Toto trochu tvrdé označení je bohužel evokováno dosavadními „úspěchy“ institucí, vedoucími tento stát. Záměrně píši institucí, protože nelze osočit jen některé vybrané politické subjekty. Na neradostné situaci se podílely všechny dosavadní vlády, byť v různé míře a za přispění vnějších politických vlivů. Podíl těch našich „velikánů“ politiky i ekonomiky se bohužel scvrkl na politiku bližší košile vlastního prospěchu a popularity, než kabátu, kterým mají chránit všechny občany státu před nečasem životních situací. Aby svou prací, ke které byli vybráni, nebo se i sami vybrali, nacházeli nejlepší cestu pro všechny, nejen pro sebe samé.
Těžko se vybírají takoví lidé nejen ve svém nejbližším okolí, natož mezi deseti miliony občanů státu. Zejména tak, aby vyhovovali většině těch, které mají vést. Teoreticky by tomu měl pomoci způsob výběru pomocí politických stran jako skupin lidí s podobnými názory, z jejichž středu by se měli ti nejschopnější pyramidovým postupem dostat na odpovědná místa ve vedení státu. Tak zní teorie politiky. Praxe je ovšem diametrálně jiná. Díky pohodlnosti a stádního charakteru velké většiny občanů funguje tento způsob výběru jako velká příležitost pro ty, kteří touží být generály armád těch ochotných podlehnout ovčácké píšťale a nechat se vést za příslib lepší pastvy i tam, kam by jít nechtěli.
Tak se na odpovědná místa dostanou takoví, jimž hlásání obecného prospěchu je jen záminkou pro získáni prospěchu svého. Jako chameleoni jsou jednou rudí, oranžoví, modří či zelení, jen aby dosáhli toho, co chtějí. I vnějším vlivům ochotně podlehnou, prospěje –li to jejich zájmu. Pak už ani neskrývají, že jejich hlavním cílem je vyhrát volby, ať již to stojí voliče cokoli. Jejich vládní programy se neřídí prospěchem celku, ale líbivostí pro potenciální voliče. Vlastní řízení státu pak podléhá líbivosti a jejich osobním zájmům. Není divu, že se proto tvoří zákony a politika tak, aby vyhovovala menšině těch vlády a prospěchu chtivých více než celku.
Veřejné prostředky se rozhazují stejným způsobem a není proto divu, že na obecný zájem jaksi nezbývá. Vymýšlejí se proto různé finty a „balíčky“, jak naplnit státní pokladnu, aby bylo co přerozdělovat. Od výprodeje „rodinného stříbra státu“, až po různé formy daní a poplatků. Hlavně proto jsme se museli nechat dodriblovat k návratu ke kapitalismu, který je pro takovou politiku průchodnější. I ten však musel přejít do globalismu, aby rozšířil svá loviště. Přes to došlo k téměř celosvětové krizi ekonomiky. K té by sice nemělo při dnešní úrovni prognostiky a možností výpočetní techniky dojít, ale nesmíme zapomenout, že i na tom zajisté vykukové vydělali.
Správci skomírající státní pokladny se pak uchylují k různým trikům, jak ji naplnit. Jsou to především různé daně a poplatky, kde se nejčastěji hledají nové možnosti. Kromě nemalých daní z přidané hodnoty všeho zboží jsou to například nestydaté poplatky ve zdravotnictví, kde vedle téměř desetiny platu, odváděné do zdravotní pojišťovny (spočítejte si, kolik to je!) jsme nuceni platit nejen nestydaté ceny za léky, ale ještě poplatky za návštěvu a recept. Zdravotnictví je tak vedle daní z alkoholu, cigaret a pohonných hmot největším zdrojem peněz pro státní pokladnu. Silně nestydaté je i zavedení zdanění ze superhrubé mzdy, které zavedla vláda ODS, neboť se tak daní daňové odvody dvakrát, tedy daní z daně. Tato sociálně necitlivá politika však bohužel doléhá na sociálně nejslabší část obyvatel, stejně jako mnohé jiné reformy.
Asi jsme byli vykročeni nesprávným směrem. Již hlavní celebrita a ikona sametové revoluce Václav Havel ve svém prvním novoročním projevu musel uznat, že naše země nevzkvétá a proč. Od té doby se ovšem uplatnilo pravidlo, že „dřív, než člověk změní funkci, změní funkce člověka!“ Ale fakta zůstala. Morální propad za posledních dvacet let je obrovský. To, co nám naši politici kromě vystrčeného prostředníčku ukazují je tristní. Ani lék ve formě úřednické vlády příliš nefunguje. Není totiž apolitická a tedy nezávislá, protože její členové jsou prakticky dosazeni stranami. Ty se je pokoušejí řídit a opravovat jejich práci. Však také už začíná vyhrožovat demisi, protože za takových podmínek se moc rozumně vládnout nedá.
I Václav Klaus polemizoval ve svém nedávném článku „20 let poté: proč jsme nespokojeni“ a přiznává, že nemalý počet lidí je rozčarován a domnívá se, že jejich osud je nezaslouženě horší, než by měl být. V tom s ním souhlasím.
16.12.2009
Vladimír Veselý