Jak jsem se stal dobrodruhem

    Jednou jsem takhle uprostřed února 1998 seděl u okna osamělé horské boudy kdesi vysoko nad Rokytnicí a pozoroval zbytky tajícího sněhu, vydatně vyživující okolní pusté bláto. Při takovémhle pohledu na sjezdovku - v čase, kdy má být přeplněná rozdováděnými lyžařkami - člověka napadají pochmurné myšlenky. I mě napadaly. Přemýšlel jsem o svém kontě, které za ty dva roky, co jsem pověsil podnikání na hřebíček a jen tak se flákal, na rozdíl od okolních mokvajících kopců, již téměř vyschlo. Nejspíš je na čase se zase do něčeho pustit. Samozřejmě mě ani nenapadlo, vrátit se k něčemu podobnému, co jsem dělal posledních pět let. To je totiž maximální doba, kterou vydržím u nějakého povolání, takže jsem jich za těch skoro čtyřicet let mého života vystřídal pěknou řádku.

    Jak jsem se tak nemohl rozhodnout, do kterého oboru se mám pustit, přitáhl moji pozornost dokument o Stonehenge v hulákající televizi na druhém konci místnosti. A najednou se mě zmocnil intenzivní pocit, že tam musím. Stonehenge je přesně to místo, které mi pomůže se rozhodnout. A aby to nebyla nuda, pojedu tam na kole a oslavím tam začátkem září své čtyřicetiny. Koneckonců třetina života je důvod k pořádné oslavě. Tedy úplně přesně třetina to není - před časem jsem se rozhodl, že tady budu jen do sto sedmnácti let - ale na tom zase tolik nesejde. A tak jsem hned pozval na tu cestu pár kamarádů v místnosti. Kdosi se zeptal, kolik tak najezdím na kole za rok. Když jsem jim odpověděl, že od té doby, co jsem si před dvěma lety kolo koupil, dělám skoro tisícovku ročně a před tím jsem tak asi dvacet let na kole neseděl, začali se smát. A já si v tom okamžiku uvědomil, že dobrodruh a cestovatel je to pravé povolání pro mne a abych jim ukázal, že tam pojedu a sám!

    Do léta ovšem doznal můj plán několika změn. Když jsem si spočítal, že do Stonehenge je to z Prahy asi 1 800 kilometrů, připadlo mi, že na nějaké té stovce navíc už tolik nezáleží a že se trochu po té staré dobré Anglii porozhlédnu. Kromě oslavy svých čtyřicetin se taky podívám po stopách krále Artuše a pokusím se nalézt svatý Grál, navštívím staré Kelty a sáhnu na zoubek tajemstvím Druidů - zbyla-li po nich nějaká - a poohlédnu se při té příležitosti taky sám po sobě. Cesta zkrátka dostala duchovní rozměr. A aby dostala i důstojné vyvrcholení, stanovil jsem si za cíl ten nejzápadnější výběžek Anglie - Land's End neboli - jak jsem se rozhodl překládat - Konec Světa. Tak tedy vzhůru, dobrodruhu, z Čech až na Konec Světa!