Když nám naši bohové očkovali na naši Zemi oněch pět lidských ras k obrazu svému, měli jistě své a nepochybně dobré úmysly. Nejspíše si přáli, abychom Zemi zkultivovali a zúrodnili tak, aby byla vhodná pro trvalý a bezproblémový život ať už náš, nebo i možná pro jejich potomky. Že se to jaksi vždy nedařilo nám říká řada archeologických nálezů, svědčících nejspíše o nezdařilých pokusech v tomto směru. A následných katastrofách, způsobených samotnými lidmi, nebo možná i samými bohy. Ty katastrofy měly odstranit to nedobré a nepovedené. Jako Sodomu a Gomoru.
Nechci tady rozvíjet různé teorie o tom pojednávající a raději bych se podíval na zoubek tomu, v čem žijeme tady a teď. Ono totiž se nejspíše schyluje k dalšímu přelomu v životě nás lidí. Naši bohové nám asi předali nejen geny pro optimální spokojený život v souladu s přírodou ve které žijeme, ale i pár nepěkných vlastností. Vedle inteligence a sebepoznání, pro které jsme prý byli vyhnáni z Ráje jsme v nemalé míře zdědili i sklony pro jisté zkratkovité jednání při své obživě, nutkající nás živit se tím nejsnadnějším a nejpohodlnějším způsobem. Tak trochu je to pozůstatek z počátku života na naší zemi, kdy nás ještě bylo málo a příroda nás stačila uživit pouhým sběrem jejích plodů. Teď, když se na všechny v hojné míře nedostává, má ten, kdo si pospíšil a přičinil se víc než ten, kdo čeká až co mu spadne do klína. A ti méně pilní se díky těm zděděným genům naučili, že mnohem snazší než se pracně trmácet za obživou je sáhnout si pro ni k těm, kteří si ji už sehnali a mají. Lidově řečeno ukrást ji těm, kdo ji získali svou prací. V současném politickém zřízení jim v tom téměř nikdo nebrání, naopak pokud to dělají šikovněa platí daně, mají zelenou.
Podíváme-li se zblízka na to, že naše vláda by měla pilně hledat co nejlepší způsob, jak svým občanům usnadnit a zpříjemnit život, dojdeme k výsledku, že často činí pravý opak. Vláda pilně hledá způsoby, jak vydolovat z občanů co nejvíce peněz na to, aby je mohla utrácet podle svého a na ni samou také dost zbylo. Občany proto zatěžuje různými daněmi a poplatky, jen aby se jí peníze hrnuly. Neštítí se jakékoli záminky ke zpoplatnění, jako jsou častější návštěvy u lékaře, daně a poplatky z pohonných hmot, parkování a převodu vozidel, vysoké pokuty a mnoho jiných. Lavina různých paušálních plateb je také cesta, jak dostat z občanů nezasloužené peníze. Odstrašujícím příkladem jsou ceny elektřiny, odvíjející se nikoli od nákladů, ale od cen na burze. Už dnes stojí při malém odběru díky paušálům kilowatthodina až dvanáct korun a ještě ji chtějí zvyšovat. Brzy budou vládě dobré i poplatky z komínů, jako kdysi na Moravě a za dešťovou vodu. Nebo za používání chodníků, či vydýchaný kyslík. To vše na účet „zlepšení“ životní pohody občana veleúspěšnou vládou Topolánkovou. Julínkovy poplatky jsou už proti útokům na řadové občany jen slabým odvarem. O snaze zrušit jedinou výhodu velmi starých v městské dopravě nemluvě. Desetitisícové poplatky za převody starších aut, které jsou sice méně bezpečné, zato dostupné pro ty chudší, kteří si nenakradli na lepší i zdražení energií je sprosté. Smutné je, že nejvíce se to zase dotýká těch, kteří se jen těžko mohou bránit. Jako například důchodců a nemocných.To vláda není schopna vládnout tak, aby si zajistila peníze lepší organizací práce, nebo se těch majetnějších bojí? Nebo vrána vráně oči nevyklove?
