Konečně se podařilo setnout hřebínek kohoutovi, natřásajícímu se na kupě svých nabubřelin, že je pánem světa. Tedy zatím jen Evropské unie, ale natahujícího prsty přes ministry své vlády do skupiny těch světovládných. Bohužel se to ale událo v tom nejnepříznivějším čase, kdy se jeho, jen sebechválou, nikoli skutečnými úspěchy podložené úspěchy projevily zákonitě nastávající krizí. A to může dopady jeho působení ještě prohloubit. Ale škody, které by mohl ještě nadělat by mohly být ještě horší.
V minulém článku jsem se zmínil, že spousta politiků volá po Novém světovém pořádku. Včetně nás. Je to pravda, ale na rozdíl od totalistické představy světové vlády dnes vládnoucích politiků my voláme po optimálním uspořádání světa ve prospěch většiny jeho obyvatel. Nikoli jen pro vznik dvou tříd – té bohaté a vládnoucí všem a té otrocké je poslouchající. Již několikrát a před několika lety jsem psal o mojí verzi lepšího uspořádání společnosti ku prospěchu obecného lidu tak, že by se vybralo z dosud prošlých společenských řádů to, co se osvědčilo a to se stalo novým zákonem.Ale to je asi jen můj sen.
Jsa realistou, ani jsem nedoufal, že by si „kapři vypustili rybník“, jen jsem považoval za vhodné poukázat na způsob, kterým by to možná šlo. Pro většinu, ne pro všechny, neboť „nenarodil se dosud ten, kdo zavděčil by se všem“. A v potravinovém řetězci to už vůbec nejde. Lze jen „optimalizovat“, vybrat to nejlepší. S rozumem a bez předsudků. Jako je například šmahem odsuzování judaismu, když to špatné, co nyní ubíjí svět není jeho podstatou, ale rakovinou na něm, která ovšem vybujela pod jeho křídly a zaštiťuje se jím. Tak úspěšně, že obalamutila svět a dnes je dost možná v nenávratném stadiu.
Stejně tak kapitalismus, do kterého jsme byli vráceni. Má jistě bezesporu i dobré přínosy, zejména v organizaci a efektivnosti práce. V kombinaci s volnou rukou trhu a lidskou chamtivostí však je stejně smrtící, jako po něm zavedený, do rukou milionů vychytrálků vypuštěný socialismus. Jejich společnou vadou je nedokonalá kontrola a regulace lidských neřestí, které jsou tím pravým „dědičným hříchem“, který dosud zhatil všechny i dobře míněné snahy o spravedlivou společnost. Pokud této mety nedosáhneme, je každá snaha v tomto směru marná.
To je současně tip na řešení současného stavu. Je sebevražedné vkládat téměř neomezenou moc do rukou byť voleného člověka bez zákonné kontroly výkonu jeho funkce. Nelze nalézt člověka bez dědičného hříchu a je proto nutné u funkcionářů zavést „presumpci viny“. Tedy předpokladu, že každý může zakopnout a jistit se proti tomu prokazatelnou trvalou kontrolou, která je z toho jediná může vyvinit. Pak se nebudou hrnout na teplá místečka ti, kteří touží po korytu, ale po záslužné službě ostatním. I za trochu té slávy, nikoli jen prebend. A mohou to být pak i ti schopní, byť s dědičným hříchem. Ten se dá uhlídat. Topolánkové a Paroubkové bez kontroly nikoli.
Nastalá situace je v mnoha pohledech paradoxní. Předně Jiří Paroubek zjevně s pádem vlády nepočítal, vyslovení nedůvěry měl být asi jen jeden z jeho „klacků pod nohy“. Nebyl proto na to připraven. Zato Mirkovi Topolánkovi zřejmě poradili, aby tuto nahrávku na smeč využil a nechal Paroubka dusit v jeho vlastní šťávě. Alespoň podle jeho potutelných úsměvů to tak vypadá. Všechny zákonitě nastávající negativní dopady, včetně následků své vlády přičte jistě jeho zásahu, nechá ho v nich topit a sám s aureolou zhrzeného vítěze se bude snažit zašít se do Bruselu jako Špidla.
Taková je bohužel praxe, zbavit se neschopného vykopnutím výš. Že na tom republika prodělá ani jednoho z nich moc nezajímá, bližší košile, než kabát. Klausova líbivá podmínka je neuskutečnitelná, Paroubkova vláda by byla pohromou, parlamentem úkolovaná a důsledně kontrolovaná úřednická vláda by se mi i líbila, ale obávám se, že na ni nebudou ti praví a nezištní odborníci. Inu, ne nadarmo se říká, že každá změna je jen k horšímu.
28.3.09
Vladimír Veselý