Nevěříte? Zatím ovšem jen ty „sametové“, které odstranily socialismus a nahradily jej kapitalismem. Neviditelná ruka trhu se ale ukázala být jen nablýskanou rukavicí, v níž je pěkně hamižná ruka obyčejného spekulanta, shrabujícího všechen dosažitelný zisk pod sebe. A to ještě důkladněji, než to mohli, dělat často titíž lidé za socialismu a přivést jej tak na mizinu. U vesla jsou zatím vždy lidé, jak je charakterizoval pan Jiránek ve svém kresleném komentáři – „stačí umět počítat do deseti a znát mentalitu lidí“. Dodat k tomu lze snad ještě: „nebát se je podvádět, lhát a krást“. Takoví manipulátoři s davem už nejednou přivedli celé národy do bídy, ale i na jatka války. A snaží se o to dál.
Otázka společenských vztahů je velmi složitá a citlivá. Příroda ji řeší potravinovým řetězcem, který se nám, jež se cítíme být na jeho vrcholu, zdá být poněkud drastickým. I při inteligenci, kterou nám příroda propůjčila jsme si ale nic lepšího nevymysleli a tak na tom vrcholu se požíráme sami mezi sebou. S tím, že ti nejdravější vítězí, jak je propagováno v kapitalismu. Nehledí se příliš na způsob, ale na výsledek. Vzájemná solidarita, odpovídající inteligenci člověka tak dostává pěkně na frak. Už i proto, že už od fíkového listu je v mentalitě lidí zakódováno hodnocení člověka právě podle toho fraku a plnosti jeho kapes.
I v naší současné době je obdiv k dravosti a fraku určujícím faktorem života. Bláhově se domníváme, že postavíme-li si takto úspěšné lidi do čela, budou uplatňovat svou úspěšnost i pro nás pro všechny. Odevzdaně se jimi necháme ovládat a sami mezi sebou likvidujeme rebelii proti jejich některým praktikám a bludům, které používají ke zneužívání získané moci.
Například blud, že společnost stárne a důchodce nebude mít kdo živit. Při snahách těch současně aktivních pracantů, snažících se vydělávat především na soudních sporech, nebo na výprodeji majetku zděděného po těch , které už nechtějí živit, může taková situace nastat. Zejména, když je nutné živit také armádu zbytečně nezaměstnaných, kterou kapitalismus produkuje. Bezdomovce z povolání a jiné nepřizpůsobivé osoby nepočítaje.
Způsob, jakým se snaží dnešní vlády řešit tento problém je však k dnešní době neadekvátní. Prodlužování doby odchodu do důchodu je v situaci, kdy padesátníci už jsou neperspektivní a těžko shánějí zaměstnání je kontraproduktivní, protože jen zvyšuje nezaměstnanost a tedy podíl těch „nadarmo živených“, jak se často o důchodcích uvažuje. Přitom technická vyspělost společnosti je dnes tak vysoká, že nutný podíl aktivně pracujících je mnohem menší, než v době, kdy si dnešní důchodci na svůj důchod „spořili“ v odváděných daních. Ano, populace stárne, ale i technika jde dopředu, takže žádná velká disproporce nenastává. Že se ti současní vládci snaží to naspořené vytunelovat na jiné účely a do své kapsy se ovšem už nezdůrazňuje.
Podobná situace je u stejně skloňované potřeby reformy zdravotní péče. Ten paskvil současné zdravotní péče (nemyslím její úrovně, ale co do způsobu jejího poskytování), je trestuhodný. Měli jsme „bezplatnou“ zdravotní péči pro všechny, kterou nám mnozí záviděli a na kterou stačil výběr z daní. Její úroveň byla, pravda, asi o něco nižší a neobešla se také bez doplatků jakými bylo například „všimné“. Dnešní rozsáhlá privatizace zdravotní péče ale udělala ze zdraví lidí byznys pro řadu doktorů a zejména pro farmaceutické firmy a lékárníky. Zdravotní pojištění by mělo snad být pro hrazení nákladů na léčbu pojištěnce a ne jako claim pro zlatokopy.
