Naše Ústava není z těch nejhorších. Má ale přesto fatální vadu. Od doby, kdy se zastupitelé lidu stali hýčkanými státními zaměstnanci to už není Ústava, zajišťující rovné právo všech občanů státu, ale zajišťuje zvýhodnění V.I.P., jak se oni sami nazývají. Prostý občan rovné právo s nimi nemá. Je to především tím, že politická a vládní oligarchie rozhoduje sama o sobě, podobně, jako to bylo za totality.
Ať už jde o omezení pravomocí, imunity, či platů a požitků, vždy to po dlouhém slibování jako jeden muž odmítnou. Stejně spontánně odhlasují ale všechny nové výhody pro sebe..Ve slušném světě ale platí, že veškeré odhlasované výhody platí jen pro následníky těch, kteří o tom hlasovali. V tomto směru je změna Ústavy nanejvýše nutná.
Druhou fatální vadou je, že politické strany, na jejichž volné soutěži je podle článku 5 Ústavy založen politický systém, jsou de facto financovány státem, jehož politiku vytvářejí. To je evidentní střet zájmů a jádro pudla sebestřednosti státní politiky, která odděluje politiky od občanů. Umožňuje tak vytváření mafií s nepsaným statutem nepostihnutelné šlechty, určující si pravidla pro svou existenci. Politické strany jsou ve své podstatě zájmové organizace, sdružující občany stejných názorů a přání. Jejich činnost si musí financovat sami ze svých stranických příspěvků a nikoli ze státních dotací, jak je tomu účelově dnes.
Velké a vlivné strany jsou vlastně placeny státem podle výsledku voleb. Ty nejsou shodné s počtem evidovaných straníků, ale počtem těch, kteří dali té straně svůj hlas, nezřídka pro nemožnost jiné volby. I komunisté měli ve volbách možnost vyjádřit „bílým lístkem“ nesouhlas se žádnou z volených stran. Dnes tato možnost není a i případné odevzdání neplatného lístku se rozpočte podle nějakého systému voleným stranám, takže vyjádřit nesouhlas s nimi neexistuje. Různými příspěvky, jako za odevzdaný hlas, počet zvolených poslanců strany si stát vlastně financuje činnost politických stran jako vazalské organizace pro dosažení žádaného výsledku. A to navíc ještě nerovnoměrně, zavedením minimálního počtu hlasů pro přijetí do Sněmovny.
Zvolení poslanci jsou pak štědře placeni státem z daní všech občanů, aniž by cítili povinnost zastupovat především jejich zájmy. Navzdory definici, že poslanec jako zastupitel má hlasovat podle svého uvážení jsou ve sněmovně vytvářeny (a placeny!) politické kluby, které jejich činnost směrují k žádanému výsledku a neposlušnost trestají i vyloučením ze strany. Pokud některý z poslanců projeví jiný názor, jde obvykle o „přeběhlíka“, jako následek korupce, či tolerovaného lobbování. Ústavní život, osobní život politiků nevyjímaje, tak neodpovídá tomu, co je v zastupitelské demokracii jako vlády lidu zamýšleno a je nutno jej změnit. I přesto, že je zde ono Zemanovské, že „kapři si svůj rybník sami nevypustí“.
Praktické provedení takové změny si ovšem nedovedu dost dobře představit, protože již byl přestoupen kulminační bod vůle občanů pro takovou změnu něco udělat a po občanské válce pochopitelně nevolám. Teď, před volbami je sice teoretická možnost takovou změnu provést ústavní cestou, tedy novou politickou stranou, která by to měla v programu. Strany typu TOP 09 a jiné to ale nejsou, protože jsou zakládány jako nový píseček starých politiků a stejně by nevyhrály volby, protože většina lidí nemá ráda změny. Po volbách splynou s tou stranou, která zvítězí, nebo je bude potřebovat k vítězství a naději na změnu vlastně boří. Inu, těžký je život politika dnešní doby. V žádném případě to není tak snadné, jako získat titul právníka na té správné fakultě.
Pokusů o změnu ústavy bylo učiněno nespočet, ať již v dobrém, nebo k horšímu. I já jsem vytvořil jistý návrh už koncem roku 1999, oprášený v roce 2005, pochopitelně bez odezvy (www.volny.cz/ingvesely/Ustava2.htm). Je tam myslím pár podnětů, které by zdálo za to zvážit. Jistě by se našla řada argumentů proti, ale již jakákoli diskuse o tomto problému by byla úspěchem. Kromě vulgarismu a sprostoty ovšem, ta není řešením, ale vyjádřením úrovně jejího, zpravidla anonymního autora.
.9.10.2009
Vladimír Veselý