Diskuse kolem rozpočtu neberou konce. Všichni by chtěli víc a nikdo nechce pustit chlup z tak již odraného kožichu. Ti, tvorbou rozpočtu pověření se tedy uchylují k osvědčené praktice – brát tam, kde je nejmenší odpor. To je u nemocných, na důchodcích a dalších neorganizovaných občanech, kteří se na odpor nezmohou. Současný schodek státního rozpočtu je úděsný – desetitisíce na každého občana, včetně nemluvňat a starců. Není divu, dělal-li jej pan Janota, který nemýlím-li se byl rozpočtovým náměstkem řady bývalých ministrů, kteří nás do této situace dovedli.
Za jejich působení byl vykraden fond důchodů, kde měly být spravovány výběry odvodů pracujících na dobu, kdy odejdou do důchodu. Fintou průběžného financování, tedy, že důchody budou vypláceny z odvodů současně pracujících a peníze dříve vybrané mohou být tak použity na jiný účel, byl základní důchodový fond vykraden a umožněny nářky, že zvyšující se počet důchodců současní pracující neuživí. A tak se bude muset nejspíše zvýšit odchod do důchodu až po dovršení 70 let věku. Zasloužilí funkcionáři beztak dříve neodcházejí. A někdo na to přece vydělat musí. Chtějí-li mít pracující zabezpečený důchod, nechť si na něj povinně spoří připojištěním. Povinné sociální pojištění je jen daň z hlavy, stejně jako pojištění zdravotní.
Zdravotní pojištění je kapitolou samo pro sebe. Nejnemocnější totiž je samo zdravotnictví. Ta tam jsou doby „bezplatného zdravotnictví“, kdy jej organizoval stát a každý občan měl kdykoli a kdekoli nárok na ošetření. To je ovšem bagatelizováno jako výdobytek totalitního režimu, který ale občas pro své občany přece jen něco udělal. Dnes je téměř všechno ve zdravotnictví privatizováno a nezaplatíte-li si zvlášť, nemáte nárok prakticky na nic. Zkuste sehnat zubaře, nebo očaře, nebo dokonce urologa a uvidíte ten pokrok. Onehdy jsem charakterizoval přes paní Bubílkovou, že poplatky ve zdravotnictví jsou jako když si zaplatíte legitimaci na tramvaj, ale při každém nástupu musíte zaplatit nástupní poplatek dvacet korun a chcete-li sedět, tak za sedadlo dalších pět. Zdravotnictví je jen dalším zlatým dolem pro kapitalizaci všeho v našem životě. Zdrojem příjmů vychytralých na nouzi těch nemocných.
To zavržené zdravotnictví, protože se v něm plánovalo a neposkytovalo tudíž tolik možností pro soukromé „podnikatelské“ iniciativy, nebylo zatíženo úřednickým aparátem pojišťoven. To je moloch, který spolu se soukromými výrobci léčiv umožňuje velké zisky podnikavců na úkor nemocných. To je můj názor, vzniklý z osobní zkušenosti s oběma typy zdravotnictví. Podle něj by reorganizace zdravotní péče ušetřila v rozpočtu pěknou řádku miliard. Stejně jako oddělený důchodový fond, který by nešlo tak vykrádat a navíc by mohl posloužit státu jako zdroj pro potřebné státní dluhopisy. Stát by si nemusel půjčovat na vysoký úrok v zahraničí a peníze za úroky by zůstaly doma. Navíc by podpořily samotný důchodový fond. S podobnou možností, tedy se státními dluhopisy pro občany se mírně koketovalo ještě před vládní krizí, současná vláda takovou možnost smetla ze stolu. Bezpochyby po zásahu těch, kteří by tak přišli o obrovské zisky. Snad i proto ministr Janota svoji politiku dluhopisů ani nekonzultuje ve víře, že všichni naši ministři financí ( s ním jako náměstkem a na stejných provázcích z pozadí) by dělali totéž.
Celá naše historie poslední doby je protkána akcemi pro stát a jeho občany krajně nevýhodnými. Ať už je to výše zmíněné zdravotnictví s „nerozumným“ nákupem neprověřených vakcín na prasečí chřipku a snahou zakrýt jej nařízením povinného očkování, zbabraný způsob výběru dálničních poplatků, či zbytečné nákupy armády, potřebné nikoli pro obranu státu, ale pro přisluhování Americe našimi žoldnéři v Afghanistánu. Tam se topí peníze za nákup terénních vozidel, vrtulníků a bezpilotních letadel, nakupovaných zřejmě u Američanů, jimž z vděčnosti za naše peníze sloužíme. Může ale zhatit i výběr naší Zbrojovky pro výrobu samopalů, protože by tam svou malou ráží zabily málo nejen bojovníků Talibánu, o němž vlastně ani nevíme, nehájí-li zájmy místních obyvatel, ale i civilistů. Lze proto konstatovat, že prakticky všechny naše poválečné vlády nehájily zcela zájmy vlastních obyvatel, ale často zájmy cizí, z nichž na úkor těch vlastních občanů jim zřejmě také něco ukáplo. A to bez rozdílu stranické příslušnosti..
