Zenijni rota

… Jsem rád, že Vám mohu blahopřát ke šťastnému vyváznutí z pěkného dobrodružství, z kterého jsem viděl jen počátek v Brionu. Moje cesta do tohoto městečka a setkání s Vašimi statečnými Čechoslováky i s Vámi osobně, je útěšnou vzpomínkou na tento smutný ústup. Již dva dny potkávám pouze uprchlíky. V Brionu jsem pod Vaším velením nalezl malou jednotku, dobře organizovanou, s výtečnou morálkou a pevně odhodlanou bránit linii, která Němcům zahrazovala cestu do Châtillonu nad Seinou. Vzpomínám si na ohlasy odcházejících evakuovaných: „Oh, jaká radost vidět konečně opravdové vojáky! Kdyby všichni vypadali jako tito, bošové by nepostupovali tak snadno“ (Z dopisu plukovníka Diona, t.č. velitele francouzského 4. dělostřeleckého pluku, odeslaného v srpnu 1940 veliteli zadního odřadu ženijní roty poručíku Courrièrovi).

Navzdory okupaci vlasti postavili zástupci čs. emigrace ve Francii v prvních měsících války vojenskou jednotku čítající více než deset tisíc mužů. Když v květnu 1940 zahájila německá armáda rozhodující útok proti západním spojencům a brzy vstoupila na francouzskou půdu, zasáhly 11. června do téměř ztraceného boje i některé narychlo dozbrojené čs. jednotky, které v důsledku bojových ztrát, únavy a všeobecného zmatku při ústupu na jih ztratily tisíce mužů. Osm dní před podepsáním příměří a krátce po proražení francouzské linie na řece Marně zůstalo pod velením francouzského poručíka v městečku Brion-sur-Ource dvacet pět českých a slovenských mužů, z větší části vojáků 1. ženijní roty. Jejich úkolem bylo krýt evakuaci nedalekého etapního velitelství.

Rozhovory mezi představiteli čs. exilu a francouzskými úřady o vytvoření čs. vojenské jednotky ve Francii byly sice zahájeny již krátce po obsazení zbytku republiky Německem v březnu 1939, ale definitivní rozhodnutí mohlo teprve padnout, až když 3. září vyhlásila Francie válku Německu. Poté se v Paříži uskutečnilo náročné jednání, jehož výsledkem byla „Dohoda o obnovení československé armády ve Francii“, kterou 2. října podepsali čs. vyslanec v Paříži dr. Osuský a francouzský ministerský předseda Daladier.

Pro formování budoucích vojenských jednotek získaly v první polovině září 1939 čs. vojenské úřady výcvikové středisko v jihofrancouzském městečku Agde. Po několika dnech se zde začali shromažďovat první dobrovolníci a již 28. září tu mohl být ustanoven 1. čs. náhradní prapor, o den později přejmenovaný na 1. pěší prapor. Se zvyšujícím se počtem mužů, přicházejících z francouzské armády, Francie, Belgie, Palestiny a jiných zemí, došlo 16. října 1939 k vytvoření vyšší jednotky - 1. pěšího pluku (pěší pluk A). [1] Po uplynutí několika týdnů se počet vojáků navýšil již tak, že 15. listopadu vznikl 2. pěší pluk (pěší pluk B) a krátce nato další jednotky.

Dne 6. ledna 1940 byla reorganizací dosavadních jednotek vytvořena 1. čs. divize. Ta se zpočátku skládala z velitelství, tří pěších pluků a dvou výcvikových skupin - dělostřelecké a smíšeného přezvědného oddílu (SPO). K výcvikové skupině SPO byly navíc přiděleny tři početně menší skupiny specialistů - ženijní, telegrafní a letecká. Ze ženijní skupiny se v rámci divize plánovalo vytvoření ženijního velitelství a dvou ženijních rot, z nichž každá měla dosáhnout počtu 6 důstojníků, 8 rotmistrů a 258 osob mužstva.

Datum vytvoření ženijní skupiny bylo stanoveno přílohou důvěrného rozkazu č. 7 Velitelství čs. jednotek v Agde na 8. ledna 1940. Do čela skupiny se postavil velitel zákopnické čety poručík Zdislav Krejčí, kterého 15. ledna ve funkci vystřídal nadporučík Ing. Josef Coufal. 1. ženijní rota vznikla o něco později [2] a skládala se ze čtyř čet po 36 mužích a jedné velitelské čety. Tu tvořilo družstvo služeb (nosiči raněných, účetní, kuchaři), bojový trén (šest automobilů pro různý ženijní materiál a tři lehké kulomety se střelivem) a kuchyňský trén (dva automobily). Celkový počet motorových vozidel roty byl stanoven na osm motocyklů, dva osobní a dvanáct nákladních automobilů.

