Po čtyřleté přestávce jsme se opět rozhodli navštívit Bulharsko. Nevím, co mě sem pořád táhne. Asi to bude nádherná příroda, milí lidé, dobré jídlo a... Po minulých výpravách po Rile a Pirinu jsme se dohodli, že se tentokrát podíváme i do měst a navštívíme i oblast Rodop. Nebudeme nikam spěchat, kde se nám bude líbit, tam zůstaneme a naopak. Budeme si dopřávat gurmánských zážitků a tentokrát i luxusu spaní v soukromí.
Dne 19. 8. 2002 se všichni zbylí účastníci výpravy Bulharsko 2002 scházíme na Zvonařce. Přijíždíme z různých směrů, tak nám to trvá trochu déle. Původně nás mělo jet až jedenáct, proto mluvím o zbytku. Tvrdé jádro výpravy tvoří Pavel – Soptík, čechorakušan Jiří – Břuch (největší konzument plzeňského v Rakousku), Marie, Zdeňa , Petr – Hoblin. Tady musí zaznít kritika na Zdeňu, který se vykašlal na balení batohu den předem a vzhledem k rannímu stresu zapomněl
kameru, která měla vše zdokumentovat. Odjezd se má uskutečnit v 11.30 hod. Zvolili jsme osvědčenou společnost Group, lístky Brno – Sofie – Brno zakoupeny u Eurotours s.r.o u velmi sympatické pí. Bačevy, která nám opravdu vyšla se vším vstříc. Výsledná cena po množstevní a věrnostní slevě činila 1500,- Kč. No nekupte to. Jediný problém by mohl nastat na jugoslávských hranicích, protože nemáme tranzitní víza. Dle zkušeností řidičů a paní Bačevy ho jugoslávští celníci vystavují letos i na hranicích. Po dřívějších zkušenostech s nimi jsme trochu skeptičtí. Uvidíme. Autobus přijíždí malinko po 13.00 hod. Po krátkém zmatku jsou batohy naloženy a vyrážíme. Cestou navazujeme družbu se dvěma Bulharkami z Plovdivu, které jedou z Liberce na krátkou návštěvu domů. Bohužel, než my dorazíme do Plovdivu, budou už zase v Česku. Celníci celkem v pohodě. Jugoši nám opravdu za 10 Eur vystavili tranzitní vízum. Paráda. Dne 20. 8. 2002 kolem 10.00 hod příjezd na bulharskou hranici. Necelá hodina čekání. Kuřáci se s blaženým úsměvem vracejí s kartony cigaret z bezcelních obchodů, aspoň pro ně je čekání částečně smysluplné.
Po dvanácté přijíždíme na Centralnuju avtogaru v Sofii. Sláva. Dáváme dohromady bágly, Soptík udává směr k vyzkoušené sofijské hospůdce, cestou měníme ve směnárně nějaké Eura. Otravných veksláků se mi zdá poněkud méně než předcházející roky. To už kvůli nám, usmívající se sofijští dědouškové, mírně reorganizují venkovní zahrádku a dáváme první chlazené Zagorky, kjufteta, kebabčeta a škembe čorbu - držkovku. Trochu kyselejší než naše, ale opravdu tak má chutnat. Pokec s dědouškama, pár stotinek dědovi s opicí. Mám na mysli živou, vyzáblou chudinku na špagátu, která nám předvedla nějaké neurčené taneční kreace a odvedla si staříka o dům dál. Ani se nám odsud nechce, po dni stráveném v autobuse. V plánu je Borovec, proto zjišťujeme tramvaj na Avtogaru jug a kupujeme lístky, nemáme zapotřebí se dohadovat s revizory, už jsme si toho užili dříve dost. Máme štěstí, zrovna odjíždí nějaký mikrobus do Borovce.
Borovec je v tuto roční dobu dost vylidněný, sem tam nějaký turista. Je to přeci jenom zimní středisko a tak se i tváří. Přibylo hodně hospůdek a barů, ale nikde to pořádně nežije.
Dáváme nějaké šopáky, pivo Kamenitzu a speciality na grilu. Trochu dražší než v Sofii a zbytku Bulharska, ale i tak pohoda. Břuch se Zdeňou nachází skvělé ubytování za 8 leva.
Sprcha s teplou vodou a evropský hajzlík na pokoji. Nějaká hygiena a ještě vyrážíme na průzkum. Já, Zdeňa a Břuch zůstáváme u osvědčeného pivka, Marie se Soptíkem experimentují s rakijí.
Probírání dalších plánů a odchod spát. Lanovka na Jastrebec (2350 m n.m.) má začít jezdit v devět, tak ji chceme stihnout.
