Tentokrát se bojuje na dvou frontách. Skutečné zbraně, tedy Pandury a podivné machinace kolem nich, jejich potřebnosti a ceny jsou dobrým střelivem v zákopovém volebním boji politiků. Jsou v tom namočeni prakticky všichni, kteří na to mohli mít vliv. Nadnesený počet a cena Pandurů je evidentním ukazatelem důvodu proč byly objednány. Připočteme-li k tomu, že je plánováno jejich použití našimi žoldnéři v Afganistánu, jimž bude nutné je draze letecky dopravit, je to černá díra našeho státního rozpočtu, hned vedle nákupu bezpilotních letadel a jiných nákladných potřeb pro projevení té „vděčnosti“ Americe. Je to akce stejně absurdní, jako zdůvodnění nákupu a jejich potřeby jedním ze zainteresovaných, nově pošilhávajícím po prezidentském postu Vladimírem Špidlou. Prý by se mohly zhoršit naše vztahy s Ruskem a těch pár Pandurů by je odstrašilo (LN 27.2.). Inu, naši politici nás mají za důvěřivá telátka a často se jim to bohužel i daří. Nicméně v předvolebním boji se to použít dá.
Stejně se to nakonec zamete znovu pod koberec, protože prakticky všichni zainteresovaní, včetně těch, kteří by je měli soudit jsou si etnicky bližní a dodržují pravidlo, že „vrána vráně oči nevyklove“. Platí to i o těch druhých předvolebních šarvátkách, ve kterých si politici jako obvykle vzájemně perou špinavé prádlo, aby ve vládním rybníku urvali lepší místo na slunci. Žádný z těch kapříků si ale podle Miloše Zemana ten rybník vypustit nechce je to jen boj o lepší pozici pod štědrými kachnami, mám-li ten vládní rybník přirovnat ke kdysi slavnému kapro-kachnímu rybníku. Ten se ale neujal, kapři asi neměli na rozdíl od těch dnešních možnost rozhodovat si sami o sobě. To je ale jádro pudla absurdnosti dnešní politiky.
Kdysi, v prvopočátcích kmenové demokracie si lidé volili své předáky z okruhu těch, které dobře znali. Dnes to při velkých počtech není možné a tak se volí podle toho, jak se potenciální „zastupitelé“ dovedou sami, nebo prostřednictvím stran vychválit. Nebo pohanět ty druhé. Vždy jsou to ale jedinci stejného druhu. Takoví, kteří milují nadvládu nad druhými a bezpracný přepych z toho plynoucí. Triviálně řečeno, kteří milují moc a peníze. V tom jsou si neskonale bližní. Takoví pak utvoří ten zmíněný vládní rybníček, který si nechají dobře udržovat a bez kterého již nedokáží žít. Jedině z nich si smíme vybírat a jedině oni se cítí oprávněni rozhodovat o nás, kteří je živíme. Každá vzpoura je marná, ztroskotá na apatii oveček mimo rybník a podvodních zákonech kaprů, které to ani neumožňují. Jen dobře organizovaná občanská nevole má občas, zejména před volbami úspěch. Je na nás, abychom dokázali využívat i těchto skromných možností. Jinak vše zapluje záhy do vyježděných kolejí. Všimněte si jen, jak Jan Fischer začíná topolánkovat!
Zákony změnit nemůžeme. Ty si my netvoříme, ale poslouchat je musíme. Můžeme ale vyžadovat důsledné plnění platných zákonů a aby platily pro všechny stejně. Bez imunity, která se má vztahovat jen na projevy ve sněmovně a nikoli na trestní odpovědnost. Také důsledná kontrola, zda oni jako naši zaměstnanci pracují pro nás, nebo především pro sebe může v mnohém pomoci. Ono není tak moc důležité, kdo nás zastupuje, ale jak mu dovolíme to činit. Budeme-li uplatňovat naše nezadatelné právo na informace o jejich činnosti a povinnost pravidelně o tom své voliče úplně a pravdivě informovat, vyschne jim ten potůček pokoutných výhod z funkcí a nebudou se do nich ti co tam nepatří tak hrnout. Stejně by tam neměli být déle, než dvě funkční období, jako třeba prezident. V Benátské republice byli voleni radní na tři měsíce a po celou dobu nesměli opustit radnici. Bylo to účinné. Neměli bychom něco podobného pro skutečnou demokracii udělat také u nás? Zrušit co nejdříve to Havlovo dědictví, že naši zastupitelé jsou placeni státem, aby se mohlo uplatnit pravidlo „koho chleba jíš, toho píseň zpívej!“. Nenechávat tomu formu fešáckého a bohémského zaměstnání, kde stačí pár dnů v měsíci si jít do sněmovny přečíst noviny a zvednout ruku podle doporučení stranického klubu, ale vyžadovat formu skutečného boje za práva těch, kteří si je k tomu zvolili.
Zatím tedy dělejme alespoň to, co ještě můžeme. Nevolme ty, kteří toho nejsou hodni a ty co zvolíme veďme tvrdě k odpovědnosti. Vychováme-li tak i sami sebe, časem se „vláda k lidu svému navrátí“.
2.3.2010
Vladimír Veselý