Po dostatečném navýšení počtu mužstva se 15. března 1. ženijní rota přemístila na výcvikovou základnu 7. ženijního depa (7. Dépôt de Génie) do Avignonu, kde v dalších měsících probíhal intenzivní nácvik prací na souši a ve vodě. Část mužů nastoupila turnus v místní poddůstojnické škole.

Dne 10. května 1940 překročila německá armáda hranice Francie a bez vyhlášení války zaútočila na Belgii, Holandsko a Lucembursko. Během několika dnů obsadila rozsáhlá území a na několika místech pronikla hluboko do nitra Francie. Koncem května se situace na frontě stala kritickou a do bojové zálohy byla povolána i nově sestavená čs. divizní pěchota. Tyto nedocvičené a narychlo vyzbrojené čs. jednotky se skládaly z velitelství divizní pěchoty, dvou pěších pluků, divizní roty KPÚV, 1. ženijní roty, telegrafního praporu a několika menších jednotek o celkovém počtu zhruba 5600 mužů.

Začátkem června se v bojovém stavu 1. ženijní roty nacházelo 11 důstojníků, 41 poddůstojníků a 240 osob mužstva [3] s výzbrojí 3 lehkých kulometů a 272 pušek. Před odjezdem z posádky navštívil rotu velitel 1. čs. divize divizní generál Rudolf Viest se svým pobočníkem a náčelníkem ženijního vojska majorem Jiřím Souhradou a zkontroloval její připravenost. 9. června obdržel velitel roty rozkaz k přesunu do výcvikového prostoru 8. oblasti (8 Région – Dijon) a od roty bylo odesláno nadpočetné a polní služby neschopné mužstvo. Bojový stav roty se tak snížil na 8 důstojníků, 51 poddůstojníků a 218 osob mužstva. Rota odpoledne odjela na vlakové nádraží a pod velením poručíka Famfuleho zahájila v 19 hodin vagonování automobilové techniky a poté i mužstva. Transport byl vypraven o půlnoci a do cílové stanice, Châtillon-sur-Seine v Burgundsku, dojel 10. června odpoledne.

Den po příjezdu, tj. 11. června, se rota přesunula o deset kilometrů severněji a zaujala pozice v městečku Brion-sur-Ource, jehož severní okolí bylo určeno jako nové výcvikové středisko sestavy čs. jednotek. Nejblíže od roty, zhruba 3 kilometry západně v Mossonu, se ubytoval telegrafní prapor.[4] O něco dále, v oblasti města Autricourt, se rozmístil pěší pluk 1 a v Montigny-sur-Aube a jeho okolí našlo ubytování velitelství divizní pěchoty a pěší pluk 2.

Po klidné noci na 12. června začala 1. ženijní rota plnit stanovené úkoly. Strážní službu a pohotovost držela 1. četa. Ostatní čety zahájily za zamračeného počasí a občasného deště přípravné práce k vytvoření účinné obrany svěřeného území. Podle rozkazu velitelství 8. oblasti v Châtillon-sur-Seine se 13. června ráno pustila rota do budování překážek. Hlavním úkolem bylo vytvořit zátarasy ve východní části Brion-sur-Ource (překážky v západní části měla na starosti francouzská jednotka) a připravit k přerušení místní komunikace a ke zničení některé budovy v prostoru Courban. Překážky a obranu městečka měla ještě téhož dne převzít od ženistů jedna čs. pěší rota. Pod osobním velením nadporučíka Coufala a „za asistence“ nepřátelských letadel, která několikrát proletěla nad městečkem a ostřelovala procházející kolony uprchlíků a francouzského vojska, tři čety po celý den usilovně pracovaly a dané hlavní úkoly splnily. Dočasný velitel čs. jednotek v prostoru major gšt. Jan Vastl prohlásil, že podobné zátarasy během celého tažení ve Francii neviděl a byly velmi dobře provedeny nejen po technické, ale i po taktické stránce. Nejistotu však vzbudila skutečnost, že slíbená pěší rota nedorazila.

