To jsem si říkal při zhlédnutí Obamova projevu v Kongresu ke stavu Unie. Ta neutuchající podpora kongresmanů, spontánní potlesk republikánů i demokratů a nadšení v jejich tvářích. Nadšení při vytyčování vize „ještě lépe a ještě radostněji“ mi skutečně připomněla jednání v našem bývalém komunisticky jednotném Národním shromáždění. Například tu jednohlasnost při volbě Václava Havla antikomunistickým prezidentem. Stejně i dnes někteří redaktoři vyzdvihují přednesené dobré úmysly, ale ty již byly mnohé v minulém projevu Baraka Obamy před prezidentskou volbou. I tehdy mluvil o mnoha vznešených vizích a nových pracovních příležitostech a možnostech jejich realizace (Yes, we can!). Ale dnes po dvou letech je nutné se zeptat na výsledky: „A kde tedy jsou?“. O těchto problémech jsme psali již když vznikaly a lze je nalézt ve čtvrtém čísle roku 2008 zde.
Tento chorál
zní téměř po celé Zemi, s nadějí i euforií ne nepodobnou jako při
„sametové revoluci“ u nás. Těch podobností je nemálo. Zejména médii vytvořený
hlavní představitel změny žádané lidmi, jehož nevelké zkušenosti jsou
vyvažované velkou touhou vejít do Bílého domu. Nemá ale asi úplnou představu,
co vlastně taková funkce obnáší. Veze se na vlně nespokojenosti Američanů s Bushovou
politikou bezohledného světového četníka, posílenou dědictvím po Martinu Luteru
Kingovi. Je napůl muslim, napůl křesťan, černoch vychovaný bělochy, zkrátka od
všeho půl. Může se vrhnout jakýmkoli směrem. Má však jen pár možností.
Tou první a
nejpravděpodobnější je, že dřív, než podle slibů změní funkci prezidenta, změní
funkce jeho. Stejně jako u Václava Havla. Je prý učenlivý a učitelů
v tomto směru bude mít jistě dost. Již jednal prý úspěšně
s židovskými představiteli v Jeruzalémě, z Iráku a Afghanistánu
zase tolik nespěchá a s radarem v Čechách a raketami v Polsku
snad hodlá pokračovat. Pokud ale odolá
a půjde svou cestou, může snadno dopadnout jako J.F.Kenedy. Zejména sáhne-li na
zisky bank a velkých koncernů. V tomto směru bude mít obzvláště těžkou
pozici, protože ti se dostali vlivem globalizace kapitálu do krize odbytu a
budou se chtít na politice státu hojit.
Nedej bože, aby chtěl vydávat státní peníze, jako to chtěl udělat Kenedy. Nebo
zastavit války a omezit zbrojení. To by jistě zbyla nějaká kulka i pro něj.
Nemalé potíže
jej čekají od barevné části Ameriky, která bude chtít naplnit svá přehnaná
očekávání a to pokud možno hned. Udržet na uzdě tyto snahy bude jistě velice
těžké. Najdou se ale určitě rádci, kteří mu poradí, jak na to, aby i oni
vydělali. Pro něj samého to bude spíš prohra. Jeho předchůdce King mohl
prosazovat svůj sen mnohem snadněji, protože měl jen malou naději, že jej bude
muset splnit. Obamovi není proto co závidět. Bankéři budou chtít své výdělky,
mladí Američané budou chtít z války domů a doma práci, stejně jako
Afroameričané zlepšení svých pozic. Kde na to vše vezme ví snad jenom on.
Rozhodně na to nebudou stačit úsměvy do kamery. Navíc si musí uvědomit, že
Hillary Clintonová jako viceprezidentka mu může velice pomoci, ale jeho pád by
jí otevřel cestu k prezidentství, po kterém také touží. Již jejím
jmenováním do své vlády, včetně řady Clintonových přátel je víceméně návrat éry
Clintonů. Po případném pádu Obamy by ten návrat byl jistý. Václav Havel a jeho
přátelé se jistě těší.