Samozřejmě jede až po desáté a o nějakém úplatku, který se nám podařil před několika lety (8 lidi za dvě plechovky plzeňského) si můžeme nechat zdát.
Cena je daná jak pro místní, tak pro cizince 9 leva. Není to zrovna nejlevnější, ale šlapat se nám to nechce. Nahoře dáváme sváču a vyrážíme směr Musala,
v zaslonu Ledenoto ezero bylinkový čaj se slivovicí a metem na vrchol. Nejvyšší vrchol Balkánu 2925m n.m. vysoká Musala dobyta kolem 14.00 hod.
Počasí nám přeje, tak odpočíváme a dáváme vrcholové pivko. Snažíme se poslat nějaké sms, což se nám nakonec i daří.
Pohled kazí jenom nějaké nové vyrůstající monstrum. Pokrok se asi nedá zastavit. Vyrážíme směr chata Grančar (Boris Chadžisatirov).
Cestou to jednu dobu vypadalo na pěknou průtrž mračen s pořádnou bouřkou, ale byl to jenom bubák, naštěstí. Na rozcestí Džanka nad chatou se Soptík rozhoduje, že přespí někde tady a zítra půjde svoji trasu.
Dáváme teda sraz za několik dní v našem oblíbeném Melniku a loučíme se.
Sestupujeme k chatě a rozhodujeme se, že nebudeme stavět stany a přespíme uvnitř. Nocleh domlouváme s krásnou mladou Bulharkou, tváří se značně kysele, což nejde moc dohromady, ale je to tak. Dohoda zní 8 leva. Máme pro sebe celý pokoj s několika palandami, můžeme vybírat. Všechny jsou stejně špinavé, není co řešit. Povlečení, tím myslím nějaký přehoz na špinavé matrace, nám taky nedali, ale necháváme to tak a bereme nějaké jídlo a jdeme do společenské místnosti, restaurace a baru zároveň. Jíme zásoby, kupujeme šopák a červené víno a bavíme se. Bulharka už je naprosto vysmátá, tančí bulharské tance držíce se za odhalený podbřišek, kamna hřejí, nakonec pohoda. Za chvíli vtahují do víru tance i Marii. To nechávám bez komentáře. Dáváme ještě nějaké víno. Ráno se chceme nějak dopravit do Jakorudy, tak zkouším domlouvat s majitelem chaty odvoz. Částečně domluveno, podrobnosti se mají dojednat ráno. Zábava ještě pokračuje, my jdeme po krátkém pozorování měsíce, při venkovním mytí u korýtka, spát. Pokračování zábavy zapříčinilo majitelovu neschopnost ráno vstát, tak odcházíme po svých. V polovině cesty by měla být nějaká chatová osada Treštenik, kam vede asfaltka. Šlapeme do údolí. Kousek nás bere na korbu náklaďák, bohužel za chvíli odbočuje. V osadě nám mladá (opět velmi krásná) Bulharka domlouvá odvoz, zase bezúspěšně, nikomu se nechce. Dáváme pivo, něco k jídlu, loučíme se a šmatleme. Tyhle cesty po asfaltu do údolí opravdu nemusím. Cestou dostáváme od místních mirabelky, asi vypadáme hodně ztrhaně. Po nekonečném pochodu dorážíme do Jakorudy. Procházíme téměř přes celou vesnici a vyptáváme se na autobus. Ochotně nás tam dovedou dvě místní babičky. Autobus do Blagoevgradu má jet za 20 minut, kupujeme lahváče a je tady. To je štěstí, je to dnešní poslední. V Blagoevgradu navazuje spoj do Sandanského.
Po vystoupení se na nás vrhne zároveň taxikář, který tuší, že náš cíl je Melnik a babuška, která nás chce ubytovat. Je to zajímavý souboj živnostníků. Taxík jsme srazili z 22 leva na 14 a ubytování z 10 na 8 leva. Jelikož je večer, tak se rozhodujeme pro babušku, aspoň si prohlédneme město a ráno pojedeme v pohodě autobusem. Dáváme sprchu a vyrážíme do živoucího města, kde si dopřáváme Kamenitzu a spoustu dobrot. Jsme navýsost spokojeni. Ráno necháváme batohy u paní domácí s tím, že si je vyzvedneme kolem 10.00 hod. Snídáme výborné sendviče, kávu a pizzu. Jdeme, ať to stihneme do desáté. Babuška už stojí před domem a gestikuluje. To je ta pravá bulharská dochvilnost. Zřejmě má přijet další autobus a je potřeba odchytit další nájemce. Budiž ji to přáno. Autobus do Melniku je česká Karosa, kde jsou rozhrkané Čavdary? Je celkem plný, stojím se Zdeňou u prostředních dveří. Na poslední chvíli vběhne dovnitř podivné individuum, kolem pasu má navázané různé umělohmotné lahve, vypadá jako chobotnice a něco vykřikuje a mává přitom nějakou průkazkou. Vybral si nás jako cíl svých narážek a svého hulvátského chování. My ho zcela ignorujeme a místní se nás zastávají. Pak sedne na schodek, rozloží svá umělohmotná chapadla, ještě chvilku mele a usne. Božský klid. Před Melnikem čerpací stanice OMW, tak tady bych ji opravdu nečekal.
