Následující řádky nejsou v žádném případě voláním po návratu starých časů. A už vůbec ne po návratu jejich představitelů. Ti tu beztak zůstali, jen převlékli kabáty a vyrostli do evropských rozměrů. Jsou jen srovnáním toho, co bylo běžné ve vyhořelém socialismu a co dokázala vykořistit neviditelná ruka trhu. Srovnáním, které by mohlo být poučením a cestou k lepšímu společenskému uspořádání. To ale místo toho zdegradovalo k obvyklé kapitalistické krizi, navíc v globálním podání.
Na každé novotě je něco lepšího, než to minulé, tedy z počátku, když nová košťata ještě dobře metou. Z každého však zůstane nakonec jen pometlo, které už nemete, jen drásá a je vhodné tak leda na dnes už prakticky zapomenutý rej čarodějnic. To se taková pometla zapálí a vyhodí obloukem do ohně, protože už jsou k ničemu. Se strůjci převratů se to tak nedělá a to je naše škoda. Místo, abychom se poučili z jejich chyb, ponecháme je jako nepostradatelné odborníky dál kout své pikle a devastovat nové řády. Ve všech si pro sebe něco najdou a zpravidla se i poučí, jak se dostat ještě výš.
V socialismu bylo velkou chybou, že si lidé mohli sami sobě v mnoha případech určovat množství požadované práce, že mnohdy slovo platilo víc než čin a stát tehdy vedli ti, kteří sami nemuseli být ani výkonní, hlavně že dovedli dobře chválit ty, kteří je dirigovali. Mluvky, často bez vlastního názoru, jen poslušní svého byra. Společenské nůžky byly ale drženy jen lehce pootevřené, ani straničtí bossové si nemohli nahrabat několik miliard. A na druhé straně nebylo tolik bezdomovců z donucení. Společný majetek nebylo tak lehké ve velkém rozkrádat. Jen malé a stření podnikání, které je motorem prosperity, trpělo na úbytě, velké na neschopnost klanu velkých šéfů. Na vedoucích místech byli stejní, nebo podobní lidé jako dnes, neměli ale tu pravou svobodu v hrabivém podnikání, po které tolik volali.
Té se jim dostalo až po pro ně sametové revoluci a plně ji využili. V předstihu připravená vláda se ihned chopila nových možností a podnikavci zbavení okovů průměrnosti se vrhli na bezbranná, v socialismu vychovaná ptáčátka. Ta jen zírala na skutečnost, že lze podvádět bez zábran, zato ve velkém měřítku. Jen jsme kroutili hlavami nad „legálními“ podvody spekulantů při kupónové privatizaci a privatizaci podniků. Právě těch, které už dnes neexistují, nebo jsou prodávány těm, kdo mají peníze, protože už jednou zbohatli na cizí práci a dál chtějí bohatnout.
Podnikavci se vedrali do vlády a vesele prodávají všeobecný majetek buď sami sobě, nebo někomu z party svých známých. Stát chudne a zbohatlíci hodují. Přijde-li se na to, kamarádi to stornují hned, nebo se trestní řízení táhne tak dlouho, že viníky už nelze potrestat. Pokud jim ovšem mezi tím není umožněno zmizet v cizině. Vznikají proto „mafie“ a klany, jejichž příslušníky se stávají dokonce i ti, kteří mají takovou činnost potírat a trestat. Tedy policisté a soudci. To také ve zmíněném socialismu v takové míře nebylo. Ani v socialismu, si ale ve skutečnosti nebyli zdaleka všichni rovni, a ani dnešní demokracie není demokracií v pravém slova smyslu. Není to vláda lidu, ale vláda stranických sekretariátů spolu se zbohatlíky. Tedy oligarchie, proti níž prostý občan nemá už zase šanci. Jen zírá, jak jsou mu systematicky okrajovány jeho životní možnosti.
To vše proto, že my řadoví „nejsme jako oni“. Tedy ti, kteří už svým genetickým předurčením jsou hnáni touhou po moci, majetku a slávě. Kteří se za každého režimu vyšplhají nad ostatní a pak je přehlížejí. Jsou k tomu vybaveni vrozenou chytrostí či spíše vychytralostí a vnitřním přesvědčením, že oni jsou ti nejlepší a k vládě vyvolení a ostatní jim do toho nemají co mluvit. Tvoří kastu, do které je těžké se bez protekce dostat a ze které se s prázdnou neodchází.
Tato namyšlenost a pohrdání ostatními mimo kastu vyvolených je vede k soudržnosti a vzájemné podpoře do takové míry, že to u těch odstrkovaných budí odpor. A ostatní je proto skutečně občas pro tuto neomalenost nemilují. To je ten pravý důvod, nikoli jejich etnický původ. Svědčí o tom i to, že spousta těch méně nafoukaných žije mezi námi, aniž by se nějak lišili, nebo byli odstrkováni. Tedy pokud přežili holokaust, protože právě oni byli nejvíce postiženi. Ti bohatí byli totiž včas varováni a vykoupili se, protože na rozdíl od těch chudších a pravověrných nevěřili, že je jejich Bůh ochrání. Ochránil je Bůh bohatství a dnes jsou znovu na výsluní politiky.