Celá staletí je hledán přijatelný způsob mezilidských vztahů a společenských uspořádání, který by vytvořil dlouhodobě takové životní podmínky, aby nebylo nutné o ně s nasazením života bojovat. Není je třeba jistě jednotlivě popisovat. Je však nutno konstatovat, že ani demokracie není ještě tím pravým ořechovým. Je totiž silně zneužitelná svou širokou tolerancí pro všechny, ale právě ti nežádoucí ji umějí pro sebe dokonale využít. A to většinou titíž a ve všech společenských řádech. Slušný člověk totiž předpokládá stejnou slušnost i od ostatních a v tom je jeho největší slabina. Zejména, když ti méně slušní se shlukují do různých stran a spolků za účelem prosazení svých sobeckých zájmů. A brzy si vytvoří nejen dobře vybavenou policii i zákony pro své obhajování, ale i technické prostředky k útlumu snah obyvatelstva k vymanění se z takové závislosti. Prostředků k tomu je mnoho. Od vtíravé, v těch nejnevhodnějších okamžicích opakované reklamy, která je nejspíše doplňovaná reklamou podprahovou, přes nedostupnost práva pro obyčejné lidi, ba i laxním přístupem k potrestání prohřešků těch mocnějších. I takovou tolerancí, ba podporou šikany a nespravedlností v běžném životě je občan veden k apatii a nedůvěře, že se jej někdo zastane a rezignuje proto na nápravu. Natož pak tolerance darebáků, kterým se zpravidla nic nestane, zejména jsou-li z těch privilegovaných. Není divu, že roste počet různých havárií pro nedbalost, nebo selhání lidského faktoru. A také depresí a sebevražd.
Nechci se zde pokoušet o nalezení některé z možností, jak se přiblížit k onomu společensky spravedlivému uspořádání, to jsem udělal již několikrát v minulých článcích, které jsou snadno dostupné na webové stránce. Až na jednu výjimku. Tou je parafráze jednoho známého Rotschildova výroku: „Dejte mi moc nad penězi a je jedno, kdo bude dělat zákony“. Její znění je: „Vytvořte možnost důsledné a neodvolatelné kontroly se sankcemi nad těmi, kdo chtějí a mohou vládnout jiným a je jedno, kdo to bude“. Za předpokladu ovšem, že to nebudou loutky, neschopné své funkce zastávat. Tato podmínka nebyla splněna za socialismu, který byl celkem dobře míněn, ale „nebyli na něj lidi“, schopní jej realizovat, či udržet původní záměr. Jak to dopadlo jistě všichni víme. I přes to, že mnoho věcí je účelově démonizováno, stejně jako byl před tím démonizován kapitalismus. A stejně, jako bude zřejmě časem hodnocen globální kapitalismus dnešní.
Je nepopiratelné, že společenské nůžky horní a střední vrstvy se čím dále víc rozevírají. Tu třetí, nepřizpůsobivou vrstvu do toho nelze počítat, protože si žije na vlně pozitivní diskriminace, nebo tolerance a stahuje dolní ostří těch nůžek ještě níže. Největší vliv na onu nerovnost má ale vrstva horní, označující sama sebe za VIP (very important person). Přes nesčíslná ujišťování, že stát je proti soukromému podnikání neschopný, došlo na lámání chleba a najednou se ti vychvalovaní soukromníci obracejí na stát s úpěnlivými prosbami o pomoc při nápravě jejich nezodpovědných finančních transakcí. Předvedli totiž , že jsou schopni nejen lépe podnikat, ale také být nekonečně vynalézaví, jak bezohledně a bezuzdně dojit stát i občany pro svůj zisk. Bohatství nikomu nezávidím, ale získá-li někdo během krátké doby miliardový majetek, nemohl si jej vydělat vlastní prací, musel jej někomu ukrást. Stejně nevěrohodné jsou milionové platy manažerů, jako v bankách, nebo ČEZu. Jsou to odměny za to, jak dovedou ošidit jiné. Přímý přínos k bohatství celé společnosti ale nemají.
