Demokracie je nejčastěji skloňované slovo na světě. Ta naše demokracie nemá s původní řeckou demokracií mnoho společného. Jen ten zneužitý název. To je sice odvážný názor, ale po shlédnutí prezidentských voleb 2008 a po tanečcích kolem afér prominentů, případně jednání kolem amerického radaru jsem v tom ještě utvrzen. Navíc dochází doslova k válce vlády proti obecnému lidu. Zejména tomu postproduktivnímu, který přímý zisk vládě nepřináší. Náš stát neslouží občanům, ale občané musí sloužit státu. Současně prosazovaný systém „zaplať, nebo zemři“ se demokratickým jistě nazvat nedá. A tvrzení, že u nás je demokracie a není ohrožena jsou jen alibistická prohlášení politiků.
Prakticky všechny demokracie v tomto světě si pod názvem demokracie vytvořily vládu nikoli lidu, ale stranických elit. Vládou lidu se jen ohánějí, aby měli pro své jednání podklad. Taková demokracie se liší od totalit, diktatur a monarchií jen počtem a druhem těch, kteří ze systému profitují. Ve skutečnosti je to vláda hrstky rádoby světovládných spiklenců, využívajících kariéristy a moci chtivé spekulanty k naplnění svých záměrů. Za úplatek a poskytnutí jisté moci jsou pak tito „vládci z lidu“ ochotni zastávat vedoucí funkce a v nich podle požadavků svých skutečných zaměstnavatelů poskytovat jim svěřené spoluobčany k využití pro jejich vlastní zisk. Je to opět odvážný názor, ale co si má myslet člověk, který si na internetu přečte, že čtyři čeští politici byli uvedeni na seznamu účastníků konference Trilaterární komise v roce 2005 a z nich páni Schwarzenberg a Vondra se záhy stali ministry současné vlády? Pro koho tedy ve skutečnosti pracují a prosazují americký radar?
Taková praxe je bohužel praktikována na celém světě a tak se stalo běžné, že si politici pro tento účel vytvořili zákony, které sami nerespektují, ale o to tvrději je uplatňují proti občanům. Ve prospěch svůj a svých zákulisních šéfů. Vznešeně se tomu říká „Deklarace lidských práv“, Ústava, či „Sbírka zákonů“a jiné předpisy. To není znevažování těchto chvályhodných institucí, jejichž všeobecné dodržování by skutečně zlepšilo a znormalizovalo mezilidské vztahy. To by to ale muselo platit pro všechny a nejen pro obecný lid a jen proti němu. Skutečnost je ovšem taková, že kdo má správný původ a peníze na všemi mastmi mazaného právníka, či jinak krytá záda je zpravidla vyviněn z jakéhokoli činu i zločinu. Jen prostý občan se práva nedovolá. A ozve-li se, obrátí se vše proti němu. To podle zákona, který platí pro plebejce: „Kdo čůrá proti větru, počůrá jen sám sebe!“. Uvádět příklady v dnešní prohnilé době by bylo jen nošením dříví do lesa. Nebo na vlastní hranici. Vinen je ten, koho viní závislá média a ta jsou všechna jejich. Pro skutečné viníky se vždycky nějaké ospravedlnění najde.
Vraťme se však k té demokracii. Je již obehranou písničkou, že ve větších celcích, jakými jsou státy není přímá demokracie uskutečnitelná pro roztříštěnost názorů. Uskutečnitelná je jen demokracie zastupitelská, ale ta je silně závislá na kvalitě zastupitelů. Právě proběhlé volby prezidenta jistě otevřely oči i těm idealistům, kteří dosud věřili na současný systém zvolení ideálních vzorků lidí, rozhodujících podle svého vědomí a svědomí, jakým směrem se má společnost ubírat. Tvořících tak zákony pro život společnosti k jejímu maximálnímu dobru. To by ovšem nesměly existovat politické strany, prosazující osobní zájmy zvláštních skupin lidí v těch stranách organizovaných a na úkor těch ostatních. Nebo by musela být v nich organizována většina národa a být plně politicky aktivní. Což je ovšem utopie.