A tady je ten zakopaný pes. Lidé se nerozlišují ani tak podle barvy kůže, nebo etnické příslušnosti, ale podle naditosti peněženky a zejména vlastností, které ty peněženky naplňují. A ty jsou rozsévány mezi lidi plošně, bez výrazné specializace. Jen do povodí Volhy asi nedopatřením vyšplíchlo větší množství. Odtud pak se tito novými vlastnostmi štědře obdarovaní, kteří přijali víru těch, jimž nařizovala soudržnost až k sebeobětování a zakazovala závist mezi spoluvěřícími, vydali do okolního světa, aby jej ovládli pro toho, kdo je těmito vlastnostmi vybavil. Vedle zmíněných již nadání znají sílu a moc peněz, úskočnosti v jednání a mafiánského spolčování. To jsou zničující zbraně proti těm poctivým, kteří věří v poctivost jednání všech ostatních. Navíc ještě používají výhod sdružování do veřejných i tajných spolků, kde silou počtu a osobní asertivitou prosazují svou.
Tak nějak jsme se dostali do dnešního stavu, kdy řečičkami ovládnutý dav těch méně prozíravostí podarovaných oveček, si zvolí za své ovčáky ony vyvolené a věří, že je budou vodit po těch nejlepších pro ně pastvách. Oni tak skutečně do jisté míry činí, majíce na paměti, že jejich odměna bude závislá na množství mléka a vlny ze stáda. Ovečky však nemohou vidět, že ovčáci, chodící občas na bačovský sněm, kde mohou dostat příkaz kudy mají jít, co spást a kam až dojít. Že nejlepší pastva pro ně nemusí být nejlepším záměrem pro majitele. A že těch majitelů a jejich zájmů může být více a mohou si navzájem konkurovat a překážet. A proto ovečky jsou pro ně až na posledním místě. Ale lze je ještě zpeněžit na jatkách.
V praxi pak máme proto vlády, jejíž jednotliví členové hájí ani ne tak zájmy svých voličů, ale svých „šéfů“ a v neposlední řadě i svých osobních. Vznikne z toho haštěřivý spolek soukromníků, vydávajících se sice za oddané zástupce voličů, ve skutečnosti však obchodníků s cizím, na němž je zajímají především provize. Někdy od prodávajících, někdy od kupujících, často však od obou stran. Jen je třeba odhadnout, odkud toho bude víc. Proto se v té kastě vyvolených tajně seskupují vybraní zástupci těch důležitých, aby usměrňovali toky a děje na této Zemi tak, aby se děly podle jejich přání a zájmů a výnos byl tak nejvyšší.
A tady se dostáváme k vlastnímu fandění vlád. Ono nelze do důsledku poručit větru a dešti, kde má pršet a kam má vát. Kolik podnikatelů, tolik často názorů a požadavků. Bílí koně ve vládách i jejich jezdci se musí hodně snažit, aby byl vyslyšen právě jejich názor. Příkladem může být třeba otázka radaru. Ví se, že slouží jiné zemi a pro nás může být i nebezpečný. Proto to sysifovské úsilí přesvědčit kdekoho o jeho údajné prospěšnosti i pro nás, kteří se díky jemu můžeme stát terčem přímého útoku, nebo dopadu radioaktivních úlomků zničené rakety nám neurčené. Mnozí si jistě udělali obrázek, jak se to onomu triu, či kvartetu daří. Stejně tak je výmluvné jejich zklamání, že ke stavbě také nemusí dojít. O tom, komu fandí jistě není pochyb a naše republika určitě není v podezření, že by fandili právě jí.
Stejně tak, přes ujišťování o nutné vděčnosti je asi zájmem především vlády, abychom se vojensky na svůj náklad, ale ne prospěch zúčastňovali pacifikování národnostních rozbrojů, či vnucování „svobody“ národům, které o ní mají asi jiné představy než my. V době obrovského státního dluhu a vládou nezvládnuté krize v hospodářství vydáváme miliardy za výzbroj a její dopravu pro profesionální a tedy dobře placenou armádu. Víceméně jenom pro dobrou pověst u států, které si tím hájí svoje zájmy a to ještě vyplývající z prý falešných informací svých zpravodajských služeb. Kdybychom těm ochraňovaným národům prospívali, jistě by na naše vojáky tolik neútočili. Život všanc tam, byť za nemalé peníze dávají vojáci, ne politici, ač jsou také dobře placeni.