Vystupujeme, ignorujeme nabídky na ubytování a míříme za naším přítelem do oblíbené hospůdky. Neodpustím si reklamu. Je to po levém břehu, proti proudu potoka nějaký desátý baráček, se zahrádkou pod mohutným platanem. Konkrétně Melnišski rubin 3. Majitel je šedivý pán, který si nechává říkat Čorbadžij. Nás častuje jako "Česka banda". Zároveň je to heslo pro další příchozí, pivu a jídlu lačné poutníky. Vyzkoušejte a dejte určitě vědět.
Přivítání je naprosto spontánní a srdečné, neviděli jsme se čtyři roky. Následuje něco jako z pohádky Stolečku prostři se. Než se stačíme vzpamatovat, tak na stole jsou chlazené Kamenitze, šopáky, kjufteta, kebabčeta, feferonky v olivovém nálevu s kořením a česnekem (později budeme soutěžit, kdo jich zvládne více, volové!!) a na přivítanou i rakije. Lák z feferonek výborně chutná s bílým chlebem, později se nám nedostává láku. Ubytováni jsme u pana domácího v prvním patře nad hospůdkou za lidovou cenu 7 leva. Zvláště je nám kladeno na srdce, že až se vrátíme z noční výpravy po městečku, ať nezapomeneme zamknout a vytáhnout klíč. Klíč jsme nevytáhli, což jsme pochopili při snídani, když Čorbadžij mluvil něco o problému a na papír maloval žebřík a šibenici. Žebřík patřil jemu synovi, který ho musel použít na cestu domů a šibenice samozřejmě nám. Po ubytování se jdeme projít nad městečko do pískovců, děláme nějaké fotky a kocháme se. Návštěva vinného sklípku, který je celý vydlabán v pískovci. Dáváme vyhlášené červené hutné melnické víno. Marie, která je tu poprvé, se pouští ještě do průzkumné mise po okolí. Později litujeme, že jsme si neodpustili nějakou tu decku a nezúčastnili se mise, kde byla Marie nabrána mírně rozhněvanou kozou do zadních partií a letíc několik metrů přistála v křoví u cesty. Což komentoval procházející turista slovy "Oplááá". Ó jak trefné. Zkoušíme jít ještě kousek cesty na Roženski monastýr, ale bloudíme u bývalého fotbalového hřiště. Všichni víme, že jsme tady už několikrát zakufrovali. Polovina tvrdí, že musíme dál a druhá, že je to úplně blbá cesta. Zkoušíme to. Prodíráme se přes houští, bodláčí a pískovce úplně vyprahlou zemí se spoustou ještěrek. Kdo tady byl, ví, o čem mluvím. V době sucha nelze rozeznat vyprahlé koryto potoka od cestičky, všude samé pískovcové pyramidy. Nakonec to vzdáváme a vracíme se. Totálně dehydratovaní dáváme pivko na nejbližší zahrádce. Právě dorazil Soptík. Jsme opět všichni. Místo pivka vybaluje antibiotika a předvádí nám své mandle a kašel v plné kráse. Je úplně grogy. Posíláme ho na základnu a sdělujeme kouzelné heslo. Ještě se chvíli procházíme. Po našem příchodu nám Soptík líčí, jak byl zahrnut jídlem a pivkem. Dáváme večeři a ještě dlouho sedíme s Čorbadžijem a vyprávíme co nového. Spánek. Další den nás čeká Roženski monastýr. Snídáme čaj, tarator a škembe čorbu a seznamujeme se s partičkou Ostraváků. Vyrážíme směr monastýr. Cesta pískovcovými pyramidami je naprosto úchvatná. Fotíme. Monastýr je upravenější než před několika lety. Dáváme dobrovolný příspěvek na chod kláštera a procházíme komnaty. Poté jdeme do vesničky Rožen.
