Nádoba mé trpělivosti je naplněna po okraj. Půjde-li to takhle dál s mezilidskými vztahy, kdy osobní sobectví a bezohlednost jsou povýšeny na královny ctností, přestaneme být civilizovanou společností. Vrátíme se do pralesa, kde pudové jednání, vedoucí k hromadění osobního bohatství už neslouží jen k spolehlivému zachování rodu a druhu, ale k činnosti lidstvu jako druhu životně nebezpečnému. Lidem nebyla dána inteligence proto, aby mohli lépe a rychleji hrabat jen pro sebe. A hrabat nejen to, co dá příroda ze své přirozenosti, ale i to, co si vytvořili svou prací a přičiněním jiní. Byla lidem dána, aby svým rozumem a solidaritou vytvořili pro všechny příznivé prostředí a plnohodnotný život s kvalitou, úměrnou svému přínosu pro lidskou společnost.
To je hlavní podstata civilizace,
v níž má panovat pravidlo, že každý má dělat práci přínosnou pro
společnost, kterou nejlépe umí a nebrat si z výsledků práce jiných víc,
než tam sám vložil. Tak, jak to zpíval Jan Werich v „Císařově pekaři“ –
„Ten udělá to, a ten zas tohle a všichni dohromady uděláme moc!“. Současná
technika a stav vědy umožňuje člověku takovou produktivitu jeho práce, že se
při trošce rozumu a poctivosti mohou mít všichni dobře. Není účelem civilizace,
aby se jedni topili v penězích na úkor bídy jiných.
Bohužel náš stvořitel, ať už to byl kdokoli
nám nedal do vínku vlastnosti k tomu potřebné. Ani Boha tak poslušní a
disciplinovaní Židé, kteří se pokusili o něco podobného ve svých kibucech
trvale neuspěli, byť jim to vydrželo několik desítek let. Ono do genů
vložené pravidlo, že „košile je bližší než kabát“ nedovolí sobci tak velkému,
jakým je člověk, aby čekal na pěkný společný kabát, může-li mít košili hned.
Ba, dokáže-li si bez ostychu vzít i košile jiných, může za ně mít pak pro sebe
i ten jejich kabát.
Nechci teoretizovat a ukazovat, jak hezký
by byl ten skutečný socialismus, protože vím, že skutečný socialismus (i
demokracie) je bohužel jen utopie. Přesto jsem přesvědčen, že i s tak
nedokonalými lidmi lze dospět ke slušnému výsledku, jako je možné, že jen
zaučení dělníci dokáží při sériové výrobě vyrábět krásné a složité věci. Stačí,
když se každý naučí a dělá dobře ten svůj úkon a je důsledně kontrolován, zda
to nešvindluje. To poslední – důsledná kontrola jednotlivců, s nebezpečím
postihu při švindlování je lék na nedokonalost lidské povahy na všech místech
pro člověka ve společnosti. Bohužel právě to nám čím dále víc chybí. Máme na to
sice zákony, ale ty jsou dělány těmi, kteří už předem si v nich nechávají
zadní vrátka, aby je mohli obejít. I tomu se říká politika. Veřejná služba
s malou domů. A pro tu malou domů je o tyto posty taková pranice.
A tak znovu volíme politiky, kteří neplní
své sliby, ale své kapsy, jsme jim vděčni, že k nám zvou cizí podnikatele
daňovými úlevami, aby zaváděli neperspektivní, nebo prostředí zhoršující výroby
a vydělávali na práci našich lidí. Případně i dojíždějících cizinců. Děláme tak
super rychlá auta, a stavíme jim do cesty prahy, aby jejich majitelé jezdili
rozumně. Nevážíme si jednou už udělané práce a
plýtváme vším, co bylo už uděláno, i když by to mohlo sloužit dál.
Chováme se jako mondéna, která nevezme na sebe podruhé drahý svetřík, protože
je obnošený. Nemusí-li si na něj vydělat, není divu. Už staré přísloví říká
„Lehko nabyl, lehko pozbyl“. A těch lehce vydělávajících je v poslední
době trochu moc.
