…a jak z toho dál…

…to je opravdu těžká otázka. Můj osobní názor je, že oba rivalové se účelově dohodli, že se nedohodnou. Zřejmě až do rozbití koalice a nastolení Paroubkovy vlády. Třeba po přetažení někoho z těch, co chtějí zůstat za každou cenu ve hře - z postu ministra zahraničí, nebo prezidenta republiky se totiž neodchází snadno a v rozhodující chvíli často účel světí prostředky. Za takových podmínek se chod událostí ovlivňuje jen velmi těžce. Zejména, mají-li oba rivalové takové zázemí, jakým je stranický volební systém.

Už první reakce Jiřího Paroubka nenechaly nikoho na pochybách, že neunesl porážku a využije všech legálních i ne právě etických možností, jak situaci zvrátit. Je mistr v kladení nerealizovatelných podmínek a neustálého kličkování, které dosud neskončilo. Zajisté se ještě dočkáme mnoha kotrmelců a nových podmínek při sestavování nové vlády a hlasování o důvěře.

Vědom si toho, ale také i nutnosti a naléhavosti problému, překonal jsem zkušenost, že není právě vhodné radit velkým pánům a snažil jsem se poslat panu Topolánkovi nápad, že by mohl Paroubkovi umožnit vyrážet otevřené dveře tím, že by přistoupil na vládu odborníků, vybraných ale v konkurzním řízení, kde výběr by vykonali všichni poslanci tajnou volbou a z nejúspěšnějších si on, jako pověřený premiér vybral. E-mailem se mi návrh vrátil jako nedoručitelný (!).

Sněmovna byla zřejmě blokovaná, protože nedošel ani mail poslaný oklikou přes paní Němcovou. Až večer přišlo potvrzení o příjmu, dokonce s odpovědí paní místopředsedkyně, že se ODS pokusí o jiné řešení bez ohledu na křesla. To, že mi i odpověděla jsem velmi ocenil. Vývoj událostí však dal za pravdu spíše té vládě odborníků.

I dnes lze ovšem čekat další úhybné manévry Jiřího Paroubka tak, aby nakonec vláda spadla do klína jemu. Třeba za cenu, že Miroslav Vlček vzdá funkce ve prospěch někoho, kdo se slibem nezavázal a ten Jiřího Paroubka pověří. Machiavelli v celé své kráse. Jen s tou opravdovou demokracií to má málo společného. Je to mocenský boj osobních ambicí vládychtivých, bez ohledu na důsledky. Demokracie, nedemokracie.

Pro její záchranu je nutné vymyslet takový systém volby vrcholných státních představitelů, který by nejen rozřešil současnou krizi, ale nedovolil ji napříště vůbec vzniknout. Což není celosvětově snaha nová, zatím však bohužel vždy neúspěšná.

Společenských uspořádání se už vystřídalo mnoho. Všechny však byly účelově zaměřené, nebo časem byly ku prospěchu nevelké skupině lidí, kteří na nich profitovali. Pro širokou skupinu těch zbylých občanů nebylo výhodné žádné z nich, byť mnohé se za takové prohlašovaly. Po čase se vždy ukázalo, že jsou i ony zneužitelné pro uchopení moci vládychtivou menšinou.

Ani demokracie, jako vláda lidu nedopadla jinak. Už i proto, že přímá demokracie je možná jen v malých skupinách desítek, nanejvýše stovek lidí. Jinak je manipulovatelná, jako na příklad ve společenství vlastníků bytů, o kterém jsme psali i v úvodníku minulého čísla. A tedy zneužitelná tak, že z původního záměru demokracie jako “vlády lidu” zůstane jen ten název, jako prostředek pro usurpování vlády mocichtivými politiky.

Demokratické řešení pro větší celky však existuje. Je jím demokracie zastupitelská, kde zájmy skupin občanů hájí jejich zastupitel, volený přímou volbou. Ve velkých celcích pak pyramidovou volbou až po poslance ve Sněmovně. Je však přímo závislá na způsobu, jakým zvolení poslanci své poslání plní a v čí prospěch lobbují. V tomto směru je i zastupitelská demokracie zneužitelná. A o to víc, než jiná známá uspořádání, protože poslanci se ohání mandátem od voličů a jejich protesty tak umlčují. Je bohužel téměř pravidlem, že zastupitelé svoji zákonodárnou moc zneužijí především pro upevnění svého postavení. Jsou tak vybaveni nemožností odvolání a imunitou, tedy beztrestností za své činy. Dokonce i v Ústavě. Tím ovšem přestávají být vládou lidu, ale poslaneckou oligarchií.

Původní myšlenka zastupitelské demokracie předpokládala, že její tři základní pilíře – moc výkonná, zákonodárná a soudní jsou oddělené a nezávislé. Všechny tři mají být voleny a hlavně kontrolovány, zda výsledky jejich práce odpovídají vůli a prospěchu lidu. Skutečnost je však taková, že funkční kodex demokracie, tedy Ústava je ze značné části účelová, protože ji napsali a schválili poslanci sami pro sebe. Sami si určují platy, sami si nadeklarovali neodvolatelnost, vytvářejí vládu ze svých řad, ale hlavně nadeklarovali si stranický volební systém. Místo zástupců lidu, vládnou sekretariáty stran, byť mají občas členů méně, než stranických funkcí.

