To je velmi staré přísloví, zřejmě funguje již po staletí. I dnes to tak spěje s postavením občana ve státě. Ne snad tak docela ekonomicky, pan Slavomil Hubálek jej v nedávné televizní rozpravě prohlásil za velmi dobrý, ale on není ani nezaměstnaný, ani důchodce. Mám na mysli stav rovnoprávnosti občana, jeho možnost ovlivňovat směřování a hospodaření státu včetně rozhodování o sobě samém. Rozhodně nelze vykřikovat „Já jsem občan a kdo je víc!“. To si snad mohl dovolit občan v Athénách, ne občan dnes v Čechách. Dnes nemůže občan vystoupit ve fóru a hlásat své názory a požadavky. Na to má své zastupitele a v klidu a bačkorách u televize může jen poslouchat, co mu zase kde ukrojili z jeho privilegií, aby se měli oni lépe.
A není to věru radostné dívání. Na rozdíl od rozjásaného, minulého „Zítra se bude, tančit všude…“ se dozvídá jen, co se musí zdražit, že na nic nejsou peníze a „občánku, utáhneme ti zase opasek“. Ani za toho minulého, později totalitního hospodaření se na občana nehrnulo tolik nároků jako dnes. Tehdy vládnoucí komunisté sice neuměli hospodařit stejně, jako ti dnešní, ale „v globálu bylo všeho dost“. Pravda ne tolik jako v dnešní globalizaci, ale tak nějak rovnoměrněji. Pracující občan, a zaměstnaní byli teoreticky všichni, měl právo na práci, na bezplatnou zdravotní péči, občasnou rekreaci i pětačtyřiceti procentní důchod na stáří. Musel, pravda hledat, ve kterém „Globálu“ koupí co potřebuje a do zapovězeného Západu se málokdo dostal, nebyl-li to právě Václav Klaus.
V té ohradě z ostnatého drátu se však mohl občan, který držel hubu a krok pohybovat bez přepychu, ale celkem volně. Lidé si tolik nezáviděli, protože nebylo co, nekradlo se tolik protože se nedalo dělat velké hromady alternativně získaného majetku. Majetkové starosti obstarával z větší části stát naplánovaným hospodářstvím. „ONI“ to nedělali nejlépe, ale běžný občan se s tím zpravidla spokojil, alespoň si mohl zanadávat. Rozhodovali o tom také poslanci, ale byli to podle ducha socialismu běžně zaměstnaní lidé, placení ve svém zaměstnání. Nebyli to tedy političtí profesionálové, mající poněkud jiné zájmy a požadavky, než běžní občané.
Bohužel ta vrozená nespokojenost a touha lidí po změně k lepšímu se poněkud vymstila. Nainscenovaná sametová revoluce, umožněná naplánovanou přípravou a pasivní rezistencí běžných občanů tvrdě zamíchala jejich životem. Pod vějičkou možnosti svobodného cestování kamkoli a záslužného shromažďování majetku kapitalistickým způsobem bylo občanům podsunuto mnoho jiných, ne právě příjemných věcí. Vedle možnosti tolerovaného shromažďování majetku na hraně zákona různými podnikavci se objevily v kapitalismu obvyklé formy podnikání, jako podniky s ručením omezeným, kde už v názvu je řečeno, že podnikatel za nic neručí. Včetně bankrotu, což je legální forma okrádání věřitelů, umožňující nejen nešikovným, ale zejména velmi šikovným podnikatelům nezodpovídat za krach firmy vlastním majetkem. Což je zdrojem mnoha majetkových podvodů. Dovoluje také podnikavcům určovat si tržní ceny zboží bez přímé závislosti na nákladech na jeho výrobu, tedy legální předražování až na úroveň několikanásobku nákladů.
Obdobně bankám nebrání v jejich pro ně výhodných praktikách při finančních operacích, zejména půjčkách. Nízko úročené vklady používá na mnohem výše úročené půjčky. Banky, zpravidla v soukromých rukou tak úrokovou politikou a různými poplatky neúměrně prodražují ekonomiku občana i zejména státu. Nutí stát, aby se u nich zadlužoval na velký úrok, při kterém není v hospodářských silách státu takový dluh umořit. Zejména v dnešní době vidíme, jak se státní dluh a tím i závislost státu na bankách zvětšuje. Ministr Janota, který jako náměstek politických ministrů na půjčkách státu jistě pracoval hrozí velkým nárůstem státního dluhu. Prý šedesát miliard úroku z dvou set čtyřiceti miliard dluhu. Jak vysoký je tedy úrok? A nemohl by si stát půjčit přímo od občanů, aby peníze zůstaly doma? Ke konci minulé vlády se o tom snad uvažovalo, ale současný premiér ví, kam takové peníze nasměrovat. Majitelé a šéfové bank pak prakticky vládnou nátlakově státům a z občanů jsou jen zdroje jejich příjmů. Slyšel jsem názor, že ekonomika spolu s politikou je teroristická zbraň hromadného ničení pro obyvatelstvo Země a já s tím nemohu nesouhlasit.