Banky loni vydělaly téměř čtyřicet
miliard, z toho přes třicet miliard jen na poplatcích. Operují sumou
vkladů téměř dva biliony korun a celková aktiva bank jsou téměř tři biliony
korun. Z toho více než bilion půjčily klientům a téměř půl bilionu vkladů
domácností spravovaly. Ty jim dluží téměř stejnou částku. Znamená to, že
v průměru na každého občana v aktivním věku připadá sto tisíc na
vkladech a stejná částka na půjčkách. Z toho mají banky zisk
v průměru čtyři tisíce ročně na každého občana, včetně důchodců a mimin.
Státní dluh je šedesát osm tisíc na občana.
Podobně lze vypočítat, že Telecom před
dvěma lety vydělal na každém účastníkovi ročně v průměru dva tisíce korun
čistého zisku a podobně vysoké, nebo mnohem vyšší zisky mají dodavatelé energií
a řada dalších firem. Většina těchto peněz se ovšem díky kapitalistickému
pojetí novodobého hospodářství hromadí v rukou soukromníků a stát nemá pro
uspokojení potřeb občanů na nic peníze. Místo vytváření příznivých podmínek pro
občany, kteří tyto hodnoty svou prací vytvářejí, vychází stát vstříc
spekulantům, kteří shrabují pro sebe nezasloužené a jen vykšeftované zisky.
To měl odstranit socialismus a také to ve
svých prvopočátcích dělal. Bohužel těch pár idealistů, kteří to mysleli upřímně
(a byli i tací) svou vizi neustáli a ani nemohli. Brzy se ukázalo, že je to jen
další podraz na obecný lid od spekulantů, jako byly ty předtím, i ten dnešní po
něm. Dělali jej v podstatě stejní lidé, nebo lidé stejného druhu, kterým
jde jen o zproletarizování pracujících, aby byli okolnostmi, hlavně existenční
nejistotou nuceni pracovat za nevýhodných podmínek pro sebe a výhodných pro své
vykořisťovatele. Proto ta nejistota zaměstnání, proto to podbízivé zadlužování
s povinností splácet za každých podmínek, proto ta jen teoretická možnost
dovolat se práva pro řadového občana.
V boji s ekonomickými a politickými mafiemi občan zase jen prohrává.
Zakopaný pes je v tom, že napříč
všemi společenskými systémy probíhá neustálý boj mezi dobrem a zlem. Zlo
zpravidla vítězí, protože slušný člověk předpokládá slušnost i u jiných, kdežto
spekulanti se houfují do tlup, ve kterých slušné jednotlivce převálcují. Těmi
jsou podle zkušenosti i politické strany jako výtahy k moci. Dokud nebudou
zastupitelé voleni průhlednějším systémem a nebudou zastupovat konkrétní
občany, ale stranické aparáty, dokud Parlament nebude jen zadávat a schvalovat
zákony tvořené nezávislou a odborně zdatnou legislativní radou a Vláda nebude
Parlamentu odpovědná a bude i jeho součástí, potud se o demokracii u nás nedá
mluvit. Bude to stále jen vláda finanční oligarchie a politických sekretariátů.
Návrat ke kapitalismu vládou neviditelné
ruky trhu je svým vykořisťovatelským charakterem a svou asociálností znám. Je
pravda, že výkon takto motivovaného hospodářství je vyšší, než v lidových
režimech, kde není taková konkurence a zisky, rozprostřené mezi více lidí
nejsou tak výrazné. Jednoznačná motivace jen na zisk ale nerespektuje etiku
mezilidských vztahů vede k jejich degradaci, jak je to u nás i ve světě
čím dál víc patrné. Politici se starají především o svoji kariéru a profit
z ní, jak dokládá neutuchající řada afér. Banky nabízejí za podpory vlády
půjčky bez ručitele jako hamburgery u okénka, nakládají peníze na paletách,
tedy alespoň v reklamě. Ve skutečnosti se spojují například
s bytovými družstvy a zejména Společenstvími vlastníků bytů kterým pak
poskytují i mnohamilionové půjčky bez dostatečného krytí i bez dostatečně
zdůvodněné potřeby. Ty jsou pak utráceny za nevýhodných podmínek pro vlastníky
bytů u firem, kterým jde především o
zisky. Jak to přiznal v tisku ředitel jedné švédské stavební firmy
„Nekradlo se, jen ceny byly poněkud nadsazené“.
