Jsou peníze živel, nebo náš pán?

Žijeme mezi mnoha živly. Bez některých se neobejdeme, jiné zlepšují, nebo také kazí náš život. Mezi ty první patří bezesporu země, voda, vzduch a oheň. Bez těch, ale také bez slunečního svitu by život nebyl prakticky možný. Existovat lze primitivním životem jen bez ohně. To je dobrý pomocník, ale zlý pán. O penězích lze říci totéž.

Pod pojmem živel si představujeme něco, co při běžném působení člověku prospívá, ale v extrémních podmínkách mu škodí. Do této definice lze ale zahrnout mnoho dalších entit, které člověk ku svému prospěchu užívá, ale mohou se vymknout jeho kontrole a škodit. Něco jako živly druhého druhu. Jejich bezesporným představitelem je atomová energie. Je ale řada méně nápadných, živlu podobných činností člověka, jejichž živelný charakter je skryt, aniž by byl méně nebezpečný. Snadno nám může přerůst přes hlavu obyčejná panika, davová psychóza, nebo i účelově propagovaná lež. O válečných konfliktech nemluvě. Ani o záměrem či nedbalostí způsobené epidemii, nebo dokonce pandemii. To je parketa současné ptačí, či prasečí chřipky a není mým záměrem o nich v tomto článku diskutovat.

Chtěl bych se totiž podívat blíže především na funkci peněz v naší společnosti. Peníze jsou co do působení něco jako oheň. Lze bez nich žít, ale při rozumném užívání jako univerzální směnný prostředek nám velice usnadňují život. Těžko si lze představit prodejce auta, měnícího jej za kousky látek, nebo brambory. Ale také výplatu tajného agenta ve stejných komoditách. To všechno peníze, realizované například cennými kovy usnadňují. Ale také zastírají původ směny, nebo obchodu a umožňují i transakce nekalého typu. Zejména od doby, kdy se jako peníze přestaly užívat předměty s odpovídající hodnotou a nahradily je potištěné papírky, kryté zprvu zlatem a později jen sliby, distribuované ne právě solidními bankéři.

Peníze byly totiž „zprofanovány“ těmi, kdož si je vyvolili za své životní krédo, nazývané často jako „uctívání zlatého telete“. Myslím samozřejmě především Židy všech dob, kromě té hillelovské, kdy ještě používali svých předností jako velice zruční řemeslníci a zemědělci - skláři z Aleppa, tkalci hedvábí z Théb, koželuzi z Konstantinopolu, barvíři z Brindisi.. Když se rozptýlili mezi ostatní národy, byla jim leckde řemesla zakázána. Při tom přišli na to, že obchod může být mnohem výnosnější, než vlastní výroba zboží. Jejich nemalá chytrost přešla ve vychytralost a podpořením anonymity univerzálních peněz, stírající srovnání co do pracnosti výroby zboží, vytvořili posléze zboží ze samotných peněz. To byl důvod, proč Ježíš vyhnal penězoměnce z chrámu a zajistil si tak nekonečnou a neutuchající nenávist k němu i těm, které pokřtil.

„Měna“ pochopitelně nebyla jednotná, takže obchodníci potřebovali vyměnit svá platidla za místní a toho se tito penězoměnci rádi chopili. Z každé směny měli pochopitelně nemalou, bezpracnou provizi a tak bohatli. Aby takto získané peníze nesly další zisk, začali je půjčovat. Často na nekřesťanský úrok, nebo na velmi podhodnocenou zástavu, která zpravidla propadla. Tak vznikla lichva, kterou byli brzy proslulí, stejně jako bezcitností s tím jdoucí. Proto byli často nenáviděni, leč z nouze vyhledáváni těmi, pro něž to byla poslední „pomoc“. Zpravidla ale i falešná naděje, protože byli vysáti i z posledního zbytku. Majetky penězoměnců tak lavinovitě narůstaly, takže mohli půjčovat i vládcům na jejich války. Nezřídka oběma válčícím stranám.

V tomto směru prokázali nejen značnou obratnost, ale zejména vzájemnou podporu a schopnost ji využít pro získání nadvlády nad svými klienty i v životě politickém. Zakládali banky, disponujícími takovými majetky, že vlády, které si od nich musely a musejí půjčovat jsou jen jejich loutkami. Dokonce dosáhli toho, že ovládli i vydávání veškerých peněz a tím i ekonomiku států. Je jen na jejich přání, které podniky, či státy ekonomicky zničí, nebo podrobí. Zřejmě to je vedlo, spolu s genetickými vlohami k touze po světovládě s jednou měnou. Prostředkem jsou jejich peníze a hlavně jejich banky. Obojí už dnes prakticky ovládá svět. Učinili tak z ekonomiky a peněz teroristickou zbraň hromadného ničení.