Odpočinek, zahrádka, pivo, kebabčeta, tarator. Autobusem zpátky Melnik. Sprcha. Bylo domluveno, že Marie a Břuch připraví dnes večer v hospůdce české bramboráky. Vrhají se do kuchyně a za chvíli už se line vůně bramboráků. Nám velmi chutnaly, rodina domácího se tváří, řekněme neutrálně. Hold nejsou na to zvyklý. Dáváme ještě skvělou nádenici (klobáska) s ljutenicí a ljutivkou (ostřejší verze ljutenice) a kavarmu, která je tady asi nejdražší, co jsme jedli, ale opravdu gurmánský zážitek. Břuch si dopřává ještě sireně po šopski. Po výborné večeři pokračujeme v konzumaci vína a piva dle apetitu. Marie s Makedonkou (Čorbadžijova vnučka) a Břuchem tančí bulharské, poté latinskoamerické tance. Do víru večerního dovádění vtahují i náhodně procházející francouzský pár, zpočátku trochu chladnější, pak se rozdovádí. Nakonec se přidává celá naše výprava. Rozloučení s Melnikem končíme nad ránem. Dnes nás čeká přejezd do Rodop. Po snídani jdeme na autobus do Sandanského. Přestup na autobus do Goce Delčev. Na to, že jede jenom jedenkrát denně a místních, nás a Ostraváků je požehnaně, je celkem malý. Po krátkém zmatku a využití veškerého volného místa v zavazadlovém prostoru odjíždíme. Naštěstí máme nějaké zásoby vína, tak cesta ubíhá celkem pohodově až do Goce. Dnes se chceme ještě dostat do Devina, který je vzdálen asi 100 km přes pohoří Rodopy. Spojení do Devina, jak se dozvídáme, existuje pouze dvakrát týdně. Proto tolik "ochotných" taxikářů za nepřiměřené ceny. Vybíháme hledat nějakou dodávku, která by byla ochotna nás dopravit na místo. To se nám vůbec nedaří. Taxikáři při našem tvrdém postoji částečně rezignují a nabízejí své služby o poznání levněji, zatím je stále ignorujeme a popíjíme zbytky vína. Po dvou hodinách hraní na mrtvého brouka je obchod uzavřen. Každý platíme 10 leva a kolona tří žlutých taxíků vyjíždí. Cesta vede podél hranic s Řeckem a netuším, kdy se do ní naposledy investovalo, je to samý výmol. Bylo to dříve vlastně hraniční pásmo. Taxikář je sympatický a dokud je ještě vidět, tak nás seznamuje se zajímavostmi okolí. Sem tam projedeme nějakou dědinkou, jinak samé lesy. Konečně Devin.
Platíme, dostáváme nějaké ovoce a loučíme se. Tu cestu zpátky jim teda nezávidíme. Rychle obsadíme nejbližší zahrádku a dáváme rakiji, protože se trochu ochlazuje. Po zahřátí pivko a jídlo. Ptáme se po noclehu a sympatickou číšnicí je nám nabídnuto, že můžeme přespat přímo na zahrádce. Chvíli se
rozmýšlíme, ale je to příliš v centru. Ostraváci míří někam do kopce, my jdeme přes městečko. Po kontrole místním policistou uleháme v rozestavěné budově školy. Náš další cíl je Trigrad. Autobus jede až v pět večer. Přemluvíme paní na nádraží, ať nám schová batohy. V bufetu dáváme čaj a koláče a vyrážíme do města.