Nemohu se
zbavit osobního dojmu, že Barack Obama je tmavým „bílým koněm“ k získání
podpory Afroameričanů pro Clintony. Už teď Obama najíždí do zajetých kolejí
války v Afghanistánu a protiraketové obrany ve střední Evropě. Už teď
prohlašuje, že plnit rychle jeho sliby bude obtížné, ba nevylučuje ani
přechodné zhoršení. Jeho „Yes, we can“ začíná jaksi drhnout. Vytvořit dva a půl
tisíce pracovních míst při perspektivě velkého propouštění nebude snadné. A
zkrotit ziskuchtivé spekulanty, profitující na recesi rovněž.
Nu, nebudu už
malovat čerta na zeď, snad to dopadne dobře, byť na hospodářském poli to
Americe Čína nijak neusnadní. Ani nám. Budou se přerozdělovat hospodářská
odbytiště a to neprobíhalo nikdy mírumilovně. Že by lidé dostali rozum a
dohodli se na vyhovujícím řešení se nedá očekávat. Snad to ale přežijeme bez
obavy, že jednou budeme litovat, že jsme se toho dočkali.
23.11.08
Vladimír Veselý
Když nám naši
bohové očkovali na naši Zemi oněch pět lidských ras k obrazu svému, měli jistě
své a nepochybně dobré úmysly. Nejspíše si přáli, abychom Zemi zkultivovali a
zúrodnili tak, aby byla vhodná pro
trvalý a bezproblémový život ať už náš, nebo i možná pro jejich potomky. Že se
to jaksi vždy nedařilo nám říká řada archeologických nálezů, svědčících
nejspíše o nezdařilých pokusech v tomto směru. A následných katastrofách,
způsobených samotnými lidmi, nebo možná i samými bohy. Ty katastrofy měly
odstranit to nedobré a nepovedené. Jako Sodomu a Gomoru.
Nechci tady
rozvíjet různé teorie o tom pojednávající a raději bych se podíval na zoubek
tomu, v čem žijeme tady a teď. Ono totiž se nejspíše schyluje
k dalšímu přelomu v životě nás lidí. Naši bohové nám asi předali
nejen geny pro optimální spokojený život v souladu s přírodou ve
které žijeme, ale i pár nepěkných vlastností. Vedle inteligence a sebepoznání,
pro které jsme prý byli vyhnáni z Ráje jsme v nemalé míře zdědili i
sklony pro jisté zkratkovité jednání při své obživě, nutkající nás živit se tím
nejsnadnějším a nejpohodlnějším způsobem. Tak trochu je to pozůstatek
z počátku života na naší zemi, kdy nás ještě bylo málo a příroda nás
stačila uživit pouhým sběrem jejích plodů. Teď, když se na všechny v hojné
míře nedostává, má ten, kdo si pospíšil a přičinil se víc než ten, kdo čeká až
co mu spadne do klína. A ti méně pilní se díky těm zděděným genům naučili, že
mnohem snazší než se pracně trmácet za obživou je sáhnout si pro ni k těm,
kteří si ji už sehnali a mají. Lidově řečeno ukrást ji těm, kdo ji získali svou
prací. V současném politickém zřízení jim v tom téměř nikdo nebrání,
naopak pokud to dělají šikovně a platí daně, mají zelenou.
Podíváme-li se
zblízka na to, že naše vláda by měla pilně hledat co nejlepší způsob, jak svým
občanům usnadnit a zpříjemnit život, dojdeme k výsledku, že často činí
pravý opak. Vláda pilně hledá způsoby, jak vydolovat z občanů co nejvíce
peněz na to, aby je mohla utrácet podle svého a na ni samou také dost zbylo.
Občany proto zatěžuje různými daněmi a poplatky, jen aby se jí peníze hrnuly.