To dosud popsané je jednostranné ovládání společnosti, není to ale živel. Ten však přesto vzniká tím, že bankéři ve své nenasytnosti hromadí úspory obyvatel, které pak dále půjčují na mnohem větší úrok jiným občanům a podnikatelům, aniž by dbali povinnosti mít rezervu, aby případný hromadný výběr úspor byl možný. Spoléhají na to, že taková situace nastává málokdy a zabezpečují se proti tomu vzájemnými půjčkami mezi sebou. Až sem by to bylo v pořádku, ale banky neznají míru a půjčují i fiktivní, ničím nepodložené, jen písemnými záznamy na účtech vytvořené peníze s předpokladem, že budou vráceny dříve, než by mohla být požadována jejich výplata. Nastane-li však panika, při které jsou požadovány k výplatě všechny uložené peníze, dojde ke krachu bank. Vklady jsou pak kráceny a půjčky jsou silně omezené.

To je ovšem situace, kdy střadatelé jsou okradeni a půjčky na podnikání, případně nákup zboží nejsou možné. To zákony mnohých států díky jejich závislosti na bankách v režimu bankrotu dovolují ( s.r.o.)! Což se pochopitelně promítne do omezení výroby a obchodu a živelnost peněz jako následek nezodpovědnosti v jejich užívání je na světě. Banky, jak to známe ze současné doby, spustí pokřik o hospodářské krizi, hrozící nezaměstnanosti a řady dalších důsledků, samozřejmě bez přiznání vlastní viny, nebo i záměru. Vyplašený stát a na bankéřích závislí politici napumpují do bank a ekonomicky krachujících podniků (jako dar?) peníze daňových poplatníků, které si mohou zase jen vypůjčit od bank, nebo vytisknout a způsobit inflaci. Občané jsou ožebračeni a banky na tom vydělají, jak ukazují vysoké odměny jejich manažerům za úspěšné transakce. Živly totiž nejvíce poškozují chudé na pokraji prosperity.

Aby k takové nevyvážené, ve prospěch bohatých fungující transakci mohlo dojít, je potřebné ty okrádané přesvědčit, že jde o živelnou pohromu. K tomu slouží už od nepaměti řada osvědčených metod. Zejména vyvolávání strachu všemi prostředky, od teroristických útoků skutečných, či inscenovaných, přes hrozby změny společenských zřízení, hrozby inflace, či ekonomického krachu, až po hrozbu ptačí, nebo prasečí chřipky. Občan, který se bojí, hledá ochranu a tonoucí se i stébla chytá, natož zářných slibů růžové budoucnosti. A v nouzi nemá čas přemýšlet, že tu růžovou barvu smyje první déšť, že půjčené peníze se rozplynou a nebude je z čeho splatit, že sliby byly jen lákavé, nabubřelé bubliny které prasknou a život bude ještě šedivější a těžší než dřív.

Navíc jsou lidem předkládány různé katastrofální scénáře, zdůvodňující různá omezení jejich svobody, či životní úrovně. Přidá-li se k tomu strach z nákazy při shromažďování třeba z nakažení nějakou chřipkou, nebo jinou podezřele se objevivší nákazou, mají politici občany tam, kde je potřebují mít. To je umění účelové manipulace s davem, nechvalně známé z dob soudce Lynče, vychytrale používané pro ovládání lidí v jejich neprospěch. I móda je takto použitelná a používaná. Obratný manipulátor, či obchodník většímu kolektivu, kdy nemá každý možnost promluvit a ten kdo se ohradí je považován za zdržovatele jednání, vnutí lidem cokoli. A dovede zbagatelizovat i dobré návrhy k řešení. Kupujete tak předražené léky, přistoupíte na předražené úpravy bytu, či půjčíte si na nákup věcí, které nutně nepotřebujete.

O půjčkách jsem se již zmínil, že jsou největším zdrojem příjmů bankéřů. Ti je dovedly k takové dokonalosti, že v západním světě a postupně i u nás žijí lidé okázale ve velkém majetku, pořízeném ale na půjčky, takže ve skutečnosti nemají téměř nic. Dokonce i stát je zadlužen. V Americe podepsal prezident Wilson Federal Reserve Act, kterým předal od roku 1913 vydávání amerických peněz a jejich správu bankám. Sice s dohledem federální rady, ale zcela v režii bankéřů. Na rozdíl od „státovek“ ovládly trh „bankovky“. Stát nemá vlastní peníze a na všechny své aktivity si je musí půjčovat od bank. Pochopitelně na nemalý úrok, obvykle až 12%. Tím se hospodaření státu nemálo prodraží. A bankéři bohatnou. Na všem.

Všechny pokusy státu o přímé financování jsou při této konstelaci odsouzeny k nezdaru. U nás je stav poněkud příznivější, stále ještě máme státní banku, ale podstatně chybí například státní spořitelna, která by zejména drobným střadatelům na horší časy zaručila jistotu jejich úspor, i ostatní peněžní služby bez nestydatých poplatků, jak se teď děje. Trochu naděje přinesla 30. dubna – pokud to není apríl – zpráva, že ministerstvo financí nabídne státní dluhopisy s pevným „tržním“ úrokem 4% ve volném prodeji i pro občany a zajistí jim výhodný a jistý vklad a sobě lacinější úvěr. Bohužel to asi je výkřik do tmy, protože vlivní bankéři to nepřipustí. A také vlády se mění… V nejhorším to zakáže Brusel, nebo se na něj někdo vymluví. Takže zase nebudeme moci nic pochválit.