Strany svým poslancům pak ve svých klubech diktují, jak mají volit, třebaže ti mají podle Ústavy volit jen podle svého vědomí a svědomí a zejména podle vůle občanů, které zastupují. Občané však nemají možnost zvolit někoho jiného, ani nesouhlasit s kandidujícími vhozením bílého lístku. Volby stran platí i kdyby přišel k urnám jen jeden volič, minimální počet volících není stanoven. Za takové situace nelze o demokracii vůbec mluvit. Už i proto, že mnoho funkcionářů je voleno jen jedním člověkem podle jeho uvážení. Jako výměna ministrů premiérem, či jmenování jeho a některých funkcionářů prezidentem republiky. Také podle jeho vlastního uvážení, bez možnosti ovlivnění. To se podobá spíše monarchii.

Řadový občan je tak odsouzen jen k roli davového přitakávače a zdroji bohatství těch “(všeho) schopnějších”, jako nakonec ve všech režimech. Přitom produktivita lidské práce je dnes natolik vysoká, že při rozumném hospodaření a neplýtvání s jejími výsledky by se mohli mít všichni bez velkého úsilí dobře. To by ovšem předpokládalo poctivého, pracovitého a zodpovědného člověka, s dostatečným ale rozumným sociálním cítěním. A takoví nejsou, nebo je jich velmi málo. Nebo aby těch málo bylo pověřeno velmi důslednou kontrolou těch vychytrálků, toužícím po snadném a přepychovém životě na úkor druhých. Ovšem kontrolou nikoli metodou “Velkého bratra” a ztrátou svobody jednotlivce.

Ona svoboda je ale pojem velice relativní. V žádném případě nemusí být bezmezná, jak po ní mnozí z té “elity” parlamentních funkcionářů, nebo těch “horních deseti miliónů” touží. I ten vězeň v cele (přehnaně řečeno) je relativně svobodný. Může udělat zcela svobodně pár kroků mezi zdmi, pokud přijme jejich realitu a nesnaží se je hlavou prorazit. Stejně tak občan musí přijmout skutečnost, že není na světě sám a že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Pokud přijme dobrovolně rozumné a nutné zákony, platící stejně pro všechny, nemusí se cítit být omezován. Bohužel pro současného člověka a jeho zvyklosti je to víceméně jen utopie.

Projdeme-li dosavadní společenské řády a najdeme-li nezaujatě, co v nich bylo dobrého, nebo proč neuspěly, mohli bychom se možná přiblížit optimálnímu společenskému uspořádání. Kapitalismus má jistě nejvyšší produktivitu práce těch zaměstnaných, díky jeho dravosti a hrozbě ztráty zaměstnání. Plodí však na druhé straně bídu značné části občanů hromaděním nezaslouženého zisku v soukromých rukou a z toho plynoucí jejich nedostatek pro veřejné účely. Následkem je nárůst zločinnosti a bezdomovectví.

Zdánlivě spravedlivější socialismus má velkou slabinu v příliš širokých možnostech rozhodování o vlastních povinnostech, malé zodpovědnosti za výsledky své práce včetně snadného přístupu k rozhodujícím funkcím ve společnosti. To vede k laxnímu plnění povinností, předstírání úspěchů, úplatkářství, až k totalitě neschopných.

Návrat ke kapitalismu, který už mezitím vyčerpal většinu svých možností v západním světě znamenal potřebu možnosti vykořistit zbývající lokality v “osvobozeném” světě a tedy otevřený přístup do jejich hospodářství, nazývaný globalizace. Ve skutečnosti je to však hospodářský neokolonialismus, drancující poslední zbytky přírodního bohatství a levné pracovní síly světa. Rozděluje ale svět stejně jako klasický imperialismus, či studená válka. Dnes je to válka údajně proti terorismu, který sama ale svou politikou z velké části plodí a neštítí se jeho činy využívat jako záminku pro své problematické vojenské zásahy.

Zkrátka všechno je jinak a nelze to svádět jen na spiklenecké teorie. Svět je skutečně asi řízen ze zákulisí, jak se lze objektivní analýzou událostí přesvědčit. Stačí osvědčené: “Cui bono”, vedoucí ke stejným zdrojům. Organizovaný zločin stále ještě vynáší víc, než poctivá práce. A tak je otázka, zda se lze proti němu jako jednotlivec postavit a nedopadnout třeba jako pan Kubice, nebo redaktor, přistihnuvší velké šéfy při nedodržování dopravních předpisů. Nemáte-li doma žraloka v akváriu, na Sychelách na vás nečekají. Zato vás čeká dražší benzin a elektřina doma. Čůrat proti větru se nevyplácí a národ k tomu už nemá ani vůli.

Tak si kupme obrněné transportéry, zajišťujme vojensky pořádek ve světě, nechme vládnout Paroubka (on Topolánek není o moc lepší). Prodejme si střechu nad hlavou a pilně pracujme v montážních závodech na hřivnách pro jejich majitele. “Maul halten a weiter machen!” říkal jeden z těch, kdo chtěli pokořit svět a nás vystěhovat na Sibiř. Jeho následovníci a nás tu klidně i ponechají, alespoň vyzkoušejí účinek jejich raket, zničených nad našimi hlavami. Koncem roku 2012 prý bude zase jeden z předpovězených konců světa, tak už to nějak vydržíme.

18.8.2006

Vladimír Veselý