Za pár dnů nás zase čekají volby. V naší plné demokracii si opět budeme vytvářet dojem svobodného sebeurčení, třebaže si ve skutečnosti budeme svobodně „volit své tyrany“. Pokud by tato strohá pravda někoho rozčilovala, můžeme si o tom podiskutovat. Nemíním sáhodlouze opakovat zásady skutečné demokracie, o tom už byly popsány hory papíru a i v tomto čísle je o tom článek. Komentovat bych chtěl ono možná i trochu nadnesené prohlášení o tyranech.
Člověk je křehká a velice hříšná nádoba. Udělal jej prý Bůh k obrazu svému. Jenže se mu nějak nepovedl, nebo Bůh není doslova tak všemocný, jak se o něm tvrdí. To už mnohem bližší je jiná teorie, že za bohy jsou pokládáni vyslanci jiných civilizací, jsoucích na mnohem vyšším stupni vývoje než my. Jinak by se k nám nemohli dostat. Což jim ovšem dává mnoho možností , které se nám pozemšťanům mohou jevit jako zázraky a nutí nás ke zbožné úctě k nim. Pomiňme řadu náznaků, že historie osídlení naší planety byla asi velice pestrá a soustřeďme se na poslední „vydání“ života na Zemi, včetně jejich možná nejvyššího zástupce – člověka a na nejpopulárnější popis jeho historie – Bibli. Dojdeme k poznání, že kromě dobrotivého a milosrdného Boha v trojím vydání existoval ještě ďábel – had, podle kterého byl nejspíše stvořen, nebo snědením jablka upraven současný člověk.
Bohů tedy bylo bezesporu více a ani ten nejvyšší, Bůh otec nebyl tak docela všemohoucí a všemocný, když se o pokažení jeho výtvoru dozvěděl až podle stydlivosti Adama a nedokázal to pokynem ruky odstranit. Tak nám vznikly dva typy lidí - člověk se zděděnými vlastnostmi dobrotivého a důvěřivého Boha – předek dnešních voličů a hadem modifikovaná jeho verze – bojovný usurpátor a ďábelsky vychytralý klon – politik. V silné zkratce by bylo možno říci, že vzniklo také Dobro a Zlo, ale to by bylo příliš necitlivé. Je totiž známo, že na každém zlu je kousek dobra a naopak. A pro pamětníky Limonádového Joe i konstatování, že „i v dobrém světě padouchů je třeba“.
Ta „lepší“ a až poněkud smírná varianta člověka s vloženou dávkou stádnosti je zdrojem hmotných prostředků společnosti. Dají se zapřáhnout jako volci do pluhu při vidině hromádky šťavnaté trávy, nebo v horším případě náruče slámy po návratu domů. Kravičky to měly zpestřeny ještě tím, že mohly nadojit pár litrů mléka. Ovečky pak možností nechat se zdarma ostříhat. Oboje pak nakonec posloužily ještě svým masem. Dnes v době velkochovů a technických vymožeností se to poněkud změnilo, ale princip zůstává.
Ta z pohledu toho dělení „horší“ varianta člověka pak zahrnuje všechny, kteří nové hodnoty svou prací nevytvářejí, ale dovedou v lepším případě organizovat práci těch pracujících k její lepší efektivitě. V horším případě organizují výsledku práce pracujících tak, aby jejich rukama prošla k pracujícím jen ta náruč slámy a bohatý zbytek spadl jim do jejich kapes. Nebo se prostě jen přiživují. To jsou bankéři, politici a bezdomovci z povolání, či ti, kdo žijí z nezasloužených podpor, nebo přímo krádeží. Tato skupina je velmi široká, nejvýznamnější jsou v ní bankéři a politici. Obě skupiny jsou ale potřebné, asi tak jako živly. Jako třeba oheň, o němž se ví, že je-li kontrolován, je to dobrý pomocník, ale jinak zlý pán.
