Tak a máme po volbách. Dopadlo to podle očekávání a možná i podle
plánu. Na hlavy těch dosavadních se snesla drtivá kritika - ale zvoleni byli
znovu. To je už asi zakódováno
v genech člověka jako jisté sebetrýznění. Voláme po svobodě a lepších
životních podmínkách, někdy se pro to i popereme, ale nakonec se rádi vrátíme
do stáda, s bičem práskajícím nad hlavou a psy, štěkajícími na ty, kteří
udělají krok stranou. Rádi brbláme na nesvobodu a okrádání, ale bez toho se už
necítíme ve své kůži. A máme-li možnost volby, raději se vrátíme do chomoutu
tažných zvířat, než do neznámých vod volnosti. Milujeme existenci povozu, který
sice musíme táhnout, ale na jehož kočího si můžeme zanadávat. A jednu svobodu
nám i tak nikdo nevezme – můžeme si svobodně volit své tyrany! Snad proto to tak rádi děláme a jako prémii
pro ně upalujeme proroky. A spadneme-li při tom do bažiny, sahající nám až po
krk, stoupáme na špičky a nadáváme těm, kteří se nás snaží vyvést ven: „Nedělejte
vlny!“.
Kongres
ODS byl toho názornou ukázkou. Až na pár zaslepenců a hmotně plně
zainteresovaných, kteří to vidět nemohou a nesmí, většina lidí dobře ví, že
Topolánkova vláda nás vede do pekel. Všechno prý dělá dobře, všechny její chyby
jsou podle ní důsledkem toho, co udělali ti před nimi, oni to jenom nedokázali
napravit. Nasypali si sice popel na hlavu, ale jen proto, aby jako Fénix mohli
vzlétnout z popela k dalším slibovaným výšinám a neplnění slibů.
Ve vládě udělají maximálně
„škatulata hejbejte se!“ a stejní lidé,
nebo jim podobní budou kázat vodu a pít víno. Škodit a ještě lépe, a ještě
radostněji hrabat funkční prebendy dál. Ale to už tady přece bylo. Vždyť i
platit to budou přece stejní občané. Byly tu už i Vysočany, které začínají mít
pověst jako novodobé Lipany.
Řeči o mravní čistotě vládců za chvíli utichnou a přesunou se
do pohádek. Lidská paměť je v tomto směru extrémně krátkodobá. Asi jako
v té parodii na davovou psychózu: “Přišel pan starosta – Sláva mu! Ale
on ukradl pokladnu – Hanba mu! Ale on ji zase vrátil – Sláva mu! Ale prázdnou –
Hanba mu!“ a tak dále. U našich politiků ostuda nevadí. Malá je neporazí a
velkou vezmou jako své zviditelnění. Tedy prospěšnou. Neznám téměř
politika, který by dal přednost
prospěchu voličů před prospěchem svým. Snad paní Němcovou, ale ta je právě
proto odstrkována do pozadí. Ani pravověrní komunisté, kteří věřili na ideu
nebyli příliš oblíbeni a měli strop před těmi, kdo tam byli z prospěchu.
Bylo by příliš fádní křičet, že svět se řítí do pekel. Už je to natolik všední, že se nad tím ani nepozastavujeme. Tak nějak jsme se smířili s tím, že svět je řízen zákulisní mafií, chorobně toužící po majetku a moci nad celou Zemí. Jsou to spiklenecké teorie, já vím, ale proč jsou i mezi našimi ministry takoví, kteří se zúčastňují jejich každoročníhch zasedání, kde se prospěch naší republiky nesjednává? Proč nás nutí k spoluúčasti na vojenských akcích Ameriky, které se později ukáží neopodstatněné. Jako proti Iráku, nebo proti teroristům, jejichž aktivity sami do značné míry zapříčinili. Při dnešní manipulovatelnosti informačních médií nelze zaručit, že se jim válkou snažíme vlastně vnutit to, co oni nechtějí. Podpora sebeurčení národů to jistě není a co my víme, jaký způsob života by se jim skutečně líbil.