Dnešní důchodce, který si léta platil pojištění jej musí platit znovu, když si v důchodu chce přivydělat a potřetí nemalou částkou, když jde pro léky do lékárny. A to se uvažují další platby za návštěvu lékaře, recept a nemocniční péči. Nač tedy ony „poplatky z hlavy“, když si téměř všechno musíme hradit zvlášť? Bývalý ministr Rath měl řadu nepřijatelných praktik, ale v řadě věcí i pravdu. Na rozdíl od ministra nynějšího, jemuž posluhování farmaceutickým firmám čiší jako sláma z bot. V každém případě by bylo třeba organizování našeho zdravotnictví razantně vyléčit.
Další současně probíhající reformou je poněkud skrytá „třetí vlna privatizace“, tentokrát bytové. Po těch kupónových zdědila jejich účel zdánlivého prospěchu účastníků s následným jejich vytunelováním. Spočívá v tom, že byty družstevníků ze sedmdesátých let jim jsou nabídnuty do vlastnictví s tím, že vytvoří Společenství vlastníků, jako právnické osoby. Ty se mají starat o společné prostory domů v panelácích a jejich správu i údržbu (asi jako fondy o akcie občanů). Potud je vše v pořádku.
Vytvářejí se k tomu účelová uskupení, sdružující družstva, společenství vlastníků, stavební, údržbářské a renovační podniky. Co do operativnosti jistě chvályhodná uskupení. Jenže. Všechno se dá zneužít, jako ten naoko pro lidi výhodný socialismus. Byty nebyly privatizovány proto, aby byly jen věnovány jejich vlastníkům. Ten dar byl danajský. Do Společenství vlastníků se propašovali i zkušení manipulátoři s většími celky lidí, zejména těch starších. Což obyvatelé paneláků ze sedmdesátých let většinou jsou. Ty pak oni snadno přesvědčí o zanedbané údržbě a havarijním stavu jejich domů, zejména mají-li k tomu ochotně vydávané znalecké posudky (je to přece kšeft). A zlatý důl na peníze je otevřen.
Co na tom, že jde většinou o notně přehnané a často i zbytečné akce. Nelze asi příliš odsuzovat výměnu oken za plastová a zateplení domu. Obojí, ač je právě ty důchodci zcela za svého života nevyužijí a nejsou akutně nutné, mají ale přesto svůj okamžitý přínos a úspory. Navíc, stejně jako u výtahů se pro nutnost jejich výměny lze opřít na různá nařízení Bruselu, jsoucích také ze stejně zištného soudku. Spornější jsou už kompletní a zbytečně nákladné výměny vnitřních rozvodů, jako zvonků, silových i televizních rozvodů a jiných. A tady je zakopané jádro pudla a claim bytových zlatokopů
Někteří funkcionáři privatizujících družstev a předsedové sdružení vlastníků se domluví se zase jen některými dodavatelskými podniky, že je budou preferovat při výběru dodavatelů prací, včetně jejich obvykle přehnaných cen. To je ovšem jen jeden úsek tunelu. Potřebu nutných prací vlastníkům bytů prezentují v přehnaném objemu a operují brzkým zvýšením DPH na stavební práce a možností získat dotace na opravy z různých zdrojů. Zvýší proto (prý dočasně) výběr do fondu oprav a sjednají s ochotnou bankou nikoli nezbytný úvěr, který rekonstrukce o mějaký ten miliónek podraží.
Tak jsou spokojeni všichni. Dodavatelé výhodnými nabídkami, banka úroky z úvěru a funkcionáři prý jen zadostiučiněním. Stát neprotestuje, protože se tak uměle zvyšuje zaměstnanost a HDP. Jen ti důchodci, a nemnozí z nich až do své smrti, budou splácet čtrnáct let ze svých zpravidla nevelkých důchodů (vedle doplatků na léky) „pouhých“ dva a půl tisíce měsíčně, aniž by se jim podstatná část investice vrátila. To navíc k ne zvlášť příjemným neustálým omezením klidu v bydlení při prováděných pracích. Pro důchodce téměř zbytečná šikana.