Celý systém vedení státu prostřednictvím politických stran byl zaveden a dokonce uzákoněn v celém světě proto, aby umožnil udržet moc v rukách prakticky stejných lidí, kteří tahají za provázky ze zákulisí ať už pro vlastní touhu po moci a majetku. Nebo snad i v zájmu změny života na Zemi ve prospěch „Nového světového pořádku“. Tak, jak je vytesán v mnoha jazycích na Georgijských kamenech. Ten se sice podobá současnému desateru, ale počítá jen s jednou desetinou původních obyvatel a komu se chce být v tom zbytku. Snad i proto je vedeno tolik jinak zbytečných vyhlazovacích válek a pandemií a koketuje se i s třetí světovou válkou v Asii. Prosakují spekulace o spojenectví Číny Japonska a Ruska proti Americe a její snaze o světovou dominaci.
Návrat kapitalismu s jeho nejhorší formou globalismem a bezmezným chaosem při kapitalizaci zisků tomu jen napomáhá. Nejspíše byl právě k tomu nastolen. Není neuvěřitelné, že je snaha vytvořit jakousi vládnoucí třídu s půlmiliardovou otrockou armádu sluhů, což má být ta desetina zbylých z nás. Věru neradostná perspektiva. Zatím naštěstí jen katastrofický scénář, ale nikdy se nemá říkat nikdy. Je tolik náznaků, že svět k něčemu podobnému spěje, až to bolí. V každém případě je naše republika ekonomicky likvidována, rozprodána včetně střechy nad hlavou a ještě si vyskakuje velikášskými dary. Jako třeba státem placenými a nejnovější technikou vybavovanými již zmíněnými žoldnéři v Aghanistánu. Nedovedu si představit, že by mohl prosperovat hospodář, který by prodal pole, budovy i slepice snášející zlatá vejce, potřebné práce zadával cizím firmám a ještě pořádal recepce pro bezdomovce. Naši politici však náš stát tak vedou.
Naše politická scéna je prohnilá, prolezlá červotočivými cestičkami moci a majetku chtivých spekulantů, nestarajících se o blaho svých občanů, ale o vlastní břich. Lobování, což je forma korupce se stalo solidním zaměstnáním. Osobní život politiků je pro občana tabu. Ti, jimž se podařilo pomocí účelových a nevážně míněných slibů proboxovat do předních pozic tam jako pijavice pijí krev svých chlebodárců. Pravice je plná asociálů, topolů s jejich snahou růst do nebes, aniž by přinášely výrazný prospěch svému okolí, nečasu a nepohody pro ty, kteří se snaží být prospěšní svou prací. Plná těch svobodu propagujících, kteří to ale interpretují jako bezmeznou svobodu pro okrádání člověka člověkem. Výsledkem nemůže být nic jiného, než totálně vytunelované společné hospodářství státu, topící se v nutně nastalé krizi, když jejich soukromé aktivity spotřebovaly aktiva dříve nahromaděné. Výsledkem je horší životní pohoda řadových občanů. A to, přestože jejich blaho inzerují strany na svých vývěsních štítech. Životní pohoda pro řadové občany je horší, než byla za neschopného vedení socialistů.
Ani levice si nezaslouží lepšího hodnocení. Jejich mdlí a nepříliš schopní představitelé, vděční i za průbojné, sobě prospěšné působení na ně se přichyceného samorostlého roubu, pokračují v již zavedené neschopnosti dotáhnout do konce své sliby, na kterých staví svoji kariéru. Hrozí tak stejným krachem, jako předcházející socialismus. Ten také sliboval, ale zašel na úbytě nedostatkem osobností. Stejně zákonitě musí zkrachovat i bojůvky jako Unie svobody, TOP09 a jiné. Jen klidná síla pobožných a neagresivních lidovců, ochotná se vždy přidat k momentálním vítězům přežívá, byť jejich vůdcové od doby Josefa Luxe již nemají zdaleka takový glanc. Celá politická scéna je rozhádaná, naplněná prosazováním osobních zájmů. Je to boj o místo na slunci těch, kteří jinak, než v záři reflektorů neumí a hlavně nechtějí žít.
