Ano skutečně. Podíváme-li se kriticky na životní podmínky prostého občana státu, konkrétně na eskalaci škodlivých vlivů na něj, musíme konstatovat, že se zákonitě opět vyčerpala doba předvolebního mazání medu kolem jeho úst a nastalo údobí propadu do totality od vládnoucích činitelů. Ta zákonitost se uplatňuje ve všech společenských systémech. Na všech bylo vždy něco dobrého, na co se nachytaly masy občanů, ale postupem doby, jak se do veřejných funkcí proboxují lidé stejného, moci a peněz chtivého typu, skončily všechny v agonii. Ve vytloukání klínu klínem při štípání těch třech základních sloupů moci státu na polena do vlastního krbu. Opět se ukazuje, že moc zákonodárná, výkonná a soudní je sice stabilní jako trojnožka, ale je také stabilní základnou pro možnost nárůstu osobní moci a tím pro přechod k tomu totalismu. Chybí nám u politiky ta lidská tvář. Ale nejen ta. Chybějí „lidi“, kteří by se práci pro jiné, za kterou jsou placeni nezpronevěřili.
V této
filipice nevolám po změně systému. Ten pokládám jen za jeden z řady,
teoreticky se přibližujících k vůbec možnému standardu života řadového
občana. Také Václav Klaus kdysi ohodnotil tehdy panující komunistický systém, o němž prohlásil, „že je
konzistentní, jeho prvky do sebe zapadají a není na něm třeba nic měnit“. Všechny
dosud známé společenské systémy se k tomu blížily, než se přežily a zvrhly
na totalitu. Ono totiž ani
tolik nezáleží na tom, pod jakým názvem (pravicová,
levicová či střed) státní správa
vládne, ale jak a pro koho vládne.
Nejvíc záleží na tom, aby byla důsledně a nekompromisně kontrolována, zda to
dělá dobře a neuhýbá do temných uliček
vlastního prospěchu.
Zdaleka
zpravidla nejde všem při vládě o totéž. Například Václav Klaus do LN 18.1.
1997 o programu tehdy jeho ODS, napsal: „My obhajujeme spravedlnost
procedurální. Vymezenou jenom jasně definovanými pravidly, tedy bez garance
jakéhokoli výsledku, zatímco druhým jde o spravedlnost sociální, mířící
na konkrétní výsledky a na organizovaný perfekcionismus lidské
společnosti“. Je to vlastně přiznání, že ODS lpí především na dodržování
právě platných pravidel (které si v době své vlády patřičně přizpůsobila,
jako například ta pro hurá privatizaci po sametu) aniž by brala zodpovědnost za
jakékoli důsledky takového konání. Pravidlo o zbohatnutí jakýmkoli způsobem
mezi ně také patří. Pak se divte, že v současné době je zhruba 95%
veškerého majetku ve státě v rukou 5% zdatných kapitalistů a ti svalují
důsledky vykradení státu na to, že lidé stárnou, jsou nemocní a vůbec chtějí
také slušně žít. Snaží se honem ještě vysát z nich cestou zdanění a
zvyšováním cen životních potřeb poslední drobky uchvatitelného majetku občanů.
Bez garance jakéhokoli výsledku a dopadu na ně.
Důsledky této
politiky vidíme po jejich dvaadvacetiletém působení všude kolem nás. Zatím co
kapitalističtí kmotrové si žijí se žraloky, či bazény v bytech a pobírají
statisícové platy a miliónové odměny sobě i svým nohsledům za úspěšné okrádání
těch hloupých pracujících (pokud tu práci vůbec mají), prostý občan chudne.
Sociální spravedlnost totiž není mezi definovanými a vládou podporovanými
pravidly (opět zdůrazňuji, že mluvím o předtotalitní formě, tedy víceméně o teoretické formě
socialismu!). Tam platí, že každý se musí starat sám o sebe, má-li z čeho
a kde. Nemá-li, je to jeho starost.
Ovšem, začne-li
se někdo starat poněkud důrazněji, jako teď lékaři, je to hrubé porušení těch
procedurálních pravidel, které jim jsou pravicoví kmotři ochotni uznávat. Pro
pracující třídu přeci platí to známé „maul halten a weiter machen. A pro ty
přestárlé a nemocné už Henri Kissinger vymyslel označení „zbyteční jedlíci“
(nějak zapomínají, že mnoho z nich začínalo s přeměnou tehdejšího
socialismu na totalitu a že mezi ně už také patří). Lékařům se nedivím. Mít jen
o pár stovek větší plat, než někteří dělníci na pásech ve Škodovce, to
dlouholetá studia moc nezhodnotí. Na druhé straně by jim bylo možné ale občas i
vytknout, že se nepřetrhnou, hlavně ti soukromí a zubaři. A mnohým stačil ten
těžko kontrolovatelný třicetikorunový úplatek, na který nikdy nezapomněli.
