V květnu tedy absolvujeme další ze série voleb, ve kterých si svobodně zvolíme to podle svého mínění nejmenší zlo z těch nabídnutých. Ústava nedovoluje volit jinak, než politické strany, registrované podle zákona. Nic však neříká o vnitřní politice stran, zejména o způsobu výběru lídrů, ze kterých se pak vybírá vedení státu. A v tom je jádro pudla, protože právě tady je dokonale nabourána demokratičnost voleb. Do vedení stran se vždy protlačí aparátčíci, které už odtamtud nikdo nedostane a vytvoří se tak ve všech stranách oligarchie vedení, často velice odtržená od vlastní členské základny. Potažmo tedy i oligarchie ve vedení státu a to prakticky bez ohledu na stranickou příslušnost.
Ona prakticky provozovaná soutěž politických stran je jen bouře ve sklenici vody, při níž jsou voliči udržováni v iluzi, že se bojuje o jejich blaho. Skutečnost je však taková, že hlavní politická jednání se odehrávají v Ústavě odporujících politických klubech, které pak zavazují poslance hlasovat podle jejich ujednání, nikoli podle deklarovaného vlastního uvážení. Nebo podle přání voličů, tlumočených poslancům na předepsaných, ale zanedbávaných schůzkách s jejich voliči. Jde tedy prakticky o kabinetní politiku hrstky stále stejných, vzájemně se podporujících lidí, se všemi negativními dopady na kvalitu vedení. Potvrzuje to řada pod koberec zametených afér funkcionářů. Léta, nebo vůbec neřešených.
Problémem je to, že tito aparátčíci mohou rozhodovat sami o sobě a tak kromě výše platů a služebních výhod si vytvoří pro sebe hradbu z imunity a zákonů, pro řadového občana prakticky neproniknutelnou. Včetně volebních zákonů, uzpůsobených tak, aby nebylo možné je ze hry vyšachovat. I komunistický režim měl možnost projevit nesouhlas vhozením bílého lístku. Byla to sice jen teoretická možnost. Dnešní, demokracií se ohánějící volby nemají však ani tu. Nelze projevit nesouhlas ani neúčastí, či vhozením neplatného lístku, protože není stanovena povinná hranice pro platnost voleb a stačí tedy, aby volili jen kandidáti –pochopitelně sami sebe - a volba je platná. Je to ještě vůbec demokracie?
Napříč stranami zůstává společná snaha nechat si za svou ziskuchtivou činnost královsky platit. Ať už tím, že „zastupitelé lidu“ se zvolením stanou vlastně státem placenými zaměstnanci, jejichž krédem je „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“. Jsou neodvolatelnými soukromými osobami bez ohledu na jejich činnost, jak je vidět u „přeběhlíků“. Ti dokonce takové postavení zneužívají a možná i kapitalizují, aniž by mohli být těmi, kdo je zvolili voláni k odpovědnosti. Poslanecká sněmovna proto skutečné zájmy občanů nehájí, jen je používá jako argumenty pro své záměry. Sama sobě určuje platy, sama o sobě rozhoduje. Je to tedy totalitní vládce, jehož aktivity lze ovlivnit jen ve volbách. Ovšem jen teoreticky, protože i zákony si dělá také sama a pro sebe. Senát, jako teoretický strážce zákonnosti je podobná organizace, podobá se však spíše cestovní kanceláři pro své členy, než hlídací pes demokracie. Je používán prakticky jen k prosazení stranických zájmů, pokud k tomu Sněmovna sama nestačí.
Velkým nešvarem současné politické scény je, že si nechají pomocí příspěvku stranám na volby vlastně umožnit své znovuzvolení z peněz těch, kterým ani zdaleka neprospívají tak jak mají. Strany jsou v podstatě zájmové organizace, které si mají svou činnost platit z členských příspěvků. Tu Ústavou předpokládanou funkci v soutěži o nejlepší vedení státu by mohly plnit jen tehdy, kdyby byla v jejich řadách organizována většina občanů, jejichž mluvčími by byly. Dnes se však počty skutečných straníků počítají jen na tisíce a aktivní vedení stran je od vlastních občanů zcela odtrženo. Proto žádají příspěvky na svou činnost podle počtu sympatizantů, kteří jim z nedostatku jiné možnosti odevzdali svůj hlas.
Je zřejmé, že stát, vedený takto nevydařenými podpěrnými sloupy pro výběr svých představitelů nemůže prosperovat lépe, než za totality. Původní, jistě dobře myšlená idea naší Ústavy o soutěži politických stran zbankrotovala na skutečnosti, že strany nepředstavují zájmy těch, na jejichž hlasy spoléhají, ale vytvořily si stranické oligarchie, žijící vlastním životem, zcela nezávislým na vůli svých členů. Ty si už stačily zohýbat zákony ve svůj prospěch, takže jejich vůle není vůlí lidu. Výsledky voleb zdaleka neodpovídají názorům „pléna“ voličů, ale volební taktice, která neumožňuje vyjádřit jinou, než jejich vůli - než „škatulata hejbejte se“ uvnitř vytvořených stranických oligarchií. Obecný nesouhlas s nimi není možný, neexistuje ani možnost bílého lístku, ani stanovení hranice účasti pro platnost voleb. Jedině snad hromadné odevzdávání neplatných volebních lístků, které je však iluzorní. Dnes totiž teoreticky postačí pro platnost voleb jeden jediný odevzdaný platný hlas. Je to vůbec ještě demokracie, tedy vláda lidu?
6. února 2010
Vladimír Veselý