Pátečního rána 14. června se potvrdily zprávy o proražení francouzských linií na řece Marně u St. Dizier a rychlém postupu německých jednotek do blízké oblasti. V celém prostoru poté nastal zmatek a skoro bezhlavý útěk k jihu. Nejasnosti o úkolu čs. jednotek ukončil kolem 11. hodiny dopoledne rozkaz velitelství 8. oblasti, nařizující telegrafnímu praporu přesun na jih a 1. ženijní rotě okamžitě dokončit práce na překážkách a připravit se k obraně Brion-sur-Ource. Na návrh poručíka Courrièra, francouzského důstojníka přiděleného k telegrafní rotě, však došlo ke změně rozkazu a k obraně byla určena pouze jedna četa 1. ženijní roty vybavená několika automatickými zbraněmi. Ostatní muži [5] měli odjet na jih spolu s telegrafním praporem. Pozdě odpoledne se na seřadišti shromáždil zbytek roty a čekal na příjezd telegrafního praporu, který vyrazil z nedalekého Mossonu. Po jeho příjezdu 1. ženijní rota převzala od telegrafního praporu, z důvodu nedostatku vlastních dopravních prostředků, tři kamiony (nákladní automobily) s řidiči. Kolem šesté hodiny odpoledne opustila kolona Brion-sur-Ource a vyrazila na Châtillon-sur-Seine, kde odbočila na zhruba 70 kilometrů vzdálený Dijon. Přesun probíhal za slabého deště a přeplněnou silnicí. Zpomaloval ho i špatný stav techniky divizní kanonové roty, která byla včleněna do stavu telegrafní roty. Zhruba ve 23 hodin dorazila kolona do Dijonu. Zde se podařilo poručíku Famfulemu získat náhradu za automatické zbraně ponechané v Brion-sur-Ource a posílit tak stav zbraní 1. ženijní roty o čtyři lehké kulomety. Do cíle přesunu, osady Fleurey-sur-Ouche ležící necelých 10 kilometrů západně od Dijonu, dorazila roztržená kolona krátce po půlnoci.

Během 15. června pozorovali odpočívající vojáci bombardování nedalekého Dijonu a do odpoledne čekali na nové rozkazy. Kolem 16. hodiny vyrazila 1. ženijní rota v samostatné koloně na přesun po ose Bligny-sur-Ouche, Arnay-le-Duc a Autun do městečka Luzy. Dvouhodinové zdržení nastalo ve vozidly ucpaném Autunu, kde se kolona několikrát roztrhla. První vozidla přijela do Luzy krátce po půlnoci a mužstvo se ubytovalo v prostorách místního velkého statku. Přes velkou únavu řidičů vyrazila rota ráno 16. června na další cestu po trase Luzy, Bourbon-Lancy, Chevagnes, Moulins a Souvigny, celkem 71 kilometrů. Přejezd tentokrát proběhl bez vážnějších problémů a první vozidla přijela do cíle před sedmnáctou hodinou. Řada těžkostí přišla až po příjezdu do Souvigny. Zdejší majitel zámku nejevil ochotu ubytovat čs. jednotku, nastaly velké problémy při shánění pohonných hmot a nakonec byl za opakované provokativní chování degradován desátník Imrecz.

V pondělí ráno 17. června pokračovala rota v přesunu do nitra Francie. Jako každý den vyrazili napřed ubytovatelé. Ve městě Montluçon se kolona stočila na západ a po několika hodinách dojela do města La Châtre, kde vojáci pozorovali již značné známky rozkladu francouzské armády. Zároveň se dozvěděli překvapivou zprávu, že Francie požádala Německo o příměří. Obavy a panika vyvolaná těmito fakty se přenesla na část jednotky, následkem čehož vyskočilo šest mužů z posledního kamionu konvoje a dezertovalo. Ztratil se i poručík Famfule. [6] Po průjezdu městem pokračovala kolona dál určenou trasou na místo srazu jednotek, Neuvy St. Sépulchre, kam dorazila kolem půl páté odpoledne. Vzhledem k nečekanému vývoji situace byla okamžitě svolána porada velitelů rot s majorem Vastlem. Po krátké debatě se rozhodlo, že místo na Argent, kde už viděli Němce, se zahájí přesun do přístavu Bordeaux. Ještě večer vyrazily všechny kolony jižním směrem na Aiguarde, Dun-le-Palestel, Bellac, Confolens až do Angoulême, s jediným krátkým odpočinkem v Bellacu. První vozidla dorazila do cílového města kolem páté hodiny ranní 18. června. Na další cestu se však 1. ženijní rota mohla vydat teprve po komplikovaném získání dalších pohonných hmot, ve 14 hodin. Do Bordeaux nakonec dorazila v podvečer a podle rozkazu posádkového velitelství se následně odjela ubytovat do tábora v „Songe“, ležícím zhruba 20 kilometrů západně od Bordeaux.

