali nápravu tam, kde je toho třeba. Zároveň kladl důraz na vhodnou výchovu, poučení a především na osobní příklad. Podle mého názoru reakce některých nižších velitelů na tato opatření byla rozpačitá. Nelze skrývat, že stížnosti svých podřízených na náboženskou nesnášenlivost považovali za výmluvu a přisuzovali je špatnému výkonu služby a kázeňským pokleskům, kdy viníci, aby se vyhnuli trestu, vše sváděli na náboženskou zaujatost. Nakonec i gen. Ingr se domníval, že "antisemitismus v naší armádě není, je sice proti některým Židům protižidovské cítění, ale to si Židé způsobují sami". Animozita vojáků vůči Židům je vyvolána "velkým procentem židovského elementu mezi špatnými vojáky", dodával. Vojenský rabín ppor. H. Rebenwurzel později poukázal na možné příčiny antisemitismu: "V posledním desítiletí byla rozpoutanými živly zločinnosti rozseta semena a zárodky nenávisti a vzájemné nevraživosti mezi lidstvem, zejména vůči nám Židům. Je skoro přirozené, že i do řad našich kamarádů některý z těchto otravných bludů byl zaset, a tu je na nás, abychom dobrým příkladem a vzorným plněním svých povinností svedené své druhy přesvědčili slovy o jejich bludu. Kdyby to nepomohlo a vyskytl se případ ať již po dobu vojenské služby, anebo poté doma, že někdo chce šířit a uplatňovat jed, vůči jsme se vydali v boj, je na nás, abychom co nejúčinněji a nejrázněji zakročili nejen v zájmu nás, ale především v zájmu československém. Československo může se udržet toliko uplatňováním demokratických zásad a jen tehdy, když nebude bojů a štvaní mezi třídami a nebude-li člověk hodnocen dle svého náboženství, jazykové, politické a jiné příslušnosti, ale jen dle svých osobních kvalit a dle svých skutků."

Podle mého názoru však vážnějšími následky v rámci čs. zahraničního odboje hrozila případná národnostní nevraživost mezi Čechy a Slováky, kteří tvořili základ Benešovy politické koncepce tzv. čechoslovakismu a státotvorného československého národa. Každý výstřelek vyžadoval přísný trest, zvláště pokud jeho projevy naznačovaly vzájemné proplétání národnostní a náboženské nesnášenlivosti, nebo ohrožovaly bojový duch čs. jednotek. Nespokojenci mezi Slováky se stavěli za vytvoření "nezávislej slovenskej jednotky". Na Středním východě musel být v tamní čs. jednotce vydán rozkaz pod příznačným označením "Slováci - zacházení". Důraz se proto kladl i na vnější prezentaci jednotného charakteru čs. zahraniční akce. Zvláště Britům se muselo neustále připomínat, aby důsledně používali místo zaběhnutého "Czech" správné "Czechoslovak". Když vůdce srbského četnického hnutí odporu v okupované Jugoslávii plk. gšt. D. Mihailović zaslal na podzim 1941 prostřednictvím jugoslávské vlády v emigraci ministrovi národní obrany gen. Ingrovi telegram k poctě hrdinným spojeneckým obráncům obklíčeného libyjského přístavu Tobrúk a vedle svého pozdravu pro "staré britské kamarády ve zbrani" výslovně zmínil i "bratry Poláky a Čechy", mohl být čten čs. vojákům pouze v překladu "bratry Poláky a Čechoslováky".

PhDr. Bohumil Boček, nar. 1904, česká národnost, vyznání římskokatolické, jezuita. Vystudoval učitelský ústav a působil jako učitel. Šestiměsíční vojenskou prezenční službu si odbyl v letech 1924-25, absolvoval školu pro důstojníky pěchoty v záloze v Košicích. Od roku 1927 podporučík pěchoty v záloze. Účastnil se řady vojenských cvičení. Prokázal kartografické znalosti. V roce 1929 byl potrestán kárným výborem 6. divize písemnou výstrahou za urážlivou odpověď na služební přípis svého nadřízeného. Za mobilizace v roce 1938 sloužil u hospodářské správy VII. horského praporu 3. horského pěšího pluku v Popradu.V den svých 27. narozenin se stal jezuitou. Náležel k jezuitskému klášteru v Ječné ulici v Praze. Působil jako gymnaziální profesor dějepisu a filozofie. V letech 1934-36 studoval v belgickém Louvain (Lovaň) na tamním filozofickém institutu a v letech 1937-39 na Univerzitě Karlově v Praze. Redigoval katolický týdeník Dorost. Po násilném uzavření českých vysokých škol na podzim 1939 se nechal zapsat na Gregoriánskou univerzitu v Římě, Němci mu však odmítli vydat cestovní doklad. Obdržel výstrahu za své články a kresby v týdeníku Dorost. Týdeník byl v únoru 1940 úředně zastaven. Po zatčení představeného jezuitského kláštera v Praze superiora Aloise Koláčka v březnu 1940 se rozhodl emigrovat. V prostoru Veselí nad Moravou - Vrbovce přešel 29. 3. 1940 slovenskou hranici s pplk. V. Přikrylem a čet. asp. A. Hluštíkem. O den později překročil v prostoru Galanty s pomocí jezuitů z trnavského kláštera arbitrážní hranici do Maďarska. V dubnu 1940 dorazil do Bělehradu, kde za pomoci vatikánského nuncia msgre. Zeliciho získal italské vízum na polský cestovní doklad pod falešným jménem Edmund Szyndler.Do Francie přicestoval těsně před uzavřením francouzsko-italské hranice na francouzské vízum na polský cestovní doklad jako dobrovolník polské armády. Vystupoval jako kapitán duchovní služby polské armády. Byl několikrát zadržen francouzskou policií. Nakonec se hlásil na čs. konzulátě v Marseille. Odjel do Paříže k Čs. národnímu výboru, který byl mezitím evakuován. Vrátil se proto do jihofrancouzského Agde, kde byl 13. 6. 1940 prezentován v čs. zahraniční armádě a vtělen do Náhradního tělesa. Odešel k velitelství 1. čs. divize v Béziers bez úředního pověření. K Čs. vojenské správě se připojil 22. 6. 1940 a působil zde ve funkci redaktora na úseku propagandy. Po příjezdu do Velké Británie spolupracoval s vojenským deníkem "Naše noviny".

Prameny:

Index Zpět Články