Stáváme se proto hříčkou těch „elitních“ lidí, kteří by měli být vzorkem ideální společnosti a podle sebe i vést ideálně společnost. Ve skutečnosti ale mají větší možnosti chybovat a také tak činí. Zpravidla s dovětkem, že jsou také jen lidé. A že ve světě se to děje také tak, ba že je to leckde i horší. Takže tento systém, selhal jako ty předchozí. Souhrnem lze říci, že na každém společenském zřízení bylo v době jeho vzniku něco dobrého, ale že všechny zmutovaly po jisté době do nějakého druhu totality. Musí mít tedy nějakého společného jmenovatele – a také mají. Tím společným jmenovatelem je nedostatek kontroly těch, kterým byla propůjčena moc. Ať už chybou systému, nebo tím, že jim bylo z pohodlnosti voličů dovoleno vytvořit si podmínky, za kterých si mohou moc udržet. Jedním slovem, že je jim dána možnost rozhodovat sami o sobě. Tím jakákoli demokracie končí a na scénu přichází totalita v různých podobách, ale vždy s názvem demokracie na vývěsním štítě.
Není lehké takovou společnost, stojící na třech základních, ale jak se ukazuje dosti červotočivých sloupech moci udržet ve správných mezích. Zejména, když změnit současně platné zákony by museli právě ti, kterým vyhovují a nezřídka z nich profitují. A mají v rukou moc a obrněné policajty proti občanům, které respektují jen jako nástroj změny, v režii a ve prospěch svůj, nebo někoho jiného. Miloš Zeman mi na to jednou v novinové anketě řekl, že „kapři si přece sami svůj rybník nevypustí“. A jako v každém rybníce jsou tam různé druhy ryb, žijících v symbióze uvnitř i vně toho rybníka. Jako kdysi „kaprokachní kombinát“.
O té provázanosti by se daly psát knihy. Začíná u nadstranického prezidenta, čestného předsedy strany, poslanců a senátorů, jmenovaných do voleb stranami, ministrů, jmenovaných taktéž stranami v počtu vybojovaných mandátů a soudců, jmenovaných prezidentem, dosáhli-li patřičného věku. Přitom největší a nezakázaná provázanost je mezi zastupiteli a vládou – téměř všichni ministři jsou poslanci, nebo senátoři, takže třeba při hlasování o důvěře vládě hlasují pro důvěru sami sobě. Asi nejsou lidi. Pro sněmovní hlasování se rozhodují zastupitelé voličů v klubech, což jsou evidentně kartelové dohody, za které nejsou trestáni, ale placeni navíc. Pěstuje se korupce, alkoholismus, nerodinně rodinné vztahy, přetahování a uplácení poslanců. Premiér si odskočí při služební cestě na lyže vicepremiér si naplánuje neodkladnou cestu tam, kde hraje zápas jeho klub. Premiérova milenka je čirou náhodou a jistě jen pro svou mimořádnou aktivitu zvolena místopředsedkyní Sněmovny a pěstují se i jiné rodinné vztahy. Chcete říct, že to je „elita“ národa, která nám má být vzorem a že je máme tedy následovat? Že si politici v soukromí mohou dělat co chtějí?
Kdyby politikům hrozily takové sankce, jako řadovým občanům za pochybení v zaměstnání i mimo něj, chovali by se jinak. Oni ale mají imunitu. Divíte se potom, že jsou takoví? Jak dlouho by jste vydrželi v zaměstnání, kdyby jste tam chodili jako poslanci do Parlamentu? Kdyby jste se domlouvali se spolupracovníky, které uložené úkoly uděláte a které ne? A máte-li to přiznat tajně, nebo veřejně? Na občany je bič nezaměstnanost, aby byli poslušní v práci jako beránci. Proč nezavést nezaměstnanost také pro poslance? Nevěřte tomu, že by nepracovali lépe. Vždyť by se i vláda mohla privatizovat jako akciová společnost a být placena jen z jejich pro lid prospěšných výnosů.
Kdysi jsem navrhoval, aby každý poslanec měl místo jednoho z placených poradců voleného zástupce, který by jej zastupoval v nemoci, či jiných případech, kdy nemůže vykonávat funkci. Ten by byl informovaným „záložníkem“ a mohl by tedy při ztrátě mandátu svého šéfa, nebo při jeho opakovaném pochybení nastoupit na jeho místo. Rozhodovali by o tom jeho voliči a divili by jste se, jak by se práce poslanců zlepšila. Ten náhradník by si svého šéfa pěkně hlídal, protože každé šéfovo pochybení by byla jeho šance.
A jsme u problému kvality poslance jako zastupitele voličů a úkolu Sněmovny vůbec. Předně se domnívám, že Sněmovna má být vzorkem a mluvčím voličů. Ne, aby tvořila zákony, ale aby je zadávala, posuzovala a přijímala jen ty lidu prospěšné. Ústava nepředepisuje poslancům právnické vzdělání a v krajním případě může být tedy Sněmovna i nekompetentní. Zákony má tvořit odborně zdatná Legislativní rada na požádání vlády, nebo Sněmovny. Zastupitelé voličů, jako vzorek občanů mohou posoudit jejich potřebnost a po jejich vypracování odborně zdatnou Legislativní radou i vhodnost. Nemají je ale sami tvořit. To se dneska děje a vidíme jak to dopadá s jejich kvalitou.
Podobně je to ve vztahu Sněmovny a Vlády. Vládu jako moc výkonnou má rámcově úkolovat Sněmovna a kontrolovat ji, jak úkoly plní. Proto také není vhodné, aby ve vládě seděli poslanci, protože je to střet zájmů. I třetí pilíř demokracie by měl být pozměněn, jak ukazuje praxe. Rozhodně soudům jejich úplná nezávislost nesvědčí. Včetně jejich jmenování jedním člověkem, podle svého uvážení. Je těžké nalézt způsob, jak zvětšit spravedlnost soudů a při tom je neomezovat v rozhodování. Snad by mohly být řešením soudy porotní. Takové změny by se ale asi neprosazovaly lehce a podle snahy odstranit i přísedícího jde trend i opačným směrem..
Zásadně potřebnou změnou je však způsob sestavení vlády. Ministr musí být mistr ve svém oboru a v organizování práce svého ministerstva. Nejen tedy osvědčený a poslušný straník do dohodnutého počtu vládní koalice, zpívající z partesu jiných. Na rozdíl od poslanců, kteří by neměli být ve funkci víc, než dvě období by mohl ministr vykonávat svou funkci po dobu, po kterou by byl státu užitečný. Což současně znamená také jeho odvolatelnost při neúspěšnosti, nebo formálním výkonu funkce. Vláda má vládnout s největším efektem ve prospěch občanů, při využití všech zdrojů a možností optimálním způsobem. Nikoli je nutit do role výnosné investice pro vytěžování ekonomickými dravci všeho druhu. Ne poklonkovat mocnostem a „prodávat střechu nad hlavou“ svých občanů těm, ze kterých „něco kápne“ jim samým.
V současné době je situace ve vedení státu poněkud jiná. Soudíme-li podle počtu těch, kterým není umožněno pracovat, nebo těch, kterým nevyhovuje současný systém zaměstnanosti a raději volí neutěšený, ale volný život bezdomovce, je současný systém špatný. Vláda, která chválí sama sebe, za nejlepší ministry má ty, kteří lidem nejvíce škodí, vláda Taťuldů, Hurvínků a Mániček i s Žerýkem nás nezachrání, zejména když vládne ve prospěch svých principálů. Jak se máme mít dobře, když ti kteří podepsali smlouvu MAI o odpovědnosti státu za neúspěch i u jen předpokládaných podnikatelských projektů, protože Američané prý „velice naléhali“ a hrozí nám proto arbitráže za téměř padesát miliard, jsou stále ve vysokých politických funkcích. Když majetek několika miliardářů, který si nemohli svou přímou prací vydělat je větší, než státní deficit. Když důchodcům z jejich pár tisícovek jsou vymáhány poplatky na statisícové platy manažerů, nebo dokonce milionové jako u šéfů ČEZu. Když musíme kupovat za miliardy obrněné transportéry ne pro ochranu naši, ale pro vojenské mise našich vojáků, hájících zájmy těch, kdo rozpoutali nekonečnou válku proti terorismu (jak se teď říká válce o ropu) a majících navíc podíl i na zisku z nákupu těch transportérů. Doma na válku proti vlastním občanům stačí přece vládě dobře ozbrojení policajti.
Zájmy občanů jsou až na jednom z posledních míst. Jejich blahobyt je posuzován podle blahobytu zmíněných politiků, nebo těch, kteří jdou s proudem. Tedy manažerů, státních a bankovních úředníků a jiných obchodníků s výsledky těch, kteří skutečně pracují. Málo kontrované a přebujelé plýtvání zhoršuje podstatně životní podmínky celku a zejména té dolní strany těch stále více se rozevírajících společenských nůžek. Odhadem lze říci Husákovským způsobem, že v „globálu“ se nemáme tak špatně, ale reálně je nutné přiznat, že při optimálním využití všech možností státu bychom se mohli mít dvakrát i vícekrát lépe.
Vždyť těch téměř deset procent nezaměstnaných, včetně těch, kteří dělat nechtějí musí být také živeno, ať už jakýmkoli způsobem. Přitom jejich práce chybí. Chybí ovšem i příležitost k práci, kterou ruka trhu právě nepovažuje za dostatečně ziskovou. Nebo ji má za konkurující silnějším zahraničním investorům. Funkce státu je starat se o blaho svých občanů, byť z toho neplynul maximální zisk. K tomu se hlásil socialismus, ale nedokázal si tento trend před společenskými predátory zajistit. Zákonitě proto musel skončit v totalitě jako všechny ostatní, včetně současného postkapitalismu, kterým je globalizace.
Kdybychom ale vzali z těch společenských řádů, které už dobře známe to dobré než zdegenerovaly a řádně kontrolovali ty, kteří budou v jejich rámci společnost řídit, mohli bychom se dobrat přijatelného řízení naší společnosti. Co však lze čekat v prostředí, obklopeném stejným nešvarem. Co lze čekat od politiků a ministrů, majících dvojí občanství a jsou, či byli členy rádoby světovládných spolků jako je Trilaterální komise, či Nová Atlantická Iniciativa, nebo podobných.
Vždycky je tu ale ještě možnost, že to skončí zase jako Wellsova „Farma zvířat“. Historie nás totiž učí, že většina cest do pekla vede přes dobré úmysly. Tedy alespoň ty, které jsou k tomu předkládány. Ty dobré úmysly by musely vzejít zdola, z občanských iniciativ. Jakási Občanská Sdružení Utopické Demokracie („OSUD“), vznikající na internetu, v hospodách, či kdekoli jinde, kde se scházejí občané dobré vůle a správných nápadů.což jak jistě uznáte je cesta čistě utopická.
SVOBODNÉ NOVINY ale nehodlají proto v žádném případě takové akce iniciovat, ani organizovat, protože by to odporovalo spontánnímu vzniku k tomu potřebnému. Já si zatím odskočím do politického důchodu, protože vytvořit z hrnce s rybí polévkou zpátky zářivé akvárium se zlatými rybkami už jaksi nejde.…
Vladimír Veselý
6.5.2008