Vždy jsem si myslela, že jenom moje hlava je porodnicí ztřeštěných nápadů. Dnes jsem nahlédla do jednoho nejmenovaného časopisu a ke svému úžasu jsem zjistila, že jsem bezvýznamný břídil. Polská výtvarnice Zuzana Janinová údajně nechtěla dopadnout jako Vincent van Gogh, jenž se stal slavným až po svém skonu. Druhým důvodem, proč se rozhodla nechat natisknout vlastní parte a uspořádat svůj pohřeb se vším všudy, byla prý její snaha ukázat lidem, že "odchodem ze světa jejich existence nekončí, že nadále žijí v myslích blízkých". Nejbližší příbuzní byli do celé frašky zasvěceni a ochotně souhlasili s tím, že budou nad rakví náležitě vzlykat a hroutit se. Přátelé, známí a spolupracovníci nic netušili. Jedna z kolegyň se však k hrobu po skončení pohřbu vrátila, neboť se chtěla s náhle zemřelou přítelkyní ještě naposledy rozloučit. Ke svému úděsu zjistila, že zřízenci vyjmuli rakev z hrobu a odnášejí ji pryč. Pár kroků za nimi cupitala nebožka. Podvod tak vyšel najevo. Lidé, kteří se pohřbu zůčastnili, se dnes cítí právem dotčeni a zneužiti. Sama aktérka prý od té doby trpí nočními můrami a má psychické problémy. Nejspíš trpí depresemi z vlastní blbosti.

Kačaba si večer začala stěžovat na bolesti břicha. V noci pak střídavě spala, střídavě navštěvovala ulevovací místnůstku. "Nepíšete náhodou nějakou písemku? Nehraješ si na Veroniku?" zeptala jsem se ráno opatrně, když jsem se rozhodovala, zda ji mám vyštvat do vzdělávacího ústavu, či zda mám podlehnout zjitřeným citům a nechat ji v posteli. "Nepíšeme, fakticky," zavrtěla hlavou, "já jsem asi včera snědla něco blbýho." Když mi prozradila, co vše do sebe včera odpoledne nasoukala, podivila jsem se, že ještě vůbec žije. "Jak tě mohlo napadnout sníst tak příšernou kombinaci?" zlobila jsem se. "Jsem po tobě, buď ráda, že nedělám horší věci," zamumlala a vlezla zpátky do peřin.

Když jsem večer nemohla díky horku usnout, vzpomněla jsem si, že jsem se v deníku zmínila o tom, že si během nekonečně dlouhých bezesných nocí brzy začnu psát epitaf. Popadla jsem tedy tužku a načmárala pár možností:

 

Byla děvou z oceli,

teď se v urně popelí...

 

Vymyslela jsem však ještě něco drsnějšího:

V mládí, to měla vervu.

Teď je hromádkou červů.

 

Potom mne napadlo, že Jiřík na náhrobní kámen nejspíš připíše:

 

Zde tleje Yfčin skelet.

Už mi nebude velet.

 

Příhodně by znělo i:

Pravil sedlák v Kutné Hoře:

"Tož, bez Yfči zle se oře.

Znával jsem ji od mala:

co mohla, to zvorala..."

 

Docela mne mrzí, že se nikdy nedozvím, ke které z možností se rodina přikloní. Avšak vlastní pohřeb simulovat nehodlám...

"Mami, mám pro tebe skvělou zprávu: zlepšila jsem si známku z máti!" ševelila Kačaba radostně po příchodu ze školy. Pochválila jsem ji řka, že jsem vždy tvrdila, že i jako dyskalkulik může mít z matematiky jinou známku než čtyřku. "Třeba sardel, viď!" řekla. Poté mi vlepila pusu a nenápadně špitla, že se díky úsilí, které věnovala hrátkám s čísly, zhoršila ze tří předmětů. Máme se asi za týden na co těšit.

"Nemá ten pes blechy?" zeptala se navoněná padesátnice nevábně zavánějícího bezdomovce, který s námi jel metrem, jakmile nastoupila. Pes se totiž drbal stejně razantně jako jeho majitel. Nebylo proto divu, že se kolem nich utvořil volný prostor, ač bylo jinak ve vagóně pořádně narváno. "Má," odvětil suše ten chudák bez domova, podrbal se v rozkroku a upřeně se zadíval do očí své znechucené spoluřečnice. Čekala jsem, že ze sebe vysouká poněkud otřepané rčení o tom, že to jsou blechy psí, které na člověka nejdou. Místo toho řekl: "Pani, kdybych Ferdu nastříkal tim pičifukem, co se jim polejváte, tak by blechy neměl, protože by z toho smradu pochcípaly!" "Vy tady zasmrdíte celej vagón a ještě jste drzej!" zvolala padesátnice rozhořčeně a aby dala svým slovům váhu, vylovila z kabelky papírový kapesníček. "Jestli tady někdo smrdí, tak jste to jedině vy," oponoval jí bezdomovec klidným hlasem. "Ten váš pičifuk by mohli ve válce používat jako bojovej plyn!" "Jestli toho nenecháte, zavolám policii," zařvala dáma v nejlepších letech a rozhlédla se po spolucestujících. Nikdo nejevil ochotu dámy se zastat, neboť onen nevšední dialog oživili jinak nudné cestování. V tu chvíli metro zastavilo. Padesátnice zamumlala cosi o debilech a vystoupila. "No, a konečně se tady zase dá dejchat, Ferdo," konstatoval bezdomovec spokojeně a pohladil svého čtyřnohého společníka po hlavě. "Měla by chodit pěšky a nevotravovat tim svým smradem ostatní..."

Na dnešní den jsme si naplánovali několik akcí, ale jak už to bývá, nedošlo ani na jednu. Místo toho jsme zůstali zavření doma, protože nám ani jednomu nebylo moc do smíchu. Snažili jsme se rozhýbat ztuhlé klouby a díky bouřkovým mrakům, které se pořád potulovaly v blízkém okolí, jsme měli i problémy s tlakem. Po zralém uvážení jsme se rozhodli, že nebudeme děsit své přátele neutěšeným zjevem a zmučené psychično pozvedneme nějakým veselým televizním pořadem. "Najdi tam něco hodně optimistickýho," poprosila jsem svého chotě, když jsem se uvelebila na sedačce. Chvíli studoval program a potom přeladil na Mlčení jehňátek...

Před týdnem jsme se s Olinou rozhodly, že se pokusíme vypátrat, co za potvoru to plavalo v chladné vltavské zátoce. Abychom akci řádně zvládly, pozvaly jsme do loděnice ještě Olininu kamarádku Hanku. Jirka opravoval auto a byl připraven nám pomoci. Marně jsme však s holkami čekaly na vodu milujícího rezavce. Neobjevil se dokonce ani poté, co Háňa vytáhla z brašny fotoaparát a vyčkávala s prstem na spoušti. "Příšera jako příšera," pravila nakonec a namířila objektiv na mne. Musím přiznat, že má dobrý vkus.