Neštítí se jakékoli záminky ke zpoplatnění, jako jsou častější návštěvy u
lékaře, daně a poplatky z pohonných hmot, parkování a převodu vozidel,
vysoké pokuty a mnoho jiných. Lavina různých paušálních plateb je také cesta,
jak dostat z občanů nezasloužené peníze. Odstrašujícím příkladem jsou ceny
elektřiny, odvíjející se nikoli od nákladů, ale od cen na burze. Už dnes stojí
při malém odběru díky paušálům kilowatthodina až dvanáct korun a ještě ji
chtějí zvyšovat. Brzy budou vládě dobré i poplatky z komínů, jako kdysi na
Moravě a za dešťovou vodu. Nebo za používání chodníků, či vydýchaný kyslík. To
vše na účet „zlepšení“ životní pohody občana veleúspěšnou vládou Topolánkovou.
Julínkovy poplatky jsou už proti útokům na řadové občany jen slabým odvarem. O
snaze zrušit jedinou výhodu velmi starých v městské dopravě nemluvě.
Desetitisícové poplatky za převody starších aut, které jsou sice méně bezpečné,
zato dostupné pro ty chudší, kteří si nenakradli na lepší i zdražení energií je
sprosté. Smutné je, že nejvíce se to zase dotýká těch, kteří se jen těžko mohou
bránit. Jako například důchodců a nemocných.To vláda není schopna vládnout tak,
aby si zajistila peníze lepší organizací práce, nebo se těch majetnějších bojí?
Nebo vrána vráně oči nevyklove?
Celá staletí
je hledán přijatelný způsob mezilidských vztahů a společenských uspořádání,
který by vytvořil dlouhodobě takové životní podmínky, aby nebylo nutné o ně
s nasazením života bojovat. Není je třeba jistě jednotlivě popisovat. Je
však nutno konstatovat, že ani demokracie není ještě tím pravým ořechovým. Je
totiž silně zneužitelná svou širokou tolerancí pro všechny, ale právě ti
nežádoucí ji umějí pro sebe dokonale využít. A to většinou titíž a ve všech
společenských řádech. Slušný člověk totiž předpokládá stejnou slušnost i od
ostatních a v tom je jeho největší slabina. Zejména, když ti méně slušní
se shlukují do různých stran a spolků za účelem prosazení svých sobeckých
zájmů. A brzy si vytvoří nejen dobře vybavenou policii i zákony pro své obhajování,
ale i technické prostředky k útlumu snah obyvatelstva k vymanění se
z takové závislosti. Prostředků k tomu je mnoho. Od vtíravé,
v těch nejnevhodnějších okamžicích opakované reklamy, která je nejspíše
doplňovaná reklamou podprahovou, přes nedostupnost práva pro obyčejné lidi, ba
i laxním přístupem k potrestání prohřešků těch mocnějších. I takovou
tolerancí, ba podporou šikany a nespravedlností v běžném životě je občan
veden k apatii a nedůvěře, že se jej někdo zastane a rezignuje proto na
nápravu. Natož pak tolerance darebáků, kterým se zpravidla nic nestane, zejména
jsou-li z těch privilegovaných. Není divu, že roste počet různých havárií
pro nedbalost, nebo selhání lidského faktoru. A také depresí a sebevražd.
Nechci se zde
pokoušet o nalezení některé z možností, jak se přiblížit k onomu
společensky spravedlivému uspořádání, to jsem udělal již několikrát
v minulých článcích, které jsou snadno dostupné na webové stránce. Až na
jednu výjimku. Tou je parafráze jednoho známého Rotschildova výroku: „Dejte mi
moc nad penězi a je jedno, kdo bude dělat zákony“. Její znění je: „Vytvořte
možnost důsledné a neodvolatelné kontroly se sankcemi nad těmi, kdo chtějí a
mohou vládnout jiným a je jedno, kdo to bude“. Za předpokladu ovšem, že to
nebudou loutky, neschopné své funkce
zastávat. Tato podmínka nebyla splněna za socialismu, který byl celkem dobře
míněn, ale „nebyli na něj lidi“, schopní jej realizovat, či udržet původní
záměr. Jak to dopadlo jistě všichni víme. I přes to, že mnoho věcí je účelově
démonizováno, stejně jako byl před tím démonizován kapitalismus. A stejně, jako
bude zřejmě časem hodnocen globální kapitalismus dnešní.