V ranních hodinách 19. června odjel nadporučík Coufal spolu s poručíkem Krejčím do kavárny Commerce v Bordeaux navázat kontakt se zde pracujícími čs. úřady a získat nové instrukce. Krátce po poledni se vrátil poručík Krejčí zpět do tábora, kde nastoupené jednotce oznámil nařízení, že vojáci, kteří nechtějí pokračovat v boji, mohou zůstat ve Francii. Tohoto výnosu využila víc než polovina mužstva, která později odjela k demobilizaci do Agde.

Pro pokračování služby v čs. zahraniční armádě se rozhodlo 7 důstojníků a 110 osob mužstva, kteří se okamžitě začali připravovat k přesunu do přístavu. Odjezd jim však zkomplikoval francouzský velitel tábora, jenž se domníval, že 1. ženijní rota zběhla z fronty. Z toho důvodu nařídil strážní koloniální jednotce čs. jednotku zastavit a odzbrojit. Situace se vyhrotila a konflikt na poslední chvíli urovnal vysvětlující telefonát z velitelství v Bordeaux. Rota sice na místě zanechala ženijní materiál, ale sto sedmnáct pušek a čtyři kulomety si podržela a večer se postupně přesunula do Bordeaux.

Kolem půlnoci začalo v přístavu naloďování 1. ženijní roty na francouzskou nákladní loď Forbin. Transportu na palubě velel plukovník Sázavský a čítal 389 osob, z toho 264 vojáků. Zbytek tvořili civilisté, vesměs rodinní příslušnici a pracovníci Národního výboru Československého a Vojenské správy v čele s Dr. Hubertem Ripkou. Během noci a dopoledne 20. června se přístav stal dvakrát terčem silného nepřátelského leteckého útoku. Třetí nálet mířil na město. Při dlouhém čekání na odplutí z přístavu projednávali přítomní důstojníci další možnosti úniku z Francie včetně odjezdu z Bordeaux směrem ke španělským hranicím. Velké duševní vypětí z odkládaného odjezdu nakonec nevydržel příslušník 1. ženijní roty vojín František Kříž a vyskočil z lodi do moře ve snaze doplavat k blízkým břehům. Jeho pokus se však nezdařil, utopil se. Nedlouho nato loď konečně vyplula z přístavu a před dosažením ústí řeky Gironde se stala terčem útoku sedmi německých bombardovacích letadel. Jedna z bomb dopadla pouhých pár desítek metrů od boku Forbinu. Obrana proti letadlům, sestavená na lodi z čs. vojáků [7] a o síle dvou těžkých a pěti lehkých kulometů, zahájila intenzivní palbu a útok odrazila. Přitom se jí podařilo sestřelit jeden německý dvoumotorový bombardovací letoun He-111 od bombardovací skupiny III./KG 1 „Hindenburg“.

Za soumraku připlul Forbin k ústí řeky Gironde, kde se shromáždil konvoj několika desítek lodí. Parník zde spustil kotvy a celou noc vyčkával. Ráno 21. června byl proveden minovým polem a potom vyplul do vod Biskajského zálivu. Po celý den probíhala plavba za jasného počasí jihozápadním směrem na dohled francouzského pobřeží. Loď neustále měnila směr z obav před nepřátelským ponorkovým útokem. Všichni příslušníci transportu se ocitli zcela beze zpráv, následkem čehož převládala nespokojenost, nejistota a neklid. Nikdo netušil, jaký přístav se stane cílem plavby a kde se loď momentálně nachází. Během plavby byla provedena osobní prohlídka a zabaveny všechny radiopřijímače. Velitel Forbinu kapitán Jean Monamicq [8] nakonec prohlásil, „… že i kdyby dostal rozkaz k návratu do francouzského přístavu, neuposlechne a odveze čs. vojáky do francouzské, nebo když bude třeba, i do britské, kolonie“. Po více než třech dnech plavby připlul Forbin 25. června v 6 hodin ráno do Gibraltaru a zakotvil v přístavu pod dohledem britského námořnictva. Velitelství transportu odeslalo radiogram a čekalo na další rozkazy. Následující dva volné dny využila posádka k doplnění zásob a jednotky k čištění zbraní, oděvů a koupání. Morálka mužstva se nepatrně zlepšila. Do nemocnice byl odeslán desátník Šedivý a stav 1. ženijní roty se tím snížil na 115 mužů. Večer 27. června přišlo na loď 70 polských vojáků. Následující den ráno vyplul Forbin na volné moře v konvoji dvanácti lodí doprovázeném dvěma torpédoborci. Celá plavba uplynula bez zvláštních událostí. Výjimku tvořily pouze setkání s neznámou lodí a vzpomínky na bitvu u Zborova a na mistra Jana Husa. Přes třicet procent osob transportu trpělo mořskou nemocí a nikdo se nezbavil obav z budoucnosti.

