Tak nám už zrušili i padesátník. Zatímco „za krále Holce byla za groš ovce“, dnes už není drobnou mincí jen padesátihaléř, ale už i kovová padesátikoruna. Začínám si občas připadat jako v Itálii při placení lirami. Je sice pravda, že mírná inflace je průvodním znakem hospodářského vzestupu, současnost se však podobá spíše roztáčení inflační spirály. A následné reformy, ale měnové. Politici to ovšem zatloukají jak mohou.
Ze zkušenosti ale víme, že politiků, kteří večer před měnovou reformou by byli schopni prohlásit, že žádná nebude, máme dost. Příliš mnoho peněz je však teď v soukromých rukách, takže něco takového je nepravděpodobné. Leda, že by si přepočet na novou měnu udělali pro sebe tak výhodnou, jako reformu daňovou. Zatím se ale zdá, že jim postačí „vytěžovat“ (záměrně se vyhýbám termínu vykořisťování) občany postupným, ale neustávajícím zdražováním všech životních potřeb.
. Nějak se ponechává stranou, že dokáže-li někdo nahromadit během pár let miliardy, nemohl vytvořit hodnoty tomu odpovídající jen vlastní prací, ale musel je ubrat jiným. A dnes není zřejmě až tak důležité, zda to bylo etické vůči těm ostatním, protože nyní se to posuzuje a velebí jako ctnost a manažérská zručnost podnikatele. Občané více rychlostní Evropy jsou tak rozděleni do vícepatrové národní společnosti, které se dříve říkalo třídy. Ti v jednotlivých patrech se liší nejen majetkem, ale také často i diametrálně odlišným myšlením.
V nejvyšších patrech jsou takoví, kterým se podařilo zamontovat se, ať už při sametu, nebo později vhodnou volební taktikou na výsluní. Tedy do politiky. Odtud se zpravidla nehodlají a díky zákonům ani nemusejí hnout. S nižšími patry se už stýkají jenom kořínky, kterými sají vlastní prospěch. Vědomi si své neodvolatelnosti pohrdají takovými malichernostmi, jako že by měli být ostatním příkladem mravnosti a nezištnosti.
To používají jen jako argument při zdůvodňování výše svých platů, o nichž si sami sobě rozhodují. Nikoli jako závazek, či dokonce povinnost se tak chovat. Spočtěte si jen, kolik politiků opouští původní rodiny, kolik jich je zapleteno do úplatkových afér, jak kupčí se svými mandáty a jinak zneužívají svých postavení. Kolik jich bezostyšně lobuje pro cizí zájmy na úkor vlastních občanů, jak všechny své neúspěchy svádějí na své předchůdce. Jediné, co lze u nich brát vážně je prohlášení: „Neodstoupím!“.
Mirek Topolánek však prý zraje jako víno. Jako každý jiný politik, jsoucí delší dobu ve funkci. Z „prázdného Topola“ se stal ještě větší „buldozer“, než je Paroubek. V totalitních praktikách zřejmě vidí účel, světící prostředky. Působení těchto dvou kohoutů na politickém smetišti rozhodně ke kráse současné politiky neprospělo. A neprospívá čím dál víc.
Mezipatro, mezi politiky a občany tvoří zbohatlíci, lidé žijící z provizí a bankéři. To je produkt kapitalismu a jeho převádění všeho na kapitál. Peníze, tento univerzální směnný produkt je potřebný a peníze samy za nic nemohou. Jsou však v plné míře zneužitelné a také zneužívány k okrádání druhých. Obchodováním přes peníze lze totiž provést mnoho na první pohled skrytých kulišáren, které by jinak nešly realizovat. například reforma zdravotnictví: uzákoní se poplatky za návštěvu u lékaře, recept a doplatky za léky. Pak se na to zvýší důchody a peníze ze státní pokladny se recyklují soukromým objektům, působícím ve zdravotnictví. Není to perfektní tunel do státní kasy?