A tak jsou tunelovány desítky a stovky družstevníků
a nových vlastníků bytů, nucených evropskými a potažmo i našimi předpisy
k rekonstrukcím a opravám, které jsou sice prospěšné, ale ne vždy akutně
nutné. Jsou to často rekonstrukce i módní a plýtvající již udělanou prací i
hodnotami. Plastová okna jsou hezčí a bezesporu šetří stále dražší teplo, ale
ničení původních oken, použitelných třeba zahrádkáři na pařeniště a skleníky se
zdá zbytečné. A tak se okna rozbíjejí se zdůvodněním, že jde o přepálení sklo,
zdůvodňuje se výměna elektrických stoupaček tím, že je v nich „třicet let starý
hliník“, musí se měnit výtahy, protože
to nařizuje Brusel. Vlastníci bytů, kteří si je už jednou zaplatili, aby
v nich žili a v klidu mnozí i dožili jsou nevybíravými způsoby nuceni
k rekonstrukcím, které nemají šanci za svého života už většinou ani plně
využít. Pokud nepřenechají byt někomu ze své rodiny, je to sprosté využívání
těch, kteří se nemohou dost dobře bránit.
Po tom, co jim mizí jejich úspory na
pokud možno klidné stáří, co musejí doplácet na zdravotní péči, na kterou si
platili čtyřicet let pojištění, musejí žít z důchodů procentně téměř o
polovinu nižších, než skýtal zlý bolševik. Z toho jsou nuceni platit ještě
předražené rekonstrukce těm „úspěšným podnikatelům“, pro něž je hromadění
majetku jakýmkoli způsobem dnes zásluhou. Ti pak ze zvelebených bytů vystrnadí
důchodce velkými provozními náklady, zvelebené byty skoupí a pronajímají je za
tržní nájemné. Už dnes v bývalých družstevních panelácích zhruba dvacet
procent vlastníků nebydlí a pronajímají je. Není divu, že mají zájem i o další.
Přes všechna nabubřelá prohlášení a
sebechválu současných politiků se
kvalita života pracujících lidí zhoršila, zejména v morální oblasti. Tisk
a sdělovací prostředky jsou plné nezřízeného sexu a obhroublých i sprostých
výrazů, které jsou ve slušné společnosti tabu. Školství a výchova mladých je
popelkou mezi preferovanými, bez ohledu na budoucnost. Bezpečnost života a
majetku je na hrozné úrovni. Z bytu musíte mít nedobytnou pevnost, auto
pokud v něm právě nejedete tahat za sebou na provázku, aby vám je neukradli,
nebo nevykradli. Pro housku na krámě budeme za chvíli chodit jako kdysi
v Německu s nůší peněz, protože politici aby se zavděčili voličům
před volbami, roztáčejí inflační spirálu slibovanými platy a v důsledku
toho i cenami. Už dnes jsou ceny téměř všeho prakticky desetinásobné proti
cenám nesametovým. Takže nejde o poplašnou zprávu, ale skutečnost. Noviny jsou
plné jobových zvěstí, že to i ono podraží a lidé proto budou vyšší platy chtít.
Jádro problému je v tom, že jsme
dovolili spekulantům s lidskou důvěřivostí, aby se zase proboxovali na
vlivná místa a zabydleli se tam tak, že jsou prakticky neodvolatelní a hlavně
nekontrolovatelní. Občané jsou potřební jen během voleb (bez záruky), když se
rozdělují koryta. Pak už je s nimi jen manipulováno. Ta teoretická možnost
ve volbách teď brzy nastane, ale za současných podmínek nemáme prakticky šanci
se ze jha politických mafií vymanit. Lze sice vymyslet možná funkční model
skuteční demokracie, několikrát už jsme o tom i psali, je to však záležitost dlouhodobá
a se současnými vlastnostmi občanů bohužel čistě utopická. Proto nelze poradit,
jak volit a nezbývá, než zbožné přání:
Bože, nedej zahynouti nám ni budoucím a
zachovej třeba v hlubokých křivoklátských lesích, nebo v Blaníku
alespoň pár zapomenutých upřímných potomků Husa, Komenského a Jiřího
z Poděbrad, v nichž by mohl český národ přežít a znovu dobýt své
slávy. Amen.
11.4.2006
ing.Vladimír
Veselý