Kupujeme hrozny, broskve a jdeme směrem za město po naučné stezce, která vede kolem termálního koupaliště a potůčku do kopců, které obklopují Devin. Na koupališti v bufáči malé občerstvení (Kamenitza – tato značka z velké části ovládá bulharský trh piva, kartofli s sirene, šopáč), Břuch se rochní v bazénku a v pravidelných intervalech vyplouvá na pivko. Vybíháme na kopce. Je tady pěkný výhled do údolí, dalo by se pokračovat dál, ale musíme stihnout autobus. Bereme batohy, děkujeme za úschovu a nasedáme do malého obstarožního autobusu směr Trigrad. To ještě netušíme, že tato cesta bude opravdu neopakovatelným cestovatelským zážitkem. Do Tešelu, kde je pár baráčků a přehrada to ještě šlo. Za Tešelem se cesta mění na "cestu" plnou výtluků, obrovských jam, které jsou plné vody – o hloubce jezer na cestě má, doufejme, řidič jasnou představu. Do některých vjíždí naprosto nekompromisně, jiné obloukem objíždí. Stavíme na zastávce a většina autobusu vystupuje. Před námi zůstává nějaké zavazadlo, tak upozorňujeme místního
spolucestujícího, že si zapomněl tašku. Tváří se naprosto v pohodě a říká, že je to dobro. Krčíme rameny. V tomto okamžiku jsme se stali zajatci řidiče sebevraha, který zařadí jedničku, odbočí vlevo a vyjíždí serpentinami do obrovského kopce, je to opravdu neskutečné převýšení a cestou se ještě vyhýbáme stádu krav. Na tu starou herku opravdu skvělý výkon a my můžeme jen doufat, že i brzdy budou tak spolehlivé jako řidič. Má to opravdu zvládnuté. Na kopci ve vesnici Gaovren naložíme jednoho človíčka a jede se. Dole na zastávce nakládáme zbytek lidí, co si mezi tím stačili zapálit své oblíbené cigárka a netouží po tomhle zážitku, který je jim naprosto všední. Cestou nás ještě zastavuje bulharská pohraniční stráž. Jsme jediní cizáci, tak musíme ukázat pasy. Nevím, jestli naše vyjevené ksichtíky z předcházejícího zážitku se zrovna shodují s těmi naaranžovanými v pasech, ale vše je v pohodě, jak říkají Bulhaři – ňjáma problema. Před Trigradem je kus cesty necesty utržen, místa tam zbývá opravdu jen na autobus, pod námi je pěkná roklina. Konečně Trigrad.
Hned se na nás vrhá paní a nabízí ubytování. Chvíli váháme. Její cena 10 leva, naše 8. Přistupuje na naši a už si nás odvádí. Máme pokoj a kuchyňku s lednicí, sprchový kout s evropským hajzlíkem. V Trigradu je pár barů různé kvality. Dokonce v jednom mají i něco k snědku. Dáváme bob čorbu, šopák, kebabčeta a pivko. Později s místníma rakiju. Večer se vesnické osvětlení vypíná a na cestu domů nám září jen světla z barů. Soptík jde s místníma na nějakou diskotéku. Zítra je v plánu Djavolsko gerlo a vycházka k Jagodinské jeskyni, popř. domluvit slaňování do jeskyně s místním speleologem.
Po snídani vyrážíme k Djavolsku gerlu, jeskyni do které se řítí vodopád, který dále pokračuje jako podzemní řeka. Prohlídka 4 leva. Počasí je naprosto úchvatné. Cesta k Jagodinské jeskyni vede napřed prudce do kopce s krásným výhledem do údolí a pak kolem luk a políček směrem k Jagodině. Potkáváme na poli nějaké starší místní zemědělce, tak dáváme řeč a chvíli odpočíváme. Dokonce si můžeme vyzkoušet, jak se vládne kosou. Jako zkušební panáček nastupuje Zdeňa, který má doma nějaké polnosti a nemůže nás absolutně zahanbit. Po jeho představení jsme u místních značně stoupli v ceně. V Jagodině pivko a nádenica. Soptík, který se cestou zdržel, přináší různé šutráky, kterými nás k naší nevoli obdarovává. Nedáváme to najevo a schováváme je do batůžků, někteří je "zapomenou" před bufetem. Abych mu nekřivdil, některé byly pěkné, jeden mám doma. K jeskyni je to ještě kousek z kopce. Kupujeme lístky jako domácí za 2.5 leva a jdeme na prohlídku - stojí to zato. Rozhodujeme se, jestli jít zpátky stejnou cestou nebo po asfaltce do Tešelu a stihnout autobus z Devina. Po chvilkovém váhání vítězí Tešel. Jdeme krásným údolím mezi skálami, bohužel máme málo času, tak to nemůžeme vychutnat, jak by se slušelo. Škoda. Je zde spousta jeskyní, které jsou volně přístupné a určitě by stály za to. Cestou stopujeme, ale neúspěšně. Uřícení dorážíme do Tešelu, kde se dozvídáme nemilou zprávu, že autobus už je fuč. Dvanáct kiláků po cestě odmítáme jednohlasně. Soptík stopl žigula, který mířil jinam, ale nechal se za menší obnos přesvědčit. K dobrákovi se nás sáčkuje ještě pět, je to hrůza po tom tankodromu, ale hlavně, že jedeme. Cestou si sdělujeme, které údy nám odumřely a které se na to teprve chystají. Děkujeme našemu zachránci a jdeme konat hygienu a něco sníst, pak do baru. Kecáme s krásnou mladou Bulharkou, prý zná Kostěje, který má na starosti slaňování do jeskyně. Kostěj se dostavuje za chvíli a domlouváme zítřek. Cenu nám dává 15 leva, což prý platí místní a běžná cena je 15 Eura. Naráz nastává problém. Soptík nás chce vzhledem k zdravotnímu