Nebo státní dluh. Tím, že stát nemá peníze, je nucen si je půjčovat od bank. Na úrok, který je zpravidla vyšší, než je hospodářský výnos státu. Tím je dluh nesplatitelný a neustále roste, jak ostatně vidíme i v současnosti. Potvrzením je zveřejněná 40 miliardová částka úroků pro letošní rok. Banky a bankéři tak spolknou podstatnou část hospodářského výnosu státu a na nic jiného pak již peníze nejsou. Navíc jde většina takto „vydělaných“ peněz do zahraničí, díky našim politikům, kteří prakticky všechny banky prodali, aby měli na své utrácení. Přitom objem spořících vkladů našich občanů je vyšší, než státní dluh a stát by si od občanů tedy mohl snadno půjčit mnohem levněji a peníze by zůstaly doma. Občané jsou ale nuceni ukládat si své peníze u bank za nízký úrok a banky je pak za mnohem vyšší úrok půjčují státu – tedy zase jim. Další tunel.
Velké peníze se už nevydělávají prací ale spekulacemi, soudními a arbitrážními žalobami, mafiánskými praktikami i přímou krádeží. A nebude to jiné, pokud bude legální lobování a provize, zejména z velkých státních zakázek. Ani soudy už nejsou zcela zárukou právního státu. I někteří soudci se stávají účastníky činnosti ne právě zákonné. Není divu, když lze vyvinit vyšetřovaného na základě pocitu soudce a právo být soudcem si lze i vysoudit. Nějak se nám ty tři základní sloupy demokracie s tou bezmeznou svobodou drolí.
Nárůst krádeží je také produkt bezmezné svobody. Nikdo není povinen prokazovat zdroje svých příjmů a obživy a tak se lze živit i prodejem kanálových mříží, či mědi z ukradených kabelů do sběren. Dnes se ale kradou i železné konstrukce staveb podniků, zrušených v rámci spolupráce a kvót v EU. Pokud to na zloděje spadne, odváží je vrtulník do nemocnic, kde je draze vyléčí. Jaké poplatky jim pan Julínek v takovém případě předepíše? A sociálně slabým nepřizpůsobivým občanům vůbec? Dostanou vyšší dávky?
Díky našim zákonům jsou na tom lépe ti, jejichž zaměstnáním je nezaměstnanost. Žijí ze sociálních dávek, příspěvků na bydlení a na děti. A vzhledem k pozitivní diskriminaci často ne špatně. Svědčí o tom auta před jejich domy a občas i satelitní anténa v okně. I to, že většina z nich nevypadá nijak podvyživeně. Jen práce jim aktivně chybí, protože ji nehledají. Prý je nikdo nechce přijmout. Je to do jisté míry pravda, protože udělá-li to někdo, stejně mu už za několik dní, až na výjimky, do práce nepřijdou. Je přece jednodušší dojít si na poštu pro dávky, než „dřít“ na výplatu. Navíc i proto, že ti, kteří vyjdou zhruba za půl roku z návyku pravidelného chození do práce již nejsou psychicky ani schopni se do pravidelného pracovního procesu znovu zapojit. Natož ti, kteří vlastně ani nikdy nepracovali, jen vykřikují, že by rádi pracovali, ale nemohou.
Poctivého pracanta aby dnes „se svíčkou v ruce i v pravé poledne hledal“. Ti, co byli na to zvyklí, vymírají. Za neustálého bědování těch, kdo nejsou schopni vytvářet hodnoty, jen s nimi výhodně obchodovat. Zřejmě neplatí skutečnost, že ač lidský věk se prodlužuje, roste také s technickou úrovní produktivita práce, která z hlediska sociálního zabezpečení tento vliv vyrovnává. Ba i překonává. Hodnoty, které si dnešní důchodci ukládali v sociálním pojištění však byly použity na jiný účel státního rozpočtu a zmizely v propadlišti finančních transakcí. Plakat nad tím, že důchodce musí současní živit je sprosté. A hojit se na dětech a důchodcích vybíráním poplatků za návštěvu u lékaře a léky, ještě sprostší. Nad tím, co hodlá dělat král asociálů pan Julínek, tedy zavedení VIP kategorie pacientů, už zůstává rozum stát.
