Zpět na Honzovy cyklistické stránky
Jak jezdit z kopce
Jak jezdit do kopce
Když to drncá čili po nerovnostech
Bažina, písek, štěrk
Na chodník a z chodníku
Polní cestou
I když si to mastíte dvacítkou po asfaltu jen z mírného kopečka, můžete si pěkně namlátit. Stačí, když si chcete odpočinout, napít se, podívat se do mapy nebo povzbudit toho za vámi, přestanete sledovat cestu a kolo si neomylně najde díru v silnici, případně zamíří do škarpy či protisměru.
Pochopitelně čím větší sklon a horší cesta, tím větší riziko. Rychlost nad 50 km/h vyžaduje dobrý rozhled, spolehlivě seřízené kolo (brzdy!), koncentraci, jistotu, že v cestě není díra, zkušenost (kdy začít brzdit), odvahu a brýle (začnete-li slzet, houby vidíte, já podle slzení poznám, že jedu přes šedesát). Nejrychleji jsem jel zatím 72 km/h, a to hned dvakrát: v klesání od Rapotic směrem na Třebíč a od Rokycan do Šťáhlav. V obou případech to byl rovný přehledný úsek s kvalitním povrchem, ale bobky jsem měl taky.
V přírodě se takhle rychle nejezdí, tam může být i třicítka v nebezpečném úseku smrtelná. Pro jízdu z kopce platí tyto zásady:
Jako vhodné adrenalinové úseky mohu doporučit sjezd podél Lánské obory ke Klíčavě nebo z Horních Požárů do Prosečnice.
Řada lidí je schopná jet po rovině docela slušně rychle, ale jakmile začne cesta stoupat, dramaticky zpomalí. Dopouští se totiž dvou základních chyb:
Při včasném rozdýchání a dobrém převodu se dá vyjet i prudší stoupání překvapivě rychle, zejména když není moc dlouhé. Na obzvlášť prudké stoupání je potřeba vstát ze sedla a hlavně zachovat klid a trpělivost. Z nejnáročnějších stoupání, která jsem jel, si pamatuju výjezd od Deštného v Orlických horách na Šerlich, no a samozřejmě Říp.
V přírodě je jízda do kopce ještě náročnější, protože se kolo smeká po nerovnostech a na měkčím povrchu. Vstát ze sedla moc nepomáhá, protože zadní kolo začne prokluzovat. Posuneme-li těžiště příliš dozadu, začne při záběru nadskakovat přední kolo. Kompromisní poloha je trochu nepohodlná a vždycky vyžaduje lehký převod.
Jezdit jen po hladkém asfaltu je nuda. Polními a lesními cestami se dostaneme do mnohem poetičtějších míst, ale zase musíme snést drncání. Základem je pružný posez nebo postoj, asi jako když jede lyžař po boulích. Tělo by mělo být připraveno vyrovnávat nerovnosti. Cyklista musí umět rychle přenést váhu zezadu dopředu a naopak (zejména když přeskakuje překážku nebo zdolává chodník). Kolo, které překonává větší nerovnost, by mělo být odlehčené, tím se snižuje riziko defektu a tlumí náraz. Převod volíme vždy lehký, aby nás vytáhl přes kořen či kámen. Nestydíme se sesednout, pokud je nějaké místo nebezpečné. Trekové kolo zvládne kořeny i menší kameny, na přeskakování padlých kmenů ale není.
A hlavně je potřeba trpělivost. Kilometr hustým pralesem může trvat i deset minut.
I když je jinak sucho, může nás překvapit lesní močál nebo bahýnko, které v rozježděné cestě zanechal traktor, motorka nebo jiní cyklisté. Polní cestu občas někdo v dobré víře zaveze měkkou zavážkou, v písčitých lesích se náhle zaboříme do půdy. V měkkém terénu kolo jede samozřejmě mnohem hůř a je i hůř ovladatelné. Proto je nutné se bleskově rozhodnout, zda pískem nebo bažinou projedeme (a kudy), a pokud ano, okamžitě řadit lehký převod a hledat na cestě pevnějí podklad. Pozor, uvíznout v bažině znamená pěkně se zapatlat bahnem zespodu, takže rozhodnutí projet je dost zodpovědné.
Něco jiného je štěrk na zpevněných cestách. Ten podkluzuje, ale při jizdě po rovině nebo do kopce není nebezpečný - nanejvýš brzdí. Z kopce je to zejména v zatáčkách past. Při pokusu zatočit nebo přibrzdit z velké rychlosti jde kolo okamžitě do smyku a jezdec nezřídka končí ve škarpě. (Takhle jsem zapadl do kopřiv při sjezdu z Javořice po zdánlivě pěkné lesní asfaltce.)
Ačkoliv se v městech objevují stále častěji bezbariérové obrubníky, občas se hodí umět vyskočit na chodník nebo z něho bezpečně sjet. Kdo to umí a má na to kolo, vyskakuje i seskakuje skokem, ale tento způsob pomíjím. V obou dvou případech vlastně překonáváme terénní nerovnost a měl by tomu odpovídat pohyb těla (přenesení váhy): přesuneme se dozadu, abychom odlehčili přednímu kolu, jakmile je přední kolo za překážkou, jde tělo dopředu.
Na chodník: najíždíme s lehčím převodem a pokud možno kolmo, jinak se nám může kolo nepříjemně smeknout. Když k obrubníku dorazí přední kolo, trhneme vidlicí vzhůru a pomůžeme si krátkým ostrým záběrem nohou. Jakmile se k chodníku blíží zadní kolo, přesuneme tělo vpřed nad řidítka a zvolíme podle výšky překážky jednu z možností: buď zabrzdíme a zadní kolo pomalu vytáhneme záběrem nohou, nebo se trochu odrazíme od šlapek, aby zadní kolo samo lehce vyskočilo.
Z chodníku: dolů je to samozřejmě lehčí, stačí jen dodržet zásadu o odlehčení skákajícího kola a pokud je chodník hodně vysoký, spouštět zadní kolo pomalu. Nejdůležitější je však sledovat vozovku, aby nás někdo okamžitě nesestřelil.
Asi to taky znáte. Polní cesta má dvě vyjeté koleje po stranách a uprostřed zatravněný pruh. Máme tak tři možnosti, jak volit stopu. Na krajích to drncá a občas musíme přes kameny, ale zase vidíme, kam jedeme. Prostředek je měkčí, ale riskantnější, protože ukrytý kámen dobře poslouží jako katapult ze sedla nebo kat na plášť.
Ideální řešení neexistuje. Jestliže opravdu pospícháte, nezbývá než číst cestu před sebou dostatečně daleko a podle potřeby přejíždět mezi pruhy. Kdo se rád kochá, asi by neměl jet ve středním pruhu, ledaže před ním projelo pět lidí a na nic nenarazili. A kdo nemá rád drncání, ať si jede uprostřed, ale dává bacha.