Zase budou volby. Demokratické, jak jinak. Každý, kdo má pár milionů a pár dobrých lobbystů se může zúčastnit a nalhat voličům, co rádi slyší, ale není to míněno ke splnění. Jen k nalákání k tomu, aby je znovu zvolili jako své pijavice, které sáním vaší krve vás prý uzdravují.. Vždyť volič, to je takové roztomilé telátko, ochotné se hnát na rozkvetlé louce za hrstí sena v naději, že to bude chutnat líp. Netuší, že jsou to jen zvětralé zbytky toho, po čem současně dupe a kálí. Je to náročné přesvědčování. Miliony, které jsou akutně potřebné jinde se promrhají na vychvalování sebe a hanění druhých, jen aby ten štědrý penězovod mířil právě do jejich kapsy.
Podívejte se na volební kandidátky. Je to sbírka ostřílených pardálů, schopných v každém režimu se proboxovat ve frontě na prebendy do první řady a přesvědčit ty za nimi, že právě oni tam patří a budou to dělat nejlíp. To je to slibované cukrátko, bič mají schovaný v kapse a vytáhnou jej až po volbách s ujišťováním, že to nešlo jinak. Právě ti, kteří nás přivedli do krize nás budou přesvědčovat, že nás z toho dovedou vyvést. Mají na to svůj recept: Co je dobré pro nás, musí být dobré i pro poddané. A tak jsme se museli tvrdě zadlužit, abychom mohli vyhodit peníze za smlouvu MAI, za výměnu ruských stíhaček za polské vrtulníky a následně je nahradit Gripeny, nakoupit problémová Pendolína a stejně problémové dálniční mýtné brány, modernizovat dnes už nepotřebné ruské tanky, nakoupit rakouské obrněné transportéry a jiná vybavení pro naše žoldnéře, zúčastňující se vnucování amerických praktik Afghanistánu a jiným národům, jako to dělal Sovětský svaz nám. Také za naše peníze a to vše jen proto, aby si třeba paní Parkanová mohla nazpívat cédéčko pro Bushe, nebo jiné výhody politiků. Dnes téměř nenajdete politika, který by neměl pod palcem nějakou „malou domů“, nebo jiné zneužití své funkce.
Ti, kteří nás dovedli do krize nás ujišťují, že nás z ní vyvedou a tak pořád dokola, jen aby tam mohli zůstat. Přitom mají nastavený volební systém tak, že kdyby je nikdo nevolil, stačí jim k sebezvolení i jen jejich hlasy, protože minimální účast voličů není záměrně stanovená. Když ani to nestačí, hodlají změnit Ústavu, aniž by se nás ptali. Ústavu je skutečně třeba změnit, ale především v tom smyslu, aby státní funkcionáři nemohli měnit zákony ve svůj prospěch. Ve skutečných demokraciích proto jakákoli změna pro rozšíření pravomocí a požitků funkcionářů platí až pro následníky těch, kdo ji vytvářejí. Rozpustí-li se tedy Sněmovna, nemohou stávající poslanci již znova kandidovat a být zvoleni. U nás však 70% poslanců opět kandiduje a při dnešním volebním systému je téměř jisté, že budou zvoleni. Takovou iniciativu nelze klasifikovat jinak, než jako parlamentní puč, mající odstranit ty, kteří stranickým mafiím a jejich bossům vadí ve snaze o jejich absolutní moc ve státě.
Na změnu k lepšímu neexistuje tedy v současné situaci recept. I nadále budeme muset žít v době, kdy občan je nevolníkem mezi politickými pány a jejich dráby, kteří si také chtějí přijít na své. A tak soudci soudí občas všelijak, policisté se občas se svými klienty přiživí, vydělává se nestydatě nejen na zakazovaných cigaretách a alkoholu, ale na pohonných hmotách a energiích, o lidském zdraví raději ani nemluvě. Vše se řídí zákony zisku za každou cenu, na ostatní se nehledí. Při prozrazení jim hrozí nanejvýše nucená změna rýžoviště, nezřídka za lepší. Že by se měli zodpovídat ze způsobené škody, to ani náhodou.
Pro řadové občany není úniku. Jsou neustále masírováni zprávami, co se jim musí zase zdražit, nebo zhoršit, že už to berou za běžnou věc, proti které se nemá cenu bouřit. Státní orgány nadržují té horní straně společenských nůžek. Jejich drábové jsou jako cyklisté – dole šlapou a nahoře hrbí hřbet. Celá situace vypadá jako snaha zlikvidovat jádro národa a zachovat jen ty, kdo jsou ochotni sloužit těm nahoře, protože živit a obsluhovat je někdo musí. Jak z toho ven, nevím. Lidé už nemají vůli se bránit a ztrácím ji i já. Já už mám ale život prakticky za sebou, ale co naše děti? A děti jejich dětí? Jakou budoucnost jim zvolíme?
Jděte volit, ale ne ten špatně vyrostlý roubek, rádo by do nebe rostoucí topol či vyžilého aristokrata. Volbou malých stran a preferencemi pro kandidáty na konci seznamu rozředíte triumf politických nabobů i nebezpečí návratu komunistů.
9.9.2009
Vladimír Veselý