Občas bývám peskován za svou nevíru v lepší budoucnost. Převzal jsem ji vlastně od Mirka Dolejšího, který v analýze PF 1999 konstatoval, že občané už nemají vůli změnit současný, pro ně nepříznivý stav. Navíc sám vidím kolem sebe, jak bývalí rebelové rezignují na evidentní bezpráví. Ani mně samému se to nevyhýbá. Obávám se, že už je ovládání občana na takové úrovni, že návrat skutečně není možný. Jsme jako ovce, předbíhající se do vrat jatek, aby tam byly dřív. Několik postřehů, často ukrytých už v lidových příslovích lze ale z toho vyvodit:
Jádro pudla je ukryto zpravidla v možnosti politiků rozhodovat s konečnou platností sami o sobě. Zcela nevyhovující je ale předpoklad, že lze zvolit „elitu“, která bude za dobře volených podmínek vzorem ostatním a bude pracovat pouze pro jejich blaho. Stejně nesmyslné je spoléhat na poctivost a nezištnost někoho, kdo rozhoduje o milionových, či miliardových částkách, neboť „ani kuře zadarmo nehrabe“. Nesáhne-li na svěřené částky, nepohrdne provizí za jejich distribuci. Firma Kapsch, nebo dodavatelé armády by mohli povídat.
Je třeba počítat s tím, že lidé v různých společenských patrech mají také různé, vzájemně často těžko pochopitelné myšlení. Politici jsou myšlením řádově odlišní od řadových občanů, jako jsou jiným způsobem odlišní nepřizpůsobiví občané, či bezdomovci. Nelze jim často porozumět, ani je žádným způsobem přesvědčit slovem. Jen krajně důslednou kontrolou a hrozbou postihu. Politici by měli také odcházet ze svých funkcí až po udělení absolutoria za svou činnost od těch, kteří je platili. Vzdát se jen některé ze svých funkcí není řešením. Také je třeba odstranit „doživotní funkce“. Důsledně prosazovat zásadu maximálně dvou funkčních období u všech funkcí, byť je to někdy nevýhodné. „Zabetonování“ se ve funkcích nadělá obvykle více škody. Platí, že „člověk, který si myslí, že je na svém místě nenahraditelný věci škodí a již dávno měl být nahrazen!“
Stávající systém vychvalované, ale do totality kapitálu zdegenerované demokracie je nutno od základu zreformovat na skutečnou. Nejlépe tak, že rozhodnutí v rámci státu budou dělat skuteční odborníci, kontrolovaní těmi, o nichž rozhodují. Současný stav třech základních sloupů demokracie, prolínajících se nejen navzájem, ale občas i s mafiemi ukázal, že schopnosti k výkonu vrcholové funkce nelze získat jakoukoli volbou, ale vrozenými předpoklady, studiem a prací. Do odborně náročných funkcí, jako jsou ministři, legislativci a jiné funkce mají být lidé jmenováni a výkon jejich funkce přísně a důsledně kontrolován. Volené orgány pak mají provádět tuto kontrolu a být zárukou spravedlivosti pro lid.
Poslanecká sněmovna tedy nemá zákony tvořit. To musí dělat odborně zdatná legislativní rada a poslanci mají jejich přijetím, nebo vrácením k přepracování zajišťovat jejich vhodnost pro danou společnost občanů státu. Stejně tak rozhodnutí vlády. Senát má být radou moudrých, jmenovaných na základě jejich uznávaných názorů a pracovních výsledků a má být svoláván jen při potřebě velmi závažných rozhodnutí. Poslanci a senátoři mají být porotou výkonných orgánů a nikoli státem placenými, ruce zvedajícími figurínami politických stran. To vše, jak jistě uznáte, je v současném stavu nezrušitelný stav, neboť jak pravil Miloš Zeman: „Kapři si sami svůj rybník nevypustí“.
S haléři a padesátihaléři nám tedy odchází etika společenského soužití občanů státu. Aniž by za to mohly právě ty haléře, jejichž zánik je jen toho důsledkem. Je to bohužel jev celosvětový, i když měřítka jsou různá. Někde se za zvýhodnění milenky odchází z politiky, jinde se oslavuje jejich „nelegální společné dílo“. Měřítko na politiky je jinde přeci jen přísnější. Celosvětově a zejména u nás zesiluje diskriminace občana střední třídy, včetně dětí a důchodců, ve prospěch oněch několika set boháčů, vlastnících téměř celý majetek planety.
V jejich přímém, či nepřímém žoldu je zřejmě i většina našich politiků, devastujících naši zemi. Spočtěte si, co je v této zemi ještě naše a dáte mi za pravdu. K mé, poněkud utopistické představě vlády osobností, schopných a především chtějících blaho těch, kteří si je k tomu zvolili, k takové vládě mají ti současní hodně, ale opravdu hodně daleko.
23.8.2007
Vladimír Veselý