To je jádro současné „superblbé“ nálady a otrávenosti občanů ze současného stavu jejich životních jistot, kterou připouští kdekdo, nejen její iniciátor Havel. Občan se už cítí zase jako v pasti ekonomických vztahů. Na prakticky všech důležitých postech jsou sebe vyvolení V.I.P, kteří z titulu své vyvolenosti a touhy po majetku a moci jsou přesvědčeni o právu organizovat život jiným a nakládat s výsledky jejich práce podle svého uvážení. Jsou pravda chytřejší, ba vychytralejší než ti, které si naverbovali za komunistů, ale jejich arogance jim nedovolí užívat té chytrosti ve prospěch těch, které považují za užitkové tvory. Nad ně se cítí povzneseni ve stylu „Nenechte maličkých přijíti ke mně“. Nedopusťte, aby si mohli diktovat, co za svou práci musí dostat.
To by byl konec jejich zlatých časů. Pro jejich zachování jsou schopni udělat všechno, jen ne si je omezit. Zato občanům již vzali jistotu pro všechny živit sebe i rodinu, jistotu zdravotní péče bez doplatků větších, než bylo „všimné“, nepředraženou dopravu zejména do zaměstnání, jistotu osobní bezpečnosti a majetku před spekulanty a zloději, jistotu úspor na stáří i životní úrovně pro seniory a spoustu dalších atributů, spadajících do spokojeného života poctivého občana. Pro své požadavky jsou ochotni si vytvářet sobě vyhovující zákony a změnit je během i několika hodin, jako se to snaží udělat s Ústavou. Prý pro zachování práv občana, ale kdo se nás ptal? Pan Paroubek, Topolánek nebo Benda? Těm jde o občany nejméně.
Celá záležitost s politickou i ekonomickou krizí je podezřelá. V politice je to otázka osobních ambicí politiků – všech, i světových. V politice je to otázka vrozeného nabobství a arogance. Ekonomická krize je často vysvětlována jako zákonité střídání konjuktury a recese, což je v dnešní době vyspělé výpočetní techniky buď přiznání neschopnosti konat takovou funkci, nebo spíše záměr využít této možnosti zdůvodnění. Vysoké zisky z globálně využívaných zdrojů levné pracovní síly začínají postupně vysychat a tak manažeři velkých zisků vytvářejí záměrně situaci, kde mohou hrozit negativním dopadem na zaměstnanost a dostat se tak k subvencím, které tak či onak stejně skončí v jejich kapsách. Zaplatí to zase jenom občané a vydělá na tom těch pět procent boháčů, kteří vlastní devadesát pět procent všeho majetku. Nastává ale problém v tom, že globální kapitalistický trh je již z velké části vyrabován a žraloci budou chtít vytvořit nový. Jak, válkou, která může zničit celý svět?
Problém je v tom, že zaslepenost kapitalistů je tak velká, že jsou ochotni postoupit jakékoli riziko – ne pro sebe, ale pro tento svět, jen aby uspokojili své ego. Oni pro sebe si staví nedobytné kryty se zásobami na mnoho let, nebo možná i spolupracují s oněmi padlými anděly mimozemských civilizací, o nichž se v poslední době tak často hovoří. Těm by také jistě vyhovovala zabydlená a nepřelidněná Země, jak naznačuje Desatero na Greorgijských kamenech v georgijském Elbert County v Americe. To jsou však spekulace bez důkazů. Dokazují jenom, že je tu možnost velkého podvodu na občanech, kterým se zdaleka neříká všechno. A v tom je jádro pudla. Kabinetní politika státních funkcionářů je tak neprůhledná, že nikdy nemůžeme vědět, jaká bouda se na nás šije.
Jisté je jenom to, že se něco děje. Příroda se chová nepřívětivě, jako by jí došla trpělivost s námi lidmi. A není divu. Člověk od dob, kdy dostal rozum zpychl a chová se jako pán přírody, nikoli její součást. Nejen, že se nekontrolovatelně množí, ale rabuje její zdroje bez ohledu na následky. A plýtvá jimi, jako by jejich zásoby byly nekonečné. Místo, aby plně využíval to, co si z přírody odebírá a kompenzoval to svou činností, klidně jde cestou nejlacinějšího získání, byť to je neekologické. Zahazuje to ještě v použitelném stavu aby byl in a hromadí tak hory odpadu, který už není kam odkládat. Jeho likvidace je čím dál dražší a složitější. Kapitalistická touha po zisku však chce své. Jak to bude na Zemi vypadat, až na celé orné půdě budou skládky, pracující občané vymřou a vyvolení nebudou mít komu a čemu vládnout? Pravda, v té době bude asi dost robotů. Spěje svět k Čapkovu R.U.R?
„Být či nebýt, to je otázka!“ A současná. Budou volby a my se měrou sice malou, ale existující máme podílet na naší budoucnosti. Ty veletoče, které nám politici předvádějí jsou obdivuhodné. Na jedné straně si jako kapři nechtějí vypustit rybník, na druhé straně se ví, že až na výjimky budou všichni kandidovat znova, takže jim o moc nejde. Navíc situace spěje ke skryté velké koalici, takže se moc nezmění. Jde ale hlavně o to, zda se bude nad smetištěm vychloubat Paroubek, nebo Topolánek a kam bude směrován penězovod z našich kapes. I kteří loutkáři za scénou budou na koni. Jděte tedy volit, volte však malé strany, ale nedávejte preferenční hlasy těm, kteří tam už byli a totálně zklamali, ale někomu na konci kandidátky. Ono to ale stejně nepomůže a za naší budoucnost nelze ručit. Kdo získá „Cestovní kancelář Fischer“ nelze předpovědět. Alespoň ne nám, i když to nejspíš už někdo ví. Zato si můžeme být jisti, že ten trend našeho občanského života půjde od desíti k pěti dál.
14.9.09
Vladimír Veselý