Je
nepopiratelné, že společenské nůžky horní a střední vrstvy se čím dále víc
rozevírají. Tu třetí, nepřizpůsobivou vrstvu do toho nelze počítat, protože si
žije na vlně pozitivní diskriminace, nebo tolerance a stahuje dolní ostří těch
nůžek ještě níže. Největší vliv na onu nerovnost má ale vrstva horní,
označující sama sebe za VIP (very important person).
Přes nesčíslná ujišťování, že stát je proti soukromému podnikání neschopný,
došlo na lámání chleba a najednou se ti vychvalovaní soukromníci obracejí na
stát s úpěnlivými prosbami o pomoc při nápravě jejich nezodpovědných
finančních transakcí. Předvedli totiž , že jsou schopni nejen lépe podnikat,
ale také být nekonečně vynalézaví, jak bezohledně a bezuzdně dojit stát i
občany pro svůj zisk. Bohatství nikomu nezávidím, ale získá-li někdo během
krátké doby miliardový majetek, nemohl si jej vydělat vlastní prací, musel jej
někomu ukrást. Stejně nevěrohodné jsou milionové platy manažerů, jako
v bankách, nebo ČEZu. Jsou to odměny za to, jak dovedou ošidit jiné. Přímý
přínos k bohatství celé společnosti ale nemají.
A chamtivost
po zisku se nezastavuje ani u některých, kteří mají tyto vlivy stíhat a
trestat, tedy u policistů a soudců. Jistě nemusím vyjmenovávat řadu afér
z poslední doby. Ne vždy konají ve prospěch společnosti, nezřídka i ve
prospěch svůj, nebo udržení své funkce. Ukázkou je i spor o Lisabonskou
smlouvu, kde ústavní soudci téměř obratem
jednomyslně prohlásili, že neodporuje naší Ústavě z hlediska
suverenity. A stojí také za to zamyslet se, jak jiní pánové, zvaní i
k jednání rádoby světovládné Trilaterární komise, bezostyšně lobují pro
záležitosti suverénnosti tohoto státu odporující. Je to „vděčnost“ ne nepodobná
té minulé, kdy jsme byli bezmezně vděčni Sovětskému svazu. Za Hitlera se tomu
říkalo kolaborace. Dnes je to vznešeně lobování. Jak probíhají politické handly
poodhalil prý podle LN týdeník Respekt, když zveřejnil obsah rozhovoru pánů
Topolánka a Sarkozyho. Nejen že si tykají, což v angličtině nelze, ale
bezostyšně si dohadují posty. Není divu, že se pan Topolánek cítí tak jistý
v kramflecích, když se o něm jedná jinde a jinak.
Kabinetní
politika má svou tradici již od konce první světové války, kdy T.G.Masaryk
přemluvil W.Wilsona, aby souhlasil nejen s autonomií Čechů, ale přímo
s rozbitím Rakouska. Vytvořila se tím ta známá nudle Československé
republiky. Vděčností za to bylo tehdy jen přejmenování nádraží a několika ulic,
i když ne tak docela. Měla totiž i strategický charakter. Bohužel nás to vydalo
jako malý stát následně na pospas Hitlerovi. Amerika se od té doby snaží o roli
světového četníka a vládce nad nerostným bohatstvím Země. Neváhá pod záminkou nezřídka i vyprovokovaných místních nepokojů
zasahovat a vojensky protlačovat vazalské vlády. Pro svoje alibi a často i
z finančních důvodů žádá na spojencích podporu. I naše republika na náš
účet vyzbrojuje a posílá vojáky „dělat pořádek a demokracii“ u těch, kteří o to
zřejmě příliš nestojí. Jinak by naše vojáky tolik nenapadali.