I peníze by bylo možné takto charakterizovat. Jsou jako univerzální směnný prostředek velmi užitečné v době specializované výroby zboží a jsou doslova krví obchodu. Jejich univerzálnost a anonymita však umožňuje možnost spekulací a bezpracných zisků, zejména když se staly zbožím. Tedy když se směňovaly různé měny za poplatek a zejména pak při půjčkách na úrok. S tím vzniklo lichvářství, což je půjčování peněz lidem v nouzi, ochotným platit úrok mnohem vyšší, než 8%, který je považován za hranici lichvy. Tento způsob bezpracných zisků je používán dodnes, vidíme to všude kolem sebe. Špatné na tom je, že je to přímá cesta k likvidaci lidských existencí, neboť ti, kteří se dostanou do situace, že potřebují i takovou půjčku nejsou schopni ji už splatit. Musí proto prodávat zbytky svého majetku hluboko pod cenou v exekucích. Půjčovatelé, tedy bankéři tak velice bohatnou bez jakýchkoli skurpulí. Půjčují i státům, často i na války a nezřídka i oběma válčícím stranám, aby měli své zisky pojištěny. Diktují pak i státům a jsou svou chamtivostí rakovinou na životě lidí.
Zvláštní skupinou jsou politici. Ti by se měli starat o své ovečky tak, aby zlepšovali a ochránili jejich práva včetně slušných životních podmínek. Jsou voleni, což vytváří zdánlivý dojem demokracie. Ve skutečnosti však při tak velkých počtech voličů, kteří nemohou navrhované kandidáty znát jsou voleni lidé, nějakým způsobem jim nastrčení, zejména politickými stranami. Politické strany jsou zájmové organizace, trochu významnější než zahrádkáři, které mají sdružovat lidi podobných zájmů a vybírat ty, kteří by je měli obhajovat. Ve své podstatě jsou to soukromé organizace, mající si hradit svou činnost z příspěvků svých členů. Tolik teorie.
Skutečné „provedení“ této funkce vidíme denně kolem sebe a před volbami zvlášť. Ze zájmových organizací se staly líhně kariéristů, podporovaných nejen státem, který si je z našich peněz platí v Parlamentu, ale trojští koně lidí, podivnými způsoby zbohatlých, kteří je soukromými dary podporují a očekávají návratnost svých peněz z výhod pro ně vytvořených. Dostáváme se zase k živelnosti, jako u peněz – dobrý jako služebník, ale zlý pán.
Člověk je hříšná nádoba, zmutovaná do podobnosti k ďáblu a má-li možnost spolknout bezbrannou myš, neodolá. Jako velcí bankéři půjčovali oběma válčícím stranám, jsou i politici často obojetní. Lidmi jsou voleni a z prostředku lidí jim jsou vypláceny nemalé prostředky, aby prý byli nepodplatitelní. S jídlem ale roste chuť a taková „malá domů“ je pro ně velice příjemná a později běžná záležitost. Proto se tam zuby nehty drží a „kdo to jednou zkusí, už tam zůstat musí“. A jdou-li do politiky s nějakými ideály, pak platí další pravidlo, že „dříve, než člověk změní funkci, změní funkce člověka“. Politický rybník je neúprosný a kdo nechce plavat s ostatními, toho utopí.
Tak vznikla forma člověka V.I.P, který už není zastupitelem svých voličů, ale obráncem svého postavení stůj co stůj. Jednak musí odvádět „výpalné“ svým loutkářům, tahajícím neúprosně za provázky, na nichž je tam obvykle dotáhli, ale jistí se jako i zmínění bankéři službami oběma stranám. Především však sobě a těm, kteří mají vliv na to, aby mohli ve svých teplých místečkách zůstat. Společenská zřízení, nebo jejich varianty a protagonisté se mění ale zpravidla častěji, než je doba aktivního života politika. Proto se setkáváme nezřídka s takovými, kteří z existenčních důvodů bezostyšně mění kabát svého politického přesvědčení podle současné módy a výnosnosti.
Například pan Kraus přežil ve funkci poslance pád totality a stal se dlouhodobým demokratickým poslancem. Záznam o byť vlažné, ale neodmítavé spolupráci s STB má několik i velice významných politiků. Je to nejen údajný spis („ROKO“) na Jiřího Paroubka, který může být jen účelově fingovaný, včetně jeho vysoké funkce u ČSS, kde by musel asi zastávat jiná stanoviska, než u ČSSD, ale podobný záznam má i Václav Havel a mnoho dalších politiků. Nezanedbatelný střed zájmů mají i Alexandr Vondra i „prince Karl Schwarzenberg“ zapsaní v seznamech účastníků rádoby světovládné Trilaterální komise 2005, kteří se stali později jako ministři zahraničí strážci našich, ne tak světových republikových zájmů. Jak, to máme ještě v paměti. Proč jsme museli mít ministrem člověka s anglickým občanstvím, nebo musíme mít v úřednické vládě nevýrazného Slováka, to opravdu nevím. O přeběhlících v parlamentu se raději zmiňovat nebudu, není se čím chlubit.
Mluvíme-li o závislosti politiků a jejich „řídících důstojníků“ nejen těch od STB, nelze se nezmínit o možném vlivu zatím neprokázaných návštěvníků z jiných, mimozemských civilizací. Bylo by jistě nemístnou namyšleností si myslet, že při tom obrovském množství galaxií a planet jsme ve vesmíru sami. Odhaduje se, že pár tisíc těles má podobné podmínky k životu, jako my. Mnohé z nich mohou být daleko vyspělejší než my a mohou mít touhu i schopnost se k nám podívat. Ať už z důvodů zištných, nebo po nukleárních výbuších u nás i bezpečnostních. A jsou-li stvořeni podle stejných bohů jako my, pak i touhou po ovládnutí planety. Navíc jich může být i více ras a druhů a mohou být také děleni na mírotvorné, starající se o bezpečnost galaxií a ziskuchtivé, ve funkci kozlů zahradníkem, jak je teď u nás nedobrým zvykem. Ti druzí, jak známo postupují zpravidla pokoutním způsobem, vytvářejícím si tajnou armádu dobře placených, nebo nábožensky ovládaných poradců, kteří svým kozlům přinesou žádanou zeleninu dobře očištěnou na tácu až domů.
Nejsem člověk závistivý, ale nedovedu si představit, na co potřebuje i významný člověk osobní až půlmilionový plat, když na všechny služební výdaje mu jsou vypláceny nemalé, nezdaněné náhrady. Za službu (míněno dobrou) národu se jak známo neplatí a když, tak většinou kriminálem, nebo podivnou nehodou. Za pokoutné služby se ovšem platí královsky a obvykle se to mnohonásobně vrátí. „Provize“ za sjednané výhodné obchody jsou jedním z nich. To je ovšem korupce státem povolená a často i hrazená. Jejím výsledkem jsou prodané podniky s miliardovými zisky, jako banky, telekomunikační společnosti, prosperující podniky, zdravotnictví, pošta a doprava. Tedy slepice, snášející zlatá vejce do jiného hnízda než tam, kde jim sypou zrní. Nevyjímaje potravinové zásobování obyvatel, jehož struktura i zdroje jsou nemálo zdevastovány a orientovány na dovoz, takže v případě nějaké blokády bychom se sami neuživili. A to ještě vydržujeme námi placené žoldnéře, bojující za převážně cizí zájmy. Zmíněnými vysokými platy je proto možná upláceno jen jejich svědomí, mají-li nějaké.
Na internetu se hodně spekuluje o tajných smlouvách s mimozemšťany a jejich působení. Ať už s těmi militantními a jejich možnému pošťuchování k rozbrojům a válkám, redukujícím obyvatele planety, tak těch antimilitantních, kteří se snaží zbrzdit příliš překotný vývoj ničivých prostředků a zmenšit tak nebezpečí pro jiné civilizace v blízkých letech. Jedni nám možná pomohli k poznání jaderné energie, druzí naopak brzdí náš vývoj zaváděním do slepých uliček poznání, jako je konečná a nepřekročitelná rychlost světla. Má se to dít cestou smluv s vládami, i individuálních vynálezců. Díky nespolehlivosti zpráv je to však oblast asi nedoložitelných spekulací.
Ať už tedy pokušiteli a korupčníky jsou místní, nebo extérní spekulanti, občané na to doplácí a ve vedoucích funkcích by takoví být neměli. Nevolte je však, když se tak vtírají a o lepších nevíte, nebo se nedozvíte. Zato o těch staronových se sebechvála sype jako peří z roztržené peřiny. Nikdo jiný vám nedá to, co oni vám slíbí. Za léta bojů o své výhody jsou to již zkušení manipulátoři s veřejným míněním a amatéři nemají proti nim šanci. Zase si nainscenují plichtu a budou se urputně hádat o kůži medvěda, bez ohledu na jeho vůli.
29.4.2010
Vladimír Veselý
P.S. tento článek je poněkud aktualizovanou parafrází článku „Demokracie made in ČR…“ ze SN 2/2008. Byl ale napsán nezávisle na něm a je dokladem mé zkostnatělosti, nebo toho, že se politické poměry u nás prakticky nemění napříč časem a politickým kotrmelcům. A že nastávající volby, ať už dopadnou jakkoli, prakticky nic nezmění. V.V.