stavu opustit, mně zrovna taky není nejlépe, Marie nechce jít, Zdeňa s Břuchem by do toho šli, ale ne sami. Je to domluveno tak, že když budeme ráno u jeskyně, tak se jde do toho, v opačném případě to padá. V průběhu večera, někdy po půlnoci ještě potkáváme Kostěje, jak si kupuje dvě flašky skotské a odchází, zřejmě za tou krásnou Bulharkou. Nakonec možná můžeme být rádi, že jsme do toho nešli a zachránili si tím holý život. Nevím, jak by nás jistil po dvou lahvích skotské, ale nechtěl bych mu křivdit, možná to má pod kontrolou. Ráno Soptík opravdu odjíždí směr Devin, Plovdiv, Sofie, Brno a Vel. Meziříčí. Bude ho následovat Břuch s Marií, Břuch má nějaké povinnosti vůči zaměstnavateli a taky letí za týden na Krétu. Potřebují si rezervovat místa v autobuse, další program je jasný. Po okolních kopcích naháníme signál mobilních operátorů. Je to krásná denní vycházka blízkou přírodou, signál nikde, co by tady dělal na konci světa. Cestou zpátky se zastavujeme na zahrádce kousek od mešity, kde nám místní ochotně uvolňují místa, abychom si mohli sednout společně. Než se stihneme najíst, tak muezzin zrovna svolává místní k modlitbě. Potkáváme Ostraváky, kteří přijeli včera a pojedou zítra s námi do Devina a Plovdivu. To jsme zvědavi, jestli se všichni vejdeme do toho malého rozhrkaného autobusu, ještě s místníma, co jedou do práce. Vypráví nám, že kousek za Devinem si jeden z nich pěkně roztrhl nohu o kámen a místní felčar mu to zašil a dal protitetanovku a nic za to nechtěl. To se hned tak nevidí. Dostal od nich rakiji. Do autobusu jsme se nakonec vešli všichni, jediný konflikt nastal s místním nevrlým mladíkem, kterému jsme na tašku naskládali veškeré batohy. No, jestli si vezl vajíčka od babičky, tak se mu nedivím. Tak narvaný autobus vyjel i to neskutečné stoupání na cestě zpátky. Tentokrát nikdo nevystupoval, protože hrozilo, že zbytek cesty půjde pěšky. V Devine nám to navazuje a jedem do Plovdivu. Břuch, Marie i Zdeňa postupně usnou. O hodně přicházejí. Cesta vede z hor do údolí a je samá serpentina s krásnými výhledy na okolní kopce, projíždí kolem velké přehrady. Poprvé za dosavadní pobyt se pořádně zatáhlo a začíná pršet.
V Plovdivu už leje jako z konve. Sedáme do restaurace na nádraží, dáváme čaj s rakijí, posíláme sms a modlíme se, aby přestalo pršet. V plánu máme prohlídku starého Plovdivu. Prší dál, tak dáváme polévky a Marie si dává rybičky caca, které jsou výborné i tady v nádražní restauraci. Trochu přestalo, tak se vydáváme sehnat nějaké levné ubytování. Ve větších městech je to samozřejmě větší problém, než v horských vesničkách nebo u moře. Místní nám poradili koleje technické univerzity asi 10 min. pěšky od nádraží. Cena 20 leva za noc pro cizince se nám zdá dost vysoká, proto nastupuje rituál smlouvání. Po různých smyšlených historkách (už jedeme domů, nemáme už peněz nazbyt, chceme si koupit nějaký suvenýr ze skvělého Bulharska apod.) se mně podařilo srazit cenu na 10 leva. To už je o něčem jiném. Musím podotknout, že bychom stejně nic jiného už nehledali a byli jsme ochotni zaplatit i těch 20 leva. Odevzdáváme pasy, bereme klíče, dáváme sprchu a vyrážíme do města. První kroky vedou na autobusák, kde zjišťujeme ranní spoj do Sofie, kterým nás opustí Břuch s Marií a vydají se na cestu domů. Zatím jsou o tom přesvědčeni oni i my. Já se Zdeňou budeme pokračovat do Veliko Tarnova. Pršet už přestalo úplně. Autobusem jedeme ke starému městu. Prohlížíme si vykopávky římského stadionu, mešitu Džumaja džamija, římský amfiteátr a pak už jen bloumáme po uličkách starého Plovdivu. Marie a Břuch ještě kupují domů ljutenice, ljutivky, výborný kraví i ovčí kaškaval. V restauraci na kolejích dáváme rozlučkové pivo, Marie se loučí rakijí, kterou si během pobytu docela oblíbila. Jelikož mají brzký budíček v 5.00 hod., jdeme spát. My si dopřáváme spánku do deváté, autobus do Tarnova odjíždí 10.30 hod. Kupujeme lístky za 9 leva, snídáme čaj a buchtu. Autobus je klimatizovaný a poloprázdný. Cesta v pohodě. Jede se přes pohoří Stará planina. Slunce už zase hřeje a po dešti ani památka.
