Vypadá to opravdu tak. Veškerá páně Paroubkova snaha spočívá v tom, jak zablokovat ostatním dojít k potřebným dohodám. Aby tak nemohla vzniknout vláda, kterou by on nevedl. Vždy jim postaví do cesty nějaký svůj těžko splnitelný požadavek, aby jednání zmařil. Vinu nepřiznává, svádí ji na jiné. Jediné, na co je ochoten přistoupit, je uspokojení jeho mocenských choutek.
Toto několikaměsíční bezvládí je ovšem výsledkem mnoha dalších vlivů v boji o místo na slunci. Kromě osobních přání obou hlavních rivalů je to neúprosná zákulisní bitva principálů tohoto loutkového divadla o prostor pro pěstování osobních miliardových zisků v příštím volebním období. Tam je asi jádro pudla, protože ti, kdo zasednou do ministerských křesel řídí a směrují do značné míry tok financí. Jde tedy o to, aby to byli lidé dostatečně ovladatelní a obratní, aby za pomoc o získání postu s půlmilionovým platem byli správně oddaní. Ne jako Standa Gross, jemuž moc stoupla do hlavy a musel být odstraněn.
Lipicánů pro tyto funkce je k dispozici dost, je však také hodně zájemců o místo hlavního kočího. Tam se odehrává ten hlavní souboj mezi mnoha soupeři a proto ty průtahy a vyčkávání, kdo vyhraje. Aby se aktéři přiklonili na správnou stranu. Ve hře nejsou jen pohodlná a dobře placená místa poslanců a jiných volených politiků, ale i post prezidenta, opírajícího se podporu komunistů. Ti zase touží po návratu ztracené moci a snaží se využít situace. Navíc jsou pochopitelně značné rivality mezi hlavními aktéry a jejich mocenskými ambicemi, takže ovečky zavřené v ohradě, které to svým mlékem a vlnou musí vydržovat jen odevzdaně pobekávají. My starší to známe spíše pod sloganem: „Nedělejte vlny!“.
Vrcholoví politici se tedy snaží. Dobře vědí, že dav půjde za příslib dobré pastvy za nimi. A slibovat oni umí. Co toho jen naslibovali před volbami, aby se ovečky přidaly do jejich stáda. Po volbách je ovšem vše jinak. Když si rozdělí balíky vlny, rozkrájí bochníky sýra a dohodne, kdo bude dojit, začne vysvětlování, proč to i ono nejde, proč to i ono podraží a proč budeme muset spoustu věcí oželet. Ti, kteří se do tohoto spolku politiků dostanou omylem s nějakými ideály co zlepšit jsou uklováni jako „vrány se zlatýma nohama“, neboť „dříve, než stačí člověk změnit funkci, změní funkce člověka“.
Hradní stráž dostane nové uniformy, na ministerstvech se udělá „škatulata hejbejte se“. Husy, potrefené kamenem, vhozeným ho hejna korupce se uklidí na méně nápadné, leč často i lépe placené místo, neboť za prokázané služby se musí platit. Vymění se policejní ředitel, nejvyšší soudci, prokurátor a sestaví nová vláda, „v níž není mnoho nových tváří, respektive starých mnoho neubylo“. Václav Klaus si za podpisem bude možná kreslit modrého holuba, držícího ve spárech srolovanou tisícovku, jako nejmenší bankovku pro jeho finanční rozlišovací schopnost. A naše republika půjde dál „za lepšími zítřky“.
Nakoupíme obrněné transportéry a možná i další gripeny pro službu našich armád v zahraničí, přikoupíme další pendolina a další mýtné brány pro vedlejší silnice a pěšiny. Zkrátíme neúnosně dlouhé vsuvky programů mezi televizními reklamami. Budeme-li mít práci, budeme tam chodit ze zdravotních důvodů pěšky, všichni lékaři odejdou do zahraničí za lepším. Housky a chléb budeme kupovat na půjčku bez potřeby ručitele, aby banky prosperovaly. Nebudeme muset zakazovat soukromé vlastnictví, protože stát ani občané už stejně nic mít nebudou a těch několik miliardářů se nakonec navzájem povraždí.
O takovou državu nebude stát ani premiér Paroubek, který si možná vytrucuje třetí pokus a vrátí se do Restaurací a jídelen. Jen my obyčejní občané budeme muset poklonkovat zahraničním majitelům našeho „rodinného stříbra“.
Stěžovat si nemůžeme, budeme mít jen to, co jsme si zvolili tím „nedělejte vlny!“.
9.12.2006
Vladimír Veselý