Lidová přísloví jsou léty vyzkoušenou pravdou a platí často i oběma směry. Jako například u našich politiků. Ti mají zastupovat občany a zpívat tedy jejich píseň. Jsou totiž placeni z jejich daní. Tedy hmotně, z peněz, které občané vydělali. Ve skutečnosti jsou ale na výplatní listině státu, který o rozdělování státních peněz rozhoduje, takže vlastně vzniká nerozluštitelný zašmodrchanec, kdy politici platí sami sebe, neboť oni jsou prakticky uplatňovaná státní správa. Dokonce sami rozhodují jak štědře chtějí být placeni. Ale i to, jak mají sloužit rozhodují oni sami, neboť mají imunitu a jednali-li správně rozhodují zase jen oni sami mezi sebou. Pak se divme, že je v tom takový zmatek. Sami poslanci a ministři se v tom nevyznají a snaží si proto zajistit živobytí vedlejšími příjmy z možností, které se jim naskýtají.
V takových podmínkách se není co divit, že vznikají politické i ekonomické mafie, snažící se urvat pro sebe co se dá. To není stát, to není demokracie, to je džungle. Kdejaký mafián či spekulant si na úkor pracujících mastí kapsu za vydatné pomoci vládních ministrů, jako třeba ministr zdravotnictví. S plnou pusou podpory chudých a nemocných z nich tahá peníze, zneužívaje jejich chatrného zdravotního stavu, aby bylo na výnosné zakázky pro armádu, která nemá doma co na práci a slouží proto za „vděčnost“ našim ministrům obrany cizím mocnostem. Gripeny, Pandury, bezpilotní letouny a jiné drahé speciality nakupujeme od těch, jejichž zájmy pak za naše peníze hájíme. Prý v zájmu tamního lidu. Což dobře známe z doby totalitní ochrany naší demokracie bývalým Sovětským svazem.
Na našich ulicích se množí nejen auta, bratru za milion, jezdící na benzin, či naftu, blížící se téměř čtyřiceti korunám. Na druhé straně se ale začínají tvořit fronty vybíračů u popelnic, kteří volí tento způsob života, protože jim bohužel vyhovuje více, než naše spásonosná „demokracie“. Nebo na jiný nemají. Pomalu začne být moje minulé „šťouchnutí Alternativou 4“ reálným přáním, protože to nemožné kupčení a handrkování s ministerskými a jinými posty se stává neúnosným. Patnáct let na tento trend svým sýčkováním marně upozorňuji, až se i u mne začíná uplatňovat „syndrom vyhoření“ a beznaděje i pesimismu. Můj přítel Miroslav Dolejší to už v roce 1999 charakterizoval výstižně tím, že mezi lidmi prostě není (nebo je spíše potlačena) vůle vzepřít se takovému jednání. Na Češích se dá prý dříví štípat, ovšem jen do doby, než se naštvou. Pak vezmou „Pravdu a lásku“ do svých rukou. Jako Husité.
Jistou nadějí se zdá být rozrůstající se počet rebelů v nejposlednější době na Internetu i sporadicky v tisku. Jsou to však akce jednotlivců a ona nadnárodní, nebo dokonce nadplanetární mafie má stále ještě vše (média a významné posty) ve svých rukou. Až na plíživou islamizaci, není-li to součástí jejich plánu, jako kdysi komunismus. Znepokojující je také nárůst aktivit, o kterých se zatím neví, zda jsou mimozemské, nad i podzemské, lidské, či reptiliánské, disponující přírodními silami nebývalých rozměrů. Jako by nám někdo uděloval lekci, mající nám připomenout, že jsme sice na vrcholu vývoje pozemských tvorů a jejich potravinového řetězce, ale že může nad námi být ještě další společenské patro, pro které jsme jen užitkovými tvory, určenými do tahu a k potravě (právě proto se asi přítomnost této mimozemské civilizace tají, protože lidé by takový osud neunesli). A že technické i společenské aktivity lidstva přesahují tento rámec a lidé mohou být proto považováni za nežádoucí, téměř rakovinné bujení agresivity, kterou je nutné odoperovat. Rok 2012 se tak může uskutečnit poněkud dříve. A s ním i plánovaná Alternativa 3, při níž se vybraní vládcové planety mají přesunout do mimozemských základen třeba na Mars a zbytek lidstva ponechat svému osudu (na což navazuje ten provokativní návrh Alternativy 4).