A chamtivost po zisku se nezastavuje ani u některých, kteří mají tyto vlivy stíhat a trestat, tedy u policistů a soudců. Jistě nemusím vyjmenovávat řadu afér z poslední doby. Ne vždy konají ve prospěch společnosti, nezřídka i ve prospěch svůj, nebo udržení své funkce. Ukázkou je i spor o Lisabonskou smlouvu, kde ústavní soudci téměř obratem jednomyslně prohlásili, že neodporuje naší Ústavě z hlediska suverenity. A stojí také za to zamyslet se, jak jiní pánové, zvaní i k jednání rádoby světovládné Trilaterární komise, bezostyšně lobují pro záležitosti suverénnosti tohoto státu odporující. Je to „vděčnost“ ne nepodobná té minulé, kdy jsme byli bezmezně vděčni Sovětskému svazu. Za Hitlera se tomu říkalo kolaborace. Dnes je to vznešeně lobování. Jak probíhají politické handly poodhalil prý podle LN týdeník Respekt, když zveřejnil obsah rozhovoru pánů Topolánka a Sarkozyho. Nejen že si tykají, což v angličtině nelze, ale bezostyšně si dohadují posty. Není divu, že se pan Topolánek cítí tak jistý v kramflecích, když se o něm jedná jinde a jinak.
Kabinetní politika má svou tradici již od konce první světové války, kdy T.G.Masaryk přemluvil W.Wilsona, aby souhlasil nejen s autonomií Čechů, ale přímo s rozbitím Rakouska. Vytvořila se tím ta známá nudle Československé republiky. Vděčností za to bylo tehdy jen přejmenování nádraží a několika ulic, i když ne tak docela. Měla totiž i strategický charakter. Bohužel nás to vydalo jako malý stát následně na pospas Hitlerovi. Amerika se od té doby snaží o roli světového četníka a vládce nad nerostným bohatstvím Země. Neváhá pod záminkou nezřídka i vyprovokovaných místních nepokojů zasahovat a vojensky protlačovat vazalské vlády. Pro svoje alibi a často i z finančních důvodů žádá na spojencích podporu. I naše republika na náš účet vyzbrojuje a posílá vojáky „dělat pořádek a demokracii“ u těch, kteří o to zřejmě příliš nestojí. Jinak by naše vojáky tolik nenapadali.
Spadá sem i otázka radaru. Evropská unie je silný partner a při paměti Bismarckova výroku, že: „Kdo ovládá českou kotlinu, ovládá celou Evropu“ není divu, že v ní Amerika chce mít svou základnu. Díky radaru při jeho výkonu by ji možná i ovládat mohla, přinejmenším náš vzdušný prostor, protože na krátkou vzdálenost mohou být ohroženi i piloti a elektronika letadel. Naši politici vám však jistě vysvětlí, že je to nesmysl. Pan Topolánek však vyskakovat z vládního letadla padákem, aby si mohl zalyžovat v Alpách, jistě raději nebude. Zato si hodlá ještě dále vyskakovat jako premiér vlády, ačkoliv je zjevné, že názor o svém dobrém vládnutí sdílí jenom on a snad pár podporovatelů. Dokonce už ani jeho spolustraníci s ním nedrží všichni basu. Obrátil se tedy na opozici a různými rošádami a pašalíky se snaží udržet se při moci. Dopad na občany jej asi moc nezajímá. Ti to musí jenom financovat.
Je bohužel nutné konstatovat, že se v poslední době úroveň mezilidských vztahů a odpovědnost i kulturnost jednání občanů této republiky výrazně zhoršila. Ani hmotná úroveň pracujících řadových občanů není všeobecně lepší, než za socialismu. Podnikatelé s lidskou důvěřivostí a nelidskou chamtivostí bohatnou, pracující občané však chudnou. Přicházejí o zaměstnání likvidací našich tradičních výrob a podniků. Byli vmanipulováni do snadných půjček, ale vláda, která to podporuje jim neumí zajistit takové podmínky, aby je mohli splácet a nekrachovali. Boháči se honosí obrovskými terénními auty, tisícovými dárky pro své pejsky a kočičky a jinými znaky svého bohatství. Solidaritou k těm, kteří jim vlastně na to vše vydělávají už ne.
To jsou důsledky současné asociální a bezohledné pravicové politiky. Vláda vede de facto hospodářskou válku proti svým občanům. A valí se to na nás, jako povodeň. Záplava lidské nedobroty a zlovůle, kterou může zastavit snad už jen něco ještě strašnějšího.
29.11.08
Vladimír Veselý