Válka v našem státě však je vedena i uvnitř a to proti samotným řadovým občanům. Jak jinak nazvat to neustálé zdražování životních potřeb ne vždy zdůvodněným zvyšováním cen v obchodech a neustálým vyhledáváním možností, jak vymámit z občanů další peníze na utrácení našich vlád. Nejde jen o tolik diskutované poplatky ve zdravotnictví, ale zpoplatněním téměř všeho, co zpoplatnit jde. Použijeme-li i zde srovnání se socialismem, vyjde to naše zdravotnictví hezky zkrátka. Takzvané „bezplatné“ zdravotnictví mělo jistě tehdy horší možnosti a i když, pravda, byly i poplatky jednu korunu za recept a dobrovolné“všimné“. Bylo však spravováno přímo státem, bez nákladné zprostředkovatelské funkce zdravotních pojišťoven a zbylo proto víc prostředků pro samotnou lékařskou péči. Lékaři nebyli obchodníci s lidským zdravím, kteří značnou část svého času musí věnovat „papírování“ a vybírání poplatků-doplatků ke svému platu a nájmu a za ordinaci. A když už některé z nich pomlouvám, nemuseli se rozhodovat, od které firmy mají upřednostňovat léky, když je navštívilo víc dealerů. Nebo kolik předepsat vyšetření, aby bylo více poplatků. Oni i pacienti byli spokojenější a nestalo se, že by někde odmítli někoho ošetřit, protože je od jiné pojišťovny.
Tak bych mohl pokračovat dlouho. Třeba o rušení podniků, které byly naším republikovým „rodinným stříbrem“, které zbavují lidí práce často jen pro zájmy jejich majitelů, nebo aby nekonkurovaly podnikům zahraničním. To je přímo trestuhodné jednání našich vlád vůči občanům. A to už nemluvím o bankách. Doby, kdy úspory na horší časy nemusel mít nikdo strach jsou dávno pryč. Dnes vám soukromé banky půjčí i bez záruky, jen kvůli úrokům. Dokonce asi i přes své možnosti. Dnes ty privatizované, lépe prý fungující soukromé podniky zoufale volají o pomoc jimi opovrhovaný stát, jinak prý se hospodářství zhroutí.
Já osobně se ale domnívám, že to je jen nový způsob jak mohou banky přijít k dalším penězům. Stát jim „napumpuje“ peníze (odkud? – půjčí si je od nich?), aby mohly dále půjčovat. Ty si však své peníze od dlužníků později stejně vyberou a vrátí-li peníze státu je ve hvězdách. Při tom lze tuto krizi překlenout lépe tím, že stát vykoupí současně nesplatitelné dluhy, bankám se vrátí peníze pro normální provoz a peníze si vybere se zpožděním od dlužníků. Ukazuje se, že potřeba státní obchodní banky a spořitelny je nezastupitelná a že prodávat je, aby mohla vláda utrácet je scestné. Naši politici si buď nevidí na špičku nosu, nebo prostě plní přání těch, kdo na tom chtějí vydělat a jsou za to asi i patřičně vděčni.
To lobování pro zahraniční investory a majitele čiší našim politikům jako sláma z bot. Kdepak jsou ty sliby, že rodinné stříbro republiky se nebude prodávat. Dnes už dochází na tak tradiční podniky, jako české sklo, nebo český porcelán. A to i přes to, že zájem o naše zboží stále je. Horší to bude s nošovicíckým zelím, které už nebude, ale asi ani ta auta. To je další krátkozrakost našich politiků, podporovat neperspektivní výroby jako vakuové obrazovky, nebo auta, kterým nebude brzy co lít do nádrží. Krizi těchto výrob odnesou naši lidé, v nouzi si ještě to životaschopné stáhnou ti „velcí kamarádi“ jako Sarkozy, domů a našim lidem zbudou jen oči pro pláč.
Přes to přeze všechno se pan Topolánek natřásá před mikrofony svou mocí a možností ovládat kus světa. Nemá však pro to ani dostatečnou osobní skromnost, ani předpoklady, jenom pýchu. Za sebou má jen spáleniště svého rodinného vztahu, oblíbenosti jeho strany i nevydařené akce jeho vlády. Do osobně vzorného a úspěšného premiéra má daleko. Ani ty tajné úmluvy mu moc nevychází. Co tedy můžeme od něj a jeho staronové vlády čekat jiného. Snad jen to, že se po všech neúspěších uklidí do Bruselu jako jiní jeho předchůdci. Kam se však máme uklidit my, když nám prodávají naši vlast jako střechu nad hlavou?
Je bezpodmínečně nutné vymanit se z teroru stranických sekretariátů, ve kterých sedí ve všech společenských zřízeních prakticky stejní lidé, jen s jinými odznáčky na klopě, nebo šálami na krku a začít dělat politiku pro lid. Platit jim jistě miliardu ročně za to, jak špatně hospodaří s penězi státu je nesmyslné. Bohužel, lidé zformovaní manipulátory na „masového člověka“, kteří už ani nemají vůli se tomu bránit jim to umožňují. Lepší už to tedy asi nebude.
15.2.09
Vladimír Veselý