Nevynechatelnou otázkou ovšem je, jak po té „demarťanizaci“ dál. Není tajemstvím, že jízdní řád ráje na Zemi se ještě sestavit nepodařilo a že to nelze udělat během několika hektických dní. Reálnější prognóza je nejméně jedna generace, ale spíše jako při Exodusu generace dvě až tři. Do té doby by si muselo opuštěné lidstvo nejspíše vystačit s optimalizací, jakou jsem se již mnohokrát pokusil naznačit ve svých článcích v „rebelu“. Není to jízdní řád, jen náznak možného, s převzetím toho, co se dosud osvědčilo v současných společenských systémech a jejich optimálním skloubením do životaschopného řádu. Ten při dostatečně důsledné všeobecné kontrole může realizovat i nedokonalý úřednický sbor. Kontrola je tu míněna jako v Rotschildově prohlášení – „dejte mi kontrolu nad měnou státu a je jedno, kdo bude dělat zákony!“ Musí ovšem platit na všechny operace výkonných orgánů.
Jedna nutná změna by však musela přijít co nejdříve. Mluví se o předčasných volbách. V těch by se mělo respektovat to přísloví z nadpisu – koho chleba jíš – a upřesnit Ústavu v definici sněmovních zastupitelů lidu třeba tak, jak jsem to naznačil v článku „Jak dál s Ústavou“ na své stránce (www.volny.cz/ingvesely). Poslanci by nebyli jak zavedla pravda a láska souborem stranických funkcionářů, zvedajících ruku podle návodu svých stranických klubů (mimochodem kolidujících i v současné době s Ústavou tím, že poslanec má hlasovat podle svého vědomí a svědomí a tedy podle přání lidí, které zastupuje, nikoli jen stranických bossů), ale funkcionáři svých volebních obvodů, jimi placenými a také vedenými ke skládání účtů ze svého jednání konkrétním voličům, se kterými se musí povinně pravidelně stýkat a diskutovat, proč a jak hlasoval. Návrh na skladbu zastupitelů i jejich nezmanipulovatelné volby je v článku uveden. Včetně všeobecné možnosti kontroly správnosti práce celé Sněmovny. Možnost vzniku afér i jejich zametání pod koberec by tak bylo silně omezeno.
Současný způsob vedení státu je úměrný traumatům české politiky. Začínají se objevovat články o velkých ambicích ale malých schopnostech, Petra Nečase (Břetislav Olšer na blog.iDNES), na které jsem já upozorňoval už při jeho nástupu. Celá ta motanice má ale zřejmě jen jeden cíl – zachránit Alexandra Vondru a jiné současané i dřívější provinilce u vládních koryt, skrýt skutečnosti, že ministr zahraničí si může za státní peníze odskočit na jednání Bildebergů, jejichž cílem je odstranit suverenitu jednotlivých států, že politici jsou často vázáni rodinnými (nebo firemními) vztahy, že prezident v době krize jezdí sbírat nové doktorské tituly, nebo krást procedurální pera, či poněkud podivné okolnosti kolem vraždy a vyšetřování zmizelé Aničky. A mnoho jiných úletů našich politiků i výkonných orgánů. Ten Klausův úlet a následující lež o pouhé propisce jsou závažné nejen pro cenu onoho pera, ale pro chybějící soudnost, protože zajisté by stačila zdvořilá otázka, zda si může pero ponechat. Jak si můžeme být jisti, že podobné zkratkovité jednání nepoužije při závažných jednáních (což vlastně už i pověřením Petra Nečase prakticky udělal).
Celkově je to důvodem ke ztrátě důvěry jakékoli politiky současného ansáblu a traumatu z toho plynoucího a jistě nejenom u mne. Po minulém „šťouchnutí Alternativou 4“ bych opakoval zdůrazněním z dětských let : „pěkně poprosím, smutně koukám a do kouta se postavím“– udělejte to! Odleťte si do V.I.P. nebe a nás ponechte svému osudu tak, jak jste si to naplánovali. Po zkušenostech s vámi to nemůže být horší, než s vámi! My se z toho nějak vylížeme a bude nám hej!. Nanejvýš zajdeme stejně, jako kdyby jste tu zůstali. O to každodenní trauma po zprávách, co jste zase pro svou soukromou pravdu a lásku k penězům udělali ale budeme ušetřeni. A vy se tam můžete uplácet, dohadovat kdo vás lépe zaplatí, kout pikle a sami sebe přesvědčovat, jak jste geniální a že bez vás to nejde.
16.4.2011
Vladimír Veselý