Reformu spotřebitelských cen asi zdůrazňovat netřeba. Nejsou jedny noviny, aby po jejich otevření na vás necivělo, že to i ono musí podražit. Ceny leckterých komodit stouply víc, než desetkrát. Kubík vody stával šedesát haléřů, dnes stojí dvanáct, až čtyřicet korun. Také tramvají jsme jezdili za šedesát haléřů, dnes nejlevněji za dvanáct korun. Stravenky na oběd byly šestikorunové, dnes by jste jich na slušný oběd museli mít deset až dvacet. Pravda, platy také stouply, někomu až stokrát, ale většině těch, kdo mají práci tak pětkrát. Zato úspory na stáří zůstaly číselně stejné a úroky z nich zdaleka nestačí ani krýt inflaci. A ještě jsou zdaňovány.
Život na dluh se ale díky bankám stává módou. Nabídky půjček na vás útočí, kamkoli se podíváte, zda je můžete splácet se už nikdo nestará. Exekuce jsou na denním pořádku a exekutoři si rukavičky neberou. Zato berou majetek i těm, kteří třeba nemají s půjčkou nic společného. Půjčky jsou vedle bankovních poplatků hlavním zdrojem příjmů bank. Komu, myslíte, že dluží stát své miliardy? Při tom kdyby se nezbavil Státní spořitelny se vklady běžných občanů, které jsou větší, než státní dluh, mohl by si půjčovat vlastně sám od sebe a mnohem levněji i při slušném úrokování vkladů. To by ovšem Obchodní banka nemohla mít pro své zahraniční majitele dvoutisícové dividendy na tisícovou akcii, jak psaly nedávno naše noviny a bývalému ministru financí by se neříkalo „Čobka“. A možná by dnes ještě žil JFK, o němž se spekuluje, že zemřel proto, že se chtěl vymanit vydáváním státních peněz z vlivu bank.
Bylo by možné pokračovat řadou dalších nedostatků dnešní doby a hlavně našich vlád. Ty ekonomicky ochromily naše hospodářství a zejména jeho soběstačnost. Při neblahé možnosti zatopení přímořských oblastí vlivem oteplování je to nebezpečný hazard, který se nám může velice vymstít. Výrobní podniky, obchodní řetězce, zemědělství a jiné pro život národa potřebné obory v rukách cizinců nám mnoho šancí v takovém případě nedávají. Kdyby k té katastrofě došlo, nahrnou se postižení k nám a uplatní práva majitelů. My obyčejní občané ostrouháme kolečka, protože půjde o přežití a to se na solidaritu příliš nehledí.
Zásluhou našich polistopadových vlád jsme se stali podle předpovědi banánovou (automobilovou) republikou. Už nejsme velmocí ve výrobě cukru, piva, loveckých i jiných zbraní, traktorů, motocyklů a jiných průmyslových výrobků. Většinu toho dovážíme, nebo jako auta vyrábíme v cizí režii. Dokonce my, kteří jsme živili značnou část socialistického světa, neuživíme ani sami sebe a značnou část potravin dovážíme. Vlády nám prodaly „střechu nad hlavou“. Zbyly nám jen naše ruce, o které je ale zájem jen, jsou-li velmi laciné. Teď, když už není téměř co prodat, chtějí reformovat důchody a zdravotnictví, aby na nás „zbytečně“ neutrácely.
Běžících nevýhodných reforem je nemálo a nevím, zda musí vlády zhoršovat lidem život ještě dalšími podobnými. Obávám se, že nejlepší reforma by byla defenestrace kolaborantů. My Češi bychom se ale na lepší vládě bohužel asi stejně nedohodli. Mohli bychom ale založit „chartu 07“ a jako ta předchozí chtít, aby „jen“ dodržovala lidská práva. Naše práva.
13. února 2007
Vladimír Veselý