Zase nás čeká dilema, jak se rozhodnout v nepřehledné houštině zájemců, bažících po místě na slunci s exkluzivní plnou penzí. Penzí ve formě švédského stolu, kde si každý může vzít co hrdlo ráčí i co kapsa unese. Navíc bez faktické zodpovědnosti za své jednání, protože imunita znamená praktickou beztrestnost. Za takové lákadlo se už vyplatí utratit pár miliónů z našich kapes, abychom si vybrali správně - tedy právě je.
Není proto divu, že ti, kterým se to už
jednou povedlo udělají všechno možné, aby se tam udrželi. Budou nás opět
přesvědčovat, že právě oni jsou ti nejlepší, které si můžeme vybrat. Zase nám
budou lhát a slibovat to, co ani nemíní splnit, věda že voličova paměť je
krátká a snadno obalamutitelná dalšími sliby a aférami. Účel světí prostředky a
těch je mnoho, řada z nich i dobře vyzkoušených. Vždyť ti nejostřílenější prošli tvrdou průpravou
v několika politických stranách i zřízeních a dovedou vybalancovat
z ledajakých uklouznutí bez ztráty kytičky. Nanejvýše obětují některou
z mnoha svých funkcí, jako ještěrka kousek svého ocásku s tím, že jim do
nových voleb jako ten ocásek zase dorostou.
Největším podvodem na občany je tvrzení o
demokratičnosti voleb stranickým způsobem. Strany už dávno nejsou sdružením
občanů s obdobným názorem, ale pouhým výtahem k moci pro jejich
funkcionáře.Volič má sice možnost výběru z téměř nepřehledného počtu
kandidátů. Ty ale jsou určovány stranickými kuloáry a volič mnohé z nich zná
jen ze sebechvalných nabídek jím sponzorovaných politických stran a jejich
slibů. Ve skutečnosti si může vybrat jen někoho z prvních pěti volitelných
míst na kandidátce nejsilnějších stran, jiná volba nemá šanci. Ta místa jsou
ale obsazena právě těmi, které tam chtějí mít zákulisní manipulátoři a volič má
proto možnost vybrat si pouze z nich. Toho zdánlivě nejméně špatného.
Nemá už ale možnost nevolit žádného
z nich, pokud se mu nikdo nelíbí. I za komunistů měl volič možnost sdělit
to vhozením bílého lístku, byť to byla alternativa zcela teoretická, protože
skrutátoři víc jak tři desetiny procenta takových hlasů nepřiznali.
V současné „dokonalé“ demokracii však není ani taková možnost. Není ani
stanoven podíl potřebných hlasů, aby volby byly platné. Teoreticky stačí jeden
vhozený hlas, aby tak legálně určil vítěznou stranu se stoprocentním
vítězstvím, protože neplatné hlasy a hlasy nezúčastnivších se voličů jsou
rozpočítávány ve prospěch zvolených. Ti, kdož se dostanou do voleb nemohou
prohrát, pro jejich odmítnutí neexistuje alternativa. Takové demokracii se nedá
říkat lidová, ale manipulativní.
To vše je důsledek stranického systému
politiky. Ten sice na jednu stranu zjednodušuje politická rozhodování, která
jsou při velkém počtu rozhodujících neúnosně neoperativní, ale strany dodávají do politiky většinou
kariéristy, kteří se dokáží proboxovat na stranické půdě do popředí. Nebo
v horším případě „bílé koně“ zájmových skupin, často doslova mafií,
pracujících v pozadí. Takové vlády
pak nevládnou ve prospěch občanů jako celku, ale naopak bojují o to, jak
„vyždímat“ z řadových občanů co nejvíce peněz pro účely své a svých
sponzorů. Lobování zvolených pro zájmovou skupinu už není nefér. Dnes je to
dokonce seriózní zaměstnání.
Průvodním jevem takových politiků je jejich urputný boj o získání výnosného postu jakýmkoli způsobem. Bez ohledu na jeho náročnost, ale jen na jeho výnosnost. Rozdělují se proto výnosná křesla mezi vládnoucí strany a ty je využívají pro své účely. Že to tak funguje, vidíme všichni již řadu let kolem sebe. Nejvýrazněji po únorové revoluci, která zajistila čtyřicetiletou nadvládu komunistům a zejména teď, po jejich víceméně „dobrovolném“ předání moci v k nim „sametové“ revoluci. Ti dnešní však ty totalitní funkcionáře v mnohých neřestech i předčí. Pozadu ale nezůstávají ani nynější evropští funkcionáři, neboť Evropa je veliká a úplatky a provize jsou tam běžnou věcí. Bohatnou tak na účet nás všech.