Takže každému po zásluze. Lékárníky provětráme, až i jim to bude málo.
Vrátíme-li se
k jednání s lékaři, musíme konstatovat, že bylo ze strany vlády
nechutné. Jednak pan ministr odhalil svou bezohlednost k lékařům i občanům
a také neschopnost solidně jednat. Vyhrocování situace licitováním i podraz
cestou nakonec podvedených zdravotních sester etiku jednání příliš nepozvedl.
Nakonec po právu proti lékařům prohrál. S ním celá vláda v čele
s premiérem i prezidentem. Také po právu.
Občané však zcela
nevyhráli. Nemyslím tím zdravotní sestry, těm to tak trochu za to uhnutí patří,
ale občany vůbec. Utahovatelům opasků to totiž i tak hraje do karet! Vláda si
při tom protlačila důchodovou reformu, zvýšení daní i omezení zdravotní péče.
Následným zvýšením cen spotřebního zboží poskočila inflace a životní úroveň
lidí zase klopýtla. S ní i reálná hodnota tak důkladně prosazovaných úspor
na přilepšení k důchodu. Pár desítek nebo stovek tak ušetřených tisíc nám
bude k ničemu, dopadneme-li jako v třicátých letech v Německu,
kdy se „pro housku chodilo s nůší peněz“.
Je velmi nerozumné
a nebezpečné roztáčet inflační spirálu. Mnohem účelnější a lepší by bylo
rozvíjet alespoň vnitrostátní hospodářství tak, aby všichni práceschopní občané
mohli být využiti k tvorbě hospodářského produktu a tento přínos využít
pro občany a ne pro spekulanty. Ceny produktů mají být určovány podle
potřebných nákladů a ne podle módy, dohodnuté v kartelu obchodních řetězců. A
objemy výrob doporučovány podle statistiky spotřeby. Tak to bylo před únorovým
pučem a poválečná ekonomika republiky se brzy uzdravovala. Je tedy nutné
vytvořit optimální podmínky pro život pracujících občanů státu dobrou prací
schopné, nebo alespoň kontrolou k tomu donucené práce vlády. Nehledat
jenom cesty k zisku spekulantů.
Já osobně nejsem
ochoten organizovat odpor proti současné vládě, věda, že by to bylo
neuskutečnitelné. Jen připomenu mé zvolání z roku 2000 : „Slušní lidé
spojte se!“. Už patnáct let se snažím probudit lidi nazýváním vládních praktik
pravými jmény. Řada mých tehdejších varování se ukázala jako oprávněná. Přesto
dnes, když se k těmto článkům vracím zjišťuji, že se téměř nic
k lepšímu nezměnilo a mohl bych je znova uveřejnit jako aktuální (jsou na
mé stránce www.volny.cz/ingvesely).
I to, na co chci znova dnes upozornit. Že je životně nutné k těm dnes
uznávaným pilířům demokracie přidat ještě nezbytný čtvrtý – důkladnou
lidovou kontrolu vedoucích činitelů státu a k tomu zákonné a prosaditelné
právo na informace pro každého. Kontrola státních úředníků jinými státními
úředníky se neosvědčila, jako ostatní kontroly stejného typu. Zastupitelé
občanů v Parlamentu musí mít zákonem a časovým rozvrhem danou povinnost
informovat své voliče o své činnosti a to bez výjimek. A o jejich platech i
imunitě by měli rozhodovat přímo občané, například v referendu. Nikoli
stát, který pak uplatňuje další „definované pravidlo“ – „Čí chleba jíš, toho
píseň zpívej!“. To by měli důsledně požadovat právě občané!
Stejně tak
činnost vlády a jejích činitelů, hlavně při hospodaření s majetkem státu
musí být transparentní, nejlépe zveřejňovaná na internetu, včetně výsledků. Už
zase se koketuje s nákupem nejmodernějších a nejdražších stíhaček,
využitelných tak málo, jako Gripeny. Jistě budou snahy zúčastnit se nových
válek, které jsou na spadnutí. To vše představuje zatím těžko kontrolovatelné
náklady a nákupy, z nichž podle současných zvyklostí a pravidel plynou
provize těm, kteří je sjednávají. Do jejich kapes a ne státu, který zastupují.
Z miliardy je to až sto padesát milionů, které si mohou kšeftaři mezi
sebou rozdělit (jak asi přišel Gross ke svému majetku?).
Divte se proto,
proč je republika tak chudá a mafiáni tak bohatí!
1.3.2011
Vladimír Veselý