To si ovšem rádoby světovládci nepřipouštějí a posuzují světové
dění podle vlastního prospěchu. Musí proto vnucovat svoje názory těm slabším
násilím. Hůl se pro násilí vždycky
najde a tato taktika jim bohužel vychází. Platí totiž stará pravda, že „tam se svět
pohne, kam se síla napře“. Řadoví občané jsou ve své podstatě pasivní a
v tom je jejich síla. Takové postoje výstižně komentoval v jednom ze
svých článků Vilém Ohnheiser:“… ve stále rostoucím podílu svých příslušníků
rezignují na označení „národ“ a tím ztrácejí nárok na toto krásné pojmenování,
neboť během následujícího třicetiletí otupí, dají si nasadit ohlávky,
zlhostejní ke své identitě a historii, potáhnou za vidinou konzumního života cestou politického kolaborantství,
vychladnutí občanských postojů, společenské nesounáležitosti, přímo tropické
lenivosti k řešení věcí lidské obce a především přímo psovské zbabělosti
projevit vůli k nápravě a odporné neúcty k dílu předků“. Při současných
zkušenostech s problémy s Lisabonskou smlouvou asi není třeba komentovat.
Zejména,
když je v naší době většina politiků ve vládách zemí úzce propojena
s tou skupinou, usilující o celosvětovou vládu. Nebo lépe řečeno malými,
či většími skupinami, chtějícími mít v tomto dění hlavní slovo. Být
mocností, jakou je v současné době zatím Amerika. Evropa, Rusko, Čína,
křesťané, muslimové, Arabové a v neposlední řadě Židé. To všechno jsou
želízka v ohni politických a sociálních sporů, plodících nesváry a
terorismus. Svět se nedokáže rozumně dohodnout bez válek ať už místních, nebo
světových. Velmoci válčí, ti menší, kteří na velkou válku s nimi nemají se
snaží dosáhnout svého terorismem. V jednadvacátém století kdy technika a
poznání přírody člověkem dosahuje takové úrovně, že při trošce snahy a dobré
vůle by mohli obyvatelé této planety slušně a pohodlně žít se mezi sebou
mlátíme už ne sice klacky a kameny, ale raketami a roboty, schopnými válčit na
dálkové ovládání.
Tomu všemu
napomáhá to, že demokracie v parlamentní formě se zvrhla na vládu
„parlamentní oligarchie“ stranických klubů, jednajících zpravidla o nás bez
nás. Jejich obsazení je regulováno, jak nám bylo názorně předvedeno na sjezdu
staronové ODS. Strany, která nás v současné formě dovedla ke krizi nejen
hospodářského, ale také společenského života. Ani za totality nebyl vládou
tolik atakován řadový občan jako zdroj příjmů pro různé, občanům ne právě
prospívající akce. Ani za totality nebylo tolik rozkrádaček a profesních
pochybení, jako teď. Ani totalitní funkcionáři neokrádali do svých kapes občany
o společný majetek tak, aby jednotlivci měli miliardy a nemalá část občanů
živořila. K čemu je vyšší výkonnost těch co pracují v kapitalismu,
pobízená hrozbou nezaměstnanosti když ty nezaměstnané musí živit.
Výsledky
takových úvah se teď projevují. Na jedné straně máme vysoce produktivní
automobilový průmysl, který zahraniční investoři vytvořili u nás pro lacinou
pracovní sílu a také proto, že věděli, že trh bude brzy přesycen a naše
nezaměstnanost až se zhroutí je bolet nebude. K tomu máme zdevastované výrobní podniky
a ztracené trhy, které nás živily. Tato krátkozraká a nekompetentní politika
nezodpovědných členů vlády se teď mstí. Nám, ne jim. Oni už kují nové pikle,
které budou padat zase na naší hlavu.
Evropská
unie má ještě porodní bolesti a už jsou snahy o unii Středomořskou. V rámci
toho si třeba pan Topolánek tyká s francouzským prezidentem při dohadování
jejich vzájemných osobních podpor za zavřenými dveřmi a díky tomu se chlubí, jak se cítí silný? Nebo že by byl Nikolas
Sarkozy za kmotra jeho Nikoláskovi? Pak není divu, že na své oponenty vystrkuje
prostředníček a chová se neurvale k novinářům. Neskrývaná a bezmezná podpora
amerických zájmů nás může přijít hezky draho. Rusko už vyhrožuje, že v případě
konfliktu poletí na radar u nás.
Staré přísloví říká: „Nechoď Vašku s pány na led! Pán uklouzne, ale ty si zlomíš nohu!“. Teď si lámeme nejen nohy v námi placených vojenských misích, ale nastavujeme své domovy i životy abychom ochránili Ameriku před raketami, aby nepadaly k nim, ale jejich trosky padaly k nám. Před šedesáti lety jsme zachránili zbraněmi a výcvikem pilotů Izrael. Koho zachraňujeme teď penězi, které musí vydávat naši chudí? Co těm jsou platné vyšší platy státních úředníků, když inflace ničí jejich úspory a ceny jsou až desetkrát vyšší než bývaly. A možnost vyhlašovaných průměrných výdělků ze započítání statisícových až milionových platů manažerů je pro většinu z nich v nedohlednu.
