Demokracie je zatím považována za vrchol, či nejspravedlivější společenské zřízení. Lidovláda, jako překlad toho slova ale není přesný. Jde sice o vládu lidu, tedy rozhodovat by měli všichni příslušníci toho schopní, ale nelze vyhovět všem. Rozhoduje vláda většiny, jíž se musí menšina podřídit. Ani v demokracii není tedy absolutní svoboda jednotlivce, jak si jí mnozí představují. Je však relativně nejspravedlivější, zejména v uskupení, kde se lidé vzájemně znají.

To je realizovatelné zhruba do tisícové komunity. Při vyšším počtu už musí být realizována demokracie zastupitelská, složená ze základních demokratických buněk, které v rozhodovacím procesu zastupují jimi volení představitelé. Výsledek volby těchto zastupitelů je pak závazný i pro příslušníky základních buněk. Až sem je to v pořádku. Tady však demokracie jako vláda lidu obvykle končí.

Zastupitelé v demokracii zpravidla dostanou časově omezený mandát rozhodovat podle vlastní vůle, zkušenosti a svědomí. A také imunitu proti následkům svého rozhodnutí a předčasnému odvolání z funkce při jejím špatném plnění. A to je konec demokracie. Demokraticky zvolení zastupitelé se rázem změní na oligarchii, rozhodující především ve svůj prospěch. To už ovšem není demokracie, ale demokratura, ve které lid rozhoduje jen v den voleb a jen o tom, kdo mu bude vládnout, nikoli jednoznačně jak.

Jakmile se rozdají mandáty zastupitelům, je volič jednoznačně mimo mísu a může už jenom rebelovat. Všechno, včetně možnosti změny tohoto režimu, včetně změny Ústavy, předepisující jim povinnosti, je v rukou zastupitelů. Samozřejmě, že zmanipulují volby, nepřipustí referendum, obsadí soudy a vytvoří pořádkovou policii proti rebelantům. Nevůli voličů a nebezpečí nezvolení do dalšího období pak kompenzují stranickými spolky a zákony na svoji podporu. Vznikne tak demokratura, ve které moc voličů ve volbách je iluzorní. Ve skutečnosti vládnou stranické sekretariáty a často i jen předsedové stran. Totalitou skončilo dosud každé politické zřízení a u demokracie to nemůže být jinak.

Zlomovým bodem v definici zastupitelské demokracie je její Ústava. Tu píší také zastupitelé a samozřejmě sami pro sebe. Není proto divu, že je v ní prezident jako monarcha a zastupitelé jako lénní feudálové. Má-li být demokracie demokracií, musí fungovat jako ve Švýcarsku, kde se prakticky o všem rozhoduje referendem. To je systém, který má ke skutečné demokracii nejblíže, je však bohužel poněkud těžkopádný a pomalý. Navíc vyžaduje k tomu "vychované" občany, ochotné se starat o věci veřejné a věnovat jim svůj čas.

To je bohužel kámen úrazu všech vládních systémů. Normální občan se zpravidla odmítá věnovat věcem veřejným, vyžaduje však, aby to "ONI" dělali v jeho prospěch co nejlépe a mohl je za jakoukoli chybu kritizovat. To "ONI" do jisté míry přijímají a rádi zaskočí na rozhodující, dobře placená vládní místa, s tím, že onu kritiku a rebelii udrží díky své moci na uzdě. Člověk je zřejmě tvor stádní, vyžadující svého ovčáka, který se o ně stará a vybírá jim pastvu. Bez odporu mu pak za to odevzdávají své mléko a vlnu jako odměnu za dobrou péči. Bez odporu se nechají zavírat do ohrady a vést, kam on určí - v krajním případě i na jatka.

Z tohoto hlediska je tedy ideálním zřízením monarchie s osvíceným monarchou, dělající vše pro dobrý život svých oveček a výnos z nich. Je to výhodné i pro ty ovce, pokud je neodvede na ta jatka. Problém je ovšem, kde nalézt takového osvíceného monarchu, neboť Moc kazí moc a absolutní moc kazí absolutně. Dnešní monarcha neváhá za dostatečnou odměnu dovést své ovečky do otroctví, nebo do války. Pro příklad nemusíme chodit ani moc daleko.

Je však ještě jedna forma demokracie, která vyplynula z negativních dosavadních zkušeností jak s politiky, tak i s pohodlnými občany. Snaží se spojit výhody operativnosti monarchistické vlády s demokracií švýcarského typu v podmínkách nechuti k samosprávě občanů. Takovým státním zřízením by mohla být kvitovaná (odsouhlasená) zastupitelská demokracie. V ní funguje obdobný parlamentní systém jako v té dnešní, ale s jinak volenými a hlavně kontrolovanými zastupiteli.