Živelnost peněz lze zvládnout jejich rozumným a transparentním používáním. Vedle svých neřestí skýtají výhodu exaktního účetnictví, které dovoluje důkladnou kontrolu. Pokud se ovšem nezahalí do nějaké „lepší“ formy, které obecně rozumí jen odborníci. Jednou takovou formou je například podvojné účetnictví, které neškolenému posuzovateli mnoho neřekne. To s oblibou používají organizace, jako bytová družstva, nebo společenství vlastníků bytových jednotek, které předkládají členům nepřehledná vyúčtování a hospodaří si se společným majetkem po svém. Nechají si jako zruční manipulátoři vše odhlasovat na plenární schůzi a na námitky prostě prohlásí, že oni to dělají jinak a schůze jako nejvyšší orgán jim to schválila. Ať jsou to nezbytně nutné, ale hodně předražené havarijní opravy v panelových domech a půjčky na to, nebo nikoli nezbytně potřebné, ale obvykle stejně předražené běžné opravy. Každá, i umělá zaměstnanost je dobrá a zmanipulovaný občan to jistě rád zaplatí. Ostatně Společenství vlastníků bytových jednotek byla nejspíše zavedena právě pro tyto „výhody“.

Je to tristní, ale takový je stav demokracie v Čechách. Politici ždímají občany všude, kde se dá. Na drahých energiích, na poplatcích, na pokutách. Za chvíli už budeme nejspíše platit nejen za vodu k pití, ale i za vzduch k dýchání a nakonec i za každý den, kdy můžeme žít. Kapitalističtí vydřiduši vidí v občanech nikoli souputníky v tomto slzavém údolí, ale především prostředek pro vytváření hodnot, které by jim mohli vzít. Nevím, co je na tom lidského, já myslím, že nic. Je to jen ten „dědičný hřích“, v jehož duchu se spolčují. Je na nás, abychom je v tom nepodporovali. I když je to těžké, protože kousek toho je v každém z nás a peníze jsou mírou toho, jak se nám to daří.

Peníze ale také umožňují rozhodnout, zda je pro lidskou společnost výhodnější miliardář Bill Gates, který získal své miliardy z výhodného zpeněžení svých lidstvu prospěšných nápadů, nebo jen jako milionář, protože víc sám stejně nespotřebuje a jeho volně přístupnými nápady by byla více technicky vzdělána a tím výkonnější společnost. Tedy zjistit míru mezi dostatečnou odměnou pro toho, kdo je ochoten takto úměrně zištně pracovat pro společnost a produktivitě té společnosti, která má výsledky jeho práce volně k disposici. Je to ale především otázka výchovy té společnosti, aby výhodnost takového uspořádání pochopila a neustrnula na závisti, že má někdo schopnější víc, a že volným používáním jeho práce vzniká jistá povinnost dát také společnosti k dispozici výsledky práce své.

Podobně lze pomocí peněžních toků zjistit, zda je účinnější tvrdě zkapitalizované zdravotnictví, kdy je značná část času a i nezřídka funkce lékaře znehodnocena „kšeftem“, oproti již známému „bezplatnému“ zdravotnictví, kdy byli lékaři a jejich vybavení financováni plošně, bez zbytečné administrativy. Při zvládnutí problému zneužívání a plýtvání takové péče jinak než ne právě vhodně peněžními poplatky by to byl jistě efektivnější a méně nákladný způsob péče o zdraví lidí. Podobně lze také uvažovat o dopravě, zejména do zaměstnání a mnoha jiných komponentech života člověka. Optimalizace je rozhodně lepší způsob, než stavět na lidských nedokonalostech, jako je chamtivost, touha po majetku a podnikavost s výsledky práce jiných.

Z tohoto rozboru je zřejmé, že peníze mohou být také velmi účinným prostředkem pro zlepšení soužití lidí, ba že mohou do jité míry i kompenzovat vliv „dědičného hříchu“ a ne jeho důsledky jen stupňovat. Je jen třeba nalézt tu optimální míru mezi dravostí kapitalismu a leností socialismu a nedovolit spekulantům a podnikavcům s lidskou důvěřivostí a stádností zavést lidstvo do jednoho z extrémů. Dnes bohužel v jednom z nich jsme a jistě nikdo netouží přeskočit k té protější zdi. Ta zavrhovaná „třetí cesta“ optimalizace lidských činností, které se ti, co nás zavedli do dnešního marasmu tolik báli, může být cestou k tomu, aby peníze byly dobrým pomocníkem dobrým lidem a zlým pánem jenom pro ty zlé.

15.5.200

Vladimír Veselý