Nádraží v Tarnovu je na okraji města, než se stačíme zorientovat, dostaneme žízeň, kterou hasíme oroseným lahváčem za 60 stotinek na zahrádce u nádraží. Jelikož jsme dnes páni svého času, dáváme ještě dva. Pak místní dopravou do centra. Za chvíli máme první nabídku na ubytování za 10 leva. Zkouším to usmlouvat na 8 leva, ale paní je zcela neodbytná, a že nic levnějšího neseženeme. V duchu si říkám, to určitě babo. Odmítám. Tady už nejde o peníze, ale o princip. Další nabídky máme za 15 leva a ani potom nikdo nechce jít pod 10. Babka nás neustále sleduje, tak se nakonec rozhodujeme, že ji podráždíme 9 levama a za 10 to potom vezmeme. Tady musím přiznat svou první prohru při smlouvání, babka vědoma si své převahy nabídne noc za 12 leva. Kašlem na ni a u další nabídky od starší paní okamžitě akceptujeme 10 leva za noc. Ta se nestačí divit, jak rychle uzavřela obchodní transakci. Nocleh máme přímo v centru s výhledem na
meandry řeky Jantry. Dáváme sprchu a vyrážíme do starého města, kde je spousta historických domů z XIX. století. Sejdeme dolů k řece, kde je několik kostelů a památník k 800. výročí obnovení bulharského státu. Poté už jenom vychutnáváme atmosféru tohoto městečka, které bylo kdysi hlavním městem Bulharska. Zdeňa jde spát a já se rozhoduju, že půjdu ještě prozkoumat jeden bar nad řekou, který se mi celkem pozdával při denní obchůzce. Krásná obsluha v mini, že už snad ani víc mini nemůžou být, výborná muzika, skvělé pivo (Zagorka, Kamenitza, Pleven) a pěkný výhled na řeku. // Jó, být tak tady s Tebou Džino //. Přisedají si ke mně nějací mladí Bulhaři, kecáme o cestování, muzice apod. Před třetí se loučíme a já jdu spát. Co mě večer ještě zaujalo, je obrovské množství malých žlutých taxíků, vypadá to jako by každý druhý obyvatel provozoval taxi. Vyrojí se kolem deváté a jezdí až do brzkých ranních hodin. Ráno si koupíme v marketu snídani a jdeme ještě relaxovat na pokoj. Zapínám mobil, mohla by tam být zpráva od skupiny Břuch, kteří by podle propočtů mohli být v Maďarsku. Mezi jinými ji opravdu nacházím- jsme v Burgasu a míříme do Nesebru, před Sofií byla zácpa a autobus do Česka nám asi o půl hodiny ujel. Tak to je opravdu šok. Na oběd dáváme pizzu. Výborná, ale ta s feferonkama je opravdu dost drsná. Později potkáváme človíčka (Mirko) s kterým dáváme řeč a později mu říkáme, že chceme jet do Arbanasi, což je vesnička vzdálená asi 10 km. Nabízí nám svezení, ale za nekřesťanské peníze. Odmítáme a jdeme do nejbližší putyky na pivo. Je to šílený pajzl, ale číšník je skvělý. Hodně s ním vykládáme a na cestu nám ještě daruje nějaké čokoládové tyčinky a arašídy. Do Arbanasi nakonec jedem taxíkem, který je několikanásobně levnější. Jdeme se podívat do muzea a kolem vesničky. Za chvíli za námi troubí auto a v něm Mirko ještě s jedním chlapíkem. Tváří se jako největší kámoš a ať jedem s nimi, že nám ukáže perfektní výhled na Tarnovo a zahrádku, kde dáme pivko u jeho známého.