Podíváme-li se zblízka na to, že naše vláda by měla pilně hledat co
nejlepší způsob,
jak svým občanům usnadnit a zpříjemnit život, dojdeme k výsledku, že často tak nečiní, ale činí pravý opak. Vláda pilně hledá způsoby, jak vydolovat z občanů co nejvíce peněz na to, aby je mohla utrácet podle svého a na ni samou také dost zbylo. Občany proto zatěžuje různými daněmi a poplatky, jen aby se jí peníze hrnuly. Neštítí se jakékoli záminky ke zpoplatnění, jako jsou častější návštěvy u lékaře, daně a poplatky z pohonných hmot, parkování a převodu vozidel, vysoké pokuty a mnoho jiných.
Lavina různých paušálních plateb je také
cesta, jak dostat z občanů nezasloužené
peníze. Odstrašujícím příkladem jsou ceny elektřiny, odvíjející se nikoli od nákladů, ale od cen na burze. Už dnes stojí při malém odběru díky paušálům kilowatthodina až dvanáct korun a ještě ji chtějí zvyšovat. Brzy budou vládě dobré i poplatky z komínů, jako kdysi na Moravě a za dešťovou vodu. Nebo za používání chodníků, či vydýchaný kyslík. To vše na účet „zlepšení“ životní pohody občana vládou Topolánkovou. Julínkovy poplatky jsou už proti útokům na sociálně slabší jen slabým odvarem. O snaze zrušit jedinou výhodu velmi starých v městské dopravě nemluvě. Desetitisícové poplatky za převody starších aut, ve kterých jezdí ti chudší, kteří si nenakradli na lepší a zdražení energií je sprosté. To vláda není schopna si zajisti peníze jinak, nebo se těch majetnějších bojí? Nebo vrána vráně oči nevyklove?
Slušný člověk předpokládá stejnou slušnost i od ostatních a v tom je jeho největší slabina. Zejména, když ti méně slušní se shlukují do různých stran a spolků za účelem prosazení svých sobeckých zájmů. A brzy si vytvoří nejen dobře vybavenou policii i zákony pro své obhajování, ale i technické prostředky k útlumu snah obyvatelstva k vymanění se z takové závislosti. Prostředků k tomu je mnoho. Od vtíravé, v těch nejnevhodnějších okamžicích opakované reklamy, která je nejspíše doplňovaná reklamou podprahovou, přes nedostupnost práva pro obyčejné lidi, ba i laxním přístupem k potrestání prohřešků těch mocnějších. I takovou tolerancí, ba podporou šikany a nespravedlností v běžném životě je občan veden k apatii a nedůvěře, že se jej někdo zastane a rezignuje proto na nápravu. Natož pak tolerance darebáků, kterým se zpravidla nic nestane, zejména jsou-li z těch privilegovaných. Není divu, že roste počet zodpovědnosti a různých havárií. A také depresí a sebevražd. Smutné je, že nejvíce se to zase dotýká těch, kteří se jen těžko mohou bránit. Jako například důchodců a nemocných.
Nechci se zde pokoušet o nalezení některé z možností, jak se přiblížit k onomu společensky spravedlivému uspořádání, to jsem udělal již několikrát v minulých článcích, které jsou snadno dostupné na webové stránce. Až na jednu výjimku. Tou je parafráze jednoho známého Rotschildova výroku: „Dejte mi moc nad penězi a je jedno, kdo bude dělat zákony“. Její znění je: „Vytvořte možnost důsledné a neodvolatelné kontroly nad těmi, kdo chtějí a mohou vládnout jiným a je jedno, kdo to bude“. Za předpokladu ovšem, že to nebudou loutky, neschopné své funkce zastávat. Tato podmínka nebyla splněna za socialismu, který byl celkem dobře míněn, ale „nebyli na něj lidi“, schopní jej realizovat, či udržet původní záměr. Jak to dopadlo jistě všichni víme. I přes to, že mnoho věcí bylo účelově démonizováno, stejně, jako byl před tím démonizován kapitalismus. A stejně, jako bude zřejmě časem hodnocen globální kapitalismus dnešní.
