Šaríja je pro Evropany strašidlo ze záhrobí středověkého práva. Pro ženy bych jej používal jen velice omezeně, vždyť tím omezujeme i sami sebe! Zato těm, kteří se vstupem do politiky s nepřiměřenými platy i možnostmi zavázali dodržovat pravidla a etiku své práce bych tímto způsobem, jako projev vůle lidu trestal velice tvrdě. Mnozí z nich by si pak dobře rozmysleli, jak a v čí prospěch mají svou funkci provozovat. Vyřešilo by se tak i jejich odstoupení z funkce, protože by rozhořčení lidu za jejich činnost nepřežili. Je to trochu morbidní, ale za účinek se lze zaručit. A ti spravedliví by se toho bát nemuseli.
Mezilidské vztahy jsou po celém světě na nebývale nízké úrovni. Dílem ne právě ideálním genovým vybavením člověka jako takového, dílem z toho odvozeného jejich plánovitého zhoršování v zájmu jisté menšiny, toužící po ovládnutí a zotročení druhých. To už dostoupilo takové míry, že byl asi překročen kulminační bod možnosti návratu. O tom jsme (a zřejmě zbytečně) psali mnohokrát. Jistá skupina povahově i etnicky spřízněných lidí proniká svým jednáním jako rakovina mezilidskými vztahy. Rakovina, která zpočátku nebolí, ale naroste-li do dostatečné síly, zahubí svého hostitele. Svoji činnost překrývá rádoby lidumilnými cíli, nebo hrozbou jiných, mimozemských civilizací tak, aby odpoutala pozornost od skutečného záměru. Ten je jednoznačný – dodriblovat salámovou technikou práva přemnožených lidí do původně asi zamýšleného plánu jako inteligentní, výkonný, ale dostatečně podřízený druh sloužících, pro obsluhu a vytváření podmínek úzkému okruhu oligarchů, toužících žít v přepychu a blahobytu pašů, jak je známe z pohádek nebo i našich reklam.
Vzhledem
pokročilosti tohoto záměru se jím ani moc neskrývají, snad abychom se tomu pak
tolik nedivili a přijali to s pokorou. Jenže ta pokora se už východní
části Asie a Africe začíná bortit. Čína je natolik sebevědomá, že se chce stát
další a nikoli druhořadou velmocí a na severu Afriky se rodí Africká unie,
dlouho před Evropou utajovaná. I Arabské jaro. Ať už jakkoli kontroverzní
Kadáffí v Libyi, který díky ropnému bohatství své země se pustil dosti
úspěšně do budování místně modifikovaného socialismu, tam nazývaného Velká libyjská arabská lidová socialistická džamáhírije, se nakonec přiblížil spíše ke komunismu. A dozvíme-li se, že tento
„tyran“ dokázal ve své zemi vybudovat další div světa – umělou řeku z potrubí
o průměru čtyři metry, dlouhou přes 4 000 km pro přívod vody ze saharského
podzemního jezera do Tripolisu a okolí, která napájí nejen vodovody, ale i
zavlažovací zařízení pro zúrodnění části pouště, pak se na celou věc začneme
dívat poněkud jinak.
Občané Libye, s věkovým průměrem necelých 23 let nemusí platit za
vzdělání, bydlení a zdravotní péči, ale je tam vysoká nezaměstnanost, protože
rodiče považují za potupné, kdyby jejich synové museli pracovat. Mnoho jich i
ve třiceti letech žije proto z podpory. Což je známý negativní důsledek
vysoké životní úrovně a možnosti rozhodovat o vlastních příjmech a
povinnostech. I řadu dalších chyb udělal Kaddáfího režim, včetně oslabení
vlastního obranného systému země a neodpustitelné chyby, která stála život i
Kenedyho – zavedl vlastní měnu, podloženou zlatem, vykoupil zahraniční firmy a
snažil se o vytvoření silné Africké unie. To bylo největším ohrožením zisků
neoficiální finanční unie světa a mohlo by při úspěchu podnítit následování
celého světa. Proto nestačilo zveličování jeho chyb a Kaddáfí musel být zabit.
Dlužno říci, že při tom NATO sehrálo nezastupitelnou úlohu. A že budoucnost
Libye je v současné době velmi, velmi nejistá.
To vše je obraz i následek jednání politiků na celém světě, kteří po svém (často asistovaném) zvolení rádi
zapomenou na to, čím jsou občanům povinni a slouží těm, kdo víc platí. Pro ty
by ukamenování podle šaríi bylo snad dostatečným odstrašením od dnešní korupční
politiky. Zajisté se i v Libyi dočkáme něčeho podobného, jako
v Iráku. Uvidíme, jak se to bude „povstalcům“ teď líbit. Kamenovat NATO
ale zajisté nebudou, na to je jich málo a budou proto muset zase „držet hubu a
krok“. Třeba při tom přijdou na to, o co vlastně přišli.
6.12.2011
Vladimír Veselý.