V posledním článku „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej!“ jsem se zmínil o možnosti, že může existovat nad námi i vyšší inteligence, která nás považuje za sice nejinteligentnější (nebo až příliš inteligentní) tvory, ale jen v potravinovém řetězci této planety. V takovém případě by si jistě přála, abychom měli pro ni příznivější vlastnosti. Abychom měli vysokou inteligenci pro plnění jejich přání, ale malou invenci pro vlastní zvídavost a schopnost ji samostatně rozvíjet do stadia, kdy už by ohrožovala je samé. Tedy něco jako Adam a Eva v Ráji, před ochutnáním jablka poznání. Ale abychom také proto brali jako přirozenou věc i to, že když se jim zlíbí, jsme i jejich denní potravou.
To vypadá na náročný požadavek. Ve skutečnosti toho ale lze dosáhnout poměrně jednoduchým prostředkem – odebráním, nebo spíše neposkytnutím možnosti oboustranné komunikace a sdělování, tedy řeči, písma a jiných prostředků toho sdělování. Něco, jako u psů, nebo koní, reagujících na každý povel jim slovem, nebo posuňkem člověka, ale bez schopnosti s ním komunikovat jinak, než vyplněním naučeného příkazu. Proto je například pes nejlepším přítelem člověka, ale nikdy jeho rovnocenným partnerem, nebo dokonce jeho pánem, který by jej nutil ze své vůle k nějakému úkonu. Nejvýše o ten úkon žadoní, jako například o hození klacíku, který chce aportovat. Je ochoten se nechat týrat a bít, nestěžuje si na málo jídla, ani na jeho kvalitu, ale nezanevře proto na svého pána. Jedním slovem ideální, podřízený tvor. Jako bioroboti. Takového člověka si asi představoval Bůh v Ráji, než mu to Had překazil. Stejná jsou i mnohá „domestikovaná“ domácí zvířata, která se Bohům z jejich hlediska povedla více.
Občany tohoto typu si asi přejí i naši politici, jako náplň Občanských politických stran, ba i všech ostatních. Když ptáčka lapají (ve volbách), pěkně mu zpívají. Jakmile se zavřou urny, je pro ně občan zase jen to tažné zvíře, které si má vzít ze psů příklad. Sloužit a neklást požadavky, kterými by se museli zabývat. Od toho se oni až do dalších voleb cítí osvobozeni. A kdo tohle jednou zkusí, už „tam“ zůstat musí. Jako my v té podřízené pozici. Je-li toto náš blízký osud, diktovaný nějakými pod, nebo mimozemšťany, pak se nedivím, že jej vlády tak urputně tají. A že se bojí vzbouření lidu proti nim, kteří se již cítí být v té horní vrstvě. Je to pro ně přirozená obrana, ale pro nás občany je to krajně nefér, protože jsme si je „zvolili“ na práci pro nás a ne jako výherce v loterii o „nadstandartní“ způsob života na volební období, po němž se už do normálního života nedokáží vrátit.
Politika je návyková droga,mnohem nebezpečnější než všechny její chemické náhražky. Zejména alkohol, kterým se pak abstinentní příznaky obvykle léčí. Zářnými příklady jsou třeba oba naši prezidenti „demokratického“ období naší republiky. Oba byli pro tyto sklony zneužiti k politickým cílům nějakou tou vyšší mocí a nezklamali. Skutečné pohnutky takových lze poznat při jejich neuvědomělých „okamžicích pravdy“, když nekontrolují zcela svoje jednání. Jako například, když „odstrčený“ Alexandr Dubček na balkoně Melantrichu plakal se vzdorovitým „já chcem mať tu Gunarovu zlatů vaňu“, nebo když si Václav Havel na schůzce s přáteli po skončení prezidentského období hrál sám sobě na foukací harmoniku fanfáry z Libuše. U Václava Klause je těžké vybrat něco z nepřeberného množství jeho zkratkovitých výroků a jednání, i když to poslední s krádeží procedurálního pera před kamerami celého světa je neopakovatelné. Poněkud umírněnější je třetí ze „sametového“ spolku Miloš Zeman, který sice ustoupil z exponované scény, ale nevynechá jedinou příležitost, jak se tam vrátit. Ačkoli to tvrdě dementuje.
Nelze opomenout ani „dorost“ této kategorie, jako byli Gross, Buzková , Benda a jiní, kteří se vrhli do politiky rovnou ze školních lavic. Zazářili si, nahrabali si, ale pokud se jim nepodařilo uplatňovat nadále své „životní zkušenosti“ jako Benda, stáhli se do politického důchodu a užívají si výsledků své „práce“ v aktivním období. Jen my, poslušné vagonky , tažené těmito jako ruský „Sergej“ burácejícími lokomotivami po kolejích dávno přežilého liberálního kapitalismu, poslušně sledujeme své nastrčené idoly a vezeme jejich poddané, oddaně platící a snášející manýry těch „mašinfýrů“ vpředu. Je jen otázka, kam nás dovezou. Zda se pokusí opět napravit na několik tisíc let chybu Hada v ráji nějakou potopou, nebo nás postrčí ke sebezničení našimi vlastními prostředky.
Náznaky pseudopřírodních katastrof i demonstrace bojových schopností jejich plavidel dokazují, že už jim dochází s námi trpělivost. Lze tedy očekávat pro nás nedobrý zásah do našeho života, nejspíše zhoršením životních podmínek, zejména nás „pozemských“, na přírodě závislých. Až dokončí exterminaci naší přebujelé invence, inteligence a ne zcela nezbytně vysokého počtu, dojde pak asi také na mnohé z přebytečných „pasáků lidských stád“ s vysokými požadavky za své služby. Povede-li se jim to, může dojít k pokračování života na naší Zemi, zredukovaného jejich „opravnými balíčky“ do stavu žádoucího pro ně. Já osobně doufám, že se jim to tak docela nepovede a že snad lidé dostanou rozum dříve, než se vrátí do prvobytně pospolné společnosti. Nebyla by to procházka růžovou zahradou a už vůbec ne do jehovistického Ráje. Pouze do „psí“ oddanosti a strádání.
25.4.2011
Vladimír Veselý