Je
nepopiratelné, že společenské nůžky horní a střední vrstvy se čím dále víc
rozevírají. Tu třetí, nepřizpůsobivou vrstvu do toho nelze počítat, protože si
žije na vlně pozitivní diskriminace, nebo tolerance a stahuje dolní ostří těch
nůžek ještě níže. Největší vliv na onu nerovnost má ale vrstva horní,
označující se za VIP (very important person).
Přes nesčíslná ujišťování, že stát je proti soukromému podnikání neschopný,
došlo na lámání chleba a najednou se ti vychvalovaní soukromníci obracejí na
stát s úpěnlivými prosbami o pomoc při nápravě jejich nezodpovědných
finančních transakcí. Předvedli totiž , že jsou schopni nejen lépe podnikat,
ale také být nekonečně vynalézaví, jak bezohledně a bezuzdně dojit stát i
občany pro svůj zisk. Bohatství nikomu nezávidím, ale získá-li někdo během
krátké doby miliardový majetek, nemohl si jej vydělat vlastní prací, musel jej
někomu ukrást. Stejně nevěrohodné jsou milionové platy manažerů, jako
v bankách, nebo ČEZu. Jsou to odměny za to, jak dovedou ošidit jiné. Přímý
přínos k bohatství celé společnosti ale nemají.
A
chamtivost po zisku se nezastavuje ani u těch, kteří mají tyto vlivy stíhat a
trestat, tedy u policistů a soudců. Jistě nemusím vyjmenovávat řadu afér
z poslední doby. Ne vždy konají ve prospěch společnosti, nezřídka i ve
prospěch svůj, nebo udržení své funkce. Ukázkou je i spor o Lisabonskou
smlouvu, kde ústavní soudci téměř obratem
jednomyslně prohlásili, že neodporuje naší Ústavě z hlediska
suverenity. A stojí také za to zamyslet se, jak jiní pánové, zvaní i
k jednání rádoby světovládné Trilaterární komise, bezostyšně lobují pro
záležitosti suverénnosti tohoto státu odporující. Je to „vděčnost“ ne nepodobná
té minulé, kdy jsme byli bezmezně vděčni Sovětskému svazu. Za Hitlera se tomu
říkalo kolaborace.
Spadá sem i otázka radaru. Evropská unie je silný partner a při paměti Bismarckova výroku, že: „Kdo ovládá českou kotlinu, ovládá celou Evropu“ není divu, že v ní Amerika chce mít svou základnu. Díky radaru při jeho výkonu by ji možná i ovládat mohla, přinejmenším náš vzdušný prostor, protože na krátkou vzdálenost mohou být ohroženi i piloti a elektronika letadel. Naši politici vám však jistě vysvětlí, že je to nesmysl. Pan Topolánek však vyskakovat z vládního letadla padákem, aby si mohl zalyžovat v Alpách, jistě raději nebude. Zato si hodlá ještě dále vyskakovat jako premiér vlády, ačkoliv je zjevné, že názor o svém dobrém vládnutí sdílí jenom on a snad jeho podporovatelé. Dokonce už ani jeho spolustraníci s ním nedrží všichni basu. Obrátil se tedy na opozici a různými rošádami a pašalíky se snaží udržet se při moci. Dopad na občany jej asi moc nezajímá. Ti to musí jenom financovat.
Je bohužel nutné konstatovat, že se v poslední době úroveň mezilidských vztahů a odpovědnost i kulturnost jednání občanů této republiky výrazně zhoršila. Ani hmotná úroveň pracujících řadových občanů není všeobecně lepší, než za socialismu. Podnikatelé s lidskou důvěřivostí a nelidskou chamtivostí bohatnou, pracující občané však chudnou. Přicházejí o zaměstnání likvidací našich tradičních výrob a podniků. Byli vmanipulováni do snadných půjček, ale vláda, která to podporuje jim neumí zajistit takové podmínky, aby je mohli splácet a nekrachovali. Boháči se honosí obrovskými terénními auty, tisícovými dárky pro své pejsky a kočičky a jinými znaky svého bohatství. Solidaritou k těm, kteří jim vlastně na to vše vydělávají už ne.
To jsou důsledky současné asociální a bezohledné pravicové politiky. Vláda vede de facto hospodářskou válku proti svým občanům. A Topolánkova staronová vláda nás toho nezbaví, neboť se starými manýry a ministry se nová Strakovka neudělá…
9.12.08
Vladimír
Veselý