Následující návrat ke kapitalismu osvobodil podnikavce s lidskou důvěřivostí od zákazu spekulativního hromadění majetku jednotlivců a jejich spolčení. Zavedl opět burzy a firmy s. r.o. (s ručením omezeným), dovolující tunelovat prakticky beztrestně záměrným bankrotem jak firmy samé, tak (často po dohodě) i banky nesplácenými úvěry. To vše legálně a s vládní podporou. Vládnou peníze, ať jsou jakkoli špinavé. Proto je téměř jedno, koho my štrajchpudlíci budeme volit. Snad je jen dobré přispět k tomu, aby na prameni z našich peněz neseděly stejné žáby příliš dlouho a neměly příležitost se příliš uhnízdit. Nová košťata ale zpravidla alespoň chvilku metou líp. Pak ale zajedou do stejných kolejí, nanejvýš přizpůsobí rétoriku.
Výběr proto není nijak pestrý. Žáby na
prameni se svých míst nehodlají vzdát a poslušně plní příkazy svých sponzorů
v pozadí. Jinak jim totiž hrozí osud Standy Grosse, který byl příliš
samostatný a mlaskal u koryta. Musel být proto nahrazen někým vhodnějším. Je
také i možné, že Miloš Zeman byl tlačen, aby jej jmenoval ministrem vnitra a
Vladimíra Špidlu předsedou strany. Ze své vůle by to nejspíše neudělal. A nic
na tom nemění, že teď ve své knize tvrdí, že je rád, že odešli. To se jen mstí
za svůj propad při volbě prezidenta a připravuje si půdu na tu příští volbu. Může ale dopadnout
s Paroubkem, jako Mečiar s Gašparovičem na Slovensku.
I náš „aktivní a neaktivistický prezident
všech“, který prohlašoval, že nehodlá jmenovat
vládu
jen s kosmetickými úpravami, najednou překvapivě jmenoval vládu, kde
„starých tváří neubylo, respektive nových moc není“. Lze předpokládat, že po
volbách se nezachová jinak. Činí tak nakonec podle pokynů vlády a v ústavě
není řečeno, že ta vláda nemůže být i zákulisní. Těch nových tváří tam však
přesto může být i více, neboť ti současní jsou sice tvární, ale příliš u
koryta bryndají pod sebe.
Václav Klaus totiž není ve svých názorech zcela neústupný. Na sklonku totality prý tvrdil, že „Tradiční model centrálního plánování socialistické ekonomiky je ve své vnitřní struktuře konzistentní. Jeho jednotlivé prvky do sebe zapadají, není v něm místo pro žádné cizorodé prvky…“. Proto se asi nedávno pochválil, jak musel bojovat pro jeho zavržení a prosadit sám kapitalismus. Proti vůli těch, kteří chtěli socialismus jen reformovat. Inu musí zbrojit na své znovuzvolení. Zájemců bude zřejmě víc.
Tak si vyberte koho budete
volit, když jedni jsou za osmnáct a druzí bez dvou za dvacet! Sociál demokraté mají
našlápnuto na totalitu. Mají na to chuť, do ruda nažhavené kamarády a
systematicky obsazují důležité posty svými lidmi. Jiří Paroubek je ochoten
vládnout třeba s marťany, pokud to bude ve prospěch tohoto státu, protože
stát je přece on! Jen zapomíná, že není radno šťourat do vosího hnízda, natož
do toho sršního. Pro ně lobují modří ptáci a pokud uspějí, zavedou bankovní
socialismus ovládaný těmi vosami a sršni. Ti nalákají občany na zdánlivě snadný
život s půjčkami, slibovanými milionovými výhrami a nadělají z nich proletáře,
kteří v potu tváře jim budou splácet úroky ze svých dluhů. Z mezd regulovaných
trhem vytvořenou nezaměstnaností.
Tedy volte mezi růžovou růží s trny
jako mladý akát, nebo modrým holubem na střeše. Ani ten vrabec v hrsti vám
nakonec nezůstane! A stejně se nejspíše nakonec strany domluví na „Velké
koalici“, aby měli jistotu, že všichni zůstanou. Nanejvýše ještě za Klausovy
pomoci vytvoří „zcela novou“ menšinovou vládu těch stávajících.
S komunisty je totiž přeci jen jisté nebezpečí nového února. A někdo musí
také přece zůstat ve zdánlivé opozici.
22.2.2006
Vladimír
Veselý