Poslanci se chovají jako šlechta, jejíž podřízení mají právo jen jim sloužit Však se také ihned symbolicky přestěhovali do šlechtických paláců. Ba dokonce předseda Senátu zvažuje kandidaturu ve volbě krále- pardon, prezidenta. Je pravda, že zatím nic nezkazil, protože kdo málo dělá, málo zkazí, ale jako bývalý lékař by republiku asi neuzdravil. On ne. To spíš Václav Klaus, který přes svou kontroverznost přece jen v poslední době nějaký rozumný krok udělá. Očekávám, že po následujících volbách, které budou zajisté opět provázeny nechutnými tahanicemi o předsednictví mezi známými kohouty, pověří sestavením vlády Jana Fischera jako šalamounské řešení. Naznačuje to i to, že on odmítl funkci eurokomisaře možná právě s perspektivou pokračovat jako předseda politické vlády. Neboť „kdo to jednou zkusí, už tam zůstat musí“.
Nejspíš ale ani to naši politickou scénu neuklidní. K tomu by byla potřeba celková reorganizace politické moci ve státě, jejíž proces je dlouhodobý a v dané konstelaci hvězd a pasivními občany prakticky nemožný. Kdybychom nebyli tak závislí na zbytku světa, mohly by nás zachránit ze současné situace dvě možnosti. Buď bychom apatii a stádnost občanů museli překonat systémem jedné vůle jako v mraveništi, nebo ve včelím úlu. Tam jedinec není nic než robot, plnící centrální vůli. Takový režim v podstatě zavedl Hitler v Německu a všichni víme, že to sice fungovalo ale jak to dopadlo. Nebo by to mohl změnit exodus celého národa v těžkých podmínkách pouště tak dlouho, až by vymřeli všichni, kteří pamatují současnou republiku a vznikla by nová generace, poslušná jednomu vládci. Léviovců bychom proto měli dost, ale kdo by nás živil manou a ukazoval nám cestu, když na požadavek “Nebudeš mít jiného Boha kromě mne!“ by bylo jistě více uchazečů. Ani to by ale zřejmě nefungovalo, ač by se to někomu mohlo líbit. Nezbývá tedy, než se smířit se skutečností a snažit se ji jen poopravit dnes tak moderním nějakým balíčkem, byť asi ani ten nebude fungovat.
Aby takový balíček fungoval, museli bychom především zavést nekompromisní pravidelnou kontrolu plnění úkolů, alespoň takovou, jako jsou vizity v nemocnicích. Ovšem s plnou odpovědností za svěřený úsek a sankcemi za jejich neplnění. Nejen „ztrátu kytičky“, nebo maximálně odvolání z funkce bez postihu. Vyměnit poslance za opravdové zastupitele, starající se o své voliče bychom měli v následujících volbách, to se ale jistě nepovede, přísná kontrola těch stávajících podle litery Ústavy je však nutná a proveditelná. Zejména v utrácení státních peněz a kontroly státních zakázek.
V ekonomice je nutné získat zpět pod státní správu prodané podniky rodinného stříbra a bank jako slepic, snášející zlatá vejce. Nechť je snášejí do státní pokladny a ne do zahraničních kapes. Ti, co je prodali by měli dostat za úkol, získat je zpět. Nebo konkurenčně vytlačit nově zřízenými podniky. Nechť český občan vydělává sám na sebe. Takovými tunely, jako jsou banky, telekomunikace, výroba aut, výroba léků a řada jiných uniká republice tolik peněz, že jejich návratem by se český rozpočet zcela uzdravil. Finanční prostředky pro začátek by bylo možné získat z jisté části vydáním dluhopisů pro občany republiky.
Okamžitý výsledek by mělo přinést zrušení afghánské mise, nebo alespoň požadovat její financování těmi, jimž slouží. Také by bylo vhodné vrátit se zpět ke státem organizovanému zdravotnictví a dopravě, zejména té do zaměstnání. Ale také k povinnosti prokázat na požádání státními orgány způsob své obživy. A vyžadovat od nezaměstnaných na podpoře veřejně prospěšné práce, jako podmínku podpory. Zejména od těch, kteří jsou ochotni živořit, protože se práce štítí, jako mnozí Rómové či bezdomovci.
Pro ozdravění společenských vztahů je také nutně třeba zřídit Úřad pro kontrolu etiky mezilidského jednání a platnosti podvodných smluv, aby se zamezilo podvodům spekulantů. Státem placený ombudsman se stará jen o nedostatky ve vztazích občana vůči státním organizacím a soukromí podvodníci jsou prakticky nepostižitelní. Ba dokonce by neškodilo oživit takovou instituci, jakou byl komunistický VLK, kterého se báli i sami komunisté. Pak by snad mohly jít věci k lepšímu. Bohužel, jak již bylo výše řečeno, jsou to za daných podmínek neuskutečnitelné plány. Výkřik do tmy.
5. února 2010
Vladimír Veselý