Důvěřivě nasedáme. Kámoš má přezdívku Sandokan a opravdu tak i vypadá. V autě mají brokovnici, a když mizíme v lese, tak to ve mně nevzbuzuje příliš důvěry. Nakonec vše v pohodě. Kámoš měl zavřeno, tak jsme se vrátili do vesnice, dali pivko a Mirko nás pak
odvezl do Tarnova. Jdeme si prohlédnout pevnost Carevec, která se tyčí nad městem. Večer se sem chceme ještě vrátit na světelně hudební představení. Prý to stojí určitě za zhlédnutí. Problém je v tom, že se nekoná pravidelně, ale pouze, když je dostatek zahraničních turistů v místním hotelu, který produkci organizuje. Jdeme na večeři a míříme na šou. Zastavuje nás nějaká místní žena, že dnes šou nebude a ať jdeme s ní do skvělé hospody, kterou provozuje její syn. Necháme se zlákat, je opravdu pěkná s výhledem na řeku. Jíme a na obloze se naráz objevují různé laserové efekty. Babka nás ošálila (možná to taky nevěděla, ale když to nevěděla určitě, tak nám neměla tvrdit, že šou nebude – nemám ji rád), tak rychle platíme a utíkáme ke kopci. Byl právě konec. Jdeme spát, ráno odjíždíme do Varny. Ještě uvažujeme, že bychom jeli potom do Sozopolu za Břuchama, ale časově to nevychází. Byli bychom s nimi jenom pár hodin a já chci vidět Varnu, kam jsem jako malý jezdil ke známým na dovolenou. Autobus za 10 leva je opět klimatizovaný a tak v pohodě uháníme směr moře.
Z autobusového nádraží jedeme tramvají na vlakové, chceme koupit lístky a lehátka do Sofie. Vyrážím do kanceláře a velmi ochotná paní mi vše vysvětluje, za pár minut máme lehátka. Mezitím Zdeňu zlákala naháněčka na nocleh, prý v centru za 10leva. Ubytování je kousek od centra v obyčejném paneláku v sedmém patře. Je to celkem šílené, ale budeme tu jen dvě noci a už nic shánět nechceme a nebudeme. Stejně jsme celý den pryč. Jdeme do města. Zatáhne se a podruhé za celý pobyt prší. Opět řádně. Bojujeme proti tomu návštěvou restaurace, kde potkáváme místní, kteří slaví narozeniny. Jeden pracoval dlouho u nás – další kámoš. Dáváme řeč, kupuje nám pivo a rakiji. Bloumáme městem a jdeme se podívat k moři. Je řádně zataženo. Vzhledem k počasí a i tomu, že se sezóna chtíc nechtíc chýlí ke konci, je zde téměř liduprázdno a většina restaurací na pláži už zavírá. To se nedá říci o pěší zóně, která je pěkná a plná lidiček. Nedaleko od
našeho útočiště objevujeme malou pekárnu a dáváme vynikající banicu (listové těsto plněné sýrem popř. masem). Čerstvě upečené a teplé to opravdu nemá chybu. Jsme unaveni, jdeme spát. Ráno balíme věci, které dáváme do úschovny na nádraží. K snídani je opět banica a ještě se sem několikrát vrátíme. Vyžral bych nejraději celou pekárnu. Prohlédneme si Námořní muzeum a Primorski park. Sedáme do baru na pláži a já jdu vyzkoušet moře. Je zataženo, i když celkem teplo. Koupe se nás na celé dlouhé pláži asi deset. Ostatní jsou asi informovanější a tuší, že má přijít průtrž mračen a jsou, bůh ví kde. Černá stěna se blíží od Zlatých písků a za chvíli se spustí pěkná bouřka a déšť. Vybíhám do baru, kde hodujeme a pozorujeme opuštěné pobřeží. Shodujeme se na tom, že opravdu je nejlépe v horách. A když už u moře, tak v nějakém historickém městečku (Nesebar, Sozopol). Odpoledne a večer bloumáme po městě a kupujeme nějaké drobnosti domů. Vlak odjíždí v 23.05 hod. Máme pro sebe celé kupé s třemi lůžky a umyvadlem. Kupujeme dva lahváče pro lepší spánek a uháníme, místy opravdu šílenou rychlostí, směr Sofie.
Cesta proběhla v pohodě. Kupujeme ještě nějaké jídlo na cestu a po krátkém zmatku nasedáme do autobusu směr domov. Máme pro sebe každý celé dvousedadlo, což jsme ani v nejmenším nečekali, zřejmě dárek od společnosti Group za věrnost. Čekání na hranicích relativně v pohodě. Tranzitní vízum přes Jugoslávii 8 Euro (posezónní pokles ceny). Dne 6. 9. 2002 kolem 10.00 příjezd na Zvonařku.
WEBovský počítadlo zaznamenalo, že jsi návštěvník této stránky.