Po deseti dnech na moři připlul Forbin 7. července v odpoledních hodinách do přístavu Liverpool. Večer se rota vylodila a za zpěvu národních písní pochodovala přes město na místní vlakové nádraží. Pochod se setkal s velkými sympatiemi a ovacemi místních obyvatel. Z nádraží vojáci 1. ženijní roty odjeli vlakem 1. třídy do stanice Beeston Castle. Dále pokračovali autobusy do Cholmondeley Park, kde se brzy ráno 8. července ubytovali ve stanovém táboře. Nedlouho poté se setkali s vojínem Gröschlem, jediným mužem ženijní čety ponechané 14. června v Brion-sur-Ource, jemuž se podařilo dostat do Británie. Ostatní byli následně prohlášeni za nezvěstné…

Poznámky:
[1] Číslování pluků 1. čs. divize se na počátku vedlo dvojím způsobem. První vzor, tj. číslo a název pluku, byl upřesněn nařízením v rozkaze Velitelství čs. jednotek v Agde č. 12. z 5. 12. 1939 tak, „aby ve všech spisech a výkazech bylo užíváno místo pluku A, B, C, pouze 1. p. pl., 2. p. pl. a 3. p. pl.“. Později však ze spisů divize tento způsob postupně vymizel a byl nahrazen druhým modelem, tj. název a pak číslo pluku, který byl uveřejněn např. v rozkaze Velitelství čs. jednotek v Agde.
[2] Přesné datum vzniku roty není prozatím známo. Její vznik je možné datovat k 1. březnu 1940, kdy velení nad rotou převzal dosavadní velitel zákopnické čety pěšího pluku 2 nadporučík Ing. Coufal.
[3] Ve stravovacím (zásobovacím) stavu měla 1. ženijní rota 11 důstojníků, 59 poddůstojníků a 252 osob mužstva.
[4] Telegrafní prapor se skládal z velitelství, telegrafní roty 195/81 a radiotelegrafní roty 195/82 o celkovém stavu 333 mužů, z nichž dva byli přidělení francouzští důstojníci.
[5]Ve válečném deníku roty je v kolonce početní stav uvedeno ke dni odjezdu z Brion-sur-Ource 278 osob. Následující den je zde počet snížen na 266. Vzhledem k tomu, že v městečku bylo ponecháno 22 příslušníků roty, v tomto případě jde zřejmě o omyl a správně by zde mělo být uvedeno 256 mužů.
[6] Poručík Famfule připlul do Británie na lodi Rod-el-Farag 13. 7. 1940 a do stavu 1. ženijní roty byl vzat o tři dny později v Cholmondeley Park. Válečný deník udává, že poručík Famfule se od jednotky vzdálil ze služebních důvodů.
[7] Velitel divize generál Bohuš Miroslav udělil po příjezdu do Británie brigádním rozkazem č. 139 dne 23. 8. 1940 velitelskou pochvalu čs. vojákům, kteří se podíleli na sestřelení německého bombardovacího letadla. V dokumentu jsou uvedena tato jména: rotní Viliam Götzlinegr (zahynul v roce 1942 u 311. bombardovací perutě) a František Raiskup (zahynul v roce 1942 u 311. bombardovací perutě), četař Ferdinand Gärtner, desátník Evžen Štrelinger, svobodníci František Jaroš (padl v roce 1944 před Dunkerque), Antonín Hanzlík (padl v roce 1945 před Dunkerque), Čestmír Řubringer a vojíni Alois Dvořák, Josef Chejn, Pavel Langer a Martin Ištok. Válečný deník ženijní roty však uvádí, že v brigádním rozkaze byla citována ještě další jména vojáků bývalé ženijní roty, četaře Josefa Sporky a desátníka Markoviče. Na přístav Bordeaux, jeho blízké okolí a rafinerie prováděla 20. 6. útok již zmíněná bombardovací skupina III./KG 1 „Hindenburg“, která ten den ztratila tři letadla He-111. Na jejich sestřely se mimo čs. vojáků dělalo nárok i francouzské stíhací letectvo a místní protiletadlová obrana. Jednalo se dva He-111 H-2 od 9./KG 1 a jeden He-111 H-3 ze 7./KG 1. Všichni němečtí letci padli do francouzského zajetí.
[8] Velitel lodi Jean Monamicq a jeho zástupce Henri Simon obdrželi za zásluhy o evakuaci čs. jednotek z Francie Čs. válečný kříž 1939.