Spadá sem i
otázka radaru. Evropská unie je silný partner a při paměti Bismarckova výroku,
že: „Kdo ovládá českou kotlinu, ovládá celou Evropu“ není divu, že v ní
Amerika chce mít svou základnu. Díky radaru při jeho výkonu by ji možná i
ovládat mohla, přinejmenším náš vzdušný prostor, protože na krátkou vzdálenost
mohou být ohroženi i piloti a elektronika letadel. Naši politici vám však jistě
vysvětlí, že je to nesmysl. Pan Topolánek však vyskakovat z vládního
letadla padákem, aby si mohl zalyžovat v Alpách, jistě raději nebude. Zato
si hodlá ještě dále vyskakovat jako premiér vlády, ačkoliv je zjevné, že názor
o svém dobrém vládnutí sdílí jenom on a snad pár podporovatelů. Dokonce už ani
jeho spolustraníci s ním nedrží
všichni basu. Obrátil se tedy na opozici a různými rošádami a pašalíky se snaží
udržet se při moci. Dopad na občany jej asi moc nezajímá. Ti to musí jenom
financovat.
Je bohužel
nutné konstatovat, že se v poslední době úroveň mezilidských vztahů a
odpovědnost i kulturnost jednání občanů této republiky výrazně zhoršila. Ani
hmotná úroveň pracujících řadových občanů není všeobecně lepší, než za
socialismu. Podnikatelé s lidskou důvěřivostí a nelidskou chamtivostí
bohatnou, pracující občané však chudnou. Přicházejí o zaměstnání likvidací
našich tradičních výrob a podniků. Byli vmanipulováni do snadných půjček, ale
vláda, která to podporuje jim neumí zajistit takové podmínky, aby je mohli
splácet a nekrachovali. Boháči se honosí obrovskými terénními auty, tisícovými
dárky pro své pejsky a kočičky a jinými znaky svého bohatství. Solidaritou
k těm, kteří jim vlastně na to vše vydělávají už ne.
To jsou důsledky současné asociální a bezohledné
pravicové politiky. Vláda vede de facto hospodářskou válku proti svým občanům.
A valí se to na nás, jako povodeň. Záplava lidské nedobroty a zlovůle, kterou
může zastavit snad už jen něco ještě strašnějšího.
29.11.08
Vladimír Veselý
*
* *
Čtenář jistě pochopí, jak málo se změnilo v politice a o jak mnoho se zhoršilo postavení pracujících a seniorů. Doba Julínkovy nadvlády nad zdravotnictvím proti Hegerovým asociálním počinům, či Nečasových reforem byla dobou idylickou. Vláda otevřeně bojuje proti svým občanům, aniž by při tom zkřivila V.I.P. osobám a sama sobě vlas na hlavě. Za neskrývané podpory prezidenta republiky. I na oficiálních stránkách se už připouští, že Obamovo vítězství ve volbách bylo vlastně asi dohodnuto na tajném jednání Bildebergů, kde se řadu let vyskytují úřední ochránci naší suverenity a kde nám mohou také za příštího prezidenta protlačit Karla Schwarzenberga nebo Jana Švejnara jako jednoho z nich. Spadli jsme zase do totality a tentokrát je v tom prakticky celý svět. Faktičtí vládci světa jsou vysocí, štíhlí, přehnaně ambiciózní, s klátivou chůzí (něco jako Mirek Topolánek, i když on to asi není). Nebo alespoň křivoústí a ráčkující, kteří nikdy neudělali to, na co se jim přišlo, nebo o tom „alespoň nevěděli“. Zato vždy dobře věděli, kde jsou „zbytečné“ peníze a vlivné funkce, i jak s nimi naložit. A pro čí prospěch, když už ne pro ten náš.
Sledujete-li sled posledních událostí, jistě vás musí zarazit ten lavinovitý nárůst deptání řadových občanů, ať už vládní politikou ve prospěch cizích mocností (už zase!), ale nebývalý nárůst zločinnosti mezi práci nemilujícími občany, i mezi námi placenými a zaměstnávanými ochránci práva. Je to přímý důsledek výše popsaného přístupu a tolerance té mafie mocných k prostředkům, které ve válce proti vlastním občanům používají.
29.1.2011
Vladimír Veselý