Bylo již popsáno, že občané nemilují samosprávu a že ve větším celku není ani reálně možná. Připojme k tomu další předpoklad - že volič nerad sám rozhoduje, ale kritiku rozhodnutí jiných neodmítá. A konečně, že zastupitelé, budou-li důsledně kontrolováni a budou-li odpovědní za svá rozhodnutí, budou muset rozhodovat podle přání voličů, pokud to jen bude možné. Pokud není možné přání voličů splnit, budou jim muset svá rozhodnutí zdůvodnit. Přidáme-li pravidlo, že kdo neprotestuje, souhlasí, máme osnovu pro typ demokracie, kde volič má trvale svůj vliv na rozhodování o společných věcech.

1) Volená komunální samospráva volí a nechá odsouhlasit (odkvitovat) na nižších stupních zastupitele do okresů, ti pak stejným způsobem do krajů až do Sněmovny. Sněmovna vybírá v konkurzním řízení vládu odborníků, kterou úkoluje a kontroluje. Zákonodárná usnesení Sněmovny i exekutivní rozhodnutí vlády jsou zveřejněna např. sdělovacími prostředky a předloženy tak voličům. Ti s nimi buď mlčky souhlasí a usnesení platí, nebo projeví nesouhlas a musí být změněna, nebo zdůvodněna. Tímto způsobem jsou vládní orgány kontrolovány, aby nemohly provádět svévolná rozhodnutí proti vůli voličů. Pro dobrá rozhodnutí je zachována jejich operativnost, protože nikdo neprotestuje a tedy platí prakticky ihned, špatná rozhodnutí přes vůli voličů neprojdou.

2) Zastupitelé jsou povinni zohledňovat při hlasování přání voličů. To se volně přenáší z komunální politiky pyramidou zastupitelů až k poslancům. Rozhodnutí Sněmovny jsou pak předložena voličům ve sdělovacích prostředcích se zdůvodněním, proč tak bylo učiněno. Voliči, mající zájem o spolurozhodování s ním mohou v určeném termínu několika dní oznámit nezneužitelným, ale tajným způsobem (např. na sběrných místech, nebo elektronicky) svůj nesouhlas. Je-li nesouhlasných hlasů méně, než stanovený limit, rozhodnutí vládních orgánů platí. Je-li však nesouhlasných hlasů více, než např. 10%, musí být rozhodnutí buď změněno, nebo k němu vypsáno řádné referendum. To však budou asi jen křiklavé případy, drobnosti voliče nevyprovokují. Jde tu o organizaci celého rozhodovacího procesu, aby byl nezneužitelný a respektoval přání voličů. Zastupitelé budou za takových podmínek už rozhodovat tak, aby občané nemuseli protestovat.

Ten nezneužitelný způsob projevení nesouhlasu byl již popsán ve SN 2/01. V dnešní době mobilních telefonů, kdy jej má každý z těch, co jsou ochotni projevit zájem je jistě možné nalézt i jiný způsob, jak zabezpečeně hlasovat pomocí SMS, nebo podobně. Bylo by jistě možné pro tyto účely vyvinout a občanům poskytnout státem dotované jednoduché mobilní telefony s takovou funkcí. Protože jde o akci poradní, dosažitelná nezneužitelnost postačí.

Navrhovaný způsob by mohl významně zvýšit odpovědnost zastupitelů k voličům, aniž by "zatěžoval" voliče dostavováním se k urnám referenda, nebo povinnou účastí. Neúčast je brána jako souhlas, ale z vlastního rozhodnutí. Volič má právo, aby na jeho názor byl brán ohled, zastupitel pak má mnohem menší možnost zneužít svůj mandát pro osobní prospěch, nebo v neprospěch společnosti. To vše lze ještě znásobit tím, že zastupitel, který opakovaně zneužije svůj mandát, může být referendem na úrovni, kterou zastupuje odvolán z funkce. Rychlost rozhodování státních orgánů tím není nijak významně zpomalena a ani nákladnost celého procesu není veliká.

Kromě toho by měly mít tyto země (či regiony) právo rozhodovat o dlouhodobém pobytu a investicích občanů jiných zemí pro ochranu suverenity a společných znaků obyvatel těch zemí. Zabraňovalo by případnému zneužívání a rabováni země jinak založenými občany jiných zemí. Výše postavené vlády (kontinentální a světová) by neměly právo zasahovat do vnitřních záležitostí zemí, kromě obrany, územních sporů a jiných, čistě nadnárodních problémů. V těchto nadnárodních (kontinentálních) vládách by musely mít jednotlivé země své zástupce se stejnými právy. Proto to rozdělení na přibližně stejné celky. Hranice těchto států by byly pouze státoprávní, hospodářské. Volný pohyb občanů a krátkodobý pobyt v jiných státech by musel být zaručen.

27. 1.2003

Vladimír Veselý