Takové heslo mělo viset za zády předsedy Sněmovny při pátečním hlasování o důvěře vládě. ČSSD opět předvedla, jaký vliv mají komunisté na všechny poúnorové vlády v českých zemích, včetně jí samé. Bez jejich otevřené podpory by totiž nemohla hlasování o důvěře přežít, byť mnozí ministři se nestyděli dát hlas sami sobě. Je to problém, vlekoucí se již od nástupu Václava Havla, který vliv komunistů na politiku státu udržel. Na základě jeho často pokřivené humanity - že prý nejsme jako oni - jim umožnil další existenci s nezanedbatelným vlivem.

Ten aprílový pátek jen potvrdil, že dohady o vyčkávání komunistů na návrat k moci nemusí být liché. Zejména, když mají své zásluhy i u Václava Klause za podporu při volbě prezidenta. Návrat, nebo odhalení bývalých aktivních komunistů ve významných funkcích ve státní správě, laxní trestání komunistických zločinů, množící se trestná činnost policistů, ne vždy důslednost soudů a jiné nešvary denního života, korunované zvolením bývalého komunistického poslance Národního shromáždění za předsedu poslaneckého klubu ČSSD (pojištěné odstoupením protikandidáta) vypovídají o úrovni politického života státu své.

Ti, kteří se přihlásili před pátečním hlasováním do rozpravy říkali a kritizovali reálné věci, většina z nich však byla, nebo je komunisty. Ne však ve smyslu komunistického rovnostářství, ale komunistického kariérismu, neohlížejícího se na nic a na nikoho při své cestě vzhůru, ochotného se kdykoli spojit s kýmkoli, kdo má stejné úmysly a může být prospěšný. V tom vyniká parta mladých, aktivistů, vždy ochotných se postavit na výhodné místo a v případě jeho nejistoty hrozit odstoupením. Jako paní Buzková, která je tuším ještě v “odstupující pohotovosti” za svého manžela a už hrozí dalším odstoupením. V naději, že by nová vláda mohla být staronová, ale svou hrozbu, jako další čtyři podobní vzala rychle zpět.

V dané situaci nám obyčejným občanům nezbývá, než vyčkávat, jak boje zákulisních mafií dopadnou. Nám rozhodně strmá kariéra z uklízečky na manželku stejně rychle vyšvihnutého politika nehrozí. Ani pád z takové výšky. Jen nebezpečí, brodit se  dole v marastu který jsme si svou pohodlností při volbě svých představitelů sice sami nenadělali, ale